Kopající Elektra

Do práce si dycky donesu tolik práce, že nestíhám pracovat. Jednak musím vytvořit nový naušnice. To je ale bordelu na stole, že je to až neuvěřitelný. Rozhodím tam všechny ty sáčky s korálkama, roztahám nýty, dráty, cvočky, kleště, silony, háčky, nůžky a další neuvěřitelný serepetky. Mezi tím vším mi někde vzadu smutně bliká telefon, jakože by si ho někdo měl všimnout. Dál si do práce taky tahám noťas, abych mohla psát, případně upravovat fotky a dělat jiný záslužný činnosti, když teda nemůžeme na net. O net byl dlouho boj. Nejdřív nám vyhrožovali, že na net prostě nesmíme. Což bylo jaksi házení hrachu na zeď. Pak přišli s pokutama. Ten stejnej efekt, akorát že za pokuty sme se ještě plácali po ramenech, jaký sme frajeři. Pak nám zablokovali přístup na net. To sme eště zvládli a napojili sme se přes jinou aplikaci. Tu nám časem taky zatrhli. Zašli sme to vyřešit za klukama na technickou podporu. Fintou fň sme teda zvládli i toto. Ovšem impérium vrací úder. Zablokovali nejfrekventovanější stránky, jako například Facebook, a mně zatrhli Secondlife. Hyeny jedny křivonohý. Donesla sem si teda noťas a šla opět za klukama žebrat, ať zapojí wifinu. To ale brzo zatrhl ajťák. Takže výsledek je takový, že můžu akorát na Seznam, ícékvé a na Lamera. Což je dost slabota.
V poslední době mám pocit, že prostě vůbec nestíhám věci, který stíhat chci, a nejhorší na tom je, že je nestíhám kvůli nějaké blbé práci. Nemám čas pracovat. Prostě nemám. Daleko horší ještě je, když musím něco zařizovat. Jako poslední extempóre s tý mobajlem. Minulej měsíc mi došla faktura na osum stovek, což sice bylo o dost víc než normálně mám, no ale eště sem to zkousla. Daleko větší prda byla, když teď došla faktura na litr. To už sem se fakt nasrala, co to do prdele má znamenat. Tak sem volala na operátora, proč mám tak vysokou fakturu. Operátorka mi vesele oznámila, že asi musím volat na erotický linky, nebo co. Když mi z toho zaskočil chrchel v krku, dodala, že sem asi hlasovala do Superstár, případně poslala dárcovský mesy na Haity. No tak su já ňákej blbec? Nejsu. Hned sem to taky řekla, že nejsu blbec. Tak mi teda sdělila, že si patrně nechávám zasílat horoskopy. No to mě poser. Byla sem tak mimo, že sem jí to položila. Když sem udělala výslech Huga, jestli někam nevolá, nebo něco někam neposílá, a zjistila, že taky není pako, aby něco takovýho dělal, volala sem znova. Operátorka mi řekla, že tam mám takový vysoký účet proto, že každý den kolem páté hodiny odejde z mýho čísla dárcovská esemeska. No tak to už je vrchol. Kolem páté su buď v práci, nebo na cestě domů, takže mobil mám furt u sebe, a já rozhodně nic neposílám. Nechala sem si teda zablokovat odesílání déemesek a podobných sranců a zeptala sem se, jestli si můžu změnit tarif, protože ten svůj mám jaksi vysoký a nevím proč. Řekla, že změnit si ho teda můžu a až budu vědět co chcu, tak si mám zavolat. Podívala sem se teda na net, a našla si tarif za tři stovky a volala sem znovu. Další operátorka mi řekla, že tenhle tarif mít nemůžu. Řekla sem, že ale ta mobilní žena před ní říkala, že ho mít můžu, a že ho chcu. Na to mi řekla, že jí spadl systém a že mi zavolá později. Později teda volala, ale řekla, že ten tarif mít fakt nemůžu a že mi zavolá až v březnu. Sečteno podtrženo, vyřídila sem velký kulový, a na to sem v práci vypatlala všechny přestávky.
