Kecy z nudy

Dneska sem si přečetla ňáký článek v časáku, který pojednával o tom, že krásní lidi sou společností vnímáni lépe než ti škaredí. No to je mi ale novinka! Článek se týkal objevení Ameriky v tom směru, že krásní lidi mají větší pravděpodobnost, že seženou lepší zaměstnání, že budou lépe placení, že budou mít hezkýho partnera, a tak dál. To je přece jasný. Ale vzpomněla sem si, jak mě Laura nazvala pokrytcem, když se mě ptala, jestli je hezká, a já sem jí řekla, že jasně, že je hezká, že přece s nikým škaredým bych kamarádit nemohla. A myslela sem to smrtelně vážně. Jenomže ona se začla rýpat v tom, jestli kdyby byla hnusná, jestli bych s ní nekamarádila a tak dál. Upozornila sem ji, že na „kdyby" se nehraje, že je, jaká je, že pro mě je hezká, a tak spolu kamarádíme. Tečka.

Je to ale zajímavá věc. Pro mě sou dva druhy krásy. Ta první všeobecná, která zahrnuje souměrnost. Myslím, že to platí pro všechny lidi stejně. Že nemusí být nikdo vyloženě krásnej, stačí aby byl souměrnej. Souměrný obličej, souměrná postava.

A pak je druhý vnímání krásy, to moje. Nemluvím teď jenom o chlapech. Ale všeobecně. Když se podívám na člověka, v prvním okamžiku bych měla rozpoznat, jestli k sobě najdem cestu nebo ne. Tomu říkám krása. Akorát nevím, podle čeho to zjišťuju. Možná je to podvědomý. Třeba podle očních víček poznám, že je hudebně nadaný, třeba podle vrásky na čele poznám, že je praštěný, a podle tvaru rtů poznám, že je extravagantní. Nevím. Ale funguje to. A je to moje nastavení krásy. Takže když někoho potkám, a shledám, že se mi „líbí" tak moje podvědomí toho o tom člověku ví daleko víc. To, co já potom pracně zjistím. A pak si řeknu: „Jé, tak hezký, a ještě si rozumíme." Ale my sme si vlastně rozuměli už tím, že sme se sobě líbili. Je to příliš zamotaný? Jo, je.

Ale je to asi tak jako s těma vůněma. Když mně chlap nevoní, skončil. Další pokryteckost, dalo by se říct. Jenomže je to zase celý jinak. Z vědeckýho hlediska chlap, kterej mně nevoní, není dobrej genetickej potenciál. Značí to stejný imunitní systém, a to nemůžu potřebovat. Takže ve finále mě od něho odradí něco, o čem nemám ani páru, protože uvědomovat si to nemusím, jenom si řeknu „je divnej" nebo „není sexy" ale skutečnost, jak je to doopravdy hned neodhalím. A pak už asi nikdy, protože ztrácím zájem, že jo.

Takže když se Laura cítila dotčená tím, že s ní kamarádím jenom proto, že je hezká, tak to byla víceméně blbost. Pro mě je hezká proto, co si přečtu z jejího obličeje. Teď to zní jako patos. Chjo. Na dovršení příšernosti takových stupidit, co tady vypisuju, bych mohla napsat: „Oko, do duše okno." Tak, a je to. Stejně tak se mně líbí Eda, i Jája, líbí se mně i Sima. Jak říkám, nemůžu mít vedle sebe lidi, kteří se mi nelíbí.

Taky na sobě pozoruju, že v přítomnosti hezkýho člověka se chovám jinak, než v přítomnosti ošklivce. S hezkou holkou si budu vykládat jinak než se škaredou. Když v Armagedonu plakala krásná Liv, tak sem brečela taky. Kdyby brečela třeba Melanie Griffith, tak nepohnu brvou. Taky dycky brečím u Forresta Gumpa, jak mu umírá Jenny. Protože je hezká a mně je jí líto. A třepe se mně brada u Amy Winehouse, protože ať si o ní každej myslí, co chce, mně připadá krásná.Hezký ženský mě dokážou rozbrečet strašným způsobem.

A co teprv chlapi! Svou Silvestrovskou šou mám na talíři doteď. Byla sem už značně nalitá, když v rádiu hráli Surrender. Zaleskly se mně oči a s výkřikem: „Jak může být krásnej Ben tááák nešťastnej?!" sem do sebe obrátila deci rumu a následně sem se poblila. Což mě vyřadilo z dalších Silvestrovských oslav. I´m cute and sweet. Vůbec si to teda nepamatuju, ale Laura to akceschopně natočila, a pak to všem v hospodě ukazovala. Což mi připomnělo, jak sme spolu byly na dovolené v Itálii, já sem vytuhla na pláži a Laura ke mně vodila celý zájezd, aby se podívali, jak slintám. Laura je dobrák.

Rozbrečí mě i Gerard Way. Protože má oči jako malý džungarský křeček.

Je mně líto Střihorukýho Edwarda, jak nemůže sníst ten hrášek. A brečela sem u Pána Prstenů, protože Frodo s krásnýma modrýma očima tam furt jaksi umíral. Kdyby umíral ňákej jeho kámoš, tak by mně ho líto vůbec nebylo. Určitou zvrhlost ovšem projevila jedna moje kolegyně, a kamarádka, která byla zamilovaná do gluma. Řekla, že je jí ho strašně líto.

„Jak ti ho může být líto? Dyť je strašně hnusnej!" Zkřivila sem ret.

„Není. Je roztomilej. Já bych ho zabalila do peřinky a normálně bych ho kolíbala." Usmála se.

Na tuhle strašlivě zvrácenou hlášku nikdy nezapomenu.

 

Nemám co dělat. Nudím se. Anička spí. V kuchyni se jaksi magicky zase nakupilo nádobí. Čeká na umytí. Zvracet.

 

Večer du s Edou do hospody.

Základka

Děcka sou krutoři. A na základce to platí dvojnásob. Každej, kdo se jenom trochu odlišoval, nebo nedejbože, se odlišoval hodně, byl, jemně řečeno, v prdeli.

Třeba taková Gregčáková. Naprostá socka. Byli doma čtyři děcka, zákonitě se to na finanční stránce rodiny muselo podepsat. Že Gregčáková tahala jakýsi plyšový legíny celej rok, to se ještě dalo pochopit. Že smrděla, to už bylo horší. Tenhle jedinec, kterýho musela s odporem a hnusem odmítnout jakákoliv společnost, se přisál na mě, a já sem byla příliš slabá na to, abych ji zahnala.

Měla sem smůlu. Sice sem nebyla v kolektivu oblíbená, ale já sem to dělala dobrovolně, mně kolektivy nevyhovovaly nikdy, takže sem po nikom nic nechtěla a doufala sem, že na férovku mě ostatní taky nechají na pokoji. Což se pochopitelně nedělo.

Gregčáková si to vyložila tak, že sem stejnej lůzr jako ona, tudíž budeme kamarádky. A doslova se za mnou všude táhla jako smrad. Pozvala se ke mně na narozeniny a přivedla i svou sestru. Žebrala ode mě svačiny a při mluvení na mě prskala, protože měla předkus. Ukazovala mi, kolik má v hlavě lupů, a přesvědčovala mě, že to nejsou vši.

Jednou ale Gregčáková zabodovala, a užila si svých pět minut slávy. Zrovna všichni poslouchali Lambádu. Všichni po tom šíleli. Všichni to tancovali. Hrůza. Ale problém byl, že to nikdo neuměl pořádně zazpívat, protože nikdo neznal slova. Gregčáková to ve spolupráci se svou sestrou naposlouchala, třicetkrát to opsala na stroji a pak to rozdala po třídě. Na papírku stálo:

Lambáda

Šóran dusy foj

kejundžíja sami fešu rá....

A tak dál. To mně připomnělo, jak někdo pomaloval zeď ve školní jídelně textem od Roxetů, a vyvedenou anglinou tam napsal: Helou, ju fů aj lav jů. Určitě na to byl děsně hrdej, a ostatní ho plácali po ramenách, jakej je grafiťák a angličtinář k tomu.

Zpátky ke Gregčákové. Všichni teda byli nadšení, a kluci jí dali aspoň na chvilku pokoj, a přestali po ní stříkat sprej "proti aids".

Základní škola vůbec není zábavná. Je trapná. A každej si musí dávat sakra dobrej pozor, co udělá, co řekne, s kým se baví, s kým ne... zkrátka furt taktizovat. Jestli si někdo myslí, že je pěkný jak si děcka na základce spolu hrajou, tak to je teda omyl. Jednou mě vypravovala babička do školy, šla sem o trochu dřív, a když sem řekla, že du zbytečně brzo, tak mi odpověděla, že to přece nevadí, protože si aspoň stihnu něco říct s kamarádkama. Vůbec chudák nevěděla, že to takhle nefunguje, protože pokud člověk stál před školou a čekal na otevření, měl jedinou starost - krýt si záda, aby mu někdo na aktovku nehodil petardu.

Přede mnou v lavici seděla Kolová s Andělovou, to byly taky spešl případy. Kolová se nikdy asi nedokázala vyrovnat s tím, jak je škaredá a tupá, a tak nejdřív fanaticky věřila v Boha (ano, ten jediný ji miloval) a potom se z ní stala lezba. Když ale měla svoje fanatický období, kluci jí vzali bibli, kterou sebou všude nosila, hodili ji z okna, a řekli, že jestli existuje Bůh, tak pro to Kolová skočí, a nic se jí nestane.

Andělová byla tak strašnej případ, že si nikdo nedovolil se jí posmívat, jelikož její vzhled už bylo postižení. Chování jakbysmet. Měla škaredej xicht, nos tvaru koule, brýle jako popelníky a rovnátka, který si nečistila, takže se jí na nich usazoval zubní plak. Nechápu, kde ta holka brala tolik sebevědomí, aby mohla ráno vůbec vyjít na ulici. Její otec byl asi dost bohatej, protože jezdil do Německa. A taky od tama vozil věci, o kterých se nám ostatním trubkám mohlo tak akorát zdát. A Andělová dělala machry. Tak dlouho frajeřila s voňavou gumou ve tvaru jahody, až sem jí tu gumu snědla. Náhradu škody chtěla v markách.

Všichni sme měli takový stejný hnusný pouzdra, oškubaný, odraný, počmáraný a s pokaženýma zipama. Andělová měla spešl pouzdro. Sice bylo z ňákýho tvrdýho papíru, ale vypadalo luxusně. Měla tam přihrádky na dvoje sady pastelek, na gumu a na ořezávátko, taky okýnko na fotku, a na vrchním dyzajnu byli medvídci. Každej jí to pouzdro strašně záviděl, a ona dělala voprdy, nikomu nechtěla pučit ani blbou pastelku, protože to byly samozřejmě spešl pastelky ve spešl pouzdře.

Nejhůř sem na tom byla já, protože sem věčně něco neměla, a byla sem zvyklá si od okolí pučovat pomůcky. Jednou sem řekla Andělové, ať mně pučí pentelku, protože sme měli něco narýsovat, a mně došly tuhy, ale ona že né, a vysvětlila mně, jak moc vzácnou pentelku má. Tak sem jí řekla, ať mně dá tuhu. To ale taky nepřipadalo v úvahu. Tak sem se naklonila ze své zadní lavice a tomu hnusnýmu krkounovi sem pravítkem rozsekala penál a ve finále sem do toho zabodla kružítko.

Pozdvižení bylo veliké. Rodiče Andělové požadovali náhradu škody v markách.

Bojovala sem se všema, a pořád. Nejšťastnější sem byla, když sem v lavici seděla sama. Nejvíc nešťastná sem byla, když vedle mě v lavici seděla Markéta, která na sebe chtěla upoutat pozornost tím, že na svačinu jedla každej den cibuli. Hrozný taky bylo, když sem seděla vedle Pospeca, kterej byl hvězda v kreslení komixů, a protože sem byla nejbližší oběť, kterou mohl ztvárnit, figurovala sem v jeho rádobyvtipných příběhách, který samozřejmě potom putovaly po třídě. Většinou se to menovalo „Příběhy Vápenky" , nebo „Ufo letí" a podobně. Vápenka mně říkali, protože sem celá bílá, a to tak, že zmalovaní Kissáci by vedle mě vypadali jako opálení frajeři. Ufo mně říkali prostě proto, že sem to děsně žrala, a furt sem zkoumala záhady vesmíru. Myslela sem si, že sem ze souhvězdí Plejád, a že si pro mě jednou přídou zpátky. Což sem si přála tím víc, čím hustěji mě Pospec zařazoval do svých komixových příběhů.

Katastrofu jednou způsobil Kubát, s tím sme se tak ňák furt pošťuchovali, až rvali. Při sáňkování sem si zlomila koleno a musela sem lozit s berlema, což byla potupa jako dělo, protože k tomu všemu mi ještě přibyla přezdívka „Belha". No a když sem se o přestávce kodrcala na hajzl, Kubát mně férově podkopl berlu, a já sem hodila rypák, což Kubátovi přišlo děsně vtipný, pochopitelně. Na tom by nebylo nic tak děsnýho, kdyby se o tom nedověděla mamka. Příští den uprostřed vyučování vtrhla do hodiny a bojovně zakřičela: „Kterej z vás je Kubát?" Krev se mi srazila do trombů. Chtěla sem se probodnout berlou, ale měla na konci gumu.

Rodiče si naivně mysleli, že na základce se vytváří ňáký kamarádství, nebo co. Na základě takových prapodivných představ třeba jednou na Velikonoce pustili moje spolužáky (bandu hyen) ke mně do pokoje když sem ještě spala, jako ať mě probudí mrskáním, že bude sranda. Hm, sranda byla. Další den se celá třída dověděla, že mám pyžamo s hrošíkama a v pokojíku na zdi obrázky lítacích talířů. Moje pyžamová story se přestala probírat až po tom, co sme jeli na výlet do Punkevních jeskyní, a Lišková spadla z loďky. Když se jí učitelka snažila před celou posádkou vyslíct, zjistilo se, že Lišková má pod riflema pyžamový kalhoty, protože si je ráno jaksi zapomněla sundat.

