úterý 30. prosince 2014

Strašek

Nenávidím zimu, nenávidím na zimě všechno, a úplně nejvíc ze všeho je mně líto, že nejsu medvěd, co zaleze do brlohu a celou zimu prospí. Nebo hraje hry, nebo tak něco. V momentě, kdy všechno zamrzlo, sem byla zoufalá. Stála sem na peróně při ranní cestě do práce, kosa jak prase, vítr mě bodal do obličeje a foukal mi do uší i přes sluchátka, nenáviděla sem celej svět, a ten posranej hlásič, co hraje mega shitty melodii pokaždý, když hlásí zpoždění, už mě pěkně začínal srat. Stála sem tam s borcem, se kterým tam stojím každý ráno, a má tenisky, dycky má tenisky, i když mrzne, a nikdy sebou nemá nic víc než telefon, asi chodí do práce, ale nebere si sebou ani svačinu, ani nic…?, a v tom mrazivým ránu, kdy se vlaky rozhodly, že se na nás komplet vykašlou, sem chtěla navrhnout, že se spolu zabijem, no tak, známe se tak dlouho, stojíme tady spolu každý ráno, skoro celej rok, tak teď je čas… skočit na koleje.
Odešla sem do čekárny, protože mi začínal mrznout vzduch v plicích, smrdělo to tam chcánkama od bezďáků, a nikdo tam nebyl, protože nikdo se neodvážil očekávat, že vlaky vůbec pojedou, znovu hlásili zpoždění mýho vlaku, kterej měl jet už před hodinou, a najednou profičel kolem, viděla sem ho z okna, vyběhnu na perón, kluk nikde, fuck… valím na autobus, z autobusu přeskakuju na jinej autobus, a pak na další… a za další hodinu sem v práci. Takhle to šlo tři dny po sobě, než sem to s vlakem vzdala, a začla jezdit autobusama, což byl trest boží, hromadná doprava je věc z pekla vymrštěná, to se nedá přežít. Namačkaní lidi, smrdící, vrtící se, prostě… ve vlaku sem pro sebe měla prostor jak vládkyně všech vesmírů, a stoleček na kafe, nikdo blbě nečuměl a nerýpal do mě loktem. Prosila sem ředitele vesmíru, ať mě vysvobodí, což se stalo, protože Anička onemocněla a já sem musela zůstat dva týdny doma.

Schválně sem si nevypnula budík, nechala sem ho zvonit v šest a představovala sem si, jak bych teď stála na zastávce, a teď se cpala do autobusu, a teď by mi určitě něco ujelo, chacha, a zmrzl by mně nos, a dojela empétrojka… a zatímco sem vymýšlela, co hroznýho by se mi stalo, dávala sem volume vyhřívací dece, co mám v posteli a bylo mně dobře. Jeden večer se stavila Saša, šly sme koupit dva litry vína a ty sme taky vypily. Byl to fajn večírek v kuchyni.
Když sem se vrátila do práce, hasič mně oznámil, že se budeme v prosinci stěhovat, ještě dál, než sme teď, což pro mě znamená jezdit nadobro autobusama. Ráno. Přes hodinu. Málem mě trefil šlak.

Když sem měla po večerech čas, a měla sem hlídání pro Andulu, jezdila sem za Zbyňkem. Občas sme si kromě sexu taky udělali pěknej večer, dotáhli sme si víno do postele, a já sem mlela a mlela a mlela… o tom, proč má strašek nejlepší oči, chápeš to, mořská kreveta… na co? A o tom, proč prostor zakřivuje čas a o tom, že není fér, že Jidáš je za toho zlýho, když mu to předurčili, to přece není fér, ne? A spoustu věcí mě tížilo, jenomže Zbyněk moc nebyl parťák na takový debaty, protože je fotbalista, a tak sem se dycky pak sbalila a jela dom, protože ani nedokážu s nikým strávit noc.
A pak mi řekl, že celej prosinec nebude mít na mě čas, protože fotbal, a já sem chytře řekla „čas není věc, co ti spadne do klína, ten si musíš udělat“ načež mi poradil, ať si na prosinec najdu někoho jinýho.

