sobota 16. června 2012

Příběh jednoho večera


V pátek Sima vymyslela, že se schováme před fotbalem do Sportbaru, protože uprostřed baru je taková zahrádka, plácek, co vypadá jako vypuštěný bazén, ale sou tam ratanový křesla, a není slyšet okolního nic. Daly sme si pivo a seděly sme samy, v tom bazéně, naprostý klid. Obě sme byly rozsekaný životem na sračky.
Simě dal Honza ultimátum, že buď s ním bude mít děcko, vezme si ho a odstěhuje se i s děckama do baráku jeho rodičů, nebo se rozejdou. A Sima zvolila druhou možnost, pochopitelně. Takže si sbalil věci a opustil je.
„Je mně smutno.” Řekla. „Kurevsky. Jenomže mně není dvacet, nemůže si někdo přijít a chtít mi změnit celej život, sakra. Nebudu furt kvůli borcům rodit děcka jak kočka.” Nabírala do breku. „Už su stará, Jano.”
Cítila sem se taky na sto let, stará jak otec Furat. Rodina se zřejmě rozhodla dlouhodobě se odstěhovat na Zéland, a já tady zůstanu sama, jako kůl v plotě, v tom posraným království blbosti a malosti, v hloupým Malenkově, kde je všechno malý, kde se každej drží nízko, kde není prostor, kde sou všichni otrávení, kde nám vládnou hlupáci a kde žijou hlupáci, kterým se to líbí. Nechci žít v zemi, kde se nosí ponožky v sandálech, kde sou Kabáti národní kapela, kde se čte Víveg, kde se lidi smějou Geňovi a Suchánkovi. Nechci žít v zemi, kde je Rytmus fenomén. Prostě nechci.
Jenom sem ještě nenašla způsob, jak odtud vypadnout. Brácha ho našel, mamka s taťkou taky. Jenom já ne, sakra, a tak tady zůstanem s Aničkou, v království blbosti. Chudák holčička, narodila se na blbým místě.
„Já tady nebudu, ti říkám.” Přecházela sem po bazénu s rukama v kapsách. Dívala sem se dovnitř do hospody, jak borci rozčileně vstávají, sedají a rozhazujou rukama směrem k obrazovce. „Zkurvený fotbal. Divej, divej na ně, nemůžou si sakra vzít aspoň tričko? Kdo je zvědavej na ty jejich pivní pupky. Nahý. Fuj, to je hnus, Simo, já tady nebudu, ti říkám.”
A tak sme seděly, pily pivo, každá se svou osobní tragédií, a pak začlo pršet, bazén se naplňoval vodou, měly sme mokrý boty, ale seděly sme tam, čuměly do zdi, a poslouchaly déšť, kterej uklidňoval.
„Já chcu slyšet hudbu.” Řekla Sima. „Dem nahoru do klubu.”
Souhlasila sem, protože horší už večer těžko mohl být, nebylo co ztratit. A tak sme se vydaly v dešti na cestu. Já sem měla hlad, tak sme si řekly, že se stavíme ještě na jídlo a zašly sme do takové zaplivané restauračky, kde Sima hodila svíčku doprostřed stolu „romantika vole”, pak nám donesli jídeláky a bylo po romantice.
„Za špagety chtějí sto pade? Tady? Já tady nebudu.” Urazila sem se, hodila sem jídelák na stůl, vzala sem si svetr, a zdarec. Sima šla za mnou, hodila jídeláky na bar „díky, my si rači koupíme brambůrky.” Byla sem sice znechucená a hladová, ale tohle mě rozesmálo. Stály sme venku v dešti a třepaly sme se smíchem, úplně promočený, voda nám kapala z vlasů a z nosů, já sem pak skočila do kaluže, dělala sem, že su Gene Kelly a umím stepovat, singing in the rain, Sima se smála, život se do nás vrátil někde uprostřed deště.