Dál sem taky musela volat do školky, že tam Anušečka už další rok chodit nebude, pak se objednávat k doktorce, pak jít za personální nechat si přepsat smlouvu, pak zaplatit složenku a chabě sem se pokusila navíst si platbu za telefon na SIPO, což se mi nakonec nepovedlo, páč to je na pokračování. Objednala sem si z internetu deodorant, kterej už nikde nemůžu sehnat, a taky sem se pokusila sehnat klíč k PhotoFiltru, což je taky na pokračování. Píšu si do seznamu nesplněných úkolů. Zaběhla sem si pro propustku na příští den a všem v práci sem oznámila, že pokud chcou cukr do kafe, ať si donesou vlastní, což sem taky měla na seznamu toho, co musím nutně udělat vzhledem k tomu, že su jediná cukerná velmoc široko daleko. Cukr sem následně klasicky opatřila nálepkou "take and die". Odpoledne sem dodělala troje naušnice a upravila polovinu fotek. Napsala sem začátek do blogu. Snažila sem se taky přesvědčit někoho hodnýho, a klučičího, aby zaběhl do firmy pod nama a vymámil z nich heslo na připojení k wifině. Marně. Ale budu na tom pracovat. Večer sem už do telefonu nemohla ani mluvit, ale su přesvědčená, že za ten den se ze mě stal Superman. Superwoman.
Čímž se dostávám k další věci, a to k superhrdinům. Začnu například Kačičkou. Kačička je superhrdinka Katastrofistka. Jako když se kolem ní točí tornádo, který semele všechny kolem, včetně jí samotné teda. Fakt se nestíhám divit. To, co se jí stane za rok, se normálnímu člověku nestane za život, a to jak ona musí být silná, to by ani Herkules nepobral. Svou katastrofičnost mi předvedla když přijela na víkend. Měla sraz s kamarádkou. Šly na kafe. Kamoška po cestě ze záchodu spadla, rozsekla si koleno až jí vylízala kost, musely jet do nemocnice na šití. Klasika. V sobotu si teda vegetím doma, čekám na Kačičku, kdy se vrátí, píšu vyplašenou mesu, kde je a najednou telefon: "Prosimtě nevíš kde je tady nejbližší nemocnice?" Co na to říct... snad že se ani nedivím.
Další takový Superhero je například Tlučhuba. To je superhrdina Mystik. Neskutečným způsobem se ze všeho dostane vykecat. Co neví, to si vymyslí, a když je v koncích s tématem, dycky do toho vloží konspirační teorie. On se snad vykecá i ze smrti. Nedávno za ním přišel šéf, aby mu Tlučhuba vysvětlil, proč nebere hovory, a vysvětlování skončilo u toho, že za druhé světové války vyvražďování Židů způsobili ti nejbohatší Židi, protože voni byli v těch tajných spolkách, a byli to vlastně rytíři. Tlučhuba je jednička.
A pak su já. Superhero Elektra. Mívám záchvěvy kopavosti. Například teď. Na co šáhnu, vydá mohutný elektrický výboj. Šáhnu na tyč v trolejáku, prásk, dotknu se kliky, prásk, dám ruku Dýdžejovi na rameno - prd, ráno zapínám monitor - prááásk. Prostě kopu všude. Když to takhle mohutně dělá dva týdny, už se bojím něčeho dotknout. Aničku sem pohladila po tvářičce a taková řacha. Chudinka vyděšená. Že nade mnou zhasínají lampy, si až tak nepřipouštím. Ale že mě bojkotují komply, o tom vím moc dobře. Jedno ráno sem přišla do práce a z ničeho nic mi nejel monitor. Rezignovala sem a sedla sem si na jiný místo, jakože boj s komplem vzdávám a vyhrál. V momentě kdy si tam sedl někdo jinej se počítač vesele rozjel. Nefungují mi elektronický otisky prstů v práci, musí se pravidelně obměňovat. Z rozpisu na březnový směny sem jako jediná vypadla. Když sem na to šla upozornit, Vzteklina se divila, že to není možný, že to tam zadávají hromadně a mě jedinou ten systém neuložil. Doma se hádám s komplem, nejde mi za žádnou cenu rozjet mikrák. V celým bytě je na hovno elektrika, nedávno nám vyhořela zásuvka, ale podle elektrikářa všecko ó ká. Když vlezu v noci do kuchyně, blikne na mě vypnutá zářivka. A tak dál. Nejvíc se mi na mojí supersíle líbí, že když na sebe v noci natahuju deku, tak jiskří. Lítají všude ty malý, mrňavoučký jiskřičky a praskají.
