pondělí 28. února 2011

Drobáky

Úplně mi zůstává rozum stát nad prodavačkama. Dycky sem si říkala, ty jo, chudáci ženský, taková blbá práce, celej den zírat na ty dementní lidi, a všichni víme, že to prostě nemají lehký. Tenhle postoj mi vydržel docela dlouhou dobu, byla sem hodný, chápavý, tolerantní člověk.
Jenomže pak sem si začla všímat, že prodavačky si můj soucit nezaslouží. To, že nedokážou spočítat hodnotu stravenek, a kolik mají vracet, nebo kolik mám doplácet, to už sem si snad zvykla. Fakt mě baví furt si někde přepočítávat stravenky za 65 Kč a sama si počítat, kolik doplatím. No ale, dejme tomu. Naučila sem se násobilku 65ti, a su zase o něco lepší člověk.
To, že většinou neví, jak se menuje mango a dělají, že poprvý v životě vidijó kiwi, to je specialita Alberta, na to už sem si taky zvykla.

Co mě ale totálně rozbíjí, je ta jejich věčná otázka, jestli mám drobný. Pochopila bych to semtam, když mají problém s penězma. Ale furt a všude? Mně připadne, že se na to ptají úplně bezmyšlenkovitě, né proto, že by je potřebovaly, ale proto, že se jim prostě nechce vracet. Hej, tak co kurva na té kase děláš?
Hlavní práce prodavačky je projet zboží kóďákem, podívat se na částku, převzít peníze a vrátit. Nemusí nic počítat, nemusí nic do té kasy ťukat, nemusí to zboží kontrolovat, nemusí o tom zboží nic vědět, a je jim zatěžko prostě držet hubu a vrátit mi drobný tak, jak mají, protože když vytáhnu litr, tak nechcu slyšet pokaždý „a nemáte drobný?” Né, to teda nemám. Protože je nahážu v práci do automatu. A pokud mám, tak ti je stejně nedám. Kdybych se chtěla přehrabovat v peněžence, tak to udělám rovnou, ne?
Naseru se takle v Albertovi, a pokračuju do masny, kde je to to stejný, a v drogerii se na mou stovku tváří jak kdybych byla zločinec, protože mi musí vracet 19 korun! A to teda musí vylovit desetikorunu, a pak tu pětikorunu z toho kastlíku, a pak eště dvě dvoukoruny, no teda, tolik práce! Úplně sem si ten škaredý xicht zasloužila, paní prodavačko, stydím se za sebe a doma se budu tři dny a tři noci mrskat devítiocasou kočkou.
Moc si přeju, aby už se stala ta úžasná věc, a místo prodavaček aby byly samoobslužný automaty. Já bych si to svoje zboží projela kóďákem, ukázalo by mi to částku, prachy bych dala automatovi, ten by bez frflů a škaredých xichtů vrátil drobáky, a já bych si spokojeně odešla s nákupem domů.
A nebo naopak teda chcu, aby se na mě z bankomatu sypaly samý drobný, když je všude tak chtějí. Bankokokot se bojí dokonce vydat mi stovku. Musím vybrat buď čtyři sta nebo šest set, protože plechový blbeček nemá ani pětistovky, ani stovky, a ani vůbec žádný drobný. A já třeba nechcu vybírat šest stovek, chci vybrat pět, jo, protože to sou moje peníze a já si chci vybrat, kolik si vybrat chci, né to co se hodí bankomatovi. A pak si třeba vybírám čtyři litry, a to už se bojím dopředu, protože von si mě vyfotí, řekne si, ty jo, už je tady zase, ta vzteklá, tak uvidíme... a vyhodí mi dva dvoulitry. Tak to už jako pozor. Pak du teda nakupovat, s dvoulitrem si připadám jak zločinec, jak kdybych ten bankomat zahákla za auto a vyrvala ze zdi, a nikdo mi nic nedaruje, protože nakonec se na mě prodavačka podívá takovým způsobem, že je úplně jedno, jestli su Dexter, nebo hodná žena s dvoulitrem, protože prostě je všecko špatně, a co hůř, dohnali mě k tomu, že já se za svoje dvoulitry stydím. A pak, když se zbavím dvoulitrové bankovky, tak si vesele kráčím po světě se svýma bezkonfliktníma dvoustovkama a stovkama, ale houby mně je to platný, protože při nejbližší možné příležitosti zase uslyším „A nemáte ty drobný?"


