Bad romance

V sobotu se měla konat bratrova svatba. Sima měla jít se mnou, byly sme na tom domluvený dva měsíce dopředu. Jenomže pak sem jí to připomněla, a odpálkovala mě s tím, že v sobotu určitě nikam nejde, protože v pátek jede s Honzou na ňákou akci. Výborně. Tohle byla poslední kapka, a končíme.
Laura na mě už měsíc nemá čas.
Připadám si jak kdyby mě všichni měli plný zuby, najednou se nehodím, a ve vzduchu visí taková ta výčitka „Ježiši, najdi si už taky chlapa a dej nám pokoj...”
Stěžovala sem si taťkovi, když sme u mě spravovali skříně, a taťka říkal: „Ale to je přece normální, život se vede ve dvou, a tohle by měl každý upřednostnit.” Ale mně se to normální nezdá, a tak su uražená.
Začal to Kif, v podstatě sme skončili když si našel mařku. Né přímo proto, ale proto, že byl jinej. A přestal mě bavit. Pokračovalo to přes Verču, která se mnou nemůže jít po práci do města, protože na ni každej den čeká Mladej. Pak Ondráš, kterej se přestal chodit bavit, protože se rozhodl dělat vzornýho manžela a vysedávat s ženou doma u televize. A pak už se to jenom vezlo.
Měla sem pořádnou depku celej týden.
Do toho všeho sem se dozvěděla, že Puštík chodí s Bárbí. Jako jo, přeju jim to, na druhý straně sem samozřejmě vymyslela, že skončil taky.
Tak to bysme měli. Zůstala sem v pátek sama, šla sem si nakoupit čokolády a víno, a chystala sem se přepít ten trapnej osamělej večer, kdy se nikdo neozýval, a lepší už to nebude, sledovala sem lidi v obchodě, jak zapáleně nakupujou, jak kdyby šlo o život, protože tohle je jejich život, jak konzultujou u regálů, co koupit na víkend a na příští týden, a cloumala se mnou hrůza, že mě tohle taky čeká. Chtělo se mně brečet.
Doma sem rozbalila čokolády, otevřela víno, pustila telku, a snažila sem se sama sebe přesvědčit, že třeba život naplněný zájmem o zadní etiketu potravin nemusí být tak špatný, a že třeba se večery dají trávit u televize... ehm. Představovala sem si katastrofický scénáře, jak dychtivě tahám ze schránky leták Billy a s potěšením zjišťuju, že mlíko je o dvě koruny levnější. To už sem se rozbrečela doopravdy. V devět večer sem se oblíkla do pyžama, šla sem si teda udělat rajčatový salát, a potěšilo mě akorát to, že lapač hmyzu ve spížce zabil tak dvacet molů. „Cha, zmrdi!” Ukázala sem na ně fakáče a třískla sem dvířkama.
A zavolal Puštík. „Čau Jančo, co děláš dneska?”
„Ééééj... nic. Vlastně nic. Chlastám doma.”
„Doma? Co takle dneska někam vyrazit?”
„Jo jo jóóó... takže kde je sraz?” Oh yeah, baby, I´m ready to go!
„Tý jo, já su tak rád, ty mě nikdy nezklameš. Nikdo nechce jít pařit.”
„Mně povídej...”
Domluvili sme se na desátou, sraz na nádru. A přece se našla duše, která se rozhodla s nama zažít príma noc. Lukin. Měla sem docela radost, protože s Lukinem na sebe v práci křičíme přes tři řady, zpíváme si ty svoje vály, Lukin dělá beatbox, a je z toho docela bordel, ale ještě si na nás nikdo nedošlápl, což se dost divím. Všichni kolem se akorát smějou když vyřvávám Ééééj na na na, a Lukin do toho řve Yeah baby, put your hands up in the air, put your hands up in the air...
Když sem byla v šalině, volal mi Puštík, ať koupím na nádru čtyři baterky, že má to blikací tričko, co mu dovezl Filip. Bylo to takový to tričko, co reaguje na hudbu. Skáčou tam takový ty čárky. Nepřišli sme na výstižný název.
Takže když sme se všichni tři setkali na nádru, Puštík si hned do trička narval baterky, zapnul se, a my sme se mohli dorvat smíchem. Když někdo promluvil, na Puštíkovi zuřivě lítaly barvy. Zkoušeli sme na to zpívat, a Puštík celej zářil a blikal.
Šli sme teda do nonstopu pro pití, což je taky tradice. Lukin špekuloval, že koupíme Jelcina, já sem byla zásadně proti, protože nebudu pít takový sladký srance, Puštík chtěl kupovat rum, to sem taky byla proti, protože sem druhej den měla jít na tu svatbu. Furt sme se nemohli dohodnout, až potom Lukin rezignoval, šel k regálu, vytáhl kartón Jupíků, mával tím nad hlavou a křičel: „Už vím, co budeme pít!”
Nakonec sme tradičně koupili šáňa, Puštíkovi sme vybrali takový to s opravdovým špuntem, aby si to mohl bouchnout, a vydali sme se na hradby. Když sme se tam usadili, a bouchli šáňa, Puštík zavelel: „A teď Jančo, začni vykládat příběhy.”
„Tákže...” Začla sem, a vyprávěla sem, a vyprávěla, jako Forrest Gump ... a takle byl svět úplně v pořádku, přesně takovej, jakej měl být. Pak vykládal Puštík svoje příběhy, a do toho sme se smáli, kluci zpívali, luskali prstama a Lukáš dělal beatbox, pustili sme si na telefonu ňáký videa, pak se vedle nás strhla bitka, chvilku sme se dívali, a když to skončilo, a odplazili se ranění, pokračovali sme v rozumech o běhu světa.
„A kde je Filip vůbec?” Zeptala sem se.
„Já nevím.” Řekl na to Puštík. „A co se furt ptáš... nejdřív ho pošleš do hajzlu, a pak furt kde je Filip...”
„Já sem jenom myslela... že se zeptám...” Napila sem se a podívala se dolů pod hradby. Výška tyjo. Šest metrů, nejmíň. „Tak nic no, stejně... dyť je to všecko jedno..."
„Já se z vás zblázním.” Kroutil Puštík očima. „Ty furt nadáváš na chlapy, on zase na ženský, z obou stran to furt poslouchám, a pak mi připadne, že je svět na hovno, že sme tady všichni vlastně strašní hajzli.”
„Já nenadávám na chlapy.” Bránila sem se.
„Cha!” Udělal Lukin. „Nééé... ty máš vlastně každýho ráda, úplná Matka Tereza.”
„Slyšela ses vůbec někdy za posledního půl roku?” Zeptal se Puštík.
„No, tak posledního půl roku sem se rozváděla ale. Až se budeš rozvádět, chcu vidět, jakej budeš medvídek Medásek.” Podala sem mu flašku. „Ale už nejsu vzteklá. Už su óká. Takovej... normální člověk.”
„To si o sobě Breivik myslí taky.” Smál se Lukáš.

