Další utrpení v kadeřnictví

I´m nothing, but I´m tin girl, don´t feel any pain.

Všechno se sype jak domeček z karet, všechno se bortí jak hrad z kostek, zkrátka všecko se kurví.

- Aničku bolí uši. Furt nevím co se z toho vyvine. Kníká a v noci moc nespí.
- Nestíhám ji vodit do školky, nestíhám ji vyzvedávat a celý systém vyzvedávání se boří a všecko je špatně. Budu to muset asi řešit chůvou, nebo co.
- Nemám ji kam dat o prázdninách, šest týdnů - dlouhá doba
- Nedostala sem se do Prahy na Chrise Cornella, protože všichni se na mě jednoduše vykašlali, a i kdybych chtěla jet sama, neměl by stejně kdo hlídat Anju.
- Nedostanu se ani na fesťák, kterej už mám zařízenej, protože Hugo zrovna jede na Brutal
- Doma to stojí za hovno, domácnost je tak tichá, až je hlučná
- Páteční den v práci stál velice za hovno, protože sem měla odpolední směnu. Doma sem to nemohla vydržet, tak sem tam opruzovala už o půlhodinu dřív, protože sem chtěla jít s Fikou na oběd, nakonec ale lilo jako prase, takže sme seděly na okně, zíraly ven a prohazovaly si empétrojky. Chtěla sem jí dat poslechnout Eminema, ale prskla na mě: "Né, dík, textový soubory neposlouchám." Sedla sem si pak za Teplouškem, a ten mi řekl, že když mám tak posraný dny, tak se rozhodl mít je posraný taky, abych v tom nebyla tak sama, a už se to děje, už se to všecko sere.
Nejhorší ze všeho bylo že sem večer musela dvě dlouhý hodiny pracovat se Sosálem, a ta mařka je tak děsná, že kdyby se ta děsnost zhmotnila, tak to přeroste Everest.
- Z práce se mnou jel Mumínek, kterýmu je dvacet, bavili sme se o lidech co chodí do Livinu, ptal se mě jestli tam chodí mladí nebo staří.
"Jak to myslíš, staří?" Zeptala sem se udiveně, do klubů přece důchodci nelozí.
"No mladí, to su jako já, a staří... to seš jako ty." Zahlásil, a ukrutně se tomu smál. Ale já mu to nedaruju, v pondělí mu odpojím klávesnici, se bude divit.
- Laura mi vyčítá, že sme nešly na Lennyho, to je ale pozdě bycha honit.
- Haribo visící na balkóně ztratilo barvu.

