Prokletí pokračuje

Ráno přišel ke mně Taťka, zapojil si ke mně náslechový sluchátka a oznámil: „Du tě poslouchat.”
„Jó poď, bude sranda.” Řekla sem, jako vždycky.
„Sranda, jo? Sranda!” Zvýšil na mě hlas. Evidentně byl nasranej. „Tak to né, tady sranda skončila. A víš co? A víš proč? Ze mě nikdo, nikdo nebude dělat debila. Nikdo!”
„Co..?” Nechápala sem nic. Ještě nikdy sem ho nasranýho neviděla.
„Sranda, samá sranda, a já pak vypadám jako idiot. Furt mi všichni budete říkat, jak se snažíte, a lžete mi do očí.”
„Kdo jako?”
„Ty nejvíc! A to sem si myslel, že všecko pude po dobrým. Když ti chce člověk pomoct, máš akorát blbý řeči. Sem byl moc hodnej. Moc hodnej! Ti řeknu na školení, jak máš vést hovory a ty mi na to přede všema řekneš Tak ale přece se nepředřu!”
„Ale tak-”
„Nezájem. Výmluvy. Vem hovor, a jestli tam budeš mít něco blbě, nasekám ti pokuty, já už se s vama fakt srat nebudu!”
Podívali sme se na sebe s Ondrášem a protáhli sme xichty. Poučení pro příště - mlčeti zlato.

Mamka naplánovala na sobotu rodinný oběd v restauračce, protože ... buď se slavil svatý martin, což ani nevím kdo je, nebo se slavilo výročí. Nevím. Ale to je úplně šumák.
V pátek sem původně chtěla jít s Kačou k Námořníkovi, ale pak sem si teda řekla, že nejdu, abych byla na sobotu fit. S Ondrášem sme si řekli, že teda nikam nepudem v pátek, ale pudem rozhodně v sobotu. Taky sem mohla jít s Boxerem do klubu, ale Ondráš na to řekl rázné „Ne, nejde nikam, v sobotu má rodinný oběd!"
Lukin mi původně sliboval, že mě vezme na mistrovství v páce, ale pak řekl, že mě neveme, protože to není nic pro holky.
„No nic, tak si teda běžte užít chlapskou zábavu.” Trucovala sem.
„Ale tak no tááák...” Uklidňoval mě Dan, můj nový kamarád. „My tě vezmem někdy jindy, jinam... todle je dost vostrý.”
„Jo...” Řekl Lukin. „Příští pátek dem do kina, pudeš s nama, jo?”
„Jo, no tak dobře...” Odfrkla sem. „Hlavně buďte na sebe opatrní. Né že si necháte vykloubit ruce!” Sjela sem je ostrým pohledem vychovatelky z pasťáku.
„Ále simtě...” Mávl Lukáš rukou. To eště netušil, že toto mávnutí si dlouho nezopakuje.
Dan se se mnou domluvil, že za mnou večer zajede, abych mu pučila foťák, páč si to všecko musí vyfotit.
Ondráš byl zase v ráži: „Ale tak víno musíš vzít sebou. A kytku.” Řekl Danovi.
„Jo, dobře. Já se tam jenom otočím, večer.” Řekl Dan.
„Takže to bude jenom taková rychlovka. No to je dobrá zpráva, Jančo, nebude ti obsazovat pak vanu.” Mrkl na Dana „Ona nesnáší, když jí někdo zabere vanu. Kámo, do vany se necpi, to nedopadne dobře.”
„Ondrášu co to kurva....” Kroutila sem hlavou.
„Neboj. Na vanu a podobný srandy není čas. Jak sem řekl, rychlovka, a zase du.” Smál se Dan. Pak odešel.
„No Ondro...” Prskala sem. „Co to mělo jako být? Nejseš ty trochu trapnej? Jako, odteď nejseš můj kámoš, teď si mě fakt nasral!” Červená sem byla až na prdeli.
Zvedla sem se ze svýho místa a šla sem si stěžovat za Boxerem. Ukázala sem mu taky svoje kožený rukavice „Divej, skoro boxerský." Protože su frustrovaná, že Boxer má zabijácký rukavice naplněný pískem, na který se můžu podívat, ale nesmím si je oblíct, kdovíproč. Ondráš za mnou přišel za půl hodiny. „Eště se furt zlobíš? Už sme kamarádi?”
„Nevím.” Byla sem furt uražená. „Přestaň to už dělat!” Pak sem smířlivě dodala „Máš štěstí, že potřebuju odvízt pračku. Takže všechno dobrý.”