V klubu sme si daly pivo a panáka whisky. Zapadla sem do židle a pozorovala dýdžeje, kterej hrál songy z roku dva. Když sem šla pro další pití, barmanka měla mega problém mi vrátit na litr. Museli to dat dohromady s vyhazovačem. Tvářili se na mě, že nikdo není na moje tisícovky zvědavej. To na nás nezkoušej. No. To je tak, když dete na diskotéku na kopec. Tohle všechno sem samozřejmě čekala. Zlatej Karibik plnej dýlerů a drahých kurev. Aspoň to má úroveň.
Chtěla sem whisku s colou, nemíchat, ale to sem teda zadala moc příkazů najednou. Takže sem si odnášela dva koktejly, o který sem nestála, chjo. Nicméně sem zaplatila kilo, zatímco v Karibiku bych platila tři sta.
Chvílu sem seděla, čuměla, pak sem si řekla, že asi pudu rači dom spat, ale eště sem tomu dala jednu šanci, šla sem za dýdžejem, ať pustí Avicii - Levels.
„Jak to bylo?” Zíral na mě.
„Avicii.”
„To neznám, ale zkusím to najít.” A zadal do vyhledávače Amiči.
Vrátila sem se ke stolu za Simou. Sebrala sem svetr ze židle a začla sem se oblíkat. „Já tady nebudu.”
Chtěla sem odejít, když najednou, z ničeho nic, vběhli na plac brejkaři. Mám moc ráda brejkaře, takže sem si zase sedla. Bylo jich osum a byli fakt dobří. Největšímu bosovi sem koupila pivo a zase sem si šla stoupnout na kraj za Simou, abysme mohly fandit. Bylo to úplně nevinný, jako dycky, žejo, jenomže mařka od toho týpka se na mě začla hnusně dívat a dělala na mě ňáký posunky. „Asi tě chce zabít.” Řekla na to Sima.
Zasmála sem se. „Su zvyklá. Divej, jak se o toho svýho borca bojí. Divej, divej.” Smála sem se. „Počkej, co udělá teď, bude sranda.” Šla sem k borcovi, šáhla sem mu na rameno, uctivě sem se poklonila a řekla sem, že je mistr brejku. S mařkou to málem seklo. Bublalo to v ní, až jí žluč málem vytekla ušima.
Sima do mě žduchla, smála se. „Ty furt budeš ty lidi provokovat. Přesně tohle sem čekala totiž.”
Pořád za nama ke stolu chodil ňákej borec, klasickej vopruzák, král všech vopruzáků. Nejdřív přišel „Holky poďte si za nama sednout, sme tam sami čtyři kluci a nudíme se stejně jako vy.”
„Já se nenudím, já nikam nejdu.” Řekla sem důrazně ještě než Sima začla dělat tázavý pohledy.
„Ale no ták, holky, trochu se pobavit, přisedněte si....” Prostě klasickej otravnej retard, kterých je na každé diskotéce tři prdele, a až budu chtít souložit s nějakým takovým otravným slizákem, dám zavčasu vědět. Zatím mám ještě mozek v hlavě a ňákou tu sebeúctu. Byl za nama třikrát, jako kdy už si pudem přisednout. Mezitím mě vytáhl „na taneček” takovej starej tlustej chlapík, já sem s ním teda tančila, ale jenom proto, aby se Sima smála, a ta se teda smála.
Pak si za nama přisedl opruzák i se svýma kámošama. Rozhodně sme nevěděly, že Opruzák tam má mařku, což byla malá obludka v bílým oblečku. Ta se objevila až ve chvíli, kdy Opruzák něco začal šeptat Simě. Obludka přiletěla zčistajasna a začla ho mlátit. Normálně bum prásk, hlava nehlava. Smála sem se hodně moc nahlas. Pak se začla smát i Sima. Obludka vydala ještě pár skřeků, párkrát mu ještě dala koňara a odfičela.
