neděle 23. března 2014

U domečku teče říčka, umrlcovi sklaply víčka

 Ačkoliv byl začátek mýho novýho života v ohrožení, v březnu sem nastoupila do svojí nové práce. Sbalila sem si věci do novýho života, což byly dva hrnky na kafe, plakát s liškou, lžička a repráky, naházela sem to do sportovní kabele, která se u mě objevila bůhvíproč, protože nesportuju, zavolala hasičovi, hasič přijel a v neděli mě odvezl aji s kabelou do nové kanceláře, kterou pro mě vybudoval, otevřel dveře, řekl „tak tady to je“ a já sem řekla „wow“, protože tam bylo úplně všechno, od sponek na papír až po laminovačky, taky počítač, co už měl nainstalovaný všechny programy, koberec, místa habakuk, a světlo. Hodně světla. Všechny možný papíry, folie, sešívačky, lepidla, složky, šuplíčky, korektory, fixy, pastelky, tabule, nástěnky, odkládací prostory, a tyče na záclony. „Ty vole“ řekla sem na to. Byl to úplně ten nejlepší kancl, co sem vůbec kdy viděla. A taky tam byly repráky.
„Já mám svoje“. Oznámila sem hrdě.
„Proč. Já sem ti říkal, že tady budeš mít všechno.“ Rozhodil rukama. „No nic, zabydli se, já du k sobě, pracovat.“ A odešel do svýho kanclu na konci chodby. Tam taky přebývá jeho mamka, protože je účetní, a nemá vidět podlahu, protože podlaha je celá zaskládaná papírama. Řekla sem si, že to u sebe udělám taky tak.

V úterý sem se vydala do staré práce podepsat ňáký hovnožroutský papíry. Nechtělo se mi do hnízda sráčů ani omylem, a k mojí smůle tam byl eště ke všemu šéf, kterej byl nasranej, protože sem s nima prý vyjebala, když sem onemocněla a nezaučila novýho člověka, noaco. 
Nikola dělala, že mě ráda vidí, ale já sem se ani nesnažila předstírat, že se eště někdy sejdeme, jak se to zřejmě dělá, cítila sem jenom velkou úlevu že na ni nebudu muset každej den zírat, a že nebudu muset poslouchat kecy rozmazlenýho spratka, jako třeba „včera jsem byla s přítelem v kině, proč si nezajdeš do kina, dyť to nestojí tolik, mi neříkej, že nemáš tři stovky na kino, tak takhle bych žít teda fakt nechtěla“.  Pořád mi musela dokazovat, že je lepší, protože má víc peněz a víc věcí, víc hader a pero Parker, a mě takoví lidi úplně otravujou, protože nevím, proč vynakládají tolik energie na tolik zbytečných řečí, já z toho stejně časem slyším jenom šum. Myslím, že lidi moc mluví.

Podepisovala sem daňový přiznání, mluvila se svou náhradou, která seděla na mým místě, a dělala mou práci, a já sem se jí zeptala, jestli se bude starat o mou kytku, nebo si ji mám odnýst, protože kytka byla to jediný, na čem tam záleželo, a ona řekla, že jo, že se o ni bude starat, ale mně stejně bylo líto ji tam nechat, protože celý dva roky to byla moje kamarádka, celý dva roky byla jenom zelená, a až poslední měsíc vykvetla, těšila se, že pudem jinam, jenomže já sem ji nechtěla tahat vlakem, a tak sem usoudila, že bude nejlepší ji tam nechat. Cítila sem se jako hajzl.

A pak přišla Petra, asistentka manažerka, a řekla, že mám podepsat ty papíry a odejít, hned, protože šéf mě na firmě nechce, zkrátka mám vypadnout.
„Tak já to nebudu podepisovat na schodech ale!“ Křikla sem do vedlejší kanceláře. Aby bylo jasno. „Snad přežije těch deset minut, než vypíšu daňový přiznání, ne?“ Kroutila sem hlavou.
Odevzdala sem klíče, vzala si mikinu, rozloučila se s kytkou, a zdarec párky.

