pondělí 29. září 2008

Tak vo co...?

Už je to lepší. Dostala sem se z toho, aspoň pro teď. Doufám a pevně věřím. I když to asi úplně dobrý nebude nikdy, ale teď už se můžu aspoň hýbat a chodit, což se mi předtím nějak nedařilo, když mě depka přibyla k podlaze kuchyně, případně k posteli. To sou fakt blbý dny. Opravdu, opravdu hnusný.

Všichni blogeři vesele valí na spídu, tak to by bylo abych se toho nechytla... Od Speedu8 mě odradily ty ampule, to se mně moc nelíbí, tak sem zkusila Up!Energy, ten už je zabalenej líp, ale nefunguje. Na mě teda ne. Hnusný je to jak rozemletej a rozmáčenej paralen. Hlasuju pro přibalení buchny pro nitrožilní aplikaci, protože tohle se pít prostě nedá. Je to drahý a nefunguje to, ještě je to hnusný, a tak sem odsouzená dál se plácat v komatu. Nedá se svítit.
Anička se rozhodla zaútočit ze zálohy. V pondělí sem přišla z angličtiny, unavená jak jezevec, těšila sem se, že si aspoň ohřeju závitky zakoupený u ťamanů na nádraží, když do kuchyně vtrhnul Hugo s podivnou otázkou: "Kdo je strejda Prcinka ze žlutýho domečku?"
Doufala sem že mi tohle vysvětlí, aby neputoval do psychiatrickýho domečku.
"Cože?" Vykulila sem oči.
"Anička říká, že za vama dopoledne chodí strejda Prcinka ze žlutýho domečku."
"Co? Strejda kdo?"
"Prcinka." Trval si na svým Hugo.
Dostala sem z toho šílený záchvat smíchu.
"No tak, kdo sem za tebou chodí? Komu říkáš Prcinko?" Nedal se.
Utřela sem si smíchový slzy. "Máš dojem, že bych někomu tak říkala? Chacha, jako... až někomu budu říkat Prcinko, je načase mě zastřelit, to už si vážně nezasloužím žít."
"Přece by si to Anička nevymyslela." Nedal se.
"Ježiš, já nevím kde to vzala. Ale je to teda drsný." Smála sem se, až sem poplivala závitky.
Pustila sem se do psaní dalšího scénáře. Původně sem to zamýšlela jenom jako krátkou povídku, kterou bych rozepsala do scénáře a obeslala různý televize a agentury a tak dál, a tohle bych přiložila jako ukázku práce. Protože furt někde někoho takovýho chtějí, ale nemám nic na ukázku, tak se neangažuju. Tak sem teda vzala tu svou povídku, ale pak sem se do toho zpracování tak ňák vrhla, až se to celý prodloužilo, nakonec sem si řekla, že na krátkou povídku je toho škoda, a že si to téma teda nechám. Bohudíky už sem se naučila pracovat v Celtxu, dokonce sem to natáhla i s češtinou a ten program je požehnáním, protože nemusím zápasit s komplem, jenom se soustřeďuju na psaní. Největší výhoda je uložení souboru do formátu .pdf, takže se to dá tisknout i z komplu, kde není naštelovaný Celtx. Pomalu přemýšlím, jestli by nebylo fajn koupit si tiskárnu. No, uvidíme.
Zdál se mně příšernej sen, že sem byla někde s Aaronem, hrozně sem ho vytočila, pak mně to bylo líto, tak sem mu dala ňáký prášky, jakože na uklidnění, a on na mě potom strašně křičel, protože to nebyly prášky na uklidnění ale ňáký drogy. No to je toho!
To mi připomnělo bývalýho, jak si skřípl zádovou plotýnku, že ani lozit nemohl. Zapřísáhlý nepráškař, nikdy by si ani nestříkl Olynth do nosu. Přemluvila sem ho s vypětím všech sil, aby byl odvážný a vzal si Brufen. Když k tomu nakonec došlo, oteklo mu z toho oko. Nenáviděl mě ještě dlouho a všude vykládal, jak sem ho chtěla zabít. Dostala sem díky tomu přezdívku Brutální Kikina.
V sobotu mi volal Eda. "Víš co? Ve Slovanu je Karibská noc. Rum párty! Ahááá, hahááá!" A vypl telefon. Neboli tohle bylo celý. Byla to provokace na téma "rumových dní", který vznikly když sme se po shlídnutí Pirátů z Karibiku s Edou pohádali, jestli je možný, aby Jack Sparrow pil tři dny jenom rum. Když naše vědecká debata nebrala konce, rozhodli sme se, že to vyzkoušíme. Hm. Z tohoto důvodu mi bylo jasný, že další "rum párty" s Edou podniknout nechcu. Chystala sem se večer zavrtat k televizi s krekrama, zmrzlinou a Friscem, když opět volal Eda, že co jako podniknem. Vůbec se mi nechtělo nic, ale pak sem si řekla, že mi to třeba prospěje, konečně vypadnout, a tak sem za nima dojela na venkov. Hned ve dveřích mě poslintal pes, Jája mi nabízela furt jídlo, na který sem ale vůbec neměla chuť, protože celou cestu v autobuse vedle mě smrděl bezďák, a Eda mi nabídl, že mě sveze na svojí nové motorce. Sice nemá řidičák, ale u nich, v Třeskoprskách, je to úplně jedno. Sedla sem si do kuchyně, něco sme tam chvilku blekotali, rozebrali sme Kese a Yvet, a nestačila sem zírat, jak nám to Kes všem natřel. Takový škaredý slaboduchý jedinec!
"Nechal Yvet a našel si novou nabíječku." Informovala mě Jája.
"Ty vogo, jak je to možný? Já sem myslela, že na sebe s Yvet zbyli, tak spolu musí být do konce života." Nestíhala sem se divit.
"Kes je teď vostrej. Normálně mě poslal do prdele." Řekl Eda.
"Tebe? Kes? Dyť tě bezmezně miluje. Já to nechápu." Trhla sem ramenama. "To je ňáký divný. Už ste viděli tu jeho novou mařku?"
"To teda neviděli." Řekl Jája.
"Ty jo, ten by nám to natřel, kdyby to byla ňáká brutálně jebatelná koc s modelčí postavou." Smál se Eda.
"A ještě by byla chytrá." Přidala sem se.
"No tak to by byl život pěknej hajzl." Řekl Jája.
"Yvet musí vyvádět." Smála sem se.
"No to teda jo." Kroutil Eda hlavou. "Na mobilu sem měl neznámý číslo, jakože zmeškaný hovor. Tak volám zpátky, vzala mně to Yvet a poslala mě do prdele."
Eda mně nalil ruma. "Když sme se teda nedostali na tu rumovou párty... "
Napila sem se a prskala jak křeček. Edovi blýskly oči. "Jo, hele, teď v Praze bude ňáká punková kapela, úplně bezva, pojedem."
"A jak se menujou?" Vyzvídala sem.
"To nevím." Vypadal překvapeně, že se ptám na takovou blbost. "Ale sou to takoví ti úplně pankáči, jak mají takový ty číra a všude ty řetězy a zpěvák měl místo přezky na pásku boxera, to bylo dost drsný, na to musíme jít. Ten pásek mě dostal."
"To já nemám ráda, na to teda nepudu určitě." Řekla sem a kopla do sebe zbytek rumu.
"Cože? Jak jako? Sem myslel, že budeš mít radost."
"Já nevím, tomu se nedá věřit. Když někdo napře tolik energie do imidže, tak většinou stojí ta hudba za hovno."
"Ale v televizi říkali, že to je punk." Nedal se Eda.
"Avril je podle televize taky punk. Prostě nejedu."
"Takže´s mě taky poslala do prdele." Zasmál se. "Ale chtělo by to ňákej schopnej koncert."
"To jo." Přikývla sem.
Vydali sme se do venkovské hospody. Byla to spíš taková lepší restaurace. Což se vyznačuje tím, že na stole je umělý kvítko a solnička s pepřenkou. Hned jak sme dosedli, povolili sme solničce a pepřence víčka, já sem obrala kytku o stužky, jednu sem píchla do hlavy sobě, druhou Jáji. Restauračka byla prázdná.
"To víš, takový to je na lontě, né jako ve městě." Řekla mně Jája. "Ale my si nestěžujem."
"No, tak jestli si myslíš, že ve městě je zábava větší, tak to ani náhodou." Řekla sem popravdě.
"Ty jo, ty kluby, to je trága." Řekl Eda. "Nebo se možná nedokážem bavit, třeba už sme staří."
"Tak to zase ne." Kroutila sem hlavou. "Když já sem byla mladá, všude byly rockotéky, a v rockových klubech se hrál rock. Teď seš rád když ti v rokáči zahrajou Lemon Tree. To máš eště štěstí."
"No jo, kluby v Brně fakt nestojí za nic."
Probrali sme ještě brněnský hospody, křesťany, sousedy, psy, sex, chlast. Mezitím jedno pivo, druhý pivo, třetí pivo, malý pivo. Ujel mi poslední autobus. Fotili sme chlapský zadky u baru. Protože Eda si to chtěl dat jako pozadí do komplu. Pak sme se rozhodli odejít. Jája už byla venku a my s Edou sme si uprostřed hospody vykládali, když si Eda všiml borečka, kterej se před náma opíral o stůl.
"Vo co, že ho neplácneš po zadku..." Zazubil se na mě.
Zachichotala sem se a pleskla sem týpka přes zadek. Otočil se na mě s mohutným úsměvem.
"Promiň, to byla sázka." Zašvitořila sem a už sem byla venku. Radši. Co kdyby si to rozmyslel a rozhodl se, že se mu to vlastně nelíbilo. Venku sme se všichni smáli jako praštění a já sem Edovi nadávala, jakej je debil, že vymýšlí takový věci, protože se pak cítím jako úchylný prase.
Protože nikdo neměl v mobilu číslo na taxíka, musela sem jít s nima do domku, abysme od tama mohli zavolat. Dostala sem zapíkaný brambory. Seděla sem si v kuchyni, lovila okurky ve sklince, a Eda se rozhodl projet motorku, která stála hned u východu z kuchyně, na dvorku, takže když startoval, zasmradil celej barák. Hrůza. Když se vrátil z projížďky po zahradě, rozhodl se, že žádnýho taxíka volat nebudem a že mě domů odveze.
"Vo co, že na tu motorku nenasedneš." Rýpal.
"Vo co, že mamku neplácneš po zadku." Řekla sem první kravinu, která mě napadla.
Eda šel k mamce do ložnice, rozsvítil, plácnul ji po zadku, zahlásil "Soráč, Janina to tak chtěla", zhasnul a odešel. Smíchem sem brečela vedle Jáji, která volala taxíka.
"Ježiši, to je trapas." Kvílela sem.
"Prosimtě - buď v klidu. Mamka je zvyklá na horší věci." Ujišťovala mě.
V taxíku sem se chovala slušně. Neptala sem se na zbraň. Zeptala sem se jenom: "A vás to baví, jezdit takle v noci? To musí být strašný. Volají si Vás samí ožralci, že jo?"

neděle 28. září 2008

Všechno špatně

Nevím, jak začít, a nebude to veselý povídání, ale prostě takovej je život. Krutej.
Teď někdy, začátkem listopadu bych měla termín porodu, teď někdy by se Benjamín narodil. Hrůza. Věděla sem, že to bude krutý období, ale netušila sem, že až tak moc. Pořád přemýšlím, jaký by to bylo, co by kdyby a kde sem udělala chybu. Největší chyba je, že sem se s tím ňákým způsobem nesrovnala, a to už sem asi dávno měla. Největší chyba asi taky je, že sem se nerozloučila, protože nevím jak na to. Hrozný je, že si nikdo nevzpomene, a proč taky... protože pro ostatní vlastně nebyl. Nic neznamenal, ale pro mě znamenal všechno. Nikdo neřekne "pudem na hřbitov zapálit svíčku" tak jako se to dělá, když má děda výročí úmrtí, a babička ani neví, jakou má výhodu, že se o dědovi mluví, že se někdo toho smutku účastní. Připadám si jako blázen, brečím nad něčím co pro ostatní nebylo a nebude. Nedokážu se dívat na děti, pořád si říkám, jakej by byl, jaký by měl vlasy, oči... chybí mi. Tak strašně moc. Nedokážu se z toho vymotat, neumím to zpracovat. Myslela sem, že je to pryč, jenomže sem ten smutek jenom zazdila, a ono to teď prosakuje, a nedá se s tím nic dělat. Ze všeho nejvíc chci nebýt, všechno prospat a vzbudit se, až to bude dobrý, protože se mi vůbec nechce s něčím takovým bojovat, nechcu dělat že sem silná a jak všechno zvládám. Protože nezvládám. Ale snažila sem se. Sice sem celej týden pobrekávala, ale snažila sem se normálně žít, doufala sem, že se to spraví, když se zaměstnám, ale pak sem dostala šlupku - umřela nám kočka. To už mě dorazilo úplně. Dělala mi společnost, když sem bydlela sama a nikdo o mě nestál. Sice byla potrhlá, ale byla moje.
Takže tahle zpráva mě sejmula na dvě doby. Čtyři hodiny sem seděla v kuchyni na zemi a brečela, kvůli všemu, až sem z toho usnula.
Nejsou to dobrý dny.
Přála bych si, aby bylo jaro. To by všechno nemohlo být takle hrozný.

Second Life - svět iluzí se vším všudy

Koukám, že sem děsně dlouho nepsala. Se taky není čemu divit. Uvízla sem ve virtuální realitě dočista do čista. Jak podotkla mamka: "Ty seš na tom úplně závislá!" :) No jo, no. Jediná útěcha je, že mi to narozdíl od jiných závislostí, který bych mohla mít, neodrovnává játra, ledviny a neumírá mi to mozkový buňky. Akorát mi z toho puklo oko. Ale to se už spravilo.
Second Life sem začla hrát bůhvíkdy, protože už ani moc nevnímám čas. Je to úplně bezvadný virtuální svět, je tam všechno, absolutně všechno, a může se tam dělat taky všechno - teda v rámci pravidel. Takže teď mě baví tady tohle.

