Oslava a plno divných keců

V práci přišel tajfun v podobě každoroční volby nejoblíbenějšího kolegy. Účast je nepovinná, ale každej musí povinně odevzdat hlasovací lístek. Jmenuje se to Soutěž E. Selimase, která je doplněná vždy melodramatickým popisem, že Selimas byl nejoblíbenější pracovník celýho kolektivu kdesi v pobočce v Mexiku, a pak tragicky umřel. Na jeho památku se dělá každoročně volba nejoblíbenějšího pracovníka. Teda, říká se že se to dělá jednou do roka, ale za tu dobu co tam sem už sem nenápadně volební lístek vyhodila třikrát, takže nevím.Teďka ovšem se dělají daleko větší voprdy než kdykoliv předtím. Hlasovací lístky se evidují, kdo nevolí, de do pekla. Z hlasovacích lístků se stalo slohový cvičení. Musíme psat, koho nominujeme, uvést důvody, proč ho vidíme jako kamarádského, pomáhajícího, ochotného a inspirujícího. No hnus. Před recepci se s velkou slávou donesla velká volební urna. Dostali sme pokyny jak správně házet lístky do urny, aby to bylo regulérní. Se divím, že u toho ještě necvičíme taiči. Trenéři nás začli motivovat ke správnýmu zvolení toho nejsprávnějšího. Protože ten nejlepší vyhraje mega peněz, a pojede do Madridu. Vyplnila sem na hlasovací lístek svoje jméno, když přišel Kif.
"Zdárek, volíš Šulinase?" Zakřičel na celý kolo, aby bylo jasný, že nic není svatý.
"Jo, právě se chystám navrhnout sebe." Oznámila sem.
"Na to se vykašli, mám lepší návrh." Sršelo z něho sto démonů, jakou z toho měl radost.
"Zjistil sem, že všechno děláme špatně. Každej navrhne jednoho člověka, nikdo se nedomluví. Nakonec to vyhraje někdo na kom vůbec nemáme zájem. U nás sme se rozhodli rozvrátit systém zevnitř. Vybrali sme jednoho, toho volíme všichni. Až vyhraje, za část těch prachů udělá brutální spářku a ugriluje se prase."
"To zní logicky." Přikývla sem. "Můžu se přidat?"
Dýdžej to celý poslouchal, pak se složil na stůl a dramaticky zahlásil: "Když si myslím, že už to nemůže být horší, dycky se ukáže, že může."
Verča vyskočila se svým hlasovacím lístkem: "To se mi líbí, můžu se taky přidat?"
"Ne." Odsekl Kif. "To je jenom pro vyvolený."
"Ale tak, Verča může, ne? Ona vám to prase zase tak moc neohlodá." Zastala sem se.
"No tak jo." Souhlasil Kif.
"No výborně, výborně." Prskal Dýdžej. "Všichni zdrhnite za technikama, to sme se dočkali."
Mezitím tam naklusal Očko a Vzteklina. "Co se tady děje?" Chtěla vědět. "Volíte?"
"Jo." Přikývla sem.
"Tak děcka ale nejlepší bude, když se třeba domluvíte a navrhnete kolektivně jednoho člověka, aby měl větší šance." Řekla.
"Tady se nikdy nikdo na jednom člověkovi nedomluví, nezorganizují se. Je tady příliš moc protichůdných zájmů." Procedila sem otráveně.
Všechny pohledy by v ten moment vraždily.
"Můžem se spojit třeba s mobilama." Navrhl Očko.
"A co z toho budu mít?" Oponovala sem. "To, že vyšlu nejúspěšnějšího pracovníka mobilů do Madridu, mi žádnou radost nedělá. Proč se nespojíme s technikama? Mají to vymyšlený. Je jich hodně a volí jednoho člověka. Navíc pudem pařit."
"Jo, vyjde to." Přikývl Kif. "Navíc když nevyhrajem, pudem pařit stejně."
"Koho vůbec volíme?" Zeptala sem se.
"Šimona."
"Šimona bubeníka?" Smála sem se. "No to bude reprezentace. Umí vůbec Madridsky?"
"Madridsky?" Smál se Kif. "No to nevím, ale zaplatí nám piva, a toho se musíme držet."
Očko nade mnou mávl rukou a znechuceně odešel. S hlasovacím lístkem sem se pěkně mučila. Enigma taky. Zašly sme teda za Šimonem.
"Ahoj křečku, hlasuju pro tebe jako pro hlavního Šulinase, a potřebuju vědět proč seš boží." Vypálila sem na něho.