V sedmé třídě sme jeli na školu v přírodě. Byli sme ubytováni v chatkách po třech. Hned první večer se posádka naší chatky rozhodla navštívit borčí chatku. Kluci samozřejmě měli chlast, a tak sme hráli flašku, a karty, a kostky, chlastali sme piva (a poslouchali Orlíky). Když sme byli v nejlepším (nasolení jak čolci), doběhl nás někdo varovat, že na nás de třídní. Učitelka Mácová byla fakt krutorka, babka těsně před důchodem, hysterická k tomu, s šílenou vlastností sebemenší blbinu rozmáznout do mega rozměrů. Holky vyskočily oknem. Žatcová si narazila kotník, a zůstala ležet u chatky. Já sem tím pádem vyskočit nemohla, protože bych jí skočila na záda. Což mně osobně by nevadilo, ale ona by mě potom zbila. Zalezla sem teda pod postel a Kika mě zaskládal lahváčema. To bylo fakt chytrý řešení. Děkuju pěkně. Mácová se dořítila s baterkou a s vervou policejního psa. Nejdřív si posvítila ven z okna, potom vrazila do skříně. „No tak se přiznejte, kdo tady byl!" Uhodila na kořínky.

„Nikdo." Zněla velice očekávatelná odpověď.

„Tak nikdo." Zachrčela baba. Vyhodila Kiku z postele, na které seděl, klekla si a baterkou si posvítila pod postel. Jednou ranou ruky smetla flašky, který mě doteď kryly, a vytáhla mě jako raka zpod šutru.

„Ahááá..." Zajásala nad svým úlovkem.

Příští den si nás v jídelně pěkně vychutnala. Když skončily snídaně, zapískala na píšťalku a zavolala: „Polák, Kika, Žižka! Poďte sem dopředu!" Už sem si myslela, že mě z toho veřejnýho ponížení vynechá, když na mě kývla: „No a ty poď taky!"

Nastalo veřejný pranýřování, popis situace před celou třídou. Hystericky vykládala, co všechno se v „té chatce" dělo. Vyznělo to daleko líp, než to celý doopravdy bylo. Alkohol, hazard... a jako vrchol všeho vyzdvihla moje hrozný chování, a řekla, že sem „klukandice". Což sem si vysvětlila tak, že tím myslela „kurva". Vyzvala ostatní, kdo se účastnil, aby se dobrovolně přiznali, že se jim nic nestane. A myslela, že na takovej blbej fórek jí někdo skočí. Bylo to celý směšný.

Ve škole to ještě mělo dohru, samozřejmě to Mácová musela povykládat mojí mamce, a furt používala ten svůj divnej termín, který kurvu značil. Nepochopila sem to dodneška.

Základka byla celá strašná, od začátku do konce. Nepodpořilo to ve mně nic. Kromě toho, že sem musela hrát na flétnu při hodinách hudebky debilní vály, který mě vůbec nebavily. Učitelka si toho ale všimla, a snažila se mi zavděčit tím, že mi na školní besídce dovolila zahrát jakejsi vál z West Side Story.

Když sem byla v páté třídě, přihlásila sem se do literární soutěže se sci-fi povídkou, ale vrátili mi to, že prej je to moc dlouhý. Neboli se jim to nechtělo číst. To byla největší křivda mýho dětskýho života, protože ta povídka byla dobrá, podle mě. Mělo to propracovaný děj, i dialogy, a bylo to o mimozemšťanech, který přistanou na Zemi, ale vypadají jako kytky, a tak si jich nikdo ani nevšimne, zatímco voni potichoučku polehoučku... a to sem eště ani nečetla Den Trifidů.

Touto křivdou končím kapitolu Základka.

Příští pojednání bude o mých bejvalých. A pěkně jim to vosolím!

Pro Benyho

Tohle sem psala v nemocnici.

A až teď sem našla sílu to přepsat.

Láska je blbost

Velikonoční pondělí mě nijak netankuje. A sem ráda, že ani nikoho jinýho široko daleko, takže nemusím kvičet a utíkat před ňákým jakože koledníkem, abych mu udělala radost. Velice trapná záležitost. Ale zase když sou ty Velikonoce, a Ježíš nebyl línej vstát z mrtvých (ačkoliv jako mrtvej by to měl daleko pohodlnější), tak sem si řekla, že taky nebudu líná a udělám oběd. Tak sem vytvořila bramborovej salát a řízky. Ráda dělám bramborovej salát, protože úplně zbožňuju, jak ho nakonec promíchám. Rukou, pochopitelně. Patlu se mezi těma bramborama, a řekvičkama, a vajíčkama, a ruce mi obaluje majonéza a hořtice. Je to salátová úchylka. Je to takovej skvělej pocit, jako když sem byla malý děcko a patlala sem se v bahně.

Hugo si koupil novou basu, a tak si pozval Káchu, aby se pochlubil s úlovkem. Po minulým extempóre sem se snažila Káchovi vyhnout, ale v jednom bytě to dost dobře nešlo. Chodili sme kolem sebe jak trapáci a dělali sme, že nic. Chtěla sem být opět hnusná, ale pak sem si řekla, že nebudu zbytečně plýtvat energií, a budu ho ignorovat. Hm, a nakonec mě obměkčila mikina, kterou měl stejnou jako Aaron, a dala sem mu teda oběd.

Odpoledne sem se stavila za Simou, a vypila sem jí slivku. Začly sme rozebírat plány na léto, a zjistily sme, že se absolutně neshodnem.

„Mohly bysme jet na Greenfield Festival do Švýcarska." Navrhla sem. „Tam je to tak krásný! Normálně plac mezi horama. A budou tam hrát Offspring!"

„A něco pro mě tam hrát nebude?" Chtěla vědět.

„No, a taky tam budou NOFX, Linkini, Apocalyptica, Rise Against...Enter Shikari..." Snažila sem se vyvolat nadšení.

„A něco pro mě?" Otravovala.

„No tak maximálně Bullet For My Valentine, to by se ti mohlo líbit."

„Tam teda nejedu. Pojeď na ňákej normální metalovej fesťák." Krčila nos.

„No tak tam zase nejedu já." Mávla sem rukou.

„Já se těším na ty Kabáty." Ožila.

„Hm, do Břeclavi, to je terno, teda...a už víš, kdo před nima bude skákat?"

„Ne."

„Tak se podívej na net, to už tam musí být." Poradila sem jí. Hrkla sem do sebe slivku, a šly sme na balkón kouřit.

Tím sme ukončily debatu o fesťákách, a bylo nám jasný, že my dvě spolu se jen tak někam nedostanem. Sima je totiž konzervativní metalový typan.

Navrhla sem teda jinou alternativu naší letní dovolené.

„Mohly bysme jet do lesa. Tak na tři dny. Děcka bysme nechaly doma. Zašily bysme se v lese, rozdělaly oheň, vzaly bysme jenom spacáky..."

„Na to zapomeň." Zhrozila se. „Nebudu spat někde v listí. Potřebuju svůj komfort. Potřebuju se umýt, a vyčistit si zuby, a namalovat se, a zalízt do normální postele. Pojedem někam do hotelu, k moři."

„Si blbá?" Kroutila sem hlavou. „Tam mě nedostaneš ani náhodou. Nepojedu někam mezi tisíce turistů. Nebudu lozit do slané vody, a nebudu se smažit na slunku. To jako fakofff."

Takže tím sme pohořely, a léto spolu budem trávit tak maximálně v barech. Ovšem zajímalo by mě, kdo se mnou pojede do toho lesa. Moje zhroucená osobnost už to nutně potřebuje, tři roky sem nikde nebyla. Doufám, že se najde ňáký lesní dobrodruh. Ale...optimismus je jen nedostatek informací :o)

Mám další miláčky - The Flatliners. Schopnej sypec.

V noci se mi zdálo o Benovi (uáá). Mluvila sem na něho anglicky, zase. No jo, tak on na mě česky mluvit nebude, ani ve snu. Ale byl to blbej sen. Jakože Ben mě naložil do auta, a odjeli sme do muzea, dívat se na starý telefony. Ben vypadal dobře, měl na sobě tříčtvrteční rifle a bílý tričko a strašně mu to slušelo. Za chvilku mě ale začly bolet nohy, a měla sem frfly, že už se mně dál nechce, a kam sme se to jako zase dostali...a on se naštval, že se mně nic nelíbí, pohádali sme se, křičeli sme na sebe, a já sem pak odešla pryč, někam ven, a chtěla sem si stopnout auto a odjet domů, ale pak sem si to rozmyslela, a chtěla sem se za ním vrátit, hledala sem ho, dlouho sem ho nemohla najít, a když už sem ho konečně našla, tak to už nebyl on, ale úplně jinej týpek, kterej si mě chtěl vzít, byl bohatej, a já sem ho taky strašně chtěla, ale protože byl bohatej, musel si vzít zase ňákou bohatou ženskou. A to už bylo někdy ze středověku, zase. Tak mu rodina našla bohatou nevěstu, a my sme byli strašně nešťastní, že nemůžeme být spolu.

Ten konec byl teda trapný, takový srdcervoucí lávstory. Hm.

Jak mi hlava šrotuje i v noci, vzbudila sem se s hláškou Rottena „Na ňákou lásku my serem. Láska je blbost." Usmívala sem se nad tím ještě když sem si vařila kafe. Kromě toho, že je to klasický punkový výkřik, je to totiž pravda. Podle mě láska neexistuje. Je to přeceněný cit, a je to směšný, jak se o tom furt zpívají písničky, a píšou básničky, a knížky, ale pod tou vší ušlechtilostí de jenom o to, někoho ošukat.

Protože ať se lidi snaží sebevíc si namluvit něco o lásce, která hory přenáší a nekončí ani po smrti, tak pravda je taková, že po smrti to všechno skončí, zároveň s chemií, která z člověka vyprchá, a žádnej hormon hory nepřenese.

Člověk si zřejmě myslí, že se tak nějak rozhoduje sám, že má možnost volby, koho si vybere. Ale nemá. Zapracujou hormony a člověk jenom udělá to, co musí, kam ho ženou pudy.

Jednoznačně mi z toho plyne, že člověk není od přírody monogamní, že je to blbost, a omyl v zařízení společnosti. Není ani v zájmu přírody, aby člověk monogamní byl, protože příroda má ráda rozmanitost. To, že sou chlapi promiskuitní svým založením, je neoddiskutovatelný fakt. S tím se počítá, a mě osobně to nepřekvapuje. Ženský si musí svou promiskuitu ještě vydupat, a stát se agresivnější tady v tom směru, ale myslím, že k tomu máme dobře nakročeno.

Kdyby totiž příroda měla takový plán, že spolu dva lidi vydrží celej život, zařídila by nám to jinak, a né že po zhruba sedmi letech vzájemnýho soužití zamilovanost vyprchá, a z toho přirozeně plyne, aby se člověk porozhlídl někde jinde, po jiných genech. Zařídila by to tak, abysme pod vlivem hormonů toužili celý život po jednom člověku, kterýho sme si vybrali na začátku.

A to je tak všechno z mýho vědeckýho traktátu.

Němka jak poleno

Nedávno sme měly s Laurou zase velice vědecký kecy. Rozdělaly sme na zahradě oheň, a zatímco sme řezaly dřevo, začly sme chytračit, jak to teda na tom světě chodí. Říkala sem, že kdybych si nevzala Huga ve své mladistvé naivitě, tak už bych si nevzala nikdy nikoho, už vůbec bych nechtěla s žádným chlapem žít, nanejvýš bych tak měla někoho na občasný sex. Což by bylo fajn.

Laura řešila svoje věčný dilema, jestli čekat na toho pravýho, nebo se usadit s nepravým. Řekla sem, že být s chlapem nemá řešení, je to stejně všechno jedno, ať je na začátku zamilovaná, nebo ne, protože potom ten vztah už stejně bude jenom v jedné rovině, v té nudné. Kolem chlapa bude kmitat tak jako tak, takže jestli to začne velkou láskou, nebo tou menší, je šumák.

„Musí to jít přece jinak." Řekla.

„Hm. Leda by sis našla někoho, kdo bude prát, vařit, žehlit, uklízet, a eště se na tebe bude u toho usmívat. To značí, že by sis měla najít teplouše." Poradila sem jí.

„Aha." Zamyslela se. „Třeba hledáme ve špatných sférách."

„To každopádně." Přikývla sem.

„Ale když teplouši sou divní."

„Právěže jak kteří." Chytračila sem. „Nemyslím takový ty moc přihřátý, co kroutěj zadkama, ale ty úplně kurevsky sexy chlapy, co sou jako na potvoru teplí. Takový ty, co se pořád usmívají, a povídají, a sou děsně milí."

„A proč bych měla žít s někým, kdo je teplej? Třeba by to byl šíleně sexy kořeň, a já bych se ho nesměla ani dotknout!"

„Tý vole, forma očistce!" Smála sem se. „No...tak...já nevím. By třeba nebyl úplně teplej. By byl napůl teplej. Na ty domácí práce. Jinak by byl..."

„Bi."

„Jo, to by šlo, ne?"

„No ale kdyby to měl tak napůl, tak třeba by si dom tahal chlapy." Namítla.

„No však ty bys mohla taky, ne?" Trhla sem ramenem. „Ještě bys na tom vydělala."

„To není špatnej nápad." Přemýšlela. „Ale jako kde mám takovýho sehnat?"

„Musíš počkat, až ti osud takovýho přinese."

„Takže sme tam, kde na začátku. Mám čekat na toho pravýho. Akorát sme teda vymyslely, že by měl být teplej."

„Tak trochu."

„Jo, tak jako napůl." Upřesnila. „Tak já budu čekat."

No jo, kdyby Laura dělala, co sem jí poradila, a nerozhodla se narazit si trapnýho heteráka, tak by mi dneska ráno nepřišla mesa: „hadej co se zase stalo". Tady to heslo jedinou možnou věc značí, totiž že na to vlítli s kořeněm a praskla jim šprcka. Zase. Protože Lauře se to stane pokaždý. Fakt. Je naprosto šprckově prokletá.

Knížka „Perníková panenka" na mně zanechala nesmazatelný stopy. Podle toho poznám umělecký dílo. Když to nechám uzrát. Hodím to za hlavu. A po ňáké době to začne samo pracovat. Přitom to vypadalo jako nablblý román. Není to žádný extra veledílo, ale má to pár dobrých myšlenek a je to inspirativní. Napsala bych knížku o ňákým výletě, ale když nikam nevytáhnu paty, tak to je potom těžký. Chtěla bysem jet někam do lesa, aspoň tak na týden, spat venku, u ohňa, jest jenom konzervy, a být uválená od hlíny jako prase. O nic bych se nestarala. Nakreslila bych si uhlíkama čáry pod oči, aby bylo jasno, kdo tady zdivočel.

