Rána plný nikotinu, kapří muž a jiné povídánky

Úterý byl strašnej den. Hlavně ráno. V noci sem totiž nemohla spat, a ráno sem se zase nemohla vzbudit, a tak sem zaspala. Na nádru sem zjistila, že mi nejede žádnej spoj tam, kam potřebuju, kurva zasraný prázdniny, a tak sem běžela až do Bažin, což je třičtvtě hodiny cesty, a taky sem si vzpomněla, že nemám cíga, a tak sem se stavila v trafice. V trafice prodávala ženská, která si myslela, že když je okýnko nahoře, tak je vidět jenom od pasu nahoru. Byla tlustá, a měla na sobě jenom kalhotky a tričko. Kalhotky takový ty bavlněný bílý. Bokem jí lezlo chroští. Málem sem se pozvracela, nenáviděla sem celej svět, že mně tohle dělá, ale ještě horší bylo, že mi nechtěla prodat cíga, protože sem měla jenom dvoulitr.

Dolítla sem na firmu pozdě ale přece, a na chodbě sem se srazila s hasičem, kterej se zrovna chystal někoho školit, tyjo, ještě že sem to školení vychystala včera „Zdar...” Mávla sem a valila sem si rychle uvařit kafe, nebo umřu bezkávovou rychlosmrtí.

„Proč tady je ten papír navíc?” Zeptal se a mával na mě nějakým papírem.

A já sem udělala: „Co...? Mmmm.... Grrr!” Mávla sem rukou a šla sem povzbuzovat rychlovarnou konvici, ať vaří rychle.

„Co na něho syčíš?!” Vyjela na mě Radka, když sem přišla s kafem do kanclu. „Přijel ze služby, byl někde na zásahu celou noc. Vypadá unaveně, chudák...nebuď netvor!”

„Ajo, ajo.” Chytla sem se za nos, a zase sem vstala. „Nic, tak já du pro snídani.”

Koupila sem mu snídani, sobě zásobu cigár, konečně sem rozměnila dvoulitr, a když sem se vrátila na firmu, zrovna skončil školení, a tak sem mu dala koblihy, byl rád, ale řekl, že vůbec nikdy nesnídá, pak ale souhlasil s tím, že se teda nají, jedině když se rozdělíme, a najím se taky, a já sem dělala, že jím, ale vůbec sem nejedla, protože já totiž taky vůbec nesnídám.

Pak sme šli na zahradu, kouřit a povídat, a najednou z toho byla hodina, no prostě zvykla sem si na něho, tak ňák se to stalo. Zvykla sem si až moc, a zase je to všechno špatně, protože nechtěla sem si zvykat na lidi, chtěla sem mít ráda jenom sama sebe, to je přece dlouhodobý plán!

Jedno odpoledne sem seděla na kašně na zelňáku, pila sem malinovou tříšť a sledovala hukot, když mi volal brácha, že jim dneska tak ňák bouchlo stěhování, nemají kde bydlet, a tak budou u mě, než na podzim odletí na Zéland. Řekla sem tak jo.

Takže druhej den se nastěhoval se svou dobrou ženou Luckou a půlročním Samíkem. Byt ožil. V kuchyni zavoněly polívky, pokoje se zabydlely. Mělo to spoustu výhod. Brácha mě například mohl vozit do práce. Celý se mi to líbilo moc, říkala sem si, sakra, proč sme na tohle nepřišli dřív.

V pátek bráchu vyhodili z práce.

„Takže do práce mě teda vozit nebudeš.” Zhodnotila sem situaci. Opili sme se ze slivky, máme jí tady celej demižón. Dobrá věc pro krizový situace.

Dny v práci se změnily ze zajetých stereotypů, hlavně díky hasičovi. Nejlepší sou rána, takový ty rána, kdy chodím na zahradě po zídce, on stojí dole „no tak neblbni, slez....”

„... mně se nic nestane přece, ty seš záchranář, vůbec se nebojím, umíš lidem vracet život...”

„....jestli spadneš, tak omdlím, prosimtě slez...”

A já si sednu na zídku, a on řekne „skoč, já tě chytím”,

a já kroutím hlavou „né, ty uhneš a já spadnu”,

a on se směje „prosimtě proč bych to dělal...”

a já su vyplašená jako králík, protože vůbec nikomu nevěřím, a tak těžko můžu skočit a čekat, že mě někdo chytí, a on se natáhne a ze zídky mě sundá.

A já su šťastná.

I'm so happy 'cause today

I've found my friend.

„Otrávíme se nikotinem.” Dostal skvělej nápad jedno středeční ráno.