Zpátky do RL. Reálnýho života. Práce v betonárně mi nevyšla. Už sem to psala? Asi ne. Takže nevyšla. Rozeslala sem teda další životospisy a dostala sem pozvání na konkurs do nějaké firmy co dělá se stavebním materiálem. Bylo to na pozici junior redaktor - produktový specialista, což vůbec ani nevím, co si pod tím představit. Oblíkla sem si svůj slušňácký pohovorový obleček blbeček a vydala se do firmy. Den předtím sem ale vypila nějak moc rumu... nejdřív teda čaj s rumem, pak rum s čajem, pak samotný rum... no ráno mi nebylo nic moc. Hlavně mně ňákej pohovor byl velice jedno, protože já ve skutečnosti žádnou práci nechcu, chodím na pohovory jenom proto, abych neposlouchala řeči, že su příživník. Napsala bych že se pohovory snažím záměrně kazit, ale to vůbec není potřeba, stačí být přirozená. A říct, že mám dítě. Na což se ani nikdo nemusí ptát, to vyplývá z tříleté díry v životopisu. Takže sem přišla do firmy, kde sem čekala jak ten debil, než si to přihasí sekretářka. Když přišla, zděšení jsem málem vykvíkla. Vypadala tak příšerně, jakoby vypadla z pořadu "jste to, co jíte". Ble. Odvedla mě za šéfem. Byl to takovej týpek celkem v pohodě, ale měl takový zelený hadí oči, a to já nemám ráda. Zelený oči sou divný. Jak když na mě zírá plaz. Řekl mi ať si sednu a pak řekl: "Tam mi o sobě něco řekněte." Chjo. A já zase: "hahaha, jdete na to pěkně zhurta, co konkrétně potřebujete vědět..." Prostě jarouš. Pak mi řekl, že vlastně nemám odpovídající vzdělání, který tam jakože potřebují, takže sem nepochopila, proč sem postoupila do druhýho kola, ale statečně sem se oháněla praxí. Padaly zákeřňácký otázky typu: "na co ve své kariéře jste nejvíce pyšná" a "co se Vám líbilo na minulým zaměstnání". Padla oblíbená "jak byste se charakterizovala" a zajímavá "co myslíte že budete dělat na nabízené pozici" což byla podpásovka, protože sem ani netušila, na to se hlásím. Zablekotala sem něco o koordinaci lidí. Popovídali sme si o firemních produktech, byla sem seznámená s historií firmy a myslím, že oběma nám bylo jasný, že to je ztráta času, že na to místo mě vezmou leda ve snu. Potom proběhlo klasický... dáme Vám vědět, v případě že uspějete, postoupíte do třetího kola. No, já vím. Pak do čtvrtýho a pátýho... a až tam strávím měsíc, zjistím, že mě nevzali. Výběrový řízení jak na let do vesmíru. No, ale tímto sem splnila jakože svou povinnost dělat snahu a vydala sem se do města, kde sem měla sraz s Laurou na oběd. Laura odrovnaná a nešťastná, jelikož si se svým týpkem tak dlouho hrála na nezávislost a nezájem, až si našel jinou a Laura teďkonc kníká. Tak dlouho se střílí, až se přestřelí. Ale tak to prostě chodí. Stěžovala si, že ji děsí čas, že už by možná měla začít hnízdit, že už jí přece jenom bude třicet, a že už nestíhá ani moc mít tu rodinu, protože jaksi opožděně teprv hledá partnera. Laura má to jediný štěstí, že ji nikdy nikam nehnaly biologický hodiny. Absolutně není mateřský typ. Anebo štěstí... možná je to neštěstí. Možná je to důvod, proč se pořád tak plácá. Jenomže pravda taky je, že není genetický matroš, co si budem nalhávat, je to trága.
Pak sem skočila za Jájou, a ta navrhla, že můžem jít na oběd. Řekla sem, že na obědě sem už byla, ale že klidně zaskočím na džus. Šly sme teda do hospody a probrali život. Jája nemá děti, zato si myslí, že její dítě je pes. Eda si to myslí taky. A taky se tak k tomu psovi chovají. Zavalují mě historkama, co pes udělal a neudělal. Připadá jim roztomilý, když mě psisko oslintá od hlavy k patě, zatímco u nich v kuchyni pojídám škvarky. Komentují to slovy :"To ona tě má Bafča tak ráda". Nemůžu unýst řeči o psech, jak sou roztomilý a jak se chovají. Psi sou bezcharakterní bezpáteřníci, neznám zvíře s trapnější povahou. Sou tak bezmezně oddaní, za každou cenu, bez ohledu na to, jak se k nim člověk chová. Sou oddaní natolik, že sou schopní z té oddanosti umřít. To se mně ekluje příšerným způsobem, pes je u mě tvor blbý. Jednou si Eda stěžoval, že nemají s Jájou dítě, a blbá Yvet řekla: "Ale jaktože ne, máte přece Bafču." Což mě nadzvedlo ze židle a skoro mi puklo kamenný srdce, protože srovnávat děcko se psem, to se ve mně vaří krev. Takže sem poslouchala historky o psovi, zatímco Jája obědvala, ale tentokrát mi to nějak nevadilo. Navíc ke psovi přibyl kocourek. Takže teď mají děti dvě. Přibude historek, chjo. Jája se mi snažila vnutit kočku, ale řekla sem, že jenom přes mou mrtvolu. Možná až budu stará babka. Rozhodně tady ale nebudu zachraňovat kočičáka před tyranií Aničky, to by mi tak ještě chybělo.
Anča je teď nemocná, měla jít do školky, ale nudlí a kašle, tak doufám, že pude alespoň příští týden. Mě dneska začlo bolet v krku, jenomže já do sebe narvu Brufeny a zase to přechodím, se znám.
Dneska sem rozeslala další životopisy, skoro se bojím, že s takovou aktivitou tu práci dostanu, musím se krotit.

Teď jsem avatar

Koukám, že sem děsně dlouho nepsala. Se taky není čemu divit. Uvízla sem ve virtuální realitě dočista do čista. Jak podotkla mamka: "Ty seš na tom úplně závislá!" :) No jo, no. Jediná útěcha je, že mi to narozdíl od jiných závislostí, který bych mohla mít, neodrovnává játra, ledviny a neumírá mi to mozkový buňky. Akorát mi z toho puklo oko. Ale to se už spravilo.

Zpátky do RL. Reálnýho života. Práce v betonárně mi nevyšla. Už sem to psala? Asi ne. Takže nevyšla. Rozeslala sem teda další životospisy a dostala sem pozvání na konkurs do nějaké firmy co dělá se stavebním materiálem. Bylo to na pozici junior redaktor - produktový specialista, což vůbec ani nevím, co si pod tím představit. Oblíkla sem si svůj slušňácký pohovorový obleček blbeček a vydala se do firmy. Den předtím sem ale vypila nějak moc rumu... nejdřív teda čaj s rumem, pak rum s čajem, pak samotný rum... no ráno mi nebylo nic moc. Hlavně mně ňákej pohovor byl velice jedno, protože já ve skutečnosti žádnou práci nechcu, chodím na pohovory jenom proto, abych neposlouchala řeči, že su příživník. Napsala bych že se pohovory snažím záměrně kazit, ale to vůbec není potřeba, stačí být přirozená. A říct, že mám dítě. Na což se ani nikdo nemusí ptát, to vyplývá z tříleté díry v životopisu. Takže sem přišla do firmy, kde sem čekala jak ten debil, než si to přihasí sekretářka. Když přišla, zděšení jsem málem vykvíkla. Vypadala tak příšerně, jakoby vypadla z pořadu "jste to, co jíte". Ble. Odvedla mě za šéfem. Byl to takovej týpek celkem v pohodě, ale měl takový zelený hadí oči, a to já nemám ráda. Zelený oči sou divný. Jak když na mě zírá plaz. Řekl mi ať si sednu a pak řekl: "Tam mi o sobě něco řekněte." Chjo. A já zase: "hahaha, jdete na to pěkně zhurta, co konkrétně potřebujete vědět..." Prostě jarouš. Pak mi řekl, že vlastně nemám odpovídající vzdělání, který tam jakože potřebují, takže sem nepochopila, proč sem postoupila do druhýho kola, ale statečně sem se oháněla praxí. Padaly zákeřňácký otázky typu: "na co ve své kariéře jste nejvíce pyšná" a "co se Vám líbilo na minulým zaměstnání". Padla oblíbená "jak byste se charakterizovala" a zajímavá "co myslíte že budete dělat na nabízené pozici" což byla podpásovka, protože sem ani netušila, na to se hlásím. Zablekotala sem něco o koordinaci lidí. Popovídali sme si o firemních produktech, byla sem seznámená s historií firmy a myslím, že oběma nám bylo jasný, že to je ztráta času, že na to místo mě vezmou leda ve snu. Potom proběhlo klasický... dáme Vám vědět, v případě že uspějete, postoupíte do třetího kola. No, já vím. Pak do čtvrtýho a pátýho... a až tam strávím měsíc, zjistím, že mě nevzali. Výběrový řízení jak na let do vesmíru. No, ale tímto sem splnila jakože svou povinnost dělat snahu a vydala sem se do města, kde sem měla sraz s Laurou na oběd. Laura odrovnaná a nešťastná, jelikož si se svým týpkem tak dlouho hrála na nezávislost a nezájem, až si našel jinou a Laura teďkonc kníká. Tak dlouho se střílí, až se přestřelí. Ale tak to prostě chodí. Stěžovala si, že ji děsí čas, že už by možná měla začít hnízdit, že už jí přece jenom bude třicet, a že už nestíhá ani moc mít tu rodinu, protože jaksi opožděně teprv hledá partnera. Laura má to jediný štěstí, že ji nikdy nikam nehnaly biologický hodiny. Absolutně není mateřský typ. Anebo štěstí... možná je to neštěstí. Možná je to důvod, proč se pořád tak plácá. Jenomže pravda taky je, že není genetický matroš, co si budem nalhávat, je to trága.
Pak sem skočila za Jájou, a ta navrhla, že můžem jít na oběd. Řekla sem, že na obědě sem už byla, ale že klidně zaskočím na džus. Šly sme teda do hospody a probrali život. Jája nemá děti, zato si myslí, že její dítě je pes. Eda si to myslí taky. A taky se tak k tomu psovi chovají. Zavalují mě historkama, co pes udělal a neudělal. Připadá jim roztomilý, když mě psisko oslintá od hlavy k patě, zatímco u nich v kuchyni pojídám škvarky. Komentují to slovy :"To ona tě má Bafča tak ráda". Nemůžu unýst řeči o psech, jak sou roztomilý a jak se chovají. Psi sou bezcharakterní bezpáteřníci, neznám zvíře s trapnější povahou. Sou tak bezmezně oddaní, za každou cenu, bez ohledu na to, jak se k nim člověk chová. Sou oddaní natolik, že sou schopní z té oddanosti umřít. To se mně ekluje příšerným způsobem, pes je u mě tvor blbý. Jednou si Eda stěžoval, že nemají s Jájou dítě, a blbá Yvet řekla: "Ale jaktože ne, máte přece Bafču." Což mě nadzvedlo ze židle a skoro mi puklo kamenný srdce, protože srovnávat děcko se psem, to se ve mně vaří krev. Takže sem poslouchala historky o psovi, zatímco Jája obědvala, ale tentokrát mi to nějak nevadilo. Navíc ke psovi přibyl kocourek. Takže teď mají děti dvě. Přibude historek, chjo. Jája se mi snažila vnutit kočku, ale řekla sem, že jenom přes mou mrtvolu. Možná až budu stará babka. Rozhodně tady ale nebudu zachraňovat kočičáka před tyranií Aničky, to by mi tak ještě chybělo.
Anča je teď nemocná, měla jít do školky, ale nudlí a kašle, tak doufám, že pude alespoň příští týden. Mě dneska začlo bolet v krku, jenomže já do sebe narvu Brufeny a zase to přechodím, se znám.
Dneska sem rozeslala další životopisy, skoro se bojím, že s takovou aktivitou tu práci dostanu, musím se krotit.

sobota 27. září 2008

Peklo na zemi

Nedávno sem vysvětlovala Hugovi, proč se bible nedá brat vážně. "Kdyby celosvětovou potopu přežil jenom Noe se svou rodinou, znamenalo by to, že potomci jeho dětí by se museli množit mezi sebou, vznikaly by teda další potomci ze vztahů bratranců a sestřenic. Z toho musí vyplývat, že všichni na světě by byli dementi nebo degeni."
"Ale dyť sou." Řekl na to Hugo. Kolikrát člověk nemusí vůbec studovat filozofii, aby měl ve všem jasno.

