hola hola, sociálka volá

Dneska sem se vydala na sociální úřad, sociální ústav, abych předala papír s potvrzením o školce. Většinou to jde hladce, přijdu, jdu rovnou na přepážku, předám papír, odejdu. Tentokrát sem podcenila situaci. Kdybych věděla, co mě čeká, vzala bych si sebou termosku s kafem o objemu pět litrů a v kapse bych měla sáčky s kokainem. Když sem přišla na úsek kam patřím, zůstala sem stát v šoku. Hemžení, mumraj, fronta táhnoucí se od nevidím do nevidím, pobíhající děcka, křičící cigáni, nervózní matky. Posedávající důchodci. Nachrchlaní bezďáci. Bezzubí. Horko na umření a já bez kafe. Bez vody. Bez cigára.
Našla sem si konec fronty k přepážce 4,5 kam normálně patřím. Na přepážkách se dlouho nic nedělo. Fronta nepostupovala. Přede mnou stála matka, co měla hozený mimino přes rameno. Mimino pištělo. Před matkou stálo hnusný stvoření, čemuž se bojím přiznat nějaký pohlaví, ale z vyprávění jsem pochopila, že je to žena. Byla to velká hrouda tuku, s bílou pletí, ale úplně strašidelně bílou, vypadalo to jakoby přes tu kůži ten tuk prosvítal, ono to vlastně vypadalo jako hrouda tuku bez kůže. Jako tuková buňka. Tuková buňka s blbě udělanou trvalou a divně zesvětlenýma vlasama, asi to měla být blond barva, nebo co. Za mnou stála černovlasá žena s dcerou. Dcera hrála dost hlasitý střílečky na telefonu. Vedle fronty seděli ti, co měli štěstí a urvali místo. Vedle mě seděl bezďák. Podíval se na mě a utřel si sopel do rukávu. Starej cigoš vepředu zachrchlal tak, že sem myslela, že bude sbírat plíce po zemi. Vyčkávala sem, kdy z těch lidí začne odpadávat svalovina a různý části těla. Otevřela sem aspoň okno, abych tam sebou nesekla.
Hrouda se otočila na Matku, která se zrovna snažila sundat si dítě z obličeje. "To je ale strašný, že? Taková fronta. Jako mně není dobře, vám říkám, mně není dobře, mám zablokovaný krk." Politovala se Hrouda.
Byla sem vděčná, že obětí tučné ženy nejsem já. Nesnáším takový kecy. Nemají význam. A nezajímají mě. Já bych ji odpálkovala. Ale Matka né, ta byla nějak moc slušná.
"Co se vám stalo s krkem?" Chtěla vědět.
A Hrouda, vyčkávající na svou příležitost, spustila na celý kolo. "No to víte, já mám taky děcko, no proto tu su, ne, no tak jak se s ním furt tahám, ne, tak jedno ráno se probudím, jako a nemůžu pohnout s krkem. Kámoška mi říkala, že můžu takle vochrnout, to víte, to není žádná sranda, tak sem musela jít k doktorce. Tam sem čekala, představte si, dvě hodiny. Znáte Holubovou v Krpoli? Ne? No já k ní chodím. No je to tam dost hrůza, vám říkám. Takže potom mě teda vzala, vyšetřila mně a řekla, že mám zablokovanej krk, no normálně ho mám zablokovanej. Nesmím se namáhat. Jenomže nenamáhejte se s děckem, že jo, to nejde, ne. Takže já su nemocná a ještě tady musím stát v takové frontě, no a to si nemyslete, žádná sranda. Teď nohy mě do toho bolí, představte si, minulej rok sem měla úraz kolene, no to taky bylo..."
A pokračovala. Jela jako fretka. Některý lidi zřejmě mrzí, že sou zdraví, tak si ty svoje nemoci musí vymýšlet. Každej furt nad něčím fňuká. Všechno je to přežitek.
Matka přikyvovala a umravňovala děcko. Za mnou se furt střílelo. Měla sem chuť lapnout ten mobil a vyhodit ho z okna. Nebo si minimálně jít pro kafe. Na chodbu se nahrnula tlustá těžkotonážní cigoška, která kdyby do fronty žduchla zezadu, poskládáme se všichni jak domino a první stojící v řadě by prorazil hlavou přepážku číslo 6. Vyřvávala, že tady rozhodně čekat nebude, že na to nemá čas (no jistě, musí do práce chachááá), a že jde rovnou za vedoucím. Na moment sem chtěla být taky cigán. To bych totiž byla voprsklá jak nudla a nemusela bych ve frontě čučet jak husa z tašky. S vyhlídkou, že tam strávím tak hodinu minimálně.
Zase sem zachytila monolog Hroudy: "Já sem kojila jenom do čtyřech měsíců. Ale kamarádka, ta kojí furt ještě a malej už má rok. A vona pořád kojí. Váží chudák čtyřicet kilo. Ona vůbec ani nejí. Vůbec nejí. Říkám jí furt, jak může kojit když nejí, ale vona né, vona je úplně vycucaná, vona váží čtyřicet kilo. A furt kojí, malýmu už je rok. Ale vona kdyby tady byla, ta by jim dala. Ale vona je v Praze. No."
K Matce se přihnala cigaňa. "Jako to byste měla jít přednostně s tím děckem, to víte jo? Ze zákona na to máte nárok. Normálně, tady na vostatní se vyserte a vběhněte tam."
Matka se jenom usmála a dál stála ve frontě. Dítě pištělo.
"Ale to byste fakt měla jít přednostně." Řekla sem jí. "Už kvůli děcku, dyť se podívejte, kolik tady může chytnout bacilů, to není dobrý." Hodila sem hlavou směrem k bezďákovi. Člověk měl pocit, že chytne svrab minimálně a mor jako bonus. Černovlasá žena za mnou se přidala "No to byste měla ale fakt jít přednostně, tady můžete chytnout kdeco."