Pátek je docela kritický den, hlavně proto, že každej druhej pátek odvážím Aničku k Hugovi na víkend. Nelíbí se mi ta situace ani trochu. Jedu až na druhej konec Brna, kde ji předám, a pak su sama, s výčitkama všeho druhu, od toho že sem se jí na dva dny zbavila, až po to, že není fér, že jí nejsem schopná zařídit život, kde by měla úplnou rodinu. Dycky mi připadá, že mám zpackaný život, a ona se v tom se mnou veze. Du pak pěšky potmě kamsi... někam. Prostě chodím, je mně blbě, někdy brečím, a tak ňák dojdu dom, nebo někde chytnu autobus.
Večer sem si teda vymačkala šest grepů a usadila sem se ke komplu s tím, že strávím klidný večer u Big Bang Theory. Kupodivu se mně to i povedlo.
Sobotní oběd bezva, velká sranda, snědla sem čtvrtku husy, sádlo, chleba, zelí, knedlík, vypila sem víno, pivo a kafe a odebrala sem se domů.
Napsala sem Puštíkovi, že sem si na něho u toho oběda vzpomněla, a Puštík mi napsal, že Lukin má zlomenou ruku, protože páka. Nejdřív sem se smála, ale pak sem zjistila, že Lukin leží v nemocnici po operaci, má v ruce šrouby, a smích mě přešel. Domluvila sem se s Danem, že se za Lukinem stavíme do nemocnice. Napekla sem perník a sebrala sem svou sbírku Maximů. Jenomže když sem Lukášovi v pondělí volala, řekl že za ním přídou taky jeho rodiče, a tak sem nešla nikam.
V úterý mě málem srazilo auto. Chybělo tak půl metru, a nebyla sem. Projel křižovatku na červenou nejmíň stovkou.
Ve středu sem teda zase seděla v práci vedle Ondráša. Mluvil o sobotní akci, na které sem mimochodem taky nebyla, protože sem si vyhlásila Víkend Klidu. Už to zase hodně dlouho neudělám, byla to nuda jako prase. Ondráš teda vykládal, jaká to byla sranda, a škoda, žes nebyla, páč Hokejista hodil mařce mobil do xichtu, já sem si vyvrtl kotník, a v Karibiku někdo bouchl pepřák.
„Pan Hokejista je trochu psychouš, že...?” Přemýšlela sem o tom, jak tady ty lidi sou divní, a nehodící se, protože žijeme v době, která fandí slušnosti a morálce. A je to tak proto, že si to doba může dovolit. Ale co by bylo, kdyby doba byla jiná. Kdyby byly jiný hodnoty.
„Kdyby nastala apokalypsa...” Řekla sem Ondrášovi. „...všecko v prdeli, a šlo by o přežití. A mohl by sis k sobě vybrat jednoho člověka, se kterým bys přežil...”
„Já bych přežil sám se sebou.”
„Nééé. Musíš si vybrat jednoho člověka. Jednoho.”
„Jako borca? Hej, nech toho, to je strašně teplý.”
Vstala sem a zeptala sem se na to samý Honzy v druhé řadě. „Já si nikoho vybírat nebudu.” Řekl na to. „Já k sobě nechcu žádnýho borca.”
„Že jo?” Souhlasil Ondráš. „To je úchylný téma zase.”
„Tak vy dva, ste mrtví. Apokalypsu ste nepřežili.” Sedla sem si uraženě.
„A tak koho by sis teda vybrala ty?” Zeptal se Ondráš.
„Určitě ňákýho psychouša. To je hrozně výhodný. Někoho silnýho, startovacího. Nášlapnýho. Chápeš, kdo se nebojí zabít prase pěstí do hlavy. Prostě křáááp... Někoho, kdo nebude dlouho analyzovat, co se děje, ale vezme bejsbolku a pude vyrabovat obchod. Někoho, kdo ukradne to nejsilnější auto, pude na benzínku, a zařídí zásoby benzínu. Prostě by to měl být někdo, kdo vytáhne krochnu, když mě bude chtít sežrat zombí a bez pardónu jí ustřelí hlavu. A nebo i klidně ustřelí hlavu někomu, kdo zombí není. Když mě bude chtít sežrat.”
„Ježiš, kde se tady vzaly zombí?”
„No nebo prostě... nevím. To bylo ilustrační. Tak třeba tady poteče láva. V tom případě chci mít někoho, kdo ukradne vrtulník.”
„Jaká láva? Jak by se sem dostala? Dyť tady není ani žádná sopka.”
„Ty neumíš hrát hru na Kdyby. Ale třeba tady klidně láva může být. Zblázní se litosférický desky, pak to může prdnout kdekoliv. Tady na Svoboďáku to klidně udělá vrásnění, tektonický zlom, a pak pchch... máš tady lávy tři prdele.”
„Prý desky...” Smál se Ondráš.
„Se nesměj, když nevíš o deskách.” Kroutila sem hlavou. „Prostě já bych chtěla někoho, kdo by přežil a kdo by pomohl přežít mně, a Aničce pochopitelně. A něco ti řeknu. Pak bys s žádnou slušností a morálkou nikam nedošel."
„Však já s žádnou slušností nikam chodit nechcu."
„Psychouši by byli to nejlepší, co tě může potkat, teda pokud je máš na své straně. A slušní lidi by normálně vychcípali, protože slušní rovná se slabí. Chápeš to? Všichni přizdisráči, slušňáci, blbci a slaboši by prostě zdechli. Přežili by psychouši, násilníci a hlavně sobci. Není to sranda?”
Ondráš se zamyslel. „Jo, bylo by to takle fajn. Jenomže, při vší smůle, by tady někde přežila banda škaredých debilů, kteří by zmutovali do eště větších debilů, a založili by novou hnusnou debilní rasu."

Odpoledne přišel Boxer s nápadem, že bysme ve čtvrtek mohli jít za Lukinem, když bude to volno... „Jenomže já budu s Aničkou.” Řekla sem.
„Tak ji vemeš sebou, bude to sranda.”
„Néné, my máme jiný plány.” Boží plán byl strávit príma den v kině, a pak šontáním po obchodech, oběd, cukrárna. Anička se těšila už týden, a do toho si fakt nenechám hrábnout.
Odmítla sem teda taky, s těžkým srdcem, když mě Boxer chtěl vzít večer do Karibiku, protože si přece nezkazím príma kino den tím že mě bude bolet hlava. Žádný takový.
Ve čtvrtek sem vyrazila s Aničkou do Olympie. Povozila se na plyšovým poníkovi, prolezly sme obchody, vyzkoušely sme všechny hračky v Pompu, v drogerii sme se našplíchaly voňavkama, a pak sme zamířily do kina na Arthura. Prodavačka mi sdělila, že Arthur se ztratil někde po cestě, a nikdo neví kde ten film je. Takže sem nakonec, po marným výslechu na téma „kdy uvidíme Arthura”, koupila lístky na Žraloky na souši. Film byl hroznej. Na pohádkách mám ráda dycky tu vtipnost, obzvlášť věci od Pixaru sou boží, ale toto... tolik zadepresených ryb nikdo v životě neviděl. Ryby furt mlely o tom, jak je to na hovno život, až člověk měl sto chutí křiknout na to plátno „hej, už si to hoď a přestaň nám krast čas, popkorn sme už snědli...” Nakonec se teda banda ryb v nějaké světlé chvilce mezi záchvaty deprese a sebelitováním rozhodla, že zachrání jakýsi jikry. Anička navrhla, že z toho kina utečem. Byla sem pro. Zašly sme do káefcé, kde sem velkoryse koupila kýbl hot wings a hranolky. Anička křídla odmítla jíst, že je to pálivý a štípavý, a tak sem si to velkoryse musela sníst sama, a jako... trpěla sem. Povídaly sme o klukách, to sem se nasmála. Pak sme se šly podívat na demonstraci. Vysvětlovala sem, proč to vzniká. „... no a když sou lidi moc nespokojený, tak to chtějí ukázat, a pak se stane-”
„Že mluví, pak mávnou rukou a dou pryč.” Doplnila mě.
„Tak ňák.” Smála sem se.

