Na konci duhy

V pátek sem seděla u Simy na balkoně, pily sme růžový víno a kecaly. Pak přišel Honza, začali se bavit o dětech, a mně přišlo, že su tam úplně jaksi navíc, prostě to bylo divný, takovej docela prokaučovanej večírek. Volala sem Puštíkovi, abysme se domluvili, kde se ve městě srazíme. „Přijedu s Filipem, zatím chlastáme u nás, vydrž bejbýýý...”
Eště víc sem zesmutnila, že už Puštíka fakt uvidím naposledy. Do prdele. Mlelo se to ve mně všechno. Já su statečná holka, to zvládnu. Hovno zvládneš, na to nemáš. Vypila sem pro jistotu dvě sklinky vína.
S Honzou a Simou sme vzali taxíka a jeli sme do XXLka, to je klub ve městě, kde sem kupodivu eště nebyla.
Stáli sme na baru, pili Cuba libre, a docela sme padali z barůvek. Né proto, že bysme byli naplech, ale ty židle buď nebyly upevněný, nebo se v nestřežené chvíli rozhodly s prudkým škubnutím sjet, a to člověka sakra vyhodí z konceptu. Měli tam zajímavý hajzly. Takový velký prostory, byly tam dokonce i sedačky, a křesla před zrcadlama. Tam furt seděly mařky, malovaly se a pindaly blbiny. Na sedačce naproti seděly další mařky a taky si povídaly blbiny. Měly vyzutý boty, některý tam ležely, prostě si dělaly večírek. Připadalo mi, že na hajzlu je víc holek než na parketu.
Časem sme se se Simou a Honzou přesunuli na sedačky. Když sem byla nejvíc rozjetá a tančila na gauči „Party rock is in da haus tonigh, no tak, vyskočte, pome pome!”, Honza zahlásil, že se mu chce spat a že za chvílu jedou dom. Hm.
Než dorazili kluci, byla to věčnost. A pak sem se jednu chvíli otočila, a byli tam.
S Puštíkem sem se objala, Filip na mě zaútočil hned zkraje: „Takže dostanu pusu, nebo mě zase pošleš do hajzlu?" Usmíval se, jakože sranda, ty jo, ale zas tak sem se nebavila.
No, takže sem se rovnou omluvila za tu záležitost z Karibiku, fakt sem si dost dlouho připadala jak trapka, teď sem si konečně oddychla a byla sem zase o jeden dluh lehčí. Naslibovala sem hory doly, jak už budu poslušná a hodná, protože su napravená žena.
Filip řekl, že je to v pořádku, ať se netrápím, a já sem udělala uuuuffff...
„Neraduj se.” Varoval mě Puštík. „Žádný whisky nebudou. Dneska sme bez peněz, Filipovi bankomat sežral kartu.”
„Tak pote, vy socky.” Smála sem se. „Koupím vám pivo.”
Říkala sem si, že se nebudu k Filipovi lísat, protože sou z toho akorát tak nafouknutý aféry.Říkala sem si. Původně.
S pivama sme se usadili na sedačky. Museli sme na sebe křičet, takže sem tušila, že hlasivky nebudou mít radost. Puštík byl ohledně Filipa celý starostlivý: „Je tady hroznej vzduch, vzal sis ten...defibrilátor?”
„Defibrilátor!” Skáceli sme se s Filipem smíchem na sedačku. „Filipe vytáhni defibrilátor, dem zkoušet, co lidi vydrží.”
Sima s Honzou mezitím odešli. Spat. Dom. Puštík se mě zeptal: „Do kolika to dneska potáhnem?"
„Do rána samozřejmě." Řekla sem.
„Tak jo, máš to mít."
Filip mi říkal, že si nechá vytetovat na záda slovo Bastard. Mně se to líbilo, a celá rozradostněná, že je někdo taky potetovaný, sem začla ukazovat všechny svoje kérky. Až pak sem si uvědomila, že tohle předváděcí číslo už viděl zhruba třikrát. Jako jo, su trapná.
S Puštíkem sem se bavila o tom, jak toto léto nestojí za nic, a kdybysme nechodili pařit, bude stát úplně za hovno. Řekl mi na to: „A za čtrnáct dní valím do Prahy.”
„Nemluv o tom.” Mávla sem zničeně rukou. Šest stop pod zemí chcu být. Teď.
„Já sem ti vlastně neřekl, že nakonec budu částečně pracovat i v Brně. Tady budu bývat o víkendech, takže pro tebe se vlastně nic nemění.”