Šla sem do baru. Sedla sem si na bar, co bývá otevřenej už od rána, díkybohu, a dala si kafe. Pěkně mě sralo, že sem tam nechala tu kytku, byla sem z toho docela rozhozená, tak sem zavolala Radimovi, protože sem tušila, že bude někde poblíž.
„Čau more, seš tady někde? Sedím naproti Námořníka.“
„Jo, dojdu.“

„Proč nejseš v práci? Zas nemáte kšefty?“ Chtěla sem vědět když se utábořil vedle mě na baru.
„Né, já su na neschopence. Mám teplotu.“ Už sem k němu napřahovala ruku „Ne, ne! Nešahej na mě!“
„Promiň, já sem zapomněla, ty seš bezdotykáč.“ Smála sem se. „Ale jo, vypadáš ňákej červenej. Dáš si pivo?“
„Jasně.“
Sotva postavili pivo na bar, volal hasič, jestli su v kanclu. Řekla sem, že ne, protože sem šla vyřídit papíry, přece, a teď su v baru, protože mě vyhodili z domečku, a já sem tam nechala kytku. Řekl, že pro mě přijede.
Řekla sem Radimovi „to sme si teda moc nepokecali“, Radim prskal, že „já za tebou du s teplotou, a ty toto….“ Zaplatila sem mu pivo, abysme si byli kvík, a vyšli sme ven z baru, a to světlo mě málem zabilo, musela sem si nasadit sluneční brýle, protože je jedno, jestli člověk v baru stráví noc nebo půl hodiny, prostě vylízt na denní světlo je na posrání.
Hasič mě vyzvedl, a byl vytočenej, co sakra dělám v baru, mělas jet do práce přece, a já sem si říkala, že je to prostě blbej den, a eště sem opustila kytku. Pršelo. Bylo to takový smutný.

Jedno odpoledne sem potkala bláznivýho Pána draků, tentokrát neslintal.
„Už na tobě nezkouší žádný léky?“
„Já si myslím, že je nepotřebuju, já mám totiž pocit, že mi patří celý vesmír, já jsem součástí všeho, a zároveň mi to patří.“
„Bezva.“ Pánovi draků normálně upřímně závidím.
Šli sme si sednout na protiatomový kryt a zírali sme na smogovou situaci na protějším sídlišti.
„Já jsem ti složil básničku.“ Zadíval se přes svoje brýle s kostěnýma obroučkama do dáli. „A teď ti ji povím, a draci taky.“
„Poďte na to.“
Básnička zněla asi takle: U domečku teče říčka, umrlcovi sklaply víčka, v domě hoří už jen svíčka, kluk brečí, že nemá strýčka, zbyly po něm jenom trička.
Mělo to několik slok podobnýho ražení.
Smála sem se až sem se skoro udusila. „Wow“ Utírala sem si slzy smíchu. „Ještě jednou.“
A Pán draků mi to opakoval, furt dokola, a já sem se smála, bylo to fajn odpoledne, a pak si postěžoval „Já už nechci chodit na skupinky, protože vůbec nerozumím lidem.“
„To já taky ne.“
„To jako opravdu? Ty přece nechodíš na skupinky.“
„To je jedno.“ Mávla sem rukou. „Můžem tady ale houpat nohama, nasrat na skupinky.“
A Pán draků se smál neskutečně dlouho, a já už sem pak musela domů, a tak sem řekla „Do příště chci novou básničku.“
A Pán draků řekl: „Já ti ňákou vymyslím, tak ahój“. A šel zase korzovat někam k obchodu, protože asi nemůže dom.

Anička byla zase nemocná, a tak byla u Huga, protože byl taky nemocnej, páč na metaláckým koncertě sebou škrábl o zem, odřel si nohy a ruky a dostal otravu krve. Sdělila mi to jeho přítelkyně, která mi přišla odevzdat Aničku z víkendu, taková milá holka, řekla sem jí, že je blbej, aby to věděla, ale ona se smála, že se o něho postará, protože ho má ráda.

