úterý 16. září 2014

Sugar and spice and everything nice

Udělala sem pokrok a přestala sem kouřit v práci, protože sem si spočítala, že když nebudu chodit kouřit, nebudu muset mluvit vůbec s žádnýma lidma, ani s těma, co potkávám na chodbě, na recepci, a venku na cígu. Nebudu muset mluvit o počasí a o tom, jaký byl víkend. Protože je nezajímá můj víkend a mě nezajímá jejich, a zdvořilostní fráze sou vysilující, zbytečný a hloupý.
Rozhodla sem se přiznat si, že su totální sociopat a je to čím dál horší. Jeden den sem třeba zjistila, že na facebooku mám vyblokovaný všechny lidi, protože sem blokovala ty, co mě nudili, nebo mě otravovala jejich prezentace štěstí a toho, jak sme tady všichni happy, protože si můžeme vyfotit koblihu a kafe, až sem nakonec zjistila, že mám ve vybraných příspěvcích jenom vědecký články a komixy.
Anička byla pryč celý srpen, a tak sem nemusela mluvit vůbec s nikým. Chodila sem po lesích, a po městě, courala sem po loukách, seděla opřená o stromy, místo obědů sem ležela na louce, chodila krmit ovce a koně.
Cítila sem se divně, že nemám potřebu měsíc s nikým mluvit, ani nikoho poslouchat, ještě děsivější bylo, že bych to tak chtěla napořád. Uklidňovala sem se tím, že sou na světě lidi, kteří nemluví vůbec s nikým, ani dokonce nevycházejí z domu, jenomže takový spřízněný duše já vůbec nepoznám, protože… nevycházejí z domu.

Zařídila sem si dovážku obědů, která fungovala tak, že obědář mně nechal jídlo na recepci, já sem si to tam každý den vyzvedla, a v pátek sem na recepci nechala peníze. Nemusela sem se na nikoho usmívat při objednávce, ani se tvářit provinile, když něco nedojím, a vysvětlovat, proč to nedojím. Dokonalý.

Čím víc sem nemluvila, tím víc mně docházelo, jak je mluvení zbytečný, a jak většina věcí, který přes den slyším, je naprosto zbytečná. Sou to úplně zbytečný, zasírací informace, který nejsou k ničemu, vyžadují hodně pozornosti, sou vysilující, a naprostá většina se týká ostatních lidí, ne mě.

Přišla sem na to, že sou tři věci, pro který stojí za to žít. Za prvý je to Anička, za druhý hudba, za třetí filmy. Hotovo. Žebříček uzavřen.

Trávila sem v kanclu celý dny posloucháním hudby. Byla sem překvapená, kolik poezie se například skrývá v koncertu Nirvana Unplugged. Pořád ještě, po těch letech, si v tom najdu nový a nový věci. Nebo starý věci, který dostanou nový význam.
Konečně sem si pustila všechno od Leonarda Cohena, pustila sem si všechny věci od Billy Talent, stáhla všechno od Bloodhound Gang, pustila si koncerty Foo Fighters, přeložila texty 30 Second To Mars, poslechla The Used, Rasmus, starý Beastie Boys, Alanis Morrisette, nový Coldplay…. Eda Sheerana, Calvina Harrise, Hardwella, labutí jezero … a dalších milijon věcí. Během toho, co sem tvořila dokumentace, sem si pouštěla hudební dokumenty. Poslouchala sem všech milijon online rádiových stanic, abych zjistila, co se kde hraje. Když sem obědvala krabičkový jídlo z jídelny, dívala sem se u toho na rozhovory, o nových deskách, koncertech… Přestala sem existovat a přenesla se do hudebních sfér. Bylo mně fajn.

Jednoho rána přišel ke mně do kanclu hasič. Stála sem u okna v nějaké rozevláté póze, se sešívačkou u pusy, hudba na plný pecky.
„Co děláš?“ Kroutil hlavou. „Ty zpíváš do sešívačky? To je tvůj jako-mikrofon?“
„Já sem Gerard Way.“ Oznámila sem mu a padla sem na kolena do hromady rozdělaných papírů. Cause we all wanna party when the funeral ends, ba-ba-ba.

Vyselektovala sem lidi, se kterýma chci mluvit. Promazala sem telefonní seznam. Smazala sem čísla lidí, který tady pro mě nikdy nejsou, když je potřebuju, zato nakecají spoustu zbytečností o svých pseudoproblémech. Moc čísel mi nezbylo. 
Zavolala sem Edovi.
„Je mně hrozně blbě, myslím, že je něco špatně.“ Řekl. „Mám takovej divnej pocit, že to tentokrát nedám.“
„Tys zase chlastal.“ Smála sem se. „Jasně, že je ti blbě. Je ti furt blbě. Kde seš vůbec?“
„Na nádraží. Je tady se mnou Ježíš.“
„Hej, ty tam máš Ježíše?“ Zeptala sem se, zatímco sem rýpala klackem do mrtvýho ptáčka na cestě. „Dej mně ho k telefonu, já se ho chcu na něco zeptat.“
„Ty ho znáš? Vy se znáte?“
„Jasněže, jeho tatu znám taky, to je ten…. Počkej… pan… pan… pan Bůh.“
„Aha.“ Na chvilku zavládlo ticho „Ty si myslíš, že sem se úplně zbláznil, ale Ježíš je můj kámoš, říká se mu tak, protože má dlouhý vlasy, jedeme z práce a čekáme na nádru na vlak.“
„Škoda.“ Byla sem zklamaná.

