Život končí ve třiceti

Někdy mám fakt deprese ze svýho věku. A co hůř, z celýho svýho života. Napadá mě, že sem nic nedokázala, nic neudělala, nic nevytvořila, a co sem nestihla doteď, to už nedoženu. Nikdy. Protože odteď budu už jenom stárnout, umírat, a během toho budu chodit do práce, a makat a makat a makat, a pak konečně umřu. Jenomže pak si říkám, že ta smrt není nic extra, dyť je z člověka najednou mrtvola. Já nechci být mrtvola. Nechci ležet na patologii, nahá. Studená. Zmodralá. Dyť to je hnus. Umírat by se taky mělo pěkně. Například by se z člověka měla stát nějaká třpytivá mlha, která se rozplyne. Né mrtvola. Né kostra.
V životě sem nedělala nic, co by mě bavilo. Myslím práci. Furt ztrácím čas v zaměstnáních, který mě nebaví, nebo mě serou. Vytrpím si tam svých osum a půl hodiny a du dom, spat.
Když sem o tom mluvila s Jahůdkou, tak řekl: "No jo, když to máš těžký, když nevíš co by tě bavilo."
"Já ale vím co by mě bavilo." Namítla sem. "Já bych jezdila s ňákou kapelou a psala bych o někom životopis, nebo článek, nebo tak něco. Důležitý je, že bych byla na turné. Protože to by byl hukot. Jenom bych chlastala, psala, hrála pokra, a prospala celej den. Ráj na zemi. A nemusí to být žádná boží kapela, mně stačí cokoliv."
Jahůdka se začal smát. Dělal že se jenom usmívá, ale viděla sem jak se směje.
"Ticho!" Rozkřikla sem se. "Směju se snad já, že tančíš? Protože abys věděl, to je taky dost blbý."
"No to se teda směješ." Řekl.
"Jenomže ty aspoň děláš co tě baví, i když je to blbý." Povzdechla sem si.
"Si nemysli, já už su ze všech nejstarší, za chvilku budu moct dělat jenom trenéra." Postěžoval si. "Když je člověk starej, život nestojí za nic."

Když sem si šly s Laurou sednout na pivo, obě s mírnou depresí, tak mi řekla: "Ještě že seš tak nešťastná, dívat se na šťastný lidi je pěkně na hovno."

Nejvíc zaperlil ale taťka, když sem si stěžovala, že nic jinýho nedělám, jenom chodím do práce, a z práce na nákup, a pak vařím, a uklízím, a večer se skácím do postele abych mohla ráno zase do práce, a že mě tohle nebaví, a to je hovno život, žádnou radost z toho nemám. A taťka vševědoucně nakrčil obočí a řekl: "Ale ono to takle bude ještě dalších čtyřicet let."

Domů sme pořídili plácačky na muchy. Teda Hugo je pořídil. Volal mi z práce, že má plácačky. Těšila sem se na chlast. A zatím to byly hračky pro Aničku, protože furt ujíždí na lovu much. Jednou sem teda honila mola, hajzla, že ho zabiju. Jenom sem ho připlácla a na Aničku sem akčně křičela: "Přines plácačku, rychle, dorazíme ho!" Mola sme následně uplácaly na zemi. Když sem toho kurváka vyhodila, zeptala se mě Anja, proč sme ho museli zabít. Řekla sem jí na to, že mol nám jí mouku a oblečení, tak proto. Dál sem jí vysvětlila, že se ale nic nesmí zabíjet bezdůvodně. Byla z toho chvilka poezie, kdy sem se tvářila, že su strašně mírumilovný tvor.
"Divej. Třeba můžu zabít muchu, protože nám ujídá jídlo." Vysvětlila sem. "Ale můžu zabít třeba šnečka?"
"Néééé." Kroutila Anička mohutně hlavou. "Šnečka nééé."
"Správně. A můžu zabít třeba... lučního koníka?" Pokračovala sem v testu.
"Néééé. Koník papá trávu." Řekla Anička.
"A může se zabít třeba...prase?" Zkusila sem chyták.
"Néééé. Prase přece nic nedělá."
"Hm, to sice nedělá, ale stejně..." Je mu to prd platný.
Moje vysvětlování tak dostalo velký trhliny, protože zabít něco proto, že mám důvod, je kravina. Já mám důvod zabít spoustu lidí a taky to nedělám. Chjo, i my vědci sme někdy s argumentama v hajzlu.