Víkendu sem se bála jak čert kříže, protože sem měla jít do práce. Nedělala sem víkend ani nepamatuju, navíc večerní směnu. Hrozilo, že tam budu sama. Teda né sama, ale ty lidi, co tam sou, ňák neznám, nechci je znat. Sedím u okna, vedle mě Ondráš, a za mým místem, a za mou řadou, kde sedává jenom Verča, Ela, Lucka, Ondráš, Syslica, Šváb a Taťka, pro mě není svět. Jako sou tam samozřejmě lidi, kterých si všimnu, protože je s Ondrášem pomlouváme, protože sou... prostě proto, že sou. Ale s těma si těžko pokecám na víkendové směně, žejo. Spředli sme s Ondrášem plán, že nepude do práce v pátek, ale pude se mnou na sobotu. Tak jo. V pátek sem teda odevzdala Aničku mamce (chjo, už zase), abych si mohla odkroutit pracovní víkend. Na pátek sem byla domluvená s Ondrášem, že někam pudem. Jenomže se neozýval, tak sem zašla s Kačkou k Námořníkovi. Dala sem tři piva, probraly sme život a v jednu sem jela dom.
Druhej den sem si řekla, že zajdu do města na oběd, a pak do práce. Ještě sem psala Ondrášovi, ať určitě dorazí, já tam sama nebudu! Už sem si na něho tak zvykla, vysedáváme vedle sebe půl roku. Takže, du si do Vaňkovky na oběd, a najednou se mně udělalo tak blbě. Ale tak! Hučelo mně v hlavě, myslela sem, že tam sebou normálně prásknu. Blbě se mně dýchalo. Všechno se motalo. Šla sem si koupit do déemka pití. Myslela sem, že když se nenapiju do pár sekund, umřu. U pokladny mařka přede mnou vytáhla slevovou kartičku a domáhala se jakýhosi losu. Pak se mně zatmělo, a když sem se jakýmsi střihem dostala do situace, kdy sem platila, byla sem vyděšená, protože sem nemohla sebrat vrácený drobáky. Prostě mi nefungovala ruka. Hustý. Tak a teď to příde, říkala sem si. Teď tady normálně umřu. Hledala sem místo, kam bych si mohla sednout, a potichu tam umřít, ale lavičky byly přeplněný, a já sem se bála lidí. Rozhodla sem se, že se musím najíst, nutně, a hned. Ale bála sem se stoupnout si do fronty, tak sem vypadla z Vaňkovky a šla sem do mekáče, kde fronta nebyla. Chtěla sem hranolky a kuřecí nugety. Hned. Bylo mně jedno, že budu jíst sračky, potřebovala sem se prostě najíst, čehokoliv. Mařka to ale nechtěla chápat. Že právě umírám. Otravovala mě otázkama, jak velký chcu hranolky, kolik kousků nugetů, sebou, nesebou, a jakou omáčku. Nechcu omáčku. A rychle! Ale omáčka je v ceně. Ale já nechcu omáčku! Ale omáčku máte k tomu zdarma, nedala se. Ježiši. No a co?
Snědla sem to teda, ještě k tomu se mně začly klepat ruky. No do prdele. Chtěla sem volat Ondrášovi, že právě umírám, ať mě odveze dom. Ale jak sem se najedla, trochu se to zlepšilo. Takže sem ještě zašla do obchodu, koupit hroznový cukr. Prošla sem se a bylo to lepší. Nakonec sem teda dorazila do práce. Sedla sem si na svoje místo, daleko od lidí. Votruba za mnou přišel „Co jééé...? Poď za nama, nebuď tam tak sama.”
„Ne, to je dobrý.” Odeskla sem. „Su tady zvyklá.”
Pak přišel Rybář, šéf, kterej se divil, proč sedím tak mimo od ostatních. Vysvětlila sem mu, že se musím soustředit na práci. Cha!
Za hodinu už mně bylo dobře, smrt odtáhla, páá bejbe, see ya later. Ondráš nepřišel a mně začlo být v té mojí kukani smutno. Nejsu zvyklá být sama, fakt ne. Takže sem občas zašla za děckama. Nechali sme si tam tmu, nikdo nerožnul. Pracovali sme ve tmě, chodili sme si povídat. Pak odešli všichni hlídací psi. A celá směna. Zůstala sem tam s Votrubou a s Vincem. Pořád sme jenom kecali. Pak mně skončila směna, a pořád sme kecali. Pak skončila Vincovi směna. Furt sme kecali. Kolem prošla Ondrášova manželka, Gazela. Chtěla sem se jí zeptat, kde je můj kamarád, ale pak sem si řekla, že už sem dneska málem umřela, a není třeba to pokoušet znova.
Smáli sme se, říkali sme si drby. Já sem u toho čmárala Boxerovi do diáře. Kočičky, kytičky, srdíčka, čtyřlístky, sluníčka. Zjistila sem, že Votruba je taky rozvedenej, a varoval mě „nejhorší je rok po rozvodu. Se jako urveš z řetězu. Ta svoboda, to je věc. Takovej neklid, víš, žes něco zameškal, za ty leta...”
„Jo, no...” Kývala sem hlavou. „A pak? Pak příde ten klid?”
„Jo, pak zjistíš, že o nic nepřicházíš, a příde ten klid. Nebo ten klid příde s někým.”
„Achjo.” Vzdychla sem. „Už ať su v klidové zóně.” Neklid, ten věčný pohon... už je to únavný, vážně jo. Tahne se to se mnou zhruba tři roky. Furt mě to někam pošťuchuje, vyhání mě to večer z domu.
„No tak než tam budeš ale, můžeš si vlastně dělat co chceš.” Řekl Vinc.
„To je na tom právě to dobrý.” Řekla sem a nacpala si do pusy pět Haribo dinosaurů.
Houpali sme se na židlích, nohy hozený na další židli, jedli sme Hariba a drbali o tom, kdo koho klátí, neboli oblíbený pracovní téma „kámen šuká cihlu”. Vincovi zvonil telefon „no... ne, nepřídu. Mám přesčas. Jo, musím tady být... nevím... až skončím. Čau.”
Uvařila sem si kafe. Probrali sme lidi z vedlejšího oddělení, jídlo, práci, vztahy, internet. Byl to príma večírek. Domů sem dojela v jedenáct.
Usnula sem hned. O půlnoci mě vzbudila esemeska. Od Ondráša. Soráč, byl sem pryč, zítra se uvidíme.
Fajn. Už sem se bála, že se nebavíme.