Borec se napil piva a dál vrkal do Simy. Ehehééé. A pak Obludka přiletěla zas. A celý se to opakovalo. Když zase odsvištěla, zeptala sem se borca: „Proč se necháš mlátit proboha?”
Pokrčil ramenama „A co mám dělat. Holky se nebijou.”
„Aha.” Nechápala sem nic. Ale já sem vztahy nikdy nechápala, takže žádná změna. „To je tvoje přítelkyně?”
„Jo, to je moje manželka. Ale to neřešte holky, sedněte si tady ke mně...”
Eh. Blbec. Asi půl hodiny byl klid. Pak se Obludka objevila znovu, vzala všechno pití, co bylo na stole, a vylila to na borca.
„Hej, já sem tam měla whisku. Takže mi to zaplatíš.” Řekla sem jí. Nepřítomně zírala před sebe. „Hej psychouško, slyšíš? Kupuješ nám dvakrát whisku s kolou.”
„On to vylil, on to zaplatí.” Ukazovala na Opruzáka prstem.
„No né, on to nevylil, tys to vylila, retardko, takže deš se mnou k baru a koupíš nový pití.” Nedala sem se.
„Ser na to, já du koupit piva.” Klidnila mě Sima.
„Ty drž hubu, kurvo.” Vyjedla Obludka na Simu.
„Komu říkáš kurvo?” Žduchla sem do ní.
„Ale no tak, no tak, holky.... kašlete na to, nehádejte se.” Řekl Opruzák chlapsky. Jó, to byl borec, takovou hroudu ubohosti jenom tak nepotkáte. Obludka odtáhla, ale vrátila se za čtvrt hodiny, aby provedla útok z vrchu, zaútočila od přepážky, kterou sme měly za zádama, a řezala borca hlava nehlava. Když do mě u toho žduchli, nasrala sem se, vzala sem pivo, chrstla sem jí ho do xichtu, žduchla sem do ní, až sletěla z přepážky, jenomže pak se zase vynořila, hodila po mně sklinku, ale tomu sem hbitě uhnula, takže použila další munici. Prostě sklinky lítaly. Sima se smála, já už ke konci taky. Pak sem ji sežduchla zase z přepážky, ale obešla to, a začla znovu běsnit, ale to už tam byli vyhazovači, barmanka a dalších pár lidí, snažili se ji zkrotit a vyhodit, a já nevím co, a pak se tam ještě objevili kamarádi Opruzáka, a kámošky Obludky, no prostě mela jak má být, a v největším fightu se tam objevil Tlouštík „já nesu smeták, tak to tady uklidím....” A lozil po place a zametal střepy.
Ti dva se ještě ňákou dobu rvali a hádali, pak odešli. Sedly sme si se Simou ke stolu, pily sme pivo a chlámaly sme se. Tlouštík se přišel smát taky. Za půl hoďky sme to zabalily a že dem.
Před vchodem ležel Opruzák pod schodama.
„Myslím, že ho psychouška zabila.” Řekla Sima. Pak se podívala na mě „hej ale ty seš taky dobrej psychouš, bych nečekala, že po někom takle vystartuješ.” Smála se.
„Tak hlavně, že to od sebe čekám já. Kdybych dělala věci, který od sebe nečekám, to by mě teprv děsilo.” Šťouchla sem do mrtvoly nohou „Hej prudo!” Nic. „Třeba je to fakt průser.” Sklonila sem se k němu, abych mu šáhla na krk, jestli má tep. Pak už se pohnul. „Seš óká?”
„Mmmmm....”
„Simo, pomož mně....” Zvedala sem borca ze země. Jako uf, hard work. Pičus je pičus, ale já nenechávám lidi ležet na ulici, protože já pičus nejsem. Takže sme ho ňák postavily na nohy. Najednou se tam objevila Obludka.
„Co to s ním děláte?”
