Bod zlomu

Nastal problém s dovolenýma,‭ ‬jako každej rok.‭ ‬Prostě absolutní nemožnost vzít si volno,‭ ‬protože‭ „‬je málo lidí‭“‬.‭ ‬Jasně.‭ ‬Bylo to tak minulej rok,‭ ‬kdy sem nemohla jet na zaplacenou dovču do Řecka,‭ ‬bylo to tak i rok předtím,‭ ‬kdy sem zase nemohla jet nikam proto,‭ ‬že začínalo oddělení.‭ ‬Teď pro změnu nemůžu,‭ ‬protože oddělení končí.‭ ‬Snažila sem se vzít si aspoň dva dny na fesťák do Prahy,‭ ‬čtvrtek,‭ ‬pátek,‭ ‬ale mise nemožná.‭ ‬Udělala sem kolem toho humbuk,‭ ‬ale prd platný.‭ ‬Nikam.
Smířila sem se teda s tím,‭ ‬i když těžko,‭ ‬ale byla sem připravená jít normálně do práce.
Jenomže ve čtvrtek dostala Anička angínu.‭ ‬No fajn.‭ ‬Moje esemeska,‭ ‬že do práce nejdu protože mi onemocněla dcera zněla velice věrohodně.‭ ‬Sakra,‭ ‬vztekala sem se.‭ ‬Tohle nevysvětlím.‭ ‬Ale co se dá dělat.‭ ‬Takže sem nešla do práce,‭ ‬ani na fesťák sem nejela,‭ ‬zůstala sem doma.‭ ‬Osud se smál,‭ ‬až nemohl.‭ ‬Pěkný kousek.‭
Ještě horší bylo,‭ ‬že na pátek byla naplánovaná firemní akce.‭ ‬Plánovaly sme si s holkama,‭ ‬jak si sednem do parku s vínem,‭ ‬a já sem se fakt těšila.‭ ‬Syslica bohudíky nakonec od nás neodešla,‭ ‬slavila narozky,‭ ‬a já sem jí koupila naušnice,‭ ‬který sem jí dala s předstihem.‭ ‬Řekla mi na to dojatě‭ ‬:‭ „‬Týý seš ale pičus,‭ ‬dík.‭“

Ve čtvrtek se za mnou stavila Sima.‭ ‬Pily sme na balkoně kafe,‭ ‬a já sem vykládala o pátku‭ „‬...‭ ‬a panebože,‭ ‬ten Karibik,‭ ‬ještě jednou tam vlezu a uslyším Čo ti jebe,‭ ‬čo ti jebe,‭ ‬tak pozvracím šatnu a uteču.‭ ‬A víš co je eště horší‭? ‬Že na tohle naběhnou brejkaři,‭ ‬a ty lidi-‭“
„Já mám novýho přítele.‭“ ‬Vyhrkla Sima zničehonic.
‭„‬Co...‭ ‬co‭?“ ‬Smála sem se.‭ „‬Koupila sis křečka‭?“
„Né,‭ ‬jako,‭ ‬já myslím doopravdy borca.‭“
„Počkej...‭“ ‬Mávala sem rukou.‭ „‬...jako živýho‭?“
Sima se jenom smála.‭
„Počkej moment...‭ ‬moment‭!“ ‬Mávala sem před sebou rukou.‭ „‬Jako odkdy‭?“
„No,‭ ‬je to tak dva týdny.‭“ ‬Usmívala se.‭
„Co‭? ‬Jak‭? ‬Kdes ho vzala more‭?“
„Víš jak sme byly v tom Karibiku...‭“
„Simo,‭ ‬hlavně mi neříkej,‭ ‬že ho máš z Karibiku.‭ ‬To smrdí.‭ ‬Né počkej...‭“ ‬V hlavě mi to šrotovalo jak nikdy.‭ „‬Hovno‭! ‬Ten motorkář.‭ ‬Ten motorkář s přejetým mobilem‭?“
„Jo,‭ ‬to je on.‭ ‬Je úplně skvělej.‭ ‬Chodíme spolu,‭ ‬byli sme na motorkářským srazu,‭ ‬je boží,‭ ‬a já ho úplně miluju,‭ ‬a my spolu budem.‭ ‬Je nezadanej,‭ ‬bezdětnej,‭ ‬těší se až pozná moje děcka a jedeme spolu na dovolenou.‭“
„No to mě poser.‭“ ‬Smála sem se.‭ „‬Karibik že může vyplivnout něco dobrýho‭? ‬Já tě sebou jednou vezmu a ty si tam pořídíš vztah‭? ‬Já umřu‭!“ ‬Kácela sem se na dlaždičky.‭ „‬Přeju ti to.‭“ ‬Zasmála sem se když sem se zvedla.‭ „‬Proč si mi to nezavolala‭?“
„Já sem se bála,‭ ‬že řekneš,‭ ‬že su blbá.‭“
„Proč bys jako měla být blbá‭? ‬Máš fajn borca,‭ ‬ne‭?“
„Motorkářa‭!“ ‬Vypískla.‭

Když se Sima z té radosti vzpamatovala,‭ ‬řekla mi:‭ „‬A víš na co se kurevsky těším‭? ‬Jared Leto tady má koncík,‭ ‬a já tam pojedu,‭ ‬a uvidím Jareda‭! ‬Já uvidím Jareda,‭ ‬ty vole‭!“
Oujé.‭ „‬Ty,‭ ‬Simo...‭“ ‬Jak jen to...‭ „‬ale ten koncík je dneska...‭“
„Co‭?“ ‬Kníkla.‭ „‬To teda kecáš.‭“
„A kde si myslíš,‭ ‬že sem dneska měla být‭?“ ‬Kníkla sem zase já.
‭„‬A doprdele.‭“
Ooops.

Večer volala Laura.‭ „‬Teď právě hrajou Gogol Bordello,‭ ‬tak sem chtěla,‭ ‬abys to věděla.‭“
„Dík,‭ ‬seš fakt kámoš.‭“ ‬Řekla sem zdrceně.‭
„Teď sme tam měly být.‭ ‬A co myslíš...‭ ‬sedím v práci,‭ ‬a čumím do komplu.‭ ‬Život je na hovno.‭“
„Mně povídej.‭“ ‬Vzdychla sem.‭ „‬Su doma s nemocnou Aničkou,‭ ‬čumím na gumídky,‭ ‬a netuším,‭ ‬jak tohle extempóre vysvětlím v práci.‭“
„Sme tragédi.‭“ ‬Řekla na to.
‭„‬Jo.‭“ ‬Souhlasila sem.‭ „‬Všecko se sere.‭“

A musím taky napsat o akci v Karibiku.‭ ‬Laura mě donutila.‭ ‬Já sem chtěla jít na pivko do Slatiny.‭ ‬Když sem na zastávce teda zjistila,‭ ‬že dem do Karibiku,‭ ‬skočila sem se dom převlíct,‭ ‬abych nevypadala jak z páté cenové.‭
Když sme byly u Laury,‭ ‬pila sem víno a stěžovala sem si na nespravedlnost celýho světa,‭ ‬rvala‭ ‬sem‭ ‬si nitě ze sukně‭ „‬kurva,‭ ‬jako...‭ ‬sukně za pětikilo a divej na to...jako mě by třeba zajímalo,‭ ‬jestli se věcem od vitona taky pářou švy.‭“
„Já bych řekla,‭ ‬že jo.‭“ ‬Řekla Laura.‭ „‬Uvidíme.‭ ‬Něco si od vitóna koupím a budem na tom dělat pokusy.‭“
„Něco jako crash testy.‭“ ‬Smála sem se.‭
Laura se na mě dívala káravým okem‭ „‬Tvoje sukně a halenka mají každá jiný odstín...‭“
„Deme do tmy,‭ ‬nedramatizuj to.‭“ ‬Řekla sem.‭
„Nechceš pučit šaty‭?“ ‬Zeptala se.‭
„Zase.‭ ‬Šaty.‭ ‬Co furt s těma šatama máte‭?“ ‬Kroutila sem očima.‭ „‬Najednou se s tím nadělá...‭ ‬Puštík například...‭ ‬Ondráš taky...‭ ‬furt proč si nevezmeš šaty,‭ ‬a boty na šteklech...‭ ‬Na tom je úplně vidět,‭ ‬o co de.‭ ‬Né že bych byla ohledně borců naivní,‭ ‬ale jak můžou zároveň mluvit o tom,‭ ‬že je důležitá duše,‭ ‬a že je potřeba milovat duši a přitom de jenom o to,‭ ‬dělat někomu přívěšek.‭ ‬Dyť oni sou pošahaní úplně.‭“
„No...‭“ ‬Smála se Laura.‭ „‬Narovinu.‭ ‬Ty bys měla ráda duši někoho,‭ ‬kdo by chodil oblíkanej v teplákovce‭?“
„Žišmarjá,‭ ‬tepláková souprava...‭“
„Tak vidíš.‭ ‬Seš stejná jako oni.‭“ ‬Dolila mi.‭ „‬Napi se.‭ ‬Ňáká duše,‭ ‬simtě...‭“