Tak jo. Život je moc krátkej na to, abych seděla doma a užírala se tím, že je někdo debil. Vlezla sem na net, jakože děcka kdo chce jít na pivo, a večer sem seděla u vína s borcem, kterýmu bylo třicet, byl rozvedenej, měl děcko, prachy a vlastnil autoškolu. Měl sedum aut. Byl vysokej a vtipnej, kšiltovkář s hnědýma očima. Vykládali sme si celej večer, uteklo to jako voda, a pak mě hodil domů.

Celej další den psal, jak to bylo fajn, a taky že bylo, a jestli se brzo uvidíme, a že spolu začnem chodit, pořád volal, a dal mi svou dceru k telefonu, abych si s ní vykládala o omalovánkách, a ptal se, jakou mám nohu, protože mi chtěl koupit boty a jako jo, bylo to moc rychlý. Domluvili sme se, že za dva dny pudem na večeři, a to se taky stalo, jeli sme na večeři za Brno v autoškoláckým autě, já sem furt šlapala na pedály u spolujezdce, což bylo funny, a pak sme přišli do restauračky, kde nikdo nebyl, na stole byla svíčka a já sem si dala pizzu, zatímco vykládal příběh o mrtvé nevěstě od Devíti křížů. Byl to dobrej příběh. A to sem si dycky přála, aby mě někdo vzal na večeři při svíčkách, protože to se mně nikdy nestalo, a tak sem si to mohla šťastně odškrtnout ze svýho bucket listu. Když sme dojedli a já sem se nacamrala z vína, vymysleli sme, že pojedem ke mně, ale né dělat sex, protože to bylo teprve druhý rande, a my, hodný holky, to děláme až na třetím, a to sem taky řekla, takže se pudem podívat na film. Cestou sem mu vykládala, jak sem dělala zdrávku, protože sem chtěla vidět pitvu. Kterou sem nikdy neviděla.
„Tak možná by sis to měla zkusit, víš … najít ňákýho bezďáka, nebo se s někým seznámit na netu, a pak si ho dotáhnout dom, a jakože… čpavek a tak, pak ho kuchnout a prozkoumat.“ Řekl zvesela.
„Však to právě dělám.“
„To není moc vtipný, vážně… není.“ Už tak veselej nebyl.
„Máš pistoli?“
„Jo.“
„Tak ji asi spíš nechej v autě, protože… víš co, jenom se ujistím, že ji necháš v autě.“ Pravila sem s kamennou tváří.
„To není vtipný.“
„Na jakej film se budem dívat? Vybírám já, protože je to jedno, ty z toho stejně uvidíš jenom začátek.“
„Máš skvělej humor, miluju tvůj humor… ježiši, nešlapej na ten plyn.“
„Jakej humor?“
I´m a creep, I´m a weirdo. Přesto sme spolu strávili bezva večer, u mě v posteli, žádnej sex, jenom sme se dívali na Veselé Vánoce, bylo to úplně blbý a já sem se úplně blbě smála a pila víno, bylo nám dobře, a pak sme skoro usnuli, jenomže já sem si vzpomněla, že nemůžu s nikým strávit noc, prostě ne, já to neumím, představa že s někým budu celou noc je natolik děsivá… že sem ho vyhodila.
„Chtěl bych tady zůstat, jenom bysme se obejmuli a usnuli.“
„Ne, běž.“
„Žádnej sex, přísahám, jenom bysme byli spolu, a ráno bysme se vzbudili, a já bych šel, je nám spolu pěkně, ne?“
You´re so fucking special, I wish I was special. „Jdi pryč.“

Sbalil se a nasraně odešel. Šla sem si na balkon zapálit cígo a dopít víno. Psal Zbyněk, jestli se nechcu stavit, a já sem se s ním definitivně rozešla. Pak sem šla spát.