"No, už jsem nad tím taky přemýšlela." Pípla matka.
U přepážek se dlouho nic nedělo. Nikdo nešel dovnitř ani ven. Pak vyšel jakejsi trhan, s předkusem, čučel přes brýle s deseti dioptriema a mně bylo jasný, že ho na přepážce asi učili, jak se podepsat. Přemýšlela sem, proč se točí horory s psychopatama, se zombíma a mutantama, když na sociálce je to skoro všechno v jednom. To je prostředí pro námět na horor. Protože člověku se tam vážně chce křičet. Z přepážkovýho kolbiště vylezla úřednice a oznámila nám, že mají pauzu na oběd. V mým soukromým hororu by teď mutanti v kostýmech bezďáků vyrvali radiátor ze zdi a úřednici by umlátili, až by z ní zelený sliz tryskal. Takle ale sem musela poslouchat jenom chabý urážky, jako "děte do prdele". Oběd teda znamenal další půlhodinu minimálně. Sesunula sem se podél sloupku až k zemi. Todlenc bylo fakt nadlouho. Holka se střílečkama si sedla na zem vedle mě.
Hrouda pokračovala: "Tak nám přesunuli sociálku z Krpole semka. No to je ale teda bordel."
"Tady ale nepatříte, když ste z Krpole." Řekla černovláska.
"Jo, sem patříme." Nedala se Hrouda. "Ale vy, pokud máte jinou městskou část, tak máte jiný přepážky, tam ty vepředu. Tady je jenom přesunutý Krpole."
Zděšeně sem se podívala na lidi kolem sebe. Polovina fronty se mohutným úprkem přesunula k předním přepážkám. Čekala sem delší dobu, než mi to dojde, a pak sem se přesunula taky. Další fronta, další čekání. Děs.
Když sem se konečně dostala na řadu, byla sem na pokraji sil. Předložila sem teda veleslavný papír s potvrzením. Úřednice se na mě podívala skrz brýle a zahlásila: "Vy to ale máte na starým tiskopise, to není platný."
Já. "Cože? Jak jako... jak není platný? To mám potvrzení za leden."
"Ale máte to na starým tiskopise, měnili jsme lejstra, no jo, to jste celí vy, nasbíráte si to dopředu a pak se divíte."
"Jako jak jako.. jakože to neplatí?" Prskala sem jako křeček. "To si ze mě děláte srandu?"
"No to není platný, musíte si zajít pro potvrzení znovu." Řekla mi s klidem, jak kdyby jí nic nehrozilo.
No, já vím, teď si každej řekne, no to by viděla, to já bych jí... Jo. Ale já už sem vážně neměla sílu. Sebrala sem nový papíry a vypadla odtama.
Těšila sem se, že si koupím ve stánku grilovaný kuře, ale měli zavřený. K tomu všemu sem před barákem potkala naši děsnou sousedku, která vyzvídala,jestli už chodím do práce. Řekla sem , že ne, ale ať si zamyká dveře, že se nás teď někdo pokoušel vykrást. Měla z toho oči navrch hlavy a zavolala ještě druhou sousedku, jakože "pocem, Lído, to si poslechni, von je chtěl někdo normálně vykrást". Takže sem ještě poslouchala špekulace, kdo to tak asi mohl být a proč a jestli sme byli na policajtech a co sme tam řekli. Domů sem dolezla úplně vyřízená a nasraná.
Anička je nemocná a Hugo taky.
V pondělí du na pracovní pohovor.
Jsem zvědavá, co mě ještě čeká za hrůzy.

pindy a žgryndy

V pátek jsem se vydala s Jájou a Edou do hospody. Byl to zase zajímavý zážitek. Žádná návštěva staré hospody, vyzkoušené putyky. Žádný takový. Eda si vymyslel, že zajdem někam jinam, kde je to prej "slušnej podnik". Z toho sem se osypala už dopředu. Řekl mi název hospody, a prej si to najdu, jelikož jsem holka šikovná. Je to fišperácky podaný, jakože "neptej se mě na cestu, najdi si to sama". Protože sem se nechtěla jevit jako holka nešikovná, blbá a trapná, snažila sem se najít hospodu na mapě. Takže sem asi přibližně věděla, kde to je. Hodně přibližně. Když jsem na nádru vylezla ze šaliny, chcalo hrozným způsobem a do toho padal sníh. Za co to byla pomsta, netuším. Bloudila sem teda v temných uličkách, unavená, nasraná, zmoklá, zmrzlá a unikal ze mě život. Zavolala jsem teda Jáje. Ta mi nebrala telefon, tak sem volala Edovi. "Co je, sebevražedný emo? Kde lítáš? Už jsi tady dávno měla být. Představ si, ty jo, že sem si dal utopence, a ten buřt byl vevnitř zmrzlej, a tak sem ho vrátil-" Spustil na mě Eďák Prďák. "Kde ste?" Přerušila sem ho.
"No v hospodě, čekáme na tebe, co myslíš, kde bysme asi tak byly..."
"Ale kde ste, jako ulici chci vědět."
"No tak to já nevím, jaká je tady adresa, prostě hospoda. Ty jo, ale kde seš sakra tak dlouho? Normálně neuvěříš, kdo příde, to až ti řeknu-"
"Ty prosimtě, dej mně Jáju. A dělej. Prší tady jak sviňa, a jsem dost zmoklá."
Eda předával telefon s tím,že ...."To je Vokurka, a je zase pěkně nasraná".