Ze všech těch hrůz sem se musela vzpamatovat, a vyřešila sem to tím způsobem, že sem si v sobotu udělala hezký den. Nebo sem si myslela, že si ho udělám. Vymyslela sem, že se pudu nechat ostříhat. No tak jako ó ká. Vlezla sem do kadeřnictví ve Vaňkovce, kde se mě ujala jakási žena hužvovitého tvaru. Vysvětlila sem jí, jak to chcu ostříhat. Jakože vzadu zkrátit, vepředu nechat dlouhý.
"Takže takový jako vajíčko." Řekla.
Vyděsila sem se. "Né. Normálně mě ostříhejte." Představovala sem si takový ten dobrý účes, o který se snažím už věky ale kadeřnice tomu nějak nerozumí. Je to tak těžký, do prdele, vzadu to ufiknout a vepředu nechat afinu a nic, opakuji, nic s ní nedělat? Stříhala mě asi dvacet minut, zbytek času (asi dvě hodiny) sem strávila nudným umýváním hlavy, foukáním, česáním, podtáčením a tužením. Ježiši. Měla sem chuť jí říct ať mě vezme trojkou, abych todle už nikdy v životě nemusela absolvovat. Když mi tužila vlasy už půl hodiny, byla sem fakt nasraná. Ale hužva si nedala pokoj a musela mi ještě vpálit: "Vy se o ty vlasy nestaráte. Děláte si nějaké vlasové kůry? Zábaly? Balzámy?"
Jebu ti na vlasy, fuck off, už takle dostaly víc času než si zasloužily. A to už úplně mlčím vo tom, že mě celá ta sranda vyšla na čtyři stovky.
Abych si spravila náladu, zašla sem na jídlo. Dala sem si kalamáry s hranolkama a uklidňovala sem se tím, že když budou kalamáří kroužky gumový, udělám si z nich aspoň náramky a všem budu smrdět, za trest. Naštěstí byli dobří, tak sem se přejedla a šla zkoumat výstavu fyziky. Zadrhla sem se u sloupce, kterej byl naplněnej vodou, a v něm byla flaška, a když se šlapalo na pedál dole, tak ta flaška šla ke dnu. Sem to prostě nechápala a eště víc mě rozčílilo že tam k tomu nebylo nic napsaný. Teda bylo. Bylo tam napsaný: "Z jakého důvodu jde lahev při sešlápnutí pedálu dolů?" A nic. To je celý jako. Tak takle se umím zeptat taky. Sledovala sem flašku a lidi, kteří chodili dupat na pedál a celá situace mě rozčilovala. Jak to má být poučný když u toho není žádný vysvětlení. Čučela sem u toho jak důchodce do regálu s jogurtama, strávila sem tam snad hodinu. Pak mi to nedalo a šla sem najít někoho kdo to ví. Odlapila sem slečnu, co tam na tu výstavu dohlížela, bohudíky se projevila jako kompetentní osoba a vysvětlila mi, proč ta flaška jako teda de dolů. Pak sem si mohla jít koupit rifle.

Ve středu proběhla brutální firemní pařba. Sešli sme se v počtu jedenácti kusů a nastalo pravý peklo. S Fikou s Teplouškem sme utvořili brutální trojku, kterou by nepřeřvali ani nejbrutálnější rowdies. Průběžně za nama chodil pinkl upozorňovat nás, že v hospodě nejsme sami, ať se jako zklidníme. Ochočila sem si vedlejší stůl, a s chlapama sme tvořili průběžně mexickou vlnu. Prostě hukot. Když sme usoudili, že sme se podniku natrápili dost, přesunuli sme se do Livinu. Cesta to byla krušná. Na silnici sem se nějak zasekla, a skoro mě zajelo auto, ale na poslední chvíli na mě skočil Patrik a strhl mě na chodník, a tím mi zachránil život. Slíbila sem mu, že mu další den v práci budu sloužit. Druhej den nás do práce přišla půlka. Teplouška sem budila telefonem. Došel až někdy v deset a za největší katastrofu považoval, že nemá vyžehlený vlasy. Vtipkin mě zasáhl vlaštovkou do hlavy, což mělo za následek že mě rozbolela jako kráva. Zalezli sme pak s Očkem pod stůl a Vtipkinovi sme za to svázali tkaničky k sobě. Hroznej den. Vážně děs.

Ještě před spářkou sem si musela jít vybrat peníze do bankomatu. Vystála sem teda mohutnou frontu, než na mě došla řada. Pak sem tam dala kartu, bankomat ji spolknul a dlouho předlouho se nic nedělo. Začla sem být zoufalá. Za mnou fronta jako prase, lidi měli frfly a já sem neměla ani peníze, ani kartu. Zavolala sem si k tomu pak Teplouška s Fikou a společnýma domluvama, kopáním a mačkáním sme pak docílili toho, že mi to vydalo aspoň kartu. Šla sem potom k dalšímu bankomatu, kterej je na maliňáku ve spořce, ale spořka byla zbořená. Byla tam jenom jakási cedule, že je to přesunutý někam jinam, do prvního patra. Našla sem si teda budovu, kde to mělo být a snažila sem se tam dostat, ale dveře byly jaksi moc zamčený. Už dost nasraná sem šla na Jánskou, vešla sem do haly, a tam... bankomat mimo provoz. Tak sem teda šla ven, k dalšímu bankomatu, ale ten zase transakci nemohl provést. No ty vole. Pařit sem teda šla bez peněz, lepila to za mě Fika. Ve čtvrtek sem koukla na výpis jestli se mi ten litr náhodou neodečetl, a jak to asi dopadlo... odečetl. Tak sem volala teda na zákaznickou linku, jako co to jako má být a operátorka mi řekla, že mám eště počkat. Jakože to nějak samo zmizí, nebo co. Tak já čekám. Jenomže odečtená tisícovka není brzlík aby to samo mizelo.