Druhej den sem v práci nestála za nic, a tak sem se v obědové pauze stavila za Simou do baru, protože to máme od sebe kousek.
„Hele, že nevíš, co sem zase posrala?“ Dala sem jí zákeřnou otázku když mi donesla Birela.
Sima chvilku přemýšlela. „Nevím, ty toho umíš posrat hodně.“
A tak sem jí řekla story s borcem, kterýho sem vyhodila z postele.
„Zase?“ Kroutila hlavou. „Já nevím, co je na tom tak těžkýho, strávit s někým noc. Prostě byste se jenom objali, a tak byste byli celou noc.“
„To mě právě děsí.“
„Všechno si takhle zesereš.“ Řekla, zatímco utěrkou šolichala sklinku „Protože nejseš normální. Je nasranej, že?“
„To je každej, dycky, nasranej.“
„Nechceš pizzu? Zbyla nám tady jedna pizza.“
„Ne, dík, já vůbec nemám hlad. Dej mně ještě jednoho Birela, já pak zase povalím, achjo, proč je to všecko tak na hovno.“
„Ty seš na hovno.“
„Já vím.“

Ozval se za dva dny, pořád nasranej, ale ozval se, a já sem řekla, ať teda přijede ke mně, že si uděláme pěknej večer, a taky proběhne ten sex, protože třetí rande, to je jasná věc. A to se taky stalo, jenomže pak mě nutil, abych ležela v klidu, že se jako jenom budeme objímat, a to mě bavilo tak pět minut, protože mě nikdo nemůže znehybnit a to ani pod záminkou, že to bude něžný objímací znehybňování, přečkala sem takhle dvě hodiny, bez telky, bez ničeho, jenom „si užívat vzájemné blízkosti“, jak říkal. Po dvou hodinách sem byla fakt vyřízená, stěžoval si, že se pořád vrtím, a já sem mu řekla, že si možná měl na toto pořídit mrtvolu, protože ty se nehýbou, a pak řekl, že by bylo fajn, kdybysme takhle strávili noc, a já sem ho vyhodila znovu. A naposled. End of story. Už se neozval.

Druhej den sem se stavila za Sašou, podívat se kde bydlí a pozdravit jejího přítele, morče a králíka. Králíček byl boží, jednou si ho taky pořídím. A fretku. Fretka se bude menovat Bandit a králík bude Bobek. Počkala sem, až se s přítelem nasnídají, a pak sme šly se Sašou do hospody, kde sem si dala polívku, protože polívka všechno spraví. Bylo mně blbě ze včerejšího vína. Mluvily sme o dokumentech.
„Sjížděla sem teďka dokumenty čétéčka.“ Řekla sem Saši. „Byla tam ňáká reality šou o svatbách a byl tam jeden pár, mladý lidi, co se milovali, bydleli spolu dva roky, dva roky! A čekali na sex až po svatbě. Já to nechápu. To jako vážně? Představ si, že s někým žiješ dva roky, a …nic“
„Byli škaredí?“
„Jo.“
„To potom vysvětluje všechno.“

Saša je můj úplně nejlepší kámoš. Mohla sem jí říct o Jidášovi, o straškovi, i o tom, jak je příroda chytrá, že mě nutí dospět „aby se mně nelíbili mladí borci, příroda zařídila, že se mně zdají sexy nosoretní vrásky. Toho sem si teď všimla, fakt, nesměj se, normálně zavedla nový prvek.“ Smály sme se hodně a nahlas.

Se Zbyňkem byl rozchod horší než sem myslela. Pořád to prodlužoval a něco vysvětloval, ale já sem tomu nerozumněla, a né, nebudu se vracet.

