Vláčkodráha

Škola mně dala co proto. Člověk si tak ňák myslí, že když vyjde ze základky, nemají už nad ním moc, už si nemusí připadat nikdy jak malej floutek, co něco vyvedl, a takový různý naivní představy má o životě, jenomže se to vrátí jako bumerang když má to děcko, a znovu sedí v lavici, a znovu poslouchá, že něco dělá špatně, a znovu se cítí jako když projede mlýnkem na maso, a říká si, sakra, o tomhle ta slavná dospělost být neměla.

Provalilo se, že Anička čtyři dny nebyla ve škole, nezvládala se ráno vypravit včas, když přišla pozdě, tak se jí děcka smály, a tak jeden den, kdy věděla, že to zase nestihne, raději zůstala doma, a pak z toho byly čtyři dny, a to spustilo kolotoč hrůzy, a začalo to tím, že si mě pozvali do školy, jakože musím podepsat souhlas s důtkou, a tak sem si vzala v práci volno, a tam na mě čekali tři, třídní, výchovná poradkyně a psycholožka, třídní mi sdělila, že se to stane ještě jednou a nahlásí mě na sociálku, a přídou ze sociálky šetřit situaci, a taky mi vezmou peníze, a pak budem jíst suchý rohlíky asi, a bude to mít velice výchovný efekt, žejo, výchovná poradkyně pořád radila, že musíme navštívit psychiatra, protože takový chování bude chtít vyřešit, a mám počítat s tím, že bude brát uklidňující léky, to se může stát, a je to pravděpodobný, a taky budem muset navštěvovat terapeutický skupinky, ptali se mě s kým žiju a tak různě,  a psycholožka, která měla s Aničkou pracovat od první třídy, ale asi se to moc nedělo, a která se se mnou nikdy nebavila, mi sdělila, že mi poslala mejl, následně se divila, že sem ho nečetla, a na chodbě, když sme pelášily do sborovny abych si vyzvedla kontakty na psychiatry, se mě ptala, jestli má Andula nějaký problémy doma, ale já si nemyslím, že bych někomu něco chtěla říkat, ještě ke všemu na chodbě. Pochválili mě, že chci spolupracovat, protože sem slíbila, že oběhnu kolečko poraden, psychologů, psychiatrů a neurologů, ale já sem ve skutečnosti spolupracovat nechtěla, cítila sem se jako Jidáš a na celý inkviziční shromáždění sem měla vztek, vztek sem měla aji na Andulu, to je jasný, a nakonec přišla mamka s tím, že si ji s taťkou vezmou na rok k sobě, když to nezvládám. Návrh zavrhnutý, dík, a jestli mně chce ještě někdo hodit klacky pod nohy, honem sem, teď je ta správná chvíle.

V práci sem si vzala na druhej den homeoffice, seděla sem v baru už od desíti ráno, pila kafe, kouřila jednu za druhou, a přemýšlela o tom, že když člověk dělá co může, a přesto to nestačí, tak na to třeba nemá. Lezba, co dělala na baru, byla protivnější než obvykle, protivná a smradlavá, kafe bylo hnusný, protože sem si ho přesladila a v telce na Óčku valilo Somebody that I used to know, to by uvrhlo do deprese aji Pharella Williamse. 

Zavolala sem Simě, jestli náhodou taky nemá homeoffice, přišla do půl hodiny „Ježiši, proč se lezba zase tváří jako hovno, to je jak u mentálů tady, dyť sme byly kámošky ne…? Ne? Nedávno se mně omlouvala, že se tváří jako hovno, a teď už se tak tváří zase…“

Lezba před Simu hodila kafe, půlka vylitá, flek na stole sme statečně vsákly do podtácků, hlavní je se neporvat. Řekla sem Simě, že su v hajzlu, že si myslím, že ostatní lidi výchovu zvládají, tak proč já ne, pro ostatní je to hračka, ne? Proč já dělám všechno špatně? Sima mně překvapivě řekla, že ostatní to taky nezvládají, ona to taky nezvládá, vychrlila na mě několik hrůzo historek, mezi kterýma kralovala story o tom, jak si tchýně vzala na převýchovu její dceru. Zůstala sem sedět s otevřenou pusou.

