Dancing Queen

V pátek byla naplánovaná akce u Simy doma. Sima říkala, že to bude v klidu, jakože jenom popijem a trochu předoslavíme ty její narozky. Že to v klidu nebude mi došlo, když sem se dozvěděla, že příde Efa s jejím přítelem.
Koupila sem víno a jakousi hnusnou japonskou směs, což měly být nějaký křupky, ale vůbec bych si nedovolila to tak nazvat, protože něco tak strašnýho můžou prodávat snad jenom ve zverimexu. V devět večer sme seděli u Simy v kuchyni, chlastali a jedli chlebíčky. Seznámila sem se s Efím boyem Ríšou, který nepil, prý aby nás měl pod kontrolou. Všichni byli zase jak urvaní z řetězu, nejvíc pochopitelně Efa. Rýpala se v japonské směsi, vyhazovala od tama medovo-kořeněný křížky a frflala: "Ježiši ty seš sráč, cos to koupila? Panebože, tos nemohla koupit normální ořechy? Ty seš woe orion naše hvězda, ty sračko." Smály sme se jak vorvani, Sima mi furt nalívala hnusný kyselý víno, a že bylo tak kyselé přesto sem se opil. Sima rozhodla, že pustí céda. "Teď vám pustím výběr... jak se to Janino řekne anglicky?"
"Best of"
"Teď vám pustím výběr Best Of volové."
Nahodila Billy Talent ("co se divíš, každýho nakazíš, seš jak mor"), Gány a Foo Fighters.
Efa obracela oči, ta by si nejrači pustila Morandi. Ríša se zdržel hlasování. My sme se Simou vedly vědecký debaty, jak už je dobrým zvykem.
Sima: "To má koule tyjo, Janino, dělej bubeníka."
Popadla sem teda smotaný dřevěný ubrousky a třískala sem do stolu do rytmu Foo Fighters.
Sima: "Dělám Dejva, takže zpívám. Ty jo, to je borec."
Já: "No to je. Bubeník je ale hezčí."
Sima: "No no je kusanec. Kdybys ho Efo viděla, no ty jo."
Já: "Bacha, ten je můj, ty máš Dejva."
Sima: "Jo jasně, ten je taky dobrej. Ale dobře to teď rozjeli co?"
Já: "Jak teď?"
Sima: "No jako kapela, sou dobří."
Já. "Ale oni nehrajou odteď."
Sima: "No tak dva roky. Ale sou dobří."
Já: "Nehrajou dva roky. Dyť mám nahraný Everlong ještě někde na videokazetě, to musí být už tak deset let."
Sima: "Si děláš prdel."
Já: "Ty jo, a co by Dejv celých těch deset let asi tak dělal?"
Sima: "Byl by doma?"
Ríša jenom kroutil hlavou, jakože "kolik vám je holky let...". Efa se mohutně napila vína a bouchla mě do zad. "No jo, ty víš všechno nejlíp, ty seš hvězda, woe. Kde máš svoje hvězdný naušnice? Tam máš jakýsi trapný cosi.... ty pytle hoven, co to je?"
"Čtyřlístky." Objasnila sem. Že sem si je vzala jako talisman proto, abych přežila Efu ve zdraví, o tom už sem se nezmínila.
"Ježiši, čtyřlístky. Ty seš hvězda. No ale teda nejseš hvězda jako já, ti říkám. Já chodím ze školky v návlekách. Normálně si v nich odejdu, jdu dom přes celou dědinu, vole megere megere kris kros, chachááá, ještě se stavím do vobchodu, dobrý den, tady mě máte, jsem paní Návleková, a doma zjistím, pičo, že je mám na nohách, tak je druhej den vrátím do školky a vodejdu s jinýma, chachááá chró".
Rozhodli sme se, že pudem na diskotéku. Teda já sem se nerozhodla. Oni se rozhodli. Snažila sem se tomu mohutně zabránit, ale nešlo mi to. Byla sem donucená zavolat taxíka. Řekli, že tágo bude u baráku za pět minut. Luplo mi z toho za krkem, protože Efa si zrovna malovala oči, což dycky trvá hodinu, navíc Ríša si vzpomněl,že si musí vyčistit zuby. Zapomněla sem dodat, že je metroš, z čehož Sima měla šílenou srandu. Takže sme ještě dostali přednášku o výhodách zubní pasty Colgate Total White Now a pak, zatímco už sme všichni byli obutí a oblečení a já nervní jak tuleň, si pígloval zuby a nevypadalo to, že by chtěl přestat. Sima mě vyhodila, ať zdržím taxíka, a tak sem teda šla ven. Už tam stál. Naskočila sem a zoufale sem řidičovi vysvětlila, že nahoře mám ještě tři kamarády, kteří si ale ještě nutně musí vyčistit zuby, fuck, a tak musíme ještě čekat a ať někam zajede.
"Tak vy máte takle čistotný kamarády?" Vyzvídal taxikář.
"No oni to nejsou kamarádi, to sou dvě kamarádky a jeden kluk, ale zrovna si vzpomněl, že si musí nutně vyčistit zuby, tak tady budeme prostě čekat." Řekla sem nasraně.
"Aha, tak to musí, když jedete na diskotéku, aby pro vás byl čistý a voňavý." Uchichtával se taxíkář.
"No to může, ale jak dlouho tady budem čekat, že jo.."
"Tak to má dobře zařízený, když má tři holky, tak musí o sebe dbát, že jo?" Udeřil taxikář.
Já: "Ne, tak to není, to není náš borec, to je jedné jenom... týpek." Celkem sem z toho byla znechucená, co si o mě ten člověk myslí. Nevím, koho teda vozí, ale toto... no sodoma gomora. Pěkně mně dal.
Pak ti tři konečně dorazili a odvezl nás na disku.
Na diskotéce je jediná dobrá věc, striptýzová tyč. Atrakce numero uno. Hned sem ji obsadila. Pak mě teda na chvilku vyštípala Sima, když si zkoušela šplh. Narozdíl ode mě jí šplhání šlo, já už se ani nepřitáhnu. Ale nebránilo mi to v tom, tančit a kroutit se, a dělat tyčový kreace. Efa byla jinej formát, ta se ještě začla svlíkat.
Přežila sem tak několik hodin a několik děsných diskotékových hitů. Zpátky sme si zase vzali taxíka, tentokrát sme zase museli čekat na Ríšu až si doumývá ruce.
Druhej den sem byla úplně vyřízená. Namožený ruky, nohy, otlučený kolena, žebra, lokty a modrák za krkem. Na tyč už nikdy víc. Ještě teď se z toho dostávám.
Sem zase jednou přecenila svoje síly. Striptérka ze mě prostě nebude, musím se s tím smířit.