Ve středu sem se vydala na neurologii. Protože pan doktor se rozhodl že mě chce po pěti letech vidět. Byla sem zvědavá, protože nedávno mi kartář tvrdil, že prášky beru zbytečně, že epilepsii už dávno nemám a ať si někam zajdu, protože už bude možný prášky vysadit. Byla sem teda objednaná na eeg, aby mi zkontrolovali mozkový výboje. Hledala sem to dlouho, protože to zase všechno předělali, achjo, bohunická nemocnice je nekonečný labyrint, který vypadá docela trapně a nudně. Ale pod zemí, to je něco. Náhodou to vím, protože sem se tam jednou v podzemí ztratila. Poslali mě na vyšetření do protější budovy, a protože byla zima, řekli mi, běž podzemím, seš tam hned. Místo "seš tam hned" to byly nekonečný minuty, co se zdály jako hodiny, bloudění tmavýma podzemníma nemocničníma chodbama, kde nebyli žádní lidi, semtam sem došla do osvětlené části, kde byl vchod do jakýchsi šaten, kotelna, nebo výtah, občas sem vrazila do zapomenutýho lehátka a jenom sem čekala kdy vlezu na pitevnu, kde mě zamče bláznivý patolog a taky mě rozpitvá, že jo. Chodby nebyly osvětlený a už vůbec ne ňák vydlážděný nebo něco, bylo to prostě jak když to prohrábne krtek. Ale co je zase dobrý, viděla sem potrubní poštu. Což mi zase v ten okamžik nepřišlo jako vůbec nic úžasnýho, když sem strachy cupovala svou zdravotní kartu.
No nic, na neurologii to teda bylo super. Natáčení eeg je dycky zážitek. Dycky mi nejvíc vadilo když sem musela zhluboka dýchat, to se mně dělalo fakt blbě. Tentokrát sem to ale ošulila. Dělala sem, že dýchám, ale nedýchala sem. Nejhorší bylo světlo. Pouští tam takový rychle blikající světlo, ostrý a brutální, a nic nepomůže že mám zavřený oči. Je to jakoby se paprsky světla změnily v malý skleněný tyčinky a píchaly přimo do mozku. Hnus. Ale pak je zase chvílu klid. Usnula sem, jako dycky. Když to skončilo, vypadala sem jako by mi hlavu ojel slizský mimozemšťan a na čele sem měla vytlačený dvě kolečka jak po boji s krakaticí. S chrchlama na hlavě a kolečkama na čele sem si šla teda sednout do čekárny. Úchvatná sem byla až do nevidím. Dala sem si kafe a otevřela noťas. Ani sem ho nestačila zapnout, když pro mě přišel doktor. Zase sem teda noťas hodila do batohu a vychutnala sem si pohledy ostatních čekajících, kteří tam určo seděli už dvě hodiny a modlili se, aby na ně už proboha přišla řada, nebo tam chcípnou. Doktor mi řekl, že žádnej nález nemám. Že prostě ložisko elektrických výbojů zmizelo. Žádná epilepsie. Žádný prášky. Pills no more.
Jenom sem čučela. Poslal mě ještě zaplatit regulační poplatek, což znamenalo sjet výtahem z dvanáctýho patra dolů, výtah zastavoval v každým patře, tisknula sem se tam se starýma, nemocnýma, tlustýma a různě chrchlajícíma lidma, a než sme dojeli dolů, připadlo mi to jako pěkně dlouhej očistec. Pak sem teda zaplatila posraných třicet korun a s kuponem sem zase jela nahoru. Výtah opět zastavil v každým patře. Dolů sem pak šla rači pěšky. Do práce sem dojela akorát na začátek odpolední směny.