Pátek byl příšerný den. Vydali sme se ve složení já, Anča, mamka a taťka do jakýhosi nákupního centra, protože tam měl vystupovat Michal z kouzelné školky. Už dopředu sem tušila, že to bude peklo, ale z toho, co se dělo, by měl Dante inspiraci na další dvě publikace. Dorazili sme dřív, takže sme nechali Anju plácat v balónkovým bazénku, potom sme se přesunuli do dětskýho koutku, kde mělo začít šou. Před koutkem se shromáždil šílený dav, který se ukázal být ještě šílenější při vpuštění do mikro šatny, kde začal zuřivý boj o obsazení skříněk. Držela sem Anču v náručí a vytřeštěně sem ji bránila před umačkáním. Musely sme se probojovat k jakýmusi trapnýmu stolečku, kde probíhala registrace dětí, což sem absolutně nepochopila. Když sme se vymotali asi po půlhodině z té příšerné situace (oproti tomu by byl hardcorový koncert bezpečný místo pro život), sedla sem si zcela vyčerpaná v dětským koutku, zatímco Anča se motala na kolotoči a mamka sháněla brčko do Fruka. Po čtvrthodině, kdy sem musela poslouchat jekot hysterických matek a ústrky rozmazlených fracků, kteří se museli nutně sklouznout po tobogánu, který měl vlez za mýma zádama, nám oznámili, že pro velký zájem se šou přesouvá do jiných prostor nákupního centra. Byla sem vzteklá jak rosomák nakažený vzteklinou. Přesunuli sme se teda k pódiu, kde zůstala Anča s mamkou, a my sme šli s taťkou do potravin koupit salám. U pokladny jakási ženská přede mnou měla zřejmě nutkavou potřebu vykládat si s prodavačkou a vyklopit jí v kostce veškerý problémy pramenící z nákupu hlávky zelí. Houkla sem na ně, aby to zkrátili, že spěchám, a bylo mi doporučeno, ať si přejdu k jiné pokladně. Nakonec sem si teda zaplatila dvacet deka vysočiny a minerálku a vrátili sme se zpátky k pódiu. Vystřídala sem mamku a sledovala s Aničkou vystoupení, který už naštěstí končilo. Nakonec sem se ještě stavila v prodejně tý mobajlu pro veleslavný drát, který nikde nemají. Prodávající holka mě furt napínala, jednu chvíli tvrdila, že ho mají, pak zase že né, pak šla prohledat skříňku, pak zavolala borečka, a nakonec řekli, že drát není. Neschopnost na všech frontách.
Když sem se dostala domů, byla sem šťastná jak tuleň. Měla sem asi hodinu na regeneraci, protože pak sme museli vyrazit se Simou do města navštívit novej klub. Přišly sme tam jako první. Asi to bylo tím, že sme tam vlezly v osum a klub se otevíral až v devět. Ale nechali nás tam, i nám nalili, a ještě sme dostaly VIP karty. Sima zase hořekovala nad životem a nad svým teplým chlapem. Snažila sem se to poslouchat, ale už mě to ňák nebaví, navíc se na to nedá moc co říct.
"Už vím, proč si mě nikdy nechtěl vzít. Je to děsný. Můj celoživotní sen je mít krásnou svatbu, abych měla krásný šaty, a krásnej dort, a všude kytky, a hezkej účes, a všechny ty věci kolem, a nakonec žiju s teploušem." Hrkla do sebe zbytek vína a objednala další.
"Já sem nikdy neměla svatbu jako prioritu, mě to moc nebralo. Za největší romantiku bych považovala to, kdyby mě někdo vzal do luxusní restaurace, já bych měla krásný večerní šaty-"
"Cha!" Vyprskla Sima. "Ty, jo?"
"Už ti nic neřeknu." Urazila sem se. "Ty tomu hovno rozumíš, na žádné dobré večeři si taky nikdy nebyla, maximálně v Majáku na smažáku."
"Já bych si na luxusní večeři dala tofu." Zasnila se Sima.
"Tofu? Ježiši. Já bych si dala humra. To sem nikdy nejedla."
"No jo, humr musí být dobrej. S čím se to jí?"
"Já nevím." Trhla sem ramenama. "Asi s hranolkama."
"Já bych řekla, že spíš s ňákým salátem." Krčila čelo v mohutným přemýšlení.
"S tofu." Smála sem se.
"Ty vole, víš jak je tofu dobrý?"
"Né, to nevím."
"No to chutná jako... jako tofu."
"To je výborná informace."
"Jedla sem to v Řecku pořád. Samej salát a tofu, a olivy."
"Mohla bys být vegetarián." Navrhla sem.
"To bych klidně mohla." Přikývla.
"Tak to já bych nemohla. Na to nemám sebekázeň, a nejsem důsledná. Já bych nemohla. A proč bych to taky dělala, že..."
"Třeba bys tím zachránila zvířata."
"Zachraňovala bych oko smutné velryby. Nedávno sem měla žraločí stejk, vůbec to nebylo dobrý."
"No vidíš. A umřel kvůli tobě žralok."
"No tak kvůli mně né, já sem z něho vyhryzla jenom dvě filetky. Bez toho by ještě žít mohl."
"Kdyby on z tebe vykousl filetku, tak ty už bys žít nemohla."
"To záleží na druhu žraloka. Nevím, z jakýho druhu se dělá to filé, ale Velký Bílý to pravděpodobně nebude."
"Myslíš, že bílý žralok má bílý maso?"
"No asi jo, ten můj stejk měl taky bílý maso."
"Seš ničitel životního prostředí." Udeřila na mě Sima.
"No, to víš že jo. Každej je. A já navíc netřídím odpad, vlastním ledničku, do popelnic házím neslisovaný PET láhve, a taky vybitý baterky. Aničce kupuju jídlo u mekdonalda, žeru žraloky, a nechystám se vysadit žádný stromky v okolí bydliště. Jsem neekologický prase."
"Seš." Přikývla Sima, která měla na hlavě tolik laku, že množství ozónu který při tom vyfičelo, muselo zbortit polovinu Antarktidy.
"No zato ty seš ekolog jak sviňa. Zřejmě stejnej případ jak týpci z Anti-Flag. Samý ekologický rozumy a při vystoupení vyblikají tolik elektřiny, že Dolní Kotěhůlky by tím svítily měsíc. A mimochodem - ta tvoje pojízdná rakev taky nejezdí na vodu."
"Moje auto jezdí na plyn." Slavila Sima triumf.
"Hm, to je terno." Zakroutila sem očima. "Už mě to tady nebaví, měly bysme se někam přesunout."
"Kam jako?" Zeptala se.
"Já nevím, tak do ňákýho klubu. Do Melodky třeba."
"Né, tam se mně nechce. Proč mě nikdy nevezmeš tam, jak chodíš s Jájou?"
"Myslíš Faces. Tam tě nevezmu, protože je tam nuda. Hrajou tam diskofilní trapárny."
"Ale s Jájou tam chodit můžeš. Proč mě tam nikdy nevezmeš?"
"Protože ti říkám, že je to tam strašný."
"Ale s Jájou tam chodíš."
"Né, to teda né. Jenom když se tam náhodou octnem..."
"Tak já se tam chcu taky náhodou octnout. Proč si mě tam nikdy nevzala?"
"Ježiši, Simo-"
"Tak dem." Uzavřela to. Abysem předešla dalším výpadům, proč někam chodím s Jájou a né se Simou, odsouhlasila sem, že se teda obětuju a ukážu jí, jaká je Faces trapárna. Zaplatily sme teda vína, sbalily VIP kartičky a přesunuly sme se do Faces. Stouply sme si k baru a daly si piva. Hudba hrála trapná, přesně jak sem předpokládala. Barmani se snažili vyhazovat flašky do vzduchu a dělat šou, ale furt jim něco padalo, o bar se tříštily sklinky, cákala na nás šťáva z nařezávaných limetek a semtam sme musely uskakovat před chrchlama lítajícíma z horní galerky, kde se puboši snažili poflusat to dění dole. Přišel za nama barman, donesl nám kostky ledů a že se mu máme strefit do kalhot. Sima se trefila, já sem se mohutně napřáhla a trefila sem týpka do krku. A to sem kdysi měla dobrou trefu, dokonce sem chodila do střeleckýho kroužku. Vybojovaly sme si tím ale dvě lízátka. Sima furt skučela, že si chce někam sednout a já sem navrhla, že si pudem sednout na bazén, ale to neprošlo, protože sme se ani jedna necítily dost stabilně, což je pro vysedávání na rantlíku bazénu dost blbý. Daly sme si ještě jedno pivo, a týpci vedle nás, co měli kolem krku stříbrný řetězy, a byli značkoví od hlavy po paty, a taky značkově blbí, začli mět na nás hemzy, jak je strašně trapný, že pijeme pivo, že to jako vůbec není IN. Sima řekla, že možná to trapný je, protože přece jenom sme na cocktail party, a já sem řekla, že kvůli ňákým bezpérákům si nebudu dávat Cuba Libre, a že je to stejně všecko trapný, a že pudem jinam. Sbalily sme se teda a přesunuly se do Livinu. Tam to bylo eště horší než nejhorší. Strašně moc lidí, plno divných obrejlených studentíků, kteří se na tanečním placu vrtěli jak žížaly v křeči, sednout si bylo absolutně nemožný, a situace se nám zkomplikovala, když Sima chtěla na hajzl, ale před záchodem stála fronta jako před obchoďákem při povánočním výprodeji. Navrhla sem, ať de na chlapský hajzly, ale to zavrhla, a vyžadovala, ať s ní čekám ve frontě na dámy. Situace byla zoufalá, a tak sem se uchýlila k nouzovýmu řešení, Simu sem vhodila na pánský hajzly a držela sem dveře, aby nemohla ven. Vzdala to a šla se poslušně vyčůrat mezi chlapy. Na chvilku sme pak šly tancovat, ale mě to tam přestalo bavit, protože se na mě lepili lidi, a zavelela sem k ústupu, jakože si musíme dat něco na pití. Teda - poslala sem tam Simu, stoupla sem si ke schodům a škodolibě sem pozorovala, jak se snaží dostat k baru. Na pití se čekalo ve třech řadách za sebou, ti v předních pozicích byli namáčknutí zadníma řadama a horkotěžko si snažili dělat místo na dýchání. Sima tam stála ňákou dobu, a nevypadalo to, že bych se piva v nejbližší době dočkala. Vytrhla sem jí peníze z ruky a vecpala sem se až k baru, do první řady, kde sem borcům pošlapala nohy, ti se na mě nasraně dívali, jakože co tam dělám.
"No co..." Křičela sem na ně. "My taky chceme pití."
"Ale snad se sem nemusíš tak cpat, ne?" Zahlásil borec nalevo.
"No to teda musím, protože kdo se nerve, nic nedostane."
"Ale vždyť život přece není takový boj." Poučil mě typan z prava.
"Je." Vyvedla sem ho z omylu. "Kdybych se sem nenacpala, furt bych stála vzadu, v páté řadě, a ještě hodinu bych čekala, než mě někdo pustí. Což se nestane, protože nikdo tady zase takový gentleman není, že..."
Za chvilku sem teda byla zpátky s pivama a mířila sem ke stolu. Jeden vypadal docela obsazeně, ale zeptala sem se borečků, jestli by se mohli trochu svraštit a hned sme měly místo. Byla sem natočená k borcům zádama, protože kdo o ně stojí... a bavila sem se se Simou, která tvrdila, že Jamiroquai neumí zpívat. Někdo mě dloubnul do zad. Otočila sem se. Borec na mě zařval: "Ty kérky, na těch rukách, to je pravý?" To sou takový otázky.. né, to sem si nakreslila fixkama.
"Jo, je." Řekla sem.
Borec ohrnul rukáv a ukázal mi svou kérku. Jakousi mrňavou trapárnu. Ukázala sem mu svou trapárnu na rameni, protože to vypadalo podobně. Ukázal mi ještě nějaký vytetovaný centimetrový křížek na noze. Ukázala sem svou kytičku přes celou nohu a završila sem to kočkou na druhé noze.
"Prohráls." Zahlásila sem nakonec.
"No to jo, to sem neměl začínat. Ale divej, teď ti ukážu, jak vyhraju v páce." Chytl kořínka naproti a začli se přetlačovat. Otočila sem se zpátky k Simě. Jsem mohutně strašně a strašidelně unavená z blbců. Dušička mi plakala tou krutou beznadějí, že snad na světě neexistuje nikdo, kdo by mě něčím dokázal mile a příjemně překvapit, například že by mi třeba koupil pití a vykládal něco smysluplnýho nebo vtipnýho, a nechoval se jako prase. V životě sem nepochopila, jak někdo může jít do klubu nebo na diskotéku někoho sbalit, protože ta evidentní nadrženost, co z těch borců odkapává, je tak sexuálně odpudivá, že to může překousnout jenom největší zoufalkyně. Už mě unavuje takový prostředí, furt to stejný a furt ty stejný typy lidí. Jenomže jak z toho ven, a kam...?
V sobotu vzal Hugo Aničku pryč, ke tchánovcům a já sem prospala celý odpoledne a večer. Dopoledne sem se ale dívala v televizi na slovenskou hitparádu, a tam je perfektní, že jak valí ty písničky, tak dole je překlad, jakože titulky. Chvilku sem na to zírala, a říkala sem si, jak to vypadá hrozně a trapně, když se tam kroutí Rihanna a dole běží titulky jako: Uvolni mě z tohoto prokletí, snažím se zůstat krotká, ale musím pořád bojovat, nemůžeš jít, jít, jít, myslím, že jdu oh, oh, oh.... Prostě děs. Pak tam ale dali Viva La Vida od Colplay, a to mělo tak výbornej text, a celý to zpracování, že mě to normálně rozdrobilo na malý kousíčky, jako keksík. To mě teda dostalo poměrně hodně. Když člověk nečeká nic a dostane moc, tak je to fajn. Na večer sem si stáhla film, O rodičích a dětech, o kterým sem si už dopředu říkala, že to bude sračka jak dělo, protože znám to... ale zase sem byla příjemně překvapená. Fakt povedený, jenom si to tak plyne v takovým milým povídání, je to pěkný. Po dlouhé době konečně něco, čeho člověk nelituje, že si to pustil. Abych si zase ale moc nemyslela o české kultuře, tak sem se podívala na film Chyťte doktora, a vydržela sem se dívat prvních deset minut, pak sem to musela smazat.
Hugo mě furt přemlouval, ať se trochu zajezdím, že si pak vezmu Káchovo auto, tak sem se rozhodla, že jo, a že vyjednám s taťkou aby se mnou ňákou dobu jezdil po městě, než to zase jako budu umět, ale než sem stačila svůj plán uskutečnit, Káchovo auto je rozsekaný na cucky. Takže nic. Kdo zaváhá, nejede.
V neděli sem napsala domácí úkol do angličtiny, uvařila kuskus se sépiema a upekla buchtu s jahodama. Dokonce sem i vyprala a pověsila prádlo, a světe div se, i zametla předsíň. Aby toho pořádku ale nebylo moc najednou, v Ančiným pokojíku sem nechala bordel, který je tam permanentně, a je jaksi zbytečný to chtít měnit.