„Tak jo.” Řekla sem na to.

Mluvili sme dvě hodiny. Vyprávěli sme si příběhy našich jizev a tetování. Vykouřila sem přes deset cigaret. Do kanceláře sem dolezla zelená jak sedma.

„Otrávit se nikotinem fakt jde.” Sdělila sem posádce kanceláře. „Otestovala sem to za vás, abyste nedělaly nikdy už takový pičoviny!”

„Vy ste blbci dva.” Řekla Radka. „Mimochodem, kde máš svou elektronickou cigaretu?”

„Doma.” Přiznala sem. „Je úplně na hovno, jak vidíš.”

Neumím ňák v práci zabrat hned od osmi, a tak odpoledne zůstávám dýl, což je fajn, protože se pak potkávám s  technikama, když se vrátí z cest. Sou celkem čtyři. Jediná holka je Saša, a tu mám moc ráda. Saša vystudovala vysokou školu ochrany obyvatelstva, protože chtěla být hasička, jenomže pak zjistila, že hasička být nemůže, protože neuzvedne hydraulický vyprošťovací nůžky, a tak aspoň u nás dělá požární dokumentace, a vymejšlíme, jak se dostat do krizových štábů.

Já furt doufám, že se něco stane. Něco, co rozbije nudu. „Kdyby přestala jet elektřina, třeba.”

„To je slabý.” Mávla Saša rukou. „Kdyby elektromagnetická bouře na Slunci všechno vyřadila. To by bylo daleko lepší. Nejela by elektřina, ale ani auta. Nefungovalo by prostě vůbec, vůbec nic.”

Zajímavý je, že krizový plány na záchranu obyvatelstva počítají se záplavama, požárama, počítají s epidemiema. Ve škole nás dokonce učili, co dělat při jaderným výbuchu.

Nepočítá se už ale vůbec s vyřazením elektřiny.  Což je smutný a zábavný zároveň, vyřadilo by to totiž oběh peněz, například.

Sašu mám ráda taky proto, že lozí na komíny. Mají takovou partu a prostě lozej po komínech. Přídou za majitelem areálu, nebo továrny, nebo něčeho, kde je komín a zeptají se: „Dobrý den, můžeme u vás vylízt na komín?“

„A jak se tváří na to ty lidi?“ Zeptala sem se.

„Tak jim je jasný, že sme máklí, takže se moc nevyptávaj.“

Zato šéf se začal vyptávat. Všech kolem. Jak pracuju. Jasně, vyfičím. Jako brácha. Pomalu sem si balila svých pět švestek (flétnu, mikinu a pantofle), a čekala sem na závěr, kdy se ukloním a spadne opona. Těšilo mě, vážení.

Šéf jezdí na firmu jednou za měsíc. Všecko tam pofackuje, a pak nás tam nechá, ubohý děti, samotný. Takže teďka přijel, volal si všechny postupně do kanceláře, a já sem čekala, a čekala, a najednou bylo odpoledne, a šéf zase odjížděl. Potkal mě na schodech, když sem šla ze zahrady, a zeptal se mě, jestli můžu dělat na plnej úvazek, a já sem řekla, že jedině na sedum hodin, a on řekl fajn, od září dostaneš smlouvu na navýšení úvazku.

„Zůstávááám!“ Skočila sem radostně na gauč u Peti v kanclu. „Zůstávám, zůstávám, zůstávám!“ Skákala sem. Skákala sem všude a po všem. Po všech. Radost nesmírná.

Už tam budu půl roku, ty jo, toto letí.

Velkolepě sem to doma oslavila dvojkou vína. Sama. U ňákýho psycho filmu.

Další den už byla oslava lepší. Sešla sem se s Verunkou a Kačkou v Námořníkovi. Furt dělají v callcentráku. Kačka povýšila a dělá kontrolorku. Verča furt zvedá hovory. A já su nejšťastnější člověk na planetě Zemi, protože nemusím poslouchat žádný zákazníky outů, zkurvený zmrdy. Až teď zpětně vidím, jak mě ta práce psychicky zničila, a jaký to má následky.

Jak sem ale zjistila, nejsem jediná, kdo má nějaký následky. Hasič si nápadně často hraje s nožema, což mě znervózňuje, hlavně když se díváme na Batmana a vystřelovací nůž mi cvakne u hlavy.