"A proč hlasuješ pro mě?" Dělal udivenýho.
"Protože Kif říkal, že kdo tě bude volit, tomu kupuješ pivo." Zašeptala sem.
"Jo, já pro tebe hlasuju taky, aby bylo jasno." Řekla Enigma.
"Kif je blbec." Kroutil hlavou Šimon. "Celý to vymyslel, aby se mohl ztřískat, a já tady budu dělat toho nastrčenýho idiota, až vyhraju, budou si mě fotit jak mi potřásá manažer rukou, a eště k tomu pojedu do Madridu, kde je horko. Hlavně že se Kif ožere." Prskal, ale jenom jako.
"Ale no tak, přece bys nám nekazil radost." Nedala sem se odradit. Protože Kif nebyl jedinej kdo se chtěl zadara ožrat.
"No dobře, tak co potřebujete zlatíčka?" Usmál se.
"Tak já potřebuju vědět, co mám napsat pod téma že seš kamarádskej." Čučela sem do papíru jak do bolavé prdele.
"Sedni si mi na klín a já ti ukážu jak su kamarádskej." Rozvalil se na židli. Samozřejmě borci kolem velký haló, smáli se jak malí školáci.
"Neřeknu ti na to nic sprostýho jenom proto, že budeš hlavní Šulinas, a už to je dostatečný trest." Uznala sem. Pak sem šla za Kifem, ať mi vyplní dotazník.
"Ale Kowáková, vyplň si to sama, dyť já už sem to psal dvoum lidem." Nevím proč mi Kif furt říká příjmením, připadám si jako Scullyová, případně Colombo.
"Jak psal dvoum lidem? Lidi tady od vás neumí psat?" Divila sem se.
"A ty psat umíš?" Smál se.
"To je něco jinýho. Já Šimona až tak neznám, nejsu s ním celej den. Jednou sem s ním jela v autě a jednou mě přepadl v noci u šaliny a dělal že na mě střílí. Z toho těžko vymyslím, proč je kamarádský a příkladem pro ostatní. A do dotazníku nemůžu napsat, že mi slíbil pivo." Máchala sem rukama.
"Něco tam napiš, třeba to, že se furt usmívá, že je hodnej, milej, má spoustu nápadů..." Radil Kif.
"Má spoustu nápadů je samostatná kolonka. Tam musím uvíst příklad."
"Má spoustu nápadů na spářky." Poradil Kif.
"No tak teda jo, napíšu to tam." Pokývala sem vědecky hlavou.
Nějak sem hlasovací lístek dopatlala a mířila sem k urně. Fika mi dala svůj lístek, abych ho tam hodila taky. Koukla sem na něho a byla sem tam napsaná já. Trochu překvápko. Všechno bylo velice chvályhodně rozepsaný, akorát v kolonce : Navrhuji svého kandidáta protože má rád svou práci ... bylo od Fiky napsaný "nejsem si jistá, že má ráda jakoukoliv práci".

Anička je zase nemocná, chudinka. Měla jít na trhání mandlí, kolem vyřizování operace běháme už dva měsíce, a teď z toho sejde. Nicméně sem to čekala. Co se může zesrat, to se taky zesere. Ve školce měla velikonoční besídku. Besídka začla tak, že když sem přišla, Aničku sem po celé školce nemohla najít. Posílali mě od čerta k ďáblu. Zajímavý je, že všichni čerti a ďábli vypadali jako učitelky. Už sem byla dost na nervy a chystala sem se někoho drapnout pod krkem a donutit všechny přítomný, aby hledali moje dítě. Nakonec sem ji našla v jakési kukani, jak si maluje. Kolem panoval jeden velkej zmatek. Vyrobily sme dvě vajíčka a odešly sme dom.
Cesta trolejákem se vydařila. Dycky se v emhádé ženu k volným sedacím místům a snažím se rychle usadit Aničku, aby mi nespadla než se to rozjede. Jenomže teď před čtyřma volnýma sedadlama stála zavalitá ženská, matróna s kabelama. Viděla, že je potřeba, aby si Anička sedla, a že se snaží prodrat k volnýmu sedadlu přes bariéru velrybího tuku, ale nepohnula se ani o cenťák. Anička se za mýho mohutnýho postrkování nějak usadila a já sem se dost nasrala. Když sem si šla za Ančou sednout, po cestě sem tlusté hajzlačce dupla na nohu. Mě serou, tady ti kurváci, bezohlední sráči. Velryba začla prskat. Dívala se pohoršeně na svou nohu a lezlo z ní něco jako : "c-c-c-c- no toto- no to - jak si to..-" A pak z ní konečně vyletělo: "Tak snad se mi omluvíte, ne?"