V pondělí sme teda zase s Ondrášem seděli vedle sebe a vymejšleli sme, co budem dělat v pátek. Házeli sme po sobě drobáky a pustili sme si k tomu hudbu z mojí empétrojky. A já sem pak řekla, že sem se rozhodla, že bude můj nejlepší kámoš. „Protože víš jak sem umírala. Tak sem si vzpomněla na tebe. Že zavolám tobě.”
„To už něco znamená.” Řekl na to. „Nebude to třeba tím, že sem jedinej, kdo má auto?”
„No tak to určitě né.” Smála sem se.
„Co Petr? Už není tvůj nejlepší kámoš?”
„Ne. On už mě nechce vidět.” Soudím tak z toho, že od té záležitosti s Filipem Puštík bojkotuje všechny akce, kde bysme se mohli potkat. „Je to už pasé. Celý je to v hajzlu, achjo, chybí mi, ale tak co naděláš.” Trhla sem ramenama. „Teď mám tebe, no...”
„Jo, dobře, super.”
Na oslavu přátelství se se mnou rozdělil o svíčkovou, a pak sme si ještě zašli pro smažák s nudlema.

V úterý sem měla volno. Celej den sem prospala a odpoledne sem šla koupit Aničce složky do školy. Vracela sem se z papírnictví, v automatu sem si koupila super sladký Coffe to go, poslouchala sem empétrojku, procházela sem se po sídlišti, a říkala sem si, jak je teď život fajn, nic dramatickýho neřeším, nikdo mně nechybí, náledí už roztálo, mám nakoupený na Vánoce, přišly mi ňáký prachy, a tak si nechám udělat umělý řasy, a taky si hned teď koupím ňákou bezva čepici. Když sem stála před obchodem, přišla mi esemeska od Ondráša. Že končí v práci a od pondělí nastupuje jinam.
Stála sem před tím blbým obchodem, kde vesele blikaly vánoční žárovky, chtělo se mi brečet a křičet. Už zase. Nikdy to neskončí. Prokletí pokračuje.

Trestná výprava

Anička zase onemocněla, takže sem dva týdny zůstala doma. Dycky si říkám, aspoň si odpočinu, bude klid, a tak, ale druhej den už na mě začnou padat stěny, prostě mě všecko sere, a mám pocit, že se tady v té samotce udusím. Ještě horší než zůstat doma ale bylo absolvovat s Ančou rentgen plic. Namířila sem si to s ní na místní kliniku, protože sem si říkala, že tam nebudou takový čekačky jak ve městě. No tak to omyl, bylo to ještě horší.
Čekání, čekání... bojím se takových situací. Nesnáším nemocný lidi, nesnáším nemocnice a kliniky, nesnáším čekání, to hlavně, nenávidím tam prostě všechno a všechny. Úplně nejhorší je, když se pacoši začnou mezi sebou bavit, a stěžujou si, jak sou na tom zle, a kde všude byli, a jak se to neřeší, a co všechno nemůžou, a ty bolesti, nóó... Do hajzlu, koho to zajímá? Takže sedím tak půl hodiny klidně, to už je ale limit největší, co zvládnu. Pak nastává peklo. Buď začnu chodit po čekárně, což lidi sere, vím to, vidím to na nich. Chodím nejdřív okolo, a pak přecházím od dveří k oknu, a čím rychlejí přecházím, a dramaticky do toho vzdychám, tím víc sebou lidi nervózně škubou. Škubáci. Nejlepší je ale vytáhnout telefon a začít psat esemesku se zapnutýma zvukama kláves. Hodně dlouhou esemesku. S hodně zapnutýma zvukama. Když sebou škubáci škubou, až to vypadá, že je v lavici několik voltů, je dobrý stoupnout si co nejvíc doprostředka, vzdychnout, zakroutit očima a říct „Jéééžiš... Nu-da!”.
Čekaly sme tam dvě hodiny, během kterých sem vyčerpala všechny funny kousky. Aničce zjistili zánět dutin. Valily sme teda pro antibiotika, a zase dom.

Podzim je nic moc, ňák to na mě všechno spadlo. Připadám si stará, připadá mi, že už na mě nic dobrýho nikde nečeká, a že su po zbytek života akorát tak odsouzená dívat se, jak se mi bude svěšovat kůže na rukách, jak budu stárnout, moje pleť bude vypadat jako vyvřelina na Islandu, začnou mě bolet klouby a pořídím si vozíček na nákupy, aby se mi nevyvrátily moje chatrný zkornatělý ramena. Všichni kolem sou mladí, mají život před sebou, jenom já mám všechno za sebou, protože dobře už bylo.
Zašla sem s Laurou na oběd. Mluvily sme o borcích, o životě a tak dál, a já sem bojovně zvedla vidličku a řekla sem: „Ale já sem se rozhodla, že všechno vezmu do svých rukou, a budou se dít změny, že budeš koukat!”
Laura zvedla obočí „No, tos teda s tím životem zatočila, už tři týdny dřepíš doma!”