Zdeptaná Sima a vesmírný ještěrky

Velefirma kde se mnou vedli hodinový pohovor, se mi samozřejmě ani neozvala, jestli mě vzali nebo ne, z čehož je jasný že nevzali, ale když už dělají tolik voprdů, mohli poslat aspoň mejl. Dělají machry a hajzl mají na chodbě. A recepci v průvanu. Takže si tam vesele může sedět slečna "I´m plastic, it´s fantastic".
Sima bude mít narozeniny. Třicátý. Je z toho v depresi už půl roku, ale teď zoufalství vrcholí. "Řekni mi, řekni mi, jak to mám slavit? Co chceš slavit?" Bědovala u piva.
"Že seš blíž ke smrti." Podotkla sem vtipně. Hodila po mně škaredý pohled staré třicátnice.
"Třicítka je strašný věk." Řekla.
"No jo, to je skoro půlka života. Když mi bylo patnáct, tak sem si přísahala, že se ve třiceti zabiju, abych tady nevydýchávala vzduch." Řekla sem popravdě.
"Já su fakt v depresi." Potáhla z cigára. "Představ si, že minule sem stála u baru, a tam ti mlaďoši, tak kolem těch třiadvaceti, tak sem řekla, že mi bude teďka třicet, že jako budu dělat oslavu, a čekala sem, že řeknou, jakože ´no né, tobě a třicet, to si děláš srandu´. Ale Jano, vono se to neděje!" Třeštila na mě oči, ve kterých byla smrt. "Do toho všeho... Efa má dalšího nabíječe. Víš kolik mu je?" Mávala si před obličejem cigaretou.
"To nevím." Přiznala sem.
"Dvacet! Představ si, dvacet."
"Tak to je lepší skóre než šestnáctiletý, ne? Kde vona je vůbec bere?" Zajímalo mě.
"No tak ona bydlí v nějakým skoro rodinným domku a tam bydlí jedna rodina, ti mají syna a za tím synem tam chodí kamarádi. Jenomže nemůžou u nich doma kouřit, tak všichni chodí k Efě."
"Ona má stálý přísun mlaďochů ty jo." Smála sem se.
"Ta se má." Pokývala Sima hlavou. "Nikam ani nemusí chodit."
"Ona je vlastně jak sklípkan, jenom čeká, kdo jí uvízne v doupěti." Smála sem se.
"No a druhá věc je, že ty lidi, co chcu pozvat na narozeniny, nechcou aby tam přišla Efa. Jedinej, kdo to chce, seš ty, Lucka a Peťa. Ostatní mají frfly."
Představila sem si, jak zas budu obouchaná, ohořelá a neslyšící z Efích výkřiků typu "megere megere kris kros" a nebyla jsem nějak schopná určit kde vzala Sima jistotu, že Efu někde chci :)