V sobotu sem byla u Simy a jako téma večera sme zvolily "tresty smrti". Nad tím sme vydržely kafrat dvě hodiny.
V neděli sem šla s Laurou na procházku, ale nechtělo se nám chodit.

To je všechno ze života zdechlé larvy.

Praha calling

No vole vogo! Jeden den ráno sem si mrtvolně vstala, zapla telku a vyvalila se na mě zpráva že Chris Cornell bude v Praze. Už dvacátýho prvního. No ty vole. Snažila sem se netřepat, ale nakonec sem si šla stejně vykouřit dvě cigára aby to se mnou neseklo. Srdeční zástava hned po ránu. Že pojedu mi bylo jasný hned od začátku. Protože nejet, to je jako trestný čin. Soundgarden byla jedna z nejvýznamnějších kapel mýho života a my se s Chrisem milujeme už přes deset let. Až na to teda, že udělal tu strašnou desku s Timbalandem, ale to už sem mu vodpustila. Takže Roxy to jistí, já si ho tam odchytím i kdybych za to měla duši zaprodat, akorát mě trochu znejisťuje fakt, že na netu nemá žádný fotky s fanouškama. Zkrátka nemá, nejsou, neexistujou. Ale slavnostně přísahám, že mně neunikne. Nikdo se mnou nechce jet, su já to ale chudák. Takže zřejmě pojedu sama. Bělím teda zuby, vybírám trička, musím si nabarvit hlavu a celkově se vylepšit. Mám na to už jenom týden, což je děsný. A nevím jak to bude s foťákama. Doufám že mi ho tam neseberou.

Hm, a teď byli v Roxy Flogging Molly. Taková škoda. Je snad nikdy neuvidím, do prdele práce. V říjnu tady ale pak mám Anti-Flag a Alexisonfire. Budu se muset v práci otáčet, abych na to všechno vydělala. Už sem se uskromnila, dobrovolně se vzdávám Lennyho a Marylina. Stejně bych na ně šla jenom z občanské povinnosti. Offspring mě letos minou, nejblíž budou na Slovensku na nějakým fesťáku, chjo.