Jája mi teda konečně řekla, na které sou ulici a kam mám jít. Konečně sem potom hospodu našla. No tak byla to taková spíš restauračka. U stolu seděli ještě jakýsi dva lidi, mařka s borečkem. Pochopila sem, že holka je nějaká Jájina známá. V nestřežené chvíli se ke mně Jája naklonila a objasnila, že boreček je policajt, což vysvětlovalo, proč nikdo nevytasil žádnou historku, žádný z našich skvělých příběhů, místo toho sme se bavili o krevetách. Policajt si obědnal vepřový koleno. Nikdy sem to neviděla takle zblízka, musím říct, že je to hnus. Večer poněkud nudně formální, asi jako firemní večírek. Když ale odešli, vytáhl konečně Eda historky, jak byl na záchytce, a to mi přijde docela vtipný, protože byl navštívit kamaráda v blázku, donesl nějaký pití, ožrali se tam a Edu pak sbalili, jak jezdí ožralej na kole po ústavním parku, takže ho šoupli na záchytku, do toho stejnýho ústavu. Ráno se probral, a aby ukecal zřízence, aby ho pustili, a chtěl, aby mu věřili, že je fakt už "v poho", dělal dvě hodiny před kamerou kliky, dřepy a různý cviky, za což mu ostatní ožralci chtěli rozbít držku. Pustili ho teda o něco dřív, Eda si vzal kolo a myslel si, že odjede, pak ale volal vrátnej na záchytku, že nějakej týpek s kolem jezdí před blázkem furt dokola po kruháči, a ať si pro něho přijdou. Eďáka teda zavřeli zpátky, aby se ještě dospal.
Následovaly příběhy o kouření trávy a taky o tom, jak Eda místo trávy prodával kopřivy, a každej z toho byl zhulenej. A taky historka, jak sou ti policajti trapní, protože když se mu tenkrát stala ta záhada a někde ztratil kolo, tak mu ho nenašli, a ještě mu chtěli dat pokutu. Prostě jel někdy v noci z hospody na kole, sjížděl kopec a najednou se probudil v posteli. S odřeným uchem a bez kola. A navíc bylo ráno. Eda tomu říká "záhada bermudskýho trojúhelníku". Šel teda nejdřív k doktorovi, aby mu zachránil ucho, protože vypadalo, že už mu moc nedrží na místě. Doktor mu řekl, aby si na to dal led, že "buď to pomůže a nebo ne". S uchem né moc vcelku se teda vydal na policejní stanici, aby nahlásil zmizení kola. Asi krádež. Popsal, jak jel z kopce, a najednou se probudil v posteli. S tím odřeným uchem. Policajt napsal protokol a odeslal Edu dom. Za nějakou dobu se ozvali a Eďák znovu seděl na stanici. Policajt mu oznámil, že kolo sice nenašli, ale při rekonstrukci případu zjistili (a to by mě zajímalo, co jako rekonstruovali), že v kopci je stopka, že tam vůbec jezdit neměl a že musí zaplatit pokutu. Když se Eda vztekal, policajt mu řekl, ať je rád, že mu zůstalo ucho. Tím to celý končí. Pokuta samozřejmě zůstala nezaplacená.
"Já ale nechápu, co se teda stalo, tak ho asi srazilo auto." Poulila na mě Jája oči.
"Ale prosimtě, to je úplně jasný. Jel na kole, někde se vysekal, kolo zahodil, nebo ho nechal někde v křaku, dom došel pěšky. Cestou sebou někde říznul, spadnul na hlavu, dyť to znáš." Řekla sem.
"Já myslím, že mě srazil kamion. Proto si nic nepamatuju." Zahlásil Eda. Hrdina za každou cenu.

Překvápko večera měl být Staňa. Staňa s přívlastkem Hrozný, jelikož Staňa hrozný je. Nejenom že není hezký, je ještě k tomu blbý a co navíc, lakomý. Pořád si stěžuje, buď že nemá holku, a nebo když nějakou má, má s ní hrozný problémy, který se neslučují se životem. Furt mele o nějaké lásce, píše básničky (který sou fakt děsný) a člověk z něho má pocit, že se vyloupl z nějakýho jinýho století. Z ňákýho trapnýho století. Stala sem se obětí pana Hrozného.
Nejdřív nám vykládal, jak si koupil novou kameru. "Ty vole, to je obraz, to je tak skvělý." Vykládal Edovi. "Jako kdybys s tím chtěl natočit šukačku, bude tam vidět každej pupínek."
"Proč bych natáčel pupínky?" Divil se Eda. "Nejseš ty Staňo tak trochu úchyl?"
"Já sem si předtím koupil kameru, ale ta nebyla tak kvalitní, tak sem ji prodal, a teď mám tady tu. Koupil sem si plazmu. Mám mercedesa. Já jsem partie. Jenom kdyby mě tak nějaká chtěla... " Ještě vytasit tu žiletku a pro závěrečný efekt si překudlat žíly. "Třeba tady Jáňa. Víš, že ses mi vždycky líbila? Tebe já jsem měl vždycky rád, krásná holka seš." Udeřil na mě.
Ó bože, jakoby ten déšť nestačil, ještě todle.
"Co z toho máš, žes ji měl dycky rád, když s ní spí někdo jinej." Usadil ho Eda. "Ty vole, ty seš průser, Staňo."
Jája se smála. "Ale kdyby sis to rozmyslela, budeš mít plazmu a kvalitní videokameru."
"A mercedesa, kterej nedojel ani do Chorvatska." Přidal se Eda.
Hm, a hroznýho hroznýše na krku. To bych asi musela být na hlavu padlá.
Ale zas už se mi tak neeklovalo využít Staňu když sme odcházeli z hospody. Flirtovně sem na něho vybalila, že by nám s Jájou mohl zaplatit taxíka, a dokonce sem se ho i dotkla (ble), protože to jako většinou zabere. Ne tak ale na Staňu. Řekl nám, že není žádná charita, že těžce vydělává a rozhodně nebude platit ňáký taxíky. Ještě navíc mi objednal pivo, který sem vůbec nechtěla, a který mi ani nezaplatil. Na žebříčku imbecilů tak možná předběhne Kese.