A tak sem jeden večer vyrazila s Radimem na večeři, protože sem si vzpomněla, že sem dva dny nic nejedla. Chodili sme po městě jak játra a nemohli najít místo k sezení, „kurva práca“ nadávala sem „jak je možný, že v úterý v šest večer nikde není volno? Posraný Brno“. Až sme nakonec zakotvili v hospodě u červenýho kostela. Dala sem si tatarák, a to teda bylo něco!
„Můžem mluvit“ Řekla sem, když sem dojedla, a poznala co je skutečný štěstí. Po dvou dnech hladovění do sebe nacpat tatarák, to teda wow.
„Proč nejíš?“ Ptal se.
„Není kde a není kdy. Někdy na to prostě zapomenu, no. Moc práce.“ Naposledy sem byla na obědě s hasičem a jeho rodičema, ale to sem si dala jenom polívku, protože sem se předtím neprozřetelně nacpala věnečkama. Já husa hloupá.
Radim byl nervózní, pořád čekal na ňákej telefon. „Má mně volat šéf, jestli zítra dostanu prachy.“
„To je jedno, stejně je rozfofříš během dne, a pak mít zase nebudeš. Nevím, proč se nervuješ, de o jeden den.“ Rozumovala sem.
„Už sem nedostal výplatu tři měsíce.“
„Děláš zadarmo? Ty seš Forrest Gump. Proč si nenajdeš něco jinýho?“
„Když mě to baví. Já to chcu dělat.“
„Ale tak to dělej někde, kde za to dostaneš prachy, ne?“
„Na stavbách je to všude stejný.“ Trhl ramenama a zkontroloval telefon, jestli za tu minutu třeba nemá zmeškaný hovor.
Povídala sem mu o svojí nové práci, o tom, jak su v kanclu sama, jak na mě nikdo nemluví, po ránu na mě nikdo nečumí, nikdo se neptá, když si donesu jídlo „co jíš, proč jíš, tys vařila? Tos koupila? Kdes to koupila? Kolik to stálo?“, úleva největší prostě, nemuset poslouchat lidský šum. „A teď můžu být klidně psychouš, zalezlej ve svojí světelné kukani, s nikým nemusím mluvit, nikdo mi nezírá přes rameno, dělám práci jak chci, a dělám ji dobře, a miluju ten kancl každej den když tam přídu, řeknu: Dobrý den miláčku kancelářu.“
„Ty seš fakt ujetá.“
„Jo.“ Napila sem se piva. „Protože už můžu.“
„Ale když sme dělali spolu, to ti nevadilo, ne?“
„Ne, to mi nevadilo, vzhledem k tomu, žes celou dobu hrál hry a nemluvil.“
 „Saša mně předevčírem psala, že se jí o mně zdálo.“ Zapálil si cígo a zkontroloval telefon.
„Jo? A co se jí zdálo? Měli ste sex?“
„Leda ve snu, ty blbko, nevím, neříkala.“
Seděli sme tam eště ňákou dobu a čuměli na televizi. Byl tam ňákej herec, co vypadal jak mrož a ani za boha sme si nemohli vzpomenout, jak se menuje.
„Sme vypatlaní.“ Uzavřel to Radim. „Dem ven.“

Koupili sme si lahváče a šli do parku, to už byla noc, a ještě byla zima, já sem seděla na opěradle lavičky a chtěla sem po Radimovi, ať mě vyfotí, ale on měl problém, že ho někdo uvidí s foťákem a bude trapas.
„Ty seš psychouš.“ Řekla sem mu na to.
„Vyfotil bych tě svým telefonem, ale to bych tě pak měl v telefonu.“
„Seš blbej.“ Kroutila sem hlavou. „Já si zapálím, protože mě nervuješ. Přestala sem kouřit, ale musím zase začít.“ Jako jo, lhala sem, nikdy sem vlastně nepřestala, jenom sem si to myslela, přes tu plicní anabázi. Ale sakra musím s tím přestat, říkala sem si když sem si zapalovala cigáro.

Celá věc se měla tak, že sem nekouřila asi týden, a pak sem zase začala, protože… nová práce a tak, důvod se dycky najde, ani hasič to nevydržel, kouřili sme před prací, u kanálu, a já sem byla celá modrá protože se mně špatně dýchalo, a on mi řekl „Nejvyšší čas přestat“ a pobaveně se na mě díval, zatímco kouřil, a já sem řekla „Ale tys taky říkal, že přestaneš“ a on mi na to řekl „Na mě se vyser“, hodil cígo do kanálu a tím sme domluvili. Velký plán nekouření v háji.

