čtvrtek 23. dubna 2009

Hodinový debil

Chytl mě revizor. Konečně. Jinak už bych si myslela, že svět se točí ňákým blbým směrem. Zajímavý je, že když mám jízdenku, su celou cestu v emhádé vybobená, že tam revizor bude, zatímco když ji nemám, je mi to nějak jedno. Furt je to ale v pohodě, ještě se mi vyplatí jezdit na černo. Ale nepochopila sem borečka, musel to být ňákej fakt jeliman, protože když viděl, že mi revizor vypisuje šek, ehm... pokutu, tak v nějaké pomatenosti honem rychle přiskočil ke cvakači a snažil se tam jízdenku označit. Blbec. Přitom o pár metrů dál byla zastávka, kde mohl vyskočit. Revizor ho chvilku nevěřícně pozoroval a pak mu řekl: "Proč se prozrazujete? Ty značkovače jsou zablokovaný." Hahááá. Takže sem vystoupila, dopsal tam ty srandy, dal mi občanku a odkráčela sem dom. Doma sem zjistila, že občanku tak nějak nemám, protože jak sem ji dala do zadní kapsy, vypadla mi a zkrátka není. Říkala sem si, že si aspoň nechám udělat novou občanku s hezčí fotkou. Ale mezi náma, za tu hroznou fotku co tam je, nemůže ani fotograf, ani foto papír, ani fotkový pozadí. Odpoledne sem občanku našla ve schránce.

S Laurou sme byly na procházce, a taky sme skočily na pivo. Slíbily sme si, jak si v létě užijem koncíky. Majáles, Lennyho, Marilyna, a dva fesťáky nejmíň. Laura chce jet na Colors of Ostrava, já bych nejraši na Rock for People. Furt nemůžu přežít, že tam minule byli ti Offspring a já sem nebyla. Talenti konečně natočili video z nahrávání nové desky, hurá, ale zatím to nevypadá, že by přijeli. Nezbývá než čekat.

Sousedi sou blbci. Nevím kdo to udělal konkrétně, ale někdo si pořídil hodiny, co odbíjejí. Odbíjejí hnusně a já to musím poslouchat každou hodinu a v noci mě to budí ze spaní. Když sem to slyšela poprvý, čekala sem kdy mi ze zrcadla vyleze vlkodlak, protože to je jako podkres k hororu. Otázka je, kterej člověk je takovej blbec, aby nechal hodiny odbíjet takle nahlas, a eště v noci, a co z toho má. Vůbec nikdy sem ani nepochopila princip kukaček, bohudíky jim odzvonilo, ale teda představa že každou hodinu na mě vyjede z bydlíku kukačka, mi připadne víc než úchylná. Asi se to dřív většině lidí zdálo roztomilý. Stejně jako drhaný sovy s ořechama místo očí a chemlonový chobotnice. Ale odbíjecí hodiny sou vrchol. Přemýšlím, že dám dolů do vchodu ceduli, aby si ten dobrák dal svoje nablblý středověký hodiny do sluchátek. Nad nama furt někdo vrtá, a neštítí se začít v sedum ráno v sobotu, sousedka naproti zase furt vysává rohožku před dveřma, štěká tady několik psů. Už se těším až budu vzteklá důchodkyně, zbavená svéprávnosti a beztrestně budu všechny idiotský sousedy mlátit berlema.

V sobotu nám vypl proud. Hugo rožnul v předsíni, kixla žárovka a vyhodila pojistky. Což sme nevěděli, že to sou pojistky. Teda napadlo nás to. Takže sme je zkoušeli nahodit v bytě, pak na chodbě. Nic. Zapálila sem teda svíčky, Anička z toho měla druhý Vánoce, a Hugo zavolal elektrikáře. Čekali sme hodinu, než přijel. Byl pěkně nasranej, že musel jet dvacet kiláků. Eště nasranější byl, když se ukázalo, že sou to pojistky, který nám přestěhovali na druhou stranu chodby, a my sme o tom nějak nevěděli, takže sme nahazovali starý, nefunkční. Naštěstí nám nic nenaúčtoval a zase odjel. Tož takoví my sme agenti. A esli sme neumřeli, žijem ve zmatku dodnes.