Zašla sem ale se Simou a s Honzou do Tres Gallos. Je to klub, kterej nemám vůbec ráda, protože je prostě divnej. Navíc sem dělala dvojičce křena, což nebylo moc gut, a už vůbec nebylo gut, že křena dělám v poslední době ňák často. Jak sme si řekli s Puštíkem, je náš životní úděl furt někde křenit. Sedli sme si teda na bar. Sima mi oznámila, že si pořídili dvě nový kočky, a Honza začal mluvit o tom, jak sou boží. Zírala sem na barmanku a snažila sem se co nejdřív opít.
„... a představ si, že oni když chcou spat, tak si nám lehnou za hlavu...” Vyprávěl Honza nadšeně.
„Hele, divejte na toho borca!” Mávla sem směrem k parketu. „Tančí shuffle! Shuffle!”
Nikdo se ani nepodíval. „Sou tak čistotný.” Řekla Sima. „Hned se naučily chodit na písek, pak si lehnou na gauč a nechají se hladit, sou to miláčci!”
Miláčci. Já když sem měla kočku, srala na koberec, chcala do vany, vyhrabávala smetí z koša, pak to všecko sežrala, a pak se mi vyblila na postel.
„Honza musel odvízt tu pračku, jak se pokazila...” Pokračovala Sima.
„Ten servis je fakt hroznej.” Kroutil hlavou „Vůbec tam tomu nerozumněli.”
Snažila sem se tvářit chápavě, že za á rozumím té rodinné idylce, za bé že se bavím, za cé že su ráda, že sem si večer někam vyrazila. Říkala sem si, kde je asi Puštík, Lukin, Boxer, Ondráš ... Kluci, kde ste?
Zamávala sem na barmanku: „Cuba libre. Rychle!”
Pak někam odešel Honza, za ňákým známým, a pak za ním odešla i Sima. Seděla sem na baru s lahváčem a přemýšlela, o tom všem... že já nikdy nebudu mít borca, se kterým se budu v klubu bavit o pračce, o kobercích, o bodových svítidlech. Příde mi to děsivý, a prostě na to nemám. Vztahy nechápu stejně jako to, proč mají lidi rádi psy, a proč sou tak odvázaní z Vánoc. Nejvíc nad těma věcma musím přemýšlet, když su se Simou a s Honzou, protože oni furt prezentují spokojený život ve dvou, a já su upřímně vyděšená. Snaží se mě přesvědčit, že je to fajn, ale né, není. Jak řekl Filip „bojíš se mít vztah, protože nikomu nevěříš, a to není dobře.” Možná to není dobře, ale možná taky jo. Napila sem se piva. Připadala sem si tam jak postava z ňákýho Tarantinovýho filmu. Osamocená žena na baru, popíjející pivo. Jakože kdyby to byl Tarantinův film, přišel by tam aspoň někdo s pistolí, rozstřílel by flašky a pak by pustil hudbu do jukeboxu.
Protože to ale žádnej príma film nebyl, přišel za mnou jakejsi nýmand. Sedl si vedle mě a spustil: „Ahoj, co tady děláš tak sama?”
Jááá, už je to tady. Věta všech vět. Hovno, tyvole, co tady asi tak dělám. Sedím, piju a čekám až mě někdo osloví s ňákou takovou originálně bystrou hláškou.
„Piju.” Řekla sem.
„Aha, a co piješ?”
„Tady to.” Zvedla sem flašku piva.
„Jak se menuješ?”
„Jana.”
„Aha.” Byl trochu v koncích. Úplně trapnej. „A nezeptáš se jak se menuju já?”
Zírala sem před sebe na flašky na baru. Přála sem si, aby tam přišel někdo s pistolí. Nebo ať to do výlohy napálí policejní auto, nebo ať se něco stane, proboha. Nuda. Takle ňák musí vypadat smrt.
„Hm... nezeptáš se. Nevadí. Tak já se menuju Michal.” Ignorace mu zřejmě nevadila, tak pokračoval „Takže o tobě už vím, že se menuješ Jana, a že ráda piješ pivo. Piješ taky něco jinýho? Panáky a tak?”
„Ne.”
„Aha. A studuješ? Nebo někde pracuješ? Hele, dobře. Tak teda, že neuhodneš, co dělám já.”
Zapálila sem si cigáro. Puštík mi zase lhal. Furt jenom lže. Nevím, proč to dělá. V žádné Praze nepracuje. Myslím si, že tam ani vůbec nepracoval. Myslím si, že se tam vůbec nikdy ani nechtěl stěhovat.
„Tak hádej, kde já dělám. Máš tři možnosti. Nebo né, počkej... máš možností kolik chceš.”
Mlel si tam borec to svoje.
V práci sem nepokročila, vůbec v ničem, vůbec nikam. Všichni ostatní co sou tam stejnou dobu jako já, už dělají vedoucí, provozáky, nebo ňáký jiný buzniče, jenom já furt sedím na lince, dva a půl roku su furt na stejným místě. Proč su sakra taková flegma...
„Děláš ajťáka.” Řekla sem borcovi a napila se piva.
„Tak to zrovna né, ještě máš ale spoustu pokusů...” Zatetelil se. „Máme spoustu času, můžeš hádat třeba celý večer." Scary.
„Hm.” Řekla sem na to. Zrovna se vrátil Honza se Simou. Smáli se mně, jak se tam tvářím nešťastně, a jak se borec snaží. Natřásal se tam jako pes, pudl, kterej ošukává potah od sedačky a může se z toho posrat blahem. Honza se ke mně naklonil, zeptal se mě, jestli nechcu něco na pití. „Dělej, že seš můj borec.” Řekla sem mu nenápadně.
„Tak hádej, není to těžký. A nebo víš co, já ti to řeknu teda. Já učím na právnické fakultě!” Zářil boreček. No tak to určitě. Su úplně blbá asi. Porodila mě cigánská matka a můj otec je její bratr. A všecko ti to žeru.
Vtom mě bouchl zezadu Honza do ramena. „Do hajzlu, netoč se ke mně zádama, ti říkám!”
No konečně. „Jéééžiš!” Podívala sem se dramaticky na borečka. „Trochu problém.”
Žduchla sem zpátky do Honzy. „Co doprdele zase děláš? Nemůžeš být normální aspoň někdy? Co tě zase sere, kurva?”
„Co se tady s ním bavíš, do prdele? Co to je? Kdo to je? Co to jako má být?” Rozhazoval rukama.
„To je můj nový kamarád. Povídáme si.” Snažila sem se vypadat vyplašeně. „Michal, že? Nó, Michal... To si ani už, do hajzlu, nemůžu s nikým povídat? Ti říkám, di do prdele!”
Sedla sem si zpátky, zničeně sem si promnula oči a řekla sem Michalovi: „Soráč, to je můj borec, on je trochu.... psycho!” Zařvala sem směrem k Honzovi.
Takže učitel na právnické fakultě se zdekoval. Vysmahl tak rychle, jako se objevil.
„Dík.” Mrkla sem na Honzu a zamávala sem na barmanku. „Dvě tullamorky.”
Oddychla sem si. Když už to vypadalo, že se ani nic dobrýho nestane, proletěla kolem mě židla. Podívala sem se vedle. Byli tam motorkáři. Jeden z nich právě držel nad hlavou barovou stoličku, rozmáchl se, a hodil ji zase vedle mě. No vida. Podívala sem se na něho a řekla sem: „Ale no tak, mohlo mě to zabít.” Borci se evidentně chtěli rvát. Žduchali do sebe. Dívala sem se na hlavního rváče, chlap jako hora. Dívala sem se vyčítavě. Přišel ke mně, cvrnkl mi do vlasů, posbíral ty židle a řekl: „Promiň, kočko. Kdybych tady chtěl zůstat, koupil bych ti pití, ale su nasranej, a tak du pryč.”
A celá rváčská parta odešla. A tak to má být.
Sima svěsila bradu „Myslela sem, že bude rvačka....” Řekla zklamaně.
Pak už večer stál za hovno. Odešli sme do Livinu. Tam to stálo za hovno eště víc. Nevím, proč furt chodím do Livinu, když sem tam nezažila ani jeden dobrej večer. Stoupla sem si na lavici a řekla sem těm dvoum: „Takže, hrajou Eminema. A teď vám odzpívám celý Without Me, sledujte.”
Nikoho to ale nezajímalo, zase něco řešili, takže sem si to tam odzpívala sama. Pak sem šla taky sama tancovat. Koneckonců, klidně sem tam mohla sama přijít, nebyla by to žádná změna. Ňákej borec mi tam šáhl na zadek. Poslala sem ho do hajzlu, a celá otrávená sem šla těm dvoum říct, že dnešní večer skončil. Naskočili sme teda k Honzovi do auta a čekali sme, až příde řidič z Drink & Drive. Když přišel, nutila sem ho zpívat Keep The Faith. Když nás odvezl dom, vyskočil a vydal se někam do noci. Konečná.

