My hero

Chtěla jsem se přes léto bavit, vážně, chtěla. Aničku sem měla v červenci, zařídila sem jí tábor, kde se jí nelíbilo, a nechce o tom ani mluvit, protože musela dělat každej den rozcvičku, a hrát bojový hry, nechce už nikdy víc nikam jet, a já se jí nedivím. V srpnu si ji přebral Hugo, snad tam bude šťastnější. 

Koupila sem jí tablet, jako odměnu, že přežila tábor. Rozbil se za tři hodiny. Musela sem ho dát na reklamaci, ztratila sem účtenku, nebo sem ji spíš vyhodila, a Eda řekl, že pude reklamovat se mnou, protože mně se nechce nic řešit, ale nešel, protože mu bylo blbě, protože je alkoholik, jak mi nezapomněl připomenout.

Ale volal mně další den večer, ať přijedu, a tak sem dojela, seděli sme na zahradě, byl večer a bylo horko, mluvil o tom, jak nenávidí lidi, že už nemůže mezi nima být, a jednou, jednou, ti říkám, to tady normálně zabalím, a nebude to dlouho trvat. Řekla sem, že mu rozumím. Měli sme, do prdele, se narodit někde na samotě, a celej život tam zůstat. Pak mi vykládal nějakou story o kamarádovi, kterej mu přivezl víno, a taky mi řekl, že ho mrzí, že vypadám jako štětka, prý ze sebe dělám, co nejsem, mám ty blonďatý vlasy a tak, jako jo, seš hrozně pěkná, ale já sem tě měl rád, kdyžs byla škaredší, bylo to takový lepší.

„Vypadáš jako lady Gaga, a to je na hovno.“

„Vážně? Já mám ráda Gagu.“ Řekla sem neurčitě, protože to asi kompliment moc nebyl.

„Jo, vypadáš tak jako ona, všichni sou ti u prdele.“

Sešla sem se se Sašou, jenomže neměla moc času, protože spěchala obhlídnout nějaký byty, snažila sem se jít ven s Verunou, jenomže se balila na dovolenou, napsala sem Radimovi, a ten mě poslal do háje, zavolala sem Lauře, ta neměla čas, chtěla sem jít na pivo s Kačou, ale byla na dovolené, prostě všechno v háji. A protože bylo důležitý jednat, a nezůstat dřepět doma, sáhla sem po internetovým řešení, když to jinak nejde, rozhodla sem se absolvovat nějaký rande, ať nesedím doma, a ať se mám čemu smát, common. Že to bude freak show mi bylo víc než jasný. Moje přání se vyplnily.

Číslo jedna) přijel v deset večer, protože sem řekla, že mu ukážu atomový kryt. Na místě sem přiznala, že to není atomový kryt, ale výtopna, kde se ukrývají bezďáci. Šli sme na pivo a tam sem zjistila, že má oko, který fosforeskuje, jako kočka. Zeptala sem se ho, jestli je terminátor, nebo tak něco. Řekl, že má operovaný oko, a proto tak fosforeskuje. Následně se mě snažil vtáhnout do auta, kde chtěl dělat sex, smála sem se až mi tryskaly slzy z očí, a smála sem se ještě když sem utekla z auta, a on mě dohnal, a snažil se mě přemluvit, že si to v autě můžem užít, protože „přece ti to nic neudělá“. Jasně. Zdrhla sem ještě dál a nejdál, a celou dobu sem se smála.

Číslo dva) přijel odněkud z lontu za Brnem, celou dobu vykládal o tom, jak tančí v kroji, a jaký má kroj. Salvy smíchu sem prokládala doplňujícíma otázkama, jestli má na botách střapce a jestli si žehlí volánky. Bydlel s matkou. Ve třiceti. Neměl tři prsty na ruce. A měl ten kroj, no…

Číslo tři) si se mnou dával sraz třikrát. Nikdy se se mnou nesešel, dycky mu do toho na poslední chvíli „něco vlezlo“, zato následně mohutně vypisoval zprávy celý večery. Nepochopím.

Číslo čtyři) byl Zbyněk. Moc nevypisoval, jeden večer mi napsal, ať nesedím u netu, že pudem prostě na pivo, všechno lepší než sedět doma, a já sem řekla tak jo, a šla sem. Vůbec sem nevěděla, koho mám čekat, a tak sem seděla na zastávce, kde mě měl vyzvednout, a čekala, jestli se dobelhá něco bez nohy, bez ruky, bez oka, bez vlasů…. Nebo to přijde v kroji, nebo ještě hůř v cyklodresu. Měla sem radost když přišel, protože byl tak nějak… celej. Celej večer sme se tak ňák dobře bavili, a když sme šli zpátky, skočily nám do cesty dvě fretky, což bylo znamení. Fretka je dycky znamení. Fretky mi chodí do snů oznamovat něco důležitýho. Nevím proč fretky, asi je to moje indiánský zvíře, nebo tak něco. 