Za týden volal Tom,  že Edu odvezla rychlá. Než sem se stačila vzpamatovat, zase ho z nemocnice pustili. „Nic nenašli, takže mně nic není.“ Odmávl svůj kolaps.

První září byl totální masakr. Pět minut před odchodem sem zjistila, že Anička ztratila klíče. Byla z toho překvapená i přesto, že sem se jí den předtím třikrát ptala, jestli má klíče. Tvrdila, že jo. Pršelo, bylo hnusně a zima, a my sme se vydaly do ranní družiny… která byla zavřená. Musela sem čekat až do osmi, abych ji mohla dát do školy, což znamenalo, že přijedu pozdě do práce. Ve škole byl frmol a moc lidí, čtyři do mě drcli, což byla skoro moje smrt, moc hrůzy na člověka, co strávil měsíc brouzdáním po lesích. Všichni mluvili a dělali hluk a mně se dělalo špatně. Když sem se konečně dostala z toho ústavu hrůzy, strávila sem dvacet minut zasekaná v zácpě, už sem myslela, že se ten autobus nikdy nepohne a všichni tam chcípneme. Automat na kafe na nádraží nejel. Ujel mně vlak, musela sem čekat půl hodiny ve smradlavé čekárně. Když sem konečně dorazila do práce a dala si kafe, volal mi nějaký neznámý chlapík, že moje dítě brečí před školou, a neví, kam má jít. Aničku totiž vykopli ze školy po dvou vyučovacích hodinách, protože jí oznámili, že do družiny ji nikdo nevezme, protože je plná kapacita. Ano, to je potřeba se dozvědět prvního září, když jsem byla hodinu cesty od školy. Neměla klíče ani kredit v mobilu a tak bystře oslovila chlápka před školou, že neví co má dělat a kam má jít, a ten dobrý člověk mi zavolal, a pak s ní počkal, než si pro ni přijela rychlá spojka – babička. Té skoro odtáhli auto, když vyplašeně zaparkovala v blokovým čištění. Po všech těch nervech sem si objednala pizzu, která se nedala jíst, protože tabasco. Zavolala sem Edovi a řekla sem mu, že se asi zabiju. V práci sem musela zůstat do večera, protože se na mě valí neudělaná práce ze všech stran – kdo chce brouzdat po lesích, nestačí se potom divit. Večer sem si v rámci relaxu nainstalovala do zásuvky vonítko. Když vonělo až moc, šla sem ho ztlumit, a zjistila, že vyteklo na podlahu. Poslední mrdu mi uštědřila vylitá cola, když mi dvoulitrovka vyklouzla z ruky a zatopila celou kuchyň. Kočka si našla v tragickým dni s velkým T svoje místo a pochcala mi pyžamo.

Jednou o půlnoci, když už sem skoro spala, se u mě před barákem objevil Eda s Tomem.
„Jeli sme dělat velkej byznys.“ Oznámil Eda. „Jedeme ani nevím odkud…. Kurva, byli sme snad na konci světa, ne?“
Tom vypadal, že nemá sílu vůbec mluvit. „Já tě nenávidím.“ Procedil na něho skrz zuby.
„Co je? Strávils s ním den?“ Smála sem se. „Kšefty se nevydařily, jak koukám, zase ste nezbohatli.“
„Já vsadím zítra Sportku!“ Vypískl radostně Eda. „Všechno bude dobrý, neboj.“
„A já upeču bábovku, a svět bude v pořádku.“ Řekla za mě hospodyňka ze Stepfordu. „Sugar and spice and everything nice. Dem na balkon na cígo? Nemám cíga.“
„Já mám!“ Eda vyhodil z kapsy krabku… kterou rozšlápl.
„Já du pryč, seru na to, mám jenom jedny nervy, jedny!“ Rozčílil se Tom a odkráčel někam do pryč. „Zdar, pošukové.“ Bylo slyšet ze tmy.
„Myslíš, že sme pošukové?“ Zeptala sem se nevěřícně Edy.
„To si nemyslím.“ Kroutil hlavou. Načež mi odvykládal ňákou šílenou historku „… normálně jedu v noci autobusem, vystoupím, a pak blik blik, stojím na nádru, opřenej o zeď a z nosu mně valí krev, ale normálně potoky krve, tos neviděla, normální jatka, a zlomenej nos… doktor se divil, že sem nespadl na zem, protože to musela být šlupka jako prase, hele, zlomený… to se stane někdy v životě každýmu… jako ale já vůbec nevím, co se stalo. Jenom střihy.“
„Jako cestování časem. Jako Hiro Nakamura.“ Řekla sem.
„To nebylo cestování časem, to spíš sem někoho nasral v rozjezdu.“
„A kvůli tomu si byl v nemocnici?“
„Ne, to bylo něco úplně jinýho. Normálka sem byl doma a šel sem k zemi, zdarec.“
„A proč ti někdo rozbil nos? Proč to ty lidi nemůžou brát s humorem, že je nenávidíš?“ Kroutila sem hlavou.