A zpráva roku: Talenti přijedou do Prahy v listopadu! To sem si myslela, tak tohle sem čekala. Takže budu mrznout před tourbusama. Těším se jak prase. Poslední deska sice nestojí za nic, ale i tak, sou to přece moji kluci. A pak mám eště v plánu Vídeň, o měsíc později. Hurá, aspoň bude na Vánocích něco hezkýho.

Teď se balím na dovolenou, pekelně se těším, těším se na to, jak si to užijem s Aničkou, těším se že s ní konečně někde budu a těším se, že vypadnu odtud. Chatka už na nás čeká, všechno domluvený, připravený a co připravený není, na to kašlem. Akorát ta cesta mě štve, pět hodin je celkem dost. Chtěla sem si na cestu koupit časáky, ale rychle mě to přešlo, jenom sem do nich nahlídla. Sem asi fakt zakuklenej chlap, jinak si neumím vysvětlit, že mě nezajímá jakej si mám koupit lesk na rty, jestli jsem zimní nebo jarní typ, jestli je sluneční záření škodlivé a jestli sou baleríny IN. Dále mě taky nezajímá, jak mít deset orgasmů za sebou a jak ošetřit po slunění vlasy. Čím sem starší, tím hůř ty přiblblý redaktorky a jejich bláboly snáším. No nic, pět hodin teda budu čumět z okna.

Přírodě zdar, klíšťákům zmar, a zatím ... nazdar :)

Hurá, dovolená!

Analyzovala sem, proč mě můj život tak strašně sere. A přišla sem na to. Je to tím, že se mnou nikdo nechce sdílet moje hudební nadšení. Nikdo se mnou nechodí na koncerty, ani na fesťáky. A přiznávám, že to je průser. Ta poslední záležitost s Chrisem mě úplně zlomila. Navíc je teď léto, všude spousta dobrých věcí, dobrých kapel a jediný co se kolem toho děje je to, že o tom dokážem kecat u piva. Takže takle jako né. Já eště ve třiceti umírat nebudu, na to je mě škoda. Sima je přesně ten typ, co dokáže dělat velký plány na léto, ale když příde léto, tak skutek utek, a eště si dovolí mi nadávat, že su shnilá, protože nechcu jet s děckama na výlet do Vyškova. Čert aby to spral. Nakonec se spolu nedostanem ani na blbej fesťák v Břeclavi, protože to je dycky ňáký "ale". Laura slíbila účast na Talentech, taky mi ale zároveň oznámila, že tady už se vyčerpala, že tam už po zbytek roku její ochota končí. S Efou nemůžu počítat v ničem, protože bydlí na ubytovně, furt nemá prachy a navíc poslouchá Morandi. Eda nepohne prdelí ze svýho domečku, neboli jak mi řekl naposledy "kdybys ty jo chtěla jet někam na kole, tak jo, ale do Prahy...". Vážený příteli, až budu chtít jezdit na kole, tak se pudu rovnou zastřelit. To už bych taky mohla chtít sportovat.
No, takže to je všecko v prdeli. V Přešticích je fesťák, kde budou Rasmus, a co je mně to platný. Protože jet sama na fesťák, to už je totální průser. Sama jít na koncík, to jo, to eště jo. Ale dva dny na festu, to bych si připadala jako nejosamělejší člověk na světě. And I'm in the crowd but I'm all alone. Takže ale co teď s tím? Rozhodla sem se jednat a najít si člověka s kterým budu jezdit. Nenapadlo mě nic jinýho než kouknout na inzeráty. Jenomže to je zase kámen úrazu. Protože pokud inzerát zní: "Jsem pohledný kluk (45) a mám volný lístek na RfP, nepřidáš se?" tak je mi jasný, že pokud se jako naivní patnáctiletá školačka přidám, cestou na fesťák budu úzkostlivě sledovat jestli má "kluk" ruku na řadící páce nebo na mým kolenu a večer se podivím, kdože si to jde povídat ke mně do stanu. Dále inzeráty znějí: "sme parta kluků a je nám dvacet a hledáme holky, který s nama pojedou a uděláme bordel." No jasně. Je mi teda jasný, že takle to jako nepude. "Jsem rocker sympaťák a hledám někoho kdo se mnou bude jezdit na koncerty, poslouchám Arakain." Chjo. Asi umřu.
Zní to sice blbě, ale musím si najít holku. Což zase bude problém protože nechcu někoho komu je osumnáct a celý dva dny mě bude otravovat s tím jak miluje Márdiho, protože von je takový emo. Ještě jednou ach jo!

