Not looking fucking good

V úterý mi řekl Patrik v práci: "Musím dneska doma uklidit, všichni sou pryč, mám na to klid."
Hned sem se toho chytla. "Když sou všichni pryč, tak u tebe uděláme večírek. Já přídu." Vetřela sem se. Kartáček mám, pastu si pučím.
"Tak jo." Řekl Patrik. "Příde ještě někdo?"
"Jo, přídou všichni." Oznámila sem.

Protože sme se museli sesynchronit, termín spářky sme určili na čtvrtek. Takže ve čtvrtek odpoledne sme ve složení já, Jahůdka a Fika, hledali Patrikův barák. Lozili sme v nějaké kaštanové aleji, zoufalí jak mravenci v gelu, a nadávali sme. Jelikož sme se eště předtím dívali na výstup Matonohy na stojáka, nadávky dostaly jednotný směr.
"Piča, piča, piča." Řekla Fika.
"Chleba namazanej hovnem." Přidal se Jahůdka.
"A na závěr třikrát piča piča piča." Dodala sem.
"Nemáme ani víno, kurva, protože sme nepotkali ani žádnou vinárnu, kurva." Řekl Jahůdka.
"A já nemám cíga. Piča." Řekla Fika.
Já sem se snažila vyfotit zoufalost naší situace, ale dojely mi baterky ve foťáku. "Kurva."
Nakonec sme trefily. S Fikou. Jahůdku sme ztratily v kaštanové aleji. Patrik má moc hezkej byteček. Bydlí v bytě teda ještě s dalšíma čtyřma týpkama, kteří ale nebyli doma. Byt je podkrovní, atypickej, a v podstatě je to holobyt. V každým pokoji na zemi hozená matračka, stůl a kompl. A bordel, pochopitelně. Úžasný. Taková svoboda. V kuchyni byly opřený o zeď dvě dopravní značky. Veranda byla malá, ale krásná. Výhled do dvora a na střechy okolních domů. Před náma byla velká borovice, která rostla až do nebe, a kolem lítali holubi, tlustí jak prasata. Otevřeli sme si piva a přesunuli se na terasu. Kecali sme o životě. O tom, jak je těžký se usadit, a jak je těžký se neusadit. Pak sme se přesunuli dovnitř, kecali sme a já sem vypila svoje pivo, a šla sem si pro další, když najednou telefon a Jahůdka. "Kurva, kurva, kurva... kde jako ste?"
"Já nevím." Řekla sem popravdě. "U Patrika."
"Janičko, a to je jako kde?" Úpěl mi do telefonu.
"To je tam kde roste velká jedle a lítají holubi, chichichi."
"Dej mi Patrika." Rezignoval.

Za další hodinu stál ve dveřích holobytu. "Ty vole, já su kretén." Držel se za hlavu. "Zvonil sem na někoho úplně jinýho, v úplně jiným baráku."
"A bylo na zvonku moje jméno?" Chtěl vědět Patrik.
"Bylo tam podobný." Řekl Jahůdka. S Fikou sme se smíchem vcucly do křesla.
"A dál?" Řekla sem.
"No řekl sem: ´Ahoj, to su já.´ a ozvalo se: ´Kdo já?´ a já: ´Nedělej si prdel, v kterým seš patře?´ a ten borec: ´Kdo je?´ a já: ´To su já, du na tu spářku.´ a pak bylo strašně dlouho ticho, tak sem se omluvil, že to je asi omyl."
Pivo mi v záchvatu smíchu tryskalo nosem.

Po osmé dorazil Očko, páč mu končila směna. Měla přijít eště Monča a Vzteklina, ale nakonec nedorazily, a to bylo boží, protože ani jednu nemusím. Monču protože je z vesnice a je příliš standartní, a Vzteklinu, protože na sebe furt vyjíždíme. Dopila sem svoje třetí pivo. Patrik otevřel Jégra. Rychlá smrt. Když sme se dost ožrali, vylezli sme na verandu, kde byly dvě fujary, všichni se naučili do toho hučet, jenom já ne. Ať sem prskala jak sem chtěla, zvuk mi to nevydalo. Zato ostatní tím zvukem skoro zbořili balkon. Protože vevnitř bylo horko, přesunuli sme se i s pitím na verandu, kde sme si posedali na zem, vedle malířských pláten a fujar. Holubi furt neúnavně lítali kolem. Ty mrchy snad nikdy nespí.
"Škoda že nepřišla Vzteklina." Řekl Patrik.
"Mně to teda neva." Řekla sem.
"Tak to je nám jasný. Ty nemáš ráda nikoho." Řekl Očko.
"Já si nemyslím, že nemá ráda nikoho, ale těch lidí je tak málo, že skoro nejsou." Přidal se Jahůdka. "Každopádně my tam nepatříme, nás jenom tak nějak... toleruje." Smích. Tak to byla podpásovka jako prase. Trochu mě nasral.
Pak sme kecali o rodičích, a o tom, jak sme vlastně furt takový ztracený kuřata. Očko, aby mě dodělal, tak zahlásil: "Já si myslím, že naše generace...." Pak se podíval na mě a dodal: "...a tvoje generace.."
Všichni se začli brutálně smát. Já taky. Protože Očko byl i v té tmě červenej až na prdeli. "Teda né, já sem to tak nemyslel. Chtěl sem jenom říct... nejseš tak stará... teda né tak moc."
"Už drž rači hubu." Poradila mu Fika.
Patrik se na mě podíval a pohladil mě po tváři, jakože ať si z toho nic nedělám, Očko je prostě pako. Navíc je jenom o pět let mladší, takže nevím co tady vytváří za generace. Pán je asi ňáké suterén.

Naklopili sme do sebe eště nějaký panáky, zatrsali sme, zazpívali, já sem zapištěla na flétnu, a pak sme vypadli. Na rozjezd sem šla s Fikou a Jahůdkou. Doběhli sme autobus na poslední chvílu.
"Já se buď pobliju nebo vybliju plíce." Řvala na celej autobus Fika. "Zkurvený dobíhání. Chleba namazané hovnem, zasraný prkýnko vod hajzlu, zasraný splachovadlo vod hajzlu a na závěr třikrát piča piča piča."
Rozjezdy pro hvězdy. Vysmátí sme byli až na nádr. Když sem vystupovala, řekla sem Jahůdkovi: "To jak si říkal s tím, že vás nemám ráda ... to není pravda."
Přimáčkl mě k sobě, a řekl, že to přece ví.

V sobotu se stavila Laura, odpoledne. Zbořila se u mě z vína. Pustily sme si všechny díly Na stojáka. Všechny díly se všema. "One man show" odpoledne. Docela fajn. V pondělí sem se za ní stavila do práce. Řekla že už pracovat nebude, že toho má plný kecky a tak sme si šly sednout do brněnské stoleté kavárny, kde sem si dala mléčný koktejl a kupodivu sem se ani neposrala.
Pokračovala sem pak do Vaňkovky, že si jako koupím parfém. Parfém Jadore, čti žadór. Už se na něho chystám milijón let, eště když sem byla dinosaurus tak už sem ho chtěla, ale furt nejsou peníze a tak, a tak se chodím vonět do parfumerie a zbožně sním o tom že si ho jednou koupím. No tak teď sem tomu udělala přítrž. Řekla sem si, že si na sebe nic nekupuju, zuby nebělím, nechodím ke kadeřnicím, nekupuju drahou vlasovou kosmetiku, nechodím na manikúru, do solárka a tak dále... já sem vlastně ušetřila strašně moc peněz. Takže jako že si ten parfém zasloužím. I když pustit takový prachy mi rve žíly, abych pravdu řekla.
Naklusala sem teda do parfumérie. Prodavačky tam byly tři. Všechny se motaly kolem afektovaných blondýn, který vypiskovaly "tenhle parféééém je moc těžkej, takovej spíš k večerním koktejlkám. A tenhle má takový zvláštní základ, ten až se rozleží, tak bude sladký. Tenhle voní tak žensky, sladce. A je tam myslím vanilka..." No samý kecy, bláboly, pindy a pičoviny. A ty tři prodavačky u nich stály, mě si nevšímal vůbec nikdo. To je moje prokletí. I když sem si chtěla kupovat noťas, nikdo mě nechtěl obsloužit. Prodavačky se motaly kolem pičmund co chtěly kupovat ruční šlehače a mě a mýho budoucího-nebudoucího noťasu si nikdo nevšímal. V prodejně riflí na mě taky všichni kašlou. Obskakujou ženský, který si kupujou hnusný tepláky. No prostě hnus. Asi su málo hysterická. Málo kvičím nad vystaveným zbožím nebo co. Nebo nevypadám dost dobře. Prostě Not looking fucking good, jak říká Ben. Takže sem teda stála v parfumérce a hladala svůj božský Jadór. A nenašla. Přistoupila sem k prodavačce, a zeptala se jí, jestli ho mají. Odsekla, že ne. Furt sem tam stála. Druhá se na mě podívala, jako co tam votravuju, a řekla, že ho možná mají. A nic. Furt sem tam stála. Tak obě pohnuly prdelí, a vydaly se na dobrodružnou cestu regálama, až mě dovedly k žadóru. Bylo tam několik druhů, celá sem z toho byla jelen. Zkoumala sem ceny a stříkala ty vzorky všude kolem, a taky na sebe a ty dvě furt stály za mnou a pozorovaly mě, což mě sralo. Protože sem ale ďábel v lidské podobě, rozhodla sem se, že je za to vymučím. Otočila sem se na ně a zeptala se, jaký je rozdíl mezi parfémovanou vodou, toaletní vodou a kolínskou. Začly blekotat. Ta jedna bystřejší účastnice pak vzala krabičku a řekla "Tak todle je... parfémovaná voda...." pak vzala druhou "tohle je.... toaletní voda..." pak třetí "a todle jéééé...to jééé... eáu de cologne".
"A rozdíl mezi tou kolínskou a toaletní vodou je jaký?" Nedala sem se.
Prodavačka s krabičkou kolínské odběhla dozadu. Pak se vrátila a říká: "No tohle je kolínská voda."
No ty vole, smích, smích. Vzala sem si teda toaletní vodu, zalepila nehorázný prachy a vypadla sem.