Eda se za mnou párkrát stavil, strávili sme spolu pár večerů, večírků, vedli dlouhý rozhovory, volal, psal esemesky, a když sem se mu neozvala celý víkend, tak přišel ke mně do práce, aby se přesvědčil, jesti sem se nezabila, a … aby mi řekl, že mě miluje. Po osumnácti letech kamarádství. Připadala sem si naprosto udušená, vším tím zájmem, esemeskama, a řečma o ňákých citech. Skončila sem to s tím, že už ho nikdy nechcu vidět. Pak sem se znova mohla pořádně nadechnout.

Když sem se stavila do školy, zase něco řešit, tak sem na chodbě potkala známou, která mi zaníceně vykládala, jak je v radě rodičů, a jak se muselo rozhodnout, jaký skříňky se děckám pořídí, místo šaten, a jak se s ní radil pan ředitel, a jak rada nakonec rozhodla, a že ty zasedání probíhaly celý prázdniny, a probírala se tam rekonstrukce, a já sem si připadala jako Alenka v říši za zrcadlem, o čem že to jako mluví, co to sakra… tohle lidi baví? Proč?

Pořád mně to vrtalo hlavou, a tak sem se zeptala taťky, když sme šli do kina, a seděli sme s kýblem coly na gauči před kinem, popsala sem mu divnou situaci a chtěla sem vědět „Proč jako někdo dobrovolně tráví čas v rodičovské radě? Co to je? Proč někomu záleží na tom, jaký budou skříňky v šatnách, a stráví nad tím celý léto? Proč se dobrovolně někdo radí s ředitelem? Dělají to lidi běžně? Proč?“

Taťka mě dobrosrdečně poplácal po rameni, a řekl: „Tím se netrap, to ty nikdy nepochopíš.“

„Ne…?“

„Ne.“

„Dělají to lidi běžně?“

„Dělají, ale nad tím ty nepřemýšlej, nikdy na to nepřijdeš, proč.“

Pak sme se šli vklidu podívat na Interstellar, protože černou díru, o které nikdo nic neví, pochopím spíš než lidi.

Rozhodla sem se vrátit ke Zbyňkovi, hlavně sme si museli ale slíbit, že si nebudem v ničem zavazet, takže sem za ním jeden večer dojela, byl ještě lepší a hezčí než sem si ho pamatovala, proběhl sex, pak sem se sbalila a odešla, čekala v noci na šalinu, a byla mně zima v silonkách, ale cigáro na zastávce nikdy nechutnalo tak dobře.

Jedno studený ráno, když sem čekala na vlak, kterej měl zase zpoždění, na mě přišel brutální smutek, stesk po starých časech, a nejvíc stesk po Radimovi, bůhvíproč, smutek takovej, až mně drtil kosti, mrazivý krystalky smutnýho rána se mi dostaly až do morku, a tam rozkvetly jako pichlavý květy zla.

A tak sem mu napsala, a v pátek sme si dali sraz ve městě, a abych eliminovala riziko hodinovýho chození a hledání baru, kde zakotvíme, navrhla sem, že zapadnem do první zaplivané putyky na nádru, k Hadovi, jenomže Radim dělal machry, že mě vezme do super hospody na Orlí, načež se ukázalo, že neví, kde je Orlí, ale tak neva, zavedla sem ho na Orlí, po cestě sme zabloudili, to už byla půlhodina bloudění v zimě, když si vzpomněl, že chceme jít do Borsalina, jo, tak se ta boží hospoda menuje, to budeš zírat, a když sme tam dorazili, tak sem zírala, protože Borsalino bylo rozkopaný, Radim chodil po staveništi mezi dělníkama a snažil se mě přesvědčit, že není tak zle. 