Je mně strašně smutno po létě a po fesťákách a po koncertech. Chybí mi se prostě někde na slunku vyplácnout se škopkem. Někde, kde je každýmu jedno kdo jsem, co jsem, co mám za sebou a co před sebou. A kde hlavně hraje hudba a zvuk z bubnů drtí žebra. A kde je energie milion a člověk tam žije, a ne přežívá. Tak to bych chtěla. Být někde mezi svýma.

V neděli u nás byla na návštěvě tchýně, prý podívat se na Anju. Přijela, zahlásila že na tu samou jízdenku, na kterou přijela, se chce dostat ještě zpátky, takže si vypočítala, kdy má zase vyjít. Což mně přišlo dobrý, ale zase na druhý straně... no, aspoň přivezla řízky a bramborový salát. Ze sportu sem se zeptala co dělá její rodina, protože se jako moc nestýkáme. A zjistila sem, že Hugova ségra, která je učitelka, a je strašně hloupá, se rozešla se svým přítelem, se kterým měla.... psa :) Jorkšíra. A protože oba psa milují, mají jako o něho střídavou péči.
"To jako pes jezdí k Jirkovi na víkend?" Chtěla sem vědět a dělala sem, že se nesměju.
"No oni si Endžinku střídají po týdnu, víš." Řekla mi tchýně s vážnou tváří.

Jako by toho nebylo dost, dostala jsem email od Vesmírných Lidí. Varují mě, abych se nestala čipový otrok. Protože pokud se nechám očipovat, budu zotročena vesmírnýma ještěrkama ve službách pekla. No ty vole. Takovej dlouhej mejl, to byl vyloženě námět na román. Jako vymakaný to mají, to zase jo :) Hlavně argument, že očkování vlastně v této době vůbec není potřeba a pouze slouží jako příprava lidí na očipování. No kdo todle vymýšlel, to musel být frajer.

Ukopla sem si malíček a to tak, že hodně. Bolí to jako prase. A v noci se mi zdálo, že jsem byla igelitový sáček. Co z toho plyne, to už snáře neuvádějí.

Pohovor

V pondělí proběhl další pohovor. Mělo to být na místo recepční. Kam až sem se musela kodrcat, v té děsné zimě, ani radši nemluvím, protože pak bych musela psat, jak mě nějaká pomstychtivá důchodkyně poslala úplně jinam, takže sem musela obcházet půlku sídliště. Do firmy sem teda zase dorazila nasraná, kalhoty obalený sněhem a rozpouštějícím se blatem, nos červenej, vlasy rozcuchaný, protože sem si musela sundat čepici. Prostě elegance jako sviň. A to sem si ještě svědomitě předtím žehlila halenku. Po delším bloudění ve firmě jsem našla ženu, která se mnou měla provést pohovor. Pořád se jenom usmívala, tak sem si říkala, to je fajn, to pude dobře, s usměvavýma lidma se dobře mluví. Že já se dycky nechám opít rohlíkem! Nechala mě čekat dole v hale a abych předstírala zájem, listovala sem si jejich katalogem, i když jsem měla daleko horšejší starosti, protože se mi spustil sopel a já sem neměla kapesníky. Což mi značně komplikovalo situaci. Zuživě sem hledala kapesníky, ale nikde se u mě nenacházely, tak sem to vzdala a silou myšlenky sem rýmu zarazila. Když byl sopelní obřad dokonán, přišla si pro mě žena a zavedla mě do výslechové komory. Byla sem připravená na všechno. Ale to, co přišlo, bylo vážně sado. Ani historky mých pivních kamarádů o výslechách na Nopce nejsou tak strašidelný. Vyhlašuju to za nejhorší pohovor mýho trapnýho života. Protože byl nejdelší. Vytáhla asi pět stránek á čtverky a zahlásila, že teď se bude teda na něco ptát. Následně z ní zmizel úsměv. Ptala se a zapisovala. Semtam prohodila doplňující otázku. A já sem se klátila v židli, dělala sem rozumy a humory, smála sem se a v duchu sem umírala. Moje důstojné Já skřípalo zubama a křičelo.