Na zastávce mně dal pusu a mnu projela taková elektřina, jako blesk, nebo něco, a já sem si říkala, to je fajn, tyjo, to ještě nikdo nedokázal, a věděla sem, že už se neozve, protože sem rande strávila tím, že sem vykládala o krávách, co umírají strašnou smrtí, protože jim na jatkách vyrvou hrtany, a taky o gravitaci, o počítačích a o tom, jak sem si musela hacknout vlastní wifinu, protože sem zapomněla heslo. Mluvila sem taky o pitvách a o seriálech, o Hannibalovi obzvlášť. On se tomu sice smál, ale to lidi dělaj, z milosrdenství.

Ale ozval se, takže sme měli druhý rande, třetí a tak, byl o sedum let mladší, měl svůj byt, a neměl auto, což mi vlastně nevadilo, protože mně s ním bylo prostě fajn. Pak u mě dvakrát přespal, udělala sem večeři a takový ty věci, bylo to bezva, sex byl hrozně fajn, a pak sem měla přijít přespat k němu, a já sem se těšila, protože měl plejstešna, a měla sem slíbený, že si zahrajem hry. 

Byl to bezva večer, a šli sme spat, jenomže já sem se místo spaní rozhodla, že pojedu pryč, a tak sem se vyplížila ven, ve dvě v noci, že jdu na rozjezd. Nevím proč, prostě se mně v hlavě dějou takový věci. Nevěděla sem, kde je zastávka, a zjistila sem, že nemám cíga, což byla chyba. Zastávku sem našla podle lidí, stál tam hlouček, tak sem nad tím moc nepřemýšlela, jasně že jedou na hlavňák, hloučky dycky jezdí na hlavňák, žejo, a tak sem si tam stoupla a hlavu mně zaměstnávalo to, že nemám ty cíga, a že předstírat před někým, že nekouřím, když kouřím, je strašně blbej nápad. Takže sem naskočila do autobusu, jako všichni, a po dvou zastávkách sem zjistila, že to na hlavňák fakt nejede, že jede na opačnou stranu, někam do lesů, luhů a hájů, už tak sem byla dost daleko od domova. Fuck. Říkala sem si, že vystoupím někde, kde bude hodně lidí. Jelo to do čím dál větší prdele. Vystoupila sem někde u lesa. Za mnou bylo prázdný parkoviště. Stoupla sem si k silnici, kde široko daleko nebyla žádná autobusová zastávka. I kdyby byla, další autobus pojede až za hodinu. Posraný Brno. Byla mně zima. Neměla sem cíga. Kolem projelo auto, přibrzdilo, prohlídlo si mě, pak si to rozmyslelo a ujelo. Jasně, že sem vypadala v minisukni u silnice jako šlapka, to bylo vo průser. Začla sem panikařit a litovat, že sem nezůstala v teplé a bezpečné posteli, sakra, proč musím vymýšlet furt takový kokešiny. Měla sem u sebe tři telefony. Jednomu došel kredit, druhýmu baterka a třetí byl firemní krizová linka, ze které sem nesměla volat, hurá záchrana. Lovila sem v peněžence číslo na taxíka, který sem neměla. Zavolala sem na 1188. To bude průser. Spojovatelka mě přepojila na taxík, vykládala sem taxikářovi, že nevím, kde sem, lesy a parkoviště a tak.

„Máte tam nějaký orientační bod?“ Snažil se zjišťovat, zatímco v lese něco zašustilo. Pak to šustilo víc. Pak nejvíc, a chtělo mě to sežrat, byla to godzilla, která tam žila od druhohor, a čekala na mě, aby mnou nakrmila malý zrůdný godzilata, nebo Hannibal. Bylo mně líto, že se na ten seroš už nikdy nepodívám.  

„Tady není žádný bod.“ Skoro sem plakala do telefonu. Pak sem vysvětlila, že je mně zima, nejsem opilá, jenom se bojím, a že má přijet co nejdřív. Nakonec ze mě vytáhl aspoň něco, aspoň trasu autobusu a klidným hlasem se mi snažil naznačit, že se nic nestane, že mám být vklidu, zatímco sem prožívala poslední okamžiky svýho trapnýho života. Hledal mě s tím taxíkem všude možně, až našel. Byl to můj hrdina. Starý prošedivělý taxikář. My hero.