Dorazily sme kolem jedenáctý.‭ ‬Zatančily sme si,‭ ‬daly sme si víno,‭ ‬zasmály sme se nad kurvama,‭ ‬protože některý tam mají fakt hrubý kostýmy.‭ ‬Uplý šaty,‭ ‬délka do půlky zadku,‭ ‬podvazkový pás.‭ ‬Neuvěřitelný.‭ ‬Prostě pohoda,‭ ‬klídek.‭ ‬V jednu dorazil Ondráš s hokejistama.‭ „‬Právě sme prochlastali pět tisíc.‭“ ‬Křičel na mě.‭ ‬A taky to tak vypadalo.‭ ‬Údajně měli rozlučku,‭ ‬jeden z nich odlítal na delší dobu pryč.‭ ‬Hokejistovat do zahraničí.‭ ‬Kluci tančili na zídce,‭ ‬úplně sem se divila jakou mají rovnováhu,‭ ‬já už bych byla třikrát mrtvá.‭
Laura byla brzo sejmutá z vína,‭ ‬takže se žádný divočiny neděly,‭ ‬a ve dvě sme odešly na rozjezd.‭ ‬Jenomže.‭ ‬Na ulici sme potkaly tři borce.‭ ‬Dali sme se do řeči,‭ ‬dali nám napít coly s morganem,‭ ‬a taky zelené.‭ ‬Jo,‭ ‬dobrý,‭ ‬tady bych jim řekla čau a šla bych dál.‭ ‬Jenomže Laura začla škemrat,‭ ‬ať je neopouštíme,‭ ‬že‭ „‬tamten je fakt pěknej‭“‬.‭ ‬No tak jako co bych pro kámošku neudělala.‭ ‬Podle mě to byli tři trapáci,‭ ‬o kterých bych za pět minut ani nevěděla,‭ ‬že sem je potkala.‭ ‬Takže ale šly sme s nima do Livinu.‭ ‬Livin plnej studentíků,‭ ‬ó můj bože za co mě trestáš.‭ ‬Docela nuda.‭ ‬Borci se kolem nás furt ochomýtali a měli takový ty slizácký pohledy,‭ ‬ale jako že by mně někdo koupil panáka,‭ ‬nebo aspoň tyčinku,‭ ‬to né.‭ ‬Furt se akorát blbě ušklíbali a ptali se jak se menujem a odkud sme.‭ ‬Byla sem nasraná,‭ ‬že tam ztrácím čas.‭ ‬Pak mě to prostředí začlo úplně děsit.‭ ‬Plno uslintaných borců kteří nemají absolutně žádnou úroveň.‭ ‬Borec,‭ ‬co balil Lauru,‭ ‬pil zelenou.‭ ‬Vrchol všeho byl,‭ ‬když se týpek napil panáka,‭ ‬začal prskat a vrazil mi do ruky sklinku se zbytkem‭ „‬kdyžtak to dožahni‭“‬.‭ ‬Dívala sem se smutně na polovičního panáka a na borečka kterej se tady tím gestem cítil jako velkej geroj,‭ ‬chtělo se mi brečet,‭ ‬a říkala sem si,‭ ‬já tady mezi ty nuly nepatřím.‭ ‬Já tady prostě nebudu,‭ ‬mě ta ubohost uráží.‭ ‬Před týdnem sem měla flašku whisky a kytku,‭ ‬a tak,‭ ‬a teď mám v ruce polovičního zaplivanýho panáka a kolem sebe bandu idiotů kteří si myslí že si šuknou protože mi dali napít zelené.‭ ‬Sralo mě,‭ ‬že je nepošlu do háje,‭ ‬protože mi za to ani nestojí,‭ ‬a ještě víc mě sralo,‭ ‬že sem před týdnem poslala do háje někoho,‭ ‬kdo si to nezasloužil ani trochu,‭ ‬a sralo mě to natolik,‭ ‬že sem třískla panákem o bar a zapálila si cígo,‭ ‬načež jeden blbeček před sebou začal dramaticky máchat rukou,‭ ‬a dělat tyjátry,‭ ‬že se tam nedá dýchat.‭ ‬Bylo mně do breku,‭ ‬úplně se mně z těch lidí obrátil kufr.‭ ‬Říkala sem si,‭ ‬co se to sakra stalo‭? ‬Proč sem to celej život snášela‭? ‬Dyť mě je pro tohle škoda.‭ ‬V poslední době sem si zvykla,‭ ‬že ať kamkoliv přídu,‭ ‬mám před sebou flašku šáňa,‭ ‬panáky,‭ ‬jakože dobrý pití,‭ ‬žádný sračky,‭ ‬že se vozím taxíkem,‭ ‬a že všechno kolem má prostě úroveň.
Vrátila sem panáka zpátky na bar a odešla sem.‭ ‬Prostě sem tam zůstat nemohla.‭
Myslela sem,‭ ‬že se z toho vyspím,‭ ‬ale nestalo se to.‭ ‬Ráno sem vstala nasraná.‭ ‬Nasraná z toho,‭ ‬že sem celej život snášela idioty,‭ ‬kteří kupovali levný víno a chodili ho chlastat do parku,‭ ‬protože na hospodu neměli peníze.‭ ‬Pak po mně ještě chtěli peníze na půlku nákladů.‭ ‬Ta ubohost.‭ ‬Proč mi to nikdy nevadilo‭? ‬Proč sem něco neudělala‭? ‬Dyť je to hrozný.‭ ‬Vzpomněla sem si,‭ ‬jak sem od jednoho borca dostala na vánoce mýdlo.‭ ‬Který stejně někde ukradl.‭ ‬Vzpomněla sem si,‭ ‬že když mi ňákej borec omylem něco koupil,‭ ‬měsíc mi ještě připomínal,‭ ‬kolik to stálo.‭ ‬Vzpomněla sem si,‭ ‬že za mě nikdo nikdy nezaplatil dovolenou.‭ ‬Byla sem na sebe nasraná.‭ ‬Nic sem s tím nedělala,‭ ‬protože mi to stačilo.‭ ‬Dyť ale sakra já si zasloužím něco lepšího.‭
V devět ráno sem vyrazila do Vaňkovky kupovat repráky.‭ ‬Potřebovala sem vypadnout z domu,‭ ‬myslela sem že provětrám hlavu a zmizí to.‭ ‬Ale to se taky nestalo.‭ ‬Nasranost byla opravdová.‭ ‬Z borečků se to přesypalo na všechno ostatní.‭ ‬Sralo mě,‭ ‬že musím čekat na šalinu,‭ ‬zatímco ostatní si jezdí autem.‭ ‬Jako proč‭? ‬Dyť oni nejsou lepší než já,‭ ‬tak proč jako‭? ‬To mám z toho,‭ ‬že mi málo dycky stačilo.‭ ‬Já sem se nikdy pořádně nedocenila,‭ ‬po ostatních sem to nechtěla.‭ ‬Nechtěla sem po borcích,‭ ‬aby mě brali na večeře,‭ ‬a platila sem za sebe dycky sama.‭ ‬Ale já si to zasloužím,‭ ‬sakra,‭ ‬zasloužím si luxusní restauraci,‭ ‬a číšníka co mi bude dolívat víno,‭ ‬a zasloužím si aby mi někdo oddělal židli od stolu,‭ ‬než si sednu,‭ ‬a zasloužím si aby za mě zaplatil,‭ ‬a zasloužím si odvoz domů.‭ ‬Já to chci všechno zpátky,‭ ‬dyť já sem se prodávala pod cenou.‭ ‬Úplně se mně z toho udělalo blbě.‭
Koupila sem repráky a pak sem chodila bezradně a zdrceně po městě.‭
Na konci procházky sem měla jasno.‭ ‬Tohle už nebude.‭ ‬Zašla sem teda do drogerie,‭ ‬koupit kvalitní šampon,‭ ‬kvalitní kondicionér,‭ ‬pleťovou masku a tak dál.‭ ‬A melounovou vodu.‭ ‬Nejlepší na pití,‭ ‬co může být.‭ ‬Když sem platila,‭ ‬přede mnou stála tlustá ženská s dvouma děckama.‭ ‬Ještě sebou měli vysušenou bábu,‭ ‬která do všeho kecala.‭ ‬Když měla žena platit,‭ ‬babka začla:‭ „‬A tak se jí zeptej,‭ ‬jestli eště dostaneš ten los‭!“
A žena se teda zeptala,‭ ‬jestli dostane za nákup ten stírací los.‭ ‬Prodavačka se na mě podívala zdrceně,‭ ‬já sem se zdrceně usmála,‭ ‬načež začla hledat balíček s losama.‭ ‬Rozprostřela ty losy na pás,‭ ‬načež začla rodinná porada,‭ ‬který losík si asi tak vytáhnou.‭ ‬Po poradě s vyschlou babou jagou teda jeden vybrali a tlusťoška začla dělat šou‭ „‬Tak mám to seškrábat‭? ‬Počkej,‭ ‬vytáhni korunu,‭ ‬babi.‭ ‬No to jsem ale zvědavá...‭“ ‬Když se ukázalo,‭ ‬že vyhrála sluneční brýle‭ (‬cena výrobku‭ ‬30‭ ‬Kč max‭)‬,‭ ‬mařka začla výskat,‭ ‬děcka skákaly,‭ ‬bába zvedala vítězně ruce do vzduchu.‭ ‬Put your hands up in the air...‭
Styděla sem se,‭ ‬že s takovýma lidma musím sdílet jednu planetu.‭
Ale pomalu sem měla plán.‭ ‬Zavolala sem Ondrovi a vyděšeně sem mu vyprávěla,‭ ‬co se stalo,‭ ‬a proč‭ „‬už nechcu zpátky do toho bahna,‭ ‬kde sem byla celej život.‭ ‬Protože můžu chtít víc a chci víc.‭ ‬Cítím se jako hvězda a chci aby se tak ke mně ostatní chovali.‭ ‬Nechci být tolerantní k lůzrům,‭ ‬kteří mě obklopovali doteď.‭“
„Fajn.‭“ ‬Řekl na to Ondráš.‭ „‬Vyšší liga,‭ ‬jo‭?“
„Nechápu proč sem na to nepřišla dřív,‭ ‬byla bych úplně někde jinde.‭ ‬Dycky mi stačil takovej‭ ´‬ten hodnej kluk,‭ ‬kterej mě má rád‭´‬.‭ ‬Mně je na blití.‭ ‬Ztratila sem deset let života s někým,‭ ‬kdo vydělával míň než já,‭ ‬protože víc ani vydělat nechtěl.‭ ‬Spokojil se s málem.‭ ‬Ondro,‭ ‬já už tam nechcu,‭ ‬já do toho strašlivýho světa zpátky nechcu.‭“ ‬Vytvářela sem paniku.‭
„Já tě chápu.‭“ ‬Řekl na to.‭ „‬Ale že to trvalo,‭ ‬než ses probudila,‭ ‬že‭?“
„Nech toho.‭ ‬Řekni mně co mám dělat.‭“
Ondráš mě poslal do Peeku pro šaty,‭ ‬a taky koupit boty na podpatku.‭ ‬Všechno sem odkývala.‭ ‬Hlavně mě neposílejte zpátky.‭ „‬Něco s tím uděláme‭“ ‬Řekl potom.‭ „‬Ale pamatuj si,‭ ‬že šaty a boty ti budou k ničemu,‭ ‬pokud se budeš furt chovat tak jako tenkrát v pátek.‭ ‬Tos fakt zesrala.‭“

S Aničkou sem navštívila pedagogickou poradnu.‭ ‬Kvůli vyjádření pro školku.‭ ‬A nastal obrat.‭ ‬Doteď všichni tvrdili,‭ ‬hlavně ve školce,‭ ‬že je na školu nepřipravená,‭ ‬skoro až nemožná,‭ ‬a že rozhodně nastoupit nemůže protože má problémy s kolektivem.‭ ‬Zařídila sem teda odklad,‭ ‬protože sem myslela,‭ ‬že dělám to nejlepší,‭ ‬jenomže doktorka z poradny se vyšetřením zabývala dva dny,‭ ‬a pak mi oznámila,‭ ‬že Andulka je moc chytrá,‭ ‬spíš má navrch a je prostě nutný ji do té školy dat už teď,‭ ‬protože jinak to bude prostě průšvih.‭ ‬Uznala sem,‭ ‬že má pravdu,‭ ‬měla sem vztek že mi to nikdo neřekl dřív,‭ ‬a taky sem měla vztek na sebe,‭ ‬že sem to neviděla.‭ ‬Zašla sem teda do školy,‭ ‬a pokusila sem se zvrátit odklad školní docházky.‭ ‬Zatím je to v jednání.
Doma sem se rozbrečela při představě,‭ ‬že by moje malá holčička měla už teď nastoupit do školy,‭ ‬protože,‭ ‬sakra...‭ ‬čas je krutej.

