Svatá trojice

Vánoce sem přežila. To je tak jediný, co o tom můžu říct. S Aničkou sme nazdobily stromeček, dokonce sem koupila cukroví, i když ho nikdo nejí, ale atmoška je atmoška, že. Anička dostala spoustu dárků, nejlepší byl můj Roboman, kterej ji dokázal zajímat celý dva dny.

Myslela sem si, že Anička už je dost velká na velkou pravdu, a tak sem se to snažila vybalit…

„Mami, děcka ve škole říkají, že Ježíšek není.“

A teď nastal zlomový okamžik odhalení toho, že dospělí vlastně lžou, všichni lžou, vítej do krutýho světa, a tak sem se snažila strašně krkolomně vysvětlovat… „no a to je taková pohádka, víš, on prostě není.“

Dala si ruce v bok, varovně zvedla prst a laškovně řekla: „Mamko! To ti někdo řekl pěkný nesmysl, a ty tomu věříš. My s Ježíškem víme, že jsme.“

Donesla mi do postele talíř s chlebíčkem „aby ti to nebylo líto, že ti lžou.“

Jeden večer sme se vydaly se Simou do baru. Oslavovat. Protože Simu opustil motorkář, zažily sme si spolu osamělý brečící večírek v kuchyni, s flaškou vína. Sima se s tím nemazala „Tak teď sem sama, mám akorát tak tebe, kurva, posranej život!“

No a pak se motorkář vrátil, Sima si uvědomila, že ho miluje, a já fakt nevím, která situace byla horší. Takže chtěla vyrazit někam na oslavný večírek. No proč ne. Chtěly sme jít za barák, do sportbaru, jenomže tam zrovna probíhal hokej, bar byl plnej hulákajících sráčů, a tak sme skončily o kus dál, v něčem, co vypadalo jako zájezdní hostinec. A tam hokej běžel taky.

Simě zase začly chodit esemesky.

„Co to zase je…?“ Kroutila sem hlavou. „Neviděli ste se náhodou doma před deseti minutama?“

„Ale prosimtě, nefrflej, to ty nemůžeš pochopit.“ Mávla rukou, a datlila mesu. „Teď je to všechno boží, dovolil mi jít s tebou ven, a to dokonce věděl, že du s tebou!“

„Ty jo, měl by mít svatozář, nebo tak něco.“ Napila sem se piva. Došly mi cíga, sakra.

„Podívej, já vím, že to nechápeš. Myslíš si, že su slaboch, a že neumím být sama, a já nevím co. Ale počkej, až se jednou zamiluješ, počkej si, počkej, pak spolu budem někde sedět, budeš vypisovat deset esemesek za hodinu, a já ti pak řeknu Vidíš, takový to je…“

„Tak jako nemyslím si, že bych komukoliv vypisovala deset esemesek za hodinu, za prvý mi to připadne trapný, zadruhý ani nechápu, co na tom jako má být zábavnýho někoho každou minutu kontrolovat. Fakt, u mě přes čáru.“

„Seš prostě úplně pokažená, nikdys neměla dobrýho borca. Když už někomu máš říct, že se ti líbí, ó můj bože, ten trapas, tak se zasekneš  jak výtah. Jestli máš ňáký city, tak se to z tebe mačká hůř než ztvrdlá pasta. Do prdele dělej ze sebou něco, zasekla ses někde ve dvanácti!“ Napila se vína, a dodala. „Víš, že tě mám ráda, ale sereš mě!“

Řekla mi, že Efa se rozešla se svým bývalým, že ho nechala odvízt švestkama, a zavřít, a když se vrátil, tak ji chtěl podpálit aji s bytem, ale ona mu to prominula, vzala ho zpátky, a doufá, že bude líp, protože von už chodí na léčení.

Zbytek večera sme strávily tím, že mi Sima vykládala, jaký to bude, až se zamiluju. „A pak to všechno pochopíš.“

Pochopila sem, že láska je dobrý alibi, a dá se za to schovat ledacos. Vlastně úplně všechno. „Tak jasně, že někomu vlezeš do mejlu když chceš vědět pravdu, to je normální. To zamilovaný lidi dělaj…“

A z lásky  se taky páchají vraždy. V pořádku.