Su asi trapná, nebo divná, nebo mladá, nebo blbá, ale nepochopila sem ňák v čem ostatní tak děsně baví ten úžasný facebook. Myslím, že to zase smažu. Divný mi to přišlo už když sem se tam hlásila, ale říkala sem si, že to asi musí být boží, když to všechny tak baví. Jako ale proč by mě mělo bavit číst hlášky typu "hurá pátek" nebo "sláva, začíná mi dovolená" případně "dneska je nuda jako prase". Akorát mě nasírají aplikace, který mi furt chodí, jako ... "Kterému upírovi se podobáš? Které celebritě se podobáš? Co se ti stane v létě?" No koho to zajímá? Co je mně sakra do upírů?

Sousedka odnaproti se zničehonic rozhodla že mně začne tykat. Jakýpak copak. Jelikož je jí padesát, zřejmě se rozhodla že takovýho sopláka jako já nebude zdravit běžným způsobem. Šla sem na nákup a ona na mě vypálila: "Nazdar." A tak sem jí řekla: "Ahoj." Čučela jak péro z gauče.

V práci nás s Jahůdkou vyhodili z našich míst, byli sme přisunuti ke zdi, nicméně stále vedle sebe, což je dobře. Z druhé strany mám Patrika, který je šílený. Pořád na mě piští něco jako "tóó jééé svět Elmóó....". Když telefonuje, hraje si s postavičkama z kindrvajíček, jakože s nima chodí po stole. Hlavně ale sme zjistili, že oba posloucháme Billy Talent. Mimochodem, na třetí album sem napsala recenzi. Moc pěkná nebyla, ale pravda musela vyjít najevo. Kromě čtyř válů je to totiž pomalý, ňáký ucouraný, umírající, a strašně depresivní. A už vůbec nechápu jak Ben mohl nasekat tolik příšerných frází do jednoho válu, jako je White Sparrows. Tak příště, kluci. Ujet může každej, ale příště to bude lepší.

Očko se na mě v práci po ňákým incidentu rozčílil, a řekl: "Já sem si doteď myslel, že si jenom děláš srandu. Ale ty seš normálně a jednoduše zlá!" Něco podobnýho se říká o mojí babce, takže to asi bude ňáká dědičná dědičnost. I když teda né že bych s ní chtěla mít něco společnýho. Takže odteď spolu s Očkem nemluvíme, on je uraženej že su zlý člověk, já su uražená, že si dovolil nahlas říct kritiku na mou osobu.

S Jahůdkou sme si rozhodili dovolený tak blbě, že se teď neuvidíme pět týdnů. Aspoň si teda voláme. Já si do telefonu stěžuju jakej je Očko blbec, a on si stěžuje jak je strašný nosit vyžehlený rifle, jak je strašný nechat si melírovat vlasy a jak mu moli prokousali díru v tričku od Hardyho. U nikoho jinýho by mě todle poslouchat nebavilo, ale od něho mi to příde nějak legrační.

Fika si pořídila kočku. Chodí do práce s kruhama pod očima a s hláškou: "Kočka je pičus."

Patrik mi řekl, že de ze mě strašně moc energie, že dycky když mě slyší, jak s těma lidma do telefonu mluvím, chtěl by to dělat taky tak. Upřímně řečeno, nevím o kom mluvil. Umírám u každýho hovoru. Například se nám mimo jiné měří, v tabulkách, jak dlouhá doba uplyne, než zvedneme hovor. Tak já mám tento čas nejdelší. Já si nejdřív musím pořádně zanadávat, že někdo zase zvoní, co to je a co zas chce, a jó, už to beru, počkej, dyť nehoří, vydrž Prťka vydrž.... A než tohle provedu, někteří to normálně položí. Jahůdka tomu říká "dramatická předehra". Eště lepší sou "dramatický dohry", to někdy fakt vzteky lezu pod stůl. Chjo, chtěla bych dělat letovýho dispečera. Piloti nejsou voprsklí sráči.