Prokletí

Ve středu měl proběhnout ve vší vážnosti míting našeho krachujícího oddělení ohledně kázně na pracovišti. Čára nás svolal, a snažil se nám promluvit do duše. Mělo to efekt jako hrách na stěnu házet. Všemu sme se akorát smáli, a nakonec se i Čára rozhodl, že tohle nemá smysl.
„A rozhodně nesmíte mít tak dlouhý hovory. Všichni víme, co děláte, takže ať si každej šáhne do svědomí.”
„No jó...” Ozval se Šváb. „... když já třeba dlouho hledám informace.”
„No ty zrovna.” Sejmul ho Čára. „Všichni tady víme, že necháš zákazníka na lince a deš se vysrat.”

Šváb je děsně legrační. Pořád vykládá, jaký má zažívací problémy a oznamuje nám, kdy de na záchod.
Ve čtvrtek seděli vedle sebe s Ondrášem sami v řadě. Stoupla sem si, abych na ně viděla. Šváb ležel na židli a držel se za břicho. „Ty vole, já mám od rána strašný prdy.” Oznámil Ondrášovi. „Nepřej si abych to pustil ven.”
Ondráš se na něho zabijácky podíval „No to si zkus ty pičo.”
Smála sem se až to se mnou třískalo o stůl. Šváb pokračoval „No co, však já to tady držím kvůli tobě. Bolí mě břicho. Tak co mám dělat?”
„Jdi se vysrat.” Poradila mu Veruna.
„Já se smíchem poseru, nechte toho.” Slzely mně oči.
„Jako sorry, ale todle je debata o hovně.” Řekl Fošna a otočil se zpátky ke komplu.
Tady ty záchvaty smíchu nejsou vůbec dobrý když máme fronty na lince. Snažila sem se vzít hovor, dobrý den a tak dál, a za přepážkou slyším „... když já sem si dal ráno kyšku, a myslel sem, že to se mnou nic neudělá...”

Ještě horší je smích, když je absolutně nevhodný ale nedá se s tím nic dělat. Jedno odpoledne nás vzal Onráš s Verčou na oběd. Seděli sme venku na zahrádce, cpala sem do sebe filé v těstíčku a zírala ven na ulici. Kolem nás se mihla Čtvrtá, která nosila z vedlejšího baráku krabice. Popíjeli sme pivko a smáli sme se, jak jí to lítá. To bylo eště gut. Pak ale přišel na zahrádku takovej tlustej chlap. Né normálně tlustej, ale takovej ten, jak mu visí břišní lalok přes kalhoty až ke kolenům. Měl děsně malou hlavu a celkově vypadal jak velká slza na nohách. Začla sem se uchichtávat sotva sem ho uviděla. Prostě to vůbec nešlo zastavit. Hodila sem si vlasy do obličeje a snažila sem se vypadat, že se vůbec nesměju a že si napichuju brambor vlastně. Mohla sem to přežít, kdyby Ondráš neudělal „ssss...ssst... divej, divej...”
Vysmrkala sem se a snažila sem se to eště zlomit „ticho... nech toho...”
„Ty jo, divej, Ver, divej...” Zkoušel to na Verču.
Veruna je v těch nejhorších situacích nenápadná jak prd v akvárku, takže se začla rozhlížet, otáčet a křičela: „Co jééé...? Co je? Nech toho, kde je?”
To už sem tušila, že veškerý dekórum, kterýho su schopná, je v prdeli. Ondráš řekl nenápadně do stolu „To vypadá jak ten pytel na sezení. Fatboy.”
„Dost...” Pípla sem. To už mně ale pivo tryskalo nosem.
„Nechte toho.” Řekla Verča. „Ste trapní, to nemůžete...”
Jenomže jak se Fatboy blížil ke stolu, zaškobrtl o konec koberce. Váha mrože se těžkopádně, i když rychle, přesunula na židli.To už bylo moc. Veruna začla smíchem slzet a utírala si oči do ubrousku. Ondráš hypnotizoval stůl, třásl se smíchem a já sem si zakrývala obličej dlaněma, smála sem se úplně nahlas a prostě nešlo přestat.
Verča aby dokončila trapas, se po nás káravě rozhlídla a zakřičela: „Nesmějte se mu, on za to třeba nemůže!”
Nic. Dopít a vypadnout.