čtvrtek 24. února 2011

Big Brother is watching you

Nasrala sem se, když po mně chtěli na sociálce doložit výpis z účtu za poslední čtyry měsíce. Kartou platím minimálně, ale když už platím, protože si zapomenu peníze, nebo co, tak né že bych platila v potravinách, například bych měla na výpisu položku Potraviny Kaufland 600 Kč. Nénéné, na výpisu mám takový výmrdy, jako C&A, Datart, New Yorker a vrchol všeho BIJOU BRIGITTE a částka jako prase, protože dárky woe. Ještě je to napsaný tak kravským velkým písmem, aby si na sociálce všimli. Primitivnost Caps Lockových názvů nechám stranou i když by se nad sebou takoví srandisti měli zamyslet.
Mně vadí, že vůbec někomu někam musím dávat svůj výpis z účtu. Nechce se mi do toho ani trochu. Nelíbí se mi, že kdekdo na sociálce bude mít přístup k takovým informacím, jako co kde kupuju, za kolik, a kdy. Mám štěstí, že nechodím do bordelů třeba, páč bych určitě na výpisu měla velkým písmem MOULIN ROUGE - Divoká Vanessa 1000 Kč. A eště by každej věděl, že su lezbouš. By mi tak eště chybělo ke štěstí. Kdyby se platilo kartou v hospodě, mohla bych tam mít třeba přilípnutý eště elektronický cech, aby bylo každýmu jasný, že piju Morgany, Fernusy, piva, žeru oříšky a házím love do džuboxu. Případně by i tady ta položka mohla být rozepsaná něco jako Jukebox - 10 Kč (Outkast - Hey Ya, Lily Allen - Fuck You).
Mlátím se do hlavy, že sem vůbec někdy tu zaprcanou kartu vytáhla. Platby kartama se vynalezly proto, aby nás mohli sledovat, to je jasný. Až teď mi došlo, že například kdokoliv v bance má moje soukromý údaje o tom, co kde platím, tím pádem mají informace o tom, jak žiju. Co je jim kurva do toho? Proč se musí vést záznamy o tom, například, z jakýho bankomatu si vybírám peníze? To jako sledujete můj pohyb? Já vím, není to žádná novinka a hodně lidí se dohledalo podle plateb kartou, to je smůla a jejich blbost, a žádnou Ameriku sem neobjevila. Ale mě to prostě sere, já sem se nad tím rozčílila až teď.
Nebo třeba internet a celá internetová historie. Cokoliv napíšu, zůstane uloženo, cokoliv smažu, zůstane uloženo taky. Se dycky nestíhám divit. Nicméně pokud píšu, tak s tím prostě počítám. Jenom je docela průser, že pokud jednou něco na net dáte, cokoliv, už to nejde vzít zpátky. Né že bych něčeho litovala, porno sem netočila a za nic ohledně sebe se nestydím, protože su boží, ale je mi líto ostatních lidí, kteří si myslí, že sou na internetu inkognito.
Ovšem daleko děsivější mi přišlo, když nějaká firma celkem legálně (a toto mi, do prdele, vysvětlete) sledovala život lidí podle toho, co zadávali do vyhledávačů. Šlo samozřejmě o cizí, nic netušící lidi. Firmička si dělala průzkum, aha. Přišlo to vůbec někomu divný?
Telefonní operátor vlastní výpisy telefonních hovorů. Esemesek a využívání internetových dat. Telefon o vás prozradí, kde se nacházíte.
Na ulici máme kamery. Pak je tady ještě daňový přiznání a sčítání lidu, kde například stát potřebuje vědět, kolik máte televizí. Nově je zřízený i to, že pokud chci, aby mi dítě vzali do školky, musím předložit pracovní smlouvu. Né razítko od zaměstnavatele. Smlouvu. Tím pádem učitelka ve školce bude vědět, kde dělám, co dělám a kolik vydělávám.
Můj zaměstnavatel má otisk mýho prstu. Doktorka vlastní mou zdravotní dokumentaci.
Banky a velký firmy mají propojený databáze neplatičů. Bohužel mají určitě i databáze platičů, vědí o vás všechno. S databázema se obchoduje, protože informace se stávají čím dál víc cennější. A protože jsou cenný, je potřeba je sbírat. Ochránci lidských práv se vztekají ohledně náramků, který mají sloužit rodičům ke sledování dětí. Cítíte ten paradox? Není to kurva jedno? Kdyby nám teď všem dali pod kůži čipy, nebude to vůbec žádná změna.
Vědí o nás úplně všechno. A pak mě někdo rozseká hláškou "Nikdy nebudu mít Facebook, nechci o sobě zveřejňovat informace", zatímco si vesele platí kartou každý natankování benzínu, prochází se po monitorovaných ulicích, nechává si radarem měřit rychlost svýho gangzta car, a u své zdravotní pojišťovny má v databázi zaznamenanou sérii zdravotních výkonů.