V práci sem rozjela velkovýrobu naušnic. Pořád tam šermuju kleštěma, všude rozsypaný ty moje poklady. Už sem dělala naušnice snad všem. Pro všechny holky a pro přítelkyně všech kluků na oddělení. Oddělení ústavu. Nejdřív mi chtěli dávat peníze. Ale né, to by nebylo tak zábavný. Fuck s penězma. Takže když se někdo ptal, co za naušnice chcu, dycky sem řekla jako ať donese co uzná za vhodný. Což je nejhorší co sem teda mohla udělat. Protože museli přemýšlet. Ale vyvinula se mi z toho dobrá zábava. Dostala sem čokolády, cigára, bagetu, což sem čekala. To je standart. Pak co mě strašně překvapilo, dostala sem pro Aničku sadu malovátek, čerstvě nově koupenou, no prostě měla z toho zážitek, protože dárek to byl neuvěřitelně pěknej. Od Dredatýho Kluka sem dostala demáč jejich kapely, což mě fakt nadchlo. Pak sme si dobře pokecali o hudbě, a překvapil mě že zná kapely jako Alice In Chains, Stone Temple Pilots, Babes In Toyland a podobně.

Je víkend, a zase nic nestíhám. Musela sem vstat už v osum. Hodinka ráno s Aničkou, koukání na pohádky, hra na kočky. Přesun ke komplu. Úprava fotek. K tomu jako že si pustím hudbu. Pak beru flétnu, hraju několik válů od Pixies. Přesun k bubnům, tak na půl hodiny. Sprcha, kafe. Dopsat blog. Vracím se k fotkám. Upravuju dvě. Píšu seznam věcí na nákup a vysílám Huga nakoupit. Rozepíšu článek na Fler. Pustím dva klipy od Garbage. Pokouším se spravit repráky, protože všecko chrčí. Pak nad tím mávnu rukou. Punk rulezz. Hugo se vrací z nákupu. Vařím. Rvu prádlo do pračky. Dělám pár fotek Aničky s mejkapem. Dodělávám fotky. Obědváme. Posílám Aničku spat, vytahuju naušnice. Dopisuju blog. Nestíhám.

Valentýn je kravina

Valentýn je kravina. Zvláštní je, že dřív sem ho měla ráda. Připadalo mi, že je to svátek roztomilý a veselý. Takže buď stárnu, nebou moudřím. Připadám si stará a chytrá, takže to asi bude oboje. Jelikož nemáme peníze, dostala sem od Huga na Valentýna den volna, což znamená že vzal Aničku na celej den pryč. Využila sem situace a na Valentýna sem mu dala den strávený s dcerkou. A tímto sme si kvík. Na Valentýnovi je nejhorší, že v rádiu hrajou samý zamilovaný hovadiny. Už když sem zapínala rádiový čudlík, bylo mi jasný že uslyším Power of Love a taky od Bona Joviho Always. Hrůza. Když to vemu kolem a kolem, tak většina rockerů, až na výjimky, sou fňukny který dokážou pištět o tom jak je někdo opustil, a jak to není fér, protože spolu měli být navždy. Paradoxem je, že například vostrý kluky reprezentujou Kissáci, nebo si to aspoň lidi myslej, ale ti taky kvílej jenom o ženských. No. Takže čest výjimkám, hanba upištěným.
Rádio se dá bohudíky vypnout. Valentýn mě ale dostihl v práci. Dle firemních instrukcí sme měli popsat nejkrásnější valentýnský zážitek. Samozřejmě nikdo normální se neúčastnil, nebo nikdo z nás normálních žádný boží zážitek neměl, a Dýdžej dostal zákaz psat o boží Valentýnské noci "plné koksu a božího šuku". Ovšem nad příspěvkama soutěžících naivistů sme se královsky pobavili. Bylo tam dycky něco jako: "můj nejkrásnější valentýnský zážitek byl, když mě můj miláček překvapil a zašli jsme spolu na večeři při svíčkách". Nebo: "Na valentýna mi kluk po kterém jsem dlouho toužila poslal valentýnku a vyznal mi tak lásku." Řezali sme se až sme padali ze židlí a vytrhávali sme sluchátka z telefonů.
Očka sem přistihla když volal do restaurace, aby si zarezervil stůl na valentýnskou večeři.
"Ale ale... valentýnská večeře, jo?" Rýpala sem. "Budou svíčky, romantická hudba a budete si něžně vrkat do ouška, jo?"
"No a co. Závidíš?" Zeptal se Očko ostře.
"Pcha, to víš že jo. Mě by nikdo na takovou večeři nedostal, aby mi tam vykládal ňáký uslintaný kecy." Dělala sem machry.
"Však tě nikdo nezve." Řekl Očko.
"To by si nikdo ani nedovolil." Sekla sem zubem.