Sešla sem se ve městě s Verunkou. Skočila na mě na Čáře „Milísku, dlouho sme se neviděly, vypadáš jak zombí, fakt, z dálky sem tě viděla, a tebe si nemůžu splíst, prostě chodíš jak zombí, a ty velký sluchátka, já se musím smát, tebe nejde přehlídnout, miláčku, nejde.“
Zapadly sme do baru, kde sme se vyložily u stolku ve výloze jak prostitutky z Bangkoku a objednaly si víno. Mluvily sme o smyslu života, vesmíru a tak vůbec, taky o práci, o borcích a tak, a já sem postřehla obrovskou změnu, kterou prošla, protože už to nebyla ta bezbranná bytost, které sem se furt musela zastávat, a radit, a dohlížet, aby se nenechala nikým posrat, už to byla hotová dospělá ženská se svou hlavou, která ví… Od doby, co ji opustil mladej a musela se postarat sama o sebe, se obrátila o sto osumdesát stupňů k lepšímu. Měla sem z toho radost, i když z toho plynulo, jak je život těžkej. Když sme se po několika hodinách zvedly že dem na rozjezd, zjistily sme že sme strašně na káry, a tak sme šly do mekáče. Zatímco sme stály frontu na hranolky, svěřila sem se jí, že „já sem neměla být člověk, Veru, vím, že ne, já tady tomu nerozumím, nemám mezi lidma co dělat, já sem měla být kočka. Jenom žrat a srat, nic nedělat a mět hebký kožíšek.“
„Můžeme být kočičky, miláčku, můžeme.“ Řekla. „Mňau.“
Od té doby sme jenom mňaučely, na sebe a na všechny lidi kolem, objednaly sme si mňauburgry, což se nám zdálo děsně vtipný, a na všechny dotazy obsluhy sme odpovídaly „mňau“.
„Chcete ty hranolky střední nebo velký?“
„Mňau.“
„Budete chtít k těm hranolkům tatarku nebo kečup?“
„Mňau mňau.“
Tímto se těm chudákům na noční šichtě dodatečně omlouvám.

V práci sem kvůli stěhování musela sbalit všechno do krabic, což byl horor. Pustila sem si k tomu Darude – Sandstorm desetihodinovou verzi, která jela sice jenom osum hodin, ale když sem to vypnula, zjistila sem, že mi to hraje pořád v hlavě. Bude mi to asi hrát v hlavě do konce života, říkala sem si, už sem se dokonale zbláznila a s tímhle v hlavě asi i umřu. Stavila sem se za Simou do baru. Vykládala, jak pojede se svým borcem na vánoční nákupy, a jak si udělají vánoční večer, a pak pudou s děckama na mši-
„Tady hraje Darude-Sandstorm, slyšíš to?“ Přerušila sem její vánoční pohodu.
„Ne, tady nic nehraje.“
„Ale jo, hraje, odněkud zespoda, já to slyším, hraje vám to tady. To je náhoda, já sem to měla puštěný celý den, a teď to tady hraje taky.“
„Tady ale nic nehraje.“
„Ježiši.“ Napila sem se Birelu.
Stoupl si přede mě kuchař, co lisoval česnek. „Proč si nedáte něco alkoholickýho? To musí být nuda, pít nealko pivo, ne?“
„Jo, to je. Hraje vám tady Sandstorm nebo ne?“
„Nehraje nic. Jste tady autem?“
„Ježiši.“

Strašně mě zklamalo nový album Gerarda Waye. Dlouho sem si to nechtěla přiznat, ale je to sračka. Hrozně bych ho chtěla vidět, až bude v lednu v Praze, dokonce na to mám zřízený tajný finanční fondy, ale vyhodit tři litry za výlet do Prahy abych viděla britpop show, to se mi fakt nechce. Zase na druhé straně je to Gerard – ten člověk, co dal smrti, depresi a umírání hudební podobu. Nemůžu se rozhodnout, je to těžký.