pondělí 21. února 2011

Na frontě klid

Všechno na mě spadlo jako betonovej strop. Furt sem se tvářila, že to zvládnu, i když sem věděla, že je toho na mě moc. Připadalo mi, že furt šlapu v kruhu, nemůžu se z toho dostat ven, nemůžu najít řešení pro triviální věci, a když už řešení najdu pro jednu věc, nabalí se na mě deset dalších.


Anička přišla s tím, že nechce chodit do školky, protože ji tam Adam bije. To byla prda, protože jak se někdo dotkne mojí Aničky a nedejbože jí ubližuje, zacloumá to se mnou a v tu chvíli vím, že pokud nechcu jít utrhnout Adamovi hlavu, musím nejdřív vychladnout a řešit to dospělácky. Chystala sem se teda jít si promluvit do školky, jenomže mezitím Anička onemocněla. Problém tak zůstal viset ve vzduchu.


Práci miluju, ale pokud se každej den snažím mít prodeje, a su v neustálým vypětí, jestli se mi daří nebo nedaří, tak se to na těch nervech projevit musí.


Rozhodla sem se zažádat na sociálce o příspěvek na bydlení a vyplňování formulářů mě málem stálo život. Plus sehnat všechny potřebný potvrzení, doklady, výpisy. Co sem nemohla vyřídit telefonicky, to sem neměla, protože nestíhám nikam běhat, a ty telefonáty taky stály za to. Když sem se konečně urvala z práce a došla na úřad ohledně výpisu záloh, a dokladů, že řádně platím nájem, zjistila sem, že pracovní dobu mají jenom pondělí a středa, zatímco na webu mají, že pracují celý týden. K mojí smůle byl čtvrtek. Plynárny mi nechtěly vystavit placení záloh za rok 2010 a vyjádřily se k tomu, jakože platím čtvrtletně, tím pádem to ještě nemají vystavený. Ach můj bože. Že musím dokládat na sociálku výpis z účtu, to mám taky velkou radost. Bohudíky, že nějak mohutně neplatím kartou. Ovšem položka New Yorker a Datart mi ve výpisu fakt moc nepomáhá. Odteď na platby kartou fakt úplně seru, protože tohle nemám zapotřebí. Fascinuje mě, jak si lidi dávají pozor na to, aby někde proboha nenahlásili rodný číslo, případně si myslí, že jejich osobní data někdo vycucá z Facebooku, ale klidně bankám (a kdovíkomu ještě) sdělují informace, kde co platí a kolik za to dají. To je fakt ujetý.


Hugo se úplně zbláznil, když zjistil, že ho fakt ráda nemám a prostě s ním být nechci, začal vyhrožovat nesmyslama, že u soudu použije proti mně všechno, úplně všechno, a vymyslel si věci, že by se i scénáristi z Hollywoodu divili. Nicméně je potřeba připravit se na cokoli, z toho důvodu sem musela promáznout blog půl roku zpětně. Trhá mi to žíly, ale co nadělám. Rozhodl se zažádat o snížení alíků s oddůvodněním, že je nepotřebuju, protože si kupuju barvy na vlasy. Vyhrožuje sociálkou, a údajně má proti mně důkazy. Asi má na mobilu rok starou fotku s neumytým nádobím v dřezu, nebo co. A má svědky. Každoparádně u mě skončil. Zařídila sem, aby mi vrátil klíč od bytu.


Blbý na tom je, že tím, že sme ve válečným stavu, sem přišla o poslední výhodu, totiž že mi nebude hlídat Aničku až budu chodit do práce na odpoledne. Toto mě smetlo. Na chůvu nemám, takže sem neviděla jiný řešení než z práce odejít. Že by mě odchod z práce zabil, to je jasný.