To je tak vše, co se u mě děje. Zase nic zajímavýho. Konec hlášení školního rozhlasu.

Takoví normální ožralci

V sobotu mi volala Sima, že je u ní Efa a "ještě jeden kamarád", z čehož sem pochopila že je to Efin kolouch, a že dou do hospody a mám přijít. Neochotně sem vstala od komplu, u kterýho sem zase ochotně popíjela pivo, a vydala sem se vyzvednout na zastávku Lucku, která se taky přijela účastnit všeobecného veselí v lesbím baru. Seděly sme teda s Luckou u piva, a čekaly, než dorazí zbytek posádky.
"Myslíš, že ten "kamarád" je ten Efin boreček?" Zeptala se mě Lucka.
"Já myslím, že jo." Přikývla se. "Bojím se, že se budu smát, až přijdou."
"Nedovedu si představit někoho, komu je šestnáct." Kroutila hlavou.
"My se Simou když někam jdeme, odhadujeme mlaďochy, kolik jim tak může být, abysme si dovedly představit, s kým Efa spí. Ale představit si to furt neumím." Přiznala sem.
"On se to člověk snaží furt nějak pochopit, abysme si o ní nemysleli že je zvrhlá.... je to kamarádka, že jo..." Nadhodila opatrně Lucka.
"No, ale stejně si to nakonec myslíme." Shrnula sem to.
Efa, Sima a boreček vtrhli do baru asi za půl hodiny. Efí nabíječ vypadal... no, na šestnáct. Měl vykulený oči a velký uši. Čekala sem, že mě třeba vyvede z míry svou uvědomělostí nebo inteligenční vyspělostí, abych pochopila, proč s ním ta Efa je, ale nic takovýho se nestalo. Koneckonců, Efa nám ani nic takovýho netvrdila. Akorát prohlásila, že "dobře šuká". Což si ani rači nechcu představovat. Lucka se Simou o něm později řekly, že má pěkný oči, já si ale myslím, že je vykulenej proto, že má nemocnou štítnou žlázu.
Takže když se Efa vřítila do baru, dala mi herdu do zad a zařvala: "Ty vole, zdar, je tady žena z ráje vyhoštěna, pičo woe."
"Z pekla vymrštěna." Opravila sem ji.
"Ježiš, ty seš dobrá. Ty seš dobrá, woe." Zahulákala a sedla si vedle mě. Zase. Já to většinou odnesu. Už sem viděla, jak se na mě bude v záchvatech smíchu skládat, jak se po mně bude válet, jak budu dostávat prdy do zad pěstí a jak budu vyhýbat mrštné ruce se zapáleným cigárem. A měla sem pravdu.
Sima na mě zaútočila hned zezačátku: "Jako jak to, že mně neodpovídáš na esemesky?"
"Jaký esemesky?" Snažila sem se dělat blbou.
"Ti dycky pošlu mesu, že se stavím, nebo ať deš na pivo a ty nic. Stavovala sem se za tebou, dvakrát. Vůbec neotvíráš. Neříkej mně, že chodíš ven, to ti nevěřím. Neser mě."
"Sem spala." Hájila sem se. "Když spím, tak neotvírám. Nečtu esemesky, nezvedám telefon."
"Tak tam snad tu mesu máš,ne? Můžeš mi odpovědět potom." Vztekala se.
"Proč jako? Když mi napíšeš, jestli se můžeš stavit, a já si to přečtu za tři hodiny, tak už mi přijde zbytečný na něco takovýho odpovídat."
"Stejně furt sedíš u komplu u té... hry. Ani nechodíš na pivo. Víš, že seš na tom závislá?"
"Dej mně pokoj, teď jsem tady, ne?" Šťouchla sem do ní.
Nabíječ obrátil oči v sloup. "Jéééžiš, tady je nuda...." Zahuhlal.
"No, zato u vás, v těch vašich Měcholupech, vole, tam je zábava..." Utřela ho Sima.
"Náhodou, tam je Rotunda." Snažil se chabě hájit.
"A dál?" Chtěla vědět Sima.
"Dál nic, ale to stačí." Trhl ramenem.
"Aha, tak jestli se dokážeš bavit jenom na jedné diskotéce, tak problém asi bude jinde." Vpadla sem do toho.
"Tady v Brně nic není." Mávl rukou.
"Jak nic není? Byls vůbec někde jinde než tady? Byls vůbec ve středu města? Byl jsi někdy v nějakým klubu?" Útočila Sima.
"To nemusím, je tady nuda." Opakoval jak zaseknutý gramec.
"Ty seš pytel hoven, vole, se můžeš trochu bavit, ne?" Houkla na něho Efa a na konci se brutálně zasmála, až to málem poškrábalo céda v jukeboxu.
Nabíječ se protáhl a zívl. Děs.
U vedlejšího stolu seděli místní štamgasti, kteří si nás hned všimli a přisedli. Byl tam Laďa, kterej se mnou minule zpíval karaoke, za což se stydím doteď, Michal, kterej neúprosně jede po Simě, a Zdeněk, kterej pouští bezva pecky do jukeboxu a má úplně stejnej hudební vkus jako já. Ale nelíbí se mi. Zato se ale líbí Lucce.
Po pár pivech nám vznikla zajímavá atmoška. Třískali sme rukama do stolů a řvali na nějaký vály v jukeboxu, většina šla pak tancovat, já teda né, a dokonce sem byla tak ukázněná, že sem ani nešla zpívat. Ani sem se k tomu nedostala, když přede mnou ležel na stole mikrák. To už je co říct. Ale bavila sem se dobře, i když sem seděla. Efa prováděla lap-dance, ojížděla židli a Laďa dělal striptýz, což byla ta nechutnější část večera. Nabíječ se evidentně nudil, a to tak moc, až šel Simě vyvenčit čokla. Hovno zábava s těma mladýma. Zato my, zasloužilý matky, sme se chovaly jak banda zdivočelých kovbojek. Ječely sme na striptýzový kluky a Sima do sebe klopila jednoho panáka za druhým, nemluvě o tom, že Efa v sobě měla deset piv.