Podívala sem se na ni hnusáckým pohledem, kterej byl dost drzej, a dost drsnej na to, aby držela hubu. Je to pohled Uzemňovák. Nejlepší je takovým lidem vůbec nenahrávat, a vůbec se s nima nebavit. Nedat jim příležitost promluvit. Pak je sere, že mi to nenandali tak jak chtěli. A nebo druhá možnost je, a to už musím být hodně moc vytočená, a nebo naopak ve velmi dobré náladě, zvolit prostředky, který nikdo nečeká. Když někdo mele rozčílený argumenty furt dokola, a mě už to nebaví poslouchat, případně se s tím člověkem nechcu vůbec špinit, uprostřed debaty vyprsknu: "Umři."
Reakce sou zajímavý. Seberozčílenějšího člověka v ráži to prostě stopne. A začne koktat. Hugo se naposledy po takovým výpadu, kdy sem mu doporučila, aby se někam uklidil a zemřel, zamčel v pokoji a vydržel trucovat několik hodin.

V práci mě málem zmlátili za pošlapání české kultury, neboli nekultury. Začlo to nevinnou otázkou Dredatýho kluka, kterej hodil do placu, že si chce stáhnou kvalitní český film aby se měl na co dívat přes víkend, ať mu jako poradíme.
"Jelikož všech pět českých kvalitních filmů jsi už asi viděl, nezbývá ti, než si stáhnout sračky, a v tom já ti teda neporadím." Sekla sem zubem. Je zajímavý, jak tohle téma dycky dokáže ostatní nadzvednout ze židle. Přitom si člověk řekne, to je přece jasný, každýmu je jasný, že tady kvalitu hledat nemůže. No ale pak zjistím, že je to jasný jenom mně, nebo že ostatní jaksi mají divný představy o tom, co je kvalita.
"Počkej, jak to myslíš, pět kvalitních filmů?" Divil se Dredatý Kluk.
"No já nevím, prostě pět filmů který sou dobře natočený, mají hlavu a patu a dobrej scénář. Tím ovšem ještě neříkám, že se mi líbily." Trhla sem ramenama.
"Ty nemáš ráda třeba Pelíšky?" Zeptal se pochybovačně.
"Ona nemá ráda nic." Řekla rozčíleně Fika.
"Jako ... Pelíšky sou určitě kvalitní, ale mně takovej film nic nedá. Nedonutí mě k přemýšlení a přehodnocení věcí, nedá mi novej pohled na svět. Když to řeknu narovinu, takovej film je mi k hovnu. Podívám se na něho o Vánocích, sežeru u toho brambůrky, zadrobím sedačku, film skončí, řeknu si, dobrý, uklidím sedačku a du spat. Žádnej pocit, žádná myšlenka. Nic." Zhodnotila sem.
"Teda, seš divná." Řekl Dredatý Kluk.
"Stáhni si Jedna ruka netleská, to je dobrý." Poradila mu Fika.
Chytla sem se za hlavu. "Žiš maria, taková pičovina, to už si mu snad nic horšího doporučit nemohla." Povzdychla sem si. "Nebo vlastně mohla. Cokoliv z naší filmové tvorby."
"Hele, nech toho." Zvedl Kluk varovně prst. "To vůbec není pravda, co tady říkáš."
"Je to pravda." Rozčílila sem se. "Celá kultura této země je v prdeli. Je tady kultura tak maximálně pro důchodce. Je tady velký hovno a sere mě to. Všechno je zkostnatělý a fosilní. Největší hudební akce všech dob snad byla když hráli Nedvědi na Strahově, tady v životě žádná normální kapela nebude stadionová, v životě ne. A víte proč? Protože všichni hrajou sračky. Nikdy se tady neudělá pořádnej velkej fesťák, kde by ty kapely stály za to. A víte proč? Protože nikdo nedá tři litry za lístek, aby viděl kvalitu. Skutečnou kvalitu. Tady je to fakt zabitý malostí. Kde není poptávka, není akce, to je jasný. A dál, literatura. To už je úplně v hajzlu. Znáte někdo nějakýho kvalitního, opravdu kvalitního českýho spisovatele? Znáte? Já teda ne."
Nastalo dlouhý ticho a přemýšlení. "Kdo řekne Vívega, dostane dělo." Upozornila sem je.