V pátek večer sem měla príma plán zůstat doma v posteli. Šla sem si teda koupit Maxima, pivo, křupky, bomboniéru a cíga. Aničce sem udělala večeři, rozprostřela sem se na posteli, obložila sem se jídlem, vzala sem si Maxima - a zavolal Ondráš, že jako dem na pivo. Na zahrádku. Na jedno.
Chvilku sem se sebou bojovala, pak si říkám, ááále, jedno pivko, a su zpátky u Maxima. Zavolala sem teda Hugovi, jestli může hlídat, řekl že teda jo, a za chvílu přišel. Řekl mi že do šesti ráno musím být doma, protože musí někam jít. Pchéé... do šesti, simtě. Mávla sem rukou. Za dvě hoďky su tu.
Ondráš vymyslel, že pudem na mendlák do pivcu. „Tam bude narváno a nesednem si.” Řekla sem na to. Když sem dojela na mendlák, zjistili sme, že je v pivcu narváno a nesednem si. Jeli sme teda do města. Sedli sme si na zahrádku kasína, pozorovali sme náměstí a smáli sme se okolním dvojičkám, co řešily vztahy. To je furt dokola. Ty lidi to snad baví, nebo co. Mařka vedle mě například: „... a já sem mu řekla, že s ním nechci hned spát...” stěžovala si borcovi, co ji evidentně přišel ojet „...protože já přece mám taky svoje práva, nebudu dělat sex jenom proto, že ho zrovna teď chce, když cítím, že ještě nepřišel ten správný čas...”
„Práva, ty vole...” Bouchl Ondráš do stolu a začal se hrozně smát.
Vykecávali sme tam asi tři hoďky, tři piva. Vedle nás byla plážová zahrádka, kde lidi vzorně leželi na lehátkách v písku a dělali, že se pod lampama opalujou. Já bych nemohla. Válela bych se v písku nebo bych tam stavěla hrady. Ondráš to zřejmě tušil, proto sme taky byli v kasínu a né na pláži.
Někdy v jedenáct mi oznámil: „Přesouváme se do karibiku, máme sraz s Puštíkem. Teď někdy by měl dojet.”
„Puštík? Wow, so commooon!” Vypískla sem nadšeně. Pak mi to došlo. „Počkej... do Karibiku? Děláš si prdel?”
„Nebude tak zle. Když na sebe budeš dávat trochu pozor a neurazíš si hlavu zase.” Snažil se mi namluvit, že sme v paralelním vesmíru, kde se mi v Karibiku nic nestane, nebo co. „Tak já ti příště donesu helmu.”
„A hokejku.” Vrhla sem na něho prosebný pohled. „Abych se líp prosekala davem. Dík.”
Před Karibikem se pokoušel eliminovat rizika a přelstít osud. „Nedávej si věci do šatny. Foťák dej ke mně. Kolik máš u sebe peněz? Rozděl je na víc míst. Máš ňáký šikovný kapsy? Telefon... telefon si dej... sakra, počkej... telefon si nech v ruce.”
„Příště si vezmu rybářskou vestu. Ta má kapes dost.” Řekla sem. Ondráš se smál. Zřejmě si mě představil s helmou, hokejkou a rybářskou vestou. Kolem nás prošlo pět mařek v minisukýnkách, na jehlových podpatkách, s lesklýma kabelkama. Vypadaly jak kdyby vůbec nešlo o život.
Puštík stál na baru s kámošem Rockym. Měla sem fakt radost, že ho vidím. Ondráš byl představený Rockymu, a já sem dělala jakože „...ééé, my už se známe, že... myslím že sme se viděli někdy...v Netopýrovi...” Mektala sem. Prej myslím že sme se viděli... já si dobře vzpomínám, jak sme se tam k sobě lísali, dokud nepřišel Kif a nezkazil mi to jakousi nesmyslnou větou „Přece s ním nebudeš spat kvůli tomu, že má prachy!” No.
Puštík zíral na hlouček kurev. „Ty jo, to sou kousky...”
„Ať ti slina neukápne na zem. Někdo by mohl uklouznout a zranit se.” Řekla sem. Podíval se na mě úplně kriticky: „A proč ty si nevezmeš takový šaty, boty, a ... já nevím. Kdybys měla takový oblečení, jak támhle ta, třeba, vyjel bych po tobě hned.”
„No tak to teda promiň, že tě tady urážím svýma riflama...” Vzala sem si od Ondráša šáňo. „...já sem vůbec nevěděla, že sem pudem. Kdybych to věděla, oblíknu se jinak.”
„Nech ji být.” Řekl Ondráš.
„Ale dyť já dobře vím, že kdyby měla šaty, nebude moct tancovat na stole.” Smál se Puštík. „Nemůžeme mít všechno, že jo...”
Smála sem se a dupla sem mu na nohu.
„Stejně to sou jenom takový...” Furt zíral na mařky.
„Kurvy.” Doplnila sem.
„Dou jenom po prachách, sou to mrchy.”
„Sou jako pacmani, jenom chodí a žerou křížky.” Řekla sem.
Narozdíl od Puštíka, Rocky si vůbec nemyslel, že su trapák. Nebo se aspoň snažil, aby vypadal, že si to nemyslí. Celej večer se kolem mě motal. Koupil mi kytku, a taky koupil flašku Tullamorky, což bylo fajn, z toho sme měli všichni velkou atrakci. Puštík se mi snažil svýho kamaráda dohodit „Je hrozně fajn, hodnej kluk, a dělá šéfkuchaře. Vážně. Ber ho.”
No tak jo jako. Mladej, hezkej borec, a měl pěkný tetování. Na jedný ruce Death is easy, na druhý Life is hard. Mně se stává, že mě na někom prostě ohromí zdánlivě bezvýznamný detail. Ten detail pak toho člověka jakoby přesáhne, celý se to do něho vtiskne. No. Dál. Takže byl fajn, což mi ale nezabránilo v tom, chovat se jako tragéd. Když se ke mně lísal jakože moc, připadala sem si v ohrožení, jakože mi to znemožňuje tančit na stole, a chodit po klubu a pozorovat lidi, a tak, a docela mě to vyplašilo, takže sem se snažila schovat za Ondráša, jenomže ten mi řekl: „Jani, přestaň se chovat jako malý děcko, dyť je fajn.” A vklidu si dál na baru chlastal šáňo.
No dobře. Dobře. Šla sem si teda sednout za Puštíkem a za Rockym ke stolu. Pučovala sem si jeho klobouk, vyskočila sem na sedačku a nutila sem Puštíka, ať de skákat se mnou. Ten se akorát tak smál, rozlíval Tullamorku a pořád říkal: „Dem na parket, dem tančit.” Ale za celej večer se k parketu ani nepřiblížil. Byla sem celá radostná, když sem zjistila, že Rocky taky kouří.
„Huráá, konečně si můžu s někým beztrestně zapálit. Dycky mám dojem, když si někde zapálím cigáro, že někdo přiskočí a dá mi facku.” Stěžovala sem si. „Mně se zdá, že čím je kuřáků míň, tím víc je to trestný, nebo co.”
Rocky se tomu zasmál, někam odběhl a vrátil se s doutníkem. „Tak. A teď ať nám nekuřáci políbí prdel, ne?”
Jak říkám, byl fajn, což mi ale nezabránilo celý to sejmout hláškou: „Ale já s tebou nebudu mít dneska sex."
Koukal na mě zmateně a pak řekl: „Jestli sem tě něčím urazil, tak to se vážně omlouvám..."
„Ale já ani s tebou nepudu nikam na hajzl." Dodala sem. Asi sem si myslela, že je to vtipný, ale nebylo. Samozřejmě sem zesrala co sem mohla.
No, to bysme měli. Puštík se chytal za hlavu „Co to mělo být? Proč to říkáš?”
„Já nevím.” Trhla sem ramenama. „Já su dycky tak vtipná, až se převtipním. Ale to neva, hele, víš co? Musíme zajít do kina na Transformery. U nás visí obrovský plakát, kde je Optimus Prime!”
„Bumblebee je lepší.”
„Optimus je lepší, Optimus mluví!”
„Někdy je ale lepší nemluvit.” Kroutil hlavou.
Vypili sme flašku Tullamorky a ňáký šáňa. Když už sme byli tak vyflusnutí, že nás ani nebavilo pít, rozhodli sme se pro ústup. Ondráš se nám někam ztratil. Rocky taky. Venku sem zjistila, že svítá. Blbá situace. Puštík zjistil, že má Rockyho telefon a peněženku. Byl rozhodnutej ho najít. Řekla sem, že to zařídím, a chtěla sem se vrátit do klubu. Jenomže mě zadrželi vyhazovači. „Počkejte, já sem odtud před minutou vyšla, jenom se vrátím pro kamaráda.”
„Né, tos nevyšla.” Uzemnil mě vyhazovač a svalnatou rukou mě posunul za vchodovou čáru.
„Ale jó, vyšla sem, teď před chvilkou.”
„Né, nevyšla.” Trval si na svým.
Byly to dvě svalnatý hory a průser jim čučel z očí, takže sem vzdala další větší akce a vrátila sem se za Puštíkem. Ten se rozhodl, že znovu zaplatí vlez, aby mohl jít kamaráda najít. Vrazil mi do ruky telefon a peněženku, a já sem čekala na schodech, až se vrátí. Trvalo to věčnost. Chtěla sem odejít, ale nemohla sem protože sem měla ty věci. Nakonec sem se dočkala, Rockyho sme odchytili, vrátili mu věci, nechali sme ho napospas dalšímu party osudu a vydali sme se na rozjezd. Už bylo docela světlo. Na hlavňák sme dorazili úplně unavení a zdecimovaní. Zjistili sme, že nám ujel rozjezd a další jede až za půl hodiny. Puštík mi vykládal, jak dojde domů a pude na brusle. Znělo to asi tak věrohodně, jako že se od Špilasu blíží tsunami. Opírala sem se o zábradlí a připadlo mi, že už nemám sílu ani dojít na autobus. Tady ty rána, sou tak blbý. Neměli sme sílu ani mluvit. Viděla sem nás jako vojáky, kteří se vrací napolo mrtví z boje. Otrhaní, špinaví, za helmou zlámaný cigára, přes rameno pušku, pomalovaní černým krémem na boty.
Domů sem to stihla akorát. Dvě hodiny sem se prospala a pak už sem byla ready.
Ale svět kolem mě jaksi nebyl gut. Měla sem furt divnej pocit, že je něco špatně. Jako když se drbne někde v dálce do kostičky domina. Pomalu to padá, ale ještě to není vidět.
Chtěla sem jít s Aničkou do zoo, ale bylo škaredě. Táhlo se to se mnou ještě celou neděli, všechno mi padalo z ruk, pokazila se mi pračka a spálila sem buchtu. Bohužel to vydrželo i do pondělí, kdy sem zapomněla doma sluneční brýle, do batohu se mi vysypal cukr z koblih, celej den se mi sekal kompl, dojela mi baterka v empétrojce i když byla nová, zjistila sem že nedostanu dovolenou na pražský fesťák, a když sem došla pro Aničku do školky, vyfasovala sem na zašití myšáka Mickeyho, kterýho roztrhla, což by nebyla taková katastrofa, kdybych doma měla aspoň jehlu a niť. Protože sem hračku měla spravit do druhýho dne, lítala sem tři hodiny po sídlištích a sháněla šitíčko. Měla sem fakt dost. Když sem sehnala konečně nitě, sedla sem si s Aničkou do cukrárny, kde sem dostala točenou kofolu bez bublinek. Brečela bych nad sebou.
„Co to sakra má být?” Ptala sem se Ondráša. „Ondro... něco se někde stalo špatně, a teď se všechno sere. Osud se zlobí. Něco sem posrala a musím to napravit, ale já nevím co...?!”
„Musíš si na to přijít sama, jinak to neplatí.” Poradil mi. Nó, fakt skvělý.
V úterý sem dostala pokutu za to, že sem nechala na stole žvýkačku, vylil se mi džus na mobil a zůstala mi v ruce klika od hajzlu.

Čupakabra

„Našli sme ti borca.” Oznámil mi Ondráš když sme seděli před prací na rantlu, a Veruna se tomu jenom chichotala.
„Ondro já tě varuju...” Zvedla sem varovný prst.
„No né, teď sme ho potkali, jak sme šli pro koblížky.” Řekla Verča. „Je to Ondrášův kamarád a já sem ho schválila.”
„Jo, je to fajn kluk, takovej hodnej... se menuje Péťa.” Řekl Ondráš.
„Nó jasně, vy šklíbáci...” Mávla sem rukou. „...Péťa. Buď je to hokejista, kterýmu je dvacet let, nebo je to Péťa, co ojíždí v klubu na hajzlu kurvy, nebo je to takovej ten hodnej a milej Péťa, kterej prochlastá celou výplatu, že jo.”
„Ale on je fakt dobrej. Takovej milej kluk.” Přesvědčoval mě Ondráš.
„No tak fááájn, tak si s milým klukem kamaraďte... nikdo vám nebrání.” Trhla sem ramenem.
„A má takový pěkný vlasy...” Smála se Verča.
„A je mladej a takovej...” Ondráš se díval na Verču, smál se a pak řekl rozhodně „...on je takovej super kluk, a úplně by se k tobě hodil, on taky nechce s nikým sex. On je ve třiceti ještě panic vlastně. To je výhoda. On nechce žádnej sex, můžeš s ním chodit chlastat, a povídat si, a je hodnej, on by ti aji skočil nakoupit, a kdybys mu řekla, aby tě neotravoval, tak on jako nebude. Ani na tebe nebude šahat.”
„Kolik má zubů?” Vypálila sem konečnou otázku.
„Tři.” Smál se Ondráš, až se málem udusil. Veruna si smíchem balila hlavu do vlasů a já sem kroutila hlavou.