Do práce sem se vrátila po třech týdnech. Docela nářez. Seděla sem na svým místě s plakátama Rytmusa, čučela sem z okna, pila kafe, a říkala sem si, co já tady do prdele vlastně dělám? Jediná pozitivní věc byl Ondráš. Dost mi chyběl. Sice sme si každej den psali na fejsu, ale to není tak úplně ono. Takže teď sme seděli vedle sebe, já sem něco říkala do telefonu, pak sem se vypla, a kecali sme. Ondráš vykládal, jak byli s hokejistama pařit. „Byla tam ňáká mařka. Nejdřív ji chtěli kluci sbalit, ale pak se ukázalo, že je vlastně blbka. Řekla kámošovi, že je debil, on jí řekl, že je tlustoprdka, žduchl do ní a mařka se najednou válela na zemi.”
„Cha. Holky se nebijou, Ondro.” Smála sem se.
„Já sem nic neudělal.”
„Měla bych s váma zase někam vyrazit.”
„Jo, vole.” Řekl na to. Vzal si flašku coly „Takle do toho budu houkat, jako sova, abys věděla, že sova říká ano.”
Vtom vstal Šváb od počítače „Čágo, lemry, du na oběd. A zamknul sem si počítač, protože tady člověk nikdy neví!” Řekl nám triumfálně, protože minule z jeho mejlu Ondráš poslal cosi jakože „jsem zoufalej, protože sem teplej”. Vzal si peněženku, mrkl na nás, jak nás posral, a odešel.
„Takže...?” Podívala sem se na Ondráša.
„Dem na to.” Řekl Ondráš, otevřel si poštu a napsal mejl ve smyslu náš kamarád Šváb se nám právě svěřil, že potřebuje nutně sex. Holky, kluci, bere všechno. Zájemci ať posílají nabídky na mejl:....” Poslal to všem v práci a ještě na pobočku do Prahy.
Šváb doteď nic netuší, protože mu nepřišla žádná odpověď.
Fošnu vyhodili, protože chodil do práce ožralej. To už je druhej člověk, kterej od nás během půl roku vyletěl kvůli chlastu. No, pokud de o mě, žádná škoda.

Sima začla pracovat u nás, ale dělá na aktivu. Je celkově nadšená, doslova tu práci žere, a ve volným čase mě poučuje, jak jednat se zákazníkem a jak správně formulovat věty, abych dostala lidi tam kam chcu. Simě třeba vůbec nedochází, že todle já ovládám už několik let. Na aktivu sou všichni takle postižení jakousi motivací a nadšením, a já su ráda, že sou držení v izolaci dvě patra nad náma, protože co kdyby na mě ta pracovní horlivost mohla přeskočit.

V práci je to teď divný. Z naší starý party, ze starýho oddělení sme zbyli jenom já, Kačka, Verča, Lucka a Šváb. A velitel Jednotky bordelu, Taťka. A pak bohudíky Ondráš, kterej nemusí brat telefony. Ale dělá backoffice a sedí dycky vedle mě, protože máme společný ranní směny. Někdy začátkem týdne sem si taky uvědomila, že Ondráš je můj novej nejlepší kámoš. Sedíme vedle sebe, kecáme, o všem, o všech, děláme si z ostatních prdel, buzníme lidi, kreslíme prasárny po nástěnkách, pak mi skončí směna, deme na oběd. Když přídu dom, píšeme si na fejsu. Nemusím před ním ze sebe dělat lepšího člověka, sme pěkně krutý svině oba, a tak to na sebe klidně můžem vybalit. Jaká úleva! Nenávist k lidem se dá sdílet, jak sem zjistila. A je to lepší, než to v sobě dusit.
Vedlejší produkt našeho skvělýho kamarádství je to, že v práci hovno udělám. Mám tak strašnou pracovní morálku, že čekám, kdy mě přídou rovnou vyhodit. Například po hovoru můžu dělat práci na komplu průměrně dvacet sekund, pak musím brat další. Tento týden mám práci po hovoru za den průměrně půl hodiny! Na každý prase se voda vaří, a jednou mě fakt přídou vyhodit. Je potřeba s tím počítat.
V pondělí sem přišla do práce, ještě v bundě sem skočila uvařit kafe, pak sem si sedla na místo, sundala sem si šátek, bundu, a moje skvělý kožený bezprstý rukavice. Když sem je sundávala, rozepla sem cvočky, zahleděla sem se ven, a pak sem teskně kníkla: „Stejný rukavice měl Filip, když sme se viděli poprvý. Na vánočním večírku...”
Už to bylo měsíc, od „poslední akce”. Věděla sem že mně bude chybět, ale kupodivu... měsíc se nic nedělo. Nothing. Jakože jo, občas sem si vzpomněla, protože ke mně patří. A protože hezky voní. Protože je boží. Ale nic dramatickýho.
Zato od té chvíle s rukavicema... šlo to se mnou z kopce. Co z kopce... z kopce rovnou do hajzlu. Bylo mně mizerně. Tak moc chyběl. Seděla sem v práci, nohy sem hodila na topení, čuměla sem z okna na vrány, jakože sem poslouchala někoho na lince, a přemýšlela sem o tom, proč sem zase všechno tak strašně posrala. Všecko sem to musela říct Ondrášovi. Všecko. Musela sem sdělit ten smutek, a musela sem se podělit o všechny metafory, co mě k tomu dramatu napadaly. Ondráš poslouchal. Pondělí, úterý, středa sem tam zůstala hodinu po pracovní době, abych dokončila všechny dramatický úvahy. Abych odzpívala všechny smutný bluesový songy. Abych ležela na stole, a smutně zírala na vypnutý monitor.
Ve čtvrtek Ondráš moudře pokýval hlavou a pravil: „Tak ho někde najdi, ne?”
„Aleééé... kde bych ho hledala, mám ho na facebooku.”
„Děláš si prdel???”
„Né, nedělám.”
„Dyť, ježišmarjá, celý to vypadalo, že ste se nadobro ztratili, nebo co... proboha, tak mu napiš!”
„Ne, to nemůžu.”
„Nemůžeš co...? Co?” Rozhazoval rukama. „Já se z tebe poseru, asi.” Otočil se na Švába a na Verču. „Ztracená láska se našla, má ho na fejsu. To snad není pravda....”
„Tak mu napiš.” Řekl Šváb.
„To nemůžu.” Lehla sem si zase na stůl. „Nedokážu to.”
„Co je na tom?” Zíral na mě Ondráš. „Napíšeš Ahoj.”
„Ne, to nezvládnu.”
„Se mnou si taky furt píšeš, klidně dvě hodiny... dyť na tom nic není!”
S Puštíkem si taky píšu klidně dvě hodiny o tom, jaký mají černoši péra. „To ale neznamená že napíšu Filipovi. Nejde to, sakra, a nechte mě být!”
„A on ti nenapíše?” Zeptala se bystře Verča.
„Ale dyť to určitě všechno posrala těma kecama, panebože, úplně to slyším!” Obracel Ondráš oči.
„Nechte mě být. Za pár dní to přejde, budu óká, a pak mě nic nerozhodí. Zase budu taková ta fajn vtipná holka, vaše oblíbená kamarádka...”
Ondráš mi vzal ruku, přitiskl ji na stůl... „au, do hajzlu, co děláš....” a napsal mi tam NAPIŠ MU NEBO ZAVOLEJ!