Když sem se v práci mezi telefonama snažila vyplnit formulář, který byl nevyplnitelný, a zároveň sem řešila požadavky zákazníka, kterej na mě křičel, protože mu nebylo uplatněno pět volných minut, přemýšlela sem, jak to udělám s odpolední směnou, a do toho mi chodily výhružný esemesky od debila, tak mi prostě hráblo. Přestala sem mluvit, třepaly se mi ruce, nemohla sem se na nic soustředit a udělalo se mně blbě. Odešla sem z práce, protože jinak bych tam sebou švihla.


Doma sem jenom čučela do zdi, čas nebyl, bála sem se všeho, a střídavě sem brečela, protože sem si připadala jak ten nejhorší člověk na celým světě a bála sem se vyjít ven, že to na mě lidi uvidí a ukamenujou mě.


V takovým stavu sem další den zašla za doktorkou. Nechala mě doma na neschopence. Napsala mi Lexaurin. Potřebovala sem se prostě vyspat a začít pořádně jíst, protože sem na to nějak zapomínala. Furt sem si myslela, že všechno zvládnu, jsem přece člověk silný, žádný sráč... ale jednou to přijít muselo, tělo vyplo pojistky a bylo. Tam už se nedalo vymýšlet nic. Je to jako postavit vojáka do první linie, nechat mu kolem hlavy fičet kulky a doufat, že mu to nebude vadit.


Takže sem se zklidnila, dala sem se dohromady, začla sem vařit, jíst, konečně sem měla čas vyřešit věci ve školce, vylepšit Aničce pokojíček, a zavedla sem s Anuškou hodinku večerního povídání, kdy si lehnem do postele a rozebíráme celý den, a je to strašně fajn.


Udělala sem si pořádek ve financích, napsala sem pár článků, zřídila sem trvalý příkazy, abych sakra furt nezapomínala na platby. Bohudíky nemám nikde a u nikoho žádnej dluh, za to se chválím a plácám se po ramenách, protože to by mě totálně sejmulo.


Spravila sem šuplíky, pověsila sem na zdi nějaký dekorace, máme to tady teď moc pěkný. Koupila sem Aničce boty na jaro a vyházela sem všechno zbytečný oblečení, který nikdo nenosí, vyhodila sem taky knížky, který nemám kam dat, vyhodila sem nepotřebnou kosmetiku a udělala sem pořádek v dokladech. Tak tohle by bylo.


Obvolala sem zbytek institucí, abych dala dohromady papíry pro sociálku. Aspoň sem zjistila, komu platím elektřinu a plyn, zase sem o něco chytřejší. Přišel mi přeplatek za elektřinu, což byla dobrá zpráva. Zkontaktovala sem Puštíka a zažádala sem o omezení směn pouze na ranní. Slíbil, že udělá, co je v jeho silách. A já mu věřím.


Dobře se mi spalo, protože Lexaurin je nejlepší kámoš na spaní. Omezila sem kouření, totálně sem se vysrala na chlast, žádný Frisca ke komplu, nic. Vydala sem se na dobrodružnou výpravu, koupit Aničce nástěnku na její obrázky, který lepí po zdech, a ještě dobrodružněji sem nástěnku vrazila do zdi. Že je nakřivo, vo tom nikdo nepochybuje. Upekla sem bábovku, kuře, zapečený palačinky, uvařila sem brokolicovou polívku, vyleštila nábytek, vyžehlila hromadu prádla a celkově mě práce zvedla z hoven. Veruně sem hodila celý kuřecí stehno do klece, a k mýmu překvapení ho během půlhodiny sežrala. Ten potkan je normální roztahovací prase, nebo co. Verunu si měli dat Pink Floyd do znaku.


Stáhla sem si Dextera, a zjistila sem, že vypadá jako můj kámoš Berta. Berta byl taky takovej divnej. Furt jenom počítal, byl celej zašitej ve svých pravděpodobnostech, teoriích, číslech a sázkových tiketech. Chodil do heren, ověřoval si teorie pravděpodobnosti na ruletě a hrál poker. Zapisoval a počítal. Jednou mi vykládal, že tam chodili taky dva týpci. Otec se synem. Každej den, v deset dopoledne přišli do herny. Dali si kafe, seděli tam, a nehráli, jenom pozorovali tu ruletu. Občas si něco zapsali a pak to porovnali. Celej den před sebou měli to kafe, furt ten jeden hrnek. Nikdy nevsadili. Nejedli a nepili, jenom zírali na ruletu, něco si zapsali a pak si ukázali bločky. Takle tam chodili každej den. O takových lidech by se měl natočit film. A o Bertovi teda taky.