Sešla sem se se Simou, vyjádřila pochvalu nad tím, že mám chlapa, poplácala mě po ramenách, „tak vidíš, život může být fajn“, a tím mi dala najevo, že se můžu ucházet o místo mezi normálníma lidma na planetě Zemi. 

Někteří lidi se nezmění, není šance.

Hasič mi koupil dovolenou, jenže mi to nějak zapomněl říct, takže když sem si rezervovala termín, bylo volno až na září. Takže vezmu Aničku ze školy a odjedem na týden do hor, jenom my dvě, bude to paráda, ale je to ještě sakra daleko.

Musela sem na sociálku, kterou přesunuli na druhej konec vesmíru, a sloučili s pracákem, bylo to peklo. Úřednice, která mě dostala, byla vyvrženec pekla. Že sem měla špatně vyplněný datum na formuláři bylo peklo nejhoršího ražení, až u samýho Lucifera. Řekla mi, že když si to datum neopravím, formulář bude neplatný, a nedostanu žádný dávky.

„A kterou kolonku mám konkrétně špatně?“ Chtěla sem vědět.

„To datum, kde žádáte o přiznání dávek.“ Ohrnula nos. „To tam nemá být od dubna, to nežádáte, to už bylo, to není rozhodný období.“

Zírala sem do toho jak husa do flašky. „Aha. A jaký je to správný období?“

„No zkuste popřemýšlet.“ Ani nezvedla oči od papíru.

„Tak já nevím, od …. Nevím.“

„Přepište to nebo to bude neplatný.“

Chyba byla, že sem se začla smát. „To je nějaký kvíz?“ Rozhlížela sem se po ostatních přepážkách, jestli se náhodou nemůžu pro nápovědu proplížit vedle.

„Jestli to nebudete mít vyplněný, tak Vám dávky nebudou přiznány.“ Syčela. Hydra.

„Tak já nevím, já tam asi napíšu prvního sedmý, ne? Je to správně? Můžu? Bude to platit potom? Uhodla sem to dobře?“

„No.“ Řekla. A tak sem to tam napsala. Odevzdala. „Ty políčka musíte proškrtávat, jo… jestli nemáte titul, tak to musíte proškrtnout, to za Vás nikdo proškrtával nebude.“

Smála sem se té důležitosti, jak jenom to šlo. Posunula si brejle na nose, výhružně. „A počítejte s tím, že na Vás přijde kontrola osamělosti, tady to zaznamenám, a přijde.“

„Kontrola osamělosti?“ Cukaly mně koutky. „To jako jak vypadá? To jako na to mají nějaký měřák?“

„To přijdou k Vám do bytu, projdou věci, jestli se u Vás někdo nezdržuje, a taky se poptají sousedů, jestli za Váma někdo nechodí.“

Tak. Vymalováno. Připadala sem si jak nelegální emigrant. Kontrola kartáčků, skříní, a podívat se pod postel, hlavně, jestli se tam neskrývá nějaký živitel, který by to za sociálku mohl převzít. Achjo.

Se Zbyňkem to bylo fajn, seděli sme třeba v noci u něho na balkoně, a mluvili o internetových serverech v rusku, teda hlavně já sem mluvila, to byl takovej nejlepší večer. Dívali sme se na blbý seriály. Koupila sem mu hrnek s fotbalovým míčem, protože byl fotbalista. Myslela sem si o sobě, že su roztomilá, a že to zvládám, ale tam vzadu v hlavě, v ještěrčím mozku, to křičelo, že tohle vlastně nechceš.

Skončilo to po dvou měsících, ani nevím proč. Prostě to vyšumělo, jako šumák. Byla sem ráda, že nemusím řešit, jaký typ vztahu máme, co mám na srdci, a podobný věci, kterým sem musela věnovat pozornost, ale ve skutečnosti to sou jenom kecy, který nejsou k ničemu. Lidi prostě moc mluví, mě to obtěžuje. Na druhou stranu mně bylo tak ňák divně nanic. Jako když skončí nějaký projekt, nebo tak něco.

Seděla sem doma, šla na mě ňáká depka, protože sem neměla doma Aničku, neměl mě kdo rozesmát, život nestál za nic, všichni jezdili na dovolený… a já sem dřepěla doma a nebylo ani s kým jít ven, což je zvláštní moment, protože denně vidím na facebooku, co kdo snídal, čtu o tom jak se kdo cítí, kam pude večer a jak se v práci nudí, dívám se na fotky psů, vím, co kdo poslouchá, a na jaký seriál se těší, ale když potřebuju s někým jít ven, nikdo není. Všichni sou vlastně jenom virtuální.