„A...kurva, ježiši, tos mi jako chtěl říct kdy?” Zírala sem na něho v šoku. „Protože abys věděl, já sem trpěla! A brečela sem!” Uf. Byla sem nasraná, ale všechno to ze mě spadlo. Svět byl najednou zase v pořádku. Velká, velká radost. Yeah, yeah, God is great. Tak jo, máme za sebou druhý opuštění, který se nekonalo. A deme dál, díkybohu.
„Lukin mi říkal, že prý si ho ustanovila svým novým party kámošem, protože se prý ta funkce dědí.”
„Oujé.” Smála sem se. „To byla zkouška spojení, jestli se to k tobě donese. Né, není to tak. Nechám si tebe. A tak to bude."
Filip dovedl dva brejkaře, kteří to před naším stolem rozvalili na Shampagne Showers. „Divejte, co sem našel, sou fakt dobří.” Sedl si za nama a zírali sme na borečky. Byli krutí. Hrozně se mi líbí tohle pozorovat, je to prostě úlet, a tohle bych fakt chtěla umět.
„Ty jo, vy ste jako LMFAO.” Křikla sem na ně. Kluci se pod tíhou takovýho komplimentu ňák zapomněli soustředit, zakopli o sebe a spadli.
Povídala sem si s Filipem, vypadal tak klidně, vyrovnaně a chytře, a já sem si říkala, ty jo, přece nemůže být takový šílený monstrum...
Puštík se zvedl, že de na hajzl. „Filipe, du na hajzl, deš se mnou?”
„Nejdu.”
„Filipe, du na hajzl, deš se mnou..!” Dělal jakýsi významný posunky, takže se Filip zvedl a šel. Sem myslela, že to dělají jenom holky.
Když se vrátili, Puštík se smál až skoro nemohl mluvit. „Představ si, co udělal...” Řekl, když se trochu zklidnil. „Sušíme si ruce v tom osvěžovači...”
„Prej osvěžovač.” Smála sem se. „Sušák myslíš.”
„Jo. Sušili sme si ruce, a já říkám, ty jo, ňák to nefouká. A von do toho dal zvrchu prdu, takle...puf... a osvěžovač se urval ze zdi a spadl na zem. Takovej rachot.”
„To já sem ale nebyl.” Řekl na to Filip. „To samo.”
Smíchem se mi už zase namáhaly všechny svaly. To bysme měli. To je teda k té normálnosti. Šli sme tancovat, a Filip nám někam zmizel. Když se nevracel po půl hodině, Puštík mu volal, co je, ale zjistili sme, že ani mobil u sebe nemá, protože si všechny věci nechal na místě. V podstatě sme nad tím trhli ramenama, a tančili sme dál. Tančili sme ještě když už byl prázdný parket, a všichni odešli spat, nebo co, a já sem byla šťastná, že tu energii můžu někde vybít, a že je tady někdo, kdo drží krok, a klidně až do rána, a celý to bylo děsně super.
Pak sme si s Puštíkem sedli zpátky na sedačku, zničení jak diskety pod magnetem. Puštík si stěžoval, že ho bolí nohy, a já sem ho nutila, ať si vezme moje boty na podpatku, a de tančit. Aby viděl. Ještě sme něco vykládali, pak sme vzali Filipovy věci, a odešli sme na rozjezd.
Na nádru sme si vykládali, kam bysme asi tak odjeli. „Pryč vocaď."
„Já si našetřím, a jedu do Vegas. Mám hlad." Rozhlížel se hladově po nočních stánkách s jídlem.
„No tak to né. Vegas je můj sen, najdi si svůj. Tam chcu já, já sem si to řekla první!” Ošívala sem se.
„Ty sis to sice první řekla, ale já tam první budu.”
Zvedla sem se, protože mi jel autobus. Domů, a spat.
Asi sem teda moc nespala, protože brzo ráno mě vzbudila esemeska od Puštíka: „Filip si tady byl pro veci. Prisel z nemocnice. Ma otres mozku, zlomeny nos a neco s rukou. Nic, du do sprchy.” Bezva, takový probuzení sem si dycky přála. Šla sem si udělat kafe, celá rozespalá sem přemýšlela, kdo de do sprchy a proč si ve sprše lámou nosy, a pak mi to celý došlo, dostala sem strach a tak sem kontaktovala Puštíka, abych se zcela dementně zeptala „Je Filip v pořádku?”
„Vypadá jak kdyby ho srazil náklaďák. Počkali si na něho, byli čtyři, neměl šanci.”
„Chjo. Je v pořádku?” Ééééj...
„Má akorát radost, že jednoho z nich taky poslal do nemocnice, a taky že neztratil ty věci. Akorát mi řekl: Kámo, narovnávání nosu není zas taková sranda.”