pátek 26. září 2008

Optimismus je nedostatek informací

Přestává vegáč, nastává chaos. V pondělí sem měla fofry. Zkusila sem jednat s úřadama. Volala sem na úřad práce, jak mi poradili na sociálce, abych se dozvěděla, jak to bude s pobíráním rodičáku, případně kam mám jít nahlásit školku, aby mi nevznikly ňáký dluhy, protože známe je, gaunery. Týpek na telefonu byl otrávenej jak malajskej šíp a řekl mi, že neví, proč tam vůbec volám, když patřím na sociálku jinam, a tam si jako mám volat. Řekla sem, že tam sem volala, a řekli mi, že si mám zavolat na pracák, tak teda volám, a ráda bych věděla, jak je to s tím rodičákem. Řekl, že neví, kdo mi dal na ně kontakt, a kdo to byl, a jestli mám někde poznačený jméno ženský, která mi řekla, ať si zavolám k nim. Nasrala sem se, a řekla sem mu, že nebudu dohledávat žádný jména, a že zbytečně protelefonovávám peníze, nikdo mi nechce nic říct, a já potřebuju informace. Řekl, že si teda ode mě vezme telefon a někdo mi zavolá. Volala teda hned ženská, z původní sociálky a ptala se mě, proč sem volala na pracák, když tam na vyřizování takových věcí nemají informace. Ježiši. Nakonec sem zjistila, že to s těma školkama není tak jednoznačný, že musím pro jakejsi papír k ředitelce školky, a pak s ním zajít na sociálku, a oni se pak podle toho rozhodnou. Volala sem do firmy, kde sem byla na tom slavným konkurzu. Slečna sekretářka mi rozverně oznámila, že se jí ztratila moje složka. To je záhada Blair Witch, moje složky, data, dokumenty a podobně se záhadně ztrácejí všude. Řekla, že sem postoupila do druhýho kola a že mám přijít na zkušební den, odpoledne mi ale napsala mejl, že už někoho mají. No tak nic. Zatím furt posílám životopisy, ale vidím to tak, že od listopadu budu vesele vysedávat na pracáku. Hugo sehnal práci, nastupuje od prosince, což je fajn. Ještě k tomu dostane odstupný, a to je eště božejší. Lauře dopadla dobře operace, výsledky sou rakovinově-negativní, naštěstí. To je hodně dobrá zpráva. Zašla sem do školky, abych vyzvedla ňáký papíry, co sem potřebovala. Dostala sem papíry, který sem nepotřebovala, jakože papír o rozhodnutí změny školkové jídelny, na kterým ale nejsou ani uvedený kontakty, kde objednávat obědy. Nedostala sem potvrzení pro sociálku. Zato musím s Anjou k doktorce pro potvrzení, že je zdravá. Volala sem neurologovi, aby mi poslal recept na prášky na hlavu, řekl, že jo, ale už je to týden, a prášky nikde. Nevím, jestli sem to vyhodila s volebníma lístkama, nebo to neposlal. Chjo. V úterý odpoledne mi volali z nějaké firmy, že sem prošla do užšího výběru a mám se druhej den dostavit na pohovor. Mezi rozvařeným květákem a bramborama sem marně hledala propisku, abych si poznačila adresu, druhou rukou sem zakrývala Aničce pusu, aby nebylo slyšet "Oggy je mrtvej, mamko, je mrtvej..." do toho sem dělala na Huga gesta, aby vypnul rádio a když sem všechno nakonec vyřídila a slíbila, že přídu, zjistila sem, že vůbec nevím, co za firmu to bylo. Složitě sem to teda dohledávala na netu, až sem nakonec zjistila, že to je betonárna. Pak mi svitlo, že sem odepisovala na inzerát na dispečerku. Ve středu sem se teda dopoledne vypravila do betonárny. Cesta tam mi trvala hodinu, protože pracoviště se nachází v zóně skladů a továrních hal daleko za civilizací. A tam míří pracovat lidi bez maturity. Vylezla sem ze šaliny a dala se vstříc prvnímu skladu, kterej sem uviděla. Což byla chyba. Protože kdybych se otočila, viděla bych, že betonárna stojí hned za mnou. Takže sem se vydala směr "špatný směr", prošla sem přes sklady nábytku, prodejny aut, zahrádky, spediční firmy, ňáký továrny, a adresa, kterou sem hledala, stále v nedohlednu. Nehledě na to, že sem měla čtvrt hodiny zpoždění. Když sem čučela na Jaguáry, zahučela sem do kruté kaluže a měla sem totálně mokrý nohavice. Myslela sem si, jaká je to katastrofa, že jako přídu na pohovor jak debil, ale to sem eště netušila, co mě čeká. Když sem ušla tisíc mil, těch tisíc mil, přeskákala sem přes čtyři silniční pruhy na druhou stranu. Měla sem hledat číslo 120. Byla sem u čísla 105, což byl zahrádkářský domek. Ušla sem nejmíň kilometr, píchalo mě v boku, a dopracovala sem se k číslu ... 105b. Další šílená štreka a prodejna motorek... 105c. Už sem skoro brečela. Kolem jezdily nákladní auta a troubily na mě. Byla sem vzteklá. Konečně sem našla firmu. Napsala bych, že hurá, ale bylo mně všechno jedno. Na vrátnici sem se zeptala, kde bych našla vedoucího. Vrátný mi ukázal blátivou cestu, po které jezdily náklaďáky, a poradil mi, že "na konci cesty, jak je ta budka, třetí nebo pátá, tam ho najdete." Super. Ještě sem dostala radu, ať dám bacha na auta, a nezajede mě míchačka, to by prý byla škoda. Došla sem na staveniště, a zeptala se bagristy, kde najdu vedoucího. Ukázal mi budku číslo pět. Když sem konečně stála před kukaní, provedla sem zběžnou sebekontrolu. Rifle zaliskaný od blata až ke kolenům, boty nebyly vidět (hlavně, hlavně že sem si koupila nový). Uřícená sem byla jak sojka a v oku sem měla tik. Pan vedoucí když mě uviděl, vypadal velice pobaveně. Omluvila sem se, že jdu pozdě. Řekl, že s tím se počítá, protože tohle nenajde nikdo napoprvý. Posadil mě ke stolu, a já sem byla fakt ráda že sedím, ani sem se nesnažila dělat dojem, jenom sem oddychovala. Řekl mi něco o práci, kterou bych dělala. Všechno sem odkývala, že není problém. Pak nastal výslech. Byl to rozumnej a férovej chlap, neponižoval mě nesmyslama typu "proč ste si vybrala naši firmu" a podobně. Zeptal se mě, jestli kouřím. Řekla sem, že jo. "To je fajn, všichni tady kouříme." Zaradoval se. Zeptal se, jestli mám děti, že se to musí zohledňovat v platu. Řekla sem, že dcerku a hned sem dodala: "Mně je jasný, že se mě teď zeptáte, jestli mám hlídání, tak mám, to mám všechno zařízený, mojí práce se to pochopitelně nedotkne.." Začal před sebou mávat rukou: "Né né né, o to tady vůbec nejde, všichni tady mají děti, s tím se počítá. Ale chci Vás upozornit, že se tady občas dělají soboty, takže přijdete o pár víkendů s rodinou. Ale není problém vzít dítě sem, chlapi to tak dělají a děcka sou nadšený, mají tady největší pískoviště široko daleko." Ukázal na stavbu. Pak se mnou probral platební podmínky, kde sem vypoulila oči, vážně víc než slušný. Potom se začal trochu kroutit a řekl: "Víte, já Vás nechci přivést do rozpaků, ale chtěl bych, abyste byla připravená na to, že kdybysme Vás vzali, musíte si poradit tady s těma chlapama. Oni sou jak urvaní ze řetězu. Tady není skoro žádná ženská, takže budou na vás pískat, troubit, budou si Vás dobírat... oni sou fajn, jenom je potřeba s nima prostě umět občas vyběhnout." Smála sem se. "To svedu. Dělala sem ve skladech, se samýma chlapama, tohle sem zažila. Není problém." Nakonec teda řekl, že mi dají vědět. Že to musí ještě předložit šéfovi, a ten udělá konečný rozhodnutí. Říkal, že na inzerát se jim přihlásilo padesát lidí, na pohovor jich pozvali pět, z toho jednu už vyškrtl. To je celkem dobrý skóre, dostat se do výběru pěti z padesáti na základě praxe. I kdyby mě nevzali, tohle mi trochu zvedlo sebevědomí, že to se mnou na trhu práce není tak marný. Cestou domů sem si koupila grilovaný kuře, který sem nejedla nejmíň rok, a bylo děsně dobrý. Brácha mi dneska odlítá na Zéland, což je pro mě docela smutný, ale přeju mu to. Anička na sebe překlápí prádelní koš a říká, že je želva.

Školka, práce, nákupy

Hlavu mám jak pátrací balón. Jelikož i internet při sdělování informací selhal, rozhodla sem se zavolat na náš sociální úřad a zjistit, jestli budu nadále pobírat mateřskou, i když dám Anju do soukromé školky. Nebyli mi to schopní říct. Nechápu, čím se odbor Mateřských školek teda zabývá. Převeleli mě na pracák, ať se zeptám tam.
Ve čtvrtek mi volali z jedné firmy, kam sem se vtírala jako sekretářka, ať se teda dostavím na pohovor. Zjistila sem, že nemám co na sebe. A to fakt není trapná fráze. Protože když nepočítám mikiny s emařskýma kočičkama, případně nášivkama PUNX NOT DEAD, tak nemám co na sebe hodit. O tom, že nevlastním halenku, nebo aspoň ucházející tričko, se ani nebudu ňák zvlášť rozepisovat. V botníku mám tenisky nebo černo-růžový botasky. Zamířila sem teda za barák k ťamanímu stánku, že se du sekretářsky oblíct. Z věšáků na mě bafaly halenky s ramenníma vycpávkama a ňáký šílenosti, co měly pod krkem fiží (žabó, boa - nevím, jak se ta otřesnost nazývá). Dále na mě zíraly nechutnosti s límečkama a absolutně děsivý pruhovaný korzety. Svetry neměly o moc lepší skóre. Boty taky nebyly terno, nic co bych si koupila dobrovolně, ale zainvestovala sem dvě kila do balerín na vyšší podrážce. Ježiši. U dalšího stánku sem si vyzkoušela upnutý hnědý svetřík. Ťamaní žena kolem mě skákala a nadšeně pištěla, jak mi to sluší, ale já sem si připadala jako obtáhnutý hovno. Byl ale levnej, tak sem si ho nakonec vzala taky. Pak mi došlo, že do těch blbých bot potřebuju ňáký ponožky, asi silonový, protože tam nenacpu třeba ty svoje froté růžový, a tak sem si šla koupit do drogerie silonový ponožky, a zeptala sem se prodavačky, jakou mají velikost. Zírala na mě jak z divokých vajec. V životě sem nic takovýho nekupovala, ani nevím, jestli se to má prat, nebo rovnou vyhodit, jestli se to recykluje, nebo jako co. Kvůli ňákýmu blbýmu pohovoru kolik se na člověka nabalí starostí.
Doma sem tu nádheru navlíkla na sebe a stoupla sem si před zrcadlo. Kombinace svetříku a balerín byla vražedná. Bylo to, jako bych si ze sebe chtěla udělat prdel. "A je to tady !" Řekla sem zrcadlu. "Seš v hajzlu." Chyběly mi už jenom brýle s mohutnou obroučkou a dílo zkázy bylo dovršeno. Né, že bych si o sobě bůhvíco myslela, ale tak trapně sem se necítila ani když mě mamka v mých patnácti na Vánoce navlíkla do khaki šatů, který se vepředu po celé délce zapínaly na knoflíky.
Je mně docela ňák divně. Chtěla bych napsat scénář, kde by se celej děj filmu odehrával v jedoucím autě. Jakože by to bylo celý o dialogách, snímaný z interiéru auta. Mohlo by se to dít za ranního svítání, to je nejdepresivnější doba celýho dne. A film by trval tak 40 minut. Měla bych si ty svoje filmy asi sama točit.
Každopádně, mám teď předdepresivní období a hlavu otevřenou pro nový inspirace, takže z toho musím honem rychle něco vykutit, než se mi hlava zavře v depresi, to už pak neudělám nic.
V pátek sem teda vyrazila na pohovor. Nasraná sem byla už předem, že tam vůbec musím lozit, že budu muset zase opakovat ty stupidní kecy, lži a nesmysly. Když sem tam teda dorazila, sekretářka mě zavedla do jakési místnosti kde už čekala jedna zoufalkyně, a dala mi vyplnit dotazník. Nemohla sem se na to vůbec soustředit, protože tam hrálo rádio na plný prdy, valila zrovna Macy Gray - Sweet Baby, a to já mám ráda, ale odvádělo mi to pozornost jinam. Navíc sem se vytáčela, že musím vyplňovat dlouhej dotazník o kravinách, když mám všechno napsaný v životopisu, kterej sem jim poslala. Něco sem tam teda načmárala, odevzdala, sedla si a čekala. Začali hrát Gáni, November Rain, uááá - a zrovna si pro mě museli přijít. Manažer si mě odvedl do kukaně a začal výslech. Proč chci pracovat v jejich firmě, jakého chci dosáhnout kariérního růstu, jaký si představuji plat, jak bych se popsala a co je moje nejhorší vlastnost. Po vzoru Trainspottingu sem řekla, že jsem perfekcionista a puntičkář. Furt ze mě chtěl vytáhnout, proč si nechcu budovat kariéru, že se přece člověk potřebuje pořád zdokonalovat, ale já sem řekla, že je mi dobře v administrativě, protože to dělám dlouho, a sem v tom dobrá, a nic jinýho dělat nechci, a už vůbec né manažera, ani vedoucí, protože nejsem vůbec vůdčí typ a ani by mě to nebavilo. Zeptal se ještě, proč chci pracovat v jejich firmě. No jakýpak copak, řekla sem, že potřebuju peníze, a to je podle mě dostatečná motivace. Byla sem tam necelých pět minut. Řekl, že si mám zavolat. Pokud mě prý vemou do dalšího kola, strávím celý den ve firmě, aby si mě otestovali. Byla bych rači kdyby mě vyšoupli hned po tomhle fiasku, protože mě stejně nevemou a ztrácet čas na testovacím dni nemám náladu.
Špatně sem se asi vdala. Nikdo mě nechce živit. Laura řekla, že sem si měla najít ňákýho starýho bohatýho teplouše, a navrhla mi Eltona Johna. Prý eště není pozdě změnit svůj život k lepšímu. Dodala, že bych se měla postarat o Eltonův šatník, jelikož vypadá, jak kdyby jeho módní návrháři byli teplí, nebo co. Taky řekla, že Elton určitě potřebuje múzu (jako mě). Ale od té doby, co si mě Ben neodvezl do Kanady o sobě začínám vážně pochybovat. Ale tak... to se poddá. Zamotalo se nám to tam s Aaronem trošku, ale však my na to přídeme. A až bude Ben bohatej, všechno bude jak má být. Trpělivost růže přináší, a kdo si počká, ten se dočká. Do té doby to tady musím ňák překlepat. Zas ale bych nechtěla čekat ňák extra dlouho, protože aby za pět let nebyl třeba mrtvej, že...
V sobotu sme byli ve Vaňkovce (hm, zase). Další vycházky tam ale odmítám do konce života. Potřebovala sem akorát koupit slušný svetr, který by mi zakryl kérky v případě, že budu muset někam do práce. Ještě, že je podzim. Kdyby bylo léto, maskování by bylo daleko horšejší. Ale sehnat svetr, jakej já si představuju, taky není žádná prdel. Všude samej volánek, prcánek, krucánek, knoflíček, mašlíček... prostě hrůza. Musela sem se na to posilnit obědem, snědla sem krevety s hranolkama a omáčkou, a byly děsně dobrý. Nakonec sem teda svetr sehnala, takovej normální, bílej, ale hledala sem ho dvě hodiny. Prodavač u kasy byl metroš jak vyšitej. Ňákej pětadvacetiletej týpek, vlasy natužený až ke stropu, nehty naleštěný leštítkem, na sobě měl košili s mega límcem, a na tom jakousi vestu s pičema (kosočtvercama teda). Dva stříbrný prsteny, diamant v uchu. Bavil se s ňákou mařkou, co asi byla jeho známá, a všechno mu trvalo strašně dlouho. Zato důležitost se dala krájet jak mlha nad rybníkem Brčálníkem.
"Bylas teď někdy v Croppu?" Zeptal se mařky.
"Jo, něco sem tam nakoupila." Příkývla sucharka v rádoby nápaditých brýlích.
"Máš odtama tady tu bundu, že jo?" Vyzvídal hnusák.
Mařka se vyprsila. "Jo, tu sem si koupila předevčírem. Teď by měli dostat novou podzimní kolekci."
Boreček: "Budu tam muset zajít, potřebuju novou šálu."
Kroutili sme na sebe s Hugem očima, vyděšení jak koroptvičky. Představila sem si, že bych měla vedle sebe týpka, co by chodil do fitka, na kosmetiku, leštil by si nehty, zajímal se o poslední módní křičení, holil by si nohy a ráno by zabíral hodinu v koupelně, protože by si musel vymodelovat účes. Pohnul se mi žaludek a krevetky málem spatřily světlo světa. No nic. Zaplatila sem svetr, a tímto se stal jediným bílým kouskem oblečení, který vlastním (teda kromě ponožek). Vyfotili sme Anču u dinosaura a pak sme slavnostně vypadli.
Večer sem se vydala s Pajochem do hospody. Protože mi Pájka za pár dní odletí do teplých krajin. Bude žít na Zlélandu. To já bych nemohla. Protože já su zakořeněná tam kde su, a jinde nemám šanci žít šťastný život. Mně prostě moravská hrouda nohy víže, a to je tak celý, co k tomu můžu říct. A taky to, že za Pajochem poletím na návštěvu. Letadlem. Těším se, protože se mi strašně líbí slovo kokpit, a taky slovo ranvej.
Pak za nama do hospody přišel Eda s Jájou. Asi za hodinu na to se do hospy přiřítila vystrašená Yvet, obličej pokroucený hrůzou, a ptala se, jestli nevíme, kde je Kes, že ho shání celý den, měla oči navrch hlavy a dívala se na nás úplně zklamaně, jakože se smějem ňáké blbé historce o hovnech, když Kes klidně může být někde mrtvej. Kes a Yvet sou vedlejší účinek kamarádství s Edou. Všude se za ním táhnou, a člověk to musí snášet, protože Eda dycky vědecky osvětlí, proč je zrovna teď momentálně potřebuje. Teď mi vysvětlil, že po nich nemám sekat zubem, protože potřebuje odvízt psa k veterinářovi. Yvet furt lítala do hospody a z hospody střídavě s Kesem, a bez něho, furt tam něco řešili, rovnali, hádali se a byli důležití jak včely medonosné. Vrhali na nás hnusný pohledy, jakože se nevěnujem jejich problémům. Když odešli, patrně vzájemně se zabít, všichni sme si oddychli. Nejlepší hlášku večera měl Eda: "Největší chudák člověk na planetě Zemi je Líza Simpsonová, protože vona je chytrá, a nikdo to nechápe, a ještě si o ní ti blbci myslej, že je blbá, když není tak blbá jak oni."
V neděli večer nám začal brutálně týct hajzl. Myslím, že sme zase vytopili sousedku.
Anička má děsnou radost, že je venku hnusná mlha. Ráno za mnou přišla do postele, měla oblečený rukavice a čepici a křičela že dem stavět sněhuláka. Chtělo se mi nežít. Vycházejí časáky s receptama na Vánoční cukroví. Oplatek Mila, kterej mám tak ráda, má na obalu dvě baňky. Tímto sme spolu domluvily.