Laďa na mě chtěl udělat dojem a pochlubil se, že umí udělat dvacet kliků. Podívala sem se na jeho zdechlou figuru a zašklebila sem se. "No to určitě."
"Chceš to vidět? Jako já tady ty kliky udělám kvůli tobě, jako. Chceš to vidět?"
"Ne." Zakroutila sem očima.
"Hele, ukážu ti to. Chceš to vidět?" Nedal se odbýt. Už se zvedal, když ho Efa strhla zpátky na židli.
"Ty vole, motherfucker, zůstaň tady sedět, vůbec nezvedej tu prdel, řekla, že tě vidět nechce, tak tě vidět nechce, takže se na to vyser."
"Ale já bych jí ukázal, jak umím ty kliky."
"Megere megere kris kros, pičo." Vyvalila na něho Efa výhružně oči. "Tady budeš cvičit, pak se zpotíš, budeš tady smrdět a já vedle tebe sedět nebudu, když budeš smrdět, takže ti říkám, se na to vyser."
Laďa: "Jako... já nesmrdím. Já nesmrdím, jako. Myslíš, že smrdím?"
Efa: "Sem neřekla že smrdíš, ale že kdybys cvičil, tak by ses zpotil a pak bys smrděl."
Laďa: "Ale to je od tebe teda hnusný, tohle říct. Já nesmrdím. Každý den se koupu, ve stejnou dobu. Já nesmrdím, jako. Hele, smrdím?" Zeptal se všech u stolu. Nastalo uchichtávání a jakýsi huhlání.
Efa: "No jasně že smrdíš a už dej pokoj."
Laďa: "Tak to ne, tohle jsi neměla říkat, tos přehnala. Já nesmrdím jako. Jako byl sem v kriminále, to jo jako, ale todle mně nikdo říkat nebude. V kriminále se naučíš se umývat, to jo. Jako ale tohle jsi přehnala. Chtěl sem tancovat, teď nebudu. Zkazilas mi náladu. Hele, mám tetování z kriminálu. Tohle mám z kriminálu, a tohle mi udělal tady Michal když sem se ožral a usnul." Ukazoval na jakýsi modrý fleky na sobě.
Sima: "To tam máš nakreslený propiskou."
Laďa: "Ty hele nesmrdím jako ti říkám."
Zdeněk: "Kdo tam pustil ty Gány?"
Já: "Já."
Zdeněk: "To je trochu mimo, Since I Dont Have You je nejhorší vál."
Já: "Není. Je dobrej."
Zdeněk: "Hraje tam Gary Oldman v tom klipu."
Laďa: "Myslíte si že smrdím?"
Michal: "Efko, můžu tě plácnout přes prdel?"
Efa: "Jasně, kocóre. Moje prdel vydrží všecko."
Sima: "Ta vodka s mlíkem je daleko lepší než samotná."
Já: "Seš prase."
Laďa: "V krimu se člověk naučí věcí..."
Michal: "Naučil ses hovno, každej tě akorát zmaže."
Laďa: "Nevíš o čem mluvíš, nevíš vůbec nic."
Já: "To ti poradil kdo, tu vodku s mlíkem?"
Sima: "Zdeněk."
Zdeněk: "No, to se tak normálně pije. Dej si taky."
Já: "Ne, díky."
Efa: "Megere megere, vy sráči, dneska tady bude bordel, že ste to ještě nezažili."
Nabíječ: "Je tady nuda, pudem na ňákou diskotéku."
Michal: "Drž hubu, ušoune."
Lucka: "Ježiš, venku už zase sněží."
Já: "Do prdele už se sněhem. Krutovláda zimy trvá už příliš dlouho."
Michal: "Měli bysme odjet do teplých krajů."
Já: "Tak odjeď, co ti brání?"
Michal: "Nemám prachy."
Já: "To sou kecy. Všechno tady prochlastáš."
Nabíječ: "Nepudem někam na diskotéku?"
Efa: "Ty seš sračka, dej si pivo a mlč."
Laďa: "Hele jako ale já nesmrdím, kupuju si parfémy, mám tři."
Sima: "No to určitě. Si pleteš parfém s deodorantem, ne?"
Efa: "Kdoví s čím si to plete, ani na ty derodoranty bych moc nesázela."
Laďa: "Hele, tak to není fér. To není fér tohle."

Takle si večer plynul, v bezduchým kecání, mlácení do stolu a trdlování. Docela dobrý. Ale už se mi zase nikam dlouho nechce.

Leden, ještě tam budem

Strašný sou zimní rána. Budí mě mobil. Protože nejsem schopná naklikat si tam nějakou schopnou melodii, budí mě vyloženě mobilí kvičení. Vytrhne mě z nočních můr a vrhne rovnou do kritickýho stavu srdeční zástavy. Pak si uvědomím, že je zima. Zase si řeknu "a kurva". Vzbudím Aničku. Nepochopím, jak někdo těsně po otevření očí může vyskočit až vystřelit z postele a radostně se hnát vstříc novým dobrodružstvím, který přinese nový (posraný, zkurvený, zmrzlý) den. Udělám Anči snídani a pomalu u toho otevřu oči. Sobě Vávrovo kafe. Smrťáka. Nemilosrdně. Hodně cukru, hodně mlíka. Pustím telku. Ráno v sedum běží pravidelně dokument o hmyzí říši. Díváme se na dravý larvy vážek, na mravence střihače, na šidélka, na housenky, co se kuklí, na pavouky křižáky, co pletou dokonalý sítě. Pak zjišťuju, že nestíháme. Rychle se oblečem a najednou stojíme před barákem v zimě. Fouká studenej vítr, padá sníh, ten blbej sníh je všude okolo, chodníky sou namrzlý, schody taky, a mráz je tak brutální, že bolí. Musíme podnikat dlouho trasu na zastávku. Slízáme kopec. Anička je maximálně šťastná. Poskakuje, žvatlá, těší se. Já jsem maximálně nasraná a znechucená. Zimu bych kopla do prdele. Už táhni, děvko.