"Ty nikoho nedokážeš milovat, protože seš moc zhrzená životem." Mávl nade mnou rukou.
"Tos teda posral." Zúžila sem bojovně oči.
Chvilku se na mě díval, pak asi usoudil že to přestřelil, zvedl se a řekl: "No tak promiň, sem to tak nemyslel. Ale když ty mě k tomu dycky doženeš." Pak mě objal.
"Jenom ju nech." Vložila se do toho Vzteklina, která nám mimochodem dělá šéfku. "Ona je stejná jako moje ségra, ta taky dycky do všech brutálně šije a pak se diví když ju někdo sejme. Protože na ni říct nikdo nic nemůže."
"Jo, to se nesmí." Řekla sem uraženě.

V práci sme vymysleli, že jeden den pudem všichni v maskách. Byla to bomba. Já sem byla jakože kočka. Na sluchátka sem si našila ouška a namalovala sem si fousky. Ostatní byli fajn, Fika byla bezva čarodějnice, ověsila mi stůl pavoukama a hadama, a pak taky Pírsingová holka, co šla za těhotnou cigošku, ta mě rozesmála. Celej den se tahala s polštářovým břichem. Tlučhuba přišel v historickým kostýmu s dvoumetrovou sekerou, jakýpak štráchy. Ale nejlepší byla Veronika, když se zeptala Moniky: "Ty jako deš za tu kurvu, jo?"
Monika se lítostivě podívala a říká: "Nééé... já jsem přece upír."
Rozhodla sem se, že kočičí ouška si na sluchátkách nechám, když už sem je tam tak pracně přišila.

V pátek sme vyrazili na pracovní chlastačku. Hospoda byla v ňákým zapadlým koutu Brna a už dopředu mně bylo jasný, že to prostě nenajdu. Bloudila sem teda v noci v zimě po nějaké setmělé ulici, a hledala hospodu co se menuje buď Pelikán, Plameňák nebo Tukan. Když kolem mě prošel bezďák a tvářil se jako by mě chtěl sníst, došla mi trpělivost a zavolala sem Očkovi. Ten se ještě plácal někde v autě, takže mi nepomohl. Pak sem volala Fice. Ta mi to nebrala. Pak sem volala Vzteklině. Ta mi to taky nebrala. Sledovala sem bezďáka, co kolem mě kroužil a říkala sem si, že v nejhorším, když mě bude chtít sežrat, vypíchnu mu oči klíčema. Už sem je měla nachystaný v ruce. Pomalu sem se nasírala. Dala sem si čekací limit pět minut, s tím že pokud se něco nestane, odcházím. Zrovna když se ke mně bezdomovec hnal, aby mi podřízl krk, okradl mě, opekl si moje žebírka a prodal orgány černé sanitce, vynořily se z rohu holky. Vzteklině sem hned zkraja nadala že mi nebere telefon a Fice sem nadala za to samý. Ta si přede mě stoupla a zahřměla: "Jsem lepší než ty a tak spím s tvojí ženou, Waltr Kraft!" Co na to říct... Fika je zvláštní, vesele se koulející stvoření se zvláštníma výpadama. V hospodě nám nestačil stůl. Dorazilo nás nějak moc. Situaci sme ale vyřešili fišperácky, totiž - vyhodili sme Šprty k jinýmu stolu, na konec hospody a tím sme je úplně separovali. Asi se jim to moc nelíbilo a za chvilku došel Brejloun s nějakým řešením, abysme srazili stoly. Kroutili sme na sebe očima, jakože sedět se Šprtama Snaživýma teda nebudem, a Vzteklina to rozsekla a řekla, že nic se přirážet nebude, protože bysme... šoupáním zničili podlahu. Dala sem si gin, vodku, piva a tatarák. Mňam. Pěkně sme se všichni zřídili. Očko řešil milostný problémy a jelikož seděl naproti mě, všechno sem to poslouchala, a taky sem mu musela objasnit všechny zákonitosti života, vztahů, evoluce... no prostě byla sem děsně chytrá. Půlka stolu se rozhodla, že se pudou podívat za Šprtama, protože abysme měli mít z čeho prdel. Za chvilku byli zpátky. "Ty vole, voni se tam bavěj o práci, řeší přeložení linky, to snad není pravda...." Kroutila hlavou Koní žena.