„Hračky plačky.“ Kroutila sem hlavou. „Přestaň tady s tím šermovat, simtě. Se dycky tak leknu…“

Vydala sem zákaz vytahování nožů, a myslela sem si, že bude klid.  Nebyl. Příště už sice nevystřeloval nože, zato měl u pásku škrtící provaz „kdyby něco“. Přesvědčoval mě, že svět je zlý místo, a proto musíme být pořád v pohotovosti, „chránit sebe a ostatní“. Byl unavenej, to bylo vidět, říkal že nemůže spat. Řekla sem mu, ať si vezme dovolenou a de se vyspat, hned, jenomže moje moudra sou úplně nanic, to by ty chytrý řeči totiž musel někdo poslouchat.

V jedenáct v noci mi volala Sima, že de z práce, a mám jít na pivo. V kubánské restauračce sem si dala noční kafe. Sima měla starost o Efu. Efa se vrátila ke svýmu bývalýmu, kterej ji už párkrát málem zabil, zapálil, přerazil, kterej ji pořezal, a tak dál. Tvrdí, že ho miluje a že bez něho nemůže žít, stěžovala si Sima.

„Rozhodla se teda umřít, jo?“ Zapálila sem si.

„Co budem dělat?“

„Nic s tím nemůžeš dělat.“ Kopla sem do sebe kafe a čučely sme do zdi.

Druhej den přijel ze školení Pepa, hodnej Pepa, kterej je dycky hodnej. Křičel na mě, že sem mu nenachystala jakýsi papíry, a co se se mnou sakra kurva stalo, takhle to nejde přece, já pak vypadám jako blbec, a výmluvy si nech pro někoho jinýho a kafe nechcu, protože di do háje s kafem, to nic nezachrání!

„Chlapci, vy se mi ňák sypete.“ Kroutila sem hlavou. Vůbec se mi to nelíbilo. Byl unavenej, nevyspanej a nasranej. Další takovej. Měla sem o kluky starost.

Zašla sem s ním na večeři.  Trochu se to spravilo.

Ale něco blbýho viselo ve vzduchu. Pověsilo se to někam nade mě a zůstalo to tam.

Pepovi sem taky poradila, ať se vyspí, ale sama sem spat nemohla. V noci sem sedávala na balkoně a přemýšlela, co se to děje. A pak sem jeden den vytuhla v práci ve dvě odpoledne, bum prásk, najednou sem spala na stole, vysílená a slabá jako moucha. Hasič pro mě měl přijet, že pojedem na školení, jenomže nepřijel, protože nám jedno ze dvou toho dne odpadlo, zavolal že „tohle nemá cenu, přece si nevypatláš výjezd, abysme někde byli hodinu. Počkáme na celej den, a pak teprve vyjedem.“

Jenomže já se bojím, že celej den jenom tak nedostanem. Sakra, kdyby to tak záleželo na nás. Jenomže nezáleží.

Saša mě chtěla vzít na školení do areálu Zbrojovky, „která vypadá jak po výbuchu, stromy tam prorůstají budovama“, jenomže mně to únava nedovolila, a tak sem nejela vůbec nikam.

Chtěla sem strašně spat, ale nešlo to. Psychicky sem byla na dně, z nevyspání. Všechno se zdálo černý a blbý, sralo mě všechno a všichni a nešlo se z toho vyspat. Sakra, postihl nás ňákej zombie virus. Napůl živí, napůl mrtví lidi, měnící se v psycho monstra.

V pátek večer sem šla za Simou, sednout si na balkon. Pily sme víno, já sem se tvářila, že chcu umřít a Sima vedla motivační řeč, že občas ano, člověka všechno semele, ale je potřeba se oprášit a jít dál, protože musíš prostě.

Vnímala sem ji z dálky, anebo vůbec ne. Rozhodně sem se ale z posledních sil zasmála u jejího „ty to máš dobrý, ty máš kámošky, jenomže já už mám jenom tebe, tyvole, do hajzlu….“

Z patra nad nama vylezl soused, kterýmu je padesát, jednou sme s ním chlastaly, a kterej má na zádech vytetovanýho kapra. Zeptal se, jestli nechcem přijít na kafe.

„Chceš jít na kafe?“ Zeptala se Sima bezvýznamně. Protože mě neposlouchala.

„Ne.“

„Tak my přídem.“

Začla sem si sbírat svý cigára a krizovou linku. Že du.

„Počkej kam deš? Ale já už sem mu slíbila, že přídem. Jano fakt, to bude trapas, nechtěj mě nasrat.“

„Ale mě nezajímá, cos komu slíbila. Jdi si tam sama.“ Takový manipulace, pfff… mě nedostaneš, mě ne teda.