Lukin furt hnal, že už deme do klubu, ale nám se nechtělo, protože byla taková supr noc, povídací, a v klubu už se neuslyšíme. Ale nakonec sme stejně dopili, dopovídali, stavili sme se ještě pro jednu flašku, kterou sme pili cestou, a pomalu sme se plížili do XXLka. Furt ještě se nám tam nechtělo, protože bylo teprv něco po půlnoci, a tak sme zašli dozadu za klub. Puštík říkal, že je divný, že když odsud Filipa odvážela záchranka, tak sme si ničeho nevšimli, ale já si myslím, že sme si neměli jak všimnout. „V sanitce se prý furt hrozně smál, jak sou teď už borci mrtví, říkal jim čtyři mrtvoly, a dělal takovej ten šílenej smích, víš jakej. Chtěli volat na psychinu, ale pak uznali že je v šoku, a že ho nechají být. Ale my víme, že v žádným šoku nebyl.”
„Hele, támhle někdo leží.” Ukázala sem na zem. „Ňákej borec.”
Přišli sme k němu. „Myslíte, že je mrtvej?” Zeptal se Lukin.
„Ale né. Asi je zmlácenej.” Rozumoval Puštík.
„Hele na ty ruce.” Hodila sem k němu hlavou. „Má divný ruce.”
„Má je zlámaný.” Řekl Puštík. „Ty jo, já ty zlámaný kosti tak nemám rád...” Podal mně flašku.
„Nemá je zlámaný, má je blbě narostlý. Divej na ty kosti. Je to ten... jak se to... mutant.”
„Myslíš mrzák.” Opravil mě Lukin.
„Jo, to je to správný slovo.” Kývla sem.
„Né, má je zlámaný.” Nedal se Puštík.
„Houby.” Řekla sem. „Není zmlácenej. Nemá modřiny.” Napila sem se. „Neměli bysme něco dělat? Jako aby Lukin neřekl, že nemáme city, nebo tak něco...”
Kluci na mě koukali. Žbrdla sem do něho teda nohou. „Héééj!” Borec otevřel oči. „Seš v pořádku?”
„Jo, jo...” Zamumlal.
„Nechceš pomoct? Máme někoho zavolat?” Zeptal se Puštík.
„Né...dobrý....” Zamumlal znova a zavřel oči.
Nechali sme ho teda být, a odešli sme za roh, kde sem si sedla na okenní parapet. Pila sem šáňo, kluci zpívali, dělali beatboxy, tančili, já sem se smála. Sranda veliká. Ve slabé chvilce sem řekla Puštíkovi: „Ale když teď chodíš s Bárbí, neopustíš mě, že ne...”
„Jasně že ne. Ty máš ale nápady...” Kroutil hlavou.
Pak sme se zvedli, a zašli sme do klubu tančit. Bezva zábava, poklidnej večer, užila sem si to.
Druhej den sem šla na svatbu, ženil se bratr. Třikrát sem se během obřadu dojala a rozbrečela. Babička měla průběžně světoborný proslovy „Já když vidím ženskou s cigaretou, tak bych jí tak pleskla přeš čuňu, až by se jí hlava otočila. Ty Janičko kouříš, že...” Oslava proběhla bez nějakých extempóre, vlastně tam byli strašně slušní lidi. Říkala sem si, kdybych tak měla svatbu a pozvala bych tam svoje kamarády, no potěš koště, to je s rodinou úplně neslučitelný. Preventivně bysme museli vzít defibrilátor pro starší ročníky, kdyby to s někým škráblo.

Ve středu byla v Karibiku White party. Tušila sem, že to bude jeden velkej průser, protože je to v pracovní den. Eště sem ale netušila, že to bude fakt mega průser. Měli sme přijít všichni v bílým. Takže sem si vzala bílý tričko s nápisem Disco, ve vlasech sem měla velkou bílou kytku a peří, a na sukni bílej šátek. Miluju tématický párty. Bárbí tam měla dělat hostesku, tak sme se na ni chtěli jít podívat. Srazili sme se na nádru v devět. Já, Puštík, a Lukin se svou holkou, Arčou. Koupili sme pití, akorát sme zase vzali šáňa se špatným špuntem, protože si nikdy nemůžem zapamatovat, který sou ty vystřelovací. Puštík byl opět zklamaný. Vedle nás se rvali psi, pitbuli, vrčeli a kousali se do krků. My sme probírali filmy, práci, tetování a já sem Puštíkovi řekla: „A kdy si necháš vytetovat na rameno ten kříž?"
Puštík na mě zíral: „Co? Jakej kříž?"
„Si říkal, že si necháš vytovat kříž tady tak, na rameno.”
„To říkal Filip, né já.”
„Ale jo, tys to byl.”
„Né já ne. Ty si nás pleteš!”
„Né nepletu, seděli sme tenkrát v Mekáčovi, a tys říkal, že si necháš tady tak na rameno vytetovat kříž.”
„To říkal Filip.”
„Ale néé...” Mávla sem rukou. „A kde je vůbec? Proč tady není?"
Puštík řekl, že je doma, a určitě nikam nejde, a já sem chtěla, ať mu zavolá, ale Puštík měl spoustu argumentů, proč určitě nejde, a proč je marný vůbec zkoušet volat. Tak nic. Serepes.
Arča byla srandovní. Je to asiatka, a působí hrozně roztomile. Kecali sme klasicky o prasárnách, o tom, co by si kluci měli nechat vytetovat na péra, a Arča si dycky dlaní zakryla pusu a dělala „hihihi” takovým tím stydlivým způsobem. Bojovala třeba se zátkou od šáňa, tak sem jí tu flašku vzala, dala sem ji Lukášovi, ať to otevře a řekla sem jí: „Nech chlapy, ať si myslí, že sou užiteční." A Arča zase vtáhla hlavu mezi ramena a udělala „hihihi". Bylo to děsně srandovní. V jedenáct sme se zvedli, že dem teda do Karibiku. Samozřejmě sem měla předsevzetí, jak už nebudu pít, protože druhej den du do práce a tak, ale jako skutek utek. Udělali sme pár fotek, a já sem říkala Puštíkovi „Teď už na tebe vlastně vůbec nesmím šahat, když máš holku...” Protože se dycky na fotce obejmem. Puštík řekl: „No jo, to teda nesmíš.” A děsně se tomu smál, a už tehdy mi to mělo dojít. Tak jo, dala sem si na něho teda neviditelnou nálepku Nešahat, protože já nejsu zlodějka borců, já ne.
Udělali sme teda pár retardovaných fotek, kde vedle sebe stojíme jak policajti na hlídce, a pokračovali sme v cestě. Uvědoměle sem hodila do koše kus nedopitýho šáňa, protože já pít nebudu, já ne. Slíbila sem Puštíkovi, že mu udělám fotku s Bárbí a mlela sem „to máš boží, tvoje holka je na plakátech, bude tam dělat hostesku, protože je modelka, bude krásná, a ty musíš být hrozně pyšnej.” Všechno mi to odkýval.
V klubu sme se teda prvně zastavili u Bárbí, byla krásná, celá v bílým, jako anděl, Puštík jí řekl akorát tak „čau” a odebral se ke stolu, kde sme se pustili do Cuba libre. Moje předsevzetí ohledně nepití pomalu začínalo být v prdeli. Lukáš mi pak oznámil: „Za půl hoďky dorazí Filip.” Paráda. Šla sem si ještě pokecat za Bárbí, protože mi bylo líto, že u těch drinků stojí tak sama. A za chvilku teda dorazil Filip. Už nebyl vůbec rozsekanej, vypadal úplně normálně, a já sem se divila, tak mi ukázal fotky, kde byl fakt rozstřelenej, smála sem se, a řekla sem mu, že sem o něho měla starost. Šahala sem mu na nos a na oči „Ty jo, dobrý... já bych měla modřiny eště měsíc."
Smál se, a pak zvážněl: „Já na tebe teď nesmím šahat, mám tady mladou.”
„Aha.” Řekla sem a odskotačila sem si se svým drinkem ke stolu. Co je mně po tom...
Blbli sme s klukama, nasadila sem si svoje flitrový rukavice „Jak sme si říkali, že si uděláme párty kostýmy, tak já už mám. Je řada na vás. Do příště.” Hrkla sem do sebe drink a šla sem si pro další. Puštík vzal Filipa, oznámil mi že dou „chapsky pokecat”, jako ať nedolízám, takže sem zůstala u stanoviště s Bárbí, Lukinem a Arčou. Nevěděla sem, co tam mám dělat, tak sem kouřila, čučela sem do sklinky, pak přišel ňákej borec s mojitem, furt mě nutil ať se napiju, tak sem do sebe natankovala mojito z kýblu s brčkama, a pak Lukin dal Arči pusu, a řekl mi na to „Jéé Jančo sorry...” Jakože by mě to mělo pobuřovat, když su tam sama, nebo tak něco. Bylo to divný. Šla sem teda najít Puštíka. Chlastali s Filipem na baru. „Já vám na ňáký chlapský řeči kašlu.” Oznámila sem jim. „Dem tančit, nebo něco, nebo co...” Filip mně koupil pití, chvílu sme tam stáli a kecali, pak přišel Lukin s Arčou, cosi sme mleli, a pak po mně Filip vyjel, normálně sme se vykousli, no prostě... Jako gut. Říkala sem si, že tam asi někde má holku nebo co, ale co je mně po ňáké cizí mařce, že jo. Když to viděl Puštík, začal dělat ciráty „Co to jako má být? Ste se zbláznili?” Zírala sem na něho, jako o co mu de. „Jééžiš, to je průser.” Kroutil hlavou.
„Nech toho. Napi se." Podala sem mu kolu s ginem. You know, I´m no good.
Odešel. Vrátil se ale v podstatně lepší náladě, a složili s Lukinem rapový vál na téma „Janča má dneska velký den, užije si s Filipem.” Že to bylo hodně sprostý a hodně retardovaný, ani říkat nemusím. Lukin do toho dělal beatbox, dělali tam hodně „oujé common, kiss me baby...” Zírali sme na to s Filipem, on byl vklidu, já sem na ně nenápadně syčela „Držte huby, nechte toho, ste trapní, Peťo přestaň, sakra, ste jak malí, ticho, přestaňte!” Arča se snažila dělat pobouřený výraz, jakože drží se mnou, ale chichotala se, viděla sem to.
Takže sem se na ně pak vykašlala, dál sem se věnovala Filipovi, jako óóó, to pěkný tělo, no ty vole... sweet. Černý oči. Voněl. Byl tak kurevsky sexy, normálně mě doběhla prachsprostá chemie.Visela sem na něm, smáli sme se, objali sme se, pak sme se zase vykousli, a tak furt dokola. Trvalo to hodinu, možná dvě, co já vím...Vůbec sem nevnímala lidi kolem, a vnímat sem začla až když mě Puštík praštil do ramene, a zasyčel na mě: „Seš mrtvá, mrtvá, mrtvá seš!"
Pak sme se ňák rozprchli, a našla sem je všechny u stolku u Bárbí. Něco tam do sebe s Filipem hučeli, ten se pak sebral a nasraně odešel. Kurva, co se to tady děje? Bárbí sem řekla, že jí trčí zezadu ze šatů cedulka, a tak sem jí to upravila. Zatvářila se ňák nešťastně a pípla „Hmm... dík...”
Puštík si mě vzal stranou, a začlo peklo. „Víš... to... my sme ti něco neřekli. Ono totiž...héé... jak bych to... Oni spolu chodí. Bárbí s Filipem, víš?”
„Có...?” Wtf? „Dyť se rozešli. Ty s ní chodíš.”
„No né, já ne tak úplně... totiž nechodím. Já ne.”
„Cóóó?” Co...co... „Děláš si prdel?”
Odešla sem ven. Puštík za mnou. Chytala sem se za hlavu. Vůbec sem to nemohla pobrat. „To ste se jako teď rozešli, a ona chodí zase s Filipem, nebo jako co to je...?”
„No, tak ňák.” Kroutil se. „Ale nic si z toho nedělej, o hovno de. Sranda, ne?”
„Tobě tak možná o hovno de.” Sedla sem si na lavičku. „Proč si mi to neřekl dřív?”
„Sem to říkal, že to bude průser.”
„Ježiš. Ježiš, kurva Ježíííš.”
Chvilku na mě zíral, pak mě zvedl z lavičky „No tak dem se napít.”
„Já nejdu. Já se tam nevrátím, já kolem Bárbí nejdu. Ona to ví?”
„Jo, viděla vás.”
„Ou. Kurva, do hajzlu.”
Nicméně sem se zvedla, a šla sem si pro facku. Všichni se jako naschvál zastavili u Bárbí, já sem furt čekala, kdy dostanu spravedlivě přes hubu, ale nic se nekonalo. Chtěla sem jí něco říct, ale nebylo co. Kryla sem se teda za Lukášem, protože měl největší ramena. Vykouřila sem tři cigára, Arča se na mě soucitně koukala, Lukin mě soucitně kryl. Pak sem odkráčela k baru. To chce pití. Tam sem potkala Filipa. O_o. Koupil mi drink, tvářil se, že se nic neděje, to je óká, nedělej si hlavu. Řekla sem, že nechcu dělat problémy, a chystala sem se zdrhnout. Chytl mě za bradu „Není žádnej problém."
Pak si Bárbí znovu Filipa odtáhla, asi dostal céres, pak se zase vrátil, koupil mi pití, pak se znovu s Bárbí pohádali, pak přišel Puštík, jakejsi celej šťastnej, jakože dem tancovat, tak sme se vyfotili, a já sem pak řekla, že du dom. Přemlouval mě, ať tam ještě zůstanu, až do rána, protože „teď už se stejně nevyspíš, a můžeš jít odtud rovnou do práce...” Ale já sem měla všeho akorát tak dost, takže sem Puštíka objala „asi už se do prvního neuvidíme, tak hodně štěstí v Praze, a hlavně se mi vrať."
„Jasně, uvidíme se příští pátek. Zavolám."
Fajn. Pusu a spat. Vydala sem se na rozjezd. O půl třetí sem šla spat a v pět sem vstávala do práce.