Večer sem si vydrhla ruku od fixy, a tím sem to považovala za vyřízený. V pátek sem ráno ještě skučela, ale pak to přišlo, bum prásk, a vlastně to odešlo.
„Su v pořádku.” Řekla sem Ondrášovi když sem se vrátila od automatu s tyčinkou Snickers. „Hodila sem tam dvacku, a automat mi vrátil čtyřicet pět vočí. To je znamení. Ještě dneska budu kňučet. Ještě dneska. Pak né ale už. Dneškem to končí. Díky žes mě poslouchal. A jestli to můžem jít zapít, bouchnem panákem o stůl, a bude to definitivně pryč.”
Ondráš teda zorganizoval páteční trestnou výpravu. Na to zapomínání!

V pátek sme teda seděli ve sportbaru. Pili sme škopky a kecali. Bacha na ty večery, co začínají klidně. „Dneska nejdu dom dřív jak ráno.” Řekla sem Ondrášovi. „Su doma sama, a straší tam. Sedím na posteli, maluju se, a najednou, z ničeho nic, se pomalu, pomaličku začly zavírat dveře, a nakonec se zaklaply. To nebyl průvan, kámo!”
Řekli sme si příběhy z policejních stanic, a v devět sme se vydali na nádr vyzvednout Simu a Puštíka. Puštík volal, že nepříde v devět pod hodiny, ale dorazí někdy v jedenáct, což už jasně značilo, že nedorazí vůbec. Stavili sme se ještě do mekáče, kde sme vymýšleli, jestli kopnem do truniketu před hajzlama, protože mě to fakt točí. Udělali tam z toho úpa nedobytnou pevnost, přitom sou to jenom hajzly, né Louvre. Pak sme se rozhodli, že si jako slušní lidi koupíme jídlo, abysme pak mohli jít bezplatně na záchod. Spořádaně sme si koupili hambáče a hranolky, a šli sme k hajzlům, kde sme se zase nemohli přes turniket dostat, a účtenka ze smažených sraček nám k tomu vůbec nepomohla. „Já to rozsekám.” Pištěla sem před turniketovou barikádou. Ondráš vylovil dvacet korun, s tím, že bezva noc je před nama a nenecháme si to kazit takovou sráčovinou. Když sme tam hodili teda prachy, vyplivlo to na nás lístek, že deset korun nám bude odečteno pokud si zakoupíme něco u McDonalda!
Tak to mě poser.
Se Simou sem se domlouvala, že pudem kalit, někdy v pondělí, takže sem na to samozřejmě do pátku zapomněla. Slíbila sem, že se ozvu, ale ani sem to neměla v plánu, protože mě už docela schopně sere fakt, že musí být všude s Honzou, všude, úplně všude, a já nemám potřebu trávit s Honzou večery, ani nic jinýho. Příde mně to dost otravný. Sima ale večer volala, jestli teda někam du, že se přidá. Tentokrát to vypadalo, že bude bez Honzy, tak sem řekla, že jo.
Takže když Sima dorazila, pozdě, sebrali sme se a šli sme do novýho koktejlovýho baru. Tam sme si dali kýbl Cuba libre a počkali sme až dorazí Ondrášův kámoš Hokejista. Toho už sem viděla kdysi v Karibiku. Pěknej týpek.
Dopili sme kýbl Cuba libre, a objednali sme si flašku Absolutky s redbulama.
Zopakovala sem přítomným, že to táhnem do rána, protože se bojím jít dom. Řekla sem taky to s těma dveřma.
„My když sme měli party u nás doma, tak na nás zvonila sousedka, ať zklidníme, že jí padají obrazy ze zdi. Poradili sme jí, ať si na toho poltergeista zavolá vymýtače.” Řekl Hokejista.
„Čkej, to už sem slyšela. Počkej, počkej, ty seš... jo, tys ukradl ten automat na žvýkačky!” Rozsvítilo se mi.
Ondráš se smál „Jo, to je on.”
„A co se s tím automatem vlastně stalo? Vybrali ste peníze?”
„Ne.” Řekl Ondráš. „Se ti ani nevyplatí to ňák páčit, těch pár drobáků. Ale žvýkačky byly boží.”
„Dyť sou hrozně hnusný.” Kroutila sem hlavou.
„No právě.” Řekl Hokejista. „Takže sme je vysypali na ulici. Si nikdy neviděla, ulici plnou barevných žvýkaček. Jak se kutálely dolů, bylo to tak... veselý a pěkný.”
„Škoda, že sem tam nebyla.” Litovala sem.
Celej večer probíhal v pohodě, v klídku, povídali sme si, semleli sme celej světoběh. Problém nastal někdy po půlnoci, když sme dopili, což znamenalo čas přesunu někam dál.