Za půl hodiny sem seděla u souseda v obýváku. Ukazoval nám fotky ryb. Hlavně kaprů. Měl sbírku postaviček z Pána prstenů. Dokonce i nazgúly. Ale to byla jediná zajímavá věc celýho večera. Povídal si se Simou, ukazoval jí fotky z dovolené a já sem tam seděla se svým vínem, zabořená v křesle a ze zoufalství sem se dívala na Kurvahoši, což značí, že zoufalství bylo veliký.

Vydržela sem to tam tři hodiny, ani nevím proč. Vlastně vůbec nevím, proč sem tam byla. Pak sme šli o půlnoci na otvíračku novýho baru, kterej se neotevřel, a tak sem do sebe na nejbližší zahrádce kopla panáka, a odkráčela sem dom.

Výletník

V práci mám ráda lidi, všechny ty úžasný lidi, co se mnou dělají... teda všechny zas až tak ne, ale to je šumák, protože chci napsat, že sice lidi sou fajn, ale úplně nejradši v práci mám zahrádku. Je zaplevelená, taková malá, ale já su na zahradě hrozně ráda. Sedím na schodečkách a čumím - když přídu dřív do práce, ráno, nebo když mám po pracovní době, když mám oběd, a nebo když příde Honza, kterej je hasič. Otočí se u nás na firmě tak dvakrát do týdne, protože nám dělá školení požárky, teda když nezachraňuje životy a tak, a pak tam kecáme a kouříme, a je to fajn, z pětiminutových přestávek na cígo se pomalu staly přestávky půlhodinový, já z něho tahám historky, jenomže on o tom, že je superhrdina, vůbec nemluví, a taky mi zakázal se ptat na ohořelý lidi a takový věci, prej bych špatně spala a vůbec. A kromě toho, že je fajn, je taky fakt hezkej, a mladej, a hlavně to charisma, vymlátilo by okna, to teda fakt musím uznat, ale to vlastně vůbec nemá vliv na příběh, jak sem se dostala konečně z Brna.
Takže jedno ráno si sedím na zahradě, zrovna sem shromáždila na schodech hlemýždě, udělala sem jim z trávy startovní a cílový čáry, a už to jelo, každej na jinou stranu, ale neva, největším rošťákům sem šáhla na oko.
Přišla pro mě Mirka, to je učitelka, co se mnou sedí v kanceláři, taková mladá, ale prostě fakt učitelka, to se pozná.
„Přijel ti hasič.” Oznámila.
„Jakej hasič?”
„No jakej asi hasič!” Kroutila hlavou. „Běž mu otevřít.”
„Tak jo.” Opustila sem šneky a šla sem otevřít.
Zajímavý je, že Honza má za sebou čtyryadvacítku na služebně, a pak to vezme rovnou z práce k nám do práce a vypadá stejně jako vypadají normální lidi, co spí. A furt je gut, a nic není problém, nikdy nemá s ničím problém, a furt je vklidu, v takovým klidovým režimu se na nás kouká, jako akvarista do nádržky s listonohama.
Předala sem mu věci na školení, protože to je moje práce, vychystávat techniky, a pak sem si šla uvařit kafe, a nalít si energiťák, a pak sem ho vzala na zahradu „ti něco ukážu.”
„Chudák šnek.” Zasmál se, když sem mu ukazovala, jak se hlemýžď klíďo přicucne na dlaždičkovou zeď a nespadne.
„Ale ten druhej se už tak neudrží, ten je velkej a klouže.” Smála sem se. Jenomže už od samýho rána sem záviděla šnekům, že mají svůj dům na zádech a nic je nikde nedrží, prostě si lozí, se svým domem, cestujou si jak chcou a kam chcou, jenom já nevytáhnu paty z Brna. A to sem taky řekla Honzovi, a Honza řekl, že jestli chcu jet pryč, tak můžu s ním jet na školení, zítra jedem Kyjov, a pak Humpolec, a já sem zavětřila šanci dostat se vocaď, aspoň na chvíli, a v ten moment to bylo strašně moc, a tak sem šla za manažerkou Peťou, která je skvělá, protože je mistryně v lukostřelbě, úplnej Legolas, výborná holka, a ta řekla, jasně, jeď.
Takže když pro mě ráno přijel, zjistili sme, že vůbec nestíháme, tak sme si dali cigáro, pokecali sme o tom, jak je blbý se honit hned po ránu, a pak sme vyrazili.
Když sme se konečně dostali za Brno, byla sem štěstím bez sebe. „Divej divej divej, jak krásnej je svět za městem!” Mávala sem polím, lesům, mrakům a ptákům.
Smál se. „Ty seš úplně praštěná.”
„Divej divej, jak sou nízko mraky. A divej, divej, poštolky. Díííívej, zajíci!" Ano, byly to velký emoce.
Do toho na nás furt mluvila navigace. Odbočte, zastavte, nadjezd, podjezd, jedete nepřiměřenou rychlostí.
„Ticho! To on asi ví, jakou rychlostí jede, ne?” Obořila sem se na navigaci. „Furt nemel, teď mluvím já.” A vykládala sem o tom, jak se nikam nedostanu, protože nemám auto, a i kdybych měla, tak řídit nebudu, protože na silnici je spoustu... jak to říct...”
„Zmrdů.”
„Ano, ano, zmrdů. Všichni na mě akorát tak troubí, já je nesnáším, fakt nesnáším.”
Jedete nepřiměřenou rychlostí. 
„Jak moc stíháme?” Dívala sem se na hodiny. „Už moc ne. Kde máš ty papíry, uka, já tam zavolám.” Sápala sem se na zadní sedadlo.
„Vklidu. Nestresuj se, seď a koukej z okna. Já tam zavolám... ale né, sakra, vypadá to, že se ještě zdržíme..."
Před nama se vynořili policajti s plácačkama. Zastavil. „Zatím si můžeš zapálit, já to vyřeším, vklidu, nic se neděje.”
Jéžiš, kdybys mi tak dal trochu svýho klidu, byla bych o moc lepší člověk.