V práci sem byla eště dostatečně rozjetá, mezi hovorama sem křičela „Lets go to the party!” a celkem mně všechno bylo jedno. Když přišla Syslica, řekla sem jí „Poď se bít". A tak sme se domlátily, skoro mi zlomila ruky, já sem jí dala koňara, pak sme se zasmály a vrátily se zpátky k hovorům.
V pátek přišel do práce Lukin. Děsně se mně smál, a aby toho nebylo málo, rozjel rapový vál pro široký operátorský obecenstvo „To byl teda den, Jana se vykousla s Filipem, oujé, jenže zatím netuší, že to Bárbí rozbrečí, yeah common...boom boom pow!”
„Tak to pozor.” Řekla sem uraženě. „A teď vysyp, jak to je. Chodil Puštík vůbec někdy s Bárbí nebo ne?”
„Ale né... to bylo takový šméčko. Sranda, víš?”
„Jo sranda.” Byla sem nasraná, že sem myslela, že mi praskne žilka v hlavě a budu za sebou tahat nohu. „Vidíte, kam ste to se svýma vtípkama dotáhli? A ty v tom jedeš s ním, Lukine! Tys mi furt tvrdil, že mají nezávazný ale intenzivní vztah. Tos jako lhal?"
„Nó...to totiž bylo tak ušitý...”
„Serete mě! Za trest mně budeš celej den sloužit, bývalej kamaráde.” Prskala sem. Lukin mě sral ze všech nejmíň, ale protože byl nejblíž, nejvíc to odnesl.

Po práci sem se sebrala a šla sem se projít do Bílovic. Vzala sem si paralyzér, kdyby mě napadla ňáká zuřivá srna. Chodila sem po bílovických lesích, s paralyzérem v ruce, a dycky když sem si vzpomněla na Filipa, dala sem si paralyzér před oči a pustila sem blesky. Kchchchch... Když došla baterka, měla sem čistou hlavu. Vybleskala sem ho z hlavy. Reset. Nejseš.
Chodila sem čtyři hodiny. Snažila sem se přijít na to, co je špatně. Proč se ty věci furt dějou špatně. Něco špatně dělám, a furt se to vrací. Něco je potřeba změnit. Je to jako když má dům špatný základy. Zbourá se dům, protože mu praskají zdi, a na těch špatných základech se postaví nový, který se zase zřítí. Je potřeba odpálit základy dynamitem. Vtip je v tom, přijít na to, kde ty blbý základy sou.