Ve snaze vyhnout se prokletí nekonečnýho putování městem, sem navrhla, že zapadnem do protějšího baru. Sešli sme po schodech až do podzemí, kde bylo cosi brutálně osvětlenýho, mramorovýho a nekuřáckýho. Vyšlapali sme zase schody nahoru a začlo putování, cesta tam a zase zpátky. Další štace byla Potrefená husa, kde bylo obsazeno. Zkusili sme bar, kde sem před týdnem byla se Simou.

„Tam já nejdu.“ Kroutil hlavou venku před výlohou. „Je to tam teploušský.“

„Není to teploušský, je to… budem sedět ve výloze, no…“

„Jak buzny.“

„Hele, není to tak moc buzerantský, já tam du taky.“ Řekl borec, co stál za nama. Měl pěknej úsměv.

„Je to teplouš.“ Řekl Radim když týpek zmizel ve dveřích.

Podařilo se mi přesvědčit Radima, že si tam deme sednout. Kroutil se jak had v soli, když sme si sedli do výlohy. „Vidíš, není to tady tak špatný.“ Snažila sem se být sweet. Pinklici trvalo čtvrt hodiny, než si nás všimla. Objednali sme piva a popelník.

„Tohle je nekuřácký stoleček.“ Oznámila nám, zatímco se na nás odevšad valil cigaretový dým.

„Cože? Seděla sem před týdnem tady u vedlejšího stolku a normálně sem kouřila.“ Ohradila sem se.

„Ale ten kuřácký stolek je zarezervovaný.“

„Dyť je od nás metr.“ Úplně mi unikala logika věci, a to sem v sobě ještě neměla pivo.

„Tady kouřit nemůžete.“

„Nasrat.“ Řekla sem. Popadla sem bundu a vyrazila ven.

Za sebou sem slyšela Radima „Buzeranti“.

„Už mě sere celý zasraný Brno, snobácká kurvárna. Může být prosím někde hospoda, kde si zapálím, koupím si škopka a nebude mi svítit zářivka do xichtu? Dík, posraný město!“ Křičela sem naproti céáčku.

Další štace byla hospoda naproti. Zase po schodech dolů. Popelníky na okně byly dobrý znamení. A nikdo tam nebyl.

„Sedneme si tady.“ Oznámil Radim. „Konečně.“

Něco na tom smrdělo. „Můžeme tady kouřit?“ Zeptala sem se pinklice, která vylezla z kuchyně.

„Ne.“

Radim odfrkl, vstal a vydal pokyn „Dem do piče“. Zase po schodech nahoru.

„Já se nevzdám.“ Řekla sem když sme se zase ocitli na ulici. „Já mám právo dat si pivo a cígo. Prolezu hospodu po hospodě, bar od baru a my najdem TO místo, Radime, my ho najdem, i kdybysme měli jet až do Bažin.“ A skončit u Námořníka, jasně.

Další místo byla Výtopna. Volnej stůl. Na stole popelník. Osvětlení hrozný, ale bylo potřeba slevit… ze všeho.

„Pivo za 35.“ Oznámil mi Radim když vzal do ruky lístek. „Dem pryč.“

„Ne, brouku, já už nikam nejdu.“ Vyslíkla sem si bundu. „Já už nemůžu. Měli sme jít k Hadovi, je to tvoje vina, já chcu pivo a cígo, né chodit v noci po městě jako kokot. Protože dobře víš, že bysme nakonec skončili s lahváčem v parku.“

„To sem chtěl říct, že si koupíme ve večerce lahváče. Lahváč za pět korun, co…?“

„Venku je pět stupňů. A já su stará, dostanu prostatu nebo tak něco.“

Po hospodě jezdil vláček a rozvážel piva. Dětinskou radost z takové hovadiny brzo vystřídal smutek z toho, že koleje vedou přes půlku hospody, takže když sem chtěla na hajzl, musela sem čekat, až si všichni doobjednají, vlak rozveze piva, zvedne se most, pak je možno projít, jít na hajzl, a rychle zpátky, než most spadne. Jinak se to musí podlízt, a né každej má takový koordinační schopnosti, aby se neválel na zemi jak namrdaná želva.