Vánoce mě dostaly. Nakoupila sem dárky už v září, abych na to tentokrát vyzrála. Všude sem se chlubila, jak si věci umím naplánovat. Kdo dělá moc machry, toho Nejvyšší potrestá. Jako bych to za ty roky nevěděla. Rozhodla sem se udělat pěkný Vánoce a napíct cukroví. Napekla sem asi deset plechů lineckýho. Půlku sem spálila. Nevadí, nevadí, nenechám se porazit. Koupila sem u ťamanů světýlkový řetěz na stromek, protože ten předešlý kixnul. Koupila sem balící papíry, mašle a izolepu. Při balení dárků sem zjistila, že nevím, kam sem dala balící papíry, tak sem musela použít zbytky z minulých vánoc. Pak sem zjistila, že v roli mašlí je mašlí tak málo, že mi stačí na dva dárky. Nevadí, jede se dál. Hasičovi sem koupila zippo zapalovač, jenomže v den, kdy sem mu chtěla ten dárek dát, na mě byl tak nasranej, že mi nadával v autě, ať se zamyslím nad tím, jak se chovám, a já přísahám, že nevím, o čem to mluvil, a to sem mu taky řekla, což tu situaci udělalo ještě horší, protože asi důvod měl, ale já špatně chápu lidi a nevím, co po mně chtějí, a tak sem mu uprostřed toho neštěstí dala dárek, což asi nebylo to nejlepší. Rozbolely mě zuby, a když už sem si myslela, že skončím na pohotovosti, prodali mi v lékárně prášky, který zabraly, což jenom odsunulo fakt, že musím k zubařovi. Zjistila sem, že mám pro Aničku málo dárků, měla sem pro ni jenom knížky a sluchátka, a v tom vánočním konzumním běsnění se mi to zdálo málo, tak sem ještě rychle přikupovala hovadiny v Kaufu, jenom aby to pod tím stromkem nevypadalo jak vánoce v chudobinci. Objednala sem jí plakát Southparku, ale jak sem to nesla z pošty, odhalila mě, takže sem jí to musela dát hned, což znamenalo o jeden dárek míň. Vtrhly k nám její kámošky, hrály na schovku, třískaly dveřma a pořád na mě mluvily, zatímco sem v kuchyni slepovala linecký, což se mi zdálo jako ta nejodpornější piplačka na celým světě. Pustila sem si k tomu nový album Billy Talent, a to mě zachránilo od zešílení z cirkusu Humberto, který se objevil u mě v bytě, kde předtím přebýval klid. Holky mě pozvaly do obýváku na vánoční hostinu, protože navařily koláčky. Koláčky byla směs vody, vajíček, kakaa a vaječných skořápek. Byla sem statečná. Ráno sme nezdobily stromeček. Byl nějak nakřivo, ale nevadí. Navěšely sme na něho nový baňky, řetězy, a hlavně nový světýlka a měly sme radost nezměrnou, než světýlka přestaly blikat. Poslala sem Aničku k ťamanům pro nový. Navěšely sme na stromek nový světla, a vánoce mohly začít… tadá… ještě tady spravím tu nakřivo špičku na stromečku… půlka stromku mi zůstala v ruce. Zlomila sem kovovou tyč našeho uměláckýho stromku. Kovovou tyč! Vzala sem dvě šprušle z dětské postýlky, který slouží k drezurování kočky a pomocí izolepy sem stromku udělala novou páteř. Že vypadal jako krypl není potřeba popisovat. Nový světýlka jely asi hodinu, pak udělaly puf… a přežily jenom červený, asi osum kousků, který pomateně blikaly a smrděly… jako když se pálí. Cukroví sme snědly za dva dny. Bylo ho málo. Řekla sem si, že udělám teda sýrovou roládu a povzbudivě sem hustila do Aničky „uvidíš, jaká to bude dobrota“, načež sem jí zasvětila do výroby roládovýho potěšení. Zvesela sme si u toho zatančily, udělaly do rolády super truper tuňákovou pomazánku, zavinuly do alobalu a nechaly ten zázrak do druhýho dne ztuhnout. Nejenom , že to neztuhlo, ještě se sýr přilepil na alobal, takže sme mohly akorát tak naše veledílo seškrabat lžičkou z proradnýho kurvo alobalu.
Na Štědrý večer se stavil Hugo, tak jako to děláme dycky, aby nás Anča měla oba, proběhl Ježíšek, kterej měl velkej úspěch, a bylo to fajn.

Po vánocích jsem šla do práce stěhovat. Měl to být nejhorší den v roce, protože stěhování. Jenomže když sem viděla nový prostory, a hlavně mou novou kancelář, ó můj bože, to je nejkrásnější kancelář, jakou sem kdy viděla. Úplný palác. Nádhera. Hlavně tam mám balkonový dveře, kterýma se dá projít přímo ven, na trávu, a v létě si tam dám židli, a bude mně kurva dobře, a na to se těším.

A na závěr: VŠEM PŘEJU ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK, AŤ JSTE KDE JSTE, AŤ JSTE S KÝMKOLIV, AŤ TEN PŘÍŠTÍ ROK STOJÍ ZA TO! :)