Je mi smutno po všech myšutkách v práci, ale líbí se mi sedět doma, v klidu, žádnej nerv, a aspoň chvilku žít jako normální člověk, a dělat normální věci, třeba napsat si seznam na nákup, dívat se na telku a tak.





sobota 19. února 2011

Připosranost

Na příkladu lékařů a jejich protestů se to jasně projevilo. Já vím, že už toho tématu bylo víc než dost, a já se bojím, že otevřu konzervu a vyskočí z ní doktor, v horším případě zubař.
Ale dostatečně se projevila srabskost a malost naší kotliny. A já to použiju jako úvod. V principu se všichni shodnou, jakože jasně, ty jo, přidejte jim, těm doktorům, to si zasloužijou, že jo. Jenomže bacha, jak máš přinýst nějakou oběť, milý občane. To je najednou křiku. Pomóc, doktoři si mě berou jako rukojmí, a já chci aby nestávkovali a neodcházeli, dyť potřebuju prášky na žlučník a na hlavu, a taky na ty tó.... sklerózy. V tenhle moment se veřejnost staví proti lékařům. Protože se to občana dotklo, protože má strach. Stávky a odchody, pokud se nás nedotknou, tak ať proběhnou, a ať těm doktorům, sympaťákům přidají, ty jo, zaslouží si to. Ale na druhé straně běda ti, vole, doktore, jak budu mít angínu a ty si budeš bojovat vo ty peníze. Který stejně nepotřebuješ. Ňákej hamižnej, ne?
To je totiž typická, úplně typická ukázka toho, v čem žijem. Změny k lepšímu jasně, to berem, ale hlavně ať nás to ňák nezasáhne. Připosranost. Hlavně nebojovat, nic nezkoušet, nic nevymejšlet, protože to by mohlo taky něco stát. A hlavně, hlavně ať je klid. Velitelem tohoto postoje by mohla být například moje babička, která o svým manželství s alkoholikem říká: "Důležitý je, všechno si to vklidu vyříkat, víš, Janičko, hlavně aby byl klid."
Klid je hlavní, klidem nic neriskujem. Všechno je to tady špatně, všechno se nám nelíbí a nejúčinnější zbraň, jak to tomu systému proradnýmu nandáme, je sednout si do hospody, dat si tam to jedno vorosený, a teď se do těch hajzlů pustit, jak voni to v té vládě... "a představ si Járo, jak nás vodírají vo ty daně, a jak ty živnostníky tahnou ke dnu, a jak zdražili máslo, a ty zemědělce voni nepodporujou, a do důchodu pudem až kdovíkdy, a ta bytová situace, no ty pičo, a víš ty vůbec jaký mají ty poslanci platy? No ty jo, já taky budu poslanec." Tak tomu říkám fakt kvalitní odboj.
Kdyby nám zvýšili daně na padesáti procentní sazbu, nestane se tady vůbec nic. Zaplní se akorát hospody, kde se budou vést silácky bojový řeči. Tady se nikdy nestane to, co v Řecku. Nebo kdyby nastala internetová tma jak v Egyptě, lidi v životě nepudou do ulic. Sednou si doma s knížkama a budou si holt číst. Jakože no dobře, když to jinak nejde...
Pokud by stávkovali řidiči tramvají, podpora veřejnosti řidičů bude jenom do té chvíle, pokud budem moct jezdit ještě autobusama. Ale v momentě, kdy začne stávkovat celá doprava, a lidi by si museli vzít kola, řidiči budou ukamenováni a přetaženi vyrvanýma kolejema.
Tohle všechno samozřejmě hraje vládě do karet. Ovládá stádo připosraných lidí. Může si dělat co chce, a nikdo, nikdo neřekne ani Pů. A dobře to ví.
Dobrý příklad je taky Amerika, kde nemocnice odmítli zaměstnávat kuřáky, protože protestují proti nezdravýmu způsobu života. Že si jako sanitáře nechali hromadu obtloustlých hužev, to nechám stranou. Důležitý je fakt, že veřejnost to podpořila, protože to je přece logický, kuřáky nikdo nemá rád, smrděj, a všude kouří a ohrožujou nás. Předhoďte stádu argument, který vypadá jenom trochu logicky, a máte eso v rukávu, širokou podporu veřejnosti a klídek na hřišti. Z nemocnic nevyhodí tlustý sanitáře, to by se všech dotklo, protože tlustá je celá Amerika. Ale v pohodě projde, pokud vyhodí zaměstnance, kteří mají atopický exém. Protože jasně, na olezlý ruce se nikdo dívat nechce, nedej bože aby to na nás šáhlo. Pak pudou lidi starší čtyřiceti let. Protože už nejsou tak výkonní. Jasně, tohle veřejnost taky odsouhlasí, protože my chceme, aby se o nás starali na sto procent. Přístup nemocnic převezmou ostatní podniky, a pak to půjde ráz na ráz. Že se to přenese i k nám, vo tom žádná, ono už to plíživě prochází. Práci potom získá člověk dokonalý, bezchybný, atraktivní a výkonný na dvě stě procent. Plastický chirurgie si mnou ruce, stát je spokojený, všichni se radují, jak to prošlo. Začne to bojem proti kuřákům a skončí to novým živočišným druhem, Člověkem Dokonalým, který bude mít tu výsadu, že bude mít zaměstnání.
Připosrani si totiž možná uvědomí, že to není moc óká, ale než by s tím něco dělali, přizpůsobí se, nachají si nakukat nesmysly, hlavně ať se jich to nijak nedotkne, a hlavně ať je ten klídek. Protože připosran nevidí dál než za roh.