"No tak třeba Lustig." Řekla Enigma. "Ten je dobrej. Nebo Hrabal."
"Dobře." Přikývla sem. "Já to beru. A teď mladýho, nefosilního spisovatele."
"Víveg." Zasmála se Fika.
"Říkám mladýho, nefosilního SPISOVATELE." Smála sem se.

Po téhle debatě sem přemýšlela, proč to tak je. Já nemám žádnýho oblíbenýho českýho spisovatele. Ti zahraniční se dají spočítat na prstech jedné ruky. Baví mě číst blogy, ale blogování nebude asi nikdy uznaný jako ňáká mohutná kultura. Pořád je to podřadný blití do klávesnice. Teda, je to tak chápaný. A když to vemu kolem a kolem, ani se nedivím. Většina blogů sou fakt sračky. Sračková knížka se vydá taky, ale musí počítat s komercí a prodejem. Do blogu si každej může smolit co chce, bez ohledu na prodejnost, kvalitu nebo čtivost. Některý blogy sou neuvěřitelně hrozný. Mimochodem, na bloguje.cz su už ňákej pátek, ňákej ten rok, a furt nejsu v kategorii kvalitních autorů, což mě jako sere, řeknu to narovinu, protože né že bych se cítila až tak skvělá, ale protože výběr "Kvalitních autorů" mi přijde hroznej. Tímto si oficiálně stěžuju. Pořád su podřadnej blogovej underground, na druhý straně je to ale kategorie, kam budu spadat po zbytek svýho života, a v tom blátě si vlastně vegetím jako nepochopený geniální autor.

V sobotu sme slavily Lauřiny narozeniny. Chtěla abych se za ní stavila domů. Nenápadně sem se zeptala, jestli tam bude ten její. Uklidnila mě, že ne. Jinak bych tam totiž nešla, po tom co sem ho minule obvinila, že je teplouš. On moc dobře ví, kdo v tom má prsty. Stavila sem se bez dárku, bez chlastu, prostě trapná jako dycky. Předtím sem musela vyšlapat mohutnej kopec, třikrát sem zastavovala, myslela sem, že umřu, a pak sem ještě musela zvládnout schody do pátýho patra. Na schodech sem se věšela na zábradlí a byla sem přesvědčená o tom, že udeřila moje poslední hodinka. Konečně sem se vyškrábala nahoru a zazvonila. Laura otevřela a mě odmetla mohutná vlna hlasité hudby.
"Zdarec." Zachraptěla sem na pokraji smrti a opřela sem se o kolena. "Ty si... ty... si... fuj, ty vole... si pouštíš Red Flag?"
"Cože?" Zírala na mě jak husa z tašky.
"Red ... re.... Benečka." Padla sem mrtvá na botník.
"Myslíš to co tady hraje?" Smála se. "To je Rádio Emo."
"Tfuj, ty jo, zdechnu. Posloucháš Rádio Emo?" Zouvala sem si boty a netušila sem, jestli bota nebude to poslední, co v životě uvidím. "Co tak jako hrávají na Rádiu Emo?"
"No... furt dokola ty Talenty a Arctic Monkeys. Ještě taky Slipknot." Rozhodila Laura rukama.
"Chudáci." Kroutila sem hlavou. "Dej mi vodu, proboha, nebo ti tady chcípnu."
Pak už byl vegáč. Ožíraly sme se, jedly sme sýry a olivy a prohlížely sme si fotky z fesťáků.
"Koupím lístky na Majáles." Řekla Laura. "A mám pro tebe dobrou zprávu. Fesťák Hrady je tento rok tady, na Veveří."
"Hm. Já myslím, že když uvidím Majáles, tak vyčerpám všechny kapely, který po celej rok tady můžu vidět." Mračila sem se. "Vypsanou Fixu už uvidím počtvrtý, popátý, k smrti mě unudí Kryštof, skáknu na dvě písničky od Wohnoutů, vystoupení Chinaski mě totálně zabije, vyvalím se na deku, poslechnu údégéčka, a celou tu hrůzu završí Mládek, nebo něco takovýho. Když budu mít extra smůlu, uvidím tam eště Langerovou, Chodúra nebo Marka Ztracenýho."
"No jo, ale budou to dobrý akce. Dycky na to máme dobrý vzpomínky, podívej se na ty fotky."
"Jo, ale mě to už nestačí. Nechci jezdit na fesťáky jenom proto, abych slyšela nějakou hudbu. Já chcu slyšet dobrou hudbu." Řekla sem významně. A teď to příde.