"Ty jejich pindy sou horší než když vyklopíš kýbl kakánků." Řekla Fika.
Nicméně Šprtům se asi společnost normálních jedinců líbila a tak se brzo přesunuli k nám. Brejloun si sedl nebezpečně blízko.
"Ježiši, drž mě." Řekl Očko když hrozilo že se Brejloun s nama bude chtít bavit. "Když su ožralej, su nepříjemně upřímnej."
"Jo?" Smála sem se. "Tak nám řekni něco upřímnýho."
"Něco o tobě?" Zvedl obočí.
"Jo, já to unesu." Ubezpečila sem ho."
"Mám tě rád." Řekl.
"Ale..." Tušila sem nějaký pokračování.
"Tam není žádný ale. Žádný ale."
"Aha. Tos mě teď trochu dostal." Přiznala sem.
"Mrzí mě že sem ti řekl, že seš otrávená životem, to sem nechtěl. Druhej den ráno když sem se vzbudil, tak sem si na to vzpomněl a fakt mně to bylo líto." Přiznal.
"No to teda... to sem nečekala. Sem myslela že se teď budem hádat. A ty tady na mě vysypeš todle." Pokračovala sem trochu vykolejeně. "To není fér."
No jasně, že ho mám taky ráda, ale to se nikdy nedozví.
Zabalila sem to v jednu a šla sem na rozjezd. Protože nádraží bylo poměrně daleko a bála sem se jít sama, neosvětlená ulice plná těch posraných bezďáků, vlkodlaků, vrahů, lupičů, cigošů a kdoví čeho ještě, šla mě doprovodit Fika a ještě sme vyfasovali od Koní ženy psa. Pes vypadal jak Kujo, temně a blbě. Casnoval s Fikou ze strany na stranu a ta za ním se smíchem vlála. Domů sem dorazila unavená, praskla sem sebou do postele a hned sem spala.
Jak se ke mně doneslo později, Očko se ten večer tak zřídil, že ho museli odnýst domů a Fika s Tlučhubou se jakýmsi řízením osudu, nebo řízením alkoholu, dostali do skladu s ťamanským zbožím kde se pokoušeli nastartovat Destu.

Ptačí teror

Konečně sem se dokopala k tomu že něco napíšu. Chjo, jak já su líná.
Nejžhavější novinka teda je, že o víkendu za mnou dojela Kačička z Prahy. Přetransformovala se tak z avatara do reálu, což je fajn, protože sem poznala bezva člověka a konečně mám s kým chodit na koncerty. Víkend sme si užily úplně super, válely sme se u telky a jenom sme kecaly a jedly. Doufám že takových víkendů bude víc. Kačka by měla přijet ještě teď v únoru a pak já valím do Prahy, zajdem na 30 STM a taky mi slíbila že mě veme do emo klubu, z toho mám smích už teď.

Moje počítačový eskapády neberou konca. Kde sem to skončila naposledy... asi jak sem si koupila noťas. Takže nějakou dobu sem jela na noťasu, ani mi to nevadilo, jenomže pak mě rozčílilo, že mi na tom nejede Second Life, teda nejel pořádně. No tak sem si řekla, že spravím starej, velkej, výkonnej kompl. Uf, to je dycky rozhodnutí ke kterýmu se musím dokopávat dlouho a dlouho ho odkládám. Protože dopředu vím proč. Domluvila sem se teda s Očkem že ráno přijede, spraví mi kompl a pak společně pudem do práce na odpolko. Přes bios mi teda spravil kompl abysme vůbec mohli instalovat, jenomže pak sem zjistila že nemám jaksi klíč k Windowsům, tak sme ho stáhli z netu. Spokojenost. Těžce sem si zase nainstalovala ovladače grafické karty, to je dycky děs. Nejdřív sem nahrála Catalysty, to mi nefungovalo. Jinej ovladač mi na grafárnu nešel. Zoufalost. Pak sem ty catalysty teda odinstalovala, že si tam dám nějaký starší ovladače, a jak byly pryč, najednou to jelo. Záhada jako prase, fakt netuším na čem mi to teďka valí. Nakonec sem ale byla spokojená sama se sebou, jak sem to dala dohromady. Jenomže za dva dny na mě počítač začal křičet, že su pirát a že todle teda né. Byla sem nucená teda znovu přeinstalovat OS, s použitím správnýho klíče. To se povedlo, ale furt mi nejela zvukovka. Zase sem se nad tím trápila jak ostříž, až mi to kamarád ze Sekáče opravil přes TeamViewer. Bohudíky za ten program a za schopný chlapce. Takže teď mi kompl běží, žádný hlášky na mě neplive, ale zase mi nejede klávesnice, která mi na tom dycky jela, takže buším do staré, ale ta zase vynechává písmenka s háčkama a číslovky. Nemám já to vůbec lehký.