„Drž hubu.” Doporučila sem jí, a tahaly sme ho do schodů. Smály sme se u toho, což nás oslabovalo, takže párkrát nám málem spadl. „Tak, teď tě předáme tady psycho přítelkyni.” Oznámila sem mu když sme vyšli schody.
„Já nejsem přítelkyně!” Vztekala se Obludka. „Já jsem manželka!”
„Tak to fakt gratuluju.” Smála sem se a naložila sem jí ho na záda. Nezvládla to, podlomily se jí nohy. Stály sme se Simou opodál, s rukama v kapsách, a, jak jinak, řezaly sme se smíchem. Pak se odněkud vynořil Tlouštík, podepřel Opruza a zřejmě ho tak dotáhli dom.
Grrrrand finale.
Tak to byl příběh jednoho pátečního večera. Jednoho večera, kdy sem poprvý někomu do xichtu chrstla pivo. Připadá mi, že mě čekají ještě velký, fakt velký věci.

středa 6. června 2012

Zápisky smolaře


Nadešlo období změn. Všechno se ňákým způsobem pohnulo. Že bych z toho byla odvázaná, to teda ne, protože bohové vědí, jak nenávidím změny, bez ohledu na to, jestli dou k horšímu, k lepšímu nebo úplně jinam. Když kolem mě zuří změny, schovala bych se nejradši někam do země, zaklopila za sebou víko, jako sklípkan v úkrytu, a počkala, až to přejde.
Rozjebala se mi postel, což se dalo čekat, protože tahle postel se mnou de celým životem, takže je jí přesně tolik co mně, takže z toho dřeva se už skoro stalo uhlí, držela silou vůle, a i ta vůle se zlomila společně s roštem, kterej vlastně vůbec nebyl rošt, ale taková divná deska. Společně s postelí to zabalila židle u kompu, což mě donutilo jednat a pořídit nový nábytek. S Aničkou sme se něco naválely na postelích v prodejnách nábytku, abysme vybraly tu nejlepší. Nevybraly sme žádnou, ale sranda to byla. Nábytek sem nakoupila nakonec přes internet, protože sem nechtěla strávit zbytek života tím, že budu v obchodech poslouchat přednášky o zdravotních matracích, roštech a konstrukcích, jako sorry, já chci prostě postel, na vědecký pojednání o zdravotním přínosu roštů nemám čas.
Znamenalo to nechat odvízt starej nábytek a čekat na novej, takže sem si udělala spaní na zemi, a čekala.
Odstěhovala se Kudla, a já sem měla radost, že mám byt zase sama pro sebe, vzdala sem snahy o hledání nové spolubydly s tím, že ňákej čas budu muset platit nájem sama, což sice není nic moc, ale ten pocit, že je byt zase zpátky můj, je tak nepřekonatelnej, že se na ňáký peníze můžu vysrat. Zatím.
A pak přišla ta věc s blogem. Dva týdny sem byla sejmutá, tělo bez duše, protože psaní je moje duše, a najednou duše neměla domeček, nebylo kde být. Připadala sem si vyhozená. Těžce sem to prožívala, brala sem si to osobně, venku sem kopala do šutrů a smutně sem přemýšlela, kde bude moje duše bydlet. Byla tak vystrašená, že se mi nechtělo ani psat, ani vůbec nic, a pak sem si řekla hergot woe, no tak s tím konečně už pohnu, což se ňákým způsobem stalo, akorát teda tunit dyzajn blogu se mi nechce, protože to neumím a su tak uražená, že se to ani nechcu učit.
Musela sem taky navštívit už konečně školní psycholožku a řešit, proč Anička mlátí děti. V sebeobraně sice, nicméně to nebyla polehčující okolnost. V první třídě řešit, jak moc je sebeobrana přiměřená, je fakt násol.