Ehm...povídka

Nominek mě donutila hodit sem ten můj literární pokus, jak sem se snažila zařadit se do vívegovské soutěže. Postavy byly daný, některý bylo nutný tam zakomponovat. Takže klasika. Chlast, teplouši, propíchnutá ruka. A to sem se držela, protože sem tam nikoho nemohla zabít.

Seděla jsem s Lindou v Acapulcu. Je to zaplivanej, hnusnej podnik, přesně takovej, jakej byste hledali na maloměstě. Tváří se jako jediný kulturní místo široko daleko, a bohužel tomu tak je. V jukeboxu jsou samý vykopávky, cédéčka tam nikdo nevyměnil snad od druhé světové, což tady zjevně nikomu nevadí.
Byl pátek večer, a protože máma by do mě zase šila, že kulturně nežiju a mám si jít najít ženicha, se kterým splodím nejmíň dvě uřvaný děcka, musela jsem prostě vypadnout ven. Linda se mnou šla z jednoho prostýho důvodu.
"Potřebuju se ožrat." Zahlásila sotva jsme dosedly. Objednaly jsme dvě piva. V Acapulcu pinkloval Jenda. Jenda byl tragéd. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se s ním ještě nikdy nezahodila, protože jsem si vždycky zakládala na tom, že jsem ojížděla jenom chlapi, kteří byli zdraví, to znamená že neměli žádný vážný defekt. Ale Jenda, ten byl tak blbej, že se to dalo označit za těžkou újmu na zdraví. Jestli se někdy probudím v posteli vedle Jendy, další významný krok v mým životě, bude rána do hlavy.
"Pokud se tady něco třeskutýho nestane, tak brzo zdechnu." Řekla Linda.
"Co jako třeskutýho by se mělo stát?" Usmála jsem se.
"Třeba by sem mohl přijít ňákej hezkej, vymakanej černoch." Zasnila se. Po stole lezla moucha.
"Simtě, co by tady dělal černoch?" Nakrčila jsem obočí. Zajímaly mě její myšlenkový pochody, jak na tohle asi došla.
"Jak co by tady dělal? By si třeba pustil jukebox, ne?" Trhla ramenem.
"No to by to vytrhl teda. Poslouchaly bysme pravděpodobně po milijontý Roxette. Takový černochy sem netahej." Kroutila jsem hlavou.
"Tak né, nepustil by nic. Přisedl by si k nám a povídal by něco zajímavýho, něco vtipnýho. Chápeš? Něco, co jsme ještě neslyšely." Snažila se vyvolat nadšení.
"A proč zrovna černoch?"
"Protože když všichni borci odtud nestojí za nic, tak furt doufám, že jinde je to lepší." Řekla s přehledem, snad aby to vypadalo, že někde jinde byla.
"Proč myslíš, že jinde je to lepší? Podle mě na nás nic skvělýho nečeká ani za hranicema našeho vidlákova."
"To si jenom myslíš. Víš, jak jsem byla v Řecku?"
"Vím." Přikývla jsem. Bylo to před třema rokama. Linda tam ojela nějakýho místního rybáře a od té doby dělá machry, že měla poměr s cizincem.
"No tak v Řecku, tam jsou jiný chlapi. Bych ti mohla vyprávět. Všechno je tam jiný. Všichni se chovají tak... hezky. Je tam dobrý víno, né žádný takový sračky, co tady čepuje Jenda." Hodila hlavou směrem k baru. Jenda to bral jako projev přízně a tak se na nás zazubil.
"Víno není pivo." Podotkla jsem.
"A nebo to jídlo." Přešla mou námitku. "Víš co je boží? Když si dáš salát a to... tonfu."
"Tonfu?" Smála jsem se.
"Jo, tonfu. No takový to... na tom salátě." Pak si uvědomila svůj omyl, plácla do stolu a aby se opravila, tak s vyvrácenýma očima zahlásila: "Ale nééé... myslela jsem tofu."
Zapálila jsem si cigáro. Dneska už nejmíň dvacátý. "Myslíš sýr feta." Opravila jsem ji.
Mávla rozčileně rukou. "To je snad jedno, jestli je to tonfa, feta, futra, nebo fet. Víš co jsem myslela. No tak." Linda nesnášela když ji někdo poučoval.
Jenda nám donesl piva. "Nechte si chutnat, pěna je dneska obzvláště vypečená, chichi chi." Zasmál se svýmu vtípku a vysmahl.
Otráveně jsem zakroutila očima. "Tady ten výstup určitě trénoval doma před zrcadlem dvě hodiny."
"Jo, je to hnus." Řekla Linda. "Je mně nás líto."
"Je blbej jak necky." Ulevila jsem si.
"No jo, tady inteligenta nenajdeš." Napila se piva. "Víš co jsem vymyslela? Měly bysme si dat inzerát."
Napila jsem se taky. Břečka. "Inzerát?" Povytáhla jsem obočí. "Na inzeráty se seznamujou jenom úchyli."
"To se teda pleteš." Namířila na mě bojovně cigaretu. "Znám jednu holku, co si našla přes internet chlapa, a toho si pak vzala."
"Jaká je šance že si přes internet někoho najdeš, když sis tady nenašla nikoho pořádnýho za celej život?" Namítla jsem.
"Víš v čem je tvůj problém? Nevíš co chceš." Řekla a rozmázla na stole muchu pivním táckem.
"Já to ale vím." Opravila jsem ji. "Chtěla bych, abych našla už toho pravýho. Někoho s kým budu šťastná. A kdyby nepřišel, zůstala bych sama."
"A co ti v tom brání? Můžeš být sama."
"Jo." Zapálila jsem si cigáro. "Ale cítím tu výčitku. Že když se nevdám, budu k ničemu. Podívej se kolem. Všechny holky ze třídy už mají dávno děcka. Manžely. Baráky. Dívají se na nás skrz prsty, protože my jsme ty chudery, který nikdo nechce. O mně si navíc každá z nich myslí, že jsem děvka. Ale že mě šoustali ti jejich chlapi, to jim divný nepřijde. Pokrytci."
"Kašli na ně." Mávla Linda rukou a upravila si vlasy, který jí padaly do obličeje. "Není důležitý co si myslí ostatní, ale co chceš ty."
"Jo, to jsem si říkala. Ale sama víš, jak je to děsný. Pořád tě někdo cpe do toho, co bys měla, co musíš. Není to na poblití? A navíc, já bych to i chtěla. Chtěla bych chlapa, kterej by byl fajn. Jenomže kde brát a nekrást?"
"No tak uber." Uchichtla se. "Třeba můžeš krást."
"Jo. A skončím jako milenka nějakýho ženatýho blbečka, kterej mě ojede a pak odfičí za manželkou na večeři. A někde uprostřed toho, jak mi to bude dělat, bude myslet na to, že dneska musí pohnout, protože na večeři bude špenát, tak aby to měl ještě teplý."
"Fuj, to je teda hnus." Řekla Linda s odporem, skoro si uplivla. "Já jsem měla ženatý chlapy, dva."
"A jak to dopadlo?" Zajímalo mě.
"Nijak." Trhla ramenem. "Jeden mě ojel na kulečníkovým stole v Esku, a další den tvrdil, že si to nepamatuje. A ten druhej..." Zamyslela se. "No když mi to dělal, tak asi myslel na to, jak mu vystydne večeře, protože to byly rychlovky, že jsem ani nezpozorovala, že se ňákej sex děje."
Hlasitě jsme se tomu zasmály. Chlapi u vedlejšího stolu se po nás otočili. Místní puberťáci pustili do jukeboxu Michala Davida a zřejmě jim to připadalo vtipný. Kroutili se, asi ve snaze tančit, a po podlaze bryndali pivo.
"Bože, tady je to zoufalost." Zakroutila jsem hlavou.
"Já nevím, proč někam nevypadnem." Řekla Linda. "Do města. Měly bysme žít ve městě. Ne tady v tom hrobě."
"Nedovedu si představit, že někam vypadnu, sama." Napila jsem se piva. Pořádně. "Celej život jsem tady. Ve městě nikoho neznám. No, v Praze mám tetu, ale to je mi platný jak zuby v prdeli."
Linda na mě vyfoukla kouř. "Já bych odjela do Řecka."
"Neumím si to představit, prostě se sebrat, a někam se přestěhovat. Najít si nový bydlení, novou práci, někde kde nikoho neznám. A jak se seznámím, když nikoho neznám? Když budu chodit sama do barů, budou mě balit jenom týpci, co si chtějí užít, a hlavně žádný závazky, že jo. To já nepotřebuju, toho jsem si užila dost, na to nemusím nikam jezdit. To můžu sbalit tady rovnou... Jendu." Hodila jsem hlavou směrem k němu. Usmál se. "Nó, blbečku..." Upustila jsem páru.
"Můžeš sbalit rovnou Heinricha." Vyprskla Linda.
"Nech ho být." Mávla jsem rukou. Neměla jsem ráda když si z něho holky utahovaly. Nevím proč.
Chvilku jsme jenom tak seděly a dívaly se na sebe. Linda byla zvláštní. Vždycky mi připadlo, že se sem prostě nehodí. Že je odjinud. A patří jinam. Ale bylo těžký říct, kam ji zařadit, a nevěděla to ani ona sama. Plácala se v tom zrovna tak jako já, a zrovna tak jako Petra. Byly jsme jako tři bradavice na tváři našeho úžasnýho vidlákova, kde každý žije tak spokojeně až je to neúnosný.
"Je načase dat si panáka." Řekla Linda. Hned nato mávla na Jendu.
Když přišel, blbě se culil. "Tak co? Ještě dvě, dámy? A která z vás dá mi?" Opět se tomu zasmál. Měl z toho věčnýho blbýho uculování vrásky u očí.
"Ještě dvě." Řekla Linda. "A dva fernety."
"Dva fernetky do trumpetky." Zachichotal se Jenda a vystřelil.
Linda se na mě znechuceně podívala. "To snad není možný. Jestli nepříde ten černoch, tak umřu."
"Černoch z Řecka." Smála jsem se.
"Ty seš kača." Kroutila hlavou. "Nevíš. Vůbec nic nevíš. Jenom blbě kecáš. Furt jenom melduješ, jak láska není, a přitom tady vykládáš, jak bys chtěla mít chlapa."
"No jo." Napila jsem se. "Láska není, ale nemyslím že neexistuje. Jenom není tady. A pro mě."
"Třeba neexistuje vůbec." Řekla Linda. "Třeba je to celý kravina. Byla jsem jednou s jedním borcem, co studoval biologii, možná si ho pamatuješ, Jára. No, z Brna."
Snažila se mi napovědět. Tupě jsem na ni zírala. "No to neva." Pokračovala. "Tak ten říkal, že žádná láska není. Že lidi jsou k sobě přitahovaní z jednoho jedinýho důvodu, prostě proto, aby se rozmnožili."
"No jo, byl to biolog." Řekla jsem.
"Já myslím, že měl pravdu. Měly bysme se množit. Ale my, Kačo, my jsme defektní. My to z nějakýho důvodu nemáme zapotřebí."
"No jasně. My netoužíme po tom, aby sme tady nechávaly svoje geny. Protože k čemu. Jednou lidstvo zanikne. Ty moje geny se stejně nikam nedoberou. Celý je to hrozně marný." Sklopila jsem hlavu. "Nechci se pohřbít zaživa jenom proto, aby tady žil ňákej můj gen, dyť je to jenom biologický materiál."
"Materiál?" Smála se Linda. "Ty říkáš děckám biologický materiál? Tak to je teda prda."
"No co... musím to říct naplno, jinak to nejde." Hájila jsem se.
Jenda nám přinesl piva a fernety. "Dejte si holky do nosu. Nebo do kokosu, hihi."
"Jeníku." Podívala jsem se na něho znechuceně. "Nemohl bys nám to pití nosit potichu?"
"No prosím, prosím..." Zatvářil se dotčeně a odešel.
Ťukly jsme si panákama a naklopily do sebe fernety.
"Co je vůbec s Romanem?" Chtěla vědět Linda.
To mi ale zasadila ránu. Pořád to ještě bylo živý. "Nevím." Odsekla jsem.
"Proč jste se vůbec rozešli?" Pokračovala. "Já to doteď nechápu."
"Nevím." Trhla jsem ramenem. Lež jako věž.
"Myslím, že by ses s ním měla dat zase dohromady." Nedala si pokoj. Sypala sůl do ran, a to nebylo dobrý.
"Poď se bavit o něčem jiným." Řekla jsem otráveně.
"Radši jo. Protože moje rady jsou dobrý, moje teda jo. Kdyby ses jima řídila, mohla bys být šťastná. Ale já jsem ráda že šťastná nejseš. Dívat se na šťastný lidi je teda hnus." Upravila si pramen vlasů, který jí padal do čela, a mohutně se napila piva.