Nejhorší tělocvik z celýho ranního procesu je nazouvání návleků ve školce. Celá se u toho lámu, padá mi batoh, šála a padám celá, motám nohama a vytočená sem tak, že nasraný rosomák je proti mě kliďas z šaolinskýho chrámu. Následně teda vysleču Aničku, vysleču sebe, předám Aničku, obleču sebe, někdy si taky sundám návleky a prchám. Doma si dám kafe a du spat. Život je hořký. Bohužel.
Školka mě ničí ale i jinak než návlekama. Těžce nesu poznámky učitelek jako: "Napekla jsem buchtu, Anička si byla třikrát přidat, moc jí chutnalo. Znáte recept na jablečný dort? Chcete ho? Jaktože nepečete? Ale Aničce tak chutnalo, snědla tři kousky..." Vždycky si řeknu, ó ká, jedna nula pro paní učitelku, de se dál. Jenomže druhej den se to zase se mnou veze. "Anička místo spaní chodí pořád na záchod. Cože? Dělá vám to doma pořád? Jo tak, ona s váma manipuluje. To ale nesmí."
Nicméně, přesto, že mě poznámky o mojí neschopnosti točí, je potřeba říct, že školička montezóri Anči prospívá, naučila se hodně jíst, hodně se rozmluvila a zatím se tam každý ráno těší.
Záhadou školky zůstává, jaký lidi tam dávají děti. Furt mi to vrtá hlavou. Ráno dávám Anču do školky v osum a v osum hodin je tam jenom jedno dítě. To jako nikdo nepracuje? To mi teda zůstává rozum stát. Další věc je, že matkám je průměrně 40 let. Asi je něco špatně.
Vůbec teď nevylízám ven, když nemusím. Nechodím ani na pivo. Maximálně mě Sima vytáhne na jeden škopík za barák, to sou ale veškerý moje aktivity. Volala mi Jája, co se to proboha se mnou děje, že ani nevolám, ani nepíšu, a jestli mi něco neprovedla. Řekla sem, ať se uklidní, že sem jenom shnilá zvednout telefon, o tom, že bych někam zašla, nemluvě. Půl hoďky nato mi volal Eda, jestli mi něco neprovedl, že už dlouho se mi chystá zavolat, ale má strach, jestli něco neposral, když se neozývám. Řekla sem mu to stejný a domluvili sme se, že se uvidíme příští týden. Aby se neřeklo. Efa mě pozvala na svoje narozky, ale taky sem nešla. Prostě se mi nechce. A může za to ta blbá zima a taky to, že není slunko, a žiju napůl.
Do novýho roku sem si dala předsevzetí, že zavčasu a pravidelně budu vybírat schránku, aby se pak nestalo, že složenky ze schránky vylovím až je na všechno pozdě. Předsevzetí sou samozřejmě od toho, aby se neplnily. Takže když sem zase po dlouhé době otevřela kastlík, vysypaly se na mě reklamy, noviny, výpisy, složenky, dopisy a blahopřání k narozeninám pro jakousi Jarmilu. Mezitím se ještě krčil jakýsi papírek, bylo to předvolání na magistrát ve věci ověření státního občanství. Čučela sem na to jak husa z tašky, co na mně kdo chce ověřovat, odjakživa jsem češka jako poleno a měnit na tom nic nebudu, nehledě na to, že pár let sem nevystrčila paty z ČR. Zrovna u nás byl kámoš Ota, a ten mě poučil, že to znamená, že si mě asi na úřadě s někým spletli, a budou mě deportovat na Ukrajinu.
Zavolala sem teda na úřad, co to jako má být. Zvedla mi to nějaká rozjařená slečna. Řekla sem, že mně došel jakýsi záhadný lístek a jestli jde o omyl, nebo za nima fakt musím.
"V jaké věci byste se měla dostavit?" Zeptala se třepetalka.
"Ve věci ověření státního občanství." Přečetla sem z lístku.
"Jo aha." Chvilku ticho. "Tak tam se bude jednat o... ověření státního občanství."
Neboli nedozvěděla sem se nic. Budu muset zvednout prdel a jít pozdravit magistry na magistrát.