V sobotu sem se sešla se Sašou, šly sme na oběd, přišla sem zmáčená jak slípka, protože mě stihl brutální liják. Zírala sem do jídeláku „Musím si dat něco velkýho, myslím že sem naposled jedla v pátek oběd. Sušenky.“
„Tak to sme na tom stejně.“ Uklidnila mě. „Lozím na komíny, není čas. Teď třeba, si vyjedu na školení, někam jedu, vidím tam komín, tak na něho vylezu.“
Dala sem si noky s kuřetem a se špenátem. A kafe. A nealko pivo. A cígo.
„Ty kouříš?“ Zděsila se.
„Jo, protože su blbá. Nemůžu dýchat, je to v hajzlu. Musím s tím přestat.“
Najedly sme se z jednoho talíře. Mluvily sme o tom, že je čím dál těžší zařídit si štěstí. Saša bude mít narozky, dvacet sedum let, pustily sme se do bilancí.
„Tak ňák mám pocit, že můj život není v pořádku. Že to není tak, jak bych chtěla.“ Říkala smutně.
„Takovej pocit já už mám hodně dlouho.“ Řekla sem. „Ale z velké části je to tlak z venku, né co doopravdy chceš, musíš to rozkódovat. Musíš říct, právě teď, co chceš přesně změnit. Pak dojdeš na to, co je blbě.“
„Mě sere to bydlení, bydlím s pěti lidma, furt, už mi bude dvacet sedum, to už by měl člověk mít něco svýho, a ne bydlet ve squattu, ne?“
„To záleží na tobě. Né že jak bys měla bydlet, ale jak chceš bydlet.“
„Tak já chci svůj barák. Někde pryč z Brna. Někde v klidu.“
„Každej chce pryč z Brna.“ Úplně sem to chápala. Je tady moc lidí. „Můžeš si vzít hypotéku?“
„Teoreticky jo, ale to je hroznej závazek, uvázat se k baráku, jak pes k boudě, a pak se nemůžeš hnout.“
„Jo.“ Dívala sem se ven, furt pršelo. „A co bys chtěla dál?“
„Já nevím.“
„Nevím je nebezpečný. Musíš to rozkódovat. Úkol do příště.“ Dojedla sem noky. „Tfuj, teď dva dny zas nemusím jíst, dobrý.“
Obsluhovala nás servírka, která měla namalovaný oči do půl obličeje a kyselá byla jak šťavel. Nedaly sme jí žádný spropitný. Určitě nás proklela, cítila sem to v zádech, a jestli se začnou dít divný věci, budu vědět, že za to může kletba Namalovaných očí.

Když sme šly v dešti na hlavňák mluvily sme o tom, jak je čím dál těžší aby byl člověk šťastný, protože je to tou dospělostí, a dospělost stojí za hovno.
„Musí v tom být hormony.“ Mlela sem. „Nějaký hormony štěstí, co jako dítě máš, a pak se vytrácí po pubertě, protože když seš děcko, dokážeš se smát půl hodiny kočce, která si hraje s propiskou, když seš dospělák, tak tu tužku zvedneš, kočku odkopneš a brbleš, že chceš klid. Musí to být hormonama. Třeba dospělej člověk nemůže být šťastnej, myslím smát se půlhodiny kočce, nebo žížale, nebo jménu Vančura, protože se počůrá. Chápeš. Třeba to štěstí už pak není prostě možný.“
„Spíš je to tou unaveností, šetříš energii, nebo tak něco.“ Řekla Saša.
„Ale to souvisí, jako děcko máš energie milijon, dokážeš bez přestání skákat hodinu na posteli, a být neskutečně šťastná, proč to potom nejde?“
„Musí to mít nějaký vysvětlení. Nějaký přírodní zákon, musí to mít ňáký smysl.“
„Třeba to má smysl, aby ti nebylo líto, že pomalu umíráš. Jako že nikdo nechce umřít když se cítí šťastnej, tak se přestanou vyplavovat hormony štěstí, a když seš stará, všechno tě tak sere, že tě nemrzí, že umřeš.“
„A proč by přírodu zajímalo, jestli umíráš šťastná, nebo ne? To jí může být jedno.“ Řekla na to.
„To je pravda.“
Rozloučily sme se s tím, že po tom budeme pátrat, a já sem naskočila do šaliny, a říkala sem si, jak mi chybí vědecký rozhovory se Sašou. 