Druhej den večer volal Pepa. Chtěl vědět, jak trávím vánoční dny volna.

„Jak asi, celý dny ležím v posteli, čumím na filmy a mám dojem, že už sem viděla všechny na světě.“

„Máš úplně blbou náladu, jak tak slyším. Pusť si ňákou romantickou komedii.“

„Romantickou komedii? Všichni kolem mluví o vztazích, nevím o čem mluví, nerozumím tomu. Nerozumím asi vůbec romantice, a nerozumím vztahům, a nerozumím, proč lidi mají rádi, když z nich hormony dělají blbce. Připadá mi, že nerozumím vůbec ničemu, já se mezi lidi nehodím.“

„Ale hovno.“ Zasmál se. „Hele, vidím že potřebuješ rozesmát. Tak jo, teď udělám klasický trapnoslib, poďme si slíbit, že když za pět let-„

„Né proboha né!“ Smála sem se, až sem se z toho zalomila a křuplo mi v zádech.

„…takže když k sobě nenajdem za pět let vhodný partnery, tak se vezmeme.“

„Mcháá! Budem vědět, že se vlastně nechcem, ale že sme na sebe zbyli, protože sme dva největší lůzři všech dob, a budeme s tím žít celej život. Já tě žeru, to mě fakt rozesmálo.“

Trapnosliby sou boží.

Vůbec ale boží nebylo, když sem se vrátila do práce. Saša se musela přestěhovat do spodního kanclu, prej abysme nedělaly bordel. Vedle mě si sedl Radim, bohudíky, a naproti mně Brožová dáma, což je typ úřednice, přesnej typ těch divných ženských, co nosej brože z moduritu. Věnuje se jenom a jenom práci, vůbec nemluví, což je asi dobře, a myslí si o nás, že sme retardi. Což asi sme.

To se všechno dalo přežít, horší bylo, když mi definitivně došlo, že mi chybí hasič, chyběl mi strašně, stála sem ještě pár dní setrvale u okna a vyhlížela auto, ale nepřijel, protože už u nás nemá práci. Pak sem přestala vyhlížet, všechny přijíždějící auta už mi byly jedno. A pak sem dostala hroznej vztek, protože v celé té sérii lidí, kteří mě opuštějí, bylo tohle to nejhorší.

„Já už prostě nemůžu!“ Zakřičela sem jeden den na Radima. „Zkurvená zkurvenost, vole, zkurvenej život!“ A šla sem si sednout na zahradu na zídku, a bylo mně jasný, že mě už nikdo nesundá, tentokrát ne. Byla mně zima a přála sem si být takovej ten vrabec, co sedne Mrazíkovi na berlu mrazilku a zmrzne, a nemusí mu být po nikom smutno, prostě seš led a zdarec.

Odpoledne sem musela jít na kosmetiku, a kdybych před týdnem nedonutila kosmetičku, aby kvůli mně odložila odjezd do Prahy, tak bych tam vůbec nešla. Udělala mně krásný dlouhý superřasy, ale bylo mně to jedno.

Radim se Sašou mě vyzvedli v kosmeťáku, a vtrhli sme se do víru velkoměsta. Teda, Radim se Sašou vtrhli, já sem se ploužila jak pluh.

Sedli sme si do Vačice, a sotva sme se usadili a vyndali na stůl všechen bordel, přišla pinklice, že „tady se ale nekouří“ a tak sme si museli přesedat. V tomhle sou hospody teďka úplně zákeřný.

„Kurva, ani si neumíme vybrat dobrej stůl.“ Kroutila sem hlavou. „Sme největší lůzři všech dob.“

Přesunuli sme se teda k jedinýmu volnýmu stolu s popelníkem, přesně před mega obrazovku… kde běžel hokej. Do prdele. Objednala sem si hned pivo a panáka. Panáka sem neměla už zhruba půl roku, takže tohle prostě nemohlo dopadnout dobře.