O víkendu sme byli domluvení, že vyrazíme pít. Ondráš mi volal, ať dojedu na mendlák, že má pro mě překvapení. Že pude o něco monstrózního mi samozřejmě došlo.
Byl to úplně takový malinký bar. Jak se ukázalo, byla to dokonce barová rodinná sešlost. V baru obsluhovala Ondrášova teta, u baru seděla jeho mamka, pak přítel od tety, pan Maďar. Všichni nás přivítali, Ondráš se celej tetelil vtipem, a pak na mě vysypal: „Za chvilku ti dojde Péťa.”
No ano. Todle přesně sem mohla čekat.
„My sme mu řekli, že mu příde nevěsta, tak se šel osprchovat a vzít si čistou košilu.” Informoval Ondráš.
„Třeba si ju právě žehlí. Na ubytovně” Smála se teta.
„Ježiši." Smála sem se taky.
„Nééé, ale neboj, von je to kluk hodnej...” Řekl Maďar.
„On ti třeba i dojde nakoupit, a vypije si s tebou to pivko, von je fakt hodnej...” Řekla teta.
„A dnešní večer můžete strávit na ubytovně.” Drcl do mě Ondráš.
Jenom sem kroutila očima.
Plácl po rameni „Tak, dobře, jestli chceš, pošlu ho pryč.”
„Ale hovno.” Mávla sem rukou. „Přece vám to nepokazím. Nápadníka, kterej má dva zuby, si přece nemůžu nechat ujít!”
„Tři!” Zaznělo barem zvesela.
Když teda Péťa dorazil, ve vyžehlené košili, chodil kolem mě stydlivě, vlastně mě úplně ignoroval, zatímco ostatní pořvávali zvesela „Pocééém, tady máš nevěstu, seznamte se...”
Pak sem to teda vzala do vlastních ruk, šla sem za ním, a zeptala sem se ho, jestli kouří, jakože bych mu dala cígo. Ale Péťa se zazubil svýma třema kouskama, a řekl: „Néé, dík, já po cigaretě bliju.”
Všichni se smáli jak urvaní z řetězu, já sem se ještě snažila tančit s Péťou na Desmod, no a tady jako moje šou skončila. Ondráš dal Péťovi ňáký prachy, jakože sorry za tu srandu, zatáhl mu účet, a Péťa vyfičel.
Ondráš furt někde šustí penězma. Pořád má v ruce ňáký bankovky. Zírám, jak se dá všechno lehce vyřešit s paklíkem bankovek. Připadá mi, že já všechno řeším strašně krkolomně, zatímco Ondráš prostě vyndá prachy, někoho poplácá po ramenách, šupne papírek sem a tam, a rázem je všecko v pohodě.
„Kdybych já měla prachy...” řekla sem mu „...chodila bych takle s paklem tisícovek po obchodech. Ve Vaňkovce nejvíc. Nechala bych všechny prodavače, aby se mnou vyjebali tak jako dycky. A pak bych řekla: Fajn, zavolejte mi vedoucího. Před toho bych pak hodila ty litry a řekla bych: Tohle bych u vás utratila, kdyby obsluha byla co k čemu. A pak bych spokojeně odešla. Vzala bych to tak obchod po obchodu.”
Venku začal prskat ohňostroj, tak sme vylezli ven, odpalovali to ze Špilasu a my sme stáli rovnou pod tím, prostě nádhera. Stála sem tam s Maďarem, kterej byl úplně fajn, výskala sem nadšením a Maďar se smál.
„To je úplně úžasný, že si někdo dá tolik práce s tím, aby nám tady v noci udělal něco tak bezvýznamnýho a přitom krásnýho. To musí být skvělá práce.” Řekla sem.
„Ale prd.” Smál se Maďar. „To dělají tak dva lidi. Naštelujó tam ty rachejtle vokolo kasemat a pak se to zapálí.”
„Samo.” Smála sem se. Kolem nás projela skoro prázdná tramvaj, kde seděl jeden člověk. Říkala sem si, že musí být smutný sedět v tramvaji, když ostatní sou venku a dívají se na ohňostroje.
Když sme se vrátili do baru, dopili sme všecky ty panáky a šáňa, piva a kdovíco, Ondra se rozhodl, že jedeme do Karibiku. Protesty byly zbytečný. Zalepil za nás skoro dva litry, což sem do té doby vůbec netušila, že se dá propít, zavolal taxíka a přemístili sme se do města.
V klubu bylo výjimečně prázdno, možná to bylo tím, že sme dorazili před jedenáctou. Půl hodiny mi zabralo dilema, jestli dát věci do šatny. Aby se na mě neobrátila zase karma za tu minule ukradnutou motorkářskou bundu. „Karmu sem zlomil.” Řekl Ondráš. „Hodil sem na facebook status, že mám kradenou bundu. Měli šanci se ozvat.”
Ohledně šatny se sice karma zlomila, ale už se nezlomilo moje prokletí že se mi v Karibiku dycky něco stane. Tentokrát sem vyskočila na pódium a praskla sem se hlavou do tropické stříšky. Rana to byla taková, že sem myslela, že mám pryč kus lebky. Když sem se s uraženou hlavou vracela k baru, rozhodla sem se být poslušná holka a už nikdy na pódium nelízt. Na baru sem si našla kamarády jako každý normální člověk, a když sme šli tancovat, jeden z nich chrstl pití na Ondráše, ten vystartoval a nahodil ho na zeď. Protože hokejista. „Héééj...” snažila sem se ho držet u baru „... tady nejseš na ledě, kruci.” Kamarádi se mi rozprchli, jak když střelí do vrabců. Řekla sem si, že třeba bude lepší zase skočit na pódium, ale tam sem se dlouho neohřála, protože mě sundal vyhazovač.
Dali sme ještě ňáký pití, skvěle sem se bavila, a když byl klub nacpanej k prasknutí, zavolal mi Ondráš taxíka a jela sem dom. Usnula sem i s čočkama.
V pondělí sem šla koupit do Vaňkovky granule pro psicu, protože už neměla co jíst. Koupila sem si legíny, baleríny a rtěnku. Potkala sem taky Puštíka. Najedli sme se u mekáče, řekli sme si všechny drby a domluvili sme se, že se uvidíme ve středu v Karibiku.
Na granule sem samozřejmě zapomněla.

V práci to de s nama od desíti k pěti. Kromě toho, že su infolinka pro zákazníky, su taky dispečink pro dýlery. Choděj po dvou. Útočí ve skupinách. Volal mi teda dýler, že potřebuje ověřit dostupnost netu v Syrovíně. Furt sem to nemohla najít.
„Tam to je s tvrdým nebo s měkým? Nó... nevím...” Čučela sem do kompu a snažila se to najít. „S měkým to nejde.”
Na druhé straně smích. Dýler se smál až prskal do telefonu a dýlerka pištěla smíchem. „Prej s měkkým to nejde, já padnu....”
Mute. „Ty jo Veru, voni tam snad chlastaj nebo co...” Řekla sem.
„Tak počkej, já jim něco zazpívám.” Řekla Verča. Znovu sem se zapla do hovoru a Verča začla „Who s that chick, yeah, who s that chick... tamparam dam...”
„Vy tam máte večírek nebo co?” Smál se dýler.
„Ne. A vy?”

Když mi skončila směna, klečela sem na zemi u Verčiné židle, dělala sem syčivý zvuky a máchala tlapama.
„Já si myslím, Jani, že čím seš starší, tím je to s tebou horší.” Smála se.
„To jo.” Zasyčela sem. „To bude tím, že v pubertě sem se eště neměnila na čupakabru.”

Pomalu se zajišťuju na období, kdy budu bez práce. A už to bude brzo. Na novým oddělení už se to zřejmě nedá. Tam už je to přestřelený až na půdu, a abych se musela hlásit, když se svým vedoucím budu chtít mluvit, tak to už je přes čáru, ať si dělají blbečky z někoho jinýho. Když vidím ty přípravy, jak vyvěšujou nástěnky s výsledkama, tak jako jo, commooon. Jména hlópéch na všech slópech. Je mi jasný, že za chvilku budem dělat dřepy za neplnění hodnot, a to už je fakt beze mě. Oproti tomuhle už mi nepřipadne strašidelný ani sedět za kasou, ani smažit hranolky.

Game over

Když rodiče odjeli s Aničkou na dovču, dostala sem v rámci výměnnýho pobytu na starosti psa. Psy teda celkově moc nemusím, jakože nemyslím si o nich vůbec nic. Když přede mě postavíte psa a dřevěnou kostku, vyvolá to ve mně úplně stejnou emoci. Vůbec žádnou.
Ale s naší psicí to bylo něco jinýho, za dva dny sme se docela sžily, a mě i docela bavilo s ní chodit ven, na louku, a objevovat syslí nory. Psica měla radost, já taky, a tak nám spolu bylo fajn. Zajímavý zjištění taky bylo, kolik lidí se se mnou najednou venku bavilo. Kolik je pejskovi? Jak se jmenuje? Jůůů... můžu si ho pohladit?
To sem najednou pro lidi byla zajímavá a so sweet.
Tohle se ale okamžitě lámalo bez psa.
Potřebovala sem si koupit nový boty.Po dvou měsících sem si na ně konečně našetřila, no sláva. Ovšem nákupů sem se bála už předem. Oprávněně. Zamířila sem nejdřív do Skateboxu, jenomže se ukázalo, že obchod je zrušenej. Takže sem šla do Vaňkovky. Prolezla sem několik obchodů, kde sem strávila nehezkou dobu svýho života. Na nákupech mě hrozně znervózňuje, že mě nutnost něčeho tak přízemního, jako je kupování bot, zdržuje od zábavných a důležitých věcí. V obchodech to byla hrůza hrůz. Nejenom, že mi nikdo s ničím nepomůže. Neinformuje. Nikdo nechce prodat. Ale všichni se tváří, tradičně, že su otravná jak moucha tse-tse, co je přišla nakazit malárií nebo krvavým průjmem. A to dycky u vchodu slušně pozdravím a usměju se!
Spolíhala sem na Skateshop. U pultu se vesele bavily a uchichtávaly prodavačky, vůbec si mě nevšímaly, ani když sem pěkně dlouhou dobu stála u bot vedle kasy. A to sem byla jediný zákazník. Pak sem si vybrala botu a zeptala sem se, jestli je mají v devětatřicítce. Prodavačka udělala otrávený výraz, pak našla jenom třicet osmičky, jednu botu mi vrazila do ruky a vesele se dál bavila s tou druhou. Nó, paráda. A co já jako s jednou botou. Blbka. Nakonec mi byla bota malá, tak sem ji vrátila, poděkovala sem, prodavačka řekla „není zač” a já sem zaskřípala zubama „no to teda fakt není...” a šla sem do jinýho obchodu.
Po úmorným hledání dobrých bot sem celá vysílená přišla do Deichmanna. Rozhodla sem se velkoryse vysrat na to, že sem tam minule koupila boty, který se mi rozpadly po třech měsících. Jako, ztratila sem záručák, moje blbost. Dala sem se teda do vybírání. Opět mi nikdo nepomohl, prodavačky nikde. Že si musím sama podávat boty, vyzkoušet, pak se zase přezůt a jít pro jinou krabici, to už sem si docela zvykla. Ale tady sem ještě hledala správný krabice k vystaveným botám, pak správný čísla, a pak ještě druhou botu k té vystavené, no fakt vály, to by otrávilo i jedovatou rosničku pralesní. Nakonec sem si s velkou parádou vybrala bílý boty, i sem si je obě vyzkoušela, teda po tom, co sem z nich musela vyhodit tuny papírů a různých hajzlovin, a spokojeně sem je nesla k pokladně, mise splněna. Přede mnou byli u pokladny dva lidi. Boreček tam reklamoval rozlepený boty. Přišlo mi sice divný, že se reklamace řeší na pokladně, no ale snad to jako přežiju. Reklamační řízení trvalo neskutečně dlouho. Vypisování formulářů, porada se skladem, pak se sekla kasa. Už sem myslela, že tam strávím život. Nicméně sem v sobě zlobra eště krotila. Když týpek skončil, oddychla sem si, a říkala sem si, no teď zaplatí mařka přede mnou a pak konečně vypadnu. Mařka oznámila, že de reklamovat obuv. Hodila prodavačce na pult boty s tím, že se jí vepředu rozlepily. Prodavačka začla boty zkoumat a připravovala k sepsání reklamační formulář. To už sem ale fakt měla dost. Zeptala sem se prodavačky, jestli to nemůžu zaplatit, než začnou s tou reklamací. Prodavačka se na mě obořila, že „ale paní je na řadě”. Na to sem řekla, že ale nebudu čekat, až si vyřídí reklamace, že od toho tam snad jsou jiní pracovníci, a že já chci zaplatit boty, tak aby mi to laskavě naťukala na tý kase, já se pak seberu a pudu. Ale to nešlo. Né, né.
Udělala ze mě blbečka ještě tím stylem, že „ale normálně tady lidi dycky čekají, až se vše vyřeší, a potom můžou zaplatit.”
Jo tak já milostivě můžu zaplatit. Tak to už su out of control. Hodila sem na kasu krabici s botama, řekla sem „Fakt už... do prdele!” a nasraně sem odešla.
Rozhodla sem se, že si vylepším náladu u jídla, protože určitě mám nervy taky z hladu. Zašla sem teda do fast foodu, kde sem chtěla řízek s bramborama. Týpek mi tvrdil „ale na řízek si deset minut musíte počkat.”
„Víte co, nemusím.” Né ve fast foodu. Co je na tom jako fast? Když budu chtít na řízek čekat deset minut, tak si ho udělám doma. Odešla sem teda hladová, ještě k tomu. Neserte mě, vám říkám.