Na konci duhy

V pátek sem seděla u Simy na balkoně, pily sme růžový víno a kecaly. Pak přišel Honza, začali se bavit o dětech, a mně přišlo, že su tam úplně jaksi navíc, prostě to bylo divný, takovej docela prokaučovanej večírek. Volala sem Puštíkovi, abysme se domluvili, kde se ve městě srazíme. „Přijedu s Filipem, zatím chlastáme u nás, vydrž bejbýýý...”
Eště víc sem zesmutnila, že už Puštíka fakt uvidím naposledy. Do prdele. Mlelo se to ve mně všechno. Já su statečná holka, to zvládnu. Hovno zvládneš, na to nemáš. Vypila sem pro jistotu dvě sklinky vína.
S Honzou a Simou sme vzali taxíka a jeli sme do XXLka, to je klub ve městě, kde sem kupodivu eště nebyla.
Stáli sme na baru, pili Cuba libre, a docela sme padali z barůvek. Né proto, že bysme byli naplech, ale ty židle buď nebyly upevněný, nebo se v nestřežené chvíli rozhodly s prudkým škubnutím sjet, a to člověka sakra vyhodí z konceptu. Měli tam zajímavý hajzly. Takový velký prostory, byly tam dokonce i sedačky, a křesla před zrcadlama. Tam furt seděly mařky, malovaly se a pindaly blbiny. Na sedačce naproti seděly další mařky a taky si povídaly blbiny. Měly vyzutý boty, některý tam ležely, prostě si dělaly večírek. Připadalo mi, že na hajzlu je víc holek než na parketu.
Časem sme se se Simou a Honzou přesunuli na sedačky. Když sem byla nejvíc rozjetá a tančila na gauči „Party rock is in da haus tonigh, no tak, vyskočte, pome pome!”, Honza zahlásil, že se mu chce spat a že za chvílu jedou dom. Hm.
Než dorazili kluci, byla to věčnost. A pak sem se jednu chvíli otočila, a byli tam.
S Puštíkem sem se objala, Filip na mě zaútočil hned zkraje: „Takže dostanu pusu, nebo mě zase pošleš do hajzlu?" Usmíval se, jakože sranda, ty jo, ale zas tak sem se nebavila.
No, takže sem se rovnou omluvila za tu záležitost z Karibiku, fakt sem si dost dlouho připadala jak trapka, teď sem si konečně oddychla a byla sem zase o jeden dluh lehčí. Naslibovala sem hory doly, jak už budu poslušná a hodná, protože su napravená žena.
Filip řekl, že je to v pořádku, ať se netrápím, a já sem udělala uuuuffff...
„Neraduj se.” Varoval mě Puštík. „Žádný whisky nebudou. Dneska sme bez peněz, Filipovi bankomat sežral kartu.”
„Tak pote, vy socky.” Smála sem se. „Koupím vám pivo.”
Říkala sem si, že se nebudu k Filipovi lísat, protože sou z toho akorát tak nafouknutý aféry.Říkala sem si. Původně.
S pivama sme se usadili na sedačky. Museli sme na sebe křičet, takže sem tušila, že hlasivky nebudou mít radost. Puštík byl ohledně Filipa celý starostlivý: „Je tady hroznej vzduch, vzal sis ten...defibrilátor?”
„Defibrilátor!” Skáceli sme se s Filipem smíchem na sedačku. „Filipe vytáhni defibrilátor, dem zkoušet, co lidi vydrží.”
Sima s Honzou mezitím odešli. Spat. Dom. Puštík se mě zeptal: „Do kolika to dneska potáhnem?"
„Do rána samozřejmě." Řekla sem.
„Tak jo, máš to mít."
Filip mi říkal, že si nechá vytetovat na záda slovo Bastard. Mně se to líbilo, a celá rozradostněná, že je někdo taky potetovaný, sem začla ukazovat všechny svoje kérky. Až pak sem si uvědomila, že tohle předváděcí číslo už viděl zhruba třikrát. Jako jo, su trapná.
S Puštíkem sem se bavila o tom, jak toto léto nestojí za nic, a kdybysme nechodili pařit, bude stát úplně za hovno. Řekl mi na to: „A za čtrnáct dní valím do Prahy.”
„Nemluv o tom.” Mávla sem zničeně rukou. Šest stop pod zemí chcu být. Teď.
„Já sem ti vlastně neřekl, že nakonec budu částečně pracovat i v Brně. Tady budu bývat o víkendech, takže pro tebe se vlastně nic nemění.”
„A...kurva, ježiši, tos mi jako chtěl říct kdy?” Zírala sem na něho v šoku. „Protože abys věděl, já sem trpěla! A brečela sem!” Uf. Byla sem nasraná, ale všechno to ze mě spadlo. Svět byl najednou zase v pořádku. Velká, velká radost. Yeah, yeah, God is great. Tak jo, máme za sebou druhý opuštění, který se nekonalo. A deme dál, díkybohu.
„Lukin mi říkal, že prý si ho ustanovila svým novým party kámošem, protože se prý ta funkce dědí.”
„Oujé.” Smála sem se. „To byla zkouška spojení, jestli se to k tobě donese. Né, není to tak. Nechám si tebe. A tak to bude."
Filip dovedl dva brejkaře, kteří to před naším stolem rozvalili na Shampagne Showers. „Divejte, co sem našel, sou fakt dobří.” Sedl si za nama a zírali sme na borečky. Byli krutí. Hrozně se mi líbí tohle pozorovat, je to prostě úlet, a tohle bych fakt chtěla umět.
„Ty jo, vy ste jako LMFAO.” Křikla sem na ně. Kluci se pod tíhou takovýho komplimentu ňák zapomněli soustředit, zakopli o sebe a spadli.
Povídala sem si s Filipem, vypadal tak klidně, vyrovnaně a chytře, a já sem si říkala, ty jo, přece nemůže být takový šílený monstrum...
Puštík se zvedl, že de na hajzl. „Filipe, du na hajzl, deš se mnou?”
„Nejdu.”
„Filipe, du na hajzl, deš se mnou..!” Dělal jakýsi významný posunky, takže se Filip zvedl a šel. Sem myslela, že to dělají jenom holky.
Když se vrátili, Puštík se smál až skoro nemohl mluvit. „Představ si, co udělal...” Řekl, když se trochu zklidnil. „Sušíme si ruce v tom osvěžovači...”
„Prej osvěžovač.” Smála sem se. „Sušák myslíš.”
„Jo. Sušili sme si ruce, a já říkám, ty jo, ňák to nefouká. A von do toho dal zvrchu prdu, takle...puf... a osvěžovač se urval ze zdi a spadl na zem. Takovej rachot.”
„To já sem ale nebyl.” Řekl na to Filip. „To samo.”
Smíchem se mi už zase namáhaly všechny svaly. To bysme měli. To je teda k té normálnosti. Šli sme tancovat, a Filip nám někam zmizel. Když se nevracel po půl hodině, Puštík mu volal, co je, ale zjistili sme, že ani mobil u sebe nemá, protože si všechny věci nechal na místě. V podstatě sme nad tím trhli ramenama, a tančili sme dál. Tančili sme ještě když už byl prázdný parket, a všichni odešli spat, nebo co, a já sem byla šťastná, že tu energii můžu někde vybít, a že je tady někdo, kdo drží krok, a klidně až do rána, a celý to bylo děsně super.
Pak sme si s Puštíkem sedli zpátky na sedačku, zničení jak diskety pod magnetem. Puštík si stěžoval, že ho bolí nohy, a já sem ho nutila, ať si vezme moje boty na podpatku, a de tančit. Aby viděl. Ještě sme něco vykládali, pak sme vzali Filipovy věci, a odešli sme na rozjezd.
Na nádru sme si vykládali, kam bysme asi tak odjeli. „Pryč vocaď."
„Já si našetřím, a jedu do Vegas. Mám hlad." Rozhlížel se hladově po nočních stánkách s jídlem.
„No tak to né. Vegas je můj sen, najdi si svůj. Tam chcu já, já sem si to řekla první!” Ošívala sem se.
„Ty sis to sice první řekla, ale já tam první budu.”
Zvedla sem se, protože mi jel autobus. Domů, a spat.
Asi sem teda moc nespala, protože brzo ráno mě vzbudila esemeska od Puštíka: „Filip si tady byl pro veci. Prisel z nemocnice. Ma otres mozku, zlomeny nos a neco s rukou. Nic, du do sprchy.” Bezva, takový probuzení sem si dycky přála. Šla sem si udělat kafe, celá rozespalá sem přemýšlela, kdo de do sprchy a proč si ve sprše lámou nosy, a pak mi to celý došlo, dostala sem strach a tak sem kontaktovala Puštíka, abych se zcela dementně zeptala „Je Filip v pořádku?”
„Vypadá jak kdyby ho srazil náklaďák. Počkali si na něho, byli čtyři, neměl šanci.”
„Chjo. Je v pořádku?” Ééééj...
„Má akorát radost, že jednoho z nich taky poslal do nemocnice, a taky že neztratil ty věci. Akorát mi řekl: Kámo, narovnávání nosu není zas taková sranda.”