Zatímco se řešila prohlídka auta, vyšla sem do pole, natrhala sem si svlačce, a pak sem píchala klacíkem do mrtvé kuny. Vzpomněla sem si, jak mně kuna přišla do snu říct, že budu mít práci, tuhle práci. Určitě to bude ňáký znamení. Jak to znám, ňáký blbý znamení. Ale co, serepes. Plácla sem klackem do kuny a šla sem čučet k silnici. Za nama už byla zastavená dodávka. Dala sem si svlačec na nos a usmívala sem se na řidiče. Usmíval se taky.
Když bylo po všem, naskočila sem do auta. „Dvě kila, je to dobrý.” Usmíval se Honza. „Moc fajn chlapi.”
V Kyjově sme našli firmu, kde sme měli být, docela bez problémů. Honza měl plán. „Sfouknem to tady rychle, ať můžeme jet dál, a hlavně pudem na oběd, seš pro?”
Tak jistě. Majitel firmy nás přivítal s tím, že „musíte to odškolit rychle, protože... víte... je pátek.”
To se hodilo. Honza školil, já sem tam poťápala papíry razítkama, za hoďku bylo hotovo a jedeme dál.
Cesta z Kyjova do Humpolce byla boží. Navigace byla vypnutá, a tak sme kecali, hlavně já, sem vychrlila celej život, a pak sme se pustili do diskuzí, a co sem nečekala, totálně mě rozsekal. Nakonec sem seděla zabořená v sedadle s pocitem, že su pěknej spratek, když si myslím, že Hus byl psychouš, když se nechal upálit kvůli ňáké blbé pravdě.
„A Palach byl psychouš taky.” Dodala sem uraženě.
„Ale ty furt plácáš a plácáš...” Kroutil hlavou. „Řekneš toho hodně, ale na ničem to není postavený, relevantní zdroje k tématu nemáš-”
No. „To stačilo.” Řekla sem ještě víc uraženě. „Tys prostě nepochopil, že nemůžeš jakýkoliv princip nadřadit nad přežití." Sem řekla, ty woe. Hasičovi. Byla sem v úzkých tak jako nikdy.
„Ty seš takovej typickej konzument, jakože nezáleží na ničem, prostě si to tady odžít a zdarec, žádný velký smysl ničeho nehledat, hlavně-”
„Ticho už.” Byla sem fakt nasraná. Protože já nesnesu kritiku. Nikdy.
„Tvrdíš, že tady není historie, že nemáme žádný nosný příběhy, ale starala ses o ně? Snažila ses něco přečíst? Něco zjistit? Protože je tady toho spousta, stačí se jenom zajímat.”
Už sem vůbec nemluvila. Čučela sem ven, vytočená doběla.
Zastavil u benzínky. „Poď na cigáro, nebo mi tady pukneš jako popkorn.”
Zapálili sme si. „Ale no tak...” Žduchl do mě. „Každej to má prostě jinak, kdybysme byli všichni stejní, byla by to hrozná nuda.”
„Právě si mi řekl, že su blbka.”
„Jo.” Smál se. „Protože kdyby ti do hlavy přišel brouk mozkožrout, proleze dutinou a hladovej de dál.”
Zírala sem na něho nevěřícně, úplně mi lezly oči z důlků, ale pak sem se rozesmála, protože ... brouk mozkožrout...ježiši.
Pak už byla cesta daleko lepší. Pořád sme mluvili, o všem možným, bylo to hrozně fajn, lepšího společníka sem si ani vybrat nemohla.
Po obědě sme se zase vydali na cestu. Humpolec je pěkně divný město. Když sme dorazili ke skladu desek, opět sme si řekli, že to sfouknem rychle. Majitel nás přivítal s tím, že „zkuste to ňák rychle, víte, je pátek...”
Honza školil, já sem seděla naproti a dívala sem se na něho, říkala sem si, jak moc mu to sluší, ty vole, a taky sem si říkala, že sem nikdy asi nepotkala nikoho, před kým bych měla takovej respekt. Zajímavý.
„Jani...jakou má životnost ochranná helma? Teď nevím, jestli dva roky nebo tři.” Dolehlo ke mně odněkud z planety Země.
Koukali na mě s majitelem, a já sem udělala vševědoucí „Ééééé....cože?”
Kurva piča! Dyť já sem běžně úplně normálně chytrý člověk! Co se to sakra děje?
Po hodině to bylo hotový.
Celou cestu zpátky sme zpívali. A taky sme si zatančili. V autě. Mazec.
Jak sme se blížili k Brnu, tak sem ztichla. Zabořila sem se do sedadla a chtěla sem nebýt.
„Co je? Bojíš se?”
„Brna? Jo.”
„Počkej otevřu okno aspoň. Hele, vítr.”
Ani vítr tomu nepomohl. Cítila sem se pěkně na hovno. Moc rychle to uteklo.
Dojeli sme k práci. Vzala sem si noťas akorát, abych mohla doma čučet na filmy, a zdarec párek.
Venku se mě zeptal, jestli nechcu hodit domů. Ale já sem řekla, že né, že to kdyžtak zvládnu. Protože sem chtěla chodit. Protože sem měla vztek, že su zpátky v tom zkurveným zapadákově, a nedalo se s tím nic dělat, leda to rozchodit. A tak sem pochodovala s noťasem přes celý město, a dobře mně tak.
Doma sem se cpala burákovým máslem a přemýšlela sem, proč musím být takovej trapák, a pak volala Sima, že dělá v baru, a jestli nechcu přijít. Všechno bylo lepší, než sedět doma a vymejšlet. Takže sem přišla na zahrádku, kde dělala. Oslava narozenin. Zřejmě osumnáctých, podle toho, co tam bylo za lidi. Malý kuřata. Čtyři hodiny sem seděla na baru, čučela sem do louče před sebou, upíjela sem svoje zvětralý pivo a vůbec sem nemluvila. Ve dvanáct jí skončila směna, a tak mě odvezla dom. Zapomněla sem zaplatit.
V sobotu sem hlídala našim psa, kterej mi poblil obývák. Daleko lepší bylo, že se mi vrátila Anička z dovolené v Řecku. Konečně měl život zase smysl.