Silvestr s monstrem

Poslední dobou mi chlastání s kámošema nedělá dobře. Jáju s Edou sem pro jistotu vyfiltrovala úplně, nějak na ně teď nemám náladu. Nechce se mi poslouchat jejich hádání a povídání o čoklovi, to rači nic. S Laurou sem měla nedávno sraz, že zaskočíme na pivo a pokecáme. To řekla Laura teda. Jak už je ale jejím nechutně trapným zvykem, u našeho pokecání jaksi asistovalo trochu víc lidí, a mě už to nebaví. Nejdřív sme měly sraz ve městě, což nevyšlo, protože mi volala, že se s holkama u nich doma jaksi ožraly, a tak že pro mě nepřijde, ale mám přijet já. To mě vytočilo mega, ale nemohla sem dojet domů a nadat tam Hugovi, kterej za nic nemůže, a tak sem se vydala za Laurou, nadávat na správným hrobě. Vyskočila sem ze šaliny a čekala, až si mě přijde vyzvednout. Všechno ve mně bublalo a vřelo a démon Cholerik cholerický mi skákal za žebrama a těšil se až ho pustím ven. A byl hodně sprostej. Laura se ale rozhodla dráždit kobru bosou nohou, a tak mi po čtvrthodině mrznutí na zastávce oznámila, že poslala nějakýho známýho, a že ho neznám, což je děsná sranda, ale že se tam někdo po mně bude ptat. Tak to bude on. Ječela sem na ní, ať okamžitě, ale okamžitě pro mě přijde, protože jestli tam nebude do pěti minut, odjíždím, a vidíme se naposled. Do minuty byla u mě. Dalších patnáct minut sme mrzly na zastávce a já sem chrlila nadávky, až z toho pukaly ledy. Když sem se z toho zadýchala, řekla sem, ať mi sežene panáka, nebo umřu. Šly sme teda k Lauře domů. Tam bylo asi pět ožralých divných lidí a blijící Peťa, která se pořád rozhodovala, jestli s nama pude nebo nepude do Mersey. Měla tam být totiž rockotéka. Což nakonec nebyla. Prostě trapný večer sakum prdum. Ale Laura říkala, že by strašně chtěla strávit Silvestra se mnou, tak sem řekla, že teda jo, a ať vezme i Ondráše. Ptala se, kde to je, a kolik to stojí, tak sem řekla, že budem v klubu a jaký bude jídlo a jaký pití. Informacema o Silvestru sme strávily hodinu.
Za dva dny sem jí volala, abysem se zeptala, jestli chtějí platit jídlo nebo ne, protože už se to muselo objednat. Laura byla vykulená, co to po ní chcu, a jakej klub a o čem to mluvím, že přece s Ondrášem pojede na Silvestra na chatu. Třískla sem jí s telefonem a tímto sme spolu domluvily.
Silvestra sem se rozhodla strávit u Peti v baru. Kluci koupili nový bar ve městě a ze Silvestra udělali rovnou kolaudačku. Takže sme nevěděly, do čeho deme. Efa byla rozhodnutá účastnit se toho s nama. Sima z toho měla hrůzu, oprávněně. Hugo se na poslední chvíli rozhodl, že též bude přítomen. O šesti byl nástup u Simy s tím, že dáme víno a jedem. Takový byl plán. Víno ale nebylo, protože jaksi nedorazila Efa. Po dlouhým telefonování a útrapách nakonec dorazila s vínem kyselým jak šťavel a zahlásila: "Děcka kurva napite se, za chvilu vyrážíme." Chvíla trvala dvě hodiny. Oči se mi obracely už samy jakýmsi tikem. Znechucenost neznala mezí. Hugo si vklidu seděl a konzumoval cukroví, ale mě už brali všichni čerti když Sima zkoušela už celou hodinu, jaká pude Efě rtěnka. Efa, jelikož na všechno sere, se ani neumí namalovat. Což já osobně zase nepochopím. Nepochopím, že se někdo neumí namalovat, nebo oblíct. No nic. Zkrátka po hodině zkoušení rtěnek a mejkapů už sem měla poměrně dost, a na klidu mi nepřidávalo ani to, že mě blbej čokl kousal do zadku, což nebyla žádná sranda, protože je to ridžbek. Ten, co loví lvy. Radši sem si teda sedla, poslouchala rádio, koukala na Huga Mlčocha a málem sem usla. Když dvojice děsných matek okoupala děcka, mohli sme konečně vyrazit, hurá sláva. Zima že to ani pes neviděl. Ani ten vorvaň ne. I tučňák pučňák by se divil. Efa sebou tahla v igelitce čtyři šufánky, protože je kluci potřebovali do bowle. Co dokáže pomatená žena vykonstruovat se čtyřma blbýma naběračkama, z toho by padli na prdel i v cirkusu Berousek. Když jí došly nápady, začla s nima v igelitce aspoň chrastit, což mělo za následek absolutně vyděšený cestující, vietnamce, prchajícího ze šaliny a cigány vyhrožující Efě smrtí. Lekl se zkrátka každý. Šufánkovou šou zakončila před klubem, kde tak zachřastila kabelou, až se taška Billa heute dnes s pompézností protrhla, šufánky vyletěly na zem a Efa spustila smích, za který by se nemusel stydět obr Hrombác. Bála sem se, že nám to zboří kostel sv. Jakuba.