V práci sem si stěžovala, jak sou ty lidi venku zlí. Ti druzí. „Tak ale já si chcu dycky něco koupit, a oni sou zlí. Neotravuju s hovnama. Nechcu po prodavačce v parfumerii, ať mi vyjmenuje přísady v parfému od Christiny Aquilery. Nechcu v Quicksilveru, aby mi řekli, kolik procent elastanu je v té červené mikině. Neobtěžuju prodavačky, aby hodnotily, jestli mi ta béžová sukně nedělá velkej zadek. Neptám se, na kolik mám prat krajkovou podprsenku. Ve zlatnictví nezkoumám ryzost stříbra. Dyť já si sama sobě všechno prodám, a nic po nikomu nechcu. Jako tak próč? Proč sou takoví?”
„Mně se to teda nestává.” Řekla Verča. „Já se s prodavačkama třeba radím, jestli mi sluší kombinéza a jaký by mi k tomu doporučily pásek.”
„Ty jako... já nevím, co v těch obchodech děláš. Já nikdy takový problém nemám.” Řekl Ondráš.
„No, ty...” Prskla sem. „Ježiš, dyť se na sebe podívej... v těch bílých pláťákách vypadáš jak člen ruské mafie. Na tebe si nedovolí nikdo nic.” Mávla sem rukou. „To se pak dělají machry, co? Dyť mně aji když někdo donese v hospodě upatlanou skleničku, tak z ní rači piju, než bych někomu dělala problémy. A oni se do mě pustí, všichni, tamti, a nutí mě vypustit démony zla. Já se bojím. Je to čím dál horší. Jednou se fakt naseru a něco vyvedu.”
„Tak nesmíš vypadat tak... jako že ty lidi nenávidíš.” Radil mi.
„Ale já mám perfektní masku, která dělá, že je mám ráda. Ti říkám, je dobrá, až moc dobrá. Dělám ústupky tam, kde ostatní už by byli nasraní, protože si nemůžu dovolit... si nemůžu dovolit se projevit.” Vzdychla sem. „Ale pak to příde. Dycky to příde.”
„Ale srdíčko...” Pohladila mě Veruna po vlasech „...nebuď z toho tak smutná. Sou to prostě škaredí výhryzi. A ty seš někdo!”
„Tak víš co?” Řekl Ondráš. „Já příště pudu nakupovat s tebou. A nenecháme nikoho, aby tě nasral. Abys musela házet krabice.”
Ondráš je totiž můj novej kámoš. Už sem o něm vůbec něco psala? Ne, asi ne, jak se znám, tak ne. Udělám to teprve až spolu skončíme. Epilogy mi dou dobře.



A zrovna jeden bych mohla napsat. Konečně nám bylo oznámeno, že naše oddělení končí. Píšu konečně, protože ta nejistota byla děsná. Myslela sem, že su na to připravená, ale stejně mě to sejmulo. Takže od srpna přecházím na oddělení pevných linek. U internetů v podstatě zůstávám. Znamená to pro mě daleko tvrdší režim a taky to znamená že se se mnou už nikdo mazat nebude. Znamená to pro mě taky to, že nedostanu na srpen dovolenou, což je blbý, protože nemám vůbec hlídání pro Aničku. Ale co s tím.
Zašla sem za manažerem, poptat se ho ohledně toho, jestli bych mohla mít zase jenom ranní směny. Protože normálně to tam valí na dvě směny až do půlnoci. Pokud bych nedostala výjimku ranních směn, znamenalo by to pro mě odejít úplně. Šla sem se teda se sklopenýma ušima zeptat, jestli mi může dát výjimku. Vyklepaně sem řekla, že se sama starám o dceru, a nemůžu vzít odpolední směny. Manažer mi řekl, že o tom ví, a slíbil mi, že mi dá výjimku a budu chodit jenom na ráno. To fakt oceňuju a sem za to vděčná.
Na projekt přecházím s Verunkou, a za to sem taky vděčná.

Po tom všem sme seděly venku na rantlu, říkaly sme si, co teď, a i když sme na to byly připravený, byly sme prostě v šoku. Myslela sem si, že ani nedojedu dom, ani sem nevěděla, co dělám. Chtěla sem jenom jít někam na louku a tam ze zoufalství křičet bolestí, dokud nepadnu.
Kde se vzal, tu se vzal, najednou tam byl Ondráš, kterej ani předtím vůbec nebyl v práci, vůbec nevím kde se tam vyskytnul, a řekl že mě hodí dom. To bylo jedině dobře, protože v tomhle stavu bych dojela možná tak někam do zoo. Vyhodil mě u baráku a zase odjel, a já sem si otevřela víno, protože se mně nechtělo nad ničím přemýšlet. Můj milovaný projekt. A tohle byl fakt konec. Doopravdy konec.

Velká černá ryba

Pátek byl celý zvláštní den. Začlo to už ráno, když sem seděla v trolejáku. Běžně čumím na lidi v autech a snažím se je znervózňovat. Stáli sme na křižovatce, zírám do auta, z toho auta se na mě podívala jakási žena, a když mě viděla, pokřižovala se a teatrálně sepjala ruce. Wtf? Co to?
Ráno sem mluvila s Ondrou o filmech, mluvila sem mimo jiné i o filmu Dogma, řekla sem: „Ty jo, Metatron tam byl krutej.” Nic významnýho, jedeme dál.
Sedím si v práci, jím koblihy, málo hovorů, vegáč. Ondra seděl vedle mě a pouštěl mi novou Gagu. Já sem do toho občas kdákla Óoó I´m in love with Juda - as, Juda - as ... I´m still in love with Judas, baby... Ty jo, já ten vál fakt žeru. Nejlepší věc poslední doby. Viděls ten klip? Geniální. Úžasnej. A když odbočím od super provedení, tak ten borec co hraje Ježíše, no ty vole, ty vole, viděls to? Ne? Se podívej. Ten je tak šukézní, že to se posereš, až ho uvidíš.”
„No, já určitě.” Smál se.
„I když jako, trochu je to chyba. Podle mě, v tomto případě měl být šukéznější Jidáš, že jo. Hajzli sou dycky víc sexoši, vo tom žádná.”
„Jidáš byl hajzl, proč by ho někdo ztvárňoval jako něco hezkýho?”
„No já si nemyslím, že je to tak jezdnoznačný. Nemusel být vůbec hajzl. Případně pokud to měl předurčený, jakože podle Bible jo, tak jak za to mohl nýst vůbec ňákou zodpovědnost? A podle jedné teorie- počkej, hovor more.”
Zvedla sem telefon. „Dobrý den, tady Anděl-” A konec.
„Ty jo, teď mi volal Anděl a spadl.” Koukala sem na monitor, kde mi to vyhodilo celý jméno. „Fakt, Anděl, a spadl. Padlý anděl. Měla sem na lince Anděla. Spadl a ani nestihl říct, co chce.” Docela sem se nad tím usmála. Fallen angel.
Hned za tím sem měla další hovor. Pan Serafín. Zůstala sem na to zírat, úplně odvařená. Jakože co to...?
„Ondro mně teď volá serafín, hned po tom andělovi. Co to jako... dokážeš to vůbec pobrat?” Ondráš zíral, a furt mu hrálo z telefonu I´m in love with Juda - as.
„To je znamení, nebo co." Řekl nakonec.
„Uvědomuješ si vůbec, že jak sme mluvili o tom filmu Dogma... Metatron byl serafín." Objasnila sem.
V takových chvílích je osud skoro hmatatelný, bytostně ho cítím, miluju jeho smysl pro humor, a sem maximálně dojatá, že mu stojím za to, aby mi prováděl takový milý vtípky.
Jako dovršení všeho, odpoledne sem otevřela Lamera, a co myslíte? Byl tam anděl.