Teď mám dva týdny dovolené, hurá. Příští týden jedeme do kempu, ve složení já, Anička a Laura. Na pět dní. Až k Ostravě. To bude hukot, těším se.

V říjnu budou v Praze Anti-Flag, Alexisonfire, The Ghost of a Thousand a Four Year Strong. Budu tam. Eště nevím s kým, ale budu. Chtěla bych hlavně vidět Against Me, ale ti sem v nejbližší době nepřijedou, chjo, škoda.

Mimozemská posádka na talíři z bufetu Vesmír

Některý dny v práci stojej úplně za hovno. Su unavená k smrti hned po ránu a je mi jasný, že se to vůbec nemá šanci zlepšit, naopak, že bude eště hůř. Dolezu do práce, zjistím že mi někdo ukradl hrnek, sežral cukr, a protože se vyklízela lednička, přišla sem i o čerstvý sýr Almette. Poté se mi nepodaří nalogovat do počítače, případně hned po ránu bojuju s telefonem, kterýmu se záhadně přes noc rozbil mikrák, nebo ještě hůř - bojuju se zapletenýma šňůrama. Lidi, kteří pak volají, sou vážně všichni jedlí. Jednou mi nadával chlapík, kterej mi řekl: "Jó Brno... vy tam mluvíte tím... vy tam máte ten...hampejz." Jasně bróku.

Některý dny naproti tomu sou ale v pohodě. Třeba úterý. Nějaký můj pubertální hormon opět vyplul na povrch, následkem čehož mě chytla blbá. Nebo blbej. Nevím kerej z nich to byl :) Ráno Teploušek donesl jahody, a tím si vysloužil přezdívku Jahůdka, protože nám nosí jahody pořád, vodkrajuje ty šušně, naskládá nám je na talířek a my s Fikou z toho máme radost nesmírnou. Jahody po ránu sou úpa boží věc totiž. A musím si přiznat, že kdybych si je měla umýt a uždibat šušně, tak je rači nechám zhnít. Vypila sem si kafe, zvedla sem si jeden hovor a pak sem si šla zapálit s Dejvem, což je týpek, kterej vypadá jako Dave Grohl, je to Ostravák a když mluví, nerozumím mu ani ťuk. Venku na kouření pravidelně taky potkávám borečka kterej je děsně vysokej, a menuje se Jalovec. Uchichtávám se pokaždý když ho vidím.
Očko nevolá, posadili ho na recepci jako sekretářku, dělá nábor nováčků a my z něho máme prdel. Vymysleli sme teda, že mu jako na recepci zavoláme, teda nakonec sme vylosovali Fiku že mu zavolá, protože já bych se smála a Jahůdku by poznal. Takže Fika volala, že jako jí říkali, že má přijít na školení, ale že vona na žádný školení nechce, že chce jít rovnou volat, navostro, protože aby hned vydělávala ty prachy. Sledovali sme Očka jak se tvářil a pak sme se prozradili brutálním smíchem. Povzbuzený svou vtipností sme s Fikou počkaly až pude Jahůdka na oběd, pak sme mu vyply monitor a vyndaly tuhu z propisky. Vrátil se celej uřícenej, protože šel pozdě, honem rychle zmáčkl telefon, že de volat a pak hystericky jezdil myší po stole a čekal až se mu rozsvítí monitor. Když konečně přišel na to, kde je zakopanej pes a monitor zapnul, snažil se něco si zapsat a když to nešlo, hodil po mně vztekle propisku. Když dotelefonoval, vyjel na mě, co to jako mělo být. Ublíženě sem se na něho podívala a řekla sem: "To já ne, to byla Fika." Omlouval se velice a donesl mi meloun. Smíchem mi skákaly ledviny. Potom sme šli s Jahůdkou kouřit a vymýšleli sme, co by sme tak provedli Fice.
"Mohli bysme jí vypnout Num Lock." Navrhla sem.
"Jo to je dobrý." Radoval se Jahůdka. "Ale co dál?"
"Zkoušeli ste podlepit myš lepicí páskou?" Ozvala se šéfka vedlejšího oddělení, která kouřila o kousíček dál.
"Ty jó, to je dobrý." Radovala sem se. Dohodli sme se, že při nejbližší příležitosti si Fiku vychutnáme. Stalo se to odpoledne, když někam zmizela. Jahůdkovi sem dala za úkol sehnat lepící pásku a mezitím sem jí vypla Num Lock. Jenomže Fika se na svoje místo vrátila s vedoucím, jakože potřebuje vyřešit nějaký úkol. Byli sme k sobě otočení s Jahůdkou, čučeli sme na sebe, třepali sme se smíchem a jenom sme slyšeli vedoucího: "No, zadej tam to číslo... zkus to ještě jednou. Jakto že to nejde? Nemáš to seklý?"
Pak sem volala, jakože se nic neděje, Fika k tomu žádný připomínky neměla, a tak sem si říkala, že ani nepoznala, že sme to byli my. Že sem ji podcenila mi došlo když sem se vrátila z hajzlu, sedla sem si na židli a ta se ukázala jako odjištěná, katapultovala mě držkou na stůl a Fika prskala smíchem.
Pak už sme z toho byli tak zblblí, že sme se báli od svýho kutlošku někam odejít.
Další den si Jahůdka ztlumil vyzvánění u telefonu, takže zatímco sme hráli Jméno město..., promeškal čtyři hovory, což by nám ani tak nevadilo jako to, že to hodil na nás. A mimochodem, jméno a město je pěkně blbá hra, protože sme se akorát domlátili bločkama a já sem se urazila když mi nechtěli uznat jako celebritu Barbara Conana a sprostý slovo na L mi neuznali "lupec", protože tvrdili, že tak se ničemu neříká. Ale na mě si nepřídou. Jahůdka měl dokonce tu drzost napsat do celebrit "kastelán" a vykládal nám, že kastelán je přece celebrita každýho hradu.
Pozitivní věc na celým týdnu byla, že Sosál dal výpověď. Nepozitivní je, že Psí holka ji ještě nedala.