Vypily jsme ještě dvě piva a rozloučily jsme se na náměstí. Klopýtaly jsme na podpatkách jak ranění koně. Ranění koně na kočičích hlavách. Lindě každou chvilku spadla kabelka z ramene. Mizela ve tmě, ale ještě dlouho jsem o ní věděla. Ozvalo se vždycky bouchnutí kabelky na zem a následovala salva nadávek. A pak zase chvilku klopýtání.
Bylo mi blbě. Ne snad ani tak z těch piv, ale z té marnosti, co číhala všude kolem. Jakoby nic nemělo smysl. Věděla jsem, že lepší to jen tak nebude. A bylo mi po něm smutno. Zmínka o Romanovi mi vůbec neudělala dobře. Snažila jsem se na něho nemyslet. Dělala jsem, že není, že se nic nestalo. Sedla jsem si na lavičku a zapálila si cigaretu. Podívala jsem se na mobil. Nic. Nikdo nevolá, nikdo mě nechce. Všichni spí, ti šťastnější spí vedle někoho. Jenom já tady straším v noci, uprostřed Dolních Kotěhůlek a nemám ani komu zavolat. Linda je naplech, Petra má dneska rande, rodiče spí, a v dosahu není žádnej chlap, kterej by si se mnou chtěl o půlnoci vykládat. Ležela na mně samota těžká jako balvan. Musela jsem někam jít, za někým. Věděla jsem kam, a zároveň jsem věděla, že jestli to udělám, budu se nenávidět ještě hodně dlouho.
Párkrát jsem ještě potáhla z cigarety a vydala se směrem k jeho domu.