A možná že to udělám. Vlastně proč ne. Hm, ale teď mě tak napadá, když mám takový silný kecy, kde tam v lese seženu internet.

Včerejšek byl plný radosti nesmírné, dnešek eště víc. Včera sem zjistila, že už sou v prodeji lístky na Billy Talent, a jako předkapelu sebou vzali Anti-Flag. Hurá sláva. Anti-Flag patřili mezi moje horký tipy. Ještě sem přemýšlela nad Rise Against a AlexisOnFire. Bála sem se Cancer Bats a AFI. Což si myslím, že dost hrozilo. Ale úplně nejhorší mohlo být, kdyby tam promotéři šoupli ňákou českou předkapelu. Nebo Ewu Farnou, když vona je ta drsná rockerka, jak tvrdí Sima. :o) Hned sem zarezervovala lístky, pro mě a Pajocha, a v noci sem z toho nemohla spat. Hned ráno sem běžela do Ticketpro, aby mně ty moje dva lupeny náhodou někdo nevzal. Když sem je konečně měla v ruce, celou cestu až na nádr sem se usmívala jak měsíček na hnoji, a byla sem šťastná jak po nástřelu herákem.

Potom sem vzala Aničku a jely sme k našim na oběd. Hugo chtěl jet taky, ale protože na obědě měla být přítomná moje babička, rozklepaly se mu kolena, a nikam nešel, protože ji viděl už včera, a vidět babičku dva dny po sobě je fakt smrtelná koncentrace. Její typický rys je ten, že mluví jenom a pouze o sobě, a to ještě občas německy. Na něco se zeptá, a nechce slyšet odpověď. „A tak kdy pudeš do práce? Arbeit, ja? Mušen Šprušen Zonenšajn." Tak asi tagle ňák. Brácha s Efkou taky nepřišel, a to proto, že sem mu včera, já blbec, prozradila babiččinu budoucí přítomnost. Škoda. Mohla sem ho vydusit, aspoň bych nemusela desetkrát poslouchat dotaz: „Jak se vám bydlí?" Než sem stihla odpovědět „Jo", tak už ze sebe sypala s očima navrch hlavy: „Představ si, že Kondíková se nechala fotit nahá, no vona má to děcko, a ještě s tím Brouskem, no to, no, mein lieber got."

A taťka: „A ještě ju brousí ňákej Brousek, co?"

Babička: „No to ale, no představ si to, že vona se nechá fotit, no ale dyť vona je škaredá, a představ si, ta moje sousedka, von jí někdo oddělal visačku ze dveří, vona tam teď nemá méno."

Trpěli sme všichni. Museli sme se nalít pivem a fernetem, nebo co to bylo za „žaludeční ligér", abysme to přežili. Mamka se tvářila statečně a snažila se být milá. Taťka se snažil neutýct, a rači poslouchal v kuchyni moje kecy o Billy Talent, a o tom, jak mám lístky, a jak sem děsně happy. Ale na oběd byla kačena, se zelím, a knedlama, a taky tvarohový dort.

 

Kačenu mám eště do zásoby, i se zelím, a knedlíkama, mňamíííí, a v ledničce mám šampáňo. Kdo chce závidět, může začít ... teď!

O ničem a tak...

Včera sem ani večer nikam nešla, protože kocovina. Dotáhla sem si ke komplu křupky a pivo, a snažila sem se aspoň trochu probrat, ať můžu jít spat s čistou hlavou.

Odpoledne sem sem byla hrozně unavená. Su furt tak unavená, že už si připadám jak napůl v komatu. Jenomže se musím starat o Aničku, takže nemůžu zase vyspávat celej den. Chystala sem se to zalomit, až příde Hugo z práce. Když přišel, konala se spokojenost hlavy rodiny, protože sem nasmažila řízky. Usmívala sem se jak blbís, čekala, až se nají, a že se nenápadně přesunu do ložnice. To se mi povedlo, jenomže Huga chytly jeho hudební vášně, takže vosolil zesák, zapojil basu a začal drnkat. Což by pro mě nebylo tak strašný, kdyby to uměl. Pidlání na jednu strunu nepovažuju za hudební umění, to musí umět každej, kdo má aspoň trochu hudebního sluchu. Jenomže sem díky tomu nemohla spat. Ale zase nemůžu ječet na někoho jenom proto, že hraje. Já tady taky furt pištím na flétnu jako krysař. Tak sem to nechala být, a snažila sem se usnout. Ovšem naprosto sem vytřeštila oči, když sem slyšela, jak se pokouší zahrát Fallen Leaves. Ach jo. Když už to hrál tak popátý, a blbě, zašla sem za ním do pokoja, co to jako má být.

„Ti hraju. Dobrý, ne?" Usmíval se na mě.

Zívla sem. „No, dobrý, no. Akorát že ta melodie je na začátku úplně jinak, hraješ to blbě."

„Né, hraju to dobře." Hádal se se mnou. Úplně nejvíc nemám ráda, když se se mnou hádá o něčem, kde absolutně nemůže mít pravdu. Za á on todle vůbec neposlouchá, takže já to musím vědět líp, za bé to hraju na flétnu podle basové linky, takže kurva dobře vím, co tam je.

Vzala sem basu, a zahrála sem mu to, aby věděl, jak to má vypadat.

„Takle to vůbec není." Hádal se dál. „Tobě de na konci ta melodie nahoru, tak to vůbec není."

„Nejdřív de nahoru, pak de dolů. Podruhé je to změněný." Vysvětlovala sem. Dokonce sem to zahrála na flétnu, aby viděl. Už mu muselo být jasný, že todle projel, a že se mnou se o tom fakt hádat nemůže, ale on je zrovna takovej případ, že se bude hádat do krve, jenom proto, aby nemusel přiznat, že se spletl. Přitom šlo fakt o kravinu. Dohádali sme se teda nad tím válem, já sem na něho pištěla flétnou, on se to pokoušel zahrát na basu, jak to podle něho má být, já sem potom plácala rukou do stolu, protože sem mu tvrdila, že nejenom, že má blbě melodii, ale má blbě i rytmus, a snažila sem se ty noty vytřískat do stolu. Nakonec sem na to neměla nervy, práskla sem za sebou dveřma, a odešla sem na balkón si zapálit. A bylo po spaní.

Večer sem si sedla k televizi, a z Krausovýho pořadu na mě vybafla Irglová. Ochraňuj nás bože náš. Plácala nesmysly, bylo to strašný. Když začla zpívat, skoro mě to usmrtilo, tak sem přepla na čété dvojku, a tam běžel koncert Nohavici. To mně hned spravilo náladu. I když Nohavica se vymyká všemu, co poslouchám, tak ho beru. Je vážně dobrej. Výbornej textař. Dělá to, co umí, a dělá to dobře. Ovšem problém mám s tím publikem, který tvoří z poloviny ženský, co si odskočily z kanceláře na kulturní zážitek, a z poloviny obrejlení studentíci tisknoucí k sobě zamilovaně svoje studentí mařky. Zvracet. Už z toho důvodu bych na takovej koncert nešla. Nehledě na to, že tam nikdo ani neskákal, všichni stáli jako trubky, maximálně někdo tleskal do rytmu. Ale úplně mě dostalo, jak zpíval poslední vál, bez hudby, jenom tak... to chce teda pořádnou dávku odvahy. To je frajer. Na to bych fakt neměla.

Dneska se snažím uklízet, a tak všeobecně něco doma udělat. Štěstí je, že nemusím vařit, protože máme ještě řízky ze včerejška, a zítra taky vařit nemusím, protože deme na oběd k rodičovstvu.

Na novinkách se objevil článek o tom, jak je hrozný, že dnešní ženský neuměj vařit. Jak je článek blbej, prozradil už úvod.

„Čtvrtina českých žen toho v kuchyni příliš nepředvede a dokáže uvařit jen několik jednoduchých jídel. Naproti tomu 17 procent českých mužů se v kuchyni umí otáčet a s pánvemi a hrnci předvádí nevídané výkony. Ve zhruba pětině českých domácností se ve vaření střídají oba partneři. Vyplývá to ze sociologických průzkumů."

Z vědeckýho hlediska mi z toho teda vychází, že zatímco tříčtvrtina ženských vařit umí, tak chlapů umí vařit jenom 17 procent. Nevím, na co chtěl teda článek upozornit. Mimochodem bych chtěla vidět ty nevídané výkony s pánvemi a hrnci.

A pokračuje to eště líp:

„Představa, že feministky neumějí vařit, je směšná, představuje přežívající hloupý stereotyp. Naopak skutečná feministka má funkční rodinu a vařit umí. Jediný rozdíl je v tom, že to dělá ráda a dobrovolně, nikoli proto, že se to od ní automaticky očekává a je to její jediná volba, jak se uplatnit ve společnosti," řekla Právu stínová ministryně pro rodinu, poslankyně za ČSSD Anna Čurdová.

Takže všechny feministky hrozně rády vaří. Protože je to baví. To sou mi ale novinky.

Jak zhňuplá debata se pod tím strhla, to už ani moc nechcu rozebírat. Zvítězil názor:

„Za to chlastat a sprostě nadávat dnes uměj ženský skoro líp než chlapi!!! Ženskost se z nich vytrácí!!!"

Vyplývá mi z toho, že chlapi by si přáli mít doma stepfordský model, který bude vykřikovat nanejvýš: „Propáníčka, bude pršet, musím sklidit prádlo!"

No nic, sem se do toho zase zamotala. Nepřekvapuje mě postoj společnosti, ale docela mě pobavil ten blbej článek. Fakt by mě zajímalo, co to je za lidi, co tohle píšou. Asi to nemají v hlavě v pořádku.

Žaby, larvy a crvčci

V noci mě napadlo, jestli si vězni platí náklady na stravu a ubytování, tak jako lidi hospitalizovaní v nemocnici. Né, že bych se kroutila, že platím za nemocnici šedesát korun za den. To sem schopná přežít. Navíc, furt mě to vyjde levnějš než život „na svobodě". Ale pokud si vězni žijou zadarmo, tak to je pěkně o hovně.

Ráno sem se podívala na youtube na Alesanu. No, tak todle vážně poslouchat nebudu. Nikdy. Ale aspoň vím, o co de.

Potom Anička vytahala věci ze skříně - moje starý deníky, fotky, časáky, starý plakáty... Nirvany, heh :o) a když sem to uklízela, tak sem narazila na knížku o Sex Pistols, tak sem ji oprášila, zbavila schránek drobných živočichů, který byly nalepený na hřbetu, chtěla sem do toho jenom nakouknout, ale tak ňák sem to přečetla celý. Hrozný kecy, opravdu.

„Nikde nesmíme hrát, a to není zrovna sranda. Sice nás to proslavilo, ale jsme tak trochu v hajzlu." :o)

Nó, hoši, víceméně, docela jo.

A docela mě pobavilo, jak sou z té knížky vystřihnutý fotky Sida, který sem určitě nosila v peněžence.

Měla na mě z mojí vzpomínkové skříně taky vypadnout videokazeta „Sid a Nancy", kterou sem si tam poctivě skovala, ale nevypadla. Nevypadla ani když sem ji hledala. Vyplývá mi z toho akorát, že sem to zase někomu „pučila". Stejně jako všechny knížky od Bukowskiho, který si teď teda musím pučovat z knihovny. Takže videoprojekce se nekonala, a asi je to i dobře, protože ten film byl dost hroznej. Zato na mě ale vypadlo pár fotek mých exů, a to vůbec nevím, proč takový fotky skladuju, no ale tak...kdybych třeba někdy měla Alzheimra, tak vyndám fotky, a hned mně bude jasný, co sem byla zač. A nebo by možná i bylo lepší v Alzhajmří pomatenosti si myslet, že sem byla slušná holka.

Našla sem taky dopisy od exů. To sem se nasmála. Jeden, kterej byl ze Žďáru, mi napsal velice „zamilovaný" dopis, kde bylo popsaný, kde všude byl na pivu, jak moc se zbořil, následovaly stížnosti,že ve Žďáru nejsou rokáče, a jak škola stojí za hovno. Na konci bylo „asi tě miluju, tak se těším na tvůj dopis". Cha chá!

Pak sem našla dopisy od dalšího kořínka, to už byl vážnější vztah. Byl to takovej pankáč, bydlel až v Přelouči, ale často za mnou jezdil, a protože neměl kde spat (u nás to samozřejmě nebylo možný), tak spával v parku, a ve dne sme se zase viděli. No zkrátka romantika jako blázen.

Pak sem našla pohled, od mojí kamarádky. Chodila sem s jejím bráchou, kterej byl basák, a měl takový dost dobrý vlasy, a já sem ho vážně žrala. A kámoška psala: „Ctirad bude mít koncert se Zeměžlučí, ale stydí se ti to říct, protože bys ho tam prý znervózňovala. Sleduj plakáty."

Hm, to ale byla doba...

Včera sme teda byly s Laurou na pivu. Eště předtím sem si ale valila koupit nový sluchátka, tak doufám, že tyhle mně aspoň ňákou dobu vydrží. Čudlíky do uší nesnáším. Stačí se zasmát, a sluchátko vyletí z ucha jak špunt ze šampusu. Navíc nemám ráda tu zdlouhavou ušní instalaci.

S Laurou sme se teda potkaly pod hodinama, tentokrát přišla včas. Jednohlasně sme se shodly na tom, že pudem do Áčka, jenomže tam bylo narvaný. Dost sem se divila, byl přece čtvrtek. Zašly sme do ňákýho baru, tam ale bylo taky narvaný. Pak Lauru napadlo, že je přece zelený čtvrtek, a všichni vysedávají na zeleným pivu. No jasně. Zapadly sme teda do Dávných Časů. Ještěže tam bylo místo. Daly sme si zelený pivo. Starobahno. Dost sem se divila, ale bylo dobrý. Mělo to tam jedinou chybu - seděly sme v nekuřáckým sektoru. Laura mi vykládala, že už se rozhodla, že bude mít vztah. Kopala sem nohou do stolu a trhala sem ramenem.

„Co ti je?" Zeptala se.