A vzpomínka na léto: (Borsalino a křeččí výtlem)


čtvrtek 25. září 2008

Rtuťák

V úterý jsme byli na pohovoru ve školce. S mamkou a Anjou. Měla sem trému jak kdybych byla u maturity (což nevím, jak vypadá, ale aspoň si to představuju). Školka je zřízená v budově školy, kam sem předtím chodila, a která se mi vrací ve snech, ve většině případů jako horor. Když sme tam teda vešli, padly na mě všechny ty noční můry, všechny ty útěky tmavýma chodbama, výtahy s mrtvolama koní, stoupání po schodech, kde není možný dobrat se konce, obludy vystrkující drápy zpoza zdí a červený oči velkých pekelných psů. Překonala sem to. Schody sem teda pro jistotu vzala po dvou, abych se dostala rychle na konec. Všechno je v té škole pořád tak stejný... díky těm snům znám každý detail, každý zákoutí, viděla jsem vzor na linoleu, který se vůbec nezměnil, neošoupal, nevybledl... všechno jako bych naposledy viděla včera. Chodba do jídelny je pořád tak strašně dlouhá, šatny jsou pořád jako klece.
Přijala nás ředitelka, posadila nás do kanceláře a vykládala o přednosti školky. Jaký mají program, individuální přístup k dětem a vypracovaný systém a tak dál.. Je teda potřeba říct, že de o soukromou školku, ve státní by se náma pravděpodobně nikdo nezabýval, což by mi tak nevadilo, kdyby anju vzali. Což stát nějak neudělal. Z magistrátu mi poslali dopis, že mám smůlu. Takže jediná šance teda soukromá školka. Nejdřív teda povídání, pak sme se přesunuli do třídy, kde nám ukázala co a jak, Anja vypadala zaraženě, já sem se snažila působit normálně, což se mi asi moc nepodařilo po trapným vtipkování, no ale neva. Děti byly zrovna na vycházce, takže si Anča ani nepohrála, no ale bude toho mít dost pak zase. Cena školkovnýho je tři litry měsíčně včetně obědů. Je to drsný, ale co bych pro toho křečka neudělala. Doma už být nemůže, vidím to na ní pořád, jak ty děcka potřebuje, prostě je to tak. Je mezi nima šťastná a já sem blbá matka, nemám kamarádky s dětma, se kterýma by si mohla hrát, a nechodíme do mateřských center, ani do kaváren, a když už v kavárně sme, tak se naseru, a jdem pryč.... no prostě, se mnou se žádné velké zábavy nedočká, a je mně jí vážně líto. Bylo mi jasný, že když ji dám do školky, budu si muset najít práci. Jinak to nejde. Duševně sem někdy naproti dětským záchodům oplakala právě ztracenou svobodu a paní ředitelce sem řekla, že Anja tam teda chodit bude. Nastupuje za čtrnáct dní. Do té doby musím ještě vyřešit přihlášení obědů, zajít za doktorkou pro potvrzení o očkování a nakoupit jí věci, ve kterých se bude moct míhat mezi ostatníma dětma. Další věc je, že sem z toho celá naměklá, že moje holčička už bude sama existovat v nějakým ústavu. Ach bože...
No takže si teda hledám práci, to je taky sekec. Poslala sem zatím životopisy asi na sedum míst, ale nemyslím si, že by to mělo ňákej efekt. V životopisu mám napsaný, že mám maturitu. A řidičák. A napsala sem, že sem odolná vůči stresu. Lži a lži a lži. Už se vidím, jak na nějakým pohovoru budu vykládat, že velice stojím o nabízenou práci, protože se odjakživa zajímám o beton / těsnění / kosmetiku / kolektory. Skončila sranda, nastává doba temna.
Na životopis sem se rozhodla vložit fotku. Proto, že to všichni chtějí. Takže sem si namalovala obličej na xich, udělala si účes, snažila sem se tvářit božsky, a trochu roztomile (ano, jako králíček), a udělala sem pár fotek. Všichni víme, jak vypadají emařský fotky. Takový to mělo efekt. Taťka mi vždycky dobře radil, hlavně ať se na fotkách nesměju. Což je pro mě nemožná mise, je to jako nějaký reflex, nebo co, akorát že to moje "smání" vypadá jako krutý šklíbení psychouše potom, co zapálí venku popelnici a myslí si, že se tím zapíše do dějin. Zase je to ale lepší, než v nějakým reflexu začít při focení slintat. Výsledný fotky zkrátka byly horor. Zavolala sem na pomoc Huga, ať mě teda vyfotí zepředu, normálně. Z výsledných fotek sem vybrala jednu, která vypadala k světu (relativně, oproti těm ostatním). Když sem to hodila na kompl, zjistila sem, že mám červený oči jak krvežíznivá zrůda. Takovou fotku kdybych umístila na životopis, bylo by to jako... Jmenuju se Kowáková, mám praxi v administrativě, ŘP sk. B, jsem odolná vůči stresu a jdu Vám vysát krev.
Zrovna se mi připojila Kočkolaň, a díky radám zkušené Irfanářky (díkec, kočko) sem nakonec z králičích očí udělala očka zdechlé rybky, rtuťovitě zamlžená. Kromě toho mi ta fotka udělala, nevím proč, elfí ucho. Odhalila sem, že foťák ve spolupráci s počítačem trpí už dávno umělou inteligencí a dělají si ze mě prdel.
Foťák se ale dosmál. Omylem sem kopla do propojující šňůry, foťák spadl na zem a vydechl naposled. Nejde vypnout ani nefunguje zoom, prostě nefunguje nic. Jenom blbě svítí. A kdo se směje naposled, ha?
Úplně se bojím, že tu práci nakonec seženu. Že přijdu z práce domů a budu Hugovi vykládat, jak sem kvůli ňákýmu debilovi třikrát předělávala fakturu. Bojím se, že se budu v hospodě bavit o náročnosti svojí práce. Bojím se, že se nedostanu na koncerty. Kde vůbec bude moje hudba, když se budu denně hrabat v papírech a mít telefon u ucha? Co když.... Co když budu normální?
Už teď mi chybí moje svobodný tři roky na mateřské. Práce je zlo. Ach jo. Mírná depka.

středa 24. září 2008

Nákupy a pařby...

Hugo vyhrožuje, že se mnou pojede na Ellioty. Hlídat mě. No to toto... A taky se prý rozhodl, že se mnou bude jezdit na koncíky, abych nedivočila. Vyplašeně sem pípla, že na Talenty se mnou teda jezdit nebude. Řekl, že tam zrovna potřebuju zkrátit řetěz nejvíc. Nevím, co si o tom mám myslet. Snad ho ty majetnický pudy přejdou.
V sobotu sem vyrazila do Vaňkovky na nákupy. Vůbec sem nebyla svižná, nebyla sem prostě ňák ve formě, ráno to nezachránilo ani smrťácký kafe. Do Vaňkovky sem se vydala hlavně z důvodu, že měli v Tezenisu výprodej podprsenek .... já vím, běhat po výprodejích, jak konzumní... no ale tak co. Za druhý sem si chtěla koupit toho kulicha. Říkala sem si, že než budu nucená vlízt do skejtšopu, což je až poslední možnost, tak třeba budou mít něco v NewYorkerovi nebo céáčku. Ani hovno, zlatá rybko. V céáčku vládne jakási intošská móda, to sem jako nepochopila, v NewYorkerovi zase móda emařská, což mi ale nijak nezabránilo koupit si skvělý tričko. Když sem si ho zkoušela, čučel mi do kabinky ňákej borec. Byl nenápadnej jak prd v akvárku, a myslel si, že ho v tom zrcadle nevidím. Kdyby byl pěknej, mohl mi zvednout sebevědomí. Takle musím jenom říct - chlívák. Šla sem se podívat na boty, kdyby měli ňáký boží na podpatku, ale neměli. Botovou módu tohoto roku taky nechápu. Modely jak za první republiky. Blíží se mi koncík, a abych teda předešla tomu, že se budu kroutit jako dycky s křečema noh, zašla sem si koupit Dologran. A asi poprvé v životě sem viděla důchodkyni platit kartou. Když sem vycházela z obchodu s parfémama, navoněná pochopitelně, potkala sem tchýni se švagrovou. Tchýně na mě hned udeřila, ať ukážu kérky. Řekla sem, že ne. Švagřice mi ukazovala jaký si koupila boty a kabelku. Hm. Tchýně mi řekla, že se jí líbí ten drak, co sem si vybrala v tetovacím katalogu, a jestli mi neva, když bude mít stejnýho. Bez komentáře. Hugova rodina se vyznačuje tím, že jednotliví členové nevlastní každý kus jeden mozek, oni mají jeden společný. Centrální mozek. Což značí, že když jeden člen klanu věří na anděly, všichni studují andělský knihy. Když jeden z nich čte Harryho Potěra, žerou to všichni. Když někdo z nich má rád anglii, milujou ji všichni. Když se nejmladší členka rozhodne, že ji baví Witch, tak všechny baví Witch, včetně tchýně. Proto mě vůbec nepřekvapuje, že bude mít tchýně stejnou kérku jako já. I´m easy like sunday morning. Ale tak - jejich věc. Pak mi tchýně teda ještě nadala, že sem si vůbec nevšimla, že má obarvenou hlavu, že přece předtím měla vlasy světlý a teď je má hnědý. Řekla sem, že já sem vlastně chlap, a tak si takových věcí všimnout nemůžu. V Tezenisu byly děsný fronty, takže sem nakonec žádnou podprdu nekoupila, zato sem si ale dala dobrý sépiový kroužky s česnekovou omáčkou, mňamííí.
Chtěla sem žít zdravě, a večery trávit s čajem Earl Grey u televize, a semotamo vycucat pomeranč. Bylo mně jasný, a to brutálně jasný, že co nejdřív mi někdo takový dobrý předsevzetí pokazí. Sázela sem na Edu. Spletla sem se. Byl to Pajoch. V neděli večer volal, a pozval mě na večeři, a řekl, že mám vzít i Simu, protože se mnou nechce někde večeřet sám. Tak se taky stalo. Sima dorazila do restaurace (né, fakt to nebyla hospoda, ale docela drahá restauračka) v účesu alá Priscila Presley. Pajoch na ni hned zkraje vypálil, že ví, že Simin chlap je teplouš. Chtěla sem zajet pod stůl a pak se nenápadně prošumět pod parkety. Simu to ale vůbec nezarazilo a rozvykládala se o strastech soužití s homosexuálním partnerem. Dali sme si víno, což bylo od Pájky odvážný, protože po jedné lahvince už sme se Simou začly blekotat o chlapech, pak nastal rychlý přesun na prasárny všeho druhu. Mezitím přinesli jídlo. Rizoto s kuřetem a plodama moře, takovou velkou pánev. Vytrvale sem vyjídala škeble, krevety, sépie a zatímco mi rýže padala na zem, mudrovala sem nad tím, že na velikosti sakra záleží, a co je to za kecy, že ne, když každej ví, jak to sakra je... Sima mohutně přitakávala, a Pajoch na nás pak vytáhl těžký psychologický páky, tvrdil, že sbalí každou mařku, když bude chtít, a že když to kořeň umí, jakože umí mluvit a oblbovat, tak sbalí každou. Vyvedla sem ho z omylu, že mě ještě kecama nikdo neomráčil, a taky se to nestane, pokud neuznám že je prostě úžasný, pak ale ty kecy nebude potřebovat, že... Pájka mně furt tvrdil, že pokud je v tom někdo kovaný, sbalil by i mě, ale proč by to dělal, že... (háhá). Pak si se Simou rozvykládali o tom, jak od někoho v šalině / autobusu / na zastávce / v baru dostanou třeba vizitku, druhý den si pak domluví rande a tak... Podle mě si to vymysleli a nic takovýho se neděje. Pokud se tady hrajou ňáký hry s vizitkama, tak sem o tom doteď nevěděla. Otázka je, proč mi nikdo nikdy nedal vizitku a neřekl, ať třeba zavolám, že někam zajdem. Né, že bych to udělala. Ale to nemůžou vědět, že jo. Vysvětluju si to tím, že ti správní týpci nemají vizitky, a ti co je mají, zase nestojí o bezvizitkáře, jako sem já. Pajoch mi řekl, že já stejně v životě žádnýho chlapa chtít nebudu, že bych ani stejně s nikým nechtěla být. Ale to není pravda. Moje rodina trpí jakousi zvrácenou představou, že sem asi ňáký frigidní jedinec, či co, a opravdu, opravdu nevím, kde na tom byli. To, že sem ve čtrnácti vykřikovala, že zmlátím každýho chlapa, co by se ke mně chtěl přiblížit, už se nepočítá. No, co dodat - asi něco o tiché vodě, ne?
Brácha po mně furt chtěl vědět, jakýho chlapa například bych si dokázala vážit a mít ho ráda, a ještě s ním být, a tak dál... Dramaticky sem se zamyslela, a ještě než sem stačila něco říct, smetl mi Aarona ze seznamu, prý se nepočítá. No tak todle nebyl férový boj ale. Pak sem zoufale tahala rozumy z paty, že možná kořínek z tetovacího studia, no ano, ten je dobrej, povídací a chytrej, živej a skutečnej. Toho mi Pajoch zase sebral s tím, že určitě není pro život. To ale nebylo v zadání ! V zoufalosti sem přiznala, že kořeň kterej by mě omráčil, se kolem mě mihne jednou za sto let. Šla sem se podívat na akvárka, kde plavou zajímavý ryby, dvě pluly břichama nahoru, ale byly živý. Ňáký sumci. Dělali, že je nezajímám. Dopili sme druhou vinnou flašku, Pájka šel spat dom, protože má rozum, a my sme se Simou pokračovaly do lezbího baru, kde už nedělají lezby, ale ňákej týpek, vosolily sme džubox a pokračovaly sme v popíjení a ožírání. Hemžila sem se furt od baru k džuboxu a povlávala sem průběžně kolem stolů, pinkl za mnou chodil, tuhle mi vrazil skleničku do ruky, ať nechlastám z flašky, pak mi furt sbíral mikinu, která se válela někde na zemi... a hlavně neztlumoval džubox. Pustila sem Soundgarden - The Day I Tried To Live, sem to slyšela po mega dlouho dlouhé době, a vzpomněla sem si, že to byla první písnička, které sem přeložila celý text. To bylo tak před deseti letama.