Roman mi přišel otevřít v tričku a kraťasech. Usmíval se od ucha k uchu. "To je ale překvapení!"
"Ještě nespíš?" Položila jsem hloupou otázku. Jasně že nespal. Nikdy to nezalomil dřív než ve dvě ráno.
"Jasně že nespím, dyť víš." Usmál se. "Pojď dál." Odsunul se od dveří abych se k němu mohla vplížit. Bydlel v malé garsonce, kousek ode mě. Jenomže narozdíl ode mě měl ten byt víc útulný, vyzdobený, každý detail sladěný. Zatímco já jsem byla bordelář a bylo mi jedno co se kde válí. Skácela jsem se na gauč.
"Mám tady víno, dáme si?" Ještě než to dořekl, už držel v ruce vývrtku.
"Jóó." Zakřičela jsem bojovně.
"Ty už jsi pila, že jo?" Vytáhl z lednice lahev vína. "No jo, pila." Odpověděl si sám.
"Byla jsem v Acapulcu." Řekla jsem a sledovala, jaký má krásný tělo, jaký má pohyby, zdálo se mi hrozně fajn, že je na mě tentokrát hodnej, protože někdy byl taky dost sprostej, ale to bylo všechno v pohodě, za to jsem ho přece milovala. Protože za mnou neběhal jako slintající pes.
"S kým si byla? S nějakým chlapem? Rozdali ste si to? Já to furt říkám, ty seš taková moje malá děvka." Otočil se na mě a usmál se. Už jsem říkala, že je někdy fakt sprostej? Jo, říkala.
"Jo, no. Bylo to fajn." Odsekla jsem.
"Lžeš." Řekl suše. Otevřel flašku, nalil víno a pak si se skleničkama přisedl vedle mě. "Tak co je?" Zeptal se.
"Co co je jako?" Nevěděla jsem co na to říct.
"No proč seš tady. Né že bych nebyl rád, ale ňákej důvod to má. Tak co se děje?"
Podívala jsem se na něho. Krásný oči. Klučičí výraz, takovej ten, co vás dostane do kolen. "Nic. Všechno je marnost." Řekla jsem na konec.
Pokýval hlavou. Neřekl na to nic. Zalovila jsem v kabelce a vytáhla cigára. Jedno jsem si zapálila. Přisunul popelník.
"Už někoho máš?" Zeptala jsem se když jsem si dala pár šluků.
Nervózně se zavrtěl. "No, víš...." Dlouhá pauza. "Vlastně jo."
Popadla jsem sklenici s vínem a napila se. "Kdo to je?"
"Ale nikdo." Mávl rukou.
"Jak nikdo? Máš někoho, kdo se jmenuje Nikdo? Tak to asi nemáš nikoho." Zrekapitulovala jsem, za mohutnýho mávání cigaretou ve vzduchu.
"Seš ožralá." Řekl.
"No a co? Můžeš za to ty. Kdyby ses se mnou nerozešel, mohli sme si spokojeně žít, mohli jsme spolu bydlet, mohli jsme se vzít, mohli jsme mít děcka, mohla jsem mít normální život. Ale né, to né, to bych nesměla narazit na tebe." Sekla jsem zubem.
Vyděšeně se na mě podíval. "Jak bys se mnou chtěla žít? Řekl jsem ti to dost jasně. Já nejsem na holky!"
"A tos nevěděl, sakra, dřív?" Křičela jsem na něho. Dopila jsem sklinku vína. Nalil mi další.
"Myslel jsem že... seš výjimečná. Že to půjde." Sklopil oči.
"Ježiši." Odvrátila jsem hlavu. "Výjimečná." Rozhodila jsem rukama. "To já jsem. Následkem toho mě nikdo nechce. Všichni mají doma ty nevyjímečný, hloupý husy, jenomže všichni jsou spolu a jsou šťastní. Nám to mohlo vyjít. Jenomže to bys prostě nesměl být teplej!"
"To mi nemůžeš vyčítat." Zakroutil hlavou.
"Né, to ti nevyčítám. Vyčítám ti, žes mi zamotal život. To nebylo fér. Po takové době hledání, kdy jsem se tady plácala od ničeho k ničemu, od chlapa k chlapovi, z průseru do průseru, jsem konečně našla tebe. Vypadalo to tak dobře. Dyť já jsem tě sakra milovala. Jak sis se mnou mohl vůbec něco začít? Jaks mohl když jsi věděl, že to nemá cenu? To je strašně krutý." Cloumal se mnou vztek.
Povzdychl si. Složil ruce do klína. Pak se na mě podíval. "Proč jsi vůbec přišla?"
"Bylo mně smutno." Ztrapňovala jsem se.
Přisedl blíž ke mně a objal mě. Pak jsme se na sebe podívali. Rozzářil se. "Mám tady dort, jestli chceš. Počkej." Zvedl se a přešel k ledničce. "Byl jsem na oslavě narozenin." Položil přede mě talíř s kouskem dortu, a donesl mi vidličku. Pak si sedl zpátky ke mně. "Dej si, je dobrej. Pak bude všechno lepší."
Lepší? Jak lepší? Co si sakra myslí? Že mě nakrmí dortem, pak si řeknem jak budem nejlepší kamarádi a všechno bude dobrý? Všechno bude lepší?
Dloubla jsem do dortu vidličkou. Nechtělo se mi do něho. Napila jsem se vína.
"Zkazils mi život." Řekla jsem nakonec.
"Ale neboj, všechno bude zase dobrý. Někoho si najdeš."
"Jak najdu? Tady? Seš blbej? Tady jsou všichni buď ženatí, nebo to jsou puberťáci. Nebo blbci. Nebo dědci. Z čeho si mám jako vybrat?"
"Zkus internet." Zatvářil se povzbudivě. "Já jsem tam taky našel-"
Zatrnulo mi. "Našel koho?"
"Nikoho."
"Jo tak to je ten stejnej Nikdo jako ten Nikdo se kterým chodíš, jo?" Hystericky jsem se zasmála. Pak mi to došlo. Podívala jsem se na něho. "Jo takhle to je. Vy jste se seznámili na internetu."
Přikývl. Típla jsem cigaretu. Na chvilku jsem zavřela oči. To bylo moc. Celý to bylo hloupý, trapný, nechápala jsem, co tam vůbec dělám.
"Kačo." Vzal mou ruku a podíval se mi do očí. "Já jsem ti nechtěl ublížit. Vážně ne. Mrzí mě to."
"A co bude dál?" Zeptala jsem se blbě.
"Dál?" Přemýšlel. "No zůstaneme kamarádi."
Ježiši. Přesně toho se bála. Blbější větu už říct nemohl. "Ty mě zabiješ." Řekla jsem znechuceně.
"Jo, někdy seš na zabití. Teď například." Smál se. "Seš úplně ožralá. Nechceš tady přespat?"
Zakroutila jsem hlavou. "Né, to fakt teda né." Spat v pokoji s někým, koho chci, a nemůžu ho mít, to je vážně forma očistce. Celá situace mě urážela. Nejhorší bylo, že jsem se shazovala a doprošovala, a to vůbec nemám ve zvyku. Nevážila jsem si sama sebe.
Otočil mi ruku dlaní nahoru. "Umím číst z ruky. Chceš říct, co tě čeká?"
"Hm." Zamumlala jsem.
Hladil mi dlaň. "No jo, ty máš docela komplikovaný život. Divej, vidíš tady tu čáru? To máš úplně přerušovaný. Ty máš předurčený, že to budeš mít těžký."
"Jako že nebudu šťastná." Zakymácela jsem se.
"No, to je těžko říct."
"To vím i bez tebe." Odsekla jsem.
"Jak to můžeš vědět?" Usmál se. "To přece záleží na tobě."
"Já náhodou taky umím číst z ruky." Lhala jsem.
"Jo?" Položil dlaň na stůl. "Tak ukaž."
Podívala jsem se na jeho ruku. Měl tak krásný ruce. Měla jsem je tak ráda. Měla jsem ráda, když mě hladil. Měla jsem ráda když jsme se drželi za ruce. Teď je to všechno pryč. Celej bude pryč. Bude pryč někde, kde na něho nemůžu. S někým jiným. Ty krásný ruce už nebudou moje, budou hladit někoho jinýho. Hrozně to ve mě všechno kňučelo, ta bolest chtěl ven. Chtělo se mi křičet. Ale bylo to nedůstojný. Nenáviděla jsem ho a nenáviděla jsem jeho ruce, který mě už nikdy nepohladí. Představila jsem si, že on bude šťastný a já ne, už nikdy, protože tady navždycky zkysnu, na tom hnusným maloměstě, nikoho si tady nikdy nenajdu, protože milovat se dá jenom jednou a já jsem vsadila na špatnýho koně. Budu skákat do postele ženatým chlapům, co budou spěchat domů na večeři, a umřu jako stará a opuštěná, hnusná ženská.

Všechen ten vztek, ta marnost, zlost a bezmoc, všechno se to ve mně nahromadilo. Podívala jsem se do jeho očí, který se smály, potom jsem vzala vidličku, co ležela vedle dortu, a zapíchla mu ji do ruky.