Vyrazila sem na výlet do Bílovic fotit brouky. Když sem fotila ploštici, skoro sem zahučela do potoka. Vymáchala sem si boty a zbytek sem musela dojít s čvachtající obuví. Ale užila sem si to. Parádní klid. Vodoměrce sem vykládala: „Hlavně že mě Puštík neopustí, víš? Můžeme být šťastný. To je totiž zásadní." Vodoměrka se mi za to rozmázla na fotce. A to sem myslela, že sme kámošky.
V pondělí sme nastoupili na linku. Klid skončil. Ráno sem potkala u trolejáku Lukina. Vyskočil a hned spustil: „Co to mělo jako v pátek být? Co ste proboha dělali? V jednu v noci spím, jo, zazvoní mi telefon, tak to zvednu, a ozve se: Héééj, paříme, nespi ty sráči, éééj pome more. Křičeli ste do toho všichni tři, a nejvíc hulákal Puštík.”
„Jo tohle.” Smála sem se. „Budíčééék.”
„A pak ta věc s Filipem. Co ste do prdele vyváděli?”
„Jo, tak to nevím co se stalo...” A odvyprávěla sem celej příběh, jak to bylo. Lukin mě docela nevybíravě sejmul.
„Se mi snad zdáte.” Řekl na to. „Takže vy ste si tam spokojeně tancovali, zatímco ho mlátili někde venku čtyři borci, jo?"
„Nepřeháněj a nevytvářej melodramata." Řekla sem mu na to.
Nicméně, blbej pocit z toho, že se zase všechno sere, mě neopustil celej den. Byla sem z toho docela pokažená. Furt sem akorát čuměla z okna. Venku pršelo, a byla duha, počítala sem barvy a nepřítomně sem Verči vykládala o pokladu na konci duhy, kterej stejně nikdy nikdo nenajde. Věděla sem, že se začnou dít ty divný věci. Věděla sem to.

Anička přijela od moře, a hned si ji zase na týden bral Hugo. Protože prázdniny, a vzhledem k tomu, že sem nedostala žádnou dovolenou, musela sem rozdělit hlídání. Bylo mně smutno. Měla sem ji den a zase sem ji musela na týden odevzdat. Nechtělo se mně nic. Plácala sem se jak ryba na suchu, od ničeho k ničemu. Nechtělo se mi chodit dom. Nebylo za kým.

Ve středu sem šla s Lukinem do Vaňkovky na jídlo. Měla sem původně sraz s Puštíkem, že pudem na nákupy, ale na poslední chvíli musel někomu odtáhnout auto, takže sem zůstala sama, a rači sem šla na večer do práce dělat přesčas.
Stavila sem se za Simou, byl tam Honza, a oba se do mě obuli, vykládali mi jak je boží žít ve dvou, že pak člověk není tak sám, a podívej se jak sme šťastní, a děti sou šťastný, a ty bys to měla udělat taky tak, protože takle to přece má být. Pak přidali eště to, jak mám divný kamarády (jmenovitě Puštík a Filip), a jak mám přestat pěstovat ty divný vztahy, a něco se sebou dělat. Chjo. Docela mě zdevastovali, a tohle už si nechcu zopakovat.

V práci sem Verči vykládala „není to vůbec fér, všichni sou spárovaní do dvojiček, jenom já su tady sama, připadám si ňák pokaženě, a připadám si sama na celým světě...” A v ten moment mi volala Anička, že je s taťkou u mě před prací. Nechala sem zvonit zákazníky na lince, se všema hloupýma fakturama a volnýma minutama, a vyběhla sem ven, obejmout to nejkrásnější stvoření v celým vesmíru. Osud mi zase ukázal. Já vím, nejsem sama.

Školení a jiné radovánky

Na školení to bylo fajn. Kdybysme v rámci školení měli třeba desetiboj, nebo šplhání v lanovým centru, furt by všechno bylo lepší než sedět na lince. Z celýho oddělení nás zůstalo deset. Rozhodlo se, že na novým projektu nás dál povede Čára. Nevím, jestli je z toho šťastnej, ale já jo, protože hlavně že sem nespadla pod Kifa. Zatímco si všichni vedou ty svoje ambiciózní projekty, Čára vyfasoval bandu sprostých, zdivočelých amazonek. Plus Švába a Fošnu. S náma to fakt nevyhraje. Bere to s takovým shohívavým otcovským úsměvem, říkáme mu Taťko, a dokonce se naučil mluvit sprostě. Protože kdo chce s vlky výti...
Seděla sem vedle Syslice, a dělaly sme bordel. Furt sme se bavily, smály, ňákej výklad o fakturách, nezájem, do toho na mě Veruna furt otáčela monitor s pornem. Syslica buď spala nebo zírala do noťasu, já když sem se začla mohutně nudit, tak sem si buď začla pískat, nebo sem zpívala, furt dokola Poker face. Nakonec nás rozesadili. Syslica si šla sednout teda dopředu, uraženě si na noťasu pustila film a dala si špunty do uší, aby náhodou něco neslyšela, a vypisovala mi mejly vysoké filozofické hodnoty, třeba „hovno woe. odepiš.”

Šoupli nás na linku, abysme naposlouchávali hovory. Seděla sem u nějakýho nováčka, který mi smrtelně vážně vykládal, jaký sou pravidla hovoru se zákazníky. Nováčci sou nejhorší. Vylezou ze školení celí přemotivovaní a zblblí. Je to až děsivý. Vedle mě byl Lukin, u kterýho byla na náslechách Veruna. Rozjeli sme to ve velkým. Dělali sme bordel, točili sme se na židlích, pištěli sme, a pak sme začli zpívat, napřeskáčku. Lukin dal Billie Jean, já Womanizer, Verča We are family, a takle to jelo furt dokola, než sme to vylepšili o beatbox a choreografii se židlama. Nováčci na nás pohoršeně syčeli, jedna snaživka nám dokonce řekla „Držte huby, tady se nedá pracovat!” Zasmáli sme se, a Lukin začal řešit, proč sou všichni takoví suchaři. „Proč se tady něco neděje? Třeba, někdo by zakřičel „mám prodej!” načež by se tady z klimačky spustila nahlas hudba...”
„Jo, a všichni by vyskákali na stoly a začli by tančit. Bára támhle z recepce by řídila různý choreografický prvky.” Přidala sem se.
„Jo, přesně tak. Rozblikaly by se žárovky a ze stropu by se spustily disko koule.”
„A zpívali bysme do toho. Womanizer - woma - womanizer... Luko rozjeď beatbox, jedem!”
„A my bysme na sobě měly lesklý šaty se třpytkama.” Zasnila se Verča.