Koupila sem si voňavku která nevoní a sluchátka který mi nedrží v uších.

V pátek sem zase dostala depku. Dycky v pátek chytnu depku. Protože všichni se někam těší, všichni se na něco těší. Ale já se netěším nikam. Nikdy. Netěším se na víkend, netěším se na týden, netěším se nikam. Nemám ráda jídlo, vo sexu mlčím, drogy si nemůžu dovolit, protože sou drahý. Na žádnej koncert se nedostanu, když už chcu a celý nový talentí album je tak emo, že mě to zabouchlo do rakve a tímto sem ho vymazala z empétrojky. Netěším se ani na "někoho" protože nemám na koho. Připadám si jako robot. Nic jinýho. Chodím mezi lidma, vrážím do nich, je mi všecko jedno. Ujede mi šalina, nechá mě stát dvacet minut na zastávce, je mi to jedno. Tvářím se hnusně na cigány, protože jestli mě zmlátí... je mi to jedno. Do práce chodím pozdě. Nejím. Během dne si udělám osum přestávek na kouření. A všechno je mi šumák.
V pondělí mně bylo tak blbě... bolela mě hlava, žaludek a krk. Nejhorší to bylo s žaludkem. Kroutila sem se v práci jak přišláplá žížala. Ráno sem si dala dva Brufeny, v práci další dva. Pak sem si šla pro Ataralgin. Nic nezabíralo. Kurt říkal, teda předtím než se zabil, že bere herák protože má bolesti žaludku. To ale teda nebyla výmluva. Mně kdyby někdo dal něco schopnýho, beru cokoliv. Jahůdka si vedle mě furt hrál s lahvičkou léků, až mě s tím vytáčel. Řekla sem mu, ať to schová a pak sem se ho zeptala na co ty prášky sou. "No na žaludek." Trhl ramenem.
"Ježiši." Zakníkla sem. Tak já se tam celej den kroutím a on má prášky a nic neřekne. Pako. Pak sem si od něho teda vzala dva, abych přežila další dvě hodiny, a šla sem si koupit Pepsi. Trochu to pomohlo, ale jenom trochu. Když sem dojela dom, vzala sem si další dva Brufeny a šla sem se naložit do vany. Říkala sem si, že kdyžtak umřu ve vaně, jako Morrison, což taky není úplně nejhorší. No co, každej máme svůj osud.
Když sem neumřela, trochu sem se tomu podivila a šla sem si přečíst 21. století. Dozvěděla sem se, že internet je živý organismus. Sem to dycky říkala. Internet, foťák, můj kompl a výtah v práci, kterým nejezdím od té doby, co po mně hodil jiskry z ovládacího panelu.
V úterý mi bylo tak blbě, že sem nemohla do práce. Nemohla sem mluvit, krk oteklej jak prase, kašel, rýma. Do toho žaludek a bolavá hlava. Připadala sem si poněkud malomocně. Musela sem teda zajet k doktorce pro neschopenku, protože v takovým stavu pracovat, toho sem fakt schopná nebyla. Protože sem vyrazila moc brzo, do města sem dojela se značným předstihem. Takže sem vymyslela, že si skočím na oběd. Zase do bezdomovčího bufáče. Ani nevím jestli se to menuje Vesmír nebo Sputnik nebo co, každopádně tahle "stravovna" má