 

Víveg je kus vola

Nevím co sem od Vívega čekala, dyť přece vím, jakej je to přizdisráč. Ale soutěž je prostě výzva, ať je jaká chce. Ve vívegovské soutěži šlo o to, že se měla napsat kapitola k první kapitole, kterou napsal sám Velký Vont. Takže sem teda psala. Bez šance na výhru, pochopitelně, ale nedovolila bych si to nějak vzdat už předem. Příspěvků bylo 800. Nečekala sem, že můj hárdkór někdo pochopí, nebo vocení. Čekala sem, že vyhraje ňáká trapnost. Ale co je moc, je příliš.
Vyhrál ňákej borec, co nápadně připomíná Vívega, jak teda zjevem, tak projevem. Mohla bych psát a psát o tom, jak trapný kopie Vívega a Pawlowské svět nepotřebuje, ale to bych vypadala jako hňup, protože když už si Víveg takovou soutěž zorganizuje, tak dá šanci příspěvku stejnýho ražení, protože vívegovský styl se Vívegovi zamlouvá nejlíp. Pochopitelně. Potud jako dobrý. Autor co vyhrál, nevím jak se menuje. Ale v údajích o autorovi je napsáno, že TAKÉ nemá rád V.Klause. To považuju už za úplnej trapas. To mi absolutně hnulo žlučí. Míša Vívegůj si zorganizoval soutěž, aby mohl demonstrovat svoje malopérácký politický žgryndy, o kterých si myslí, že někoho zajímají.
Nejhorší na tom všem je, že ani původní povídku, od vítěznýho autora, nenechal celou, a vsunul tam úryvky z děl dalších pěti autorů. Eště že sem nebyla žádnej z těch šesti chudáků, to by mě pekelně nasralo. Takže ve finále to není dílo, který by něco vypovídalo, je to sežvýkaná slátanina z povídek od šesti lidí, kterou dal dohromady ... Víveg.
Jak trapný. Čekala sem teda, že vítězný dílo se nechá v originálu, ale to néé. Kurva, to je umění teda. Myslím, že Víveg je jeden z lidí, kteří tady zbytečně vydýchávají kyslík. Pan Prznitel. Chudáci všichni snaživci, takle je vysrat.

Hrůza je, že mi odpadl koncík Talentů ve Vídni. Zjistila sem, že když si nechám poslat vstupenku, zalepím ještě jednou tolik za poštovný. No nic. Praha musí stačit. Pláču. Ale do Prahy se těším brutálně.
Lauře se vůbec nechce na fesťák. Už se cuká. Ale já sem zajistila boží nocleh na ubytovně pro Ukrajinský dělníky. Noc nás tak vyjde na 150. Ještě lepší než sme doufaly.
Na bradě se mi udělal jebák tak brutální, že nejenom že svítí jak signálka, on dokonce i bliká. Jahůdka řekl, že vypadám jak kdyby mě kousla zombí. Taky se díval na Grindhouse.
V práci se nám sekl systém. Takže sem nic nedělala. Chodila sem kouřit a točila se na židli. Boží den.
Haribo na balkoně stále visí, beze změn.
Lítají nad nama ufoni. A pravda je někde venku.

Pár okamžiků do rozdvojení

Minulej týden sem dvakrát spala u Laury. Byl to vegáč. "Teď sme hodně spolu, to je dobře." Řekla když sme dopíjely víno. "Protože teď budu mít chlapa, a to už s tebou zase nebudu. Nebudu mít na tebe čas." Pokývala hlavou. Upřímnost nade vše, friendship forever. Zní to trochu krutě, ale dobře vím, že to tak dycky je. A i přesto sem ráda, že sbalila toho pinkla. Ani nevím jak von se menuje. Zjistím.
Konec léta sem proto pojala rozlučkově. Jako správný vyděrač sem řekla, že eště musíme stihnout jeden fesťák, v Kolíně, protože když mě pak už nebude chtít vidět, tak aby mi to eště teď vynahradila. Laura se kroutila jako had v soli, nechtělo se jí, ale nakonec povolila a příští týden jedem. Řekla sem taky, že vzhledem k tomu, že už sme jednou nohou v hrobě, není čas ztrácet čas, a dva fesťáky ročně, plus majáles, sou povinná záležitost. Takže sme se rozhodly najít ubytovnu nebo penzion v Kolíně. Protože už sme téměř duchny, jak sem řekla, a spat ve stanu fakt teda není nic moc. Jakože přežít by se to dalo, pokud de o jednu noc, ale nemáme ani to posraný auto a tím pádem bysme si neměly kam schovat věci, a to je na hovno. Zjistila sem že přespání v Kolíně nás vyjde na 200 káčé, což je luxus. Něco podobnýho bysme zaplatily za stanování.
Sobota večer bude boží: O půl sedmý Sunshine, v osum Skyline. Su zvědavá na Rybičky, ty sem eště naživo neviděla. Pak Wohnouti a Divokej Bill, to bude standart. Na druhý stejdži není nic co bych znala, ale rozhodla sem se, že vidět moc dobrých kapel za jeden den, dokonce ani za dva dny, fakt není dobrý. V podstatě su ráda, že uvidím deset špatných kapel, dvě průměrný a dvě výborný.

Vrátím se eště k Lauřinýmu objevu. Slíbila sem, že o ní psat nebudu, protože ach bože, ten můj blog nadělá víc škody než užitku, ale todle mi příde zajímavý. Laura šla ke kartářce, aby se dověděla co ji čeká a nemine. Kartářka byla mladá cigánka. Jak k ní Laura přišla, vůbec nemluvila, ale cigaňa jela. Řekla jí absolutně všechno, a taky jí řekla, že už na ni někde čeká ten pravej borec, že se má dívat hlavně po cestě z práce, do práce, hlavně taky někde u baráku, že von je někde blízko. Radovaly sme se. Za týden později sbalila pinkla v hospodě, která je těsně u jejího baráku. Takže po cestě do práce a z práce na sebe mávají.
Chtěla sem taky osud. Ale furt sem se nemohla dokopat k tomu, abysem někam zašla. A pak, jedno ráno, sem potkala kolegyni z práce, a ona říkala, jak byla u kartáře, a jaký je to násol, a pak sem zjistila, že to je ten stejnej, jak sem k němu chodila. Naposled sem byla před pěti rokama. Předpověděl mi aničku a dvojčata. Vzala sem si na něho teda kontakt, a eště to stejný odpoledne sem seděla v kartářově kutlíku. Nepamatoval si mě. Musela sem se připomenout. Že kdysi, před pěti rokama... no už to bylo dávno.
Zeptala sem se na zdraví a tak, to teda všechno sedělo. Řekl mi že su oslabená nějakýma práškama, který dlouhodobě beru, a já sem řekla, že jo, že beru léky na epilepsii a on se tomu strašně divil, že to tam rozhodně nevidí, že prostě epileptický ložisko nemám. Takže se mám objednat na eeg, aby se to vysvětlilo, protože abych ty léky nebrala zbytečně, ale chraň bůh, abych ty prášky sama vysadila. Řekla sem, že přece nejsu blbá, ale taky mám máslo na hlavě. No ale na to eeg se teda objednám, protože když už nic jinýho, je mi divný, že pět let po mě nikdo nechce žádnou kontrolu. Jo. Dál sem se dozvěděla, že v padesáti pudu na nějakou operaci, což je dobrá zpráva, protože aspoň vím, že se těch padesáti dožiju.
Pak sem se hodně ptala na Aničku a tak. Potom sem se zeptala, jestli budu mít ještě ňáký děti, tak vyložil karty, a řekl mi, že teda budu mít dvojčata. Že z těch karet je to jednoznačný a jasný jako facka. A že to příde v Kristových letech. Už teď mám dojem, že sem se zbláznila. To jako budu chtít ještě jednou být těhotná? OMG. Mám eště dva roky života. Nejhorší na tom je, že mu věřím, protože minule se trefil úplně do všeho.

Znamená to, že musím vymyslet plán na zbývající dva roky života. Fesťáky zvyšuju tímto na čtyry ročně, plus majáles a zbývající koncerty. Musím eště skočit s padákem, dopsat knížku, vypít pivo na ex, vyrobit ořechovku, zajet na zahraniční mega festival, sbalit se a prostě na týden zmizet, něco pořádnýho ukradnout a říct nějakýmu cigánovi na plnou hubu, že je to smradlavej, příživnickej kurv. Ráda bych taky někdy v práci řekla těm mamrdům, co mi volají, co si o nich myslím a eště musím stihnout nadat nějaké neochotné prodavačce, že si mě v obchodě nevšímá a nechce mě obsloužit.
Až totiž budu mít dvojčata, nejenom že neskočím s padákem, ale v obchodě si mě všimne určitě každej.