sobota 11. dubna 2009

Zmatkař v akci

V sobotu sem byla s Laurou na procházce, jakože oslavit jaro. Byla to fakt nádhera, šláply sme až do Bílovic, rozebraly sme jaký sme psychouši a ujistily se, že to bude už jenom horší. V cílové rovince sme daly piva a smažený husí játra, mňam. Pak sme odjely nacpaným autobusem vesele domů.
V pondělí sem se zase sešla v hospodě se Simou. Řekly sme si, jaký sme psychouši, ale ujistily sme se, že tak hrozně jako Efa na tom eště nejsme. Po druhým pivu ze mě ale vylezlo tajemství nejtajnější, a Efa odtáhla do pozadí.
"Miluju Obamu." Vychrlila sem na Simu a potáhla z cigára. Sima chytla výtlem.
"To seš jako moje matka." Chlámala se.
"Ale nikomu to neříkej..." Píchla sem jí výhružně prst do hrudi. "...nebo seš mrtvá."
"Myslím, že ti hrabe." Řekla Sima.
"No jo, blbnu." Přiznala sem. "Asi už mám toho... Alzheimera. Hledám cígo když ho mám v puse, hledám brýle který mám na hlavě, pro něco du do kuchyně, a nevím pro co, na mobil mi chodí upomínky ať zaplatím složenky, protože sem na ně zapomněla, ve školce nechávám vyplněný formuláře pro sociálku a nakonec mě dojme Obama. Už se asi blížím smrti."
"Já sem se teď taky přiblížila smrti." Vykulila na mě Sima dramaticky oči. "Víš že na vašem baráku je kamera?"
"No vím." Přikývla sem.
"A tos mi to nemohla říct?" Rozhodila rukama.
"K čemu by ti to jako bylo?" Nechápala sem.
"No nekradla bych s Efou ty masa."
"Ježiš, jaký masa?"
"No tady venku, před restauračkou, jak byla grilovačka. Tak jak sme šly z diskotéky, tys šla dom. No a my sme pokračovaly, a měly sme hlad. Jinak bych to neudělala, měla sem hlad, no a taky mě k tomu donutila Efa." Obhajovala se.
"No a dál?"
"No dál... tak sme šly kolem těch grilovaných mas, byly tam ty špízy a krkovičky a kusy masa, normálně visely nahoře na takové tyči, jakože to odřezávali asi. No a my sme počkaly, až ti pinkli odejdou dovnitř, ale to byl Efin nápad, né můj. Efa vzala sáček na psí hovna, naházely sme tam ty špízy a krkovičky a buřtíky a tak. Jenomže to jí nestačilo, vona ještě začla trhat to maso z té tyče."
"Kodyak v akci." Skládala sem se smíchem na stůl.
"No ty jo. Měly sme toho masa hafo. Navečeřely sme se z toho, děcka to měly ráno ke snídani a Efa si eště odvezla pro sebe a pro děcka na oběd. A beztak jim zbylo i na večeři."
"Ježiši." Slzely mně oči smíchem.
"No a teď si představ, že nás viděli z té kamery."
U vedlejšího stolu seděl boreček co vypadal jak Justin z Anti-Flag. Ale úplně. Muselo to být jeho dvojče.

Ve čtvrtek mě Laura tahala na zelený pivo, ale řekla sem, že nemůžu, protože mám v pátek pracovní pohovor, na kterej sem se chystala dlouho, a nemůžu tam teda přijít s kocovinou. A dobře mně tak, protože sem si neužila ani pivo, ani pohovor. Jelikož su debil.

V pátek ráno sem se s velkou vervou připravila, odevzadala Aničku a šla sem na veleslavný pohovor, o kterým sem tušila, že až tak slavný nebude, ale situace předčila moje očekávání. Na mapě sem si našla, kde firma sídlí a tak sem si nějak nedělala hlavu s tím, abych to našla. Začla mi hořet koudel u zadku až když bylo za pět minut půl deváté (o půl sem tam měla být) a ulice kterou sem hledala v nedohlednu. Volala sem teda taťkovi, pomóc, ale vybil se mi telefon, takže sem nezjistila nic. Když mobil po nějaké době naskočil a taťka se dovolal, zjistila sem, že su úplně blbě a že dojet na místo určení mi bude trvat další půlhodinu. No zkrátím to. Na pohovor sem se ani nedostala. Nasralo mě to, protože týden předtím sem se mohutně učila excel. A tak sem se vydala do města, kroutící nad sebou hlavou a prskající. Utěšovala sem se jedině tím, že si dám gofry se šlehačkou, ale měli zavřený. Dál sem se utěšovala tím, že se stavím za Laurou v práci, ale nebyla tam. A tak sem se uklidnila tím, že sem šla dom spat.

Odpoledne sem volala Simě, jestli někam pudem, protože sem měla volnej večer. Zajely sme teda do Ochozu podívat se na Lukáše jak hraje fotbal, a když nás to nebavilo, zalezly sme do hospody a tam sme se zbořily. Když sme byly dostatečně kantáre, naložil nás Lukáš do auta a odvezl do lezbího baru. Tam přišla ještě Lucka, a taky Laďa, Michal a ještě ňákej emo boreček. Po dalším pivu sem zjistila, že Laďa vypadá jak glum a chtěla sem si odsednout, ale pak mi to už bylo jedno. Glum neglum, show must go on. Chtěla sem pustit něco skvělýho do jukeboxu, ale zjistila sem, že borci si tam naházeli 26 kreditů. Hajzli. Tak sem jim to vzala, a navolila si tam svoje vály. Poprask veliký. Nevadí. Stejně by si tam pustili samý Morandi. Nemají právo na hudbu, takoví lidi. Asi to věděli, a tak po mně ani nechtěli prachy. Jukebox opět překvapil. Mají tam P.O.D. a dokonce Gogol Bordello. Sima pustila Puddle Of Mudd a já sem všechny přesvědčovala že boreček má stejnej hlas jako Kurt, což mi připadne jasný jakože voda teče, ale nikdo si to kupodivu nemyslel. Nechápu doteď. Dala sem další pivo, odmítla fíkový vodky a odhupsala sem dom. V noci mě vzbudila taková bolest hlavy jako v životě ne.

Dneska ráno sem obarvila vajíčka, protože sem udělat vítání jara. Jedno vajíčko sem rozbila, u tří nechytla barva, zbytek popraskal. Heslo na další dny zní: Nepouštět se do žádných větších akcí.