Sešla sem se taky s Kačkou, seděly sme za barákem na pivu, a Kača celou dobu řešila, jestli má jít na koncík, o kterým nevěděla, jestli se jí tam chce. Mezitím mně napsala Sima, jestli nepudu na pivo. Rok sme se neviděly. Popravdě sem ji ani vidět nechtěla, protože se na mě vysrala, řekla že patřím do psychiatrické léčebny. A já sem během toho roku zjistila, že mi vůbec nechybí, že su šťastná, že nemusím poslouchat, že můj život stojí za hovno, protože nemám chlapa. Což ona nemohla nikdy pochopit, že je to věc dobrovolnýho výběru, být sama.

Ale napsala sem ok, sedím na pivu, přiď. Bůhví proč sem to napsala. A když Kačka odešla, na ten koncert, tak přišla Sima. Byla tam asi hodinu. Půl hodiny vykládala, jak se seznámila se svým novým přítelem. Což bylo typický. Bydlí teď kus za Brnem, v jeho baráku, všechno je super a skvělý, a děcka ho mají rádi. Vlastně mi to přišla říct, aby uzavřela závody, kdo je na tom líp. Pořád závodila. Jenomže na to byla sama. Tentokrát taky. Neměla sem z ní vůbec žádnej pocit. Prostě nic. 

Zato sem musela aktivně vyřešit svůj problém s kouřením. Všichni kolem mě kouřili. Dokonce ti, co nikdy nekouřili, začali. Verunka mi v baru dala kokosovej doutník. Taky nikdy nekouřila.
„To není žádný kouření, to nesmíš šlukovat.“ Poučovala mě. „Jestli to vdechneš, Jano, tak se posereš.“ Jenom sem se smála.
Dýchalo se mi čím dál hůř, doktoři říkali, že su zdravá, a tak sem to musela vyřešit sama. Šla sem do lékárny a koupila si nikotinový náplasti. Uvalila sem pětikilo za náplasti na týden, no ty vole. A ty prachy byly největší hnací motor. Říkala sem si, že když sem utratila tolik, přece nezačnu kouřit, ne? První den sem si nalepila radši dvě, na každý stehno jednu.



neděle 2. března 2014

Plicní story

Od března sem si plánovala nový super život.  V práci sem si radostně balila věci, bez nějakých výčitek sem se těšila, že ty lidi odtama už nikdy v životě neuvidím, protože je to parta kokotů, teda kromě Saši, té mně bylo líto, a tak sem jí koupila čelovku na průzkum jeskyní. Byl přede mnou ještě měsíc,  kdy sem měla zaučit novýho člověka, předat práci a takový ty srance, ale bylo mně to všechno tak strašně jedno, protože sem si hlavně musela naplánovat, jak si koupím růžový Conversky, a velkou kabelu, kde budu nosit ty všechny důležitý dokumenty, když teď budu velká asistentka, velká hasičova asistentka, šalalí šalalá, taky si budu muset zopakovat řízení, kdyby k tomu někdy muselo dojít, a koupit si velkej hrnek na kafe. Lehkost bytí byla až nesnesitelná.

Přesto se první únorový týden táhl jako sopel. A pak sem jedno ráno vstala, a nemohla sem dýchat, nemohla sem se pořádně dodechnout, nadechnout, jakoby se mně plíce smrskly na polovinu a někdo na ně sedl. Nemohla sem dojít do práce. Když už sem seděla, myslela sem, že to přejde, ale nebylo to lepší. Bylo to pěkně na hovno. Motala se mně hlava. Bolel mě hrudník. Myslela sem, že chcípnu.