Fesťák Rožmberk

Odjezd z Brna probíhal v sedum ráno, což mě skoro zabilo. Naložili nás u ústředního hřbitova, kde sme v sedě na patníku s Laurou dospávaly. Posádku tvořila ještě Vlaďka, v pohodě, její brácha Pavel, kterej byl taky těžce v pohodě, a Duša, které sme říkaly Boža, a ta byla taky v pohodě. A vůbec nemluvila. Naskládaly sme se teda do auta a vyrazili. Cesta byla dlouhá jako prase. Měli sme přidělený úkoly, co kdo poveze. Měla sem za úkol sehnat vodku s džusem. Neměla sem ani vodku, ani džus. Měla sem ale zubní kartáček a otvírák. Zbytek věcí nutných pro přežití sem si pučovala od Laury. U Telče sme otevřeli zabijácký chlast - houbu. Abysme se stihli ožrat, než dojedem. Zadařilo se. Všem sem prozradila že nemám ráda vesnice a proč, tak ať nikdo nečeká že se budu rozplývat nad krásama českého venkova. Což nebylo moc taktický, vzhledem k tomu, že tři pětiny posádky vozu byli vesničani. Vesničany sem označila za blbce, krávy za krvelačný bestie, psy za smrdící hajzly, domečky ve vesnicích za zbořeniny a veškerý památky který sme minuli, za pičoviny. Kupodivu mě nikdo nevyhodil z auta do kukuřičnýho pole. Klidně mě taky mohli nechat napospas přírodě, ach bože. Příroda mě zajímala jenom v moment, kdy sem se vyběhla protáhnout do pole a na krajnici sem skoro šlápla na rozjetýho zajíca. Zdechlina. Vzpomněla sem si na Baudelaira. Zalezla sem do auta a pokračovala sem v pití.
Jeli sme přes čtyři hodiny. Docela brutál.
Ubytování nám zajistila Vlaďčina známá, která dělá na místním hradě kastelánku. A bydlí tam úplně sama. A nebojí se.
Spaly sme v domečku pro zaměstnance hradu, bohudíky, protože v samotným hradu bych se posrala strachy. Nesnáším hrady. Na hradě sme si museli vyzvednout prostěradla a nahlásit svoje jména. To sem eště zvládla. Pak sme se vydali bydlet do podhradí. S Laurou sme si hodily věci na postele a už sme fičely na fesťák, protože měli začínat Skyline, pro mě největší tahák celé akce. Říkala sem si, jaká to bude prda, protože to prda je dycky, energie jako prase, rozeskákaní lidi, prostě sypec sekec mazec. Takže sem byla natěšená. Zbývající členové posádky ale nadšení nesdíleli, Skajlajni u nich nějak nebodovali, tak si sedli na pokoj, jedli řízky a převlíkali postele, a my sme šly teda s Laurou samy. Rožmberkem protýká Vltava, je na ní spousta vodáků, což nechápu, co na tom ty lidi mají, ale všichni, totálně všichni sou vožralí.
Když sme přišli, Skyline už hráli, ale čučela sem jak péro z gauče, protože všichni lidi seděli. Hrozný to bylo. Tak sme s Laurou naběhli před pódium, že to jako rozjedem. A užily sme si. Jelikož Skajlajni tam nikoho jinýho neměli, tak hráli pro nás, smáli se na nás, a já sem pak začla úžasně splývat s Jacobem, kdy sme na sebe fakt reagovali, zvedali sme na sebe ruce, mávali sme si, usmívali sme se na sebe, a já sem si říkala jak je to strašně boží. Když on skákal, skákala sem taky, když sem zvedla ruce, zvedl je taky, když řekl vtípek, podíval se na mě, zasmáli sme se, bylo to děsně fajn. A pak se na nás začla smát i Marka. Nakonec Nu-C zahlásil, že všichni co sedí sou přizdisráči, a že děkuje těm, co je přišli podpořit (to už za nama stálo asi pět lidí), a že děkuje těm co to tam rozjely (jako my dvě) a že jako fakt respekt. Slunko hrozně smažilo a já sem ani nemohla odejít pro pivo, protože sem je v tom nemohla nechat. Ale byli boží, jako dycky. Odehráli to úplně suprově, i když na ně skoro nikdo nereagoval, ještě dali přídavek a i přes to všechno vypadali, že je to baví. Pak mě napadlo, jestli důvod Jacobovýho tlemení a smíchu nakonec nebylo to, že si mě pamatuje z Hrachovky, kdy sem se mu válela po stole. Pevně doufám, že se pletu. Chtěla sem se pak ještě s Jacobem tradičně vyfotit, ale udělalo se mě blbě ze slunka, tak sem ani nešla grůpit, šla sem si pro pivo a pak zpátky do podhradí převlíct se do kraťasů.
Když sme se vrátily na fesťák, našly sme zbytek posádky. Objevily sme taky festivalovou postel. Normální velká postel v areálu fesťáku, s polštářkama. Nejlepší atrakce. Ležely sme tam s Laurou asi půl hodiny a smály se, jaký sme trotli. Chtěla sem ještě dělat postelovou revoluci, ale začli hrát Chinaski, tak sme se šly podívat. Hrůza a děs. Větší trapárnu sem snad neviděla. Malátný byl krutě trapnej a Vlaďka, která se nacpala dopředu, nám později tvrdila, že měl pěnu u pusy a byl zfetovanej, což by ani tak nevadilo, kdyby nebyl trapnej. Když sme s Laurou pak odhalily, jak se mu vlní pivní mozol pod kytarou, tuto akci sme odpískaly, a zatímco směs nemastných-neslaných návštěvníků, což byly z velké části rodiny s dětmi, zpívala "sem vedoucí, já sem king, mítink, brífing, brejnstórming...", my sme se přesunuly ke vstupu pro VIPky v naději, že nějak proklouzneme a já najdu toho Jacoba, protože mě sakra začínalo štvát, že nemám tu fotku. Jenomže u vchodu stál takovej škaredej zlej sekuriťák, zle se díval, a nechtěl nás pustit ani za nic. Smůla jako prase. Koho to tam sakra zaměstnávají. Byla sem celá vzteklá, batoh sem hodila na zem, když kolem nás najednou proběhl Márdi.
"Ježiš, to byl Márdi." Řekla sem Lauře.
"Kdo?"
"Z Vypsané Fixy." Poučila sem ji.
"A jo. Co s tím budem dělat?"
"Musíme za ním." Rozhodla sem.
Po cestě sme potkaly Pavla. "Dem lovit hvězdu." Oznámila mu Laura. Začli se o něčem bavit, a ze mě mezitím vyprchala veškerá odvaha. Říkala sem si, co když mě pošle do prdele, fakt sem si nebyla jistá, protože řekněme si to narovinu, nevypadá jako optimistický mladý muž. Jenomže pak sem si řekla, no když to nezkusím, budu pěknej sráč, a tak sem zavelela a šly sme za ním k malé stejdži, kde něco domlouval s nějakým muzikantem, Laura tvrdila, že to byl Mardoša, ale já si nejsem tak jistá, navíc nevím co by tam dělal. Stouply sme si teda k pódiu a slušně počkaly až domluví a všimnou si nás. Pak se na nás podívali, a já sem na Márdiho spustila, jestli by nebyl tak hodnej a nevyfotil se. Udělal nechápavý výraz. Jakoby se nikdy s nikým nefotil. Už je to tady, říkala sem si. Teď dostanu po čuni.
Pak se usmál, takovej potěšenej byl, a řekl: "Jo, jasně, v pohodě, tak si tady sednem." Ukázal na podium. "A uděláme fotku, to bude fajn."
Tak sem se tam naštelovala, i s pivem, Laura udělala dvě fotky, já sem slušně poděkovala, řekla sem že je fakt hodnej a on nám řekl, ať se přídem podívat na večerní koncert a my sme řekly, že samozřejmě přídem. Pak sem se zvedla, že jako du, a on mi ukázal na nohu a řekl: "To je super tetování, to ale muselo krutě bolet."
A já: "Ani ne."
Pak si všiml jizvy na koleně a řekl: "Ale tohle muselo bolet teda krutěji."
A já: "Jo, ale to neva. Nechám si přes to přetetovat skoby." :)
Zasmáli sme se, pak ještě řekl, ať se přídem podívat na bejbypank, že hrajou za chvilku a taky tam bude, a pak sme vysmahly.
Radostí sem skákala na Pavla, skoro sem mu vylila škopka, a taky sem pištěla jak přišlápnutý morče. Pak sme šly kouknout na Niceland, to nebylo nic moc, a zas u toho všichni lidi seděli, což ale bylo pochopitelný vzhledem k tomu, co tam ti dva předváděli.
Pařilo slunko jako sviňa, a Vlaďka teda vytáhla deku a vyvalili sme se u stánku s párkama. Mezitím přišla kastelánka, Andrea, co nám zažizovala to bydlení, a šly se s Laurou kouknout na toho kašpárka. Já už sem se tam nějak nevešla, ale moc mi to nevadilo, protože sem to slyšela z postele, kam sem se skácela s křečí v noze. Zase.
Potom hráli Wohnouti. Zaskákala sem si na starý pecky, jako sou Ganga a Kabrhelová, a protože sem furt měla křeč, tak sem se pak sklidnila a šla se přifařit za posádkou na deku. Nohu se mi podařilo dat do pořádku, a tak sem ještě stihla skáknout na Banány.
Potom hráli Sunshine, ti byli úplně výborní. Zase na ně lidi nereagovali. Fakt nevím co tam bylo za sebranku. Tak sme opět s Laurou naběhly, skákaly sme a bylo to fajn, ale už se na mě nikdo neusmíval, ani nic takovýho se nedělo, ale i tak sme si to užily. Večer sme pak s Laurou v posteli vedly zajímavou debatu na téma kolik je Kayovi asi tak let. Rozpětí bylo 50 - 100.
Dala sem si další pivo a přesunula se ke druhé stejdži na Fixu. Konečně. Slušnej nářez. V půlce vypadla elektrika. Hráli teda bez zvuku. A já sem zezadu křičela "jééééď!" a bylo mě slyšet až ke splavu, kde se topili ožralí vodáci.
Pak už byl večer, tak sme se šli do podhradí převlíct a když sme se vrátili, hráli Tleskači, ale ti se mně nelíbí, nevím proč, asi mi připadnou moc prvoplánoví, nebo co, a tak sem si sedla za zvukařa, vedle ožralca, kterej tam ležel jak ožralej pytel, dala sem si cigáro, a pozorovala sem, kolik lidí ho přeskočí a kolik lidí do něho kopne. Výsledkem bylo jedno ukopnutí, ale nechtěný. Žádný šou.
Pak hrál Divokej Bill a Čechomor. Chtěla sem je vidět, vážně jo. Ale po prvních dvou čechomořích písničkách šla Laura do kolen, teda normálně si sedla uprostřed davu a všechno jí bylo jedno, a mě už bolelo všecko, přestávala sem reagovat na cokoliv, a tak sme to zabalily, protože sme prostě nemohly. Vydaly sme se zpátky do domečku, spat. Když sme přecházely mostek, a já sem sledovala projíždějící ožralý vodáky, šel proti nám nějaký pár, borec na nás nějak divně zíral.
"Vypadal jak piča." Řekla sem když přešli.
"Vypadal jak Brousek." Řekla Laura.
"Jo, no, dyť to říkám." Plivla sem do vody. "Asi to byl on."
"Ale nevím co by tady dělal." Řekla Laura.
"Nic, prochází se a čučí."
"Jo dyť on hraje v Monkey Business." Plácla se Laura do čela.
"Dyť to říkám, je to piča." Můj flusanec netrefil nikoho. Škoda.