Sima řekla, že dem na ňákou novou diskotéku, protože tam čeká Honza, a taky motorkáři!
Kluci tam nechtěli, my sme měli v plánu přepadnout Ratejnu, a taky sme to Simě řekli. Urazila se. „Tak tohle mě na klukách sere. Všichni se tady výborně bavíme, a v momentě kdy řeknu, že chcu jít za svým klukem, tak se nikomu nechce. Nesnáším to! Nemůžete se chovat jako kamarádi?”
„A co bysme tam jako dělali?” Zeptal se Ondráš.
„Sou tam motorkáři!” Řekla Sima.
„Tak to je fakt důvod, proč bych tam chtěl jít.” Smál se Hokejista.
„Jano, sou tam ale motorkáři.” Zkoušela to na mě.
„No a...?” Trhla sem ramenama. Kdyby řekla, že dem na sraz partičky cukrářů, nadchnulo by mě to asi tak stejně. Jakože vůbec.
„Se chováte fakt hrozně.” Vyčítala. „Dyť je nám spolu dobře, tak proč bysme se prostě nepřesunuli na tu novou diskotéku?”
„Ale kluci se chcou přesouvat do Ratejny.” Řekla sem. „Je to plán na dnešní noc.”
„Jano! To mně neuděláš!” Udělala ublížený výraz. „A vy dva... vidíte? To mě sere. Najednou když du za svým klukem, tak nejsu dost dobrá.”
„Ale to není tím.” Řekl Ondráš. „Ale co bysme sakra dělali na diskotéce, kam nechcem, když ty tam budeš se svým klukem. Bude tam tvůj borec a parta motorkářů. No, nářez.... terno, wow!” Smál se.
„Se tváříte jako kamarádi, a přitom to tak vůbec není. Jak se projeví, že mám kluka, tak najednou nejste kámoši.” Vzhledem k tomu teda, že Ondráša viděla podruhý a hokejistu premiérově, připadalo mi to dost přestřelený. „Nikomu ve skutečnosti o kamarádství nejde.”
„Ale Simo...” Kroutila sem očima. „Všem de jenom o sex. Dyť na tom stojí svět, už to proboha pochop.”
„To je dobrá teorie.” Řekl Hokejista. „Pipi boduje.”
„Pipi...?” Zašklíbila sem se.
„Jo, máš ty dva culíky, vypadáš tak... jako Pipi prostě.”
„Sou blbý, ty culíky? Zrovna dneska sem se sebou bojovala, jestli to není moc infantilní.”
„Nééé právě, je to skvělý. Takový... roztomilý. Je to moc hezký.” Řekl na to.
„Děkuju.” Zatetelila sem se.
„Není pravda, že všem de jenom o sex.” Vložila se do toho Sima. „Nemáš pravdu!”
„Všechno, všechno je podřízený sexu.” Řekla sem. „Protože svět stojí na tom, že se musí zachovat druhy, v rámci evoluce. Aby toho příroda docílila, má na všechny páky. Hormony, který ovlivňují chování, pudy, zachovávaný rituály. Když pudeš do podrobností, v podstatě každá věc, i to, že tady Hokejista hraje hokej, je podřízená sexu. Jde o to, že se prostě musíme rozmnožit, aby se zachoval druh, k tomu sme od začátku naprogramovaní. Rozumíš? Sleduješ? Neexistuje nic jako opravdová láska, protože všechno, co pro tebe tvůj borec dělá, dělá jenom proto, že má s tebou sex. Je tak ovládanej chemií, která mu nařizuje určitý chování vůči tobě.”
„Tak to není!” Vyjela na mě.
„Jo? Tak spolu přestaňte dělat sex, a vůbec se k sobě ani nepřibližujte, nedotýkejte se. A uvidíme, jak dlouho bude mít zájem analyzovat tvoje myšlenky a jak dlouho ho bude zajímat, jestli máš ráda kafe s cukrem nebo bez. Uvidíme, jak dlouho se bude starat o tvou domácnost. Poď do toho, experiment! Pome, common!”
„Si se zbláznila?” Valila na mě oči.
„Pipi, ty seš úžasná. Konečně to někdo řekl naplno.” Tlemil se Hokejista. „Moc pěkný.”
„Vážně? Tak to seš první, komu se to líbí. Většinu lidí to dost vyděsí.” Přiznala sem.
„No!” Hrkla do sebe Sima vodku. „Takže tím chceš říct, že kamarádství mezi holkou a klukem není možný.”
„Tak na to mám propracovanou, rozvinutou teorii, ale myslím, že filozofie už bylo dost.” Řekla sem na to. „Měli bysme se někam přesunout.”
Nechali sme tam teda milijóny za kýble chlastu a šli sme do Ratejny. Před klubem se Sima sekla, že tam nejde, a snažila se nás přemluvit, ať dem s ní. Protože se jí to nepovedlo, kluci odešli, a já sem tam ještě chvilku zůstala stát, abysme se rozloučily. Přemlouvala mě, říkala že nejsu kámoška, a že už tam motorkářům slíbila, že přivede kámošku, a teď tam nemůže přijít sama, trapas, a „oni tam na tebe čekají, Jano!”
„Soráč. Já du za klukama.” Zašlápla sem vajgla na zemi.
„Ale já nevím, jak se tam dostanu, a kde to je!”
„Tak zavolej Honzovi, čau.” Zalepila sem vlez a vešla sem do klubu.
Bylo to tam úplný bludiště. Chvilku trvalo, než sem našla kluky. A taky sem tam našla Evu, Milou, Taťku a Kifa. Jaký překvapení. Hokejista mi koupil Frisco, a já sem se vydala na obhlídku klubu, kde sem se několikrát ztratila. Pak sem pokecala s Evou a s Taťkou, Kif mě dokonce objal, zatančila sem si s klukama... celej večer byl vklidu a fajn. Ve dvě sem se rozhodla jet domů. Když sem zjistila, že mi ujel rozjezd, volala sem Puštíkovi, jakože bych ještě někam zašla, ale byl nedostupnej, a tak sem si zapálila poslední cígo, počkala na autobus a vydala se domů, spat.
Praskla sem sebou do postele, a ňáký zavírání dveří a poltrgajsti mně byli úplně u prdele.

Ráno sem vstala v sedum, vysypala sem z kabelky hranolky, otřela sem mobil obalenej solí, a vydala sem se vyzvednout Aničku, a nakoupit věci na tvarohový koláč. Back to my reality.