Pozitivní věc je, že mám teď novýho koníčka, jakože vyrábím naušnice, přívěsky, náramky a takový trapárny. Může za to Bára z práce, která mi ukázala Korálkárnu. Protože sem to chtěla dělat už dýl, jenom sem nevěděla jak na to, Korálkárna byla dobrej způsob jak začít. Neohroženě sem do toho obchůdku teda vtrhla a nakoupila matroš, všechno teda za nehorázný prachy. Mělo to být taky řešení toho, že nám v práci na dva týdny zatrhli internet. A když nikdo nevolá, točit se na židli je fakt otrava. Čtení je unavující. Takže sem do práce naběhla s korálkovou výbavou, hodila sem na stůl kleště a čekala sem, jak mě šéf sejme, za takovej bordel. Jenomže šéf přišel, prozkoumal korálky a výrobky, a zeptal se mě co tak najednou. Řekla sem, že když nemůžu na internet, je to řešení jak se zabavit, pokud nikdo nebude volat. Byl spokojenej a ještě sem dostala pochvalu před nastoupenou jednotkou, jak sem si s bezinternetovou situací poradila. Na netu sem si objednala další dvě dodávky materiálu. Když se mi začly hromadit výrobky, řekla sem si, že by bylo dobrý to třeba jako někam zase odvelet, a že si udělám eshop. Jenomže po prozkoumání sem zjistila, že to není vůbec tak lehký, že to po mě chce divný věci, že nejsu schopná udělat logo, protože už dávno neumím s Photo Filtrem, a aby bylo ještě hůř, vůbec sem nepochopila jak mám přiřadit kód zboží k fotce zboží, nemluvě o tom, že mi pořádně nejede foťák. Nejsu taky schopná udělat nějaký normální pozadí stránky aby to nevypadalo jak na emařským blogu, no prostě eshop je jeden velkej výmrd a zatím to nechávám spat a rýpu se v korálkách. Protože, vážení přátelé, já su přírodní blondýna. Jasno?
Anička je zase nemocná, takže sme spolu doma. V práci ze mě musí mít radost. Není měsíc, kterej bych odchodila celej. Navíc sem si přehodila směny z osmihodinových na šesti. Docela se na to těším. Na druhé straně se netěším na ty ušmudlaný peníze. Sice mě ta práce většinu času sere, to jo, ale musím říct, že na druhé straně si toho vážím, protože nikde jinde by mě ani nevzali, natož aby mi zkracovali pracovní dobu.
Dobře sem se pobavila s vozíčkářem, kupodivu. Vedla sem Aničku do školky, když sem viděla vozíčkářa uprostřed kopca, jak se zasekl v haldě sněhu. U nás je to celý bezbariérový sídliště. Vozíčkářů plno. Jenomže mám takový zkušenosti, že někteří sou voprsklí a tak se člověku ňák extra nechce nikomu pomáhat. Pak se to ve mě zlomilo, protože přece jenom su hodnej člověk, že, ale spíš to dělám z vypočítavosti, co kdyby se mi to někde nahoře počítalo. Každý plus dobrý. Takže sem se zeptala, jestli chce pomoct. Chlapík byl nadšený, že si ho konečně někdo všiml, a poprosil mě, jestli bych ho teda nemohla odtlačit na kopec, že to přes ten sníh nejde.
"To máte blbý, že? Vy na tom nemůžete mít sněhový řetězy, nebo tak něco?" Zeptala sem se.
"O ničem takovým teda nevím. Když je sníh, tak prostě kopec nevyjedu. Spíš bych potřeboval nějaký silný kola."
"Nebo vyměnit pneumatiky. Nebo víte co... vznášedlo." Smála sem se.
"Tak to by bylo úplně nejlepší. Protože kdybych měl vznášedlo, neměl bych odřený ruce od kol."