„Nic. Sem poslouchala empétrojku, a eště to se mnou casnuje." Zakroutila sem hlavou.

„Nedělej to. Znervózňuješ mě. Ti tady vykládám důležitý věci." Zamračila se. „Cos poslouchala?"

„Our Lady Peace. A Amy Winehouse."

„Amy? Fakt?"

„Jo. Amy. Fakt."

„Ta je dobrá."

„Jo. To je." Přikývla sem. „Máš larvy?" Laura mně totiž slíbila, že mně donese pražený červy.

„Jo, málem bych zapomněla." Vytáhla něco zabalenýho v alobalu. Vypadalo to,jak kdyby se z toho měl vysypat bílý prášek. Metloši u vedlejšího stolu, co probírali Tarantinovy filmy, velice zbystřili. Asi si mysleli, že si na stole vytvoříme dvě lajny.

Když to Laura konečně rozbalila, trochu sem se lekla.

„Tak tohle sou larvy." Ukazovala na hnědý útvary. „Todle sou cvrčci, a tady to je opražená žaba, tu si musíme dat napůl, mám jenom jednu."

„Né, tu ti ráda přenechám." Zhnuseně sem zavřela oko. Vzala sem žabu do ruky. Mělo to pootevřenou tlamičku. „Ale to je extra hnus." Zhodnotila sem žabího kapucína.

„Dej si aspoň larvu. To de..." Přemlouvala mě.

„Né, na to su ještě málo ožralá." Mávla sem rukou.

Nechaly sme teda larvy larvama, a Laura povídala o svým velkým životním kroku, jako že teda si řekla, že už bude s chlapem, a že je jedno, že teda není úžasnej.

„No jo, von není hvězdnej." Vzdychla sem. „Jenomže Hvězdnýho se můžeš dočkat až v domově důchodců, nebo nikdy."

„No právě." Potřásla hlavou. „Mezitím budu žít s někým nudným. Ale tak...aspoň si občas zašukám."

„Che, no to kdoví jestli." Smála sem se.

„Možná už bych se měla usadit, a mít rodinu, a tak..."

„Ale co bys měla... na to se vyser, když nechceš."

„Je to těžký. Připadám si jako dinosaurus." Pokrčila ramenama.

„Hm." Točila sem s kryglem. „Tak jako do toho pudeš, jo? Do toho kořeňa. Odkud ho znáš vůbec?"

„Je to kolega. Z práce."

„Ou, kravaťák zas ňákej." Vzala sem smaženou žabu a dělala sem, že skáče po stole.

„Má dobrej plat, a byt, a auto...je spolehlivej, milej, slušnej..."

„Blá blá blá... no ale není hvězdnej. Na prdel si z něho nesedneš."

„Mám do toho jít?" Upřela na mě zoufalý oči.

Přestala sem skákat s žabou. Zamyslela sem se. „Jo. Di do toho. Spousta lidí takle žije. Třeba sou i šťastní."

„No tak jo." Rozzářila se. Stejně to už měla rozhodnutý. Žádnou radu nepotřebovala. A pro mě je to jednoznačně pozitivní, už sem se totiž v těch jejích borcích ztrácela. Motali se v jejím životě tak rychle, že sem jim ani nestačila dávat přezdívky.

Mávla sem na pinklicu. Přišla, vykvíkla, a uskočila od stolu. Pochopily sme, že viděla cvrčky a larvy. Kníkaly sme smíchem. Poprosila sem ji, jestli by nám mohla říct, až bude v kuřácké sekci volný místo. Řekla, že už tam je, a že se můžem přestěhovat. Hurá. To bylo dobrý. Horší bylo, že jim došlo zelený pivo. Musely sme si teda dat normální. Ochutnala sem larvu. Nebylo to špatný, ale místo oříšků bych to u telky nežrala. Laura mně furt chválila účes. „To je dobrý, fakt to máš dobrý, ty jo. Úplně to k tobě sedí."

„Koupila sem si taky konečně ty stříbrný náušnice." Pochlubila sem se. Protože o mých naušnicích už mluvíme nejmíň rok. Laura dycky plánovala, že mi je dá na narozky, a nebo naVánoce, a dycky z toho tak ňák sešlo.

„To tě k tomu dokopala ta Praha, že jo?"

„Jo." Přikývla se. „Jo, já sem ti něco neřekla." Ukousla sem si nehet. „Na Talenty se mnou nepojedeš, pojedu s Pájkou."

„Jakto, že nepojedu?"

„To neva, ne? Tys je stejně nechtěla vidět."

„Jak nechtěla vidět?" Zírala na mě, poněkud šokovaně.

Nejistě sem se usmála. „No ty bys na ten koncík stejně nešla, tak ti to snad tak neva..."

„Ale...já s tebou pojedu. Jasněže pojedu."

„Ale dyť tam nemusíš být, dyť to ani neposloucháš."

Chvilku bylo ticho. Zíraly sme na larvy.

„Ale já už sem mu napsala." Pípla.

„Komu?" Kousala sem si nehty, v ňáké neblahé předtuše.

„Benovi." Podívala se na mě vyčítavě.

Tlemila sem na lidi kolem sebe, abych oddálila okamžik, kdy se dozvím detajly. Protřela sem si oči.

„Jak...jak jako...jako jak jako...?" Koktala sem vyděšeně.

„Napsala sem mu, kdy a kde se sejdeme. Po koncertě."

Lapala sem po dechu, vyděšená a vystrašená. „Lauro! To nemyslíš vážně." Zapálila sem si cigáro. „Kam...kams to poslala?" Snažila sem se zjistit rozsah škod.

„Na mejl, co má na oficiálních stránkách." Ušklíbla se.

Podepřela sem si svou nešťastnou hlavu.

„Chtěla sem ti udělat radost, mělo to být překvapení." Řekla nešťastně. „Chtěla sem, abys měla tu svou fotku."

"Tu budu mít i tak."

„Ale musíš mít jistotu."

„Ty seš šílená!"

„Chtěla sem, abyste se potkali." Řekla potichu.

„Ale...ale to přece nejde, takle. Dyť to je trapas. Si myslíš, že ti napíše zpátky, že se potkáme v hospodě naproti v jedenáct nula nula?"

„Třeba jo." Pokrčila ramenama.

„Ty vole, tak to je slušný. To je teda fakt dobrý. Ty seš ujetá až do prdele." Kroutila sem hlavou, a smála sem se. Protože už nešlo nic jinýho dělat. Protože Laura je praštěná.

Když sme dopily druhý pivo, řekla sem, že bysme mohly jít někam do klubu. Shodly sme se na Faces. Zaplatily sme vlezný, a já sem šla na hajzl, podívat se na program. Zjistila sem, že hrajou house, r´n´b, dance a „hity na přání". Toho posledního sem se chytla. Koupila sem piva, a vrátila sem se k Lauře, říct jí, že hrajou na přání. Tady je namístě podotknout, že sme byly už dost kantáre. Mohlo za to to zelený pivo, určitě. Laura řekla, ať vymyslím, co si dáme zahrát. Navrhla sem Black Eyed Peas, Jamiroquaie, J.A.R., Amy Winehouse a Madonnu. Samozřejmě bych nejrači slyšela něco úplně jinýho, ale musela sem vybírat v rámci možností dýdžeje. Stačilo se na něho podívat, a bylo jasný, že ten týpek je průser. Laura si furt nemohla zapamatovat, co že to chceme zahrát. Kromě toho Black Eyed Peas vůbec neznala. „Cože to chceš zahrát? Love in peace?" Křičela na mě.

V záchvatu smíchu sem mávla rukou. „Zapomeň na to."

„Ne, já tam pudu." Skočila teda za dýdžejem nahoru, o něčem tam s ním debatovala, kořeň dělal, že vůbec neví, o čem je řeč, tak sem si říkala, že jestli Laura chce „Love in Peace" nebo něco podobnýho, tak se mu ani nedivím.

Přišla zpátky ke stolu a křikla na mě: „Talenty nezná."

„Tys chtěla Talenty?" Přivřela sem oči.

„Jo. Řekla sem, ať zahraje Talenty."

„Řeklas, ať zahraje Talenty? Takle?" Smála sem se.

„Jo. Nevěděl, o co de. Tak sem řekla, ať zahraje Billy Talent." Vzdychla. „Taky nevěděl, o co de."

Smála sem se, až sem nemohla.

„Vidíš jak tě mám ráda." Řekla. „Je načase zežrat žabu."

Vylovila sem alobal, a rozbalila to. Nejdřív sme na to znechuceně koukaly, pak sme snědly cvrčky. Potom sme si rozdělily žabu. Na mě zbyla přední část, a tak sem snědla i tu hlavu s otevřenou tlamou.

„Právě sem snědla žabí mozek." Řekla sem.

„Fuj, ty seš ale prase." Pronesla Laura, žvýkající žabí prdel.

Šly sme tančit. Nevím, kde se ve mně bere tolik energie, ale když hraje hudba, valím jak fretka. Byla sem dost namrdaná, ale né dost na to, abych skočila na repráky. Příště. Bavily sme se fakt dobře. Protože sme to neplánovaly. Takže sme si daly ještě jedno pivo, a pak sme valily na rozjezd. A ten byl zajímavej, protože všude bylo plno fanoušků Komety, ach jo. Řev a bordel, a vožralí borci.

Raine Maida udělal cover k „Try Honesty". Je to hezký a dojímavý, ta hudba, bohužel text I´m insane, it´s your fault... si zaslouží trochu jinej přístup. Tohle vážně zní, jak kdyby zpíval o tom, že na zahrádce zasadil mrkev. Jo, a vzpomněla sem si na svůj výbornej překlad, tady u toho, je tam

Forgive me father, why should you bother?

A moje verze, která se mě dlouho držela: Forgive me father, I shot your mother. :o))

Drink a Drunk

Dneska sem vstávala už v šest ráno (to byl asi trest za některý z mých smrtelných hříchů, konkrétně šlo zřejmě o včerejší drogy: tři kafe, jeden energy drink, ňáký ty cíga). Taťka přijel pro Aničku a odvezl ji k mamce, protože já sem musela na kontrolu do nemocnice. Do ústavu. Horko těžko sem se ráno vymotala. Ale do nemocnice sem teda nakonec dojela. Stoupla sem si do fronty na centrální evidenci, a čekala. Je pravda, že ať je na evidenci kdokoliv, jakákoliv ženská, tak je dycky nepříjemná jak prdel. Člověk by si myslel, že mají v popisu práce ty lidi lekat, aby jich tam nelozilo zbytečně moc. Nějaká babča tam něco potřebovala, stála pěknej kus přede mnou, ale najednou se strhl povyk, křehká žena se rozkřičela: „Přestaňte na mě mluvit jako na debila, já jsem lidská bytost!" Usmála sem se. Pěkně. Jenom do nich! Evidenční žena řekla hodně afektovaným hlasem (no jak když se mluví s debilem): „Sestřička Vám jenom chtěla vrátit tu kartu!"

A babča: „Přestaňte na mě mluvit jak na malýho fracka!"

Ženská: „Sestříčka ...Vám...jenom...chtěla...vrátit..."

Babča: „Tak dost!"

Když sem přišla na řadu, říkám srozumitelně a jasně: „Já du na odběr HCG a na kontrolu!"

Ženská se na mě nepřátelsky podívala, a nevěřícně se zeptala: „Na odběr HCG?"

Tímto mně vzala vítr z plachet. Už né tak bojovně sem pípla: „Jo, na HCG." A začínala sem o sobě pochybovat, esli sem si ve své ftipnosti nepopletla zkratky. Ale né, HCG je těhotenský hormon, kdežto THC je travní hormon. Dobře sem to řekla. Vona je blbá.

„Tak si počkejte v čekárně." Zachrčela. Skoro na mě plivla.

Naštěstí sem nečekala dlouho, hned mě zavolali. Měli tam speciální odběrový křeslo. Kde se dají ruce na takový podložky.

„Kdy si přídete pro výsledek?" Zeptala se mě sestra.

„No, tak až bude."

„Máte ještě nějakou kontrolu dneska?"

„Jo."

„Jako tady v ambulanci?" Zeptala se.

„Jo." Přikývla sem.

„Aha, tak to nemáte, protože pan doktor je nemocnej."

Chytla sem si gumu pod rukou. „Aha. A nikdo jinej tady není?"

„Ne, dneska ne. Výsledky budou tak kolem druhé."

„Aha. A můžu si teda zavolat?"

Sundala kryt z jehly. „Ne, to musíte přijít osobně. Nedívejte se na to!"

Nemám ráda, když mně někdo říká, na co se mám a nemám dívat. Konkrétně u odběrů krve to dělají všichni. A já se na to ráda dívám, protože mám kontrolu nad tím, co mně dělají. A sou to moje žíly, tak co bych na tom procesu jako viděla tak strašnýho, že to nesmím vidět? Co mě ale překvapilo, a toho sem si všimla už když sem v té nemocnici ležela, tak nikdy nikdo neměl při odběrech rukavice. Takže zatímco v tetovacím salónu sou rukavice samozřejmostí, tak v nemocnici je při takové práci nemá nikdo. Zvláštní.

Vykopli mě tak brzo, že si moje nebohá vystouplá žilka ani nestihla všimnout, že už z ní nikdo netankuje, a spokojeně si krvácela, což sem zjistila až v čekárně, když sem si oblíkala mikinu.

Vypadla sem do města, abysem se něčeho najedla. Vlezla sem teda do mekáče, což je ale dycky krajní řešení. Protože tady nejsou ty tarantinovský snídaňárny. Proto je člověk odsouzenej lozit do káefcéček a mekdonaldů, na hnusný kafe a hnusný ... jídlo. Drahý, ještě k tomu. U mekdonalda mám dycky problém si něco vybrat, protože tam nemají dost přehledně napsaný, co vlastně mají. Fotky cheeseburgru a hamburgeru přes půlku světelnýho panelu, rozpis, jak velký můžou být porce, jak výhodný sou menu, jaký hračky sou v happy mealech, a podobný sračky, ale čeho se člověk může nažrat, to se z toho fakt nedozví. Zoufale sem tlemila na nabídkovou tabuli, kde k cheeseburgeru a hamburgeru přibyl ještě jakejsi burger se slaninou. Och, jaká inovace! Do ani jednoho bysem nekousla, z kombinace masa a sladké housky bych se vážně musela poblít. Stála sem tam jako tydýt, vůbec sem nevěděla, co si mám vybrat... koukala sem po taštičkách, ale ty nikde, tak sem zoufale hledala aspoň ňákej koláč. Taky nic. Nad tabulí byla plazma, kde jelo Óčko. Hráli zrovna Linkin Park - Bleed It Out. Stála sem pod tím a tlemila, a říkala sem si, to je kurva dobrej vál. Linkini se dobře poslouchají, ale já s nima mám docela problém, že už se mi na ně špatně dívá, páč Chester Bennington vypadá, jak kdyby trpěl ňákou závažnou chorobou.

