Zoufalství odchází... se zimou

Anička zase onemocněla, dva týdny sem s ní zůstala doma. Navíc sem si hnula se zádama, nemohla sem se ani pohnout a lezla sem jako chrobák Chroustal. Domácnost vypadala jak vybuchlá Fukušima, venku sněžilo, a nevypadalo to, že to bude lepší.

Snažila sem se optimisticky přežít. Ve vší té krutokurevskosti a nepřízni osudu sem si zalezla do postele s noťasem, a řekla sem si, teď se budu dívat na filmy, a nevylezu, „venku to stejně stojí za hovno, zdarec!“ Oznámila sem vládci zimy, a zachichotala sem se, jak sem na to vyzrála.

Vládce zimy, deprese a krutosti má ale dlouhý hnáty.

Nejdřív sem si pořídila housera. Luplo mi v zádech, že sem nemohla ani pořádně ležet, natož chodit.

Když to přešlo, luplo mi za krkem.

Zavolala sem Radimovi, že mě zima chce zničit. Radim řekl, že je to blbost.

Načež sem dostala žlučníkový záchvat, trvající tři dny.

Dozvěděla sem se, že mi nepřiznali dávky hmotné nouze, protože nejsem v hmotné nouzi.

Rozbolely mě zuby.

V Albertu sem rozsypala šumáky po celým pásu u kasy. Vesele si tam šuměly, a když na to prodavačka kasařka vzala mokrej hadr, skoro vyšuměl celej Albert.

Firemní telefon mně spadl na zem, a přestal žít.

Anička nalila džus do zásuvky, následně skočila do postele a brečela, že vybuchnem.

Dozvěděla sem se, že účetní mi zase zkurvila výplatu, následkem čehož přijdu o další peníze.

Znamínko na noze, který odpočívalo celý život v nečinnosti, se mi začlo rozpínat do velikosti mexického dolaru.

Ve snaze se zoufalostí nezabít, sem vypila panáka ukrajinské vodky, co tady nechal brácha. Vrátil se mi žlučníkový záchvat.

Anička dostala teploty, a tak sem ji vzala v největším blizardu, a jely sme k doktorce. Autobus jel úplně jinam.

Pak už mi totálně hráblo, křičela sem z balkonu na vládce zimy „kolik toho člověk může vydržet, co?! Kurvo!“ Do rána mi namrzl balkon.

Na Velikonoce přijel hasič, dovezl mi mrskačku, a já sem mu dala pusu. A vajíčko. Čokoládový.

A přišlo jaro.

Když sem se vrátila do práce, skákala sem radostí, že nadobro vysmahla Brožová dáma. Furt jenom buzerovala, buzerantka. Do kanclu se vrátily starý dobrý pořádky.

Radim nakreslil na nástěnku Hitlera. Já sem pouštěla zvuky velkýho třesku „vědci nasimulovali zvuk velkýho třesku, zavolej Sašu, máme problém… Sašo, divej, zvuk velkýho třesku, poslouchej…. Tak… a teď mně vysvětli, jak mohl dělat velký třesk more ňáký zvuky, když ve vzduchoprázdnu se zvuk nešíří. Vysvětlení teď… já čekám!“

Radim zase dělal svoje tyjátry, chytal se za hlavu „bože, byl tady takovej klid… takovej klid!“

„Hej a pročs mně volal třikrát denně? Sem ti chyběla, plakals tady, ať už přídu, tak nevykládej.“

„Ale to bylo předtím…“ Mávl rukou.

A večer volal zas.

A jeden večer na mě někdo zazvonil, a já sem šla otevřít, a byl to Eda, můj bývalej nejlepší kámoš. Překvapeně mně spadla brada.

„Zdar, mám tady v batohu škopky, pro tebe Frisco, taky mám cíga, dem kouřit na balkon, vem votvírák.“ Vplul ke mně do bytu a naprosto ignoroval fakt, že sme se tři roky neviděli. „Jako kdybych čekal, až přijedeš ty za mnou, tak zvápenatím jak krakatit, teda stalaktit, hovno, vole, nezírej a votevři si to Frisco.“

Seděli sme na balkoně celej večer, a mně byla zima, Edovi ne „já se neklepu zimou, se klepu z chlastu, protože su alkáč, hej znáš mě, nenaděláš nic.“ Vykládal, jak se má, a říkal, že teď se to celý úplně změnilo „protože já nechodím ven už, nesnáším lidi, ty jejich kecy, to jak vypadaj, jak smrděj… přestal sem jezdit šalinou, sou hnusní, furt čumí… jako fakt je nesnáším, nejlíp kdyby tady vůbec žádní nebyli, jenom mě votravujou, v noci nemůžu spat, myslím na to, jak sou blbí.“

„Hm, a kde je ta změna jako? Lidi sme nenáviděli odjakživa.“

„Ne, já ne, já sem je měl rád.“

„Aha…“ Zachrčela sem smíchem. „Kámo ty si asi nepamatuješ, jak sme přesprejovali celej bilbord na Lesné větou : Všechny vás nenávidíme a teď už to víte! … bylo nám tak dvacet. A to je důkaz.“

„Tyjo fakt, dycky sme nesnášeli lidi. Ale aspoň sme s nima mohli jezdit v šalině, ne? Nebo jak bysme se na tu Lesnou dostali…“

Byl to dobrý nostalgický večer.