Stavila se ke mně v neděli Evka, neměla kde spat, tak u mě jasnačka, rozvalily sme se na balkoně s vínem a vykecávaly sme do noci. Za měsíc odlítá na Zéland.

Ve středu byl v práci úžasný den. Nešla sem na oběd, a tak si ke mně Peťa donesla jídlo, seděly sme a kecaly, a já sem řekla, jak byl fajn výlet na školení, protože sem se konečně dostala pryč, hurá, a vykládala sem o polích, lukách a lesích tam venku, a Peťa mi řekla, že má volňas do westernovýho městečka, a tak někdy o víkendu vezme auto, vemem Aničku a tradá pryč, a to bude teprv výlet, to uvidíš!
Po obědě byla objímací hodinka, všichni se objímali a říkali si, jak se mají rádi, což je spontánní akce, která je následkem toho, že se máme prostě rádi, a já sem tupě seděla a hleděla a pak sem si postěžovala, že tam sedím jak troubelín, a nemám žádnýho objímacího kamaráda, a Saša, ta dobrá duše, která v těžkých chvílích hraje na harmoniku, ke mně přiběhla a objala mě, a Michal z obchodního šel spravit kliku od kanclu, která mi běžně zůstávala v ruce, abych měla radost. Pak Saša s Michalem odjeli, a když se vrátili, dovezli mi obrovskou kytici růží, prý aby mi nebylo líto, že se ke mně nikdo nelísá, abych z toho nebyla smutná, že mě mají přece taky rádi. Byla sem tak zaskočená, že sem se rozklepala, a skoro sem se rozbrečela. Moc emocí na takovýho joudu, jako sem já.
Odpoledne se vrátili technici z cest. Pepa křičel už ode dveří: „Kde je moje milovaná kolegyně?” A hrnul ke mně „aby sis nestěžovala, že tě nikdo nepochválí, du ti říct: Seš boží!”
To byl teda den! Na domečku vládne love & peace.
Mám ale blbou zkušenost, že když je něco moc boží, vzápětí se to musí posrat.