Přede mnou ve frontě nikdo nestál, tak na mě prodavačka houkla: „Dáte si něco?"

A já: „Nevím." A tlemila sem na ten klip. Dycky mně bylo záhadou, jak je to udělaný, že zatímco oni si tam zpívají jakoby v reálným čase tak kolem je všechno pozadu. Filmařská záhada. Trhala sem do toho ramenem, vytáhla sem kapesník, vysmrkala sem se, a to mi asi ňák nakoplo mozek, a já sem se konečně rozhoupala a objednala sem si ledovou kávu a toust.

Mekáčovití lidi si pod pojmem „ledová káva" představují horký kafe, do kterýho hodí zmrzlinu. To mě teda nasralo. Nechtěla sem horký kafe, chtěla sem „ledovou kávu". Smradi.

Toust ušel, kupodivu.

Vrátila sem se teda domů, abych se věnovala svojí nejoblíbenější činnosti - šla sem spat. To bylo tak něco po desáté. Vzbudila sem se v jednu, a to jenom díky tomu, že sem si nastavila budík. Bylo mně blbě, nevím z čeho, a strašně se mně chtělo spat. Celá zdechlá sem se oblíkla a vydala se do nemocnice znovu.

Na evidenci byla jiná ženská, ale vypadala stejně otráveně jako ta před ní. Ale nenechala sem se znechutit, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme.

Držela sem v ruce kartičku pojišťovny, a statečně sem řekla: „Du si pro výsledky HCG."

Šlehla po mně pohledem a zaduněla: „No tak mi dejte tu kartičku, né?"

Těžký pořízení s takovýma lidma. Dala sem jí teda kartičku, něco nadatlila do komplu, a podala mně ji zpátky. Čekala sem, že mně aspoň něco řekne. „No tak už můžete jít." Pokrčila ramenama, na co tam jako ještě čekám.

„Mám si asi počkat tady v čekárně, že..." Zasyčela sem.

„No jistě!" Zakroutila hlavou, jak někdo může mít vůbec takový stupidní dotaz.

Naštěstí sem zase nečekala, hned mě vzala doktorka, a řekla mi, že výsledky sou negativní, těhotná teda žádným způsobem nejsu (uffff..), ukázala sem jí jak se hojí jizvy, byla spokojená, a já taky.

Potom sem odešla do města, abych to oslavila. Nákupama. Koupila sem si dvě trička. Taky sem zamířila do céáčka v naději, že tam ještě budou mít moje oblíbený tričko „Sex, Drugs and Rock´n´roll", který mi mamka zničila žehlením. Ale už ho neměli, no tak se nedá svítit. Nebudu prostě tak hvězdná jak sem si myslela. Zato sem si ale koupila naušnice. Šla sem na jistotu, do svýho oblíbenýho stánku na Květinářské. Přišla sem, hned tam na mě zahulákaly stříbrný kruhy: „Tady, tady, nás si vem." Tak sem si řekla, jo, jasně, ty sou suprový, a řekla sem prodavačce, že je beru. Vyzkoušely sme zapínání, a říkala, že to má sice delší ten zašupovací drátek, ale že to můžu ucvaknout. Řekla sem, že to ničemu neva, ale kdyby přece jenom, tak to manžel ufikne. Byla na mě hrozně milá, a řekla, že ještě předtím, než mi je dá, je teda jako vyčistí. Vzala hadřík, a vymačkala na to zubní pastu, a už pucovala.

Vykulila sem oči: „Vy to čistíte zubní pastou?"

A ona: „Podívejte se, jak to krásně funguje." Ukázala mi vyčištěnou náušnici.

„To je bomba!" Smála sem se.

Ona: „Jo, fakt to funguje. Dívejte, jak s nima budete zářit, úplně se budou blýskat."

Já: „Teda, to je super, to by mě nenapadlo."

A ona: „No vidíte, a já už to tak dělám leta." Smála se od ucha k uchu.

Ještě než sem zaplatila, přisunula mi maličký košík s kamínkama. Myslím, že to byly růženíny a ještě nějaký hnědý křemínky. Řekla, ať si ňákej vyberu, že mi určitě přinese štěstí. Vzala sem si teda ten růžovej, a ona potom řekla, ať vemu eště manželovi, když mi bude zkracovat ty drátky. Vzala sem si teda ještě hnědej, pro Huga, aby měl třeba taky štěstí.

U mě má tohle úspěch, protože běžně tahám kamínky v peněžence. Ještě tam mám jiný drobnosti, třeba maličký mince svázaný stužkou, nebo chorvatskou kunu.

Volala sem ještě Lauře, protože sem se za ní chtěla stavit, ale nebrala mi telefon. Když sem dojela dom, čekal na mě mejl, kde mi Laura popisovala, jak v práci celej den jí pražený červy, a kobylčí nožky, protože jí to tam donesl ňákej nápadník, co se vrátil z Thajska. Napsala sem rozhořčený mejl, že už vím, proč mě nechtěla vidět. Chtěla si ty červy šušnit pro sebe. A já bych si tak dala!

Večer sem udělala tak boží guláš, že se mi ani věřit nechce, že sem to vařila já.

Zítra dem s Laurou pařit. Chytl nás rapl a píšeme si mejly v angličtině. Nejčastější slovo je „drink" a „drunk". Mohly by to být naše přezdívky. Takže zítra Drink a Drunk v akci. V pátek potom mám v plánu, že někam pudu s Jájou a Edou. V sobotu potom odjíždí Simin chlap s Kerol na chatu, tak je naplánovaná pařba. Příde i Simin brácha s kočkou. To se těším. A taky sem jí slíbila, že tam ňákej den přespím, ale nevím ještě kdy.

Absolutní emo day

Začlo to tím, že mě holička střihla na emo, ale říkala sem si „budiž, tak vypadám jak emáč, ale furt je to lepší, než ten účes co sem měla předtím". Smířila sem se s emo lookem, a myslela sem si, jak to tímto pro mě hasne.

Podívala sem se na Talentí fórum ve snaze zjistit, jestli už sou v prodeji lístky. Bohužel se tam opět objevila diskuze, jestli sou Talenti emo, nebo ne. Obrátila sem se na správce fóra s prosbou, jestli by podobný zhovadilosti nemohl mazat, protože zbytečně zabírají místo, navíc je to furt dokola, a o ničem. Tím sem si myslela, že emo mám pro dnešek z krku.

Jenomže Tomi zrovna toho času napsal článek (a velice schopný) o punku a emu též, a tak sem se vyjádřila se svou velemyšlenkou ve svým emařským boji, a dál sem si serfovala po netu, na všemožných neemařských stránkách.

Podívala sem se samozřejmě na blog Dewberry, přečetla si, co je novýho v Dewbeřím luhu a háji, a chtěla sem se odkazama překliknout na další zajímavé blogařské stránky, když sem narazila na odkaz „EMO matka". Klikla sem teda celá zvědavá, co to má Dewberry za zajímavou kámošku - a hodilo mě to na moje stránky.

Děkuji pěkně :o))) Válela sem se smíchem po sedačce dobrou čtvrthodinu.

 

U doktorky to byl schopný nářez. Vydaly sme se Simou a s děckama do bejby kavárny, která je hned u doktorčí ordinace, s plánem, že já si skáknu pro razítko do školky, a pak se vrátím, a budem vysedávat v kafárně. Protože sem tam už předtím volala, nepředpokládala sem žádný komplikace, navíc mi řekli, že můžu přijít i bez Aničky. Ale nechtěla sem ji nechat Simě na krku v herně, kde už tak byla dost nepřehledná situace, takže sem Anju vzala sebou. Když mě uviděla v čekárně sestřička, řekla, že je dobře, že sem malou vzala, protože mi zapomněla říct, že by Anža měla jít na prohlídku ve třech letech, a tak ji jako prohlídnou teď. Fedrama sem měla staženou prdel, protože kontrola celkovýho stavu mýho dítěte (a prověrka jak se o ni starám) je horší než maturita (kterou nemám). Čekali sme teda nehorázně dlouho v narvané čekárně, Anča už začínala být protivná, když k ní přišla ňáká holčička, a já abych Anžu ňák zabavila, říkám: „To má ale holčička krásný naušničky, že?" Načež se ozvala naproti sedící matka: „Však už jí taky můžete nechat píchnout uši, naše malá to má už od šesti měsíců!" Chlubila se svým pírsingovým úspěchem.

„Ale já jí nechcu nechat dávat náušnice." Řekla sem.

Vykulila na mě oči: „Né? A proč?" Pak zapřemýšlela. „Má alergii na kov?"

A já: „To nevím, protože naušnice nikdy neměla."

„Takhle si ji ale můžou plíst s chlapečkem." Hodila matka pádný argument do placu. Nevěděla sem, co na to říct. Jakoby to nebylo jedno, že ňáký „oni" si budou o Anži myslet, že je kluk.

Nechápu, proč s tím lidi nadělají tolik voprdů. To eště ale nebyl konec v mým boji se systémem. Když sme konečně přišly na řadu, doktorka se mě zeptala, proč sem nebyla s Anjou u zubaře.

„No, nebyla." Řekla sem a mohutně sem trhla ramenama. Nechtělo se mi vykládat moje teorie o tom, proč dítě se zdravýma zubama nenechám povozit na zubařským křesle. Doktorka řekla, že se jí teda aspoň podívá do pusy.

„Má zdravý zuby." Řekla sem.

„Má zdravý zuby." Konstatovala doktorka. „Stejně si ale k tomu zubaři zajděte."

Potom vyzkoušela Aničku z barviček. Vytahovala jednotlivý fixy a chtěla vědět, jakou mají barvu. Anička na všechno odpovídala, že je to růžová (jo, mám emo dítě).

Nakonec sme skončily s diagnózou plochých noh a s receptem na mastičku na šupiny na hlavě. Zaplatila sem padesát korun za razítko pro školku, a konečně sme vyfičely.

Zapadly sme do bejby kavárny, kde bylo nehorázně narváno, takže sme se Simou absolutně ztrácely o děckách přehled, a pořád sme si stoupaly od stolku jak hlídkující surikaty. Anička se probrala ze své zledovatělé zaprdlosti, kterou předvedla u doktorky, a začla skopávat děcka ze skluzavky, jako aby si pohnuly. Snažila sem se jí v tom bránit, ale ani když sem u toho stála, nebylo to moc platný. Nakonec sem jí utáhla na chlebíček, a mezitím, co se krmila, tak ostatní děcka naštěstí vysmahly. Sima pak řekla, že pude dom, tak sem jí řekla: „Jo, klidně běž, nemusíme se na sebe vázat."

A Sima: „Bohudíky za náš volný vztah."

Protože dost křičela a budila pozornost, řekla sem: „Seš blbá."

A Sima se smála, a jak odcházela, zařvala na mě: „Ty lezbo!" A nechala mě tam, ať si tu ostudu vyžeru.

Dopila sem kafe a odešly sme s Anjou do školky zanýst přihlášku. Jenom sem podala papíry mezi dveřma, a hned sme uháněly dom, protože Anža byla ospalá a značně protivná.

 

Zítra du na odběr hladiny HCG (THC, TNT, DVD). Vůbec se mi nechce, zase budu hnít půl dne v čekárně. Chjo, takový je ale emařský život.

Otřesný večer

Sněží, mráz kolem běží, a mně se nechce žít.

Co je nového...volala sem doktorce, že se musím stavit pro potvrzení, který Anička potřebuje do školky, tak řekla, že mám přijít kdykoliv, tak já tam teda kdykoliv skočím. Ve středu se musím stavit na odběr hladiny HCG (jak sme říkali v nemocnici „odběr hladiny THC"), a doufám, že už mi nikdo žádný těhotenství nenajde, protože to bych šla do kolen a hlavou bych jim v zoufalství omlátila kachličky.

Teď na YouTube sjíždím Attack In Black. Docela dobré.

Jak psala Cominick na blogu, že zrušili v Marseille koncík Tokio Hotel, tak...samozřejmě, tomu se můžu jenom smát, jelikož se mě to nedotýká v nejmenším. Ale pak sem si vzpomněla, jak když sem byla velký fanoušek Nirvany, tak měli mít koncík v Praze, a Kurt se těsně předtím zastřelil. Samozřejmě.

Takže doufám, že Talenti to prolomí, ňákým způsobem neumřou, přijedou a zahrajou. Ale snad jo, nemají ve zvyku koncíky rušit. Jenom o jednom teda vím, to bylo když se Ben nasral na svůj nefunkční mikrák, a správně cholericky ho zahodil i se stojanem, tak šikovně, že trefil Aarona, a rozcásl mu tím hlavu. Úplně ho skalpoval, doslova. Z Aarona tak cákala krev, že už ten koncík ani dohrát nemohl. Takže to se koncert zrušil. Pravděpodobně tam byl taky nějaký „smůlonosný" fanoušek, něco jako já.

Což má další dopad. Odpadli všichni, co se mnou mohli jet. Hugo mi řekl, že si to rozmyslel, a nepojede se mnou ani za nic. A že to myslí vážně, a nehodlá na tom nic měnit. Laura mě pomalu začíná ubezpečovat, že v tu dobu určitě bude mít zkouškový období. Jája nepřipadá v úvahu, ta je klaustrofobní a na každým koncíku omdlí. Pravidelně.

Sima řekla, že možná pojede, ale že je to tak padesát na padesát. Že se bojí. Chápu.