Takže ve finále, já se necítím jako rukojmí doktorů. Já se cítím jako rukojmí přizdisráčů a srabů. Protože když si tady udělám svůj mohutný protest, jakože tady není vyvinutý prostředí pro matky s dětma, sou přecpaný školky, nejsou zkrácený úvazky, že matky s dětma sou diskriminovaný při výběrových řízeních v zaměstnání, že děti nosí do školy zbytečně těžký aktovky místo toho, aby měly skříňky, tak si tou dlažební kostkou můžu jít klidně ze vzteku hodit na ministerstvo, ale budu tam stát se svou kostkou sama.

středa 16. února 2011

Skrytá hrozba v emhádé

O emhádé se toho napsalo hodně škaredýho. Oprávněně. Pominu teď zatuchlý bezďáky, smradlavý tlusťochy, a důchodce, kteří stále ještě používají Pitralony a Živé Květy ve snaze přerazit pach balzamovacích látek, který je drží pohromadě. Pominu taky letní katastrofy, jako zpocená těla, orosená čela, výhružně vyčuhující prdelní půlky, který lezou z bokovek každé mindě, která si sedne. Jako největší letní katastrofu hodnotím bušmenky, což jsou ženy (nebo tak něco), který klíďo bez varování zvednou oteklou paži ve snaze chytit se madla, a zpodpaží vybafne takový bujný porost, že na to konsternovaně zírám a přemýšlím, jestli se těma křoviskama prohánějí miniaturní hroši, buvoli a antilopy.