Po třech takových dnech sem navštívila obvoďačku. Už sem nemohla. Ta mně řekla, že je to od nervů, jenomže, vážení, takový obvoďácký triky já znám, jakože když nevím diagnózu, je všechno od nervů žejo, napsala mně Lexaurin, a taky žádanku na plicní a na ekg. Eště sem silácky vzdorovala neschopence, protože tu já si nemůžu dovolit, neschopenka mě dokáže totiž poslat na finanční dno, a já se plácám těsně nad ním. Zavolala sem na polikliniku, že mám žádanku na rentgen plic, jestli můžu přijít. Řekli, že za týden určitě. Fuck. Tak jestli budu týden čekat ale, tak bude po mně. Namáhavě sem se doplazila na zastávku šaliny, a tam sem sebou málem křápla, zatmělo se mně před očima a tadá, skoro mě to poslalo k zemi, ještě že sem se držela plotu. Vyhodnotila sem, že takový eskapády sou na hovno, moje hrdinství „nic se neděje“ je na hovno, to už si lžu do kapsy, protože se děje. Napadaly mě ty nejhorší věci, samozřejmě. A tak sem nejela domů, ale vpadla sem na první polikliniku, co sem měla po cestě, a šla sem na evidenci s žádankou o rtg plic, kde mi žena za pultem řekla, že se musím objednat, když chcu na ten rentgen, to není jako, slečno, lážo plážo, aby si sem přišel každej kdy chce. Taky mi vysvětlila, že doktorka, co má na starosti moji čtvrť, bude ordinovat až za tři dny… a  já sem se opřela o zeď, chytla sem se za hrudník a řekla sem: „Mně je jedno, kdo má jaký čtvrti, já se dusím, nemůžu dýchat, a asi brzo zkolabuju, tady.“ Oznámila sem, naprosto odhodlaná sebou seknout na zem, když to jinak nepude. Načež dáma zvedla kouzelný sluchátko, někam zavolala, a řekla mi, že jo, paní doktorka vás teda vezme, až se vrátí z oběda. Lehla sem si na lavičku. Bylo mně zle, opravdu hodně, hodně zle, ale kdybych věděla, co přijde, tak bych si uvědomila, že mně bylo vlastně ještě dobře.

Doktorka přišla, byla to taková starší paní, a poslala mě hned na ten rentgen plic. Když sem čekala, byla sem v čekárně úplně sama, v obrovské čekárně, kde byly bílý kachličky od země až ke stropu, vypadalo to jako v nějaký sanatoriu z první republiky, ne počkat …. jako z hororu, jako z psychiatrické léčebny pro blázny a malomocný, mříže na oknech, a kachličky, skoro i na stropě byly kachličky, podlaha byla imitace kamene, nebo to možná byl kámen. Strašný. Tam sem si uvědomila, že to je konečná stanice všech kuřáků. Tady čekáš na ten ortel. Je to jasný. Kulisy smrti nemůžou vypadat jinak. Vyjednávala sem s Bohem a s peklem zároveň. Jestli se ocaď dostanu, přestanu kouřit, I swear.

Jenomže ocaď se nedostaneš, tyvole, smáli se démoni, co mi skákali po ramenech a tlačili mi studený bílý kachličky ze zdí až do kostí. Pak přišel chlap, co strašně kašlal. Jestli nemám tuberu, tak tady ju chytnu na stopro, říkala sem si, zatímco sem opřená o kolena chytala poslední zbytky dechu. Pak mně zavolali, udělali rentgen, a znovu mě poslali čekat. Hlavně se nedívat na tu zprávu, říkala sem si, víš jak to je, kdeco tě zpanikaří, hlavně se nedívej, na rentgen, ani na zprávu, slib si to. Tak jo, slibuju.

Podívala sem se hned jak sem to dostala do ruky. Rentgen byl hroznej, jakýsi bílý cosi se rozprostíralo uprostřed hrudníku. Ve zprávě bylo napsaný, že se může jednat o sarkom. Sarkom nebo sarkoidóza. Bohužel mám zdravotnický vzdělání. Bohužel vím, že sarkom je zhoubný konec. Totálně sem zpanikařila na schodech, na opuštěné chodbě za špinavýma luxferama. Jo tak tohle je konec.

Doktorka mě vzala hned. Vůbec sem nemohla mluvit. Podívala se na rentgen a na zprávu. Pak se podívala na mě, a řekla: „Tak, změříme tlak“, načež zvesela vytáhla tlakoměr. Zírala sem jako péro. Jak jako tlak? Jako jak… jako není to do prdele jedno? Sestřička na mě mluvila, jakože uděláme spirometrii, jestli nemám astma. Hej jako není to jedno? Jenom sem čuměla. Možná že toho říkaly víc, nevím, možná se mnou něco dělaly, nevím, jenom sem zírala na ten rentgen, a pak ze mě vypadlo: „Proč tam píšou že mám sarkom?“
Doktorka, starší moudrá paní, pochopila, že su těsně před zhroucením. „No to ještě nevíme. To budem vědět až… víte co… vy se celá třepete.“
„Já su vystrašená jako králík.“ Přiznala sem.
„No.“ Pokývala hlavou. „Chtěla sem vás poslat na krev až zítra, ale to byste mi asi nepřežila, takže vás tam pošlu teď, a za hodinu budem vědět.“
„Za hodinu budem vědět, jestli mám zhoubný nádor?“
„To by se v té krvi ukázalo. Za hodinu budem vědět.“
Šla sem teda na odběr. Řekli mi, že si mám přijít pro výsledky za hodinu. Šla sem do kavárny. Hodina trvala sto let. Objednala sem si kafe, všechno trvalo jako věčnost, lidi jako by se zpomalili, i kouř z kafe se zpomalil. Zavolala sem Radimovi. Řekla sem mu, že čekám na výsledek, jestli mám raka na plicích.
A Radim na to řekl : „Víš co máš na plicích? Velký hovno leda.“
„Asi umírám.“
„Ty všechno zbytečně moc řešíš.“
Když hodina uplynula, šla sem zpátky, pro výsledky. Byly v pohodě. „Kdyby tam něco bylo, to bysme viděli na krvi.“ Ujišťovala mě doktorka.
„Co mně teda je?“
„To bude sarkoidóza. Asi. Pošlu Vás na bronchoskopii, tam se uvidí.“
Termín bronchoskopie domluvila za týden.