Takže to vypadá, že pojedu sama, a sama budu taky trčet v noci u tourbusů. No nic, bude teplo, tak co...dycky sem měla víc štěstí jak rozumu, takže nic moc plánovat předem nebudu, a budu jenom doufat, že to se mnou ňák dobře dopadne. Příští týden už ale budou v prodeji lístky. V úterý. Takže pro ně musím hned skočit, protože kapacita haly je něco kolem tisícu lidí, a to je sakra málo. Nebo ne? No, tak jenom tak pro jistotu, aby mně ty lístky nevyprodali. To teda nevím, co bysem dělala. Koupím dva, kdyby si to někdo na poslední chvíli rozmyslel, a chtěl se mnou jet. Ten druhej kdyžtak na místě prodám.

Sem se kdysi dívala na telku, a tam někdo vykládal, jak by chtěl umírat pomalu, jak by chtěl mít půl roku čas na umírání, aby stihl udělat všechny věci, co neudělal. Tak to je trapnej život.

Já bych nechtěla umírat půl roku. Dyť to musí být pěkně strašný. Si myslím, že všechno, co chci dělat, dělám. Takže toho půlroku, co bych měla do umření, bych nedělala nic jinýho, než dělám teď. Takže vlastně já sem šťastnej člověk.

A teď nevím, proč to píšu...

Dobrá zpráva je, že mi nedělají zle cizí děti, ani mimina. Původně sem si myslela, že po tom, co se stalo, se nebudu moct podívat ani na kočárek. Ale nechává mě to chladnou. Minule jak sme byli v bejby kavárně, sem si někdy na odchodu uvědomila, že je herna plná dětí a mimin, a se mnou to ani nehnulo. Což bylo výborný zjištění. Né, netoužím po dítěti. Už nikdy žádný. Never more. A říkám si, že když sem šla do toho druhýho, kde sem nechala rozum. Samozřejmě že bych celý těhotenství zase trpěla jako pes. No, teď už taky vím, proč. Vážně sem to chtěla podstoupit? Fakt, jo? Tak to mně muselo něco těžkýho spadnout na hlavu.

Včera sem měla nepěkný zážitek se šampónem. Snažila sem se anglicky přečíst návod k použití. Na počítači normálně k překladu používám Lištičku, jakože se najede na to slovo myší a vedle vyskočí v okýnku překlad. Jela sem si prstem po návodu na tom šampónu a čekala sem, kdy mi vyskočí ta bublina s překladem. Musím říct, že sem se sama sebe lekla. To už ani nemluvím o tom, že když čtu časák, a vidím tam zvýrazněný podtržený slovo, mám tikání na něho kliknout.

Po tomhle incidentu sem vypnula počítač, a v rámci odpočinkové kůry od počítače sem se přesunula k televizi. Tam mě čekal šok. Dvě minuty sem se dokázala dívat na Ošklivku Katku, a chtělo se mi zvracet. Tak sem to přepla na X Factor. No, že bych se u toho ňák bavila, to teda ani náhodou. Sice se to menuje X Factor, ale nevšimla sem si, že by tam takovým příznakem někdo trpěl. Nečekám, že v záchvatu charismatičnosti tam někdo bude skákat po piánu...ale vlastně proč ne, že...

Nepříjemným zjištěním pro mě bylo, že už nedávají House. Místo toho jel Waynův svět. Dívala sem se na to tak čtvrt hodiny, a říkala sem si: „Proboha, co to je?"

Silně otřesená televizníma zážitkama sem se teda vrhla zpátky na počítač, a tak skončil můj dobrodružný večer.

Nový sestřih

"Jaká je naděje na lásku? Stejná jak hrana na dokonalém oblázku... Veškerá žádná."

V sobotu večer sem zjistila, že Hugo najednou není doma. Myslela sem, že šel třeba něco koupit na benzínku, tak sem čekala, asi hodinu, jestli příde nebo co. Nepřišel. Tak sem mu zavolala, kde jako je, a dozvěděla sem se, že v hospodě. Zase. Křičela sem na něho do telefonu, že ať si kurva rozmyslí, co dělá, protože už toho všeho mám akorát tak dost, a ať si laskavě vybere mezi nama a hospodou, kurva! Řekl, že všechno je moje vina, protože ho nechcu poslouchat, a tak odešel do hospody. Zeptala sem se ho, jestli si o sobě myslí, že je normální. Po tom odpoledni, kdy ho chytli flojdi a nadýchal, tak to asi vzal jako ohromnou srandu, a eště ten večer do sebe musel kopnout dalších deset škopků. Já se snažím, vopravdu se snažím, ale nesnáším když je ožralej. Smradlavej a votravnej. Když je ožralej už čtvrtej den, dou všechny fóry stranou. Slíbil teda, že příde za hodinu. To bylo tak devět. Došoural se kolem půlnoci.

Druhej den sem se snažila. Nedělat scény. Dycky si řeknu, že to nestojí za to. Že on mi nestojí za to. Jenomže se celý dopoledne válel v posteli, hovno dělal, ani Aničku k sobě nechtěl pustit, mně nařídil, ať du nakoupit, a pokud možno udělám oběd. Na to sem mu tak maximálně ukázala fakáča, samozřejmě. Úplně sem z toho byla vyřízená, co si ten hňup o sobě myslí. Nechápu to, že chlapi se necítí jako dospělí jedinci, chovají se jako děcka, a jako děcka se nechají celej život obskakovat.

Pak naštěstí volala Sima, že dem k jejímu bráchovi na kafe. Brácha dělá v jednom baru, tak sem souhlasila, a hned sem radostně vyrazila. Hugo měl samozřejmě frfly, ale nemohl mě ničím ohrozit.

V baru sme pobyly ňákou dobu, dala sem si latté a minerálku, a Sima vymyslela, že skočíme do blízkýho kadeřnictví, a necháme mě ostříhat, abysem byla na své pražské fotce „boží". Vymýšlely sme střihy, a Sima řekla, ať se nechám ostříhat jak Ben. Řekla sem jí, že asi upadla, že ho sice žeru, to jo, ale vopravdu nemusím vypadat stejně. Navíc mně dělá hrozně zle, když se na něho dívám, jak si furt odhrnuje patku z očí, šimrá mě z toho celej xicht. Protože sme na nic jinýho nedošly, tak sem si řekla, že se vložím do rukou holičky, a budu doufat, že bude dobrá. Sima mě teda nechala v kadeřnictví a vyrazila na nákupy. Holička byla taková mladá koc. Řekla sem jí, že chcu zkrátit vlasy. Zamyslela se, a navrhla změnu barvy. Na světle hnědou. To sem odmítla, protože na svou svítivou červenou a ještě svítivější růžovou sem fakt hrdá. Pak se zeptala, jestli by mi nevadil ňákej kratší sestřih. Řekla sem, že pokud dokáže vymyslet něco schopnýho, tak mi to rozhodně nevadí, jenom nechcu nic podholovat, jinak ať si dělá co chce. Začala teda stříhat, a uprostřed stříhání se mě zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby mi z afiny střihla takovou patku našikmo. Á jé, už je to tady, říkala sem si. Se tomu nevyhnu, a nakonec na fotce budem vypadat stejně s těma růžovýma patkama, jak dva tydýt. Řekla sem, že to by mi teda vadilo, ať mi s afinou nic nedělá. Přišla Sima, smála se, a řekla, že ale ta patka by mi slušela. Holička začla mohutně přikyvovat. Narůstala ve mně panika.

„Ne, já tak tu afinu nechcu." Protestovala sem.

„Ale to Vám bude slušet. Budete to mít jenom na jedné straně, a když to natužíte, bude to držet." Přesvědčovala mě holička.

„Poleze mi to do očí."

„Prosimtě, to dáš za ucho." Vložila se do toho Sima. „Jo, udělejte jí to tak." Odsouhlasila to za mě.

„Jo, to dodá tomu střihu šmrnc, fakt to bude dobrý." Přikyvovala holička.

„No tak jo." Svěsila sem ramena. Proti přesile sem neměla žádnou šanci.

A výsledek? Naprostý emo.

Zalepila sem čtyři stovky, a jak sme vyšly z kadeřnictví, sykla sem na Simu:

„Vypadám jak Frankie Iero."

„Jak vypadá Frankie Iero?" Smála se Sima.

„Jak já." Kontrolovala sem se ve výloze. „Ale je to teda prda!"

V šalině sem přestávala být nasraná. Zašly sme ještě do hospody, daly sme pivo, a já sem pak mazala na nákup, protože mi volal Hugo, hlavně ať nakoupím. Fakoffff. Když sem dorazila dom, byla sem ze svýho účesu nadšená. Je vážně skvělej. Takovej... hodící se ke mně. Jo. Vážně praštěnej.

Skvělá nálada mě ale okamžitě přešla, protože doma samozřejmě Hugo nehnul ani prstem, takže se tam nakupil bordel, o nádobí ani nemluvě. Dělala sem na večeři smaženou brokolici, a ještě bifteky, takže sem všeho měla nad hlavu, úklid kuchyně mi zabral další hodinu. Pak sem musela uklidit obývák, vykoupat Aničku, a do toho všeho kolem mě kroužil otrávenej Hugo se svýma kecama. Řekla sem mu, že maso a brambory už má hotový, a ať se de najezt. Stál v kuchyni a čekal, až mu to nandám na talíř. To už sem na něho fakt vyjela, jak fena postižená vzteklinou, na tohle nemám nervy ani žaludek.

Je na světě chlap, který je schopný se o sebe postarat? Který je zároveň chytrý a vtipný? Který je voňavý, milý a usměvavý?

Jestli jo...chceš mě, máš mě.

Duši a Vegas

Vyrobila sem nový dyzajn. Eště to není úplně hotový, ale až na to budu mít nervy, tak to dokončím. Trvalo mně to půl dna. Ve finále sem se na to podívala, a řekla sem, si, no a v čem je to jako jiný než to předtím? Vlastně sem jenom vyhodila Bena. No, né tak úplně. Takže asi zbytečná práce, že...

Zase je duchařská sezóna. Včera v noci sem šla spat, Hugo byl na pivu, ale já sem si statečně zalezla do pelechu, protože už se mně zavíraly moje stupidní malý očka, a chorá mysl se taky chtěla zregenerovat. Nebylo mně ale přáno. Pořád sem slyšela, jak někdo otvírá bytový dveře. Dycky sem si řekla, že aha, Hugo se vrací, ale pak to ztichlo. Několikrát se to opakovalo. Šla sem se podívat teda ke dveřím, ale na chodbě nikdo nebyl. Tak sem si zase šla lehnout, a za chvilku to zase začlo.

Dneska sem vařila (uh), a jak sem se otočila od plotny, koutkem oka sem zahlídla, jak tady něco šedýho přeběhlo z pokoje do koupelny. Už mi asi hrabe, vážně jo.

Mamka si přišla pro Aničku, tak mám klid. Teda - od Anči. To, že tady lítají šedý stíny, mi fakt moc na klidu nepřidává. Musela sem uklidit, uvařit, umýt nádobí... já tak strašně nesnáším umývání nádobí, až je to strašný. Nemám totiž ráda vodu. Nerada se v ní máčím. Nerada se sprchuju (ale dělám to, aby bylo jasno, jelikož nejsem prase). Jediná voda, kterou mám opravdu ráda, je vana horké vody. Takže máčení ruk při umývání nádobí, é ... fuj! A úplně nejvíc nesnáším když su zpocená, a lepí se na mě mokrý tričko. Kdybych byla bohatá, nechala bych si ucpat potní žlázy. Abych se už v životě nepotila. Nikdy.

Nechala bych si udělat nový zuby. Rovný a bílý.

Nechala bych se opíchat botoxem.

A nechala bych si odstranit chlupy na nohách abych se do smrti smrťoucí nemusela holit.

Téda - to by byl život!

A taky bych si koupila myčku na nádobí, pračku se sušičkou, a služku.

Odjela bych do Las Vegas. Hrát poker.

Tam bych všechno prohrála, a služku bych musela propustit. Aspoň by mně ale zbyly ty zuby.

Cestou z Vegas bych musela stopovat, páč bych neměla ani na cestu zpátky. Stopla bych ňákýho motorkáře, a projeli bysme celou Nevadu. Třista z místa. Jedli bysme ještěrky, varany, hady a štíry. Spali bysme v hipísáckých přívěsech.

Pak bych se vrátila domů. A jela bych na ňákej fesťák.

Světlý bod dneška byl, že mi kamarád kuchař udělal tatarák, a zavolal Hugovi, aby pro to přijel, abysem to měla eště teplý. Já vím, že kuchař mě tajně miluje. To my, hvězdy, poznáme. A taky sem si řekla, že na něho nebudu hnusná, když z toho plynou takový pozitiva.

Hugo zase přišel ožralej, a zase kvičel, jak je svět zlej, a jak to dopadlo s naším miminkem, a jak mu umřel kamarád a takový kecy. Byl dost votravnej. Furt za mnou lozil a meldoval kraviny. Řekla sem mu, že mě to absolutně nezajímá. Protože mě to fakt nezajímá.

Navíc ho dneska chytli benga, jak jel vožralej na kole. Ostuda. Nafoukal jim kolem jednoho promile, měl u toho samozřejmě svoje světový kecy. Naštěstí ho ale pustili bez pokuty. Samozřejmě mi vykládal celou tu historku nejmíň pětkrát, jak byl drsnej.

Myslím, že asi odjedu do Vegas.

Když jsem byl malá holka

Dlouho sem přemýšlela, jestli tady ten zápis provedu, a tak se dobrovolně usvědčím ze svýho šílenství.

Nakonec sem si řekla, že jestli sem šílená, zaprotokolovaný by to být mělo.

Den začal obvykle, jako každej jinej. Odpoledne sem dala Anču spat, a protože sem byla šíleně unavená, šla sem si taky lehnout.

Ještě než sem usnula, dostala sem se do svýho „andělskýho stavu" - tak občas někdo popisuje stav, kdy k němu mluví andělé. Ani spánek, ani vědomí, něco mezi tím. Jenomže na mě teda nemluví andělé, ale takový „cosi". Cosi mužský hlas, myslím, že asi sou to moje nápady zhora, asi múza. Né, že bych o to ňák stála.

Takže mi to řeklo: „Tohle mělo být moje, ale já ti to přenechám. Něco s tím pak udělej."

A potom přišel ten divnej sen, co není sen. Takovej ten příliš skutečnej příběh, ve kterým sem věděla, že se mi to nezdá, že nesním, že sem mimo, jinde... a nejde se z toho vybabrat, z toho se nedá ani vzbudit.