Ve čtvrtek nastal problém s předáním složek, protože sme je nutně potřebovali, ale Honza měl spoustu práce a neměl vůbec čas se za nama stavit. „Tak buď tady budu na něho čekat do večera...” Vypočítávala Radka „...nebo budu muset jet za ním, ale mně se teda nechce na hasičárnu.”
„Na hasičárnu?” Ožila sem při zalívání kafe. „Radko, jedem za hasičama, prosím prosím prosííííím!”
Ještě chvíli se bavila pohledem na moje poskakování a pištění, smála se a pak řekla: „No tak teda jo, ty blbče.”
Radka je totiž taky boží. Bývalá barmanka. Když se nasere, při rvačce vykusuje borcům kusy zad. To jako fakt, nedělám si prdel.

Jenomže nakonec předání složek zůstalo na mě, protože jaksi moje nadšení pro hasičárnu nikdo nesdílel. Chtěla sem se stavit rovnou po práci, jenomže Honza nebral telefon, což znamená, že je na zásahu, a tak sem se rozhodla jít na pivo a čekat. Radka s Vlaďkou šly na pivo se mnou, ačkoliv měly v plánu „vůbec nepít" a tak sme seděly ve městě na zahrádce a lily sme do sebe škopky. Kolem furt houkaly houkačky, protože vedro jako prase.
„Mně fakt nedělá dobře vědět, že je na zásahu.” Přiznala sem. Holkám to taky nedělalo dobře, a tak sme čekání na telefon trávily popíjením a vtípkama, jedno pivo, druhý pivo, holky pak začly klopit panáky. A pak zavolal, že je zpátky na stanici, a můžem přijít.
Takže sme se vrávoravě zvedly, já sem se vyhlásila kapitánem celé akce, protože sem byla nejmíň našrot, moje skóre činilo necelý dvě piva, jenomže i to mě dokáže sejmout, a šly sme na hasičárnu.
No teda, tam to bylo ale super. Vyzvedl si nás, s úsměvem, jako dycky, a když viděl, v jakým sme laláči, tádydá „já su kapitán téhle akce...” blekotala sem „...a chcu vidět kapitána hasičárny”, smál se ještě víc. Vlaďka porušila pravidlo jedna, nikdy se na nic neptat „A kde ste teďka byli, co ste dělali? Kde ste zasahovali?”
„Hasili sme školku, a takle sem odnášel v každé ruce osum děcek.” Smál se. No, to je tak, se na něco zeptat. Z toho už su taky vyléčená. Vzal nás na balkon, že si tam zapálíme.
Hlavně že sem měla podpatky. Zakopla sem a málem sem přeletěla zábradlí.
„Kam deš?” Smála se Radka.
„Jani pokud možno, snaž se zůstat s náma nahoře.” Řekl Honza. Pak zakřičel do prostoru „akce bouře” a dole se to začlo míhat. „Chtělas vidět kapitána? Tady je, teď de...nahoru.”
Takže si tam stojím, kouřím, a najednou taková sprcha. Vylili na nás zvrchu kbelík vody. Kapitáni. Teda, respektive na mě. Holky stály v suchu u zdi a smály se až nemohly. Honza dělal, že za akci bouře vůbec nemůže, já sem brouzdala ve vodě a smála sem se jako retard, jedinou starost sem měla o foťák, kterej to ale statečně přežil, akorát si vypl blesk. Bezva akce, gut.
Pak nás vzal na auta. Tyjo, takový mega stroje. Obrovský.
„Jani vlez si tam a vem si helmu.” Řekl mi, když viděl, jak nadšeně poskakuju u aut. Vlezla sem teda do auta, wow, sedím v hasičským autě! „...a teď pusť blikačky. To šedý tlačíko na panelu před tebou... Jani! Na panelu před tebou...díváš se na to... nó... výborně. A teď zmáčkni to tlačítko HORN vedle.”
„To jo, a začne to houkat.”
„Né, nezačne, neboj.”
Spustilo to randál jako Tripody ve Spílbergově filmu. Tfuj, sem se lekla. Pak si za mnou vlezla Vlaďka, nasadily sme si přilby a zkoumaly sme auto. Pak sme si přelezly do daleko většího vyprošťovacího auta. To teda bylo něco. Potom sem chtěla, aby někdo sjel po tyči, a Honza řekl někomu na službě, aby sjel po tyči, chlapec si bez řečí oblíkl bundu, a sjel. Byla sem maximálně nadšená.
Takle sme tam strávili něco přes dvě hodiny, pak sme šli ještě ven, kouřit, a vykecávat.
Naprosto skvělej, skvělej večer.