Tak tady ty chuťovky nechám stranou. Obecně se soudí, že největší hrozbou v dopravních prostředcích, sou úchyláci. No tak úchylák se na mě ještě žádnej netisknul, proto je považuju za strašáka, kterýho si vymysleli dopraváci ve snaze minimalizovat natřískanost dopravních prostředků. Je to stejná chiméra jako ten týpek u školy, co dává dětem bombóny s drogama. Tady totiž číhá daleko rozšířenější skrytá hrozba – Dotýkavka Dravá. Dotýkavka se zaručeně vyskytne vedle vás na sedadle, když máte nejmenší náladu na podobný výstřelky. Vycítí to. Mají na to speciálně vyvinutý senzory. Čekají na zastávkách, jenom tak tam jakože postávají a tváří se neškodně. Ale jakmile zachytí, že vás sere celej svět, hbitě naskočí do dopravního prostředku ve snaze dát vám poslední ránu z milosti. Pokud vedle vás zrovna není místo, vyčkávají. V momentě, kdy se vedle vás uvolní místo, nastupuje psycho killer na scénu. Dotýkavka je nezbytně vyzbrojená kabelkou a velkým množstvím tašek. Nejoblíbenější zbraň je napěchovaná taška Jysk, která je tak velká, že je snad čtyřrozměrná. Dotýkavka zasedne místo vedle vás a pustí se do díla. Nejdřív samozřejmě pod sebe nastele kabele, aby vám znemožnila útěk. Je jedno, jestli je Dotýkavka malá, velká, tlustá, tenká. Rozprostře se a je jí všude plno. Vrtí se na sedadle, šoupe sem a tam prdelí, rozepíná kabát, sundává šátek, čepici... říkáte si, no tak snad nebude tak zle, usadí se a dá pokoj. Ale né, nedá. Když už prošoupala prdelí celou svou půlku sedačky tam a zpátky a desetkrát kolem dokola, jak když se čokl vozí po trávě, aby se zbavil roupů, začne si nárokovat vaši půlku sedátka. To už je docela k vzteku, protože to začíná narušovat osobní prostor, který si hlídáte tak úzkostlivě, jako by to byl poklad samotnýho Cortéze a doteď ste si mysleli, že na svůj osobní prostor máte právo, nárok, a vliv. A hlavně že to máte pod kontrolou. Dotýkavka tak svou prdelí naruší vaše životní jistoty. Ovšem to je jenom taková předehra. Přitvrdí a namáčkne se na vás rukou. Ste maximálně vyděšení. Co to... jakto... tiskne se na mě cizí prdel a cizí ruka. Začnete vyvíjet slabý vzdor a nespokojeně se vrtíte. Dotýkavka se spokojeně zatetelí, jakože neustoupí. Héééj, nechceš si na mě ještě položit hlavu? Nasraně se posunete k oknu. Namáčknete se na to sklo, šoupnete utlačovaný zadek, tisknete se k oknu jak vyděšený králík, který je v terárku s kobrou, a považujete to za jasně projevený nesouhlas. Jenomže impérium vrací úder. Dotýkavka tasí zbraň mocnýho kalibru. Na řadu přichází kabelka. Nejdřív se v ní začíná jakože vklidu přehrabovat. Pak ale hrabošení přeroste v jakousi zuřivost, která nabírá obrátky. Dotýkavka do vás vráží do vás vráží loktama, žduchá, a pokud má prodlouženou ruku deštníkem Kauflandovým za třicet káčé, dá vám ještě pár dobře mířených ran na solar. Preventivně se dycky zatváří udiveně, jako abyste ji nemohli nařknout z nějakých podlých činů. Obranářský instinkt vám velí dat si pěsti před obličej, a zařvat bojovně „Tak poď!“ ještě předtím než protivníka pošlete mocným knokautem k zemi. Na druhé straně je tady jakýsi slušný chování, nebo co, co vás nutí to neudělat, protože byste mohli vypadat jako blázni, a to nikdo nechce, ste přece slušný občan, ne? Takže nejenom že dostanete pár teček, ale ještě se musíte zamýšlet, jestli budete na Temné nebo Světlé straně. V případě že si představíte Dotýkavku válející se v kaluži krve s vyvrácenou čelistí a přeraženým nosem, se slabší jedinci můžou vyděsit, že se v nich probudilo nějaké doteď ukrývané psychotické Já. Takže, Dotýkavka nejenom že útočí fyzicky. Nabourá i vaši mysl a vypěstuje ve vás pocit viny.


Útěk je jediný schopný řešení, pokud se vám podaří dostat se přes kabelovou barikádu. Případně pak kdo chodí pěšky, má za tři.




sobota 12. února 2011

Bezohlednost

Nenávidím bezohledný lidi. A to tak, že hodně. Chtěla bych mít u sebe Berettu a beztrestně sejmout každýho nýmanda, kterej si o sobě myslí, že se kolem něho točí svět, a zajímavý je, že většina z nich si to musí dokazovat zrovna ve chvíli, kdy za nima stojí největší fronta. Ještě divnější je, že to nikoho nesere, ostatní nuly pro to zřejmě mají pochopení. Do toho všeho nenávidím fronty. Nedokážu prostě někde stát, nebo sedět, a čekat, protože mě to zabíjí.


Nejhorší koncentrace všeho zla je v Albertu. Pokud bych chtěla vzívat ďábla, kleknu si v Albertovi před pokladnu a požádám ho, aby se zjevil, protože on tam samozřejmě celou dobu je, jenom je schovanej pod pultem s uzeninama. Bůh má kostely a satan má Alberty. Vzhledem k tomu, že kostely se bourají a Alberty se rozrůstají, je jasně vidět, kdo má navrch. Aby satan ukázal svou sílu a moc, vymyslel zákon schválnosti, konkrétně ten zákon schválnosti týkající se front. Je to naprogramovaný tak dokonale, že to nejde obejít, nejde to ani přechcat. Vypozorovala sem, že lidi sou stádo tupců. Pokud je u jedné pokladny fronta, ve které je deset lidí, a u druhé pokladny je jeden člověk, tupani se automaticky řadí do fronty s deseti kusama, protože jim to asi připadá bezpečnější.