Dny bez Aničky byly ještě horší než sem myslela. Že mi bude ukrutně smutno a nic nebude mít smysl, to mi bylo jasný dopředu. Ovšem objevil se ještě jeden zásadní problém. Vůbec sem nevěděla, co mám dělat. Projevovalo se to totální nepraktičností.
Šla sem nakoupit do Alberta, například, a říkala sem si, no tak nemusím každej den vařit, nemusím kupovat jogurty, mlíka, pudinky, salámy, sýry, mouku, strouhanku a tak dál. Na konci alberta sem zjistila, že mám v košíku leda tak párky. Tak sem byla unešená z toho, že si můžu koupit jenom to, co sama chcu, že sem si nekoupila nic. Teda, kromě dětských párků. Uvědomila sem si, že párky vlastně nejím a šla sem je vrátit. Chjo. Bezradná sem volala Ondrášovi.
„Ondro, co jedí normální lidi když sou sami?”
„Rohlík a salám.”
„Mám si nakoupit rohlíky a salámy na deset dní?”
„Jo.”
„A nemám třeba něco vařit? Nebo... co se vůbec dělá?”
„Uvař si něco, čeho je hodně a co můžeš jíst dlouho. Čočku. Kup si čočku.”
Koupila sem teda čočku. Doma sem zjistila, že ji musím přes noc namočit, což se mi nechtělo, protože to už je jako moc plánování. Dala sem si rohlík s kafem a šla sem s Laurou k ní na zahradu, kde sem očesala strom s nezralýma třešňama, a pak sme šly do Bílovic, kde mě zachránila hospoda, konečně sem si dala jídlo.
„Kdybych byla úplně sama, jedla bych akorát tak v hospodách.” Řekla sem.
„Však tak se to ale dělá.” Řekla na to Laura. Aha.
„Dneska sem v Albertu byla vyděšená.” Svěřila sem se. „Byly tam takový ty rodinky, a mařka kupovala směs na kuře v sáčku, a říkala svýmu chlapovi podívej, zkusíme udělat tady tohle kuře v sáčku, co říkáš a chlap řekl tak to zkusíme, doufám, že to bude šťavnatý, a mařka řekla, tak to vyzkoušíme, stejně mám v mražáku ještě kuře a chlap řekl, radši to udělej v neděli, na dnešek tam máme toho pstruha.” Rozhodila sem rukama. „Tolik zbytečných keců kvůli jednomu sáčku Vitana. O tomhle se lidi fakt normálně baví?”
„Jo, o tomhle se normálně baví.”
„Su úplně upřímně vyděšená.” Řekla sem. „Furt si žiju ve svým mikrosvětě, který se zkládá z práce a z Aničky. A z lidí, kteří mi rozumí. Su do toho tak zabraná, že ten ostatní svět nevnímám. A pak najednou jakoby vytáhnu hlavu z písku, podívám se kde žiju, a zjistím, že vůbec nevím, o čem to je. Třeba jak sme seděli u rybníku, a pes tam plaval, a zastavili se tam cyklisti, a jeden říká, jako o tvým psovi „hele, tamhle plave velká černá ryba” a druhej na to „ulovíme si ji a dáme si ji k večeři”. A oba dva se tak strašně smáli, že mi to přišlo divný, a doteď hledám vtip. To lidi dělají normálně? Sou tak trapní?”
„Sou eště trapnější než si myslíš.”
„Aha. A já si furt říkám, kdo se může dívat na pořady Mládka-”
„A Izera.” Doplnila.
„Jo. Třeba když to vidím v televizi, říkám si, panebože, dyť to je děsně trapný, kdo se na to může dívat? A třeba takoví cyklisti, že jo. Třeba je takových lidí plno. A když sme odcházeli od rybníka, tak chlap zavelel „tak nasedat na kola, hartusáci, jedem”. A zase se všichni smáli.” Kroutila sem hlavou. „Hartusáci...”
Mocně sem toužila po tom, aby se Anička už vrátila, a já abych měla zase celej svůj mikrosvět, a tenhle svět venku abych mohla dál ignorovat a nechápat.

Těšila sem se teda aspoň na dobu, až budu zase se svýma lidma. V sobotu sem chtěla zůstat doma, protože co venku, a nebyly fufníky. Usínala sem si spokojeně u telky, když v deset volala Sima, že dem za barák. Na jedno. Že já na to dycky skočím. Vyhrabala sem se teda z postele, desetkrát sem si eště rozmýšlela, jestli se mi vůbec chce. No ale dám jedno pivo, ať se mně líp spí, žejo, a za chvílu su v té betli zpátky. Že sem ve finále skončila v pět ráno sedící na zemi v parku s kradenou motorkářskou bundou, rozhodně do mýho plánu nezapadalo.
Seděly sme teda se Simou ve sportbaru, nuda jak sviňa, občas k nám přišel ňákej šklíbák, ať si jako dem zahrát fotbálek. Nehrozíš. Sima furt do jukeboxu pouštěla Skid Row. U třetího piva sem psala Ondrášovi, že su v baru se samýma trapákama. Napsal, že je v Karibiku a ať dojedem, že posílá taxíka.
Takže o chvílu pozdějc už sme strašily v tom děsným klubu. Sima byla šťastná, že sem ji někam vzala. Já sem si statečně dala věci do šatny, protože tam byli hezcí kluci a né ten retard z minula, pan majitel šatny.
Ondráš mi vrazil hned zkraje pětikilo, ať si koupíme se Simou pití. Sima z něho byla nadšená. „To je ten tvůj kamoš?”
„Neasi.” Kroutila sem hlavou. „To je welcome-man. Stojí u vchodu a každýmu, kdo se mu líbí, dá pěťo.”
Ondráš tam měl spoustu kámošů, hokejisty a já nevím co. Kluci skákali na pódiu na Keshu a já sem jim fandila. Dobře sem se bavila, do té doby než mi dal někdo ranu loktem do hlavy. Dobrá kratochvíle, seděla sem na lavce, kouřila a stěžovala si Simě, že nemám spánek, že mi hokejista prorazil hlavu. Sima se rozhodla, že to spraví panák, a tak sme šly k baru, kde potkala jakýhosi motorkáře, kterej nám ukazoval mobil kterýmu upadávala klávesnice. Říkal, že ho dvakrát přejel čoprem a mobil furt funguje, načež mu spadlo vrchní sklíčko do piva. Konec prezentace.
Já sem se šla cournout po klubu. Všude samý kurvy. Vysoký podpatky, blonďatý kudrnatý vlasy, lesklý šaty. Borci pěkní. Sobotní večer se rozhodl být milostivý. Proteď.
Ondráša sem našla s klukama u baru. Dostala sem šáňo, fernusa a vodku s tonikem.
Všichni se opět bavili o vztazích a o sexu. Ani jedna věc z toho mě nezajímala. „Ňákej sex, ty jo, stane se pár směšných pohybů, lup sem lup tam, a už má někdo hned dojem, že může ovládat něčí život. Je to nedůstojný a trapný. Tohle jako beze mě.” Ondráš rozbil sklinku. „Nó, a ještě k tomu tady budem šlapat ve střepech. Kroť se trochu, nebo si tady rozřežem boty. I když... sem si stejně chtěla kupovat nový. Dobrý, můžeš další.” Podala sem mu prázdnou sklinku od panáka.
Vztahy se řeší furt a všude. Rozumím tomu eště míň než vtipným cyklistům a sáčku Vitana.
„Já teda úplně upřímně nechápu, proč si dobrovolně necháte na sebe nabalovat tolik problémů kvůli ňákým vztahům. To je hloupý.” Rozumovala sem. „Furt se všichni šťárají v tom, jak sou ve vztahách nešťastní, a nikoho už moc nenapadne ty vztahy nemít a být šťastný. Žádnej cit, žádnej problém.” Kopla sem do sebe vodku. „No feel, no pain.” Já su totiž v kombinaci s alkoholem hroznej chytrák.
Ostatní zachraňovalo jedině když sem šla tancovat, to sem jako byla zticha.
Někdy o pěti ráno, o pár sklenek sektu a pár panáků fernusa dál, Ondra řekl, že dem na rozjezd. Odtáhla sem Simu od baru jakože dem. V šatně mi vydali věci, zato je pro změnu nechtěli vydat Ondrášovi. Ňák to asi dopadlo, protože sme šli na rozjezd čekat do parku. Odkud samozřejmě nic nejezdilo. Za druhý si myslím, že v pět ráno už nejezdí rozjezdy. Ale to si myslím až teď, jako, předtím to nikoho nenapadlo, protože proč by nás mělo něco napadat. Ondra si sedl na lavičku, Sima taky, já sem si sedla na chodník, protože lavička byla mokrá.
„Ty Ondro...” Zapálila sem si cigáro. „...odkdy ty máš jako motorkářskou bundu?”
„Motorkářskou?” Podívala se na něho Sima.
„Bundu.” Řekla sem.
Ondráš se na sebe podíval. „Jééé... ta není moje...”
„A když není tvoje, tak mně ji dej.” Natáhla sem ruku. „Mně je zima. Kradená bunda taky zahřeje.” Snažila sem se oblíct si bundu se zapáleným cígem v ruce. „Ale ty jednou špatně skončíš, ti říkám.”
Plácali sme tam nesmysly ještě ňákou dobu, já sem se teda furt smála, protože to stálo za to, a pak najednou svítalo, tak sem začla panikařit, že na nás útočí denní světlo a že je potřeba vysmahnout.
Furt sme si eště mysleli, kdovíproč, že jezdí rozjezdy a že se musíme dostat na hlavňák. Jenomže hned u prvního rohu sme to vzdali, Sima zavolala tágo, naložila mě a jely sme dom. Ondru sme nechaly napospas dravým brněnským ulicím a nemilosrdnýmu dennímu světlu, ale asi si ňák poradil.
V neděli mi došla od Simy esemeska: „Už nikdy nebudu pít.”
Ondráš mi napsal na facebook pro změnu: „S chlastem nadobro končím.”
Já takový odvážný závěry nedělám, nic si neslibuju, počkám co přinese další den.

Tapetář

Laura se rozhodla, že si vytapetuje byt, a proto mě zavolala, abysme to vyoslily spolu. Takže sem nastoupila v plné polní, a daly sme se do díla. Su sice hyperaktivní, ale vocaď pocaď, jak se něco musí dělat dlouho, tak mě to neba. Takže sem připlácla na zeď dvě tapety, dál sem už jenom ležela na posteli, v teniskách, zírala sem na Lauru a radila sem: „Toho lepidla míň, né tak moc... to se ti zvlní... víc nahoru, posuň to... tak né, necákej to po zemi... blbě to stříháš...”
Laura se tomu jenom smála „Ty seš pan Lorenc, ty jo. Nechceš k tomu eště pivo?”
Odvyprávěla sem tam pár příběhů, a abysem nevypadala trapně, zvedla sem se, protože sem měla poselství odměřit tapetu. Byla sem samý hihi haha, vedla sem vědecký řeči, Laura držela tapetu nahoře, já sem jí přílípla dole, a ups „jejda, tady nám kus chybí.” Tapeta končila dvacet cenťáků nad zemí. Snažila sem se to ještě zachránit, jakože „tak si tam dáš... papír a namaluješ si na to třeba... kytičky. Jako umělecký záměr. Nebo ne, dej si tam plakát, tam ho nikdo nemá. Nebo... polštářek, co?”
I mistr tesař se někdy utne.