Otázky byly následující:

Co naší firmě můžete nabídnout?
Jaká je vaše dosavadní praxe?
Proč si myslíte, že se na tuhle pozici budete hodit?
Co si myslíte, že bude náplní Vaší práce?
Jak vycházíte s kolektivem?
Jak vycházíte se šéfem?
Co byste dělala kdyby vás šéf delší dobu neocenil?
Co vás demotivuje?
Co vás motivuje?
Co byste dělala, kdybyste nemusela pracovat?
Jaké jsou vaše zájmy?
Jak by vás popsali kamarádi?
Proč by vás tak popsali?
Jaký je váš největší idol? (nééé, nebyl to Ben)
Popište váš den.
Co je váš největší životní úspěch?
Co je váš největší neúspěch?
Co se vám v poslední době povedlo?
Co se vám nepovedlo?
Dokážete dělat přesčasy?
Pracujete radši na samostatných úkolech nebo v kolektivu?
Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste si vyčarovala?
Kde si myslíte že budete za dva roky?
Kde budete za deset let?
Kde byste chtěla být za deset let?
Co byste změnila na svým životě?
Na jaké pozici byste chtěla pracovat, kdyby to bylo možné?
Jaká je vaše nejlepší vlastnost?
Nejhorší vlastnost?
Co byste dělala kdyby vám zákazník řekl, že váš kolega něco pokazil?
Proč jste skončila v minulém zaměstnání?
Co si myslíte, že byste dělala, kdybyste měla na starosti tady vzorkovnu?
Co byste dělala, kdyby na vás byl zákazník nepříjemný?
Jak jste na tom s jazykama?
Umíte Power Point?
Jak jste na tom s uživatelskými programy na PC?
Jaký byl váš největší pracovní úspěch?
Jak jste v minulém zaměstnání vycházela s kolegama?
Jaký je podle vás nejlepší šéf?
Jak si představujete ideální práci?
Jak si představujete ideální život?
Čeho chcete v životě dosáhnout?

Jako tady to skončím, protože pakárna. Chtěla sem jenom zapípat "mohu poprosit o sklenici vody?" ale ani na to sem neměla čas. Potom mi žena dala papír, že mám napsat jakýkoliv text na stránku a půl, jako kvůli grafologickýmu rozboru, a odvedla mě do jiné místnosti. Na schodech sme potkaly další účastnici výběrového řízení. Měla saténovou červenou halenku, sukni těsně pod prdel, lesklý silonky, brutálně vytrhaný obočí, pusu obtáhlou červenou rtěnkou, vlasy sčesaný do upravenýho culíku a přes kozy neviděla na schody. Představila se ženě. Žena řekla, že za chvilku se jí bude věnovat, ať chviličku počká. Prsatka vydechla "jistě..ééé". Měla to nacvičený z nějakýho porna. Bylo mi jasný, že svoji slohovku budu psat zbytečně. Nenechala sem se zdeptat a když už sem uvedla jako svýho idola Dalajlámu, vzpomněla sem si na jeho "nikdy se nevzdávej" a vzpomněla sem si taky na Bena, kterýho sem neuvedla, a taky na jeho "nikdy se nevzdávej". Sedla sem si teda k papíru a pozorovala borečky kolem sebe. Byli tam samí takoví mladí, hezcí, šikovní, dlouhovlasí... no inspirativní. Nejdřív mě napadlo napsat text nějaké písničky. Protože to bylo stejně jedno, co tam vysmolím. Protože nemám kozy čtverky ani místo mluvení nevzdychám. Ale nakonec sem si řekla, že se přece jenom nevzdám. A tak sem napsala traktát o tom, jak mám ráda Brno. Chtěla sem napsat něco ušlechtilýho, ale nějak se mi tam vetřela historka, jak sem v hliněným zákopu u baráku dostala šutrem do hlavy.
Tímto dělám za tímhle pokusem o získání místa tlustou čáru. Jediný, co sem si z toho odnesla, je pozitivní "horší už to být nikde nemůže".