S Radimem sme se neviděli půl roku a upřímně vůbec nevím, jak sem to mohla dopustit. Mezitím jel do Švýcarska pracovat na ňáký montáže, jenomže tam zjistili, že je jim nanic, protože neumí německy, a tak ho deportovali zpátky do země krále Jelimána, což muselo bolet, jenomže mu poslali jako výplatu třista táců, Radim se zaradoval, že zbohatl, a pozval svoje dva kámoše do ňákýho luxusního podniku v Praze, tam jak chodí ty celebrity a tak, z jednoho večera byly najednou dva dny, potkali tam ňáký zazobaný developery a tvrdili jim, že sou investoři, a Radim s fašistickou helmou na mikině, v kšiltovce a kapuci musel vypadat jako největší investor na planetě Zemi, a těm zazobaným developerům to asi přišlo roztomilý nebo co, a tak zaplatili každýmu společnici.

„Kurvu.“ Upřesnila sem.

„Jo. Na dva dny. To už je spíš společnice.“ Opravil mě.

„To je kurva na dva dny.“

Ukázal mně fotky. Chlast, koks, kurvy. Když ho Praha po dvou dnech vyplivla, už žádnej boháč nebyl, už to byl zase normální Radim, co nic nemá.

„Z těch peněz sem mohl žít dva roky.“ Řekl bez náznaku ňáké lítosti, a vzal mně cígo.

„Stálo to za to?“

„Rozhodně.“

„Tak to byly dva dny, který stály za to, a to se počítá.“ Řekla sem. „Škoda, že sem tam nebyla taky.“

„Příště.“

Půlka hospody vypleštěně zírala za mě. Oči plný zoufalství se upíraly na most, kterej už asi dlouho nešel nahoru. Když se konečně most zvedl, houf lidí opustil svoje místa a hnali se na hajzl, situace jako když zastaví zájezd do Bibione na benzínce. Zřejmě vytvořili na hajzlu frontu, protože se nestihli vrátit před sklopením mostu. Mohli sme se s Radimem posrat smíchem. Fandili sme zoufalcům „přeskoč, přelez, ale nepodlez“, když se plazili na zemi pod železnicí jako ranní mlha.

Odešli sme kolem půlnoci, motali sme se po městě, až sme zabloudili do Letma. Chodili sme po prázdným, zavřeným obchoďáku, až sme narazili na dinosaury, teda na sochy dinosaurů, který byly fakt příšerný, seděla sem na triceratopsovi, smáli sme se jak kokoti bůhvíčemu, bylo to fajn. Pomlouvali sme chlapa, co v klubech prodává růže.

„Dostane člověka do strašně trapných situací.“ Stěžoval si Radim. „Mařky dělají, že kytku nechcou, a když to nekoupíš, tak sou nasraný. Ty největší kurvy sou nasraný nejvíc.“

„Já sem dostala tady tu kytku jednou.“ Vzpomněla sem si. A řekla sem Radimovi, jak sem kdysi potkala v Karibiku Filipa, a ten mně koupil flašku Ballantinky, a pak šel kolem tady ten týpek s růžema, a tak mně koupil taky tu růži, jenomže já sem mu řekla, že s ním na hajzl šukat nepudu, že si mě nekoupí ňákou takovou…kytkou. „Teda, šukala sem s ním nakonec, ale pozdějš…“

„Ty seš vlastně taky taková kurva.“

„Radime!“ Houkla sem ze hřbetu dinosaura.

„No a né?“ Naklopil tázavě hlavu, jako pes.

Zamyslela sem se. „Vlastně jo.“

Když nám byla zima, rozhodli sme se jít do Hada, konečně. Tam nás vyhodili, že mají po zavíračce.