Ve středu sem to zabalila v práci dřív a šla sem na Svoboďák. Pozorovat lidi a snažit se je pochopit. Koupila sem si k tomu velkou zmrzlinu v kelímku, a kafe. Slunko svítilo, svět byl krásný, a tak sem obsadila lavičku s nejlepším výhledem na chlapíky, kteří krumpáčema rozkopávali naši skvělou kašnu, hnusnou skruž. Vůbec - celý to náměstí by bylo dobrý srovnat se zemí a udělat tam něco pěknýho. Rozplývala sem se nad představou morovýho sloupu, když sem si všimla, že ke mně míří bezďák. Určitě ten nejsmrdutější z celýho Brna. Sedl si vedle mě na lavičku. Na mou lavičku. Naskládal vedle sebe kabele, stohy igelitek. Jedna se mě dotkla, vyděšeně sem se posunula až na konec lavičky, ale pak sem si řekla ne! Mě z mojí lavky žádnej přizdisráč nedostane, protože já tady mám svoje odpoledne, já tady mám svůj lavičkový den, svoje slunko, svou zmrzlinu a kafe, a byla sem tady první!
„Nemáte ňákej drobák?” Začal bezďák.
„Ne.” Řekla sem.
„Ani nic na jídlo?”
„Ne.” Zopakovala sem radostně a svěže a nacpala sem si do pusy obrovskou lžíci zmrzliny.
„Vážně nemáte nic na jídlo?”
„Ne, vážně ne.” Usmála sem se. Tentokrát proto, že to bylo fakt směšný.
Houmlesákovi se to asi směšný nezdálo, a tak se nasměroval, natočil se ke mně jako korouhev, a hlavně ke mně nasměroval nohy, a já sem si všimla, že vůbec nemá boty, je úplně naboso a nohy má oteklý, červený, plesnivý, špinavý a hnusný.
„Proč jako nemáte boty?” Zeptala sem se.
„Aéééé....” Mávl rukou rozčileně. „...protože by se mi tam ty nohy nevešly, no. Podivejte na to, jaká je to hrůza.”
„Hm. Žádná hitparáda.” Uznala sem. „Nic moc.”
„No jó... nic moc, nic moc....o nohy se nestarejte. Já potřebuju peníze. Já mám z takové dvacky jídlo na týden, víte?”
Trhla sem ramenem. A co jako. Znovu sem zabagrovala do zmrzliny.
„Dyť už tam nic nemáte, ne....?” Snažil se nahlídnout do kelímku.
„Mám. Je tam toho ještě dost.” Říkala sem si, ty vole, za chvilku na mě zaútočí ňákej svrab, houmlesák má mocný zbraně. Měla sem chuť nechat mu tam zmrzlinu a utýct, ale pak sem si řekla Nééé, je to můj den, moje odpoledne, moje lavička. Já odtud první neodejdu, já ne. Celou dobu na mě upřeně hladově čuměl. Já sem si bagrovala ve svým kýblu zmrzliny, pila kafe, prostě nemohl vyhrát, protože na mě tohle neplatí, já su vycvičená od mamčinýho psa, ten na mě mohl zírat klidně celej den a nedostal vůbec nic. Já se nenechám vydírat očima, protože oči sou ve skutečnosti, zvětšený pod mikroskopem, pěkně hnusný, vůbec nejsou pěkný a vypadají jako prdel.
Bezďák se najednou prudce pohnul, sesbíral kabele, zabrblal „Na tohle já nemám nervy!” a byl pryč.
Rozvalila sem se spokojeně na lavičce. Krásný den.