Zašla sem si k doktorovi na výsledky krve. Čekala sem konečný ortel.

Doktor kroutil hlavou „zdá se to neuvěřitelné, ale jste naprosto v pořádku.“ Evidentně byl zklamaný, protože minule se tvářil, že už za sebou mám akorát tak zaklopit víko. Pak se podíval na moje EKG a pookřál „Ale to srdce! To není dobrý!“

„Sašo“ Stěžovala sem si po návratu do práce „chce mi dát tu krabičku, aby mi měřila srdce. Já už tam nejdu.“

„Jo, běž, to je super, budeš mít počítač a drátky, a přísavky. Budeš robot!“

„Jo….? Myslíš…?“

„Jasně, budeš kyborg.“

Ráda bych byla. Protože kyborgům se nezvětšujou znamínka.

„Umírám, kámo.“ Fňukala sem když sme šli s Radimem kouřit. „Už to začlo.“

„Dyť je to jedno, jestli umřeš na raka, nebo na stáří, stejně to máš za pár.“ Mávl nade mnou rukou.

„Budou mi to určitě řezat, dají mi lokální anestezii, a já potom dycky bliju a mám halucinace, budeš mě muset z té chíry odvízt, nebo netrefím dom, určitě mě někde něco přejede a tak.“ Scénáře mojí nemocné hlavy sou hrozný, fakt, hrozný.

„Já tě odvezu, jenom nevím, kde seženu auto.“

„Tak když mě nechceš odvízt, tak já si zavolám hasiča, on mě odveze, je to můj miláček, ty ne!“

„Hele, jak chceš. Mně na tom nezáleží, protože za chvilu seš mrtvá, jak říkáš, nebo ne?“

„Jo, no, ser na to, je to všechno jedno. Jestli mě budete srát, vystřihnu si to nůžkama, já do žádný nemocnice nepudu!“

Druhej den sem seděla v čekárně, všude lidi s chřipkama, kašlama a soplama, pěkně mě to sralo. Utápěla sem se v sebelítosti, tak dlouho sem čekala na jaro, tak dlouho předlouho, a teď umřu jako, když začlo svítit slunko. Telefon. Volal Radim.

„Už něco víš?“

„Ne, nevím. Sedím v čekárně ještě.“

„Su v kanclu sám.“

„Tak to je mi líto. Už ti chybím?“

„Urychli to, mě nebaví čekat. Kdy deš na řadu?“

„Nevím.“ Seděla sem tam ještě hodinu, útočily na mě všechny bacily, a při vší té smůle sem si říkala, ještě že nemám aids, bylo by to daleko víc v hajzlu.

Žádný řezání znamínka se nekonalo, dokonce ani smrt se nekonala. Doktorka řekla, že „tělo spustilo zánětlivý reakce“, no, holt… zrovna u toho znamínka, no… prej oslabená imunita a nervy. Dostala sem antibiotika.

Sotva sem vylezla ven, už volal Radim.

„Budu žít, more!“ Radovala sem se zběsile.

„Tak todle už je podruhý, kdys mě vyděsila. Uf. Jasně že budeš žít. Musíme to zapít.“

„Mám antibiotika.“

„No, už deš? Kdy tady budeš? Bude to rychle? Přídeš už brzo?“

Řekla sem, že jo, přídu brzo, ale byla to lež jako věž. Šla sem pěšky přes půlku Brna, čistě z radosti ze života, hurá, jupí, žít… A Radim mezitím volal třikrát. Nemohl beze mě vydržet, tak to bylo.

Vrátila sem se na firmu uřícená, žíznivá, vyflusnutá, ale š            ťastná. Sotva sem si nalila colu, přijel za mnou hasič.

„To je dobře, že seš tady!“ Skoro sem po něm skočila. „Já sem nejdřív umřela, ale pak sem přežila, a teď žiju, a su úplně šťastná.“

„Su šťastnej s tebou.“

Dala sem mu židli ke svýmu stolu, a … „deš ze služby? Seš unavenej? Neměl by ses jít vyspat? … Ne…? Chceš kafe…?“ Všechno bylo tak jako dycky, tak pěkný, tak známý, tak v pořádku.