V sobotu vzala mamka Aničku na koupák. Já nesnáším koupáky, protože nevlezu do vody se zpocenýma a kdovíco lidma, to je pro mě prostě nepředstavitelný ekl. Takže sem vyrazila do Bílovic. Vedro, nevedro, prostě du. Všechno šlo jako po drátkách, skvělý krásný den, měla sem dobře našlápnuto, v bezvadné kondici, sluchátka na uších a valím, lesama, kolem zahrádkářských kolonií, kde věčně nikdo není. Pryč od lidí, hlavně.
A najednou bum prásk, rana jako prase, a najednou sem ležela na zemi. Vůbec sem nevěděla, co se děje, akorát sem měla starost o sluchátka, protože ležely kus ode mě. Určitě se rozbily, říkala sem si. Proč v krizových chvílích zachraňuju hlavně techniku, nevím. Bylo mně blbě. Rozhlídla sem se kolem. Kus ode mě čučel cyklista. Kterej mě srazil. Aha.
Byla to fakt pecka, chvilku sem nemohla popadnout dech, a pak sem se dívala na to zmrda, kterej si zkontroloval kolo a ujel. Když sem začla normálně dýchat, posbírala sem sluchátka a snažila sem se postavit. Z ruky mi tekla krev až po zápěstí. Jenom odřenina, nic se nestalo. Sluchátka fungovaly. Doběhl ke mně ňákej zahrádkář, kterej to viděl, a teď mám trochu okno, na něco se ptal asi a já sem mu řekla, že su v pořádku, sesbírala sem se a odplazila se o kus dál do křů, abych si polila ruku vodou, jenomže to byla pěkně blbá na hovno akce, protože sem vyplýtvala pití. Bylo mně čím dál hůř, moc sem nemohla dýchat a uvědomovala sem si, že su v šoku a tak trochu v prdeli. Klid, mysli. Vzpomněla sem si na všechny zásady první pomoci, na který vypisuju směrnice, oloupala sem z tlustých tyčinek, který sem měla náhodou sebou, sůl, kterou sem snědla a zapila to zbytkem vody. Neměla sem kapesník, tak sem si na krvácející ruku přimáčkla ponožku, protože ponožky nosím dycky sebou, kdyby náhodou byla zima. Bysme měli.
Zkontrolovala sem krizový telefon, který musím nosit sebou, kdyby někdo potřeboval hlásit pracovní úraz, nebo požár, nebo něco. Byl v pořádku, radovala sem se. Tak hlavně že se telefonu nic nestalo. Člověk v šoku asi dělá různý věci.
Cesta zpátky by trvala do kopce dvě hodiny. Cesta dopředu po rovině hodinu a půl. Chtěla sem někomu zavolat, ať pro mě přijede, ale pak sem si uvědomila, že by mě tady nikdo nenašel.
Sebrala sem se teda a šla. Měla sem naraženej bok, asi místo nárazu kola. Cestou kolem mě projel ten zahrádkář v autě, asi mě hledal. Ptal se, jestli nepotřebuju pomoc. Řekla sem že ne, že su v pořádku, a poděkovala sem mu za starost. Protože já si nikdy nedokážu říct o pomoc. Nikdy, nikde, nikomu. Následně sem zase zapadla do křů, kde sem brečela bolestí a bezmocí.
Myslela sem, že fakt nedojdu. Ale došla sem. Hodina a půl cesty. Dokonce sem dojela k našim. Nevím jak. Teprve tam sem se složila. Klepala sem se, blbě se mně dýchalo, bolest všech natlučených míst se projevila naplno, fakt mně bylo na hovno, ale najedla sem se, pak sem si šla lehnout, pak sem vzala Aničku a jela sem dom. Spat.

*********

Dodatečně ještě jednou velký dík Bertovi za to, že mi přesunul archiv ze starýho blogoviště ;)