Všichni v práci už plánujou dovolený, takže sem se rozhodla rozhodnout se na kterej fesťák pojedu. Myslela sem původně, že RfP, ale program není žádná moc velká prda, tentokrát se mi zdá slabej. A je to drahý. A velký a moc lidí. Pak sem měla v záloze teda Hrachovku. Ale ! Já nebudu, opakuju nebudu, na stejným místě jako Ewa Farna, opakuji, nebudu, prostě ne. Trapnost té osoby by mě zasáhla i kdybych utekla do Valmezu, a prolezla by mě jako radiace. Takže vod toho pryč. Pak sem se dívala na punkový fesťáky, jenomže jedinej takovej o kterým vím, je na Točníku, a hlavní headliner je kapela, co se menuje "Na psu vši". Děkuji, nechám si ujít. Pláču po normální hudbě. Chci si sem přemístit Warped Tour. Nebo zajet do Kanady. Protože tam je například: Aiden, Alexisonfire, Anti-Flag, Flogging Molly, NOFX a ták. Tady prostě není nic schopnýho. Ale někam vyrazit musím, to je jasný. Ta Farná mě sere.
Bojkot fejsbůku mi dlouho nevydržel. Odolávala sem dlouho. Ale pak mi Teploušek řekl, že bez fejsbůku jako bych nebyla, a že žít se bez toho prostě nedá. A tak sme úterní odpoledne strávili tím, že sme tam teda zařizovali můj účet, a když sme ho zařídili, zjistili sme že už tam jeden mám. Je to pro mě záhada, kdy sem to dělala, ani nevím, no ale na fotkách je někdo, kdo vypadá jako já, tváří se blbě jako já - a sem to já. Po tomhle fiasku sme už jenom potichu luštili křížovky až do propouštěcí hodiny.
Sešla sem se s Laurou, abysme vymyslely bojový plán na léto. Postěžovala sem si, že fesťáky ňák nestojí za nic.
"Pojedem na Creamfield." Zazářila.
"No tak to ani náhodou." Mávala sem nesouhlasně rukou. "Dyť je to tucárna."
"Aha, tak já nevím...." Posmutněla.
"Ale mám náhradní plán." Oznámila sem. "Na podzim jedou Talenti Evropu. Takže bych to viděla na Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko a Česko pochopitelně."
"Počkej, ty chceš jet jako... jako až tak, jo?"
"No jasně. Kam přijedou, tam budem. Akorát Rusko sem ochotná přenechat ruskám teda." Trhla sem ramenem, jakože co už.
"No dobře. To už abych začla šetřit, že jo." Řekla Laura. "A budu si teda šetřit dovolenou." Dodala.
Laura je totiž boží.
Další den se nám neplánovaně vyřešil problém s fesťákem. Laura volala, že Vlaďka jede na jakýsi fesťák, ještě s někým a má dvě volný místa v autě, tak jestli se nepřivtěrknem. Nechala sem si přečíst program, byla sem spokojená a souhlasila sem. Akorát teda Fixu, Skyline a Wohnouty uvidím už potřetí, no ale neva. Sere mě ale že se na stejdžích bude krýt Tleskač se Sunshine. To bude dilema.

Už zase mám strašnácký myšlenkový období. Začlo to tím, že sme si v práci s Teplouškem vykládali o tom, co bysme chtěli a nechtěli. Já sem řekla, že co chci, to mám, protože si to umím přivolat. Když doopravdy chci. Teploušek řekl, že to je logický, že to je přece fyzikální zákon, a funguje to tak, a já sem řekla bacha na mě, když moc myslím, je zle. Zeptal se, proč teda nejsu bohatá, když si to umím zařídit a já sem řekla, že to přece doopravdy nechcu. Nebo chcu, ale netoužím po tom až tak velice moc, abych to přivolala silou myšlenky, a navím je nebezpečný něco chtít, protože člověk nikdy neví, co z toho vznikne ve finále. Taky sem řekla, že nejvíc se mi plní vedlejší myšlenky, na který se nesoustředím a to je pak průser. Odpoledne sem mu nadala, ať furt nežere tu pizzu, nebo ztloustne a jako tanečník bude vyřízenej, protože ho partnerka nebude chtít. Druhej den přišel celej zdrcenej, že bude muset svou tanečnici vyměnit, protože se dohádali a že za to můžu já, protože sem to na něho přivolala a ať rači už sem zticha. Celej den sem mu pak vařila kafe a dokonce sem se rozdělila o poslední višňovou margotku z automatu.
Odpoledne když sem jela z práce, dívala sem se na lidi co se mnou cestovali v autobuse a přemýšlela sem, jak by se kdo zachoval v případě, že bysme měli nehodu. Jestli támhle ten chlap by byl kliďas a zachránce, jestli řidič by byl hrdina, jestli baba s košíkem by pištěla a jestli by měl někdo blbý kecy. A najednou řááách, na zastávce to do nás zezadu napralo auto. Nikomu se bohudíky nic nestalo, ale stejně... připadám si jak idiot. A je to strašidelný.

V práci sem rozšířila křížovkový mor. Všichni luštíme. Když sem byla kouřit s vrátným, prozradil mi, že bude mít narozeniny.
"Kolikátý?" Zeptala sem se ze slušnosti.
"Dvaadvacátý." Řekl bystře.
"Ale počtvrtý, ne?" Odhalila sem vtípek.
Zarazil se a pak pípnul: "Potřetí."