V pátek sme psali závěrečnej test. Neslibovala sem si od sebe nic, protože před rokem sem na tom testu vybouchla jak Fukušima. Před rokem sem seděla vedle Puštíka a buznila sem ho, protože si celou dobu zpíval, a mě jeho Seven National Army rušilo tak, že sem ani nebyla schopná zodpovědět otázku, jak se účtuje wap. Taky mě nasral Hugo, protože mi těsně předtím musel oznámit, že se stěhuje pryč. Vedle mě seděla Enigma a odklikávala jednu otázku za druhou, a já sem se uprostřed testu rozbrečela. Taky to bylo tím, že sem byla vylitá jak dělo, protože sem se vrátila z koncíku Billy Talent.
A teď, po roce, sem zase seděla u testu, vylitá sem nebyla, protože sem schválně ani nešla na oslavu Tomových narozek, nevěděla sem nic, protože celý školení sem měla důležitější věci na práci, než poslouchat, například hledat nejrychlejší foťák a dívat se se Syslicou na Futuramu, takže sem se chtěla uprostřed testu zase rozbrečet. Rozhazovala sem rukama a vykřikovala sem: „Já už to rovnou nemusím ani dodělávat, už teď tam mám chyb jak nasranejch, seru na to, du dom, tohle už je jenom ztráta času."
Šváb kňučel, že se mu chce na hajzl a před sebou má ještě padesát otázek, a Verča kvílela, že nic neví, a celkově rozpoutávala paniku. Nicméně, tentokrát sem ten test udělala, a to je ňáký špatný znamení.
Po testu sem byla vyplivnutá jak myš natrávená hadem, seděla sem s Verčou na rantlu u kanálu, a nebavil mě celej svět. Sralo mě, že sem se na testu zasekala na otázkách ohledně dial-upu, kterej tam podle mě neměl co dělat, protože dial-up už tady nemá co dělat, a co je mně po něm... a vůbec, sralo mě všechno.
Verča test neudělala vůbec, a tak pila kafe, který normálně vůbec nepije a nadávala „tak, teď si za trest dám kafe a poseru se, aby všichni viděli!”
Nejhorší na testech není ani samotnej test a ztráta dvou hodin života, ale fakt, že test na mě dycky přivolá depku a totální světabol. Verča to měla zrovna tak.
„Já na ten život celej seru, kurva.” Vztekala se. „O čem to do prdele je? Jenom tady furt chodíš do práce, makáš, čučíš do ňákých testů, venku hezky, a ty co tady... dřepíš, čumíš, a víš že už to lepší nebude, ale já ti říkám, já na další školení už nejdu, nikdy, to mě může vosrat, já tady nebudu, já ti říkám, já tady už NEBUDU!” Zapištěla na mě hystericky, až jí hlas přeskočil a já sem se z toho lekla až mě to probralo z pozorování motýlů.
„Veru, ty tady budeš, protože nemáme jinou možnost.” Řekla sem. „Posranej svět.”
Vydaly sme se na cestu do města, pěšky. Procházely sme kaštanovou alejí, Verča pozorovala auta a měla svoje monology „Divej na ně, divej na ně v těch autech, jezděj si v autech za milijony, ty vole, audina, koukej na to, zmrdi v kabrioletu, sou zapásaní jak pásovci, vydělávaj ty prachy, co sakra všichni dělají za práci?”
„Tak to já nevím, Veru. Třeba sou... prodavači nebo... dělají v reklamce... já nevím, nic mě nenapadá. Nevím co dělají ostatní lidi.”
„Určitě mají hodinu na oběd.” Prskala.
„Co tak ostatní můžou dělat... ten svět venku... dyť málokdo je specialista, vědec, nebo někdo výjimečnej. Ostatní musej dělat všeobecný práce, který zvládne každej, ne? Ale kde sou pro nás ty práce, který zvládne každej...” Krčila sem ramenama. „My sme odsouzený. Celej život budem mít na hlavě sluchátka a ještě za to budem rádi. Budem pořád potkával nový lidi, který nás budou opouštět, a my to musíme přežít. Kolem mě všichni fňukají, že se rozešli po x letech, ale já nemám šanci po někom smutnit po x letech, mě někdo opouští každý tři měsíce, Puštík to zvládl dokonce dvakrát, sakra, já už nechcu... nemám sílu, já už nemůžu.”
„Ale no tak, bude líp...” Snažila se. Chvílu. „Ne, do prdele, nebude.”
Když sme došly do města, koupila sem si u mekáče zmrzku McFlurry, protože krizový situace se ňák zahnat musejí, sedly sme si na lavku a pozorovaly lidi, abysme je mohly pomlouvat. Je to moje oblíbená zábava, nicméně teďka to nepomáhalo. Vedle mě seděl chlap kterej kýchl tak, až mi kapénková infekce viditelně vlítla do zmrzliny mezi oříšky. Fakt mě nasral.
„Je pátek, sakra, a já se nemám ani s kým jít bavit, ani vůbec nemám co dělat, a bojím se, že ty pátky už lepší nebudou, protože nemají s kým být lepší.” Kňučela sem když sem míchala ten prskanec do zmrzliny.
Nabralo to rychlý obrátky. Večer sem seděla znuděně u komplu, kašlala sem, měla sem rýmu jak dělo, chtěla sem si pustit Pink, a místo toho mi do sluchátek plnou palbou zařval ten zelenej zmrd z reklamy na Alzu. Tak todle né, na to se teda můžu vysrat. Z šoku sem se léčila ještě hodinu. V jedenáct volal Puštík. Kde pařím, že se srazíme. Nikde nepařím. Zničeně sedím doma a truchlím. Ani se mi nechtělo jet na druhej konec Brna. Domluvili sme se na příští pátek. Další naposledy.
V sobotu pro mě přijel Pája s Luckou a jeli sme do Olympie, nákupního velecentra. Brácha vozí vzadu v autě baseballovou pálku. Prej kdyby ho někdo nasral. Úplně upřímně mu tu bejsbolku závidím. Je to můj sen. Já si to představuju asi tak, že bych měla borca s autem, jakože s ňákým velkým džípem. Landrover. Řídila bych si to nevohroženě přes město, měla bych velkej nárazník, na nárazníku by byly výsuvný hroty, a vzadu by byly dvě pálky. Až bych se úplně pomátla, jako Douglas ve filmu Volný pád, tak bych si počkala, až na mě ňákej přizdisráč bude nervně troubit, zabrzdila bych, vyskákali bysme z auta s pálkama a hajzlákovi bysme to auto rozsekali. Čau, kámo.
Zašli sme na oběd, a pak mi Pája koupil foťák, to sem eště teda nevěděla, co držím v ruce, až doma sem zjistila, že je to prostě zázrak, skoro se ho budu bát vytáhnout v hospodě na stůl, je tak boží až je neskutečnej. Sony Cybershot. Pan Foťák. Né jak ta moje stará plechovka s čudlíkem, ten krám jenom předstíral že fotí. Místo fotek z něho lezly zrnitý novinový obrázky. To už nechcu nikdy zažít. Benq posranej shit. Možná sem to o sobě nikdy nenapsala, ale su fotící blázen. Fotím všechno a všechny. Teď su ráda, že moje posedlost bude v kvalitním provedení.
Koupila sem taky svatební dar, protože za pár dní bude bratrosvatba.
Pak sem courala ještě několik hodin po obchodech, nakoupila sem Aničce oblečení, a potom sem se stavila za Tomem, bratrem-po-jméně, abych mu předala narozeninový spešl čokoládový bombóny.

V úterý sme šli z práce rovnou k Námořníkovi, kde sem potkala Kifa. Dycky sem se tomu snažila vyhnout. Vedeme si ty svoje války, z malých výmrdů se stávají velký bitvy, ale mě to baví, protože když Kif není přítel, je dobrej nepřítel. Vzal si mě bokem „Musím s tebou mluvit. A bude to dlouhá řeč.” Syčel.
„Já vím.” Řekla sem. „Ty mně to deš vytmavit eště za to, že sme na tebe s Puštíkem napsali stížnost manažerovi.”
Zíral na mě „Jo tohle... ale běž. To bylo slabý...” Kroutil hlavou. „De mně o jinou věc.”
Kifovi v naší malé bitvě popadali vojáčci. Dočasně sme složili zbraně, udělali sme dohody, vyjednávali sme tři hodiny. Uf. Kif ve finále motal všecko dohromady. „Já sem ti dycky chtěl pomoct, v práci sem se tě zastával... chtěl sem tě nechat vyhodit...sereš mě tak, že bych tě nejrači chytnul pod krkem... nechtěl sem tě opustit... ale ty, seš tak strašná, vůbec nevnímáš lidi...” Příměří skončilo s posledním dopitým pivem.