Do klubu sme dorazili tak v devět. Čučela sem jako husa z tašky. Takový luxus. Úplná nádhera, vypadalo to jako večírek pro ruský zbohatlíky. Byla to taková kavárna, hezky vybavená, laděná do červeno-šeda. Vepředu bar, uprostřed obrovský švédský stůl, kolem červený pohovky, stolečky. Hudba, decentní osvětlení. Když jsme přišli, dostali sme každý do ruky aperitiv a připili sme si. Potom nám kluci pomohli odložit bundy a provedli nás po klubu. Dole byly ještě dvě místnosti, jako diskotéka. Fakt pěkný. Když sme se vrátili zpátky nahoru, prohlídla sem si švédský stůl. To byla prostě nádhera. Chlebíčky, obložený mísy, zelenina, ovoce, řízky, sekaná, guláš, kung-pao, bramborovej salát a ňákej krocan myslím. Všechno bylo tak nádherně nachystaný, že sme z toho nechápali. Peťa říkal, že to chystali dva dny. Vůbec sem nezáviděla Lucce, že musela nasmažit sto řízků, a to už vůbec nemluvím o tom zbytku. Zabořili sme se teda do pohovek a seznámili sme se s lidma, který sme ještě neznali, což byly víceméně přítelkyně od kluků, který známe. Celý to byla uzavřená společnost, bylo nás tam tak třicet, samí známí a známí od známých, takže pohoda. Peťa se Zdeňkem byli celí pyšní, jak to zvládli, byli pyšní na svůj klub a bylo to na nich vidět. Byli pěkně oblečení, a celí zářili. Pořád se nás ptali jestli něco nechceme, a nenechali nás ani vstát a jít se obsloužit ke stolu, pro všechno doběhli, všechno naservírovali, donesli. Prostě krása. Efa si dala tři piva a byla ve svým živlu. Začla předvádět striptýz a ojíždět zábradlí u schodků. Smála se s razancí řezníka Špejlíka a při každým výbuchu smíchu se osazenstvo baru leklo, že se děje nějaká vražda. Mně vyrazila z ruky foťák a ten málem přistál ve vlašáku. Protože sem seděla vedle ní, odnášela sem bujarou náladu pološílené ženy. Dostávala sem herdy do zad, byla sem skoro popálená od cigarety a měla sem otlučený žebra. Svižně sem uhýbala abych se vyhnula nějaké té zlomenině, což se mi nakonec povedlo. Kluci když viděli jak je Efa v ráži a neustále vyhrožuje striptýzem, udělali z ní hlavní hvězdu večera a dokonce jí sehnali striptýzový župan. Sima balila vesele borečky a Hugo po pátým pivu začal mluvit. Ostatní se průběžně hádali a průběžně se měli rádi, prostě klasika. Když sme se přesunuli dolů na diskotéku, kluci udělali šou s hořícíma koktejlama a pak se to zvrhlo v Efí striptýz. Něco tak bombastickýho svět neviděl. Bombastičtější než samotná Efa byly už jenom její kalhotky velikosti prostěradla na dvoulůžko. Po ní se toho chopil nějaký boreček, mladý tělo, hmmmm, matky byly u vytržení. Pochopitelně sme dělaly největší bordel. O půlnoci sme vyběhli ven, což je ve městě šílenství a sebevražda. Došlo mi to, když mi pod nohama bouchly dvě petardy a brutálně mi zalehlo ucho. Radši sem pak zalezla a zatímco ostatní se venku vystavovali smrtícímu riziku zábavné pyrotechniky, čuměla sem na novoroční projev Ozzáka. Mohutně sem si nakradla šampáňo, abych přežila Noví humor. Neboli Nova nás baví. Po půlnoci sme se přemístili dolů na diskotéku, kde Efa sbalila striptéra, zalehla ho na sedačce a my sme jenom zděšeně zíraly, jestli ho nebudem tahat vmáčklýho do gaučových pér. Do Simy tam vrkal osumnáctiletý mlaďoch. Mně přišel vizitkář, pan velkomožný podnikatel manažer. Ble. Celý večer mě obskakoval, odnášel mi talířky, misky a sklinky a vrhal na mě slizský pohledy. A měl růžovou košili. A červený obličej.
Kolem čtvrté ráno sme se unavili a byl čas jet domů. Můj velkolepý plán byl vzít si taxíka, abysme nemrzli. Jenomže zavolat tágo žádná sranda. Původně sme měli domluvený, že si vezmem taxíka, který přiveze jednu známou, ale když dojel, ukázalo se, že nás vzít nemůže, protože už má jinej kšeft. Musela sem teda volat jinýho. Řekli, že za čtvrt hodiny nás nabere před barem. Stáli sme tam jako blbý trubky, já mega nasraná, protože neumím čekat, a nejvíc neumím čekat když je zima. Sima furt řešila jakýsi nesmysly, kdo komu kde zahýbá a jak je to možný a jak ji to pobuřuje, Efa kvičela, kolik na rautovým stole zůstalo řízků, a Hugo to občas proložil nějakým skřekem. Když už sme tam stáli půl hodiny, zmrzlý jak bobky ledních medvědů, zavolala sem na dispečink znovu a chystala sem se zeptat, kde do prdele kurva ten debilní taxík je, ale nikdo, nikdo to tam nebral. Zavolala sem teda ještě na jinou taxislužbu, ale tam to taky nezvedali. Snažila sem se teda aspoň chytit ňákýho taxíka na cestě, ale byly obsazený. Ti tři se tam klátili jak ožralí vorvani a završila to Hugova hláška: "Vyser se na to, chichichi." Měla sem dost.
Rozhodla sem, že pudem pěšky na rozjezd. Sima měla starost, že pojedem se samýma ožralcama, kteří budou dělat bordel. Nebylo to tak. Kupodivu všichni seděli slušně a způsobně jak kdyby sledovali operu a jedinej rozruch sme tam dělali my. Nejvíc teda Efa.
"Tys byla stejně nejvíc královna večera." Řekl Hugo.
"Kdo? Já?" Zachrchlala sem.
"Nééé, já myslím tu.... " Ukazoval na Efu.
"Hah, ty vole, ty posranče, motherfucker, ty si nemůžeš vzpomenout, jak se menuju?" Rozezněla se Efa. "No to su já, žena, žena z ráje vyhoštěna, žena z žebra vytvořena, ty pičo."
"Žena z pekla vyvržena." Doplnila sem.
V návalu smíchu mi vrazila herdu do zad. "Ty volééééé, týý vole, kurva, žena z pekla vymrštěna."
"Démon z pekla." Řekla Sima.
"Pekelný monstrum, tebe by i peklo vyvrhlo. Na tebe tam nemají síly." Přidala sem se.
"Ježiši, vy ste sráči jebáči." Upozornila nás. "Já sem tam zapomněla ty naběračky. Vy ste hovada."
Bojovým pokřikem "hovadům zdar" sme se rozloučili a zalezli do svých doupat. Musím konstatovat, že letošní silvestr se vyvedl. Až na to, že mám zalehlý ucho, nikdo není zraněn. Nevolali sme záchranku, nikdo neskončil na záchytce. Nikdo se neporval, nikdo se nepoblil. Takže vlastně.... když nad tím tak přemýšlím, bylo to pěkně trapný :)