V sobotu přijela Efa. Sešla sem se se Simou a Efou v lezbím baru, kde sme rozebraly život. Efa zase bodovala.
"Ti řeknu, vole, mě ti chlapi tak serou, to sou takový pytle hoven, že já jak se fakt naseru, a to já se naseru už brzo, tak s nima přestanu šukat a nechám vyschnout celou vesnicu, ti říkám. No co se tlemíš? Ještě budou prstíčkama hrabat a já na ně budu srat, budu si jezdit po vesnici na kole jak reklama na Poděbradku, pičo a všichni mně budou u prdele." Mohutně se napila piva. "A můj starej, vole, ten mě sere ze všech nejvíc. Tomu sem říkala, že jak se ufetuje v létě jako, tak ať zapomene že mu pudu na pohřeb, protože já mám novej kostým, drahej, a já ho nepropotím někde v horku v krematoriu v srpnu. Na to ať zapomene. Řekla sem že jestli chce umřít, tak jedině v zimě, nejlíp v únoru. Jestli skape dřív, tak mě fakt nasere, ti říkám."
"Pojedu na Chrise Cornella, dovedete si představit, co to pro mě je?" Ozvala sem se.
"To je ten šukézní borec, jak sme se na něho nedávno dívaly, jo?" Zeptala se Sima. Pouštěla sem jí totiž celkem nedávno cover Billie Jean.
"Jojo, to je on."
"Víte koho teď miluju já?" Položila Sima zákeřnou otázku. "Já vím, že mě Jana zjebe, ale miluju Jareda."
"Ježiš Simo!" Pohoršila sem se.
"No to sem čekala ty frfle jeden, ale víš co? Něco ti řeknu. Jared byl vyhodnocený jako jeden z nejhezčích chlapů na světě." Triumfovala.
"No a co jako? To je měřítko čeho? Jako že seš ráda, že kdo se líbí tobě, se líbí dalším stovkám ženských který poněkud přehlídly fakt, že Jared je teplouš?" Napila sem se piva.
"Jared vole není teplouš." Řekla Efa.
"Jo, jenom závidíš, že nemáš žádnýho svýho chlapa v žebříčku nejhezčích lidí světa." Udeřila Sima.
"Cha, Simo, ty ses posrala. To mě teda vážně urvalo žíly, že moji chlapi nejsou v posraným časáku People." Kroutila sem hlavou.
"Borec z HIM se taky maluje a není teplej." Řekla Efa.
"Nó, ten je zase ale mega ujetej." Řekla sem. "A Jared teplej je, věř mně."
"Ale dyť má děcka a babu." Obhajovala ho Sima.
"Ty vole, no to je argument teda." Smála sem se. "Ty mu na všechno skočíš. No ale tak dobře, nech si Jareda." Řekla sem nakonec, jakože su hodná.