Laura trhla ramenem, že jako bohužel...
"A víš co já udělám?" Pokračovala sem. "Jedu na Sziget do Budapešti. Plno dobrých kapel, o kterých se ti tady ani nezdálo. Talenti, uíííí, a Muse, Papa Roach, Toy Dolls, Bad Religion, ty vole, Faithless, Gorillaz..."
"Ani jedno z toho neznám." Řekla Laura. "Ale do Budapešti bysme zajet mohly, to je krásný město."
"No však, jedem." Radostně sem vyskočila. "Já se tak strašně moc těším, bych za to dala život."
"Si říkala, že budeš těhotnět, ne?"
"No, sem dokonce i byla za doktorkou, aby mě prohlídla, jestli su ó ká." Přikývla sem.
"A seš?" Zeptala se Laura a nasypala si do pusy hrst oříšků.
"No, asi jo. Hugo už je natěšenej že budem mít malou bezzubku... ale já to musím odložit. Musím za Benem, chápeš." Posadila sem se zpátky do křesla.
"No to je jasný, to je jasný." Přikývla.
"Průser je, že ho asi nepotkám. Na takovým fesťáku je moc lidí. Neodchytnu ho, chjo. Trochu mi to kazí radost. Ale už jenom je vidět, to bude takovej nářez, je mně smutno jako psovi."
"Já myslím, že... máš na něho neuvěřitelný štěstí. Dějou se takový divný věci, když ho chceš potkat, všechno ti de na ruku. Tentokrát to vyjde taky." Uklidňovala mě.
"Dobře. Máš pravdu. Bude to boží. Ježiš, ještě pět měsíců, to snad nepřežiju."
"Neznám nikoho tak potroublýho jako ty." Smála se. "Nedovedu si představit, že někdo odloží dělání mimina z důvodu, že musí na koncert."
"Lidi to odkládají z daleko blbších důvodů. Půl roku nehraje roli. A všechno, všechno má svůj důvod." Cyhtračila sem.
"Mě by zajímalo, jakej důvod má to tvoje hudební běsnění." Tvářila se Laura filozoficky. "Třeba bys s tím měla něco dělat. Možná bys o tom měla napsat. Napiš knížku, o kapelách, o hudbě, a vůbec."
"Nikdo nepíše takový knížky. Víš proč? Asi to nikoho nezajímá." Dívala sem se zkroušeně.
"Víš proč? Není nikdo takovej kdo by to napsal."
"Kromě bývalých groupies. Jenomže většina z nich je stejně mrtvých, a Pamela Des Barres to chytla za špatnej konec, a udělala ze sebe a z těch ostatních kurev skoro světice. Pak to můžou napsat bedňáci a tak dál, jenomže ti to nedělají, a pak samotný kapely, no ale ty to udělají málokdy, skoro vůbec. Z normálních lidí kteří sou vlastně jenom fanoušci, to může napsat člověk, kterej je do toho zapálenej, to znamená puberťák, kterej ale většinou neumí sesmolit ani slohovku, no a když se někdo vypíše tak aby to mohl dat do kopy, tak už je starej a neposlouchá hudbu, nesleduje turné, dění v kapelách a nic takovýho, neví." Zrekapitulovala sem to.
"No a pak seš ty." Řekla Laura. "Napiš příběh. To dokážeš."
"Jo, dokážu. Jenomže to není jednoduchý, to je spousta práce." Kroutila sem hlavou. "Znamená to pracovat na tom asi tak rok. Ukradený víkendy, sedění u komplu, do práce chodíš mimo, protože myslíš na zápletky a na to, jestli nějaké postavě neubližuješ špatným scénářem. Navíc, dovedeš si představit napsat něco takovýho? To není román od Vívega, pokud se chceš držet tématu, musíš mít strašně moc postav, hrozně moc charakteristik, malý a větší příběhy, dialogy. Myslím že to je jedno z nejtěžších témat. A já su tak líná, tak děsně moc." Chytla sem se za hlavu.
"Máš talent. A spoustu informací." Povzbuzovala mě Laura. "Říkalas že na facebooku máš každej den informace z turné kapel."
"Jo, no. Vysledovat se dá všecko. Against Me furt hrajou pokra, Alexisonfire fotěj na turné jenom tiráky a sochy, a Ben už vystupuje měsíc v jedné košili."
"To teda musí být masakr."
"Myslím, že to ale není furt ta stejná košile. Protože na každým koncertě ji má jinak zmačkanou podle žehlících rýh. Každej den ji nežehlí, to je jasný. Ale podle mě má zásobu stejných košil. Sou to košile z merchu ňáké kapely."