Saša se mě snažila povzbudit „Tak máme aspoň sebe, hele, máš nás … Radime nečum na ten hokej, dělej, řekni, že sme tady… nó, bože, chlapi! … divej, furt je eště dobře, práci máme, nakonec sme zůstali všichni tři, no, hasič je pryč, pravda… Radime přestaň do mě kopat!“

„Hele, já vím, že se snažíte.“ Podívala sem se na Radima, kterej zíral na hokej. „Teda Sašo, ty se snažíš-„

„Já se taky snažím, tě rozveselit.“ Radim se na mě konečně otočil. „Dáme si panáky, hééj haló!“

Pinklica nám donesla panáky, jakési hruškovice nebo co, a od vedlejšího stolu na ni zahulákal týpek „haló, slečno, doneste nám šampaňský, právě sem se dozvěděl, že se budu ženit!“ Pištěl pyšně a žmoulal ruku rozzářené slečně.

„Do prdele.“ Vypadlo ze mě. „Sme jako v ňákým posraným romantickým filmu. Nepřipadá vám, že všichni lidi kolem sou šťastní, a my se v tom furt tak jako plácáme?“

„Už to blbý období trvá moc dlouho.“ Řekla Saša. A taky věděla o čem mluví, protože se rozešla s borcem, umřel jí pes, rozmlátila fax, nabořila auto……. A zjistila, že jenom tak nemůže vypadnout z pronájmu, kterej připomíná folsomskou věznici, kde žije s jakýmsi bengálcem, protože by se musela vyplatit, a na to nemá prachy.

Saša nás opustila někdy v deset, že de lozit po střechách. Zůstali sme s Radimem sami, a dali sme si panáka.

„Já ti závidím, že je ti všechno jedno.“ Řekla sem. Rukou sem si podpírala bradu, a vlastně mně všechno bylo taky jedno. „Nemáš nikoho rád … to je boží.“

„Jasněže.“ Zasmál se. „Proto tady trčíme.“

„Trčíme tady proto, že sem ti koupila panáka. Jinak bys tady nebyl.“

„Tak jasně.“

Radim je boháč. Zdědil spoustu nemovitostí. Je mu to jedno. Věčně nemá prachy. Když dostane výplatu, jde do klubu, tam to rozfofruje, a druhej den je nešťastnej „už nic nemám, celej měsíc nemůžu nikam jít, su odsouzenej k měsíční nudě, kurva, nemáš cígo?“

Rozhodla sem se pokračovat do Karibiku, protože Radim řekl, že je nametenej jak nudla, a dál nejde, protože by to nedal.

„Tak já du sama.“

„Prosimtě, neblbni.“ Přemlouval mě ještě před vchodem. „Hele vím, že ti není zrovna dobře, eště uděláš ňákou blbost. Jdi domů.“

Objala sem ho. „Čau.“

A vydala sem se do Karibiku. Na baru sem si vyzvedla Frisko a ferneta, sedla sem si ke zdi, a propadla sem depresi. Takle sem tam seděla asi dvě hodiny. Friska a panáky. Noaco. Cítila sem se úplně  na hovno.

Pak sem se rozhodla jít na rozjezd, a cestou sem potkala kostel, vešla do mě nějaká spirituální nálada, a duchovní osvícení, jakože všechno utrpení má třeba vyšší smysl, a tak sem chtěla jít do kostela, zdálo se mi to jako výbornej nápad, ale měli zavřeno. „Ale já sem vám chtěla říct spoustu věcí!“ Řekla sem všem svatým, a kopla sem do dveří. Tak za tohle přídu do pekla, to je bez debat.

Druhej den mi volal Radim hned ráno, jestli žiju. Zkontrolovala sem stav. Zjistila sem, že jo. A pak volal Pepa „slyšel sem, žes byla sama v Karibiku.“

„Jo, to je dobrý, měl bys to taky zkusit.“

„Hele, přestaň dělat ramena, když de člověk sám do baru, tak je úplně na dně, to už vůbec nemluvím o tom, když de někdo sám do Karibiku. Mám si dělat starosti, nebo co?“

„Ne, v poho.“

A pak volala Saša, že jestli mi není dobře, a su na úplným dně, jak říkal Pepa, tak se za mnou může stavit.

Tímto sem zjistila, že Svatá trojice nesídlí v kostele, ale zachraňuje mi život úplně normálně, úplně každej den. Tři svatí.

Bohudíky.