Přesunuly sme se potom k Simě domů. Tam nastal teprv ten pravej večírek. Pouštěly sme vály na youtubu, kouřily na balkoně a Efa tak ječela, až to vylekalo všechny psy v široko dalekým okolí, a ti nám do toho brutálně štěkali, občas i vyli. Efa si vymyslela, že pustíme novýho Eminema a chtěla po mě abych přeložila texty, což na mě opravdu bylo moc a neochotně sem musela přiznat, že přecenila moje síly.
"Ty texty nejsou nic moc." Řekla sem nakonec.
"No to nevadí." Mávla Efa rukou. "Ale von je takový kuřátko, malý děťátko. Vošukat a zahodit, jachááá uáááá háááá." Kytky na balkoně se z jejího brutálního smíchu vcucly do hlíny.
"Efo, ty kdybys ho zahodila, tak už se nezvedne." Řekla Sima.
"No ty vole, zahodila bych ho až v zimě, v létě nikdo na pohřeb chodit nebude, nebojte sráči jebáči." Ujistila nás.
Když sme sežraly chlebíčky, vypily víno a ferneta, rozhodly sme se jet vyděsit město. Efa si v šalině vytáhla zubní kartáček, pastu, vyčistila si zuby a do uší si nacpala papírový kapesníky. Bezzubýho bezdomovca obrala o pivo, půlku flašky mu vypila a bezďák byl šťastnej jakou si našel fajn kamarádku. Když nás šalina konečně vyhodila, zaútočily sme na Charlie´s, kde to bylo trapný jako dycky. Šla sem se zeptat barmana, kdy už začne hrát dýdžej a ten mi oznámil že přece už dávno hraje. Měla sem totiž dojem, že do té doby tam jede nějaký trapný rádio. Vypadly sme teda do Faces, ale tam to bylo eště ukrutnější a strašnější. Míra únosnosti neúnosná. Jelo tam jakýsi disco, fuj, a ty lidi tam, to bylo na poblití. Mařky obarvený blondýny, popíjející koktejly, s mohutnýma kruhama v uších. Borci značkoví od hlavy k patě, stříbrný řetězy na krku, případně se tam míhali metroši. A ty já fakt nesnáším. Na hlavách to mělo pět kilo gelu, vypadali jak kdyby je vychrchlal vetřelec.
Kdyby tam bouchla bomba, nikoho mi nebude líto. Jedinou radost mi udělalo, že moje nápisy na hajzlech pořád eště drží.

Z výkřiku sojky...