za úkol zlikvidovat chátru tím, co tam vaří. Nepřekvapilo mě, že sem se projevila zase jako idiot. Protože tabule nic nenabízela, dala sem si smažený žampiony. Zase. V nějakým trapným domnění, že tentokrát to bude lepší než minule. Když sem se sunula s tácem k pokladně, byla sem eště ráda, že sem si dala ty žampecy s rozkydlýma bramborama, protože žlutá břečka co asi byla špenát, nevypadala vůbec k jídlu, spálená cibulka byla fakt černá a o tom, jak vypadala hrachová kaše, rači ani nebudu mluvit, to se snad ani nesmí zveřejnovat. Nicméně to bylo naposledy kdy sem se ze svých žampionů radovala. Zaujala sem opět strategický místo u hajzů, ale tentokrát né proto, že by se mi chtělo tam stát, ale protože jinde nebylo místo. Díky této zkušenosti můžu směle prohlásit, že vím jak smrdělo středověký město v centru největší morové epidemie. Zakrojila sem směle do žampionu a zůstala sem zírat. Bylo to průhlednýho cosi, co mělo semotamo bílou skvrnu. Buď obalili medůzy nebo se mi snažili dostat do žaludku mimozemšťani, kteří sou maskovaní ve strouhance. A útočí ve skupinách.
Po tomhle hrůzným setkání třetího druhu sem se vydala k doktorce, kde mě čekalo setkání s nemocnýma lidskýma exemplářema a dlouhý sezení v čekárně. Když na mě konečně přišla řada, nadnesla sem svůj problém. Doktorka mi chtěla dat antibiotika, ale odmítla sem to s tím, že to zvládnu sama. Když mám být drsňák, tak až do dna. Pak sem zašla do práce odevzdat neschopenku a nakazit všechny ostatní. Jahůdka zrovna lezl po stole, vyložila sem si to tak, že je to ze zoufalství, že tam nejsu. Všichni mě mohutně uvítali a odjeli s židlema kilometr ode mě, aby to taky nechytli, někteří se pokřižovali. Vedoucí tam zrovna nebyl, abych odevzdala neschopenku, tak sem to předala Fice.
"Řekli sme, že už včera si vypadala dost blbě." Řekla Fika soucitně. "Ale už sme neřekli, že tak vypadáš každej den."
Jahůdka se smál a hodil mi broskev. "Né že budeš nemocná dlouho, já tady sám nebudu." Varoval mě.
"Neboj, mám to ukončený k úterku. Do té doby to tady musíš překlepat."
"Představ si, du na casting." Radoval se. "A né, že mně zase přičaruješ něco špatnýho. Opovaž se."
"Neboj, já ti to přeju." Ujistila sem ho. "Pozdravuj Agátu."
"A Mašlíkovou." Šklebila se Fika.
"Jo, náš silikonový vzor!" Zachrčela sem bojovně.
Už se mi tam nechtělo dýl zdržovat, protože sem myslela, že se mi z té bolesti rozstřelí hlava, tak sem se odplazila na šalinu a už sem se viděla jak se doma svalím do postele a nebudu. V šalině telefon. Volal mi vedoucí že sem jako hodná, že sem tam došla s těma papírama, ale že nejsou podepsaný. Mohli za to určitě ti strouhankoví mimozemšťani, kteří mi napadli mozek.