Mamka si vzala Aničku a odjely opět k moři. Je mně smutno, připadá mi to už dlouho, su tady taková nesmyslná.

Pohřební večírek

V pátek byl poslední den na projektu. Odpoledne sem teda vzala poslední telefon, pak sem se zvedla, uklonila sem se „vážení, bylo mi ctí s váma pracovat...”
Rok za nama, když Bůh dá, projekt na další rok před nama, něco končí a něco začíná, deme dál.
Stejně mi to bylo docela líto, byl to dobrej rok, dobrá práce. Ale pak sem nad tím mávla rukou. Ňák bude.
Následkem všem přetřesů a změn odešel Spock, Čočka, a Veruna mi taky zničeho nic řekla, že se stěhuje pryč a už nepříde. Ondráš se na mě vykašlal, protože se rozhodl žít si svůj rodinný život. Nic to se mnou neudělalo. Říkala sem si, tak to už nemám žádný city, hurááá. Toho sem chtěla dycky dosáhnout. Plácala sem se po ramenách, jakože su nevohrožená a nic mě neporazí.
Na večer byla naplánovaná akce, rozlučková party, kde se měl zapít ten konec. Byla sem domluvená s Puštíkem, že se někde srazíme a pak tam dojdeme. Volal mi v sedum.
„Já dojdu s Lukášem.” Oznámil mi.
„Nó, perfektní tvoje společnost sice není, ale hlavně přiď ty, zbytek je mně jedno.”
„Jo. Musíš si mě ještě užít, než ti odjedu.”
„Jedeš jako na dovolenou?”
„Né... totiž... stěhuju se do Prahy.”
Tak.
Sedla sem si na balkon, čučela sem na neonový nápis nad hospodou, a docela mi bylo jasný, že sem se po ramenách plácala předčasně. Brečela sem jak malá holka a řekla sem Osudovi „Tohle kurva není vtipný, to fakt né, nenávidím tě!”
Oblíkla sem si teda tématicky pohřební oblečení, černou sukni, tričko a tak, do vlasů sem si dala dramaticky černou mašli, dala sem si sluneční brýle, nasadila poker face, jakože mě nic nerozhodí, velká lež, a vydala sem se za Puštíkem.
Šli sme na jídlo, a já sem furt kecala, blá blá blá, o cigánech na sociálce, o dovolené, o tom, jak mi ráno podjel podpatek a vylila sem na sebe kafe, o tom jak mě nechtěli obsloužit v prodejně Vodafonu, o cestě sem a o tom, jak si úchyl v šalině honil péro, a o tom, že ve Faktoru Strachu jedí prasečí prdele.
Puštík se smál, a povídal o tom, jak se snažil si udělat večeři, jenomže uvařil pět sáčků rýže „protože se mně zdálo, že je toho málo. Vidělas někdy sáček rýže? Je tam pět zrníček. Dal sem to teda do hrnce, a když se ty sáčky uvařily a nafoukly, začly z toho hrnce vypadávat. Vidělas někdy oživlý rýžový sáčky, jak chcou z hrnca ven?”
Pak přišel Lukáš. O Lukášovi sem si teda doteď nemyslela nic moc. Klasický namakaný produkt z posilky, ostatně stejně jako Puštík, steroidoví chlapci, jenomže Lukáš mi dycky narozdíl od Puštíka připadal dost nudnej.
„Proč máte oba na krku kříže?” Zeptala sem se. „To ste jako ňáký knězi, nebo co, sakra?”
Podívala sem se na Puštíka. „To jako má být co? Věříš v Boha?”
„Jo, no... už to tak bude.” Řekl na to.
„Prosimtě ale, sundej... kluci... sundejte to z těch krků, to je prostě... připadám si jak na ňáké mši, je to úchylný.” Kříže mě strašně provokovaly, až hrůza. Furt sem mlela o tom, jak to vypadá děsně, a ať si je dají aspoň za trička, prskala sem jak křeček, a Lukáš řekl, že ho teda dá za tričko, ale Puštík řekl „Ne, nenech se od ní vyprovokovat, a ty Jančo, už přestaň, zůstaneme tak jak sme, a smiř se s tím.”
No tak jo, stačí říct. Pak sme měli dlouhý téma o Breivikovi, pak o Faktoru strachu, a pak volala Barbie, ať dojedem na Mendlák, ale nám se nechtělo, tak sme se domluvili, že deme na hradby na Petrov a že Barbie dojde později.
Skočili sme teda koupit něco na pití. Puštík se rozhodl mě vystrašit, takže si stoupl k regálu s krabicovým vínem a zeptal se mě, který teda vezmem. Pak se zasmál a přesunuli sme se k regálům s šampaňským.
Když sme otvírali šáňo, mysleli sme, jak ho bouchnem, protože z toho máme dycky velkou radost, jenomže sme vzali jakejsi bazmek se šroubovacím uzávěrem. A to sme schválně kupovali „ty lepší”, protože sem tvrdila, že čím dražší, tím větší bouchnutí. Zírali sme na šroubovací uzávěr, ani se nám to nechtělo otevřít, Puštík vypadal úplně tragicky „ale já sem se těšil...”, já sem navrhovala aspoň urazit hrdlo, ať se jako něco děje, a Lukáš začal s úvahama ohledně otevírání flašky šavlí. Puštík to dokončil „škoda že to nemůžem ustřelit” a začal zjišťovat, jestli někdo nemá pistoli.
„Simtě... kdo u sebe nosí pistoli...” Kroutila sem hlavou.
„Filip.” Řekl na to. Co? Kdo? Jo, Rocky... tak jo, už su v obraze, pome. „On se jednou střelil do nohy, protože chtěl vědět, jaký to je, jako jestli to tak moc bolí.”
„Prostřelil si nohu?” Zírala sem.
„Jo.” Smál se. „Neměl v tom teda ostrý, střelil se plynovkou.”
„Tak to neva, to do tebe stejně udělá díru.” Krčila sem ramenama.
„To ho právě zajímalo.”
Mluvili sme o všem možným, furt sme se smáli, a já sem tomu zasadila poslední prdu, když sem řekla, že sem vlastně romantická duše. Puštíka smích málem složil.
„Co se směješ? Přestaň, nech toho, já sem náhodou romantická!"
„Né, Jančo, to teda nejseš."
„Vůbec mě neznáš, to teda su!" Rozčilovala sem se. „Nesměj se, nedělej!"
Když se uklidnil, řekl „No tak dobře. Tak mi řekni jednu romantickou věc, cos zažila."
„Tak jo..." Mohutně sem přemýšlela. Dokážeš to, ty to dokážeš! Éééé.. „Vím. Už vím! Teď na dovolené, šly sme se podívat do hladomorny-"
Puštík opět spustil smích „Už ten začátek..."
Nenechala sem se vyvést z míry a dovyprávěla sem zážitek s horolezcem.
„Takže." Podal mně flašku „Když to shrnu, ta romantika jako spočívá v tom, žes seděla na stromě a zírala na namakanýho horolezce."
„Jo. Přesně tak." Přikývla sem vítězoslavně.
„Tak to se nepočítá."
Za hoďku dorazila Barbie s dvouma klukama. Všichni nacamraní jak čolci. Barbie se kymácela na jehlových podpatcích, borci byli ještě víc pod obraz. Povídali sme si historky o borcích, Puštík se furt jenom smál, držel se za břicho, dóóst, Jančo už nemluv, já už nemůžu... od Barbie sem chytla jakousi úchylku, používat furt slovo Takže.
„... takže, ten blbec mě přivázal v hospodě ke dveřím, a řekl, že mě neodváže, dokud se nezklidním, a já sem tam teda byla přivázaná, a když někdo přišel, říkala sem Dobrý den, já su tady přivázaná, můžete prosímvás říct támhle Romanovi, že jako ať mě už odváže?”