V pátek sem byla ráda jak mi naskočil hlas. Ještě furt nic moc, ale aspoň trochu. A místo abych si znovunabytý mluvení hýčkala, vyrazila sem se Simou na vesnickou zábavu, protože "to musíš vidět". Vesnický zábavy se mě teda moc netýkají a zábavový kapely mě nenadchnou. To už vůbec nemluvím o lonťácích, ke kterým trpím značným despektem. A poslední příšerná zkušenost, kdy mě Eda vytáhl na vesnickou tancovačku, kde byli lidi v krojích, tomu taky moc nepřidala.
Sima byla ve svým živlu. Už po cestě do kulturáku celá zářila štěstím. "Slyšíš? Slyšíš? Ty jo, to bude pecka, už to slyším. Bomba to bude, ty jo."
"Ježiši, kam sem se to dostala." Zasyčela sem. Z pod vrat na nás vyštěkával podvraťák, smrdělo tam pálený listí a kolem nás profičel místní geroj na fechtlovi. "To je lont jako vyšitej." Dodala sem.
Pomalu sem se kodrcala ke kulturáku. Sima už byla kilometr přede mnou, poskakovala a trdlovala jak malý děcko a povzbuzovala mě, ať si pohnu, že už to dávno začlo, a že takle nic nestihnem. Vtrhli sme teda dovnitř a mně zmrzl úsměv. Tělocvična, kolem stoly - a uprostřed tanečníci důchodovýho věku skákali na Airfare. No ty vole. Nevěděla sem, jestli se mám smát nebo... smát :) Protože kdybych byla někým z kapely, todle si dám do klipu.
Nejdřív sem seděla jako pecka, vůbec sem nevěděla co tam mám jako dělat. Dívala sem se na ty lidi a nechápala. Blbý bylo, že se tam nemohlo kouřit, a tak sme chodili ven, ke kulečníku. Simin chlap byl asi nasraný, že se Sima baví, nebo co, a tak jí průběžně chodil opakovat, že s ní skončil, ať už ho nesere, a ať od něho konečně vypadne. Několikrát dodal, že je teplej, aby nám bylo jasný, kerá bije. Šly sme teda se Simou kouřit, stouply sme si do střepů a krve, a slavnostně sme si slíbily, že ty teplouše přežijem. Zábavu sme si užily, ožraly sme se a odskákaly si to. Já sem si natáhla sval v boku a Sima si namohla krk. Někdy v noci, nebo spíš ráno, sme zjistily, že nemáme odvoz, jelikož odvoz se nám nějak ožral, teda spíš se na nás vysral. Šla sem teda shánět odvozáka mezi vesnickou chátru. Ňákej tlustoprd se zlatým řetězem na krku mi vykládal, že mu za hodinu přijede kamoš a klidně nás do Brna hodí. Skočila sem mu na to jak malá holka, nechala sem se kvůli tomu pozval na panáka a taky sem mu nevrazila facáka když mě plácl po zadku. Buřt jeden zparchantělej. Samozřejmě nás nikdo neodvezl a musely sme si brat taxíka. Hrdě hlásím, že sem ho neplatila.
V pondělí v práci to bylo peklo. Nuda a pruda, ajťák se opět snažil vzít mi otisky, ale nedělo se nic. Dojel ňákej vedoucí z Prahy, jakože nás bude školit, a připadal mi děsně šukézní, hezkej boreček, takovej hemžiš s hnědýma očima. Ale přestala sem ho mít ráda když mně spucoval že du pozdě. Nešla sem pozdě. Přišla sem za tři minuty osum.
V úterý večer vymyslela Sima, že musíme jít na pivo. Mluvily sme o koncentrákách. Vytáhly sme všechny hrůzy světa. A musely sme to zapít.
Ve středu sem byla nepoužitelná, ale absolutně. V práci se nedělo nic. Měli sme volat, ale nedělo se to, protože sme neměli přístupový kódy. A tak sme seděli a čučeli. Jelikož sem měla kocovinu jako kráva pila sem furt kafe a sypala do sebe Brufeny. Když mě Enigma na schodech upozornila že kulhám, připadala sem si fakt jako Haus. Bych ale bez těch prášků nepřežila. Zkusila sem se naobědvat, ale zvládla sem jenom rohlík s kafem. Celý odpoledne sem pak vystřihovala s Teplouškem papírový dečky. Na víc sem se nezmohla.
Odpoledne sem se vydala na dobrodružnou výpravu do zdravotní pojištovny. Přihlásit se, že už veleslavně pracuju. Nedonesla sem ale pracovní smlouvu, a tak sem tam byla zbytečně. Cestou domů se mi vybila baterka v empétrojce. Tragédie.
Ve čtvrtek sem zkoušela volat. Sedla sem si vedle Vtipkina, což byla zásadní strategická chyba. Máme hned na úvod vstřícně zahlásit "Jak Vám mohu pomoci?". Místo toho Vtipkin střelhbitě vypálil: "Dobrý den, co Vám mohu?" Jelikož sem měla zrovna někoho na lince, musela sem se hlasově vypnout, dochechtat se, přestat se smíchem plazit po Vtipkinovi, pak sem si utřela oči, vysmrkala sem se a zase sem se zapla. Děs. Zákaznice mi zatím visela na lince a do ucha jí zněla nějaká vypalovačka od Britney. Vtipkinovi sem řekla, že je debil, a že tam sedět nebudu. Vtipkin je totiž dýdžej. A je ujetej.
Pak sem ale to stejný udělala Teplouškovi. Uprostřed hovoru se vypnul, protože něco nevěděl a šel se zeptat Chytračky Škaredé, co jako má dělat. Jak se dalo čekat, Chytrolínka podobající se rejskovi (protože má velkej nos), mu ani neporadila, ani nepomohla, jenom machrovala. Když se teda Teploušek bezradně vracel ke svýmu telefonu, udělal na mě rypák, který škaredou myš značí a já sem na adresu Chytračky dodala: "Nósál Sósál". Záchvat smíchu obrovský, puberta hadra. Jelikož sem se nudila, šla sem se zeptat velitele útvaru, Hemžiše, jak to dělá, že má furt tolik energie. Řekl, že ráno snídá sušenky. Jestli teda todle dokážou sušenky, měli by je zakázat. Protože z Hemžiše je přes den vidět jenom černá čára.
Ve čtvrtek v noci se mi zdálo, že sem jela s Talentama na turné. Vyhodili mě na benzínce v Norsku a řekli, ať se naskladním do tourbusu k Rise Against. No kluci!