"Ty jo, mohla bys napsat kapitolu na téma košile. Co voni vůbec dělají se špinavým prádlem?"
"No co, nechají ho vyprat na hotelu."
"To je technicky nemožný. Když se v hotelu ubytujou dejme tomu dvě kapely, plus bedňáci, technici a tak dál... máš zaplněnej hotel. A teď tam sou jednu noc a všichni si musej nechat vyprat. To hotelová prádelna nemůže stíhat."
"Třeba má hotelová prádelna sušičku. To by stíhat mohli."
"Ještě by to všechno museli taky vyžehlit." Oponovala Laura.
"Já nevím, tys to vzala za špatnej konec. Většina kapel si nevozí bedňáky. Mají maximálně svýho zvukaře. Ale bedňáky najmou na místě přes agentury, to je jasný. Dyť přece kdyby vozili bedňáky, to je strašně moc lidí, musel by se platit hotel, jídlo a přeprava pro všechny. To nemůžeš."
"Madonna sebou vozí tým svých vizážistů."
"Jo, no. Madonna je kráva." Napila sem se vína. "Věřím tomu, že i 50 Cent si sebou vozí manikéra a leštiče bot, a Rihanna má možná tým floristů a pět kuchařů, ale to nejsou lidi o kterých bych chtěla psat, že jo. To sou sráči."
Laura se na mě dívala značně významně. "Napiš tu knížku, pomůžu ti."
"Nevím, popřemýšlím o tom." Slibem nezarmoutíš.
Za hodinu už sme byly pěkně na káry. Sima mi psala esemesku, že chce jít někam chlastat. S Laurou sme teda speciálně kvůli Simě šly do hospody. Napsala sem, že sme u Majáku, ať za nama příde. Nadala mi přes mesu, že to je strašnej pajzl (deset vykřičníků), že je tam zahulený a smrděly by jí vlasy (pět vykřičníků). Takže nepřišla. S Laurou sme se ale dobře bavily. Počítaly sme naše sexuální partnery. No našly se takový kousky, že sem se smála až mi tryskaly slzy z očí. Měla sem jich napočítaných zatím osum. Furt sme se akorát nemohly dohodnout co znamená sexuální partner, kdo se jako počítá.
Laura ve finále řvala na celou hospodu: "Néééé, nepočítá se když si mu to dělala nohou pod stolem, háááhááá, mě z tebe trefí. To by mě v životě nenapadlo. Jak si na to vůbec došla?" Smála se jak potrhlá.
"Normálně. Sedíš v hospodě, posloucháš už po tisící ty stejný kecy, nuda jak prase, vymýšlíš, co bys komu vyvedla. Naproti tobě sedí borec, tak vyzuješ botu... tebe to nikdy nenapadlo?" Smála sem se. "To je hra na kamennou tvář."
"To mě fakt nikdy nenapadlo." Válela se po stole smíchem. "Ježiš já su ožralá."
"Pak sem za to dostala taky jednou facku. Od mařky."
"Tys dostala kvůli tomu facku? Chachááá."
"No, sem s borečkem hrála na kamennou tvář, jenomže on byl takovej idiot, že pak šel a všechno svojí mařce vyzvonil. Ta přišla, vytáhla mě před hospodu a dala mně facku."
"To sis zasloužila." Řekla Laura.
"Nemyslím si. Ale jednou sem dostala facku oprávněně, když sem Kačeně ojela borca. Ha, devět!"
"Dala ti facku?" Divila se Laura.
"Jo, počkala si na mě před prací, a normálně mi dala facana. Ty jo, takový dělo. Tak ale měla na to právo, vrátit sem jí to nemohla." Trhla sem ramenama. Spravedlnost je prostě spravedlnost. "A ty ses se mnou jednou nebavila celou dovolenou, když si mě našla s Káchou v posteli. Ste spolu tenkrát chodili."
"No ty jo, to si pamatuju. To bylo na zabití. Normálně na zabití. Sem s ním chodila."
"No, a já sem s ním bydlela. No a tak co...."
"Jak no a tak co... jak to můžeš říct, zkazilo mi to celou dovolenou. Vůbec sem s tebou ani nechtěla odjet."
"Ale já sem s ním nic neměla, sem jenom spala u něho v posteli. Spávali sme tak, protože sme spolu bydleli. Bylo to normální."
"A proč si mi to nikdy neřekla, že si s ním nic neměla?"