Večer volal Radim. „Bál ses o mě, co?“
„Ne, mě jenom zajímalo, jak to dopadlo.“
Radim kdyby jednou přiznal, že mu na něčem, na někom záleží, tak se snad přepóluje Země.

Druhej den mě odvezla Saša k doktorce, kde sem si nechala napsat neschopenku. „Máte něco na plicích? Zvětšený uzliny? To může být leukemie.“ Střelila zvesela od boku diagnózu a napsala mi neschopenku. „Za čtyři týdny na neschopence pak budete muset odevzdat toto“ Sunula ke mně nějaký papír.
„Já nebudu čtyry týdny na neschopence, rozhodně ne, já nastupuju v březnu do práce“ Oznámila sem přidušeně.
„Tak s tím vůbec nepočítejte.“ Setřela mě.
Přísahala sem si, že až bude po všem, změním obvoďačku, rozhodně. Zpátky mě vezl taťka, myslela sem, že cestu dám, že nebudu nikoho otravovat a hrdinsky odjedu trolejákem, ale jak sem vylezla z ordinace, začla sem zoufale lapat po dechu, a tak sem zavolala o pomoc, tady končí všechny frajeřiny.

Zavolala sem Edovi, že je zle, že asi umírám.
„Noaco, tak umřeš. Aničku dáš k nám, bude mně tady obdělávat zahradu, a budeme na ni brát příspěvky, za který si opravíme barák, takže když umřeš, všichni na tom vyděláme.“
Druhej den volal „Nakoupil sem párky, špekáčky, a maso na grilování, přijeď, musíme tě dát dohromady, maso je to, co potřebuješ, věř mi.“
Moji kamarádi jsou doktor House. Hasič se průběžně ptal, jak mi může pomoct, a když sem řekla, že potřebuju odvízt na vyšetření, tak nemohl, protože měl službu. Ale přestal kouřit, abych viděla, že to de. A zatím mně to de.