Ještě se nám nechtělo to úplně zapíchnout, a tak si Laura sedla na zábradlí u řeky, já sem čučela na vodu a mlely sme. Vzadu svítila věž kostela Sv. Mikuláše a blikaly na nás světýlka z kaváren. Od Čechomorů sem ještě vzdáleně slyšela "zabili Janka, Janíčka Janka místo jelena".
"Napsala sem povídku do soutěže." Řekla sem.
"Do jaké soutěže?" Zakymácela se Laura na zábradlí.
"Do soutěže co vyhlásil Víveg." Řekla sem a zírala sem si na špičky bot.
"Vole. Že vy se máte tak rádi, s tím Vívegem." Smála se Laura.
Zapálila sem si cigáro. "No právě, my se milujem, s vívegovic míšou."
"Cos psala?" Chtěla vědět.
"Mělo to být pokračování povídky, kterou napsal." Řekla sem. "Takže trapas. Příběh z maloměsta. Třicetiletá prodavačka nábytku má zažít milostný románek."
"A co si s tím udělala?"
"Poslala sem ji za bývalým, tam se pohádali, a ona mu propíchla vidličkou ruku." Vyfoukla sem kouř.
"Ty seš prostě romantik, to se nedá nic dělat." Pokývala hlavou.
"Zůstanu asi navždy neuznaný génius."
"To je dobře, aspoň zůstaneš underground." Trhla ramenem. Kolem projela loďka s ožralýma vodákama.

Druhej den ráno sem vstala o půl šestý, protože sem si jaksi zapomněla vypnout budík. Rychlá smrt. Laura mě nenáviděla eště půl dne. Zabalili sme všechny věci a šli sme zírat na Vltavu a na vodáky.
Plivla sem na kačenu, co se proháněla po vodě a čekala, že dostane ňáký rohlík, aby ho mohla rozblemtat ve vodě. Netrefila sem se. Ale pobavilo mě, jak zamířila k tomu flusancu v naději, že to je žrádlo, a vono nic.
"Cha, to je prdel." Lámala sem se smíchem.
"Ty seš prase." Řekla Vlaďka.
"Chtěla sem jí plivnout mezi křídla, ale nepovedlo se mi to. Ona by si ten flusánek pak vezla sebou na zádech, bylo by to srandovní." Smála sem se.
"Ježiš." Zvedla Vlaďka obočí. "Kolik že ti je?"
"To nic není." Mávla Laura rukou. "To eště nevíš, že chtěla flusat z mostu na vodáky."
"Jim je to stejně jedno, sou všichni ožralí." Nedala sem se.
"Panebože, takle se chovat ve třiceti." Spráskla Vlaďka moralisticky ruce.
"Lepší než se ve třiceti chovat na sto." Udeřila sem.
"Já se rozhodně na sto cítím." Řekla Laura. "Bolí mě všechno."
"A já nutně potřebuju kafe, nebo zdechnu." Oznámila sem posádce. "Zamávejte kačenkám, jdeme do kavárny."

Nakonec sme zašli na hrad, dostala sem tam boží kafe na stříbrným podnosu. Přišla za nama dolů Andrea.
"Viděl sem tě ráno jak otevíráš okno a mával sem na tebe." Řekl Pavel. "Ale ty se asi nedíváš do podhradí."
"Já špatně vidím." Smála se. "Takže na nějaký poddaný nedohlídnu."
Zeptala se nás, jestli se chceme jít podívat do hradu. Laura s Pavlem šli. Vlaďka s Božou už tam kdysi byly.
"Mě to nezajímá." Řekla sem.
"Jak tě nezajímá hrad?" Syčela na mě Andrea, a vypadala jak rozčilená bachyně, které jsem se rozhodla zakousnout selátka.
"No nezajímá mě, co bych tam jako viděla?" Usrkla sem kafe.
"Tam je spoustu zajímavostí. Předělávali sme teďka nový pokoje, je to po rekonstrukci, jsou tam nový tapety. A pak se můžeš jít podívat na věž."
"Cha!" Vyprskla sem smíchem. Prej na věž. Už sem viděla jak s tou kocovinou lezu někde do schodů.
"Je tam zbrojnice!" Zvýšila na mě hlas.
"A dál...?" Snažila sem se být vtipná. Ale nikdo to nepochopil, a tak sem opět zůstala nepochopená, hlavně ale že sem pobavila sama sebe. No co už. Po zbytek kávovýho sedánku, který trval ještě útrpný dvě hodiny, mě Andrea úplně ignorovala, zkrátka se se mnou přestala bavit, jelikož sem jí šáhla na hrad, a to bylo špatně.

Cestou domů sem byla nucená v autě poslouchat Iné Kafe, což je strašná sračka. "Je to strašná sračka." Řekla sem.
"Tobě se nic nelíbí." Utřela mě Vlaďka. Náhodou to byla pravda, protože předtím sem kritizovala v rádiu Marka Ztracenýho a taky Davida Deyla. Protože chtěl nejspíš v textu vyjádřit jak je sám, a má tam "už deset nocí marně zkouším být sám". Z čehož mi vyplývá, že to s tou samotou není tak děsný. Prskala sem nad tím blbým textem, a jedinej kdo mě pochopil, byl Pavel. A teď sem jim teda kritizovala céda.
"Mně se to líbí." Vyjádřila se ke Kafi Boža.
"Dyť ty texty sou tak strašně stupidní. Poslouchej. To je takovej bejby pank. Pro děcka. To ani není pank, sračka to je. Pro děcka." Frflala sem.
"Furt řešíš ty texty." Kroutila očima Laura.
"Tak, poslouchám to tady už půl hodiny, takže to řeším." Řekla sem a pozorovala kukuřičný pole.
"Tak co třeba mají za texty Skajlajni?" Testovala mě Laura.
"Seš moje krásná, krásná princezna." Přeložila sem. Laura se smála.
Vlaďka se na mě otočila z předního sedadla a sjela mě kritickým pohledem. "Takže Iné Kafe se ti zdá jako hudba pro děcka, zatímco ´seš moje krásná krásná princezna´ se ti zdá jako text pro dospělý." Zrekapitulovala suše. Dostali sme z toho všichni záchvat smíchu. Pak sme vytáhli víno, dopili sme ho a Pavel mi naladil rádio.

