Znamení

Zavřeli nám lesbí bar a dozněl zvuk kovadlin. Není jukebox, není karaoke, nejsou vožralci. Zmizí odtama hnusnej vyžilej chlap, kterej mě miluje od té doby, co sem mu poradila "jak se menujou ti malí psi vod toho velkýho psa, co lítá vole těma ušima". Nebude tam ani vysedávat jeho družka, co sme jí říkali Marie, a kdoví jak se menovala. Červený xicht, zpuchlina, samá modřina a dva culíky smotaný z řídkých vlasů. Marie to dycky rozvalila na karaoke. Smála se až se jí třepotal zbytek jejích šedých zubů. Zmizí taky Ukrajinec, velkej, zavalitej kápo co sebou tahal svou kurvu. Kurva nosila standartně minisukni a kožich. Ukrajince sme se báli, když sme byli střízliví. Kurva ne, ta ho furt mlátila. No a pak Laďa, kterej furt vytahoval péro na stůl. Neviděla sem ho ani jednou, protože to sem si rači nechala ujít, ale holky říkaly, že nic menšího neviděly. Nebude tam ani starej chlap, kterej dycky pustil Nightwish a rozjel to takovým způsobem, že twister byl proti němu slabý vánek. Nebude tam ani pinkl, kterej nám furt zvedal mikiny ze země, ani pinklice s labradorem. Chjo.
Hlavně že nám vedle postavili novou kubánskou restauraci. Jakoby nestačilo že tady máme Havanu. Já protestuju. Já chci normální zaplivaný podnik, s jukeboxem, levným pivem, a zaplivanýma lidma.
Brácha, sám Velký Pája, se mi vrátil ze Zélandu. Zašli sme do Havany. "Všichni na tebe čumí." Upozornil mě sotva sme vešli do dveří.
"Ty vole, a já sem myslela že sem paranoidní. Ale když to říkáš, je to tak." Smála sem se a přísným pohledem sem sjela chlapa, kterej fakt čuměl. Se všichni domluvili aby ze mě mohli dělat paranoida. Ale konec hry, vážení, odhalila sem to.
Pája mluvil o Zélandě, koupil mi kafe, který mě málem zabilo, a za následek to mělo to, že sem neusnula do půl čtvrtý. Kdoví co se dává do Havanskýho kafe. Pinkli divně čučeli. Pája vykládal jak je na Zélandě pěkně, a tady hnusně, a jak tam našel boha. Já sem říkala, že jasně, že já sem ho přece našla dávno, a brácha se ptal, jestli ke mně přichází znamení, a já sem řekla, že jo, v maličkostech. "Třeba když přemýšlím jak je to s evolucí a bohem, a to téma ke mně přichází samo. Jeden den o tom hrozně přemýšlím, další den potkám někoho kdo mluví o Darwinovi, další den je pořad v telce na to téma, za tři dny na večírku se mě zeptá šéf co si myslím o stvoření světa. A pak si třeba za dva dny přečtu někde náhodou o Darwinovi článek. Z toho usuzuju, že mi to do cesty nepřichází náhodou, a že mi ta síla nahoře, prostě, dává podnět k přemýšlení, a pěkně mi to poskládá za sebe. Takže když vidím takový znamení, vím že mě má rád." Vysvětlila sem. Objednala sem si škopka. Pinkl po mně čučel.
Pájka vyslovil velké přání, abych o jeho zélandských dobrodružstvích napsala knížku. A nechtěl si se mnou dat ruma.

Rozhodla sem se, že bych měla svůj veleslavný deník vydat. Ani né tak proto abych zbohatla ale cloumá se mnou nespravedlnost. Když sem byla nemocná, přečetla sem hodně knížek. A nechápu, proč třeba taková Pekárková by měla být vydaná a já ne. Proč je vydaná Monyová, Pawlowská a kdejakej kozomrd. A tak sem se dala do toho, sestrojila sem dopis pro vydavatelství, kde sem popravdě napsala, jak su originální, vtipná, čtivá a jak se jako autorka můžu doporučit, protože vůbec nejsu horší než autoři, kteří byli vydaní. Obratem mi přišla odpověď, ať si trhnu. No nic, de se dál. Brácha mě utěšoval, že Coelho taky napsal deset neúspěšných knížek. Jenomže tomu se vůbec nedivím, sem ho teď četla a to je fakt břídilství.

Su furt ještě nemocná. Kašlu jak prase. V úterý sem jela za doktorkou. Řekla že to je hnus a eště mě nechala doma. Chtěla mi napsat antibiotika, ale já na prášky seru. Ve městě sem si koupila mikinu, o které sem si myslela, že je oranžová, ale při bližším zkoumání na světle sem zjistila, že je růžová. Dál sem si koupila bezprstý rukavice, který sice nejsou moc praktický, zato sou frajerský. Nasedla sem do šaliny. Zasedla sem místo babě s kabelama, z čehož sem měla nesmírnou radost. Naproti mě seděla holka co měla krásný šedý oči. Ale takový nádherný, světlý, olemovaný tmavou konturou. Naprosto magický. Čučela sem, furt. Holce to asi nepřišlo divný, možná je zvyklá. Možná jí to lichotí, protože ví, že se na ní lidi dívají, protože má kouzelný oči. Jenomže když se lidi dívají na mě, připadám si jak kdybych měla na čele šušeň.
Koukla sem na plakáty a tam na mě velkýma písmenama křičelo: DARWIN. Zasmála sem se. Měla sem moc velkou radost. Má mě rád.