"Tak tys byla přesvědčená, že měla, tak já nepotřebuju někoho donekonečna přesvědčovat, že je to takle, když si myslíš pravej opak." Nakrčila sem nos.
"Žiš maria, ty seš taky kousek. Káchu sme u mě počítaly?" Napila se vína.
"Ne."
"Ne? Takže devět." Plácla do stolu.
"Sakra, sakra, vyrovnáváš skóre, musím si na někoho ještě rychle vzpomenout." Smála sem se.
Domů sem došla tak nějak na káry, ale ještě sem stihla podívat se na ňákej film, kterej si pochopitelně vůbec nepamatuju.

Grindhouse

V práci sem začla dělat internety. Což je fakt bomba, protože nevím která páčka. Ale aspoň sme měli na čtyři dny školení, což znamenalo nesedět na lince. Školitelku nám dělala blondýna s hřmícím hlasem, rozlíhalo se to jakoby měla v puse tlampač, ale jinak byla docela v pohodě. Nesnáším dycky na školení takový to trapácký představování, kdy jako člověk má o sobě něco říct a školitel dělá, že ho to zajímá a ostatní se trapně uchichtávají. Klub anonymních alkoholiků. Školitelka nám teda o sobě prozradila standartní věci, a protože sem byla první na řadě, za nervózního cvakání propisky sem zahlásila, že: "Pracuju tady už rok, nevím co bych o své práci řekla, mezi moje koníčky patří čtení, psaní, internet, flétna, bubny, hudba."
"Baví vás vaše práce?" Zaútočila žena.
"Cože?"
"Jestli vás práce baví."
"Nó.... no vlastně... já nevím...jo." Zalhala sem statečně.
"To neznělo moc přesvědčivě. Takže vás nebaví?"
"Baví mě ty lidi tady."
"Co čekáte od školení?" Druhý útok.
"Cože? Od školení? Že nebudu už potom dělat furt to stejný."
"Aha." Pokývala hlavou. "Tak další, kdo je další?"
Školení byl celkově úmor. Fika usla hned první den. Myslela si, že když si sedne ke zdi, nebude ji vidět. Ale školitelka ji vyhmátla. "Vy spíte?"
"Co...cože?" Zareagovala Fika.
"Ptám se jestli spíte. Vás to nebaví?"
"Promiňte, já... to si neberte osobně, mě bolí hlava." Loupla po mně Fika pohledem a zasmála se. Ukázala sem na ni fakáča. Protože mi obsadila místo u zdi, kde sem měla spat já. Místo toho sem seděla hned v první řadě, vedle Krále Šprtů a kruťácky sem se nudila. Třetí den už nuda dosahovala vrcholu. Přemýšlela sem jak se co nejlíp rozprostřít abych mohla nepozorovaně usnout. Při zahnízďování sem shodila nohou kompl. Sesypaly se z něho všechny angreštový bombóny a oplatky, který nadělaly na zemi strašnej bordel. Komplovi se nic nestalo, hajzlovi.
V pátek sem šla s Očkem a Verčou na kafe. Protože s Očkem se teď moc nevidíme, začal dělat na lince s mobilama a tři týdny měl školení.
"Školení bylo děsný" referovala sem "ty lidi se ptali na takový kraviny. Třeba někdo se zeptal, jakej důvod rušení linky má zadat do komplu když zákazník řekne, že linku nemůže využít, protože leží na posteli a nedosáhne na telefon. No to je snad jasný, kurva, tak tam dám "nevyužití linky". Nevím v čem ti blbečci furt vidí problém."
"To sem byla já." Řekla Verča.
"Cos byla ty?" Nechápala sem.
"No na to sem se ptala já." Usmála se decentně.
V hlavě mi rychle šrotovalo, jak z toho vybruslit. "Né, tos nebyla ty."
"Byla. Já sem se na to ptala." Pokývala hlavou.
"Né, neptala, tos nebyla ty." Snažila sem se tvářit přesvědčivě.
"No tak už to vzdej Jáňo, je to jasný, byla to Verča." Skočil do toho Očko.
"Ne, to teda nebyla. Ptala se na to ta, co seděla za mnou, ta blbá blondýna, jak ona se.... Verčo jak se menuje ta blondýna co seděla za mnou?" Mlžila sem až kolem mě byla mlha hustá tak, že by se dala krájet.
"Jéžiš, to nevím..." Zamyslela se. "Počkej, ty myslíš tu jak má stažený vlasy do culíku."