V zoufalé opuštěnosti sem zavolala Edovi, který mně řekl, že mám přijít k nim, na domeček, ale já sem nechtěla trávit večer s nějakou rodinou, i když sou fajn, tak mě už prostě nebaví trávit čas s rodinama, nebo s dvojicema, prostě sem zoufale chtěla s někým jít jenom tak, na louku, koupit si krabčák, ožrat se, říct nahlas, že je všechno na hovno, a bylo by mně líp.

Eda volal zpátky asi za půl hodiny, že to asi blbě pochopil, že potřebuju jít s někým ven, right? Řekl, že právě jede s kámošem na ryby, a jestli chcu jet taky, a já sem chtěla. Kámoš se menoval Tom, a měl auto, což bylo boží, nedostali sme se úplně za Brno, ale skoro. V noci sme seděli u rybníka, nahozený pruty, Eda měl sebou syna, který úderem osmé usnul, přikryli sme ho dekou, a začli sme se bavit o tom, jak je všechno na hovno. Měsíc svítil jako lampa, což prý byl důvod, proč se na nás ryby vysraly, říkali sme si strašidelný historky, ta moje byla fakt trapná, ztratila se nám baterka, měli sme hlad, a mně byla zima, tak mně Tom navlíkl do svojí mikiny, a stejně mně byla zima. Eda byl uraženej, že se s Tomem bavím, a že se směju, prokládal to uraženostma, jako „tak fajn, já tady taky nemusím být“, a tomu sem se smála ještě víc. Byl to úplně nejlepší večer. Nic sme nechytli. Ve dvě v noci sme to zabalili, malýho sme naložili do auta, ani se nevzbudil, a jeli sme domů. U Černovic mě napadlo, že pojedem do Chorvatska. „Normálně, prostě jeď.“ Řekla sem Tomovi.

„Jo? Tak jo.“ Řekl.

„Počkejte, neblbněte“ ozval se zezadu Eda. „Museli bysme vyložit malýho doma.“

„Tak stejně k tobě jedem, ne?“ Řekla sem. „Dovedete si to představit? Zítra už bysme byli u moře.“ Bylo mně jasný, že to nevyjde, ani náhodou. „Bylo by to boží, kdyby se člověk takhle rozhodl, a prostě bez ohledu na všecko, na nic, by si zajel k moři, nebo někam…“

„Spočítal sem, že by benzín stál tak pět litrů. Jestli to můžem dat dohromady, jedem.“ Řekl Tom.

„A vy nemusíte zítra do práce?“ Zeptal se Eda, kterej po osmi pivech přemýšlel zázračně bystře.

„Já jo.“ Řekla sem. „Ale to je právě ten úlet. Udělat něco takovýho bez ohledu na následky, kdyby tak byl člověk svobodnej, aspoň na jeden den. Takovej jeden den, kterej by stál za to.“

„To jo, to by stálo za to. Já bych taky nešel do práce.“ Řekl Tom.

„Ježiši, přece ale musíme živit děcka.“ Oponoval zezadu Eda. „Nemůžem se nechat vyhodit z práce, protože sme se rozhodli si zajet na víkend do Chorvatska.“

„To je právě ta připosranost, která dělá dospěláckej život na hovno.“ Řekla sem.

„To není připosranost, to je zodpovědnost.“ Řekl Eda. Pak se odmlčel. „Vlastně je to připosranost.“

Chvíli sme mlčeli. V rádiu hrál Avicii.

„Ale kdybysme dali dohromady těch pět litrů, mohli bysme jet.“ Řekl Tom. „Máte někdo ňáký prachy?“

Zničeně sme se na sebe podívali a pak sme vzdychli. Bylo to v háji.

Hodili sme Edu s prckem domů a pak sme jeli ke mně, protože Tom měl hlad, jak tvrdil, a já sem měla doma rohlík a sýr, a tak sem mu řekla, že se může u mě najíst, pak sme si dali na balkoně cígo, pak se mi snažil udělat nějaký návrh, a já sem se zasmála, řekla sem čau, a šla sem spat.

Druhej den sem v práci byla úplně nepoužitelná, chtělo se mi spat jako nikdy, a hlavně se mi nechtělo nic dělat, a říkala sem si, na co se člověk furt kurva snaží vydělávat a něco vytvářet, když nakonec ani nemůže na blbý tři dny do Chorvatska, dyť je to k hovnu. Místo oběda sem šla do lesa, kde sem se opřela o strom a usnula. Vzbudil mě ňákej houbař, kterej křičel do telefonu.

Sociálka mi snížila příspěvek na nájem až skoro do ztracena, nevím proč, pořád si vydělám akorát tak na nájem, každopádně je to v háji. Spočítala sem si, že můj celkový příjem jako pracujícího člověka je nižší, než kdybych byla nezaměstnaná. To je sakra blbý zjištění. Otázka je, co s tím.