Byla sem malá holka, prodaná rodinou, někam pryč. Byla sem v cizí zemi, kde bylo horko, všude kolem byly cizokrajný rostliny, palmy a tak. Zavřeli mě do tmavýho pokoje mezi ostatní holky, nevím, kolik nás tam bylo. Klečela sem v tmavým koutě na zemi a strašně sem brečela, protože mně bylo smutno, po rodičích a po domově, a věděla sem, že už to tam nikdy neuvidím. Věděla sem, že mě museli prodat, a nikomu sem to neměla za zlý. Strašně sem k nim chtěla zpátky. Pak pro mě někdo přišel, že musím na lékařskou prohlídku. Odvedli mě do světlé místnosti a doktor mě zkontroloval. Pak řekl: „Dobrý, je zdravá." A ňáká ženská se zaradovala, že to byl dobrej kup, a odvedla mě zpátky, do té tmy. Nesnažila sem se ani mluvit s ostatníma, protože sem věděla, že se se mnou stejně nebudou bavit. Působila tam nějaká taková rivalita.

Přišel si pro mě nějakej chlap, byl starej, měl bílý vlasy, byl celej scvrklej a hnusnej. S ním tam byl ještě jeden, vypadalo to jako jeho sluha. Ten Bílej mi řekl, že pudeme na procházku. Vzali mě na tržiště. Tam mi řekl, ať si vyberu co chci, že mi to koupí. Ale já sem nic nechtěla. Věděla sem, že tomuhle chlapovi už budu celej život patřit, stejně jako ty ostatní holky, se kterýma sme tam tvořili ten harém. Bylo to šílený. Ten druhej chlápek ale říkal, že si něco vybrat musím, jinak se Bílej urazí, a pak mě zbijou. Nechtěla sem být za nic vděčná, nechtěla sem k němu patřit, nechtěla sem, aby mi něco kupoval. Pak sem uviděla obrovskou dřevěnou sochu orla. Vrhla sem se k ní, objímala sem ji, a brečela sem, že jak ten orel já už nikdy svobodná nebudu, chtělo se mi umřít. Byl to strašnej pocit beznaděje, prázdnoty a samoty. Odtrhli mě od sochy, vrátili se se mnou zpátky a hodili mě do tmavé místnosti, mezi ostatní. A ty ostatní holky se na mě vrhly a zmlátily mě.

Pak byl skok. Vycházela sem z té tmavé místnosti, ale už sem nebyla malá holka, byla sem starší, a na zádech sem v šátku nesla dítě. Byl zvláštní den, protože sem mohla na chvíli opustit bránu zahrady, kde sem celej život byla, a podívat se na trh. Když sem vyšla z brány, věděla sem, že se kvůli něčemu musím zase vrátit, ale říkala sem si, že jednou odtud konečně uteču, že jednou se mi to povede. Podívala sem se na cestu před sebe, kde právě projížděly náklaďáky, a na jejich korbách seděly holky, a něčemu se hrozně smály.

Nemohla sem se probudit. Anička po mně musela skákat, abych se konečně zvedla. Když to nezabíralo, bouchla mě botou. Což mělo za následek, že sem se nasrala, a konečně sem se odšourala do kuchyně. Byla sem z toho celá v prdeli, třeštila mně hlava, a bolely mě oči. Připadala sem si jako zmlácená. Když sem dělala oběd, přemýšlela sem, co to jako všechno mělo být. „Posranej život!" Odfrkla sem nad pánvičkou naprosto znechucená svýma debilníma snama, co ani nejsou sny. Jako bych se nemohla ani vklidu vyspat.

Furt sem na to ale musela myslet. Měla bych to napsat, říkala sem si. Měla bych s tím něco udělat, zkrátka MUSÍM. Měla sem už promyšlený, jak z toho napíšu povídku. V hlavě prvních pár vět. Vymyslela sem název, mělo se to menovat „Když jsem byla malá holka". Chm, chm, divnej název, říkala sem si. Ale furt se mi to tam ňák tak dralo, tak sem teda sedla k počítači, napsala sem nadpis a pár prvních vět. Pak už sem to ale nestíhala, protože Anička zlobila, musela sem jí být furt za zadkem, a pak přišel Hugo, to už sem vůbec nemohla psat. Potom sem si šla zase lehnout, abych si odpočinula od poledního spaní. Ale spat sem nemohla, furt sem na to musela myslet. Tak sem vstala, a rozhodla sem se, že se projdu, aspoň si vyzvednu zásilku na poště.

Jak sem se tak prodírala zkratkou mezi keřama, furt sem myslela na to, jak to s tou povídkou udělám. Když jsem byla malá holka... tak to totiž začínalo. A pak mě napadlo „When I Was A Little Girl"...(Když jsem byl malá holka) a to je Benův text. Pro změnu. Dlouho to tady nebylo :o) Nicméně text starej patnáct let, proto sem to neodhalila hned. Text neznám, jenom kdysi před rokem sem na to narazila a ten název mě pobavil, to je všechno.

Nasrala sem se. Už zase se dějou ty divný věci. Ty domotaný věci.

V rámci zachování zdravýho rozumu sem totiž ani nechtěla psat to, že den předtím, než skočil Žanek z balkónu, sem přemýšlela nad tím, že nejsmutnější text, co sem kdy slyšela, je od Claptona „Tears In Heaven". Je to písnička o jeho synovi, co se zabil, když vypadl z okna. Myslela sem na to, jak silnej člověk musí být, aby něco takovýho složil, a pak to eště odzpíval. Hm, a druhej den se stalo, co se stalo. Asi začnu poslouchat Evu a Vaška. To by mělo být neškodný.

Na svou povídku sem se nasrala. Inspirace a múzy si myslí, že mně můžou skákat do spaní a votravovat život, ale to teda nemůžou. Nedělám z toho závěry, ale už mi to i leze krkem. Dycky mám chvíli klid, a pak se začnou kupit „divný náhody". De z toho mráz po zádech a mě to nebaví.

Kdyby mě napadl jinej název pro povídku, než už někoho napadl, možná bych ji i napsala. Takle je to smůla.

 

Co k tomu dodat - urval se mně zip na bundě. Ještě že už bude jaro.

Pivní kecy

Teď sem strávila čas tlemením na klipy Simple Plan. Jako není to špatný, ale do empétrojky si to stahovat nemusím. Připadne mně to moc...popíkářský.

Zato ale Amy Winehouse, to je jiný kafe. Tu bysem mohla poslouchat furt. Hlavně „You know I´m no good". Ta všem Pinkám a Aquilerám nakopala prdel. Budu si muset vypálit její cédo. Když sem ji poprvé viděla v telce, když sem seděla na baru, normálně mě to přikovalo. To se mně teda nestalo už dlouho.

Včera odpoledne sem si obarvila konečně vlasy, protože fialová afina mně už slízala, teda - naštěstí jenom barva, a tak sem si ji přebarvila zpátky na růžovou. Ovšem ta růžová se mi krutě povedla, je opravdu brutální.

Večer sme šly se Simou na pivo. Rozhodly sme se, že už nebudeme lozit do lezbího baru, protože kdo je tam na ty frfly furt zvědavej...Tak sme změnily lokál a přesunuly sme se do baru, kterej je sice dál, ale doufaly sme, že si nás tam pokud možno nikdo nebude všímat, a aspoň bez keců dostaneme pivo. Když sme míjely po cestě lezbí bar, Sima říkala, že se diví, že na dveřích nevisí naše fotky s nápisem „Vstup zakázán".

V horním baru to vypadalo dobře. Daly sme si kvasnicový pivo. Je teda blbý, že tam není džubox, ale aspoň tam jede Óčko. Sima mně oznámila, že se teda budou stěhovat, že teď už je to definitivní. Bude to jenom o pár ulic dál, ale i tak je to komplikace. Kecaly sme o tom, jak zařídit novej byt, kde tam parkovat, kam chodit nakupovat a tak... prostě příliš střízlivý kecy. Po druhým pivu se ale situace otočila. Vykládala sem svůj šprckový trapas, a od tama sme se zase dostaly ke sprosťárnám všeho druhu. Sima má pro ženský pohlavní orgán zvláštní označení - „chachrňa". Když to na mě vybalila, práskla sem sebou na stůl v ukrutným záchvatu smíchu, a dlouho dlouho sem se nemohla uklidnit, čímž naše strategie „snad si nás nikdo nebude všímat" získala značný trhliny.

Zrovna sme se hádaly nad Pink, a tím blbým válem „Dear Mr. President", když sem se podívala na telku, a hráli Billy Talent. V mohutným rozčilení sem na to chtěla Simu upozornit, ale nemohla sem ji vedle sebe nahmatat, a tak sem ji plácla přes prso. Nechtěně. Sima to začla velice komentovat, ale já sem měla oči přilepený na obrazovce a byla sem docela v jiné dimenzi. Sima teda aspoň šla říct pinklici, ať to zesílí.

„Když děláš tady tohle jenom proto, že je vidíš v telce, tak chcu vidět, co budeš dělat, až je uvidíš naživo." Zamrmlila.

„Dvakrát vydechnu a padnu k zemi." Pokývala sem hlavou.

„Vyšukala bys Bena?" Zatlemila se Sima.

„Jasně že ne." Zakroutila sem hlavou. „Ben je příliš...múza."

„A Aarona?" Upřela na mě poloviční oči.

„Aarona už jo." Zasmála sem se. „Vyšukala bys Edgája?"

„Jasně že jo." Mohutně přikývla. "A víš, koho eště?"

„Ne." Zvedla sem obočí.

„Bon Joviho!" Vyprsila se.

Záchvat smíchu mě opět položil na stůl.

„Seš blbá." Urazila se. „Tak schválně. Každá máme tři možnosti, takže máš eště dva na výběr. Teď su zvědavá."

„Já nevím." Kousala sem si nehty. „Bubeník z Foo Fighters?"

„Nó, to je dobrá volba." Odkývala to a napila se piva.

„Teď ty seš na řadě." Upozornila sem ji. „Máš taky dva?"

„Né, už jenom jednoho."

„Aha. Tak koho teda?" Byla sem zvědavá, čeho se zase dočkám.

„Tak já si beru Bena."

„Né, toho si teda nebereš."

„Tys říkala, že ho nechceš. Beru si ho teda já."

„Ale - to bolí!" Odfrkla sem. Taková zrada!

„Máš ještě jednoho." Upozornila mě.

„Já už s tebou nehraju." Kroutila sem hlavou.

„Ale no tak! Ještě jednoho!"

„Tak... bubeníka z Illscarlet."

„Máš samýho bubeníka!"

„Aha, a jo." Zamyslela sem se. „Nó, však ty máš taky jednoho."

„Nemám." Oponovala.

„Bena." Řekla sem. „Příště nelez do postele s někým, o kom nic nevíš!" Smála sem se.

Takle ňák pokračovala naše duchaplná debata. Zašly sme si na bar pro další pivo, a když sme odcházely, se škopkem, že si dem sednout, stoupl si před nás takovej velkej chlap, a zahlásil:

„Holky, chcete vidět dvoumetrovýho čuráka?"

A my: „No jasně."

A von zvedl ruce nahoru a řekl: „Tak ho vidíte."

Z takovýho vtípku sem šla málem do kolen, Sima vybryndala pivo.

Nad dalším pivem sme přemýšlely, jak to zařídit, abysme už nikdy nemusely pracovat. Padaly různý návrhy, ale konečný řešení sme nevymyslely. Zato ale Sima vymyslela, že pudem do lezbího baru, pustíme si do džuboxu ty naše vály, a běda, běda jim, jestli nám to zase ztlumí, a budou mít frfly. Řekla sem, že plán je to dobrej, že už tam pak stejně nikdy nepřídem, a tak tam můžem lezbám pořádně zatopit.

Dopily sme teda pivo a přesunuly se. Jenomže lezby nás pěkně vypekly, a tentokrát skórovaly 1:0. Když sme totiž přišly, zjistily sme, že v baru je novej džubox. No, novej. Novej starej. Takovej ten z druhé světové, jak si člověk vybere písničku, a v tom okýnku vidí, jak to podává ty cédéčka. S hrůzou sme zjistily, že naše vály nám teda nehrozí. U džuboxu stálo celý osazenstvo baru, a zkoumali, jak to vlastně funguje. Naházeli tam prachy, a teď si nemohli nic pustit, protože nevěděli jak na to. Přimotala sem se tam teda, a snažila se něco s tím udělat, ale když to nešlo, tak sem plácla rukou do tlačítek, čímž sem tam nechtěně navolila Orlík - Skinheadskej stát. Tímto počinem sem si zasloužila vylifrování od džuboxu. Oprávněně. Sedla sem si na svoje místo a sesunula sem se na židli tak, aby mě bylo pokud možno co nejmíň vidět.

Na druhej pokus sem ale byla úspěšnější, a povedlo se mi pustit Foo Fighters - Pretender. Tentokrát sem se sebou byla spokojená. Zeptala sem se Simy, proč nejdem na koncert Fajtrů. Nevím, proč sem byla přesvědčená, že tady bude. Sima říkala, že pude na ty Kabáty, a že jí to úplně stačí, a že jedu s nima. Jakože s ní a jejím přítelem. Psala sem, že její chlap je děsně šukézní týpek? No, každopádně - chlapi kamarádek a múzy se nešukají, to je jasný.Tohle by si měl dat Vatikán do morálního kodexu.

Na Kabáty by mě dotáhla jenom za předpokladu, že by tam byly ňáký schopný předkapely. Ale stejně - tou dobou budu na dovolené, takže je to bezpředmětný.

Každopádně se těším na příští týden, Simin chlap odjíždí na týden na hory, i s Kerol, takže Sima zůstává doma sama, jenom s malým křečkem. Řekla, že ho dá v osum spat, a pak máme byt jenom pro sebe, a můžem dělat bugr, protože když se bude stěhovat, je to stejně všechno jedno.

„Uděláme světovou akci. Nakoupíme víno a pustíme si ňáký dobrý vály."

„Ňáký dobrý vály, jako Edgáje." Protočila sem oči.

„Tak si můžeš donýst svoje céda." Svolila. „Bude to přece světová akce!"

Takže na světovou akci se těším. Anička teď spí, tak asi du něco užitečnýho dělat.

Kecy o ničem

Včera sem to asi tak trochu přehnala s tím rumem.