the day I tried to live
I wallowed in the blood and mud with
all the other pigs

Bomba. Tak na tom sem taky ujížděla celkem schopně. Zrovna v době, kdy sem zkoušela žít. Mission: Impossible. Nedopadlo to.
Vůbec teda nevím, kdy sem přišla dom, ale to v podstatě nehraje roli. Další den byl mega děsnej. Kocovina jako prase, fuj. Nepomohla ani minerálka, ani Brufeny, ani jóga, ani modlení. Odpoledne sem šla odvíst Ančičku k mamce, protože spolu měli cvičení. Mamka mě přizdila hned dobrou zprávou, že Aničku umístila ve školce. Zůstala sem trochu ochromená. Sem nečekala, že by to dopadlo. A najednou mám Anýka odložit do ňákýho ústavu. Mezi zákeřný děcka a nervní učitelky. Taky bude muset zkoušet žít. Zapadnout. Achjo. Jako rozumná bytost vím, že je to pro ni dobrý. Jako nerozumná já ... to ve mně všechno kope. Svěřit křečulku cizím lidem... ach bože.
Za druhý to znamená že bych si měla hledat práci. Ježiši. Ještě todle... S takovou dobrou zprávou je svět ještě horší místo pro život, než sem myslela. A zima na krku, za chvilku budou venku zuřit Vánoce.


neděle 21. září 2008

Bejbykavárna je zlo

Divný věci se dějou. Nechce se mi chodit vůbec pařit, nechce se mi kouřit, nechce se mi pobývat v zakouřených prostorách, ani nemám chuť na burákový máslo. Piju neslazený kafe. Mám pocit, že chci žít zdravě. Piju hodně vody a ujíždím na žraní pomerančů a citrónů. Včera sem se dokonce namazala tělovým mlíkem. Ježiši. Můj těžce budovaný životní styl s názvem "jednou nohou v hrobě" je totálně pryč. Utěšuju se jedině tím, že sem furt eště nezačla snídat, vlastně ani obědvat. Protože až příde toto, následovat může už jenom pečení dýňových koláčů a pročítání letáčků z Kauflandu. Doufám, že to brzo přejde, cítím se jako trapák.
Ve středu sme s Hugem a s Anjou zašli do bejbykavárny. Děs. Kolem seděly takový ty klasický matky, u kafíčka, na krku a na rukách stříbrný řetězy, obočí vytrhaný do mrtě a překreslený brutální černou linkou (jedna jak druhá), a velice vědecky diskutovaly o tom, jestli je lepší dětem chleba do polívky naházet nadrolený, nebo ho osmažit, nebo vrazit dítěti krajíček do ruky. Musím říct, že z blbců kolem už jsem vyřízená a znechucená. S nikým se nedá normálně bavit. Trpím. Můj velký sen je, že se od někoho u piva například dozvím, proč některý hvězdy blikají červeně, jak je možný, že foťák přenese obraz, o čem je teorie relativity a proč voda odtýká do odpadu vždycky jedním směrem. No nic. To se asi nestane, takže dál. Poslouchala sem teda ty děsně nablblý kecy o ničem a uklidňovala se akorát tím, že dostanu kafe. Což se nedělo. Pinklice byla děsná divoženka, které lezl šílený špek z trička, který jí bylo pod prsa, a ještě měla bokovky. Jev opravdu nevídaný. Jestli bezobočnaté ženy ztratily cit pro výtvarno, tak tahle žena neviděla slovo "cit" ani z rychlíku. Míhala se kolem nás a debatovala s bezobočnatkama o příchutích kapučína. Pak přešla k druhýmu stolu a vedla čtvrthodinovou debatu o pomazánce na chlebíčkách. Pomalu sem začínala být fakt vytočená. Děcka v koutku ječely, matky si jich nevšímaly, seděly u stolku a kdákaly, Hugo se tvářil nanejvýš otráveně a já sem měla chuť zdrhnout. Ještě sem chvilku počkala, až moje choleričnost nabere nejvyšší obrátky, pak sem zamávala na číšnici. Podívala se na mě a odběhla pryč. Nevypadali sme prostě skvěle, nebyli sme dost dobří, aby nám donesla debilní kafe, bylo to úplně evidentní, že nás ignoruje schválně. Not looking fucking good. Nasrala sem se, Andulku sem vytáhla z herní plochy, oblíkli sme se a že deme pryč. Odešli sme před kavárnu, ale ve mně to bouchlo, tak sem se vrátila, stoupla sem si k pinklici a zakřičela sem: "Byl to takovej problém, si nás všimnout a donýst nám kafe?"
Ženská pokrčila ramenama: "Já sem vás neviděla. Mám tady hodně lidí. Měla ste si přijít říct."
Točila mě strašně. "Jo říct, aha. A příště si rovnou můžu donýst vlastní kafe, abych Vám ušetřila práci, ne?"
Ženská: "Neviděla jsem Vás."
Já: "Máte tady pět lidí."
Ženská: "Ale prostě jsem Vás neviděla." Vystrčila na mě bojovně špek. Co je moc, je příliš. Opustila sem bojiště.
Pak sme šli do jiné herny. Dala sem si banánový koktejl, který byl tak děsně hnusný, že se vůbec nedal pít. Pučila sem si z bedny dětský kulomet a z gauče sem odstřelovala dole-jdoucí emaře, důchodce a ostatní jelimany. Vrchol všeho zla bylo, když mě Hugo přesvědčoval, že má na ruce 3D tetování. Protože to vypadá jako živý.
Laura je po operaci, leží doma, a já nevím, jestli za ní mám jít nebo ne. Tak jí aspoň volám.
Stáhla sem Horkýže Slíže a vůbec se mně to nelíbí, nevím co s tím všici tak blbnou. Borec vůbec neumí zpívat, to už u toho mikráku rovnou můžu stát já. Akorát se mi chvilku zdál jako dobrej vtip vál Silný Refrén, kde celá písnička pojednává o tom, jak všecko dělají na hovno a nic neuměj, akorát ten refrén, ten je bomba. Pravda je taková, že refrén stojí za hovno stejně jako zbytek. A tady vtip tím pádem končí. Ach, nemohla bych být dobrý hudební kritik, celou českou scénu bych zjebala. Nehledě na to, že se tady nevyskytne dobrý textař jak je sto let dlouhých.
Včera sem se dívala na Soukromé pasti. To teda bylo slabý až hrůza. Mám vztek, že tady neexistuje kultura. Něco, čeho by se člověk mohl chytnout, co by bylo inspirativní.
Mamka vymyslela bojový plán, jak dostat Aničku do školky a obula se do toho s takovou vervou, že bych se nedivila, kdybysme ve finále stály na Pražským hradě s bazukou a chrchlaly ze sebe něco jako "zaprvé chceme slib, že dítě bude umístěno ve školce, za druhý nám sem přistavíte vrtulník, za třetí... dej ty ruce nahoru, ty sráči!".
Chtěla bych si koupit novýho kulicha, protože už mi dost fouká na uši, a mně když nafouká do uší, tak je konec, hrozně mě bolí hlava a naběhnou mi krční uzliny, že se mi ztratí krk. A k tomu stačí, abych byla deset minut venku. Takže potřebuju čepici. Včera sem byla u ťamanů, snížila sem se k tomu, že sem si vyzkoušela kulichy s lebkama, ale v každé čepici sem vypadala jak kdybych si na hlavu navlíkla šprcku. Tudy asi cesta nevede, bojím se, že budu muset do skateshopu.
Jako dobrý řešení se mi jeví sluchátka Skullcandy. Mají zabudovanou empétrojku a eště by mi nefoukalo do uší. Navíc bych vypadala famózně. Jenomže sou moc drahý.

 

pink

sobota 20. září 2008

Zlobivý datel

Veliká příležitost změnit život k lepšímu mi unikla ani sem se nestačila nadechnout. Talentí kluci hledají na fórum někoho, kdo by dělal moderátora, a to je úplně boží příležitost, protože moderátoři přídou k tomu nejlepšímu jak slepej k houslím, protože mají pak zdarma vstup na koncerty, dokonce můžou i stát během koncertu na boku pódia, a pochopitelně se dostanou do backstage. Od životního snu mě oddělila moje trapná znalost / neznalost angličtiny, s kterou bych se vůbec nechtěla pohybovat v nějakým adminským prostředí, pravděpodobnost smazání celýho fóra: vysoká. Není to fér. Válející se v kaluži slz a bušící pěstičkou do země sem přiznala svou prohru, za kterou může moje tupá hlava, která nepobrala za celej život anglický jazyk, a když sem se uklidnila, dala sem si cígo a řekla si, že já se přece nemusím vtírat přes nějaký webový stránky, já to zvládnu jinak.
Anička má teďka ptáčkovský období, to znamená že si přestala hrát na to, že je žabka, a je teď datel. Vyznačuje se to stavbou hnízda z deky, pojídáním pečiva (jako ptáčci) a pípáním. Chtěla sem jí udělat radost a tak jsem jí řekla, že může být datel, a ukázala sem jí na ťukáním o hranu stolu, jak datel buší zobákem do stromu. Anička chtěla být svýmu datlímu idolu co nejvěrnější kopií, a s mohutným výkřikem "já jsem datel" vrazila pusou do hrany stolu.
Koupila sem si burákový máslo, abych ty hrůzy všedních dní vůbec přežila. Venku je tak hnusně, že se mi nechce ani kouřit. Pokazily se mi sluchátka od empétrojky, takže už nemůžu provozovat "listening to music". Pokud de o angličtinu (a už sem zase u toho, fuck), mohla bych teď napsat o posádce kurzu. Takže vedle mě sedí Snaživka. Co se nenaučí, neodvodí, improvizace nemožná. Ale snaží se. Mohutně. Až příliš. Před sebou srovnaný na hromádce sešity, učebnice a deníček, kam si zapisuje, co si má zopakovat. Poznámky si píše do pečlivě vedeného notýsku, důležité věci barevně podtrhne. Přede mnou sedí Hellboy. Já vím, že už to není moc originální, ale von je fakt červenej. A rozložitej. V hodině sedí tak, že napolo leží. Asi mu to příde sexy. Co neví, okecá. Vedle něho sedí Rettigová. Nejmenuje se tak, ani nevím, jak se jmenuje, ale vypadá jak zosobnění... "včera jsme měli výborný gulášek, dala jsem tam hodně cibulky, a hned Vám dám receptek, udělejte manželovi..." Též rozložitá žena. Čtveřici nám uzavírá Tichošlápek. Vlastně o něm nemůžu říct nic. Prostě tam jenom sedí. Mluví jenom když musí. Pokud možno jednoslovně. Všichni hromadně, včetně učitelky, se vyznačují zvláštním smyslem pro humor, který nechápu. Například věta Snaživky: "Nechápu, jak jsme se tohle všechno mohli naučit, a přes prázdniny tak rychle zapomenout.." jim přišla třeskutě vtipná. Skoro si smíchem rozbili hlavy o stůl. Tak nevím... mám se bát?
Umřela nám myš. Něco bych napsala, ale vo mrtvých jenom dobře...
Anička nacpala toaleťák do záchodu a když se ujistila, že je tam dobře upěchovaný a záchod dobře ucpává, několikrát spláchla, čímž si utvořila v míse vodní nádrž. Nachytala jsem ji až když si v tom umývala hlavu.
Napadlo mě, že když je Hugo doma, konečně bych si mohla najít brigádu a neomezovat se jenom na odpolední směny. Ale furt mi to hledání ňák nejde. Inzeráty jsou poněkud vtipný. Například brigádník do státní správy: "Hledáme někoho na vyřizování záležitostí na úřadech. Odměna: 60 kč/ hod." Hrubýho pochopitelně. Ha hááá. Beru všema deseti. No nic.
Zdál se mi divnej sen, že sem byla zamilovaná do ňákýho kořínka, co byl moc hezkej, pracovali sme spolu v ňáké firmě, a já sem dycky na jednání chodila v pyžamu. Ostatní se tomu divili, ale mně to přišlo úplně skvělý. Potom sme s borečkem šli někam na louku, kde sme běhali mezi kytičkama, děsně romantický to bylo, pak sme doběhli k rybníku, a on říkal, že nemá rád vodu, a já sem taky řekla, že nemám ráda vodu, šťastná sem byla, jak dobře si rozumíme, ale on mě potom do té vody hodil, topil mě a pak mě pokousal. Když mě vytáhl na břeh, řekl mi, že teď sem taky upír, a že se mám rozhodnout, jestli zůstanu mezi normálníma lidma, nebo pudu s ním. A já sem na něho byla dost nasraná, protože se ke mně fakt nezachoval moc hezky, ale věděla sem,že když zůstanu mezi normálníma lidma, tak to budu mít sakra těžký, a tak sem s ním odešla.
A tak já to mám se vším. A taky je to proto, že sem se kvůli Pájovi dívala na Constantina. Kuju pěkně.
Tak, a tady sou draci.