Zašla sem se Sašou na pivo. Zmokly sme. Zapadly sme do jedné kavárny, kde sem kdysi seděla s režisérem, kterej tvrdil, že potřebuje moje scénáře, ale pak se z něho vykroutil úchylák. Daly sme si horkou čokoládu, a byla na ní opravdovská šlehačka, né ty sračky z ropy, co mají úplně všude.
Musela sem Saši říct, že mám podezření, že informace je priorita lidstva, že co když se člověk vyvíjí jenom proto, aby byl nositel informací, který se pak dál vyvíjí, rozvíjí, zesilují…. Co když je lidstvo a celá lidská evoluce postavená na tom, že zaznamenává a posouvá informace? Jakože naše těla a tak sou jenom prostředek, nepodstatná schránka, na sběr dat. Taková RAMka.
„A ty informace by šly potom kam?“
„Až umřeš, odevzdají se do ňákýho velkýho úložiště.“
„Co by se dělo potom? Vyvíjelo by se to tam?“
„To nevím.“ Vymačkala sem si vodu z vlasů. „Ještě to musím pořádně promyslet, budeš nad tím taky přemýšlet?“
„Jasně.“

Zašla sem na oběd s týpkem, kterej mi na netu tvrdil, že má hrozně zajímavou práci. Na oběd byly játra, a byly hořký. Vypadlo z něho, že prodává automaty na kafe. Rozčiloval se, že lidi neuměj pít kafe, protože pravý kafe, víš, to sou takový ty malý, opravdu silný kávy, né ty třídecový škopky, co si každej nosí ráno z automatu, tady nikdo neví nic o dobrým kafi. Naklonil se ke mně, aby ho nikdo neslyšel „Ale já ti něco řeknu, tajnýho, teď vyvíjíme novou příchuť.“
Hm. Neřekla sem nic. Celou dobu sem nemluvila. Dojedla sem hořký játra, zaplatila za sebe a když sem zapadla za roh, konečně sem se mohla nahlas smát.

Když sem se nudila jednou večer, zašla sem na večerní kafe s borcem, co dělá v IBM. Vysvětlil mně rozdíl mezi Windowsama a Linuxem, což bylo fajn.

Eda mi volal, že by bylo bezva, kdyby se udělala reality show se sebevrahama. „Ty znáš ty internety, najdi tam ňáký lidi, vyberem je, kdo neprojde konkurzem, ten přežije, jakože sorry kámo, jindy… já seženu kameru a jedem.“

Tom mi pořád psal esemesky, že bysme měli zajít na večeři, nebo aspoň na pivo, nebo aspoň by se mohl stavit mi spravit zábradlí na balkoně, nebo aspoň… ale až nebude doma manželka, of course… bysme mohli jet na výlet… Jasně.

Anička si domů začala vodit kamarádku, která nás začla strašit duchama. Vyprávěla mi u žehlení tři hodiny horor story o poltergeistovi, až sem se v noci bála vystrčit nohu z postele.

Ozval se Zbyněk. Jakože ten rozchod byl chyba. Měla bych přijet. A tak.

Svoje narozeniny sem oslavila sama doma, hraním her. Přišla sem na to, že u Farm Hero Sagy se dá přetáčením datumu získat nekonečně moc životů. Připadala sem si bohatá.

K narozkám mi přišla spousta esemesek od „nevímkoho“ protože sem vymazala ty kontakty.

Kačka se rozhodla, že to pudem oslavit, a pudem do města, a tak sme šly, a ve městě se zrovna konal festival… je jedno čeho, protože dycky de akorát o to, že se postaví na náměstí stánky se žrádlem a chlastem, bylo tam moc lidí, a mně se z toho nedělalo dobře. Tak dlouho sem se městu vyhýbala, až sem to dostala v plné palbě. Zapadly sme do ňákýho baru, kde sem si dala gin, Kačka se zaradovala, že tam jede wifina a prohlížela si facebook. U stolu vedle bylo pár holek, který dělaly loučení se svobodou,  měly na hlavách růžový třpytivý mašle jako Minnie, ta myš od Disneyho, objednaly si spoustu pizzy, kterou vůbec nejedly, a mě to sralo, protože sem měla hlad.

Balím se, chystám se na výlet do Harrachova. Jestli se neztratím v těch divokých končinách, podám o sobě hlášení.

..........................................................
Za příspěvek děkuju, potěšil a povzbudil :)