"To by bylo bezva. A mohl byste tady na tom vznášedle dycky před školou vozit děcka."
Smáli sme se oba. Bezva rozptýlení. Člověk furt nadává na posranou zimu, a ani si neuvědomí, že je na tom eště dobře, že ty sněhový muldy může přeskákat, nebo že mu může ujet noha.
Zase sem si naběhla s dýlerem. Byl u nás už kdysi dávno, jakože dostanem slevu na elektřinu. Podškrábla sem teda jakousi smlouvu, a radovala sem se, jak ušetřím. Za měsíc mi volal, že potřebuje nějaký dva údaje z přílohy ke smlouvě s EONem. Přílohu sem teda našla, i když to nebyla vůbec žádná sranda, ale protože sem tam ty údaje neviděla, tak sem mu volala, jakože kde je to přesně napsaný. Nebral telefon a tak sem se na to vykašlala. Protože já se snažím jenom do určité chvíle, pak už mi to za tu námahu nestojí. Za měsíc volal znovu, jestli mám přílohu ke smlouvě a ať mu to nadiktuju. Hledala sem přílohu. Ta samozřejmě nikde. Řekla sem, že mu zavolám zpátky a že se po tom papíru ještě podívám. Nezavolala sem. Protože papír jak byl jednou vytažen ze svýho šuplíkovýho úkrytu, byl odsouzen k zabordelení. Za týden opět telefon. Jakože kde to vázne. Řekla sem, že přílohu nemám. Řekl, že ať najdu aspoň smlouvu. Ok. Řekla sem, že zavolám. Za pár dní mi opět volal. To už sem byla ale fakt nasraná. Že prej jestli mám smlouvu. Řekla sem, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic takovýho, a ať to teda stornuje celý, neboli ať na mě už fakt zapomene. Řekl že se může zastavit a nějak to spolu dořešíme. To sem vyhodnotila jako blbej nápad a taky sem to řekla. Za dva dny deme s Aničkou z pošty a vidím veleslavnýho pana dýlera stát dole u zvonků.
"To jako dete za mnou?" Vyprskla sem už fakt dost nasraně.
"Ano, ano, jdu náhodou kolem, tak mě napadlo, že bych mohl doplnit ty vaše údaje." Kýval mohutně hlavou. Žiši. Náhodou kolem. To teda určitě.
"Ale já sem vám říkala, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic. Já to prostě nemám!"
"Tak se můžeme podívat na měřáky, tam by to mělo být." Byl neodbytnej jak hmyzák.
"No dobře, dobře..." Rezignovala sem a pustila ho do baráku. Ukázala sem mu kde sou měřáky a Aničku sem zatím poslala do pokojíčku. Vůbec sem neměla radost že budu šaškovat na chodbě, protože sem musela nechat dveře od bytu otevřený abych na Anču viděla a měla sem nerva aby někam neutekla.Chtěl po mě šroubovák. Tak sem musela prohrabat naše nářadí, což mi dalo pořádně zabrat, tím hůř, že sem ještě měla bundu a šálu. Šroubovák sem nenašla, protože to má všechno Hugo v práci. Takže sem ho nakonec trapně musela vysomřit od souseda. Dýler Důležitý samozřejmě na měřákách nic nezjistil a tak sem musela od souseda ještě získat jeho přílohu ke smlouvě, abysme zjistili jaký máme typ měřáků. Nakonec si to teda dýler zapsal a odešel. Uf. Snad už mám pokoj.
Na balkon sem dala krmení pro ptáčky. Ti drzí hajzli mi za to posrali celej balkon a udělali záhadu. Jednou takle ráno si du na balkon zapálit, čumím na čerstvě napadanej sníh na balkoně a vidím že je to tam pochcaný. To mi teda nelezlo do hlavy. Říkám Hugovi, že je záhadně pochcaný balkon, ale jenom takovýma cvrkánkama a že teda vůbec nevím co si o tom mám myslet. A Hugo řekl, že to je přece jasný, že to udělaly vrány. Jenomže já si zase myslím, že ptáci nečůrají. Že to mají všechno v jednom. Proto mají tak tekutý ty prcance. Celej život sem o tom teda přesvědčená. Tak teď nevím. Každopádně vím, že žádný zrní už nebude.