Sima se na mě urazila, že sem hovno kamarádka, že furt někde lítám a nemám na ni čas, a tak po mně požadovala, abych s ní strávila aspoň jeden večer ve městě, samy dvě, jako abych dokázala, že su fakt kámoš. Řekla sem, že tak teda jo. Chtěla jít do XXLka na Rytmusa, což mi zasadilo smrtelnou ránu, až mi z toho hrůzou luplo za krkem, ale chtěla sem vyhovět, protože ultimátum je ultimátum, a tak sme nejdřív zašly do Tres Gallos, kde sem se snažila matonkama napravit fakt, že sem předtím v baru s holkama z práce vypila dvě piva a panáka, a pak sme teda šly na Rytmáča. Fronta školaček až na hlavňák, nicméně Sima chtěla dovnitř, a tak sme stály v té děsné frontě, a mně nebylo moc dobře, protože sem věděla že vevnitř potkám Bárbí s klubem zlaté mládeže, a taky Arču s bandou modelek, achjo, ale byla sem připravená trpět v rámci zachování přátelství. To mě ovšem přešlo hned, jak sem se po hodině stání ve frontě dozvěděla, že lupen na Rytmáča stojí tři kila, a tady sranda skončila. „No tak to né, Simo, nezlob se, vydržím hodně, ale toto je příliš.” Otočila sem se na podpatku a šly sme směrem k hlavňáku. Sima chtěla, abych ji teda aspoň vzala do ňákýho metalovýho klubu, a já sem řekla, tak jo teda, a zavedla sem ji do Brooklynu s upozorněním „je to místo, kde ses nikdy nechtěla ocitnout”, což byla svatá pravda, a to taky později musela uznat. Doupě plný metaláků, a to jakože hrůza se vším všudy, dlouhý mastný vlasy, mikiny s mrtvolama, reagovalo to dycky na začátek songů „ty vole, Amon Amarth, ty vole, nářez vole.” Trpěla sem, a to jakože hodně. Ňákej zoufalec, co mně tvrdil, že je Ozzák, mě obral o tři cigára. Další chudák nás chtěl uchvátit tím, že nám přišel ke stolu zazpívat Wish I Had An Angel. Chodily tam holky v divných gothic kostýmech, který jim neseděly ani trochu, a pak se tam objevilo něco, co vypadalo jako střihoruký Edward. V zoufalosti největší sem odešla na hajzl, zapálit si cígo, abych strávila všechno to zlo, jenomže tam přišla ňáká mařka, co mi šáhla na zadek. Nasraně sem hodila cígo do umyvadla, vytáhla sem překvapenou Simu od stolu „deme. Já tady nebudu už ani minutu, ani sekundu!”, a tak sme utekly a šly sme do Charlies, kde se na mě nalepil ňákej Belgičan, kterej na mě mluvil anglicky, koupil mně dvě piva a zmizel. Na Simu se tam lepil jeho kámoš, a ta mně v zoufalství požádala, ať mu laskavě řeknu, ať de do prdele, což sem taky udělala.
Totální fiasko večer.
Od té doby se to všechno sralo. Nastalo období klidu. Nikam se mi nechtělo chodit, za nikým, s nikým. Došlo to dokonce až do takovýho extrému, že sem jeden pátek šla spat v devět. Hodin. Večer!

V sobotu volala Laura s Vítkem, že dou otestovat restauračku na svatební hostinu, a že mám jít s nima. Sraz byl na zámečku, kde se budou brát.
Dorazila sem se značným zpožděním, uřícená a vytočená „Sakra, nemohla sem to najít.”
„Dyť ses tady vdávala.” Smála se Laura.
„Nojo, já vím, když já sem zapomněla, kde to je.”
„Tys zapomněla, kdes měla svatbu?” Ptal se Víťa.
„Jo.” Smála sem se. „Noaco, serepes.”
Dali sme si jídlo. A já kafe. A pivo. Nesmělo se tam kouřit, nebyli tam vůbec žádný lidi a byla tam pinklica, kterou zaujal Lauřin pes „aééé...to je bulíček... to je pitbul? Bulíček, že...? Jéé jůůů ... já mu donesu z kuchyně nějaký masíčko, no týý šeš klášnéééj...” Pitbul bulíček Banetka se rozradostnila z návalu té přízně a my sme se modlili, aby se nerozradostnila zase moc, protože to začne pak hrozně prdět, což je věc, kterou nikdo nechce zažít, a kdo nezažil fakt smrdutýho prdivýho psa, může být rád, že k němu osud byl tak milosrdný.