Spala sem ňák divně, zdálo se mně hodně přitroublých snů, a ráno na mě někdo ze snu zaječel: „Krvavej dědek". A já sem se lekla, a vzbudila se.

Byla to ňáká dětská hra, myslím, nebo říkanka, nebo co.

První hodina odbila, lampa ještě svítila

Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila,

Třetí hodina odbila, lampa zhasla....

A teď se velice mohutně křičelo: „Krvavej dědek" a něco hysterickýho se u toho dělo, buď se pištělo, nebo utíkalo, nebo co...

Ale zatímco ostatní děcka si z takové blbé říkanky asi hovno dělaly, já sem si představovala Krvavýho dědka, a to fakt nebylo nic pěknýho. Byla to scvrklá stará šklebící se osoba s několika bodnýma ranama, chlístala z ní krev a vztahovala po dětech ruku ve snaze je zabít, samozřejmě. Když sem později viděla Fredýho Krůgra, říkala sem si, že někdo musel trochu hrábnout do mojich vzpomínek a vyndat ho odtama. To je taky důvod, proč se na horory nedívám. Všechno už mám v hlavě.

Včera například jak sem jela v šalině, sem se snažila nemyslet na to, jak Žanek umřel, ale nevyhnula sem se tomu. Viděla sem přesně ten dopad, zlomení vazu zevnitř. Musela sem před tím zavřít oči. Hrozný je, že před myšlenkama se zavřít oči nedají.

Dovedu se dostat do hororové situace při naprosté banalitě, třeba když kluci upálili na baru brouka. Vidím to v takových filmových záběrech. Přesně taková kamera, jako je v Kriminálkách Las Vegas, Miami a tak dál, a taky v Hausovi. Jak najede na detail, a pak pronikne do těla, skrz tepnu, valí dál, a dostane se třeba do srdeční komory. Taková kamera je v mojí hlavě. Celej život. Bohužel.

Takže když se upaloval ten brou, cítila sem tu šílenou broučí bolest, tu paniku, ochrnutí hrůzou, šok z bolesti. Ale to nestačilo. Začla se pálit druhá noha. Kamera najela na detail, na broukovo tělo zboku. Zrychlilo se broukovo dýchání, na pokraji komatu, už aby umřel. Ale ještě to nemělo přijít. Začla se pálit třetí noha. Uvolnění z přicházející smrti pořád nepřicházelo. Položili ho na záda, krovkama k barové desce a zapálili mu zadek. V mým filmu brouk zoufalstvím křičel. Zoufalstvím z bolesti.Vydával pištící kvičivý řev. Ve finále ho někdo rozmáznul pivním škopkem. Z té hrozné záležitosti sem úplně přestala mluvit. Dopila sem si svoje pivo, a odvlekla sem se dom.

Škoda že tadyto moje postižení se nepřelilo na pole umění, byla bych skvělý surrealistický malíř.

Ještě sem si ráno teda vzpomněla na říkanku Černá ruka v prvním patře. Úplně přesně sem viděla obrovskou ruku, navlečenou do černé kožené rukavice, jedoucí naším panelákovým výtahem do prvního patra. Z výtahu se přepravila chůzí po prstech k první oběti, kterou si vyčíhla, a pak ji začla škrtit. To mi bylo asi tak šest. A už sem měla takový debilní představy.

Taky se mi v noci zdálo, že mi někdo udělal tetování na zápěstí, ale bylo to strašně škaredý, takový tečkovaný čáry. Vůbec se mi to nelíbilo, a chtěla sem se toho zbavit, ale už to nešlo.

Při téhle příležitosti sem si zase vzpomněla, že sem si udělala taky takový tetování. To mně bylo asi dvacet. V práci sem se strašně nudila, tak sem vzala špendlík z nástěnky a razítkovou barvu, a „vytetovala" sem si na zápěstí takovou malou hvězdu. Vypadalo to strašně, a tak sem to několik let schovávala pod hodinkama. Pak se to naštěstí vsáklo, a dneska už tam není nic.

Přečetla sem si článek u Dewberry (je to zvláštní, ta holka mě furt nutí nad něčím přemýšlet), a du si vyjasnit sama se sebou, jak to s tou mou virtualitou je.

Zjistila sem, že já to mám teda úplně jinak. Nenavazuju přátelství po síti. Nepotřebuju to. Moji reální kamarádi mi úplně stačí, úplně dostatečně. Je jich přesně tolik, abych je stíhala. Abych s nima stíhala být. A taky je fakt, že s většinou lidí se nesnesu, proto mě děsí pouštět se do něčeho novýho, nevyzkoušenýho, a navazovat nový vztahy. Je to fuška, a pořádnej kus práce, a na to já sem moc líná. Blog nevznikl z potřeby exhibovat na síti myšlenky, nebo ňáký moudra. Vznikl tak nějak...spontánně, jednoduše proto, že tady byla ta možnost. Dřív sem psala do počítače, deník, jenom tak, ve snaze zachytit okamžiky, myšlenky... aby nezmizeli. Jako bych musela furt něco dokumentovat. Dostat to ze sebe, vychrchlat to, jako Džon Kofí, kterej ze sebe vychrlil dycky špínu z nasáté nemoci. Tak takhle to prostě musím vyflusnout já. Psát je duševní nutnost. Nevím, jak jinak bych to řekla.

Na diskuzní fóra chodím omezeně. Ráda ale chodím na Talentí fórum, jako na oficiálních stránkách, to je super. Tam sem se taky hodně doučila angličtinu. Včera zrovna visel na síti Aaron (s ním se samozřejmě taky vyfotím, psala sem to?), a přidal se do debaty, jestli je lepší chytit od Paris pohlavně přenosnou nemoc, nebo mít dítě s Pamelou. Ano, to sou palčivé otázky planety Země. :o) Dost často se tam taky vyskytne Ben, s ňákým vtípkem, reakcí, nebo životně důležitou otázkou („Proč Santa nemůže mít děti?"). Aaron je taky schopný blogger, na turné tahá noťas, a když mu čas dovolí, průběžně píše zprávy a posílá to na oficiální stránky. Ben zase průběžne píše dopisy. Takže závěr - nejoblíbenější virtuáli sou pro mě Aaron s Benem, pochopitelně. Mám je zařazený ve svým virtuálním světě, a jenom tak odtama nevypadnou. Je skvělý narazit na lidi, kteří mají stejný myšlení, jako já, a je šumák, že sou z druhýho konce planety. Čekala sem na ně deset let a sem ráda, že sem je našla. Samozřejmě vím, že sou dokonalí právě proto, že sou virtuální, že v reálným životě...to musí být tragédie na entou.

Nakonec musím říct, že celej virtuální svět je pro mě relax, že po včerejším zážitku, kdy nám Žanek ležel pod balkónem, si radši na fóru zapřemýšlím nad tím, jestli Ben má na ruce vytetovanou brokolici nebo zajíčka.

A jéje, to sem se zase ňák rozepsala...

A teď teda nevím, jestli na svým blogu nemám poslední dobou ňák moc „zatalentováno" a jestli tady ten příspěvek nemám smazat, ale né... nesmažu. Brácha by řekl „Aby ses z nich neposrala!" Takže sem ti Pájo ušetřila tímto komentář, a nemusíš po odeslání této věty vypisovat ty hloupý písmenka, jako IVFDY.

Co ještě jako dělám na netu? Chodila sem na diskuzní fórum, například na Rodinu.cz, ale vůbec sem nepochopila, co to tam je za lidi, absolutně těm ženským chybí nadhled a rýpou se v problémech, který se opakujou furt a pořád dokola, například kojení, porody, nemoci, jak ušetřit v domácnosti, a tak... Chvilku mě to bavilo, už z toho důvodu, že se tam něco dělo, ale stala se divná věc, že ať sem napsala jakkoli neškodnej příspěvek, tak sem byla krutě sejmutá, a vůbec sem nevěděla za co. To bylo normálně virtuální prokletí, napsala sem třeba „svojí dceři čistím zuby polotvrdým kartáčkem" a co se pod mým příspěvkem strhlo, to se nestačil člověk divit. Tak sem si řekla, že pro takový debaty sem příliš sexy, a že mě to vlastně ani vůbec nezajímá, a už se tam nevyskytuju, ať si tam pindají a žgryndají sami.

Taky sem chodila na Písmáka, jednu dobu dost často, četla sem povídky a žgryndala, kritizovala a debatovala, ale postupem času ti dobří lidi jaksik vymizeli, vetřelo se tam spoustu básníků, kteří sou tak strašně namyšlení, že veškerá kritika je pro ně nepřijatelná, a tak Písmáka sem taky vzdala.

Na Chaty nechodím, to je podle mě ztráta času, a možnost, že narazím na ňákýho super člověka, se kterým si tam budu rozumět, mi připadne dost mizivá.

Včera sem se dívala na Tejd, a moc sem to nepochopila. Nápad je jistě dobrej, ale mě osobně nebaví ani tejdovat, ani číst tejdí příspěvky. Pro mě je tejd zkrátka moc mikro.

Uvařila sem na oběd buřtguláš, tak máme jídlo na další dva dny, hurá. Dva dny bez vaření. Vaření je strašná otrava. Chtěla bych být bohatá, abych všechny tyhle zkurvený práce nemusela dělat. Já bych jenom psala, hrála na flétnu, semtam zašla ven s Aničkou, večer bysem šla do baru, a druhej den ráno bysem zase sedla k počítači, a psala. A spala. To je taky hlavní činnost. A velice moc bych si chtěla jeden den vypnout hlavu, abych nemusela furt nad něčím přemýšlet, fakt bych jenom chtěla reagovat na světlo, a jenom tak být.

Taky bysem si konečně chtěla udělat na blog ňákej normální dyzajn, ale lenost mě většinou převálcuje. A tak to nechávám ležet. Zatím.

Rok 2008 je kurva

Be feleme ..sepse se ze.Su ožralá, ale i tak...

Děsnej den. Opravdu, šílenej. Ráno přišla mamka, že pohlídá Aničku, a já sem si vyrazila do nemocnice pro zprávu. Byla sem tak ospalá, že sem byla na pokraji komatu. Chtěla sem si koupit energy drink, ale zjistila sem, že mi Hugo sebral zbytek drobných z peněženky, a tak mám smůlu, a můžu jenom doufat, že se nevyvrátím.

Když sem došla do nemocnice, koupila sem si v automatu kafe, hrkla sem to do sebe, spálila sem si pusu, a doufala sem, že to zabere. Ale nezabralo, kofí a energy drinky už sou na mě moc krátký, a tak jenom potichu pláču, že se v lékárně neprodává efa.

Zašla sem teda na to oddělení pro zprávu, tu mi dali, a vypoklonkovali mě ze dveří, ale já sem se ještě statečně stihla zeptat, kdy mám přijít na vyndání stehů. Měla sem v plánu, že se akorát dozvím, kdy je potřeba je vytáhnout, a nikam už chodit samozřejmě nebudu a vytahám je doma. Sestra se zděsila, že mám eště stehy, a že tam mám teda eště zůstat, že mi to vytáhne. Stehy už byly značně zarostlý, hodně utažený, navíc to pižlala tupýma nůžkama, no byla to lahůdka teda.

Když sem vypadla, stál před nemocnicí zase ten kněz, co vyřvával, ať matky nezabíjí děti potratem. Přesně tohle je typ člověka, kterej nám tady zbytečně vydýchává kyslík.

Zašla sem do města, že se stavím pro něco na jídlo, a taky sem si chtěla koupit řasenku. Vybrala sem teda z bankomatu peníze, vrátila sem se zpátky na Čáru, abysem si koupila gofry se šlehačkou, a zrovna když sem platila, tak mi zvonil mobil. Nevšímala sem si ho, ale zvonil hrozně dlouho, tak sem si říkala, co se zase děje... Vzala sem si svou gofru ze šlehačkou, vytáhla sem telefén, a viděla, že volala mamka, tak sem jí zavolala zpátky, a ozval se tragický hlas..."To je strašný, co se stalo, ale tady pod balkónem leží nákej kluk, on asi vypadl z balkónu."

Sem byla úplně v šoku. Vůbec sem nevěděla, co jako mně řekla. „Jak jako vypadl...? Jakej kluk?"

A mamka: „On je mrtvej. Má zlomenej vaz."

Plácla sem gofru aji se šlehačkou do nejbližšího koše. Myslela sem, že mluví o ňákým dítěti, že ňáký děcko vypadlo z balkónu, já sem fakt vůbec nevěděla, co se po mně chce.

„A ... jak jako?" Vypadlo ze mě. „Kdo to je?"

A mamka: „Já nevím, leží pod vaším balkonem, od vás ze vchodu, takovej mladej kluk."

A já: „Ježiši Kriste, snad to není..."

Mamka: „Takovej mladej, v Hugovým věku."

A mně to došlo, že je to on, ten Hugův kamarád, co k nám chodil. Často tady spolu popíjeli a kouřili a kecali... byl takovej hodnej, na mě, na Aničku taky, často si s ní hrál. Ale já sem na něho hodná nebyla. Naposledy sem mu řekla, jestli by si mohl vzít čistý ponožky, až k nám zase příde. To su celá já. Frfel hnusný. Ale člověk by se ke všem lidem asi jinak choval, kdyby věděl, že je vidí naposled.

Byla sem úplně v šoku. Rozbrečela sem se a volala sem Hugovi. Chtěla sem mu ňák šetrně oznámit, že je bez kamaráda, ale ňák klidná sem u toho nebyla. Snažil se mě uklidnit a řekl, ať vezmu Aničku a odejdem někam pryč, dokud nebude po všem.

Když sem dorazila dom, ještě tady ležel, pod naším balkónem. Střídavě byl zakrytej igelitem, střídavě nebyl, aby ho mohli fotit. Bylo to příšerný. Po cestě sem si koupila plácačku rumu a hned jak sem dorazila dom, tak sem se ožrala. Mamka říkala, že alkohol mi nepomůže, ale pomohl. A taky mamka říkala, že "ten kluk" u nás zvonil, asi dvě hodiny předtím. Mám z toho blbej pocit.

Su z toho celá špatná. A všechno je to tím zasraným rokem 2008, protože je tam ta osmička, a osmička je zkurvený číslo.

Udělala sem si hranolky a pomalu střízlivím. Ale těším se na noc, až pudu spat. Mám toho všeho akorát tak dost.