Týden sem ležela doma, stav se spíš zhoršoval než zlepšoval. A pak nadešel den D, kdy sem se vydala na bronchoskopii. V noci předtím sem nemohla usnout z představy, že mi budou dávat do plic kameru, ale všechny hrůzný představy, který sem během noci vytvořila, byly slabý čajík oproti realitě.
Nejdřív mi dali dva oblbovací prášky a injekci. Jako bylo mně to divný. Proč s tím dělají takový štráchy, když jde o bezbolestný zákrok, žejo. Pak mě dali na nějaký přístroj, ze kterýho sem musela dýchat výpary na umrtvení plicních nervů, asi půl hodiny. Situace začínala být značně dramatická, hlavně proto, že prášky a injekce na uklidnění jaksi vůbec nezabraly, a pak mě odvedli do křesla, který bylo uzpůsobený na mučení, byla tam doktorka a dvě sestry, a ty mě chytily za ramena, abych se nemohla hýbat, a povzbudivě se usmívaly, a doktorka mi stříkla do krku něco „na umrtvení“, řekla mi o tom, že to bude „trochu nepříjemný“ ale bylo to jako by mi hodila do krku napalm, kterej mi odstřelil krk a nemohla sem polykat, pak mi dala do pusy jakousi šablonu abych nemohla kousat hadičky, a pak mi dala hadici s kamerou do krku a já sem začla kašlat, zachvátila mě hysterie a panika, že tady určitě umřu, protože po těch všech práškách, injekcích a dýchákách sem neměla uspaný vůbec nic, a v sebeobraně sem se chovala přesně tak, jakoby mně někdo strčil hadice do plic, hystericky sem se rozkašlala ve snaze dostat to ven, tekly mně slzy, sopel, tlak dvěstě na sto, a situace se eště zhoršila když sem si uvědomila, že to neskončí, že i když se budu dusit a umírat, tak nikomu nemůžu dát znamení, ať přestane, protože nepřestanou. Panika smrti mě zachvátila, zatímco doktorka sunula kameru níž a níž, do plicních dutin, pak jednu chvíli přestala, a pravila „teď přestaňte kašlat. Dýchejte. Uklidněte se. Já nic nedělám. Teď Vás to nemůže dráždit, teď je kamera vklidu, teď s ní netočím. Přestaňte.“ Všechny síly sem napřela do toho, abych se uklidnila. Přesvědčila sem samu sebe, že můžu dýchat, a že kameru nemusím vykašlat, načež doktorka zavelela „Vodu!“ Vzali obří stříkačku a nějakou hadicí, která se tam vzala kdovíodkud, mi napustili vodu do plic. Vodu sem měla všude. V krku, v nose, v plicích. Topila sem se, a odněkud zdálky, ze břehu, ke mně dolíhalo „nebraňte se té vodě, musíte to vdechnout!“ Poslali mi do plic pět stříkaček vody, který sem musela vdechnout. Pětkrát sem se utopila. Pak to odsáli zpátky. Jenom něco. Podle zprávy mi půlka vody zůstala v plicích.
Když to skončilo, doktorka mi řekla „Dobrý, nic sem tam neviděla“, a já bych byla šťastná, kdybych mohla, posadili mě do čekárny, že mám počkat na zprávu a já sem tam dostala dodatečný záchvat kašle, takový jako nikdy v životě, a to spustilo druhý kolo paniky ze smrti a z udušení.
Na výsledky rozboru vody z plic sem měla čekat dva týdny. Tam se prý všechno ukáže. Uklidňující prášky na mě zabraly až doma, když sem usnula.

Další dva týdny sem ležela doma, cítila sem se bezmocná a vzteklá, protože už to trvalo skoro měsíc, nemohla sem dýchat, a furt sem neměla ani diagnózu, ani léčbu. Mezitím sem šla na ekg, kde mi řekli, že srdce mám v pořádku, což je fajn, ale celkově se na mě všichni všude tvářili, že su v pořádku, zatímco sem si nemohla dojít ani pro rohlíky. Aničku sem v těch dnech naučila chodit samotnou do školy a ze školy, nic jinýho mi nezbývalo.

A pak sem si šla pro výsledky, čekala sem s taťkou v čekárně pět hodin a jedli sme škvarky, který nás držely při životě, a když sem přišla na řadu, tak mi doktor řekl, že v plicní vodě nic nenašli, za což sem byla strašně šťastná, protože už sem si představovala, jak tam plavou buňky nejrůznějších karcinomů, a měla sem taky naplánovanej svůj pohřeb, takže diagnóza zněla, že mám asi sarkoidózu, že se mi jako zničeho nic zvětšily uzliny v plicích, a samy zase zmizí, léčit se to nebude, a jak to přišlo tak to odejde, nebo taky ne, a jestli ne, tak je to jedno, protože to stejně nikdo léčit nebude.
Načež mě poslali zase na celou řadu testů, dokonce mi brali krev z ucha, dýchala sem do přístrojů na různých stanovištích a ještě mi toho naplánovali hodně, ale já už nikam nejdu, nevidím v tom smysl, protože když se hodím do klidu a budu pít bylinkový čaje, udělám pro sebe daleko víc, než chodit po vyšetřeních s nemocí, kterou nikdo ani nemůže prokázat, navíc mi připadá, že o tom nikdo nic neví, a nebo že je to vymyšlená chiméra, která má zamaskovat, že se něco neví.


Nevadí.  Už se pomalu lepším, dokonce sem vydržela chodit chvíli po Vaňkovce, abych koupila ten velkej hrnek na kafe. Pořád věřím, že se uzdravím silou vůle a nastoupím do nové práce a začnu nový život. Protože chci.