V Třeboni sme se pak stavili na oběd. Na hajzlu měli všechno automatický, měli na fotobuňku i dávkovač mýdla, teda té mýdlové pěny a mě se to tak líbilo, že sem pod tím furt šermovala rukou až se pod dávkovačem vytvořila kopička, co kopička, přímo hora mýdlové pěny, tu sem si pak naplácala na ruce a měla sem z toho mýdlový rukavice. A to byla nejlepší tečka celýho dne.

Kempení

Z Brna sme vyjely v jedenáct, abysme v kempu byly ve tři. Celý mi to přišlo brutální. Chtěla sem si dat sraz o hodinu dřív, protože sem správně pochopila, že půl hodiny budem hledat správnej vlak, pak se Aničce bude chtít čůrat, pak ztratíme Lauru a nakonec nám někdo ukradne batohy. Laura ale tvrdila že né, že když se sejdem na hlavňáku o půl, tak stihnem vlak v jedenáct. Nechtěla sem vypadat jak úzkostlivá ... blbec, a tak sem ji poslechla. Měla sem na zádech brutálně těžkou krosnu, kde sem tahala všechny nezbytnosti jako konzervy, flašku oleje, petku s dobrou vodou, nabíječku na baterky, nabíječku na mobil, tašku s repelentama, opalovacíma olejema, krémama, troje boty a tak dál. Ale že zapomenu tak zásadní věc jako otvírák, to sem se mlátila do hlavy. Takže sem se podlamovala pod krosnou a za ruku sem táhla Aničku která momentálně hned teď chtěla časák Kačera Donalda. Stály sme na péróně, když hlásili něco o našem vlaku. Jenomže to sme neměli šanci zjistit, protože z vlaku, co přijel na vedlejší kolej, se vysypali brutálně ožralí fotbaloví fanoušci, a když říkám že se vysypali, tak to tak myslím doslova. Něco na nás řvali, ale nevšímali sme si jich, protože sme začly tušit, že náš vlak nejede z koleje, kde se právě nacházíme. Laura vytáhla papír s jízdním řádem a začly sme zmatkovat. Nějak se nám neshodovalo číslo vlaku. Když se zopakovalo hlášení, zjistily sme, že vlak byl přeloženej na jinou kolej a stojíme tam teda úplně špatně. Chtěly sme se rozeběhnout do podchodu, ale jeden ožralec se v poslední vteřině zvetil, když viděl, že mu chce utýct oběť (jako já), stoupl si a chytl mě za držátko na krosně. Docela sem byla v pasti, protože kdyby se mnou smýkl tak to vemu o informační tabuli. S tím nákladem na zádech sem byla trochu nestabilní. Začal na mě něco křičet a furt mě držel. Snažila sem se vykroutit, ale nešlo to. Tak sem na něho ječela, ať mě kurva pustí. Když to udělal, málem sem stejně hodila rypák, ale jako silná žena sem to ustála a rozeběhla sem se do podchodu. Když sme nasedly do vlaku, Anička se domohla Donalda a Laura začla sýčkovat, že určitě sedíme ve špatným vlaku. Řekla sem, že je mi to jedno, protože hlavně že sedím a fakt seru na to kam dojedu. Cesta byla úplně v pohodě. Vzpomněla sem si, jak sem jednou jela z Ostravy, čtyry hodiny, a někde v Ostravě ke mně do kupé přistoupila bývalá spolužačka. Taková ta, se kterou se vůbec nechcu bavit. Jako naschvál sme v kupéčku byly samy. Dvě hodiny sem úspěšně dělala že ju nevidím. Pak už sem se neměla za co maskovat.
Teď ale to bylo všecko v pohodě, navíc nás vlak k našemu překvapení fakt vysypal v Ostravě. Z Ostravy do Opavy sme jely děsným krcálkem. Ten vlak stavěl v každé prdeli. Normálně zastavil někde uprostřed pole, jakože zastávka. Divila sem se že nepřistoupil nikdo s husou v košíku.
Laura se zasněně zadívala na vesnici, která obsahovala asi tři domy, čtyři stodoly a rybník kačák, a zahlásila: "Tady bych chtěla žít, to je můj sen."
"Ses posrala." Řekla sem na to. "Bych rači byla v lochu než tady."
"Víš jakej tady musí být klid?"
"Jak klid? Ti tady řvou kačeny od rybníka, žaby kvákají, psi štěkají, lítá tady hmyz, fuj. Navíc tady určitě není internet. Peklo na zemi." Obracela sem oči. "A blbí lidi. Na vesnici sou dycky blbí lidi. Ženský co si myslí, že inteligence znamená mít naklizeno a chlapi co nosí nátělníky a sou smradlaví."
"Nejsou všichni takoví." Snažila se oponovat.
"Pcha." Mávla sem rukou. "Prodávala bys tady v Jednotě a tvůj manžel by dělal údržbáře místní kanalizace."
"Můj manžel by jezdil do práce autem, měli bysme auta." Vylepšila to.
"A menoval by se Venca Konopníkouc." Plácla sem se do kolen. Nejvíc dycky pobavím sama sebe. Nikdo mě tak nebaví jako já.

Vyskočily sme v Opavě a od tama nás čekal přesun do kempu. Anička se držela skvěle, nedělala žádný problémy. Na nádru sme se motaly jak hovno pod splavem, to je pravda, ale nakonec sme nastoupily do autobusu, kde si Anička našla na hraní skupinku cigánů. Výborný zážitek. Budu si s ní muset na tohle téma promluvit. Autobus nás vyplivl u ohrady s krávama. "Sme tady." Zahlásila Laura. "Pudem teďka rovně, po silnici, a určitě tam dorazíme."
"To je hovno, rovně po silnici. To je moc jednoduchá cesta. Musíme támhle nahoru po té cestě do kopce." Snažila sem se přechcat zákon schválnosti.
Nahodily sme teda krosny a vydaly se do kopce. Musely sme projít kolem krav. "Vůbec si jich nevšímej." Radila sem Aničce. "Sou to krvelačný bestie, čekají kdy tady budou moct sežrat nějakýho vyplašenýho turistu."
"Ale no tak..." Řekla káravě teta Laura.
"To nevidíš? Chtějí nám vycucat krev." Řekla sem bojovně. Mě nedostanou, mě teda ne.

Když sme se doplazily na kopec, zjistily sme, že sme v lese, v prdeli daleko od civilizace, všude jenom jakási příroda. No bordel. Moje fyzička není nijak skvělá, a tak už sem se s tou krosnou skoro plazila. I když si myslím že pod takovým nákladem by zařval každej.
"No nic, deme zase dolů." Řekla s klidem Laura.
"Ti seru..." vymáčkla sem ze sebe.
"Hele, nechtěla sem to tady vytahovat, ale byl to tvůj nápad, plahočit se do blbýho kopce, tak toho nech." Utřela mě.
"No tak teda jo." Souhlasila sem. Anička si zobla něčeho co vypadalo jako rulík a vydaly sme se na cestu.

Sotva sme dorazily do kempu, začlo chcat. Recepční nás naložila do auta, i se špinavýma báglama a hodila nás do chatky. Pustila sem televizi a škrábla sem sebou na postel.

Další dny už probíhaly v klídku a pohodě. Flákaly sme se po kempu, Anička si užila hřiště, děcka a s nabytou svobodou opět zvlčila. Najíst se chodila do vedlejší chatky k sousedům, takže sme na jídle ušetřily, dá se říct. Večer sme s Laurou sedávaly před chatkou s pivama nebo vínem, což mělo za následek, že Laura v deset vytuhla a nebyla. Takže zatímco večer byl v kempu řev, hukot, všichni chlastali a bavili se, tak já sem čučela na telku a dopíjela škopky. Tady nepomůže výmluva, že sme starý, protože padesátníci nás evidentně převálcovali. Když ve tři ráno zpívali u stožáru už potřetí hymnu, říkala sem si, že sme pěkní sráči.

Teď se pakuju na fesťák, v sobotu je odjezd, ale Vlaďka a Laura se rozhodly, že mě asi zabijou a vyrazíme ráno v sedum, abysme stihly Skyline. No nevím nevím děvčata, vidět mě po ránu, to vás ta radost ze skajlajního trdlení přejde.