Ve snaze přelstít celý systém si stoupnu do nefronty. Vyskládám na pás všechny věci a vítězně koukám na ty lůzry, dělám slavnostní rozzářený obličeje, jak sem je vypekla. Jen se dívejte, sopláci, jak rychle odtud vyfičím. Samozřejmě chlápek přede mnou, kterej do té doby vypadal neškodně, se začne činit. Platí kartou, nemůže si vzpomenout na PIN, čumí do terminálu jak do bolavé prdele, pak následují hlášky typu „Počkejte, zkusím to ještě jednou...jé, to bude asi špatně...no toto...“ Následně to vzdá, platí stravenkama, nemůže se dopočítat, a když má doplatit zbytek, sype na pult všechny drobný, vysbírává mezi tím kuny a čínský mince pro štěstí, a následně se rozhodne povědět pokladní story o tom, jak si tady minule koupil čokoládu, která měla na sobě jakýsi bílý povlak. Pokladní je jasný, že zmíněná arašídová pochoutka přežila ve skladě sametovou revoluci, ale diplomaticky blbečka ujišťuje, že povlak na čokoládě je normální a zdraví neškodný. Takle si tam notujou, vrána k vráně, zatímco vedlejší fronta je dávno v trapu, pochopitelně.


Člověk Bezohledný se též dokáže vynořit například v parfumerii. Zatímco já nikoho neotravuju, jdu, koupím si parfém za dva litry, a putuju k pokladně, tak mařka přede mnou, která si koupila deodorant a oční stíny za pade, má zřejmě neoprávněný pocit důležitosti. U pokladny si prohlíží starostlivě deodorant, jakoby se teprve teď rozhodovala, jestli ho zaplatí nebo co. Otravuje ovzduší takovýma pičovinama, jako jestli deodorant obsahuje hliník, protože slyšela, že hliník způsobuje rakovinu, a ona teď teda neví, a jak se poznají deodoranty bez hliníku a proč to nemá nějakou značku, takle člověk neví... Otáčí v ruce zamyšleně sprej a dál se ptá, jestli je to parfémovaný, čím je to parfémovaný, jestli je to šetrný k pokožce a jestli to obsahuje alkohol. Ne, kryptonit asi, ty jo. Co někteří lidi dokážou vymyslet nad některýma výrobkama, to by se člověk fakt posral.


Největší absurditu sem zažila v lékárně, když se mařka potřebovala vyptat na všechno ohledně bombónů s hroznovým cukrem. Dozvěděla jsem se tak celý postup výroby, přidávání příchutí, obsahu vitamínů a vhodnosti hrozňáku pro děti. Je vidět, že v lékárnách sou odborníci fakt na úrovni. Bohužel sem zrovna spěchala.


Bezohledný zmrd se vyskytuje hustě například u dětské doktorky. U doktorky čekám skoro půl dne, což je s nemocným dítětem fakt zážitek. Dycky se najde někdo, koho byste měli pustit, protože „du jenom pro razítko“ nebo „jenom nesu papíry“. Jasně. Další hodina v prdeli. A pak příde další vychcánek „Můžu jít před vás? Jenom se potřebuju na něco zeptat.“ Ne, ne, ne a ne. Když řeknete jasné ne, ostatní čerstvoši, kteří dorazili do čekárny teprv teď, vás budou mít za burana, a vychcan do té ambulance stejně vlítne, vo tom žádná. Ale ta úleva. Řekni zmrdovi jasné NE!


Nejhorší kalibr je ale Bezohledňák Šalinový. Nevím, jestli v Praze je podobná sorta Tramvajových hajzlů, každopádně ve mně vře krev, když jedu v jedenáct večer unavená z práce, protože celej den v telefonu poslouchám lidi a jejich hlasy, chrčení, praskání, dunění, pípání. A teď, jedu dom, chci mít už klid, su napůl v komatu, skoro spím a najednou si ňákej opruzák musí pustit z telefonu Fiftyho Centa, protože „to je hustej týpek, ty woe, hej viděl si ten klip, ty woe, jak tam hraje Eminem? Ty woe, ti říkám, hej krutý, pičo.“ Jasně, gangzta bro, všichni sme tady na tvý šumění z Androida děsně zvědaví a takovou chvilku poezie si přál každej zažít.