Laura mluvila o tom, že je to fajn místo na svatební hostinu, a já sem řekla, že jo a představovala sem si, jak se tam budou procházet ty babičky a všech těch padesát lidí po té velké zahradě, a myslela sem si upřímně, že to bude super akce „pak mi musíte ukázat fotky.”
„Dyť tady budeš.”
„Ajo vlastně.” Rozesmála sem se. Do té doby mně to ňák nedocházelo.
„Seš přece hlavní svědek.” Smál se Vítek.
Mě osobně by zajímalo, kdy spadnu z nebe mezi ty lidi na zem. Zatím to nevidím nijak růžově, protože po vyřešení otázky, kde má zlatohlávek uši, mám ještě daleko víc věcí k řešení, hlavu to baví, a asi ještě dlouho bude.
Na večeři sem si tam dala plněný žampiony a bylo mně z toho pěkně blbě. Pak sem se šla vyspat domů na zem.

Další týden mi konečně dovezli nábytek. Předtím mi teda ještě volali, že židle, kterou mám objednanou za dva litry nestojí dva litry, eh, heh, to se někdo uklikl, ale stojí o pětikilo víc. Nó, hahaha.... ksichti. Řekla sem teda dobře, ať ji dovezou, protože potřebuju u kompu na něčem sedět, žejo, a stará židle dožidlila. Byla sem domluvená, že přijedou, vynesou nábytek a rovnou ho smontují. Tak to řekli. Poprosila sem teda taťku, aby u toho byl, bude to jenom takový lalíčko, a já celou akci budu ovládat z práce, kdyby něco. Jenomže to sem si asi představovala moc jednoduše. Nábytek přivezli v jedenáct a pak se čtyři hodiny čekalo na montéry, kteří průběžně dávali informace, že nestíhají. Šlak by mě trefil. Když sem mezitím volala na informace, co to má jako být, tak mi řekli, že přece montéři ale nemají jenom mě, mají přede mnou ještě hodně práce. Jako ať zklidním a nevytvářím vítr, dyť o co de.
Když slavnostně přijeli, ukázalo se, že kancelářská židle, kterou mi dovezli, nejde složit, že je úplně celá na hovno, a že si to mám reklamovat. Ještě dodali, že se teda vadný zboží nemělo přejímat, a to by mě zajímalo, kde to kdo měl zjistit, asi měl mít taťka rentgenový vidění skrz krabici, což byla taky naše vina, že ho neměl. No ty vole. Seštelovali teda postel a stůl a vyfičeli.
Následně sem volala do Sconta na reklamace, kde mi pan kokot reklamátor tvrdil, že je to vlastně óká, a že si za to můžu sama, protože nedokážu říct, co konkrétně mi tam chybí. Co já vím? Sem asi studovala anatomii židlí, ne? Ať vám celý Sconto i s reklamačním oddělením sežere termit, vy kozomrdi.

Po téhle eskapádě sem byla tak vyřízená, že sem musela jít s děckama z práce na exkurzi do pivovaru, spravit si náladu. Smrděl tam chmel. Prošli sme celou výrobu, sdělili nám všechny postupy, a na konci exkurze sem zjistila, že nevím vůbec nic, protože sem nedávala pozor. Zato mě pekelně bolely nohy, měla sem hlad a žízeň, a byla sem tak unavená, že sem zaškobrtla o patník, vzala sem to o zeď a o zeď to vzal taky foťák, kterej sem měla v ruce, takže se rozhodl chvilku nejet, jak byl uraženej, ale pak sem ho přemluvila, tak řekl jakože fotit teda bude, ale bez blesku. Pak sme si konečně sedli na pivo, dala sem si tři kousky a druhej den mně bylo tak blbě, že sem nechtěla žít.