čtvrtek 18. září 2008

Pubertální vtípky opět na scéně

V sobotu mě mohutně furt naháněla Sima. Neměla mobil, a tak se ke mně dvakrát během dne stavila. Odpoledne sem nebyla doma, a tak přišla večer, prý zeptat se, jak se mám, ale já sem moc dobře věděla, že má máslo na hlavě, protože se bojí, že su nasraná, že tady minule s Hugem fritovali a pak ji šel doprovodit domů. Ale já prostě nasraná nejsem, akorát mě bavilo ji sledovat, jak je z toho celá nervní. Domluvily sme se teda, že večer pudem do Prdule, protože já už sem tam stejně měla sraz s Edou. Když sme dorazily, byl Eda nalámanej jak čolek z pivního rybníčku, a kromě něho tam ještě byl Kes s Yvet. Eda se snažil dělat na Simu dojem kecama o světové ekonomické krizi, o čemž ví asi to stejný jako já o zdravé výživě. Dále pak rozvíjel teorie o tom, že globální oteplování je výmysl médií, protože "ty kry se odlupovaly dycky". Věřím tomu, že na Simu to zapůsobilo velice, ovšem výsledný intelektuální dojem si pokazil přednáškou o abstraktním uměním, kterou zakončil vylitím piva (na psa) a pádem ze židle. Rozhodla sem se, že se večer budem bavit, a že se přesunem do ňáké živější hospody. Šla sem teda zalepit naše čtyři piva, ale pinkl mi řekl, že to všechno napsal na Edu "protože mu je stejně jedno, jestli těch piv platí pět nebo deset". Poděkovala sem velice za tak krásnou spolupráci a vypadly sme se Simou do čéháčka. Tam ale nebyl nikdo, ke komu bych si chtěla přisednout, v televizi běžel ňákej sport (ble) a tak sem akorát pozdravila pinkla, kterej nám po plastice obličeje vyrostl do krásy, ano ano.... a pokračovaly sme na diskotéku. Ta byla zavřená, takže nic. Pak sme vlezly do bowlingové herny, kde bylo děsně plno, navíc tam ani nehrála hudba, a tak sme akorát navštívily místní hajzly a pokračovaly sme v krasojízdě na Tenisku, protože tam mají boží jednohubky. Nebyl tam nikdo známej, a jednohubky navíc taky neměli, a Sima řekla, že do takovýho pajzlu nejde, takže sme se vrátily dlouhou a úmornou cestou zpátky k mýmu baráku. Chtěly sme zalízt do lezbího baru, ale tam dělala lezba. Vrtly sme se teda do Sportbaru, kde dělala druhá lezba. Situace byla zoufalá a tak sme zaparkovaly v hospodě čtvrté světové skupiny, kde sou umaštěný krýgly a záclony se rozpadají pod nánosem prachu a vrstvy nikotinu. Obsluhovala sousedka Fetka, která byla tak opuchlá, že sme ji ani nepoznaly. Dala sem si utopence a Sima vymýšlela kam pude s děckama, když jí ten její teplouš fakt vyhodil. Ani sem neměla odvahu jí nalhávat, že všechno bude dobrý.
V pondělí si mamka ráno vzala Aničku, a my sme se s Hugem vydali za Káchou. Potkali sme ho před barákem, cukroval tam se svojí koc. Nezvyklý úkaz. Doteď sem byla přesvědčená, že je teplej, nebo divnej. Divnej znamená teplej. No nic. Dovedl nás ke svýmu autu, hodil mi klíčky, jakože jedem na výlet. Protože sem byla jediná osoba s řidičákem. Řekla sem, ať mi auto odveze na Popílek (cvičný okruh pro neřidiče nebo autoškoláky), já si tam jakože na auto zvyknu a pak možná, ale jakože hodně "možná" vyjedu na silnici. Kácha řekl, že bez řidičáku auto nikam vozit nebude. Chvilku sme se teda hádali, a nakonec sem to nechala být, a řekla sem Káchovi, že mám svůj život ráda, a že rači pudeme k němu a udělá mně kafe, protože to je daleko lepší než se nechat rozsekat. Kácha mi teda uvařil kafe (poprvé sem u někoho doma viděla kafový přístroj v akci), a tvářil se uraženě, že nejedem na výlet.
"Celý jsi to zmáslila, Janino." Oznámil mně. "Je tak hezky, mohli sme jet na výlet."
"No, vidíš. Je tak hezky, mohli sme se zabít." Zasmála sem se. Protože to by se stalo. Kácha mi přehnaně věří. Nevím ani, kde je brzda. Kdyby za volant posadil Slepýho Pepu, měl by větší šanci na přežití. Seděla sem pak v kuchyni s mařkou a něco sme tam frflaly, zatímco kluci seděli u komplu (jak jinak) a pouštěli si jakýsi stupidní videa na YouTubu. Pak sme teda s Hugem odešli na oběd, dali sme si smažáky, mňamííí. Chtěla sem si užít skvělou chvilku v hospodě, chtěla sem si užít, že na mě nikdo nikde nečeká, že mám volno, že nemusím do žádné práce, že se můžu vklidu najíst, podívat se v telce na klipy, a nespěchat do kanclu. I by se mi to povedlo, kdyby nepřišel Karel s tou svou nádherou. Nádhera je krutá smažka, a Karel už vlastně taky, takže je moc nemusím. Nevaděj mi z principu, vadí mi, když se mnou smažky sedí u stolu, frekvence slov je jak palba z kulometu, nebo naopak huhlají, že jim rozumět není, kroutěj se jak hadi v soli, a celkově se chovají divně, protože sou jinde. Jakože a co si budem nalhávat, oni nás nesnášej, protože zase nakopnutí nejsme. Nádhera s Karlem probírala, proč se k ní všichni jeho známí chovají divně, a on jí řekl, že se nechovají divně, že si na ni akorát netroufají, protože z ní mají respekt. To je klasický fetčí omyl. Respekt zaměňují s tím, že s nima nechce mít nikdo nic společnýho. Odešla sem dom, abych se trochu vyspala a byla svěží na angličtinu.
Minule sem na anglinu dorazila pozdě, tak teď sem pro jistotu došla brzo. Musela sem si vyzvednout učebnici, a absolutně sem nevěděla kde, zmateně sem běhala ode dveří ke dveřím, až sem pak do jedněch vpadla, a tam byl sympatický jiskrný mladý muž, jak sem do něho minule málem vrazila, úplně krásně se usmál, blýskl na mě zubem, a já sem se jaksi zasekla, dívala sem se mu na ruce, protože měl na ruce korálkový náramek (ježiši, co to plácám?), a ňák sem zapomněla co tam vůbec chcu. Trapný, že? A to ani není bubeník. Vykoktala sem, že si du pro učebnici, a on že jsem tam správně a já sem vykoktla něco jako "bohudíky", dostala sem učebnici a vypadla sem. Tady ta epizoda mi poněkud není jasná. Co to jako doprdele má znamenat.
Nicméně, absolutně nesebekriticky musím přiznat, že v kurzu sem nejlepší, a to nám eště přibyli dva lidi. Greta a Jarda. Greta vypadá... prostě světlovlasá modrooká žena, která se občas zasměje, no, aspoň něco. Jarda, to je padesátník, který se chce učit angličtinu "protože ho to zajímá", jak řekl. Je ale nějak přechytřelej. Moje testosteronová trapnost se opět objevila když sme měli zaškrtávat správný otázky. Otázka měla být buď "Do you like your teacher?" nebo "Would you like your teacher?". Odpověď byla "Yes, she is very nice." Myšlený to asi bylo tak jakože první možnost správně, ale já sem nad tím začla dusit trapný pubertální smích, následně se začal uchichtávat Hellboy, pak sme se na sebe podívali a já říkám: "Ta dvojka je prda, že?" A von se smál, učitelka se na to podívala, celá zčervenala, a začla koktat, že teda asi je to myšlený samozřejmě jinak a že v tom nemáme hledat dvojsmysly.
Cestou zpátky mi město připadalo zase hezký, tmavý a klidný, a na náměstí seděl ňákej týpek, co hrál na flétnu, rozlíhalo se to celým městem a vůbec bych se nedivila, kdyby se lidi ňák seštosovali a šli skočit ze skály. Viktor Dyk patrně potkal taky flétnistu ve městě. Svoboďák má překvapivě dobrou akustiku.
Vybil se mi telefon a nemůžu najít nabíječku.
Ujela sem na válu "I kissed a girl", což by mělo být trestný.
Po večerech sjíždím čtvrtou řadu Lost. To je zase bomba.
Nepudu s Laurou do nemocnice, protože jde dneska s Ondrášem.
Na Riviéře se konají zadarmo koncíky a nikdo se mnou nechce jít. A mně se vlastně taky moc nechce.
Z komplu nemůžu odinstalovat Microsoft Office. Zabírá mi 621 MB, což způsobilo, že už si na kompl nemůžu uložit ani jednu fotku.
Za dva měsíce se chystám do Prahy na Elliot Minor. Průser je, že budu muset zpátky jet sama nočním vlakem.
Mám záhadně ohořelou afinu a nevím od čeho.

středa 17. září 2008

Dračáci

V sobotu večer sem se vydala s Laurou do hospody. Dostala sem od ní k narozkám boží tričko Converse, s třpytivým a blýskavým růžovým nápisem, taky flašku vína a ňáký dobroty. Dala sem si tři čaje s rumem, pokecaly sme o tom, jak sou borci možní a nemožní, jak my sme digitální, a zvolily sme nejhorší větu, kterou sme kdy od borečka slyšely. Vyhrála to "Celou noc sem se na tebe díval." Protože z toho plyne, že to bylo zřejmě naposled, protože další noc se slintajícím, chrochtajícím, mručícím a ze spaní mluvícím monstrem už nikdo trávit nechce. Laura řekla, že zase zjistila, že její partner byl poněkud promiskuita a tak se rozhodla jít na testy na aids, zase. Už tam bude tak popátý. Má častější kontroly než ňáká prostitutka. Příští týden jde na vyříznutí boule, kdoví, co to je, doufáme, že nic, a já sem řekla, že tam pudu s ní. Protože ta nemocnice je šílená. Protože doktoři sou tam šílení. Protože jí doktor řekl, že sice neví, jestli Laura nemá rakovinu, ale každá díra do těla je jaksi zbytečná, a tak jestli si tu svou bouli v podpaží nechce nechat. Pan doktor asi bude kruťácká odnož doktora House.
Nicméně celej večer sme se bavily skvěle. Potom sme zašly do klubu. Hráli na hovno. Otravovali mě Turci a dotěrní černoši. Pivo se nedalo pít. Bylo tam překouřený a na zdi blikal neónový nápis KRADE SE VŠUDE. Odešly sme asi za hodinu. Domů sem se vracela půlnočním rozjezdem jako spořádaný občan.
V neděli večer mi volala Sima, brečela do telefonu a já sem moc nevěděla, co se stalo, tak sem jí řekla, ať příde. Když přišla, otevřela sem víno, a z ní vypadlo, že její přítel, se kterým má dítě, je teplouš, že jí to řekl, a že jí řekl, že se s ní rozejde, a když se ho zeptala, co na to řekne jeho rodina, tak ji vyhodil z bytu. Fňágala mi v kuchyni, co jako bude s děckama dělat a já sem řekla, že to bude dobrý, že to je taková sranda, a že přece stejně věděla, že je teplej, tak co. Obvinila mě, že za to stejně můžu já, ale to teda nechápu jak... ale když to pomůže, tak jo, tak za to můžu... Snědly sme salám a oříšky, vypily víno, pak sme Huga poslaly pro další víno. Seděli sme všichni potom v kuchyni a Sima rozebírala, proč se ze všech chlapů, se kterýma byla, stali teplouši, a nebo možná už tak byli předtím, a že teda neví, jestli je horší, že si ji najdou teplouši, a nebo se z nich ti teplouši stanou až potom, co s ní sou, a že je to hroznej život. Řekla sem jí na to, že někteří lidi sou na tom ještě hůř, třeba takovej Travis Barker, se kterým se zřítilo letadlo. Sima řekla, že si z ní dělám prdel, a že se jí přede mnou nechce brečet, když se jí směju, a ať toho nechám. Já to chápu, že to lidi sere, já se prostě ve vážných situacích tlemím jak dylyn. Nemůžu se ani s Hugem hádat, protože bych dycky strašně ráda vypadala dramaticky, ale místo toho se tlemím jak lama, a hádka se mine účinkem, Hugo mně akorát nadá, že si z něho dělám srandu, ale tohle sranda není, to je vážná věc, a jak se tomu můžeš smát... Já nevím. Takže potom, co se Sima vybrečela, sme se přesunuli ke komplu a udělali sme si YouTubový hudební večer. Já sem to zapíchla v jednu a šla sem spat s čtyřma promilama alkoholu v krvi a ti dva si udělali večírek až skoro do rána a Hugo pak šel Simu doprovodit k baráku. No teda... To mám za to, že se všem furt jenom směju, asi.
V pondělí ráno sem vstala v celkem dobré kondici, to ale bylo jenom proto, že sem v noci chodila hodně pít, abych pak přes den nevapadala jak nateklý jelito. Odvezla sem Aničku k rodičům a vydala se na kérku. Dorazila sem na desátou, jak sem byla objednaná, a pustili sme se s Peťou (tetovacím kořínkem) do hledání katalogu, kde ten můj drak asi tak byl... Hledali sme dlouho, nakonec sme ale slavili úspěch. Peťa se na ten motiv pochybovačně podíval, zakroutil hlavou..."Todle chceš? Dyť to vypadá jak slepice, divej na to, to je divný."
Já: "Mně se ale líbí, tak proto sem si ho vybrala, ne?"
Peťa: "Ale divej, to je takový... tyjo, to je blbý, já ho vylepším. Vypadá jak pterodaktyl."
Sedla sem si teda, četla sem si časák, za půl hoďky přišel Peťa s nějakým návrhem. "Nénéné." Mávala sem rukou. "Má moc zakroucený křídla, to je moc detailů. Né né, todle ne."
Odnesl si to s tím, že zkusí nakreslit dalšího. Chudáček se tam s tím šušnil, pak to přinesl, a já zase: "Ne, ten je divnej, takovej... zlom mu víc ty křídla."
Nakreslil teda draka s jinýma křídlama, přinesl a já zase: "Udělej mu hlavu, jako měl ten první, co jsi nakreslil."
Peťa: "Ne, to nejde. Ten první vypadal úplně jinak, ta hlava se tady k tomu prostě nehodí, divej na to." Ukázal mi ty dva nákresy a křížil přes sebe průsvitný papíry.
"Podle mě se to tam docela hodí." Zkusila sem to.
Peťa: "Ne, nehodí, jak můžeš říct, že se to hodí, když se to tam vůbec nehodí, podívej se na to, jak tady na té hlavě sou ty detaily a tady na tom těle to žádnej detail nemá, to je graficky úplně mimo, nemůžeš to takle zkombinovat, to je prostě hnusný."
Já: "Hm. A můžeš mu teda udělat ňákou jinou hlavu?"
Peťa: "No jasně."
Překreslil teda drakovi hlavu, konečně to bylo ono. Nevypadalo to už jako draci, ale jako bubáci, ale i tak sou tak škareďáčtí, až je miluju. Tatér číslo tři zrovna vytáhl z vitrínky lebku, co mu tam donesl Hugo, taková škaredá lidská lebka, ble, strašila nám tady doma celý věky, sem ráda že je pryč, a ještě bude užitečná. Kořínci se tam nad tím rozplývali, jak je krásná, a jak se podle toho dá výborně kreslit, když přišel Hugo. Oznámil mi, že ho vyhodili z práce. Zrušili celou firmu. Protože sem to čekala, vůbec mě to nepřekvapilo, a tak sem mu řekla, ať tam na mě počká, že potom skočíme na oběd. Ve studiu se kromě dvou dalších tatérů motal ještě jeden muž v krokodýlích botech, jeden týpek, co si chtěl nechat vytetovat na ruku kostru na motorce, a další boreček, kterej si nechával na předloktí tetovat anděla. Peťa furt mohutně topil aby nebyla kosa, ale zima tam stejně byla. Měl studený ruce a já sem byla zmrzlá jak rybí prst od Nowaca. Když na mě nalípl ty obtisky, vymýšleli sme, jak bych tak nejlíp mohla sedět, aby mi neukroutil ruku, nakonec vymyslel pohodlný sezení, abych neměla modřinu, je to prostě sluníčko... a pak už začal. Hugo se tam se mnou bavil, tak sem mu akorát řekla, ať na mě moc nemluví na začátku, ale jak sem si zvykla na bolest po pár prvních tahách, tak jakoby přestala existovat. Jenom semtam takový štípnutí. Kluci tam měli noťas, pustili tam Hellboye, a jak sem neviděla začátek, tak sem byla docela ztracená v ději. Naproti mně seděl kořínek, co si nechával natetnout anděla (a byl hezkej, boreček) a taky tam seděl muž s krokodýlíma botama, Hugo stál na straně a všichni sme sledovali Hellboye. Ukázalo se, jak sem kulturně zaostalá, protože všichni věděli o co de, jenom já ne. "Proč má kořeň takový ty špunty v hlavě?" Zeptala sem se Peti.
"To nejsou špunty, to sou upilovaný rohy." Smál se.
"Myslela sem si to. Kdo mu je upiloval?"
"To on sám si je piluje, aby nevypadal jako čert." Poučil mě kořínek s andělem.
"Ale on je čert. A v osudu má, že zničí svět." Pokračoval Peťa.
"Aha." Trhla sem ramenem. Zrovna běžela scéna, jak byl Hellboy zraněný, a mařka nad ním brečela, a já sem obrátila oči a říkám: "To je děsný, jak je to ve všech filmech stejný, co?"
Úplně nechápavě se na mě podívali. "Jak stejný?" Chtěl vědět Peťa.
"No jako třeba Pátý Element, jak umírá mařka, a mají tam ty velice dojemný kecy o světě, který je potřeba zachránit, protože v něm existuje láska, a nebo ... Pán Prstenů například, taky trapas, tam ty scény, nebo tady todle třeba..." Čekala sem mohutný souhlas, přikyvování, a ... no jasně, to je trapný... nic takovýho se ale nedělo.
"Mně se tohle například líbí." Řekl borec s andělem.
"Mně se to taky líbí." Přidal se Peťa. "To je přece děsně romantický."
"Romantický?" Zalapala sem po dechu. "Ten scénář je divnej, poslouchejte to chvilku. Ach, vždycky jsem tě milovala, ach, seš nejlepší člověk, kterýho znám...."
"To je na tom právě to hezký." Řekl andělí kluk. Aha. Trochu mě dostali.
Pořád sem jim to tam rušila blbýma otázkama ... "A to musí být Abe nasranej, na Hellboye, když mu kvůli němu umřela elfka, ne? Jaktože ne? Proč ho ta ženská zachraňovala, když on má zničit svět? A proč mají všichni ti roboti červený světýlka v žebrech a ten jeden ho má modrý?" Tak sem se dozvěděla spoustu věcí. Ale jako film to nebylo špatný, koukat se na to dalo. Pak sme se tam bavili o všem možným, chvílema sem mluvila s Hugem o té práci, kterou teď nemá, a tak... dostal tam od kluků doporučení, ať zůstane na mateřské, že to je pohoda. Hm. Myslím, že nakonec by kluci rači svedli souboj s Hellboyem než by chodili na písek s malým křečkem. Z kérky mně pořád tekla voda, Hugo mi to musel utírat, protože to lechtalo. "Co to je za vodu?" Zeptala sem se.
"Prej voda... " Smál se tatér číslo tři. "To je ta... jak se to... " Zavolal dvojku. Nevěděli.
"Míza, ne?" Nadhodila sem.
"Jo ta... plazma." Vzpomněl si trojka.
"Cha, plazma.." Vybuchla sem. Vyznělo to zajímavě. Jakože mi z ruky teče plazma... To už teda míza byla lepší.
Dobře sem se tam bavila, fakt jo. Když mě dotetoval, kníkala sem, že si na to nevidím, tak mě ještě vyfotil mobilem a ukázal mi to, abych o to jako nebyla ochuzená. Dal mi slevu, prý když je teďkonc Hugo nezaměstnanej... zkrátka je to křečík. A šukézní, pěknej kořínek. A vykládací. Škoda, že na další kérky už nemám místo. Ale eště du na opravy. A eště sem si vymyslela opravy kérky na noze, naštěstí mi tam vypadla barva. Draci sou krásní a já je miluju, sou to takový ... démoní dráčata káčata.
Odpoledne sem šla spat, ruky bolely jako sviňa, zdál se mi blbej sen, a jak sem byla utopená ve svých nočních můrách, tak sem ani neslyšela budík, kterej mě měl probudit, abych stihla první hodinu v kurzu angličtiny. Vzbudila sem se až hrůzou, když na mě ve snu štěkal velkej černej pes s červenýma očima, a štěkal na mě, že chce ke mně domů. No prostě sem zaspala, brutálně. Vyšvihla sem se z postele, rychle sem se oblíkla a ještě se zaslintaným obličejem sem valila na zastávku, kde pochopitelně dlouho nic nejelo. Nebudu to natahovat jak žvýkačku, do jazykovky sem dorazila o čtvrt hodiny pozdějš. Lítala sem po chodbě jak splašená slípka a hledala učebnu, na které by bylo moje jméno. Vrazila sem do jakýhosi sympatickýho mladíka s usměvavýma velkýma očima a vyjekla sem na něho "Ha!" Zasmál se a zeptal se mě, jestli jdu na první hodinu a jestli hledám učebnu. Vybafla sem na něho jak se jmenuju. Byla sem mimo. Protože sem se dobře nevyspala, a protože mi v hlavě furt štěkal černej pes. Tatam byla moje bystrost, pohotovost a fuč bylo moje íkvé člena menzy. Boleli mě draci. Kořínek, kterej byl asi učitel, jak sem pochopila, se neustále smál, a pak mě poslal do učebny až někde úplně vzadu. Vtrhla sem do dveří, kde sem konečně našla svoje jméno. V místnosti seděli čtyři lidi a učitelka. Vysvětlila sem, že du do kurzu. Učitelka, které je tak dvacet, se na mě nedůvěřivě podívala a zeptala se, jestli sem tam správně. Řekla sem, že sem našla svoje jméno napsaný na dveřích. Odešla, aby se na mě teda zeptala, a vůbec se netvářila, že by ze mě byla nějak unešená. Draci by ji nejrači drapli za krk a odnesli do jeskyní ukrytých hluboko v Dračích Horách. Mezitím mě čtyři členi posádky ujistili, že jsem tam asi fakt dobře. Učitelka se vrátila a potvrdila, že tam patřím. Řekla sem, že bych tam měla mít učebnici, ale uzemnila mě s tím, že teď už to shánět nebudeme. Sedla sem si teda a byla zticha. Čtyři členi posádky mi oznámili, že v tomhle složení už do kurzu chodí ňáký ty roky. Pochopila sem, že tam zavazím. Což mně nijak neva, já se s nikým kamarádit nepotřebuju, já se potřebuju naučit anglicky, abych se mohla kamarádit s jinýma anglicky mluvícíma... osobama. Opakovala se gramatika, a překvapilo mě, jak ostatní troskotali na tématech, co kdo má rád a nerad, a říkala sem si, pchá, hvězda... a pak se mě zeptala učitelka, co já jako a já sem velice sebevědomě zahlásila "I like listening to music and I don´t like cooking", myslela sem jak je to jasný, ale všichni na mě zírali, učitelka taky a zeptala se, o čem sem to mluvila, a tak sem to zopakovala, a ona mi řekla: "Ale tys řekla, že ráda posloucháš hudbu." A já: "No dyť jo." A ona: "Vážně?" A já už sem vůbec nevěděla, co po mně chce, a tak sem řekla, že jo. Pak se teda chytla a vychrlila na mě otázku proč ráda poslouchám hudbu a mě napadlo jenom "Because I love it", následně sem se tomu zasmála, protože co jinýho se na to dá říct... Všichni se ale tvářili divně, jak kdybych vykládala o slizu mimozemšťanů, a moje hvězdnost spadla až do přízemí jazykové školy, a rozpustila se školníkovi v kafi. Doteď nechápu, co sem provedla. Pak sem se eště zaktivovala při probírání slova "can" kdy sem tvrdila, že určitě tvar nemění, nechtěla sem ale říct proč. Důvod byl takový, že na talentím diskuzním fóru nikdo nepíše "can" jinak než "can". Když skončila hodina, docela sem si oddychla a vydala sem se přes město domů. Ve městě byla docela tma, protože nesvítily světla. Bylo to zvláštně boží. Potkala sem na Čáře Otu a zeptala sem se ho, jestli si nevšiml, že nesvítí světla. Řekl, že ne, že mu to blbý město připadá furt stejný. Mně nepřipadá stejný. Včera bylo dramaticky krásný. Svítily jenom výlohy.