"Jo, tu myslím. No ty jo, to je mařka, všimla sis, že na tom počítači neudělala vůbec nic?"
"Ne, já sem si jí nevšímala." Pokrčila ramenama.
"No tak vidíš, já vím všechno." Odkývala sem si to.

Celý školení byl záhul už z toho důvodu, že nás rozdělili na dvě skupiny a tak sem vůbec neviděla děcka, který sem vidět chtěla. Navíc skupina která šla před nama, chodila do úplně jiné budovy, protože prej u nás na pracovišti byla vyhlášená karanténa.
"Jak karanténa?" Rozčilovala sem se když sme šli s Fikou a Očkem kouřit. "Jak tady může být karanténa když chodíme normálně do práce?"
"No právě, ty už seš nakažená, ty sem chodit můžeš." Vysvětlil mi Očko.
"Jo aha, oni nás tady drží v izolaci." Potáhla sem z cigára. "A jakou nemoc vůbec máme?"
"To nikdo neví." Řekla Fika.
"Připadám si jak nakažená od kousnutí zombie. V podstatě mi nic není, až na to že se cítím mrtvá. Grindhouse." Zkonstatovala sem.
"Jo, to bude ono, taky se cítím ňák zdechlá." Řekla Fika.
"Měli bysme už jít nahoru, přetahuju přestávku." Řekl Očko.
"Tak dem zpátky." Típla sem cigáro. "Návrat oživlých mrtvol."
"Ježiš, musím zavolat matce." Vytahoval Očko mobil.
Začly sme se s Fikou strašně smát. "Ty vole, to sis vzpomněl na mamku při těch oživlých mrtvolách?" Vypadlo ze mě.

Ve čtvrtek skončilo školení, v pátek sem měla jít na linku a radit lidem. Znělo to jako dobrej vtip, protože sem zjistila, že nic nevím. Během školení sem samozřejmě myslela na všechny podstatný věci světa, jako například na rypoše lysýho, na cukrový mravence, na to, jestli "zrcátko" se píše s T nebo s D, taky na to, jak vysvětlím Aničce, že pude na trhání mandlí, na to čím pojedu do Prahy, a taky sem přemýšlela nad tím, jaký by bylo, kdybych ztratila paměť, jestli bych byla stejná nebo ne. Přemýšlela sem taky nad tím, že pomrznou všechny kytičky co vyrostly v botanické zahradě, a taky nad tím, jestli bych dokázala sníst kravský oko, kdyby mi šlo o život. Následkem toho teda sem si ve čtvrtek odpoledne, po pracovní době (!), sedla za Dýdžejem s náslechovýma sluchátkama, jakože ho budu poslouchat a něco se naučím. Jenomže stalo se samozřejmě velký hovno, protože sme se jenom chichotali a kecali sme o všem možným, jenom né o práci.
Takže v pátek sem seděla sklíčeně na lince, a lidi mě mučili dotazama na modemy, na servisní čísla, chtěli vědět vzdálenosti od dýslamů a podobný srandy. Jenom sem bezmocně blekotala, a mám dojem, že jenom tak to se mnou lepší nebude.

Strašná věc se mi povedla přes víkend. Zjistila sem, že moje pleť je poměrně hodně vysušená po zimě, a z vědeckýho hlediska sem usoudila že je to tím, že se nemažu. Rozhodla sem se udělat si megabrutální pleťovou masku. Lapla sem první krém který mi přišel pod ruku. No, první a jedinej kterej doma mám. Prošlej. Necítila sem se tím ale nijak ohrožená. Naplácala sem na sebe mohutnou a hustou vrstu a nechala vsáknout. Pak sem napatlala další várku. Takle to šlo celej den. Když hydratovat, tak pořádně. Druhej den ráno sem vesele vstala, jdu do kuchyně pro kafe, a Hugo jak mě tam potkal, tak uskočil v hrůze dva metry zpátky, a skoro skončil v koši.
"Ježiši, co se ti stalo?" Zíral na mě vyděšeně.
"Co jako?" Nechápala sem.
"Dyť máš po xichtě oranžový fleky. Co ti je?"
"Cože? Fleky?" Nechala sem kafe být a valila sem k zrcadlu. Vypadala sem jako nakaženej pomeranč. Oranžový fleky po celým xichtě, a ještě oranžově orámovaný čelo. Pohled pro bohy.
Později sem zjistila, že v krému byl obsažený samoopalovací krém. Bezva. Víc takových zážitků. Příjemná ranní kratochvíle. Chodila sem v saharským zabarvení ještě celej týden.