V pátek sem v práci ztratila mobil. Nechala sem ho venku na kuřáckým stole. Nějaká dobrá duše ho našla a vrátila na vrátnici, a vrátnej byl na prášky z toho, že mu tam ten mobil zvonil a hrál Devila, a tak obtelefonovával všechny firmy v budově, a zjišťoval komu ten mobil patří, aby se ho už zbavil. A já sem šťastná že sem ho neztratila, protože bych přišla o fotky Aarona. A to už by můj život neměl smysl.
Odpoledne sem se chtěla domluvit s Jájou a Edou že někam vyrazíme, protože sme se neviděli asi sto let. Ale stejně se mi moc nechtělo, protože s Jájou bysme nemohli do hospody a taky se mi nechtělo mluvit o miminech. Taky se mi nechtělo poslouchat, jak vykládá, že Eda "už se polepšil, protože tři dny už nechlastá" anebo že "až se to malý narodí, tak von se změní." A tak sem se nakonec sešla jenom s Edou a zašli sme na pivní dny. Všude bylo narvaný, hafo lidí. Eda už byl najebanej s předstihem, a tak pití dalších škopků pro něho bylo nošením dříví do lesa. Potkali sme známý. Starou pařící partu, seskupení trosek. Sledovala sem je a řekla sem si, že je fajn, že už s nima nemám nic společnýho. Zůstali furt stejně přízemní, hloupí a trapní, jedinej rozdíl je v tom, že na pivní dny někteří už tahají svoje děcka. Sledovala sem zrovna borečka, kterej měl v uchu diamantovou náušnici, bundu Luis Vuiton a bílý rifle, zkrátka metroš jak vyšitej, fuj, když ke mně přišel jakejsi bezďák, kterýmu chyběly tři přední zuby, a řekl mi: "Z výkřiku sojky poznáš jednou i sebe..." A pak se vypařil jako pohádkový dědek. Přemýšlím, jestli to byl posel s nějakým životním moudrem. Řekla sem o tom Edovi. Ten řekl: "Nic si z toho nedělej. Na mě minulej týden sáhla smrt. Byl průvod masek. Stojím ve městě frontu na párek v rohlíku. Najednou na mě někdo zezadu šáhl, tak, na rameno. Otočil sem se teda a tam byla smrt a řekla mi "Dobrý den"."
"A dál?"
"Zase odešla."
"To je divný." Řekla sem.
"Víš že zjistili že su blázen? Doktor mi řekl, že trpím psychickou atakou."
"To ale neznamená že seš blázen."
"Znamená to, že su debil." Opravil mě.

Sedla sem si na schod obchodu Coccinelle vedle bezďáka, kterej jedl klobásu. Braun za mnou přišel špekulovat, kolik stojí taková Coccinelle kabelka. Řekla sem, že rozhodně nevím, protože v takovým obchodě sem nikdy nebyla a nemám to ani v plánu. Byla sem přesně tam, kam patřím. Na schodě, a né vevnitř, s kelímkovým pivem, cígem a bezďákem. Přemýšlela sem, jestli si nekoupím langoš, ale fronta mě odradila, a tak sem rači zůstala hladem. Protože stání ve frontě jistou smrt značí.
Pak mě chytla křeč do nohy a nemohla sem ji žádným způsobem zklidnit. Stála sem, propínala nohu, prošlapovala chodidla, chodila sem, pak sem si zase sedla, ale efekt žádný kromě toho, že sem teda předváděla dobrý šou. Takže sem tam bezďákovi nechala svůj nedopitý škopek a odkulhala sem domů.

Večer sem pak překládala nový Talenty a vyděsila sem se, jak sou ty texty geniální, vsáklo mě to do koberce a nechalo to tam mastnej flek. A já už nejsu.