Hodinový debil

Chytl mě revizor. Konečně. Jinak už bych si myslela, že svět se točí ňákým blbým směrem. Zajímavý je, že když mám jízdenku, su celou cestu v emhádé vybobená, že tam revizor bude, zatímco když ji nemám, je mi to nějak jedno. Furt je to ale v pohodě, ještě se mi vyplatí jezdit na černo. Ale nepochopila sem borečka, musel to být ňákej fakt jeliman, protože když viděl, že mi revizor vypisuje šek, ehm... pokutu, tak v nějaké pomatenosti honem rychle přiskočil ke cvakači a snažil se tam jízdenku označit. Blbec. Přitom o pár metrů dál byla zastávka, kde mohl vyskočit. Revizor ho chvilku nevěřícně pozoroval a pak mu řekl: "Proč se prozrazujete? Ty značkovače jsou zablokovaný." Hahááá. Takže sem vystoupila, dopsal tam ty srandy, dal mi občanku a odkráčela sem dom. Doma sem zjistila, že občanku tak nějak nemám, protože jak sem ji dala do zadní kapsy, vypadla mi a zkrátka není. Říkala sem si, že si aspoň nechám udělat novou občanku s hezčí fotkou. Ale mezi náma, za tu hroznou fotku co tam je, nemůže ani fotograf, ani foto papír, ani fotkový pozadí. Odpoledne sem občanku našla ve schránce.

S Laurou sme byly na procházce, a taky sme skočily na pivo. Slíbily sme si, jak si v létě užijem koncíky. Majáles, Lennyho, Marilyna, a dva fesťáky nejmíň. Laura chce jet na Colors of Ostrava, já bych nejraši na Rock for People. Furt nemůžu přežít, že tam minule byli ti Offspring a já sem nebyla. Talenti konečně natočili video z nahrávání nové desky, hurá, ale zatím to nevypadá, že by přijeli. Nezbývá než čekat.

Sousedi sou blbci. Nevím kdo to udělal konkrétně, ale někdo si pořídil hodiny, co odbíjejí. Odbíjejí hnusně a já to musím poslouchat každou hodinu a v noci mě to budí ze spaní. Když sem to slyšela poprvý, čekala sem kdy mi ze zrcadla vyleze vlkodlak, protože to je jako podkres k hororu. Otázka je, kterej člověk je takovej blbec, aby nechal hodiny odbíjet takle nahlas, a eště v noci, a co z toho má. Vůbec nikdy sem ani nepochopila princip kukaček, bohudíky jim odzvonilo, ale teda představa že každou hodinu na mě vyjede z bydlíku kukačka, mi připadne víc než úchylná. Asi se to dřív většině lidí zdálo roztomilý. Stejně jako drhaný sovy s ořechama místo očí a chemlonový chobotnice. Ale odbíjecí hodiny sou vrchol. Přemýšlím, že dám dolů do vchodu ceduli, aby si ten dobrák dal svoje nablblý středověký hodiny do sluchátek. Nad nama furt někdo vrtá, a neštítí se začít v sedum ráno v sobotu, sousedka naproti zase furt vysává rohožku před dveřma, štěká tady několik psů. Už se těším až budu vzteklá důchodkyně, zbavená svéprávnosti a beztrestně budu všechny idiotský sousedy mlátit berlema.

V sobotu nám vypl proud. Hugo rožnul v předsíni, kixla žárovka a vyhodila pojistky. Což sme nevěděli, že to sou pojistky. Teda napadlo nás to. Takže sme je zkoušeli nahodit v bytě, pak na chodbě. Nic. Zapálila sem teda svíčky, Anička z toho měla druhý Vánoce, a Hugo zavolal elektrikáře. Čekali sme hodinu, než přijel. Byl pěkně nasranej, že musel jet dvacet kiláků. Eště nasranější byl, když se ukázalo, že sou to pojistky, který nám přestěhovali na druhou stranu chodby, a my sme o tom nějak nevěděli, takže sme nahazovali starý, nefunkční. Naštěstí nám nic nenaúčtoval a zase odjel. Tož takoví my sme agenti. A esli sme neumřeli, žijem ve zmatku dodnes.