Vyrazila sem na výlet do Bílovic fotit brouky. Když sem fotila ploštici, skoro sem zahučela do potoka. Vymáchala sem si boty a zbytek sem musela dojít s čvachtající obuví. Ale užila sem si to. Parádní klid. Vodoměrce sem vykládala: „Hlavně že mě Puštík neopustí, víš? Můžeme být šťastný. To je totiž zásadní." Vodoměrka se mi za to rozmázla na fotce. A to sem myslela, že sme kámošky.
V pondělí sme nastoupili na linku. Klid skončil. Ráno sem potkala u trolejáku Lukina. Vyskočil a hned spustil: „Co to mělo jako v pátek být? Co ste proboha dělali? V jednu v noci spím, jo, zazvoní mi telefon, tak to zvednu, a ozve se: Héééj, paříme, nespi ty sráči, éééj pome more. Křičeli ste do toho všichni tři, a nejvíc hulákal Puštík.”
„Jo tohle.” Smála sem se. „Budíčééék.”
„A pak ta věc s Filipem. Co ste do prdele vyváděli?”
„Jo, tak to nevím co se stalo...” A odvyprávěla sem celej příběh, jak to bylo. Lukin mě docela nevybíravě sejmul.
„Se mi snad zdáte.” Řekl na to. „Takže vy ste si tam spokojeně tancovali, zatímco ho mlátili někde venku čtyři borci, jo?"
„Nepřeháněj a nevytvářej melodramata." Řekla sem mu na to.
Nicméně, blbej pocit z toho, že se zase všechno sere, mě neopustil celej den. Byla sem z toho docela pokažená. Furt sem akorát čuměla z okna. Venku pršelo, a byla duha, počítala sem barvy a nepřítomně sem Verči vykládala o pokladu na konci duhy, kterej stejně nikdy nikdo nenajde. Věděla sem, že se začnou dít ty divný věci. Věděla sem to.

Anička přijela od moře, a hned si ji zase na týden bral Hugo. Protože prázdniny, a vzhledem k tomu, že sem nedostala žádnou dovolenou, musela sem rozdělit hlídání. Bylo mně smutno. Měla sem ji den a zase sem ji musela na týden odevzdat. Nechtělo se mně nic. Plácala sem se jak ryba na suchu, od ničeho k ničemu. Nechtělo se mi chodit dom. Nebylo za kým.

Ve středu sem šla s Lukinem do Vaňkovky na jídlo. Měla sem původně sraz s Puštíkem, že pudem na nákupy, ale na poslední chvíli musel někomu odtáhnout auto, takže sem zůstala sama, a rači sem šla na večer do práce dělat přesčas.
Stavila sem se za Simou, byl tam Honza, a oba se do mě obuli, vykládali mi jak je boží žít ve dvou, že pak člověk není tak sám, a podívej se jak sme šťastní, a děti sou šťastný, a ty bys to měla udělat taky tak, protože takle to přece má být. Pak přidali eště to, jak mám divný kamarády (jmenovitě Puštík a Filip), a jak mám přestat pěstovat ty divný vztahy, a něco se sebou dělat. Chjo. Docela mě zdevastovali, a tohle už si nechcu zopakovat.

V práci sem Verči vykládala „není to vůbec fér, všichni sou spárovaní do dvojiček, jenom já su tady sama, připadám si ňák pokaženě, a připadám si sama na celým světě...” A v ten moment mi volala Anička, že je s taťkou u mě před prací. Nechala sem zvonit zákazníky na lince, se všema hloupýma fakturama a volnýma minutama, a vyběhla sem ven, obejmout to nejkrásnější stvoření v celým vesmíru. Osud mi zase ukázal. Já vím, nejsem sama.