V práci sou dny opět výživný. Se Spockem sme se bavili o tom, co bysme si asi tak dali na jídlo, vzali sme to přes grilovací akce s bečkou piva až po žabí stehna a skončilo to velrybou, kterou bysme uvařili v jaderným reaktoru Dukovan.
Verču pořád drží bojový úkol, že mně najde borca, a Aničce tatínka. Uf. Myslela sem, že ji to přejde, ale Veruně to zraje v hlavě a situace je čím dál horší. Aby na to nebyla sama, předala toto poselství i Ondrovi. Spock se toho taky chytil, a všichni mě mučí.
„O víkendu uděláme tah, a najdem Janě tatínka.” Oznámila Veruna.
„Já mám tatínka.” Namítla sem.
„No tak Aničce tatínka.” Obrátila oči.
„Veru, já nehledám tatínka, ani jako nikoho jinýho.”
„Vem si Spocka.” Řekl Ondra. „Umí spoustu věcí, může ti být užitečnej, tak třeba...nó....” Kývl na Kapitána, jakože ať mu pomůže.
„Umím sekat trávu.” Řekl Spock.
„Vole!” Plácl se Ondra do čela. „Sem čekal, že třeba... já nevím... ježiši, nejsme v pořadu Farmář hledá ženu!”
„A proč bysme tam Janču nepřihlásili?” Napadlo Verču.
„Proboha...” Točila sem se bezmocně na židli.
„Jana si nabrnkne v pořadu Farmář hledá ženu kozího dědka!” Smál se Ondra.
„Ty seš kozí dědek.” Kroutila sem hlavou.
„Já ne.” Bránil se. „Já trávu nesekám.”
„A já umím eště dojit kozy.” Řekl Spock.
„Děte do prdele.” Řekla Veruna. „Já to ale myslím vážně. Jana by měla mít-”
„Ale hovno.” Mávla sem rukou.
„No né Jani, zlatíčko, měla bys mít ňákýho príma tatínka pro Aničku.” Vedla svou. „Vyrazíme do města a někoho ti najdem."
„No jo...” Zamyslel se Spock, a když ho najdem, a bude u tebe bydlet, co jako řekneš Aničce, nebude v tom mít guláš?”
„Ale u mě nikdo bydlet nebude!” Bránila sem se.
Ondra na to šel chytře „No a jak by měl vypadat takovej ňákej-”
„Kozí dědek.” Smál se Spock.
„Ale drž hubu. Né já to myslím vážně. Teoreticky. Kdybys s někým chtěla být, jo, jak by asi mohl vypadat.”
„To vím naprosto přesně.” Řekla sem. „Dokonale.”
„Dokonale jako jak moc?” Chtěl Ondra upřesnění.
„Dokonalost není odstupňovaná přece.” Řekla sem. „Tak jako o nikom nemůžeš říct že je lysejší. Lysejší než lysý už nikdo být nemůže.”
„Takže chceš lysýho-” Smála se Veruna.
„Jo, lysýho kozího dědka.” Odfrkla sem.
„Počkej, né...” Zarazil nás Ondra. „Já to myslím vážně. Jako jak by měl vypadat?”
„No... pěknej, vysokej, namakanej borec, jakože žádnej nýmand, kterýho přerazí sopel. A když příde, poznám to, protože charisma vymlátí okna, a tak ...hej, to neprojde, protože pak mám seznam dokonalých charakterových vlastností. Mission: Impossible.”
„Já mám takový kamarády...”
„Ale nech toho!” Snažila sem se ho odradit od dalších plánů a otočila sem pomyslný list. „Potřebuju zjistit agregaci ádéeselka-”
„Ticho!” Udělal Ondra dramatický okamžik a ťukal něco na telefonu. „Já mám takovýho kamaráda, namakanýho vysokýho... vysokoškoláka!”
„Hej Ondro, já tě varuju...” Přešel mě humor.
„A my ti zařídíme rande na slepo.” Pokračoval a datlil do telefonu.
„Hele jestli chceš přestat být můj kamarád, stačí říct.” Prskala sem. „A nemusíme tady trapasit s ňákýma randema...” Panika narůstala. Stav ohrožení.
„Jani ale ty k sobě někoho potřebuješ.” Řekla Verča.
„Ale né, vyhoďte si to z hlavy, to je nesmysl.” Řekla sem zoufale. „Víte, jak mně je teď dobře? Poslouchali ste mě v poslední době vůbec?”

V pondělí odešli další lidi. Eve a Milá přešly na jinej projekt. Zabalila to Syslica a Luka. Když se Luka přišel rozloučit, Verunka chudák brečela, já sem dělala statečnou holku a sesypala sem se večer doma v koutě. Taky odešel Tom, můj dočasný bratr. Celý mě to skoro zabilo, a dycky si říkám, že na tohle už nemám prostě sílu.
Daleko horší věc je, že je v kolapsu celý naše oddělení. Zatímco sousední oddělení se mohutně rozrůstá, naše je na pokraji zkázy. Nikdo nic oficiálně neřekne, ale konec odkapává ze stěn jako zhmotněná nicota a všichni to cítíme. Ze třiceti lidí nás zbylo dvanáct, a to se ještě střídáme na dvou směnách. Přemýšleli sme, co s tím, ale rozhodli sme se nedezertovat a dobojovat to do konce. Dvanáct statečných.
Připadá mi to celý jako ve filmu Piráti na vlnách, kde se moderátorům pirátskýho rádia potápí loď, ale i když je už z poloviny potopená, vysílají do poslední chvíle.
Nevím, co bude pak. Nikdo neví.

V úterý sem z toho byla tak zdrcená, že sem usnula u čtení Dextera už v deset, a kdyby mě Ondráš v jednu v noci nevzbudil esemeskou, kde mi oznamoval, jak moc je našrot, tak bych si ani nenastavila budík.

Mamka mi oznámila, že berou s taťkou Aničku na dva týdny do Řecka, lastminute. Nejdřív sem byla ráda, ale pak mi došla hrůza celé té situace. Za prvý, co tady bez ní budu dělat, za druhý sem se bála, že totálně zvlčím, protože vím, co se dělo minulej rok.
„Když mě nemá co držet v mezích slušnýho občana, tak běda...” Stěžovala sem si v práci. „Anička je jediná páka, která mě drží v mezích normálnosti. Ratatata - ta!” Bouchala sem do stolu.
„Asi né dost...” Kroutil hlavou Spock.
„Budu ohrožená svojí vlastní svobodou a blbýma nápadama z toho plynoucíma.” Litovala sem se.
„Tak to se musí zapít.” Řekl na to Ondráš.
„No, tys to asi nepochopil. Toho se právě bojím.” Kroutila sem hlavou. „Nemůžeme si na tu dobu všichni naplánovat třeba nějaký... neškodný výlet?”
Vtom tam přišla Eve „Tak co, Janino, kdy pudem balit ty borce do univerzitní knihovny?”
No ty jo, tomu říkám úder v pravý čas. Mám program na první den.

Čára odjel na dovolenou a nechal nás tam v zástupným vedení Ondráše. Slušně sme mu zamávali „ahoj tati” a sotva se za ním zavřely dveře, Víťa rozbila židlu a popadaly nám všechny systémy.

Sešla sem se se Simou na zahrádce u piva. Děcka si hrály, běhaly a pištěly, bylo jim dobře, a nám taky. Pinkl nám neochotně donesl popelník s tím, že před dětma bysme kouřit neměly, a popelník teatrálně postavil úplně na kraj stolu. Že si děcka běhaj už hodinu na louce, kilometr od nás, to bylo jaksi vedlejší. Prostě ti nepatří cígo do ruky, matko nezvedená. Čekala sem, kdy na nás zahlásí „Kuřáku smrdíš” a za trest nás polije pivem. Achjo, tady ti militantní protikuřáci, jenom tady otravujou vzduch.
„Byla sem teď pařit s Efou.” Smála se Sima. „Zážitek mega. Když sme došly ke kašně na Zelňák, Efa si myslela, že vidí vánoční stromeček, stoupla si před to a zpívala Ó tannenbaum. Tě upozorňuju, že to bylo odpoledne, a eště k tomu na nás svítilo slunko!”
„Nééé...” Smála sem se. „Úplně to vidím.”
„Tak to eště není celý. Pak si hrála, že je reportérka a že de dělat s borcama interview. Ptala se jich, jestli nosí kule do prava.”
„Tepláková souprava, že jo.”
„Jo, přesně tak.” Napila se piva.
„Ten vál mě jednou zabije. Výsledek výzkumu je teda jaký...?”
„Žalostný. Samozřejmě narazila na úchyla, kterej nám začal vykládat, jaký má koule. To eště nebylo to nejhorší. Horší to začlo být, když to po něm Efa začla opakovat, a vykřikovala to na celej Zelňák.”

Ve čtvrtek sme do práce dostali model chytrýho telefonu Samsung, že se na něm máme naučit všechny funkce. Když si na něm všichni pustili svoje oblíbenosti z YouTube, zkoumali sme navigaci.
„Teď tam zadej heslo „hospoda”, schválně co ti vyjede...” Radila sem Ondrovi. „... no, tak to fakt našlo hospody, sakra... a teď tam zadej „bordel”. Hm... to nenašlo, prej chytrej telefon...”
„Divej, tady to můžeš ovládat i hlasově.” Radoval se Ondráš.
„Tak jo, dej mi to, to su teda ale zvědavá... co mám říct... počkej, to bude... jo, ready. Řeknu Kobližná, jo? Počkej, su vážná...Tak teda, já dám znamení muzice a ty púšťaš, dem na to.” Se vší vážností, které sem byla schopná, a jakože to nebylo nic moc, sem telefónovi sdělila místo určení.
Telefon na nás vyplivl informaci, že požadovaná adresa „hahaha” nebyla nalezena. Tak tohle bych fakt teda chtěla mít, se člověk nemůže ani zasmát. Telefony pro suchary.