„Takže, já když sem eště byla s Filipem...” Začla Barbie. „... tak sme byli u něho doma, jo, měli sme výročí nebo co, chtěla sem to tam udělat pěkný, jakože pěknej večer. Dala sem svíčky k oknu, a tak, a víš jak to skončilo? Rozmlácený okno, svíčky na zemi, všude střepy, oheň, a uprostřed té zkázy Filip, celej dotčenej, že se tam oháním smetáčkem, akorát mi na to řekl Ty seš jako Monika z přátel, ta taky musela mít všecko tip ťop.”
Puštík se přidal se svou historkou, jak šel s Filipem v noci po městě „a ho prostě napadlo, že někoho vyděsí. Přišel k ňákýmu borcovi, a začal na něho křičet, že ví, že támhle, v tom domě leží ty mrtvoly, a že vo něm ví, že to udělal, a ať není srab, a přizná se. Borec koktal, vyděšenej, protože Filip vypadal prostě ujetě, takže týpek koktal, že to si ho musel s někým splíst, že to prostě neudělal, a já už sem tušil, že je to v hajzlu, takže sem za Filipem na borca dělal posunky, jako ať se přizná, jenomže on né, furt si musel mlet to svoje, Filip na něho tím pádem křičel, že je srab, a celý se to zhoršovalo-”
A najednou sme uslyšeli dutou ránu, takový „puh”. Podívali sme se na zem, kde ležel Dominik. „Ááá, Domča...” Řekla Barbie. „von snad spadl úplně rovně, nebo co. To nic, dělá to dycky.” Mávla rukou. „Nechte ho být, mu je tak dobře.”
Tak jo. Pili sme šáňo, nad nama na hradbách hrála někomu hudba z telefonu, Domča nám ležel u nohou, a Puštík dovyprávěl svůj příběh. Vedle nás byla skupinka nacamraných lidí, kteří si dali bojový úkol, jakože se všichni vejdou do záře světla, který šlo dole z hradeb. Cpali se do toho světelnýho trojúhelníku, smáli se, a rozlívali pití.
„Takže, jezdí tady Metaxa party šalina. Měli bysme jít. Já to chcu.” Řekla sem.
„Spousta ožralých lidí v šalině?” Krčil Lukáš ramenama. „Nemusíš si kupovat lístky na speciální akci, stačí jet rozjezdem.”
Když se Domča probral, odešli s Barbie a s klukem do mekáče. Barbie si u nás nechala věci, jakože si je někdy vyzvedne. Možná.
Seděla sem teda vedle Puštíka, a řekla sem: „Takže my se dneska vidíme naposledy...”
„Jo.” Řekl na to. „Ale pustím ti ňákou hudbu, počkej...”
Vzal Barbiin mobil, zlatej Lujs Viton, a pustil na něm Somewhere over the rainbow, a taky mi to odzpíval, a mně se prostě chtělo umřít, a abych se nemusela rozbrečet, řekla sem „kurva, to je blbej vál, di s tím do prdele...”
Pustil teda Whos that chick, a Lukáš do toho začal rapovat „Prcat, jebat... oujé, bejby..."
Hrozně sme se smáli a já sem už zase byla veselá žena „Prcat, jebat...? Ty seš Lukine taky řízek..."
Dopili sme druhou flašku, nebylo co pít, a do vodky, která sklátila Domču, se nám rozhodně nechtělo. Rozhodli sme se přesunout do Bažin na rozlučkovou párty. Barbie sme našli sedět na zahrádce. Snažila se nás zatáhnout do RedCatu. Já sem ale od začátku říkala Puštíkovi, že ať se děje cokoliv, musíme být ukáznění, musíme jít do Mersey za holkama, protože sem to slíbila, máme rozlučkovou párty a musíme, opakuju, musíme tam někdy v noci dorazit. Barbie se ještě snažila Puštíka přesvědčit pádnýma argumentama: „Poď do RedCatu, budou tam lesby a teplouši, paráda!"
Vrátili sme jí kabelku a mobil, a odešli sme na rozjezd. Což byla docela škoda, do toho RedCatu sme jít měli.
V šalině sem rozvalila historku „Takže, snažila sem se vědecky zjistit, jestli pro mě vůbec existuje borec, kterej by byl přesně podle mých požadavků. Zadala sem teda na seznamce do vyhledávače všechny svoje kritéria, a nechala sem si vyjet výsledek. A co se stalo, aha? Vyjel mi jeden, a nakonec se ještě ukázalo, že lže, protože sem v požadavku jasně měla zaškrtnutý vypracovaný tělo, ale podle té fotky to teda vůbec tak nevypadalo."
Holky seděly v Tipsportu, takže sme tam vpadli, dali sme pivko a následoval teda přesun do Mersey. Kterej měl být otevřenej, ale nebyl.
Stáli sme s Puštíkem venku, opření o sloup, a zkoušeli sme dát dohromady dvanáct apoštolů „Takže, byl tam určitě Chuck Norris...” Počítal Puštík. „... Pikaču, Justin Bieber..."
„...Annoying Pomeranč, Happy Tree Friends...”
„...Pacman...”
„Vidíš to? Rouháš se a přídeš do pekla, Lukášův kříž to vidí!” Dělala sem rozhořčenýho pátera Koniáše.
Vydali sme se pěšky do města, že jako zajdem do Karibiku. Většina odpadla, takže s náma šla akorát Kačka a Lucka.
S Puštíkem sme celou cestu kecali o pérech a o tom, že někteří borci si tam nechávají nainstalovat různý věci, jako naušnice, implantáty a tak, já sem vymýšlela různý historky, Puštík vymýšlel prasárny, a smáli sme se tak, že sme kolikrát zůstali stát, bezmocně zkroucení smíchem, plácali sme se do kolen a slzely nám oči. Holky nás evidentně měly plný zuby, všech těch prasáren, a snažily se od nás odpojit kde se dalo.
Když sme došli ke Karibiku, zjistili sme, že nikomu kromě mě se nechce dovnitř, tak že pudem do mekáče. Chvilku sem se vztekala, ale pak sem se podřídila, protože co sem měla dělat... Holky si šly sednout s jídlem ven, my sme zůstali vevnitř a Puštík začal zase vymýšlet „A co kdybys viděla borca, kterej by si nechal odoperovat bradavky.”
„Tak to nevím, ty jo. Bych zapištěla a utekla. Mě takový překvápka děsí.”
„Ale ty seš moc vybíravá, s tebou je problém, ty utečeš od každýho.” Cpal do sebe čísburgr a usmíval se.
„Počkej ... jak jako problém? Sorry, tak ty se mi snažíš vnutit imaginárního borca bez bradavek, a urážíš se když ho nechcu.”
„Jenomže ty nechceš ani ty normální.”
„Normální? Takže, myslíš tím to, žes mi chtěl dohodit Filipa, kterej si prostřelil nohu protože se nudil?”
„Nechám si kvůli tobě vytetovat na rameno kříž.” Provokoval. „Tady tak, až po loket.”
„Nech si vytetovat Ježíše přes celý záda.”
„Ježíš vůbec není sexy, kříž jo.”
„Kříž je sexy asi jako odoperovaná bradavka.” Kroutila sem hlavou.
Puštík se smál a koukal ven „Hele, Jančo, párty šalina!”
„Týý jo, vážně, párty šalina, wow!” Vyběhla sem ven pozdravit party lidi. Skákala sem u toho, úplně radostná, jakože sme zachytili výsadek party šaliny, a pak sem to zase běžela říct Puštíkovi. A to byla moje poslední šťastná chvilka.
Pak sme šli na nádr, na rozjezd. Když se blížil můj autobus, naposled sem Puštíka objala, chtěla sem říct něco významnýho, ale nic mě nenapadlo, a tak sem udělala jenom smutný a bolestný kočičí zamručení Mrrrrrr....
Nasedla sem na autobus a bylo mně divně, tak jako smutno, protože nesnáším, když mě lidi opouští. Nesnáším když mě opouští klíčoví lidi, se kterýma se bavím. Bojím se, že pak příde nuda a nicota. A kdo teď se mnou bude tančit, a poslouchat moje příběhy, aha?