pondělí 15. září 2008

Bar, klub a brutální rozjezd

Včera v devět večer mi volala Sima, že jede za svým bráchou na pivo. Její brácha dělá v baru, je to děsně milej sympaťák a pohodář, a chodí se super holkou, Luckou, a když se na ně člověk dívá, teda já když se na ty dva dívám, tak si říkám, že snad nejsou lidi na světě, kteří se k sobě hoděj víc. Mají tak strašně moc zálib a navzájem se podporují, že je to úplně dojemný, oba sou chytří a dovedou hodiny vykládat o krásách pláže v Řecku, a neunudí člověka k smrti. Takže sem řekla, že teda se Simou pojedu, i když byla tma a zima a nejrači bych se zakutala do postele a strávila tam poslední minuty života čtvrtečního dne, než usnu.
Dorazily sme se Simou teda do baru, kde už kluci měli po zavíračce, a tak sme si tam sedly, Lucka přisedla za nama, zatímco Simí bratr uklízel bar (dívat se na chlapa vytírajícího podlahu bylo úplně... uáááá, boží). Zůstali tam s nama ještě dva pinkli, jinak tam nikdo nebyl, prostě dokonalý. Všichni hodně cestujou, tak furt vykládali o Tunisu a o Egyptě, a Sima zase dokola, jako kolovrátek mlela svoje zážitky od moře, který už sem slyšela dvakrát všechny dokola, a ještě mě nutila podívat se na fotky z dovolené, ale já nesnáším fotky z dovolených, k smrti mě nudí, protože většina lidí nefotí nijak zajímavě, spíš dost mizerně, a vidět támhle nějakou mamku v moři, támhle dítě na písečné pláži... tadyk sem já v hotelu, a tady, podívej, tady sme nastupovali do lodi, skoro sem spadla do moře... hm, tak todle ne. Nebaví mě moře, ani zážitky z chorvatských kempů, který mají všichni stejný, a fotky sou vrchol zla. Z prohlídky Simích fotek se mi teda povedlo vyháknout. Chtěla sem pít mattonku, ale vnutili mi dva Heinekeny, čehož vzápětí litovali a Sima řekla, že bych už neměla pít, protože mám oči jak atomová veverka. Rozhodli sme se že pudem do Charlie´s. Moc se mi tam nechtělo, protože mi přijde, že su v tom zakouřeným pajzlu ňák moc často, ale co se jako s nima dalo dělat... Simí brácha mi teda vrazil do ruky mou nedopitou Stellu, zamčel bar a vydali sme se přes prázdnou Vaňkovku do kumbálu, kam musel šoupnout kýbl s mopem. Vaňkovka v noci vypadá úplně úžasně. Nejsou tam lidi, pochopitelně, všechno je jemně nasvícený, a mně bylo úplně líto, že nemám sebou foťák, nebo aspoň kolečkový brusle. Zvláštní je, že jezdící schody tam jezdí celou noc. Kumbál byl další zajímavý místo. Bylo to takový malý skladiště zajímavých věcí, a dekorací z kaváren a restaurací. Ohrožovala sem Simu porcelánovým krokodýlem (kterej syčel a dělal zvuky jako Godzilla), Simímu bráchovi sem dala kytici kočiček, a velikonoční kuře, pak sem otevřela skříňky zaměstnanců a navoněla sem se všema voňavkama, který sem tam našla. Smrad to byl brutální. Mix smrtelný.
V Charlie´s hráli sračky. Jako většinou. Spousta cizinců, kteří čučeli, a čekali, až si jich všimnem, aby si jako pak taky mohli všimnout, přilízt a začít otravovat. Nechápu. Jakoby se nemohli normálně bavit, ale to je furt... za každou cenu někoho ojet. Už mně lezou ti slizáci na nervy, kreténi blbí. A tak sem si se Simím bráchou povídala o tom, jak fotí, tancuje, dělá vizážistu, barmanskou šou a cestuje, řekl, že všechno, co kdy chtěl dělat, dělá, a já sem mu řekla, že musí být děsně šťastnej člověk, a on řekl, že jo. Simu sem musela z klubu úplně vytáhnout za kapucu, abysme stihly rozjezd. Taktak sme doběhly. Autobus pochopitelně narvanej k puknutí, což by se dalo přežít, přežít už se ale nedalo, že si někdo brutálně usral, a z autobusu se stala mobilní plynová komora. Ostatní kolem vykřikovali, ať si to prase vystoupí, že todlenc se fakt nedá, někteří se chichotali, my se Simou sme se na sebe nešťastně dívaly a slzely nám smradem oči, mně se dělalo blbě a přemýšlela sem, jestli se z té tlačenice náhodou někdo neposral, protože todle není možný. Celá noční jízda naším spojem byla smrtelná, a vůbec bych se nedivila, kdyby nás ten autobus vyplivl v pekle. Přejel zastávku u Spalovny, načež se tři ožralí Ukrajinci začli hádat s řidičem, jestli mačkali tlačítko zavčasu nebo ne, už už to vypadalo, že bude bitka, a řidiče nám prohoděj předním sklem, ale pak si to rozmysleli a vystoupili. Ke vší té hrůze se s náma začla bavit jakási důchodka, když uslyšela jak se se Simou bavíme o cvičení dětí. Popisovala sem hrůzy, co sem zažívala v "Míčkovi Edovi", Sima říkala, že by taky chtěla chodit do ňákýho cvičení s děckem, ale nevěděla, jestli na to má nervy, a tak se nám důchodka vecpala do rozhovoru a začla radit, že její dcera chodila k těm "celestyjánům", tím myslela salesiánský centrum. Ahá, paní je ňáká suterénka. Úplně mě otrávila, protože nemám ráda, když na mě mluví někdo, koho neznám, a dává mi rady, o který se nikdo neprosil, a cpe svou přítomnost někam, kde na něho nikdo není zvědavej. Zatímco se mnou casnoval autobus, musela sem poslouchat Simí rozhovor se stařenou a babkovský nicneříkající věty typu: "Nojo, voni ty děcka potřebujou pozornost." nebo "Ty děti musíte zabavit, to nejde, se jim nevěnovat." Myslím, že lidi moc pindají a vysilujou se tím. Nesnáším hloupý dialogy a vyslovování věcí jasných tak, jako že voda teče. Někdy žasnu, jak lidi dokážou mluvit o těch stejných věcech furt dokola, a tvářej se, jakoby si sdělovali něco novýho. Každej rok na podzim si lidi sdělují, jaká to bude hrůza, až přídou ty Vánoce, no jo, zima. Za tmy vstávat do práce, za tmy se vracet z práce, žádný slunko, k tomu vánoční úklidy, a ty peníze za ty dárky, bože... To je přece jasný, že zimu nemá nikdo rád, a je jasný proč. Stačí při slově "zima" vyvrátit oči, a je to přece jasný. Teď sem jela v trolejáku, seděly tam dvě holky, tak třicet jim mohlo být. To byl dialog ...
Bořka číslo 1: "Udělala sem koláč ze švestek."
Bořka číslo 2: "Jo? Povedl se ti?"
Jednička: "Jo."
Dvojka: "Kdes sehnala švestky?"
Jednička: "Koupila."
Dvojka: "Kde?"
Jednička: "V Kauflandu."
Dvojka: "Bylo tam hodně lidí?"
Jednička: "Ani ne."
Dvojka: "Byly drahý, ty švestky?"
Jednička: "Ne."
Dvojka: "Byly kyselý? To potom musíš hodně pocukrovat, když sou kyselý."
Jednička: "No jasně, ale tyhle byly dobrý. Ještě sem koupila cuketu."
Dvojka: "Na buchtu?"
Jednička: "Ne. Do bramboráku."
Dvojka: "Kdes koupila brambory?"
Děsný. Myslela sem, že mně odletí dekl, z té hrůzy. Například si říkám, že se nikdo, absolutně nikdo nemůže dívat na Ošklivku Katku, protože ... já to nemůžu rozdýchat. Ale sou takovýhle případy, kdy si myslím, že lidi z takových seriálů dost čerpají. Myslela sem si, že naší domácnosti se něco takovýho netýká. Předevčírem ale přišel Hugo, když sem si večer natírala xicht konopným krémem.
"Na to se vykašli." Doporučil mi. "Slyšel sem, že na obličej je nejlepší spermiová maska."
Vykulila sem na něho oči. "Tos jako... tos slyšel kde?"
"To bylo v jednom takovým seriálu, to sem se nasmál, jo, tááá.. Ošklivka Katka."

Killing Me Softly