Prokletí pokračuje

Ráno přišel ke mně Taťka, zapojil si ke mně náslechový sluchátka a oznámil: „Du tě poslouchat.”
„Jó poď, bude sranda.” Řekla sem, jako vždycky.
„Sranda, jo? Sranda!” Zvýšil na mě hlas. Evidentně byl nasranej. „Tak to né, tady sranda skončila. A víš co? A víš proč? Ze mě nikdo, nikdo nebude dělat debila. Nikdo!”
„Co..?” Nechápala sem nic. Ještě nikdy sem ho nasranýho neviděla.
„Sranda, samá sranda, a já pak vypadám jako idiot. Furt mi všichni budete říkat, jak se snažíte, a lžete mi do očí.”
„Kdo jako?”
„Ty nejvíc! A to sem si myslel, že všecko pude po dobrým. Když ti chce člověk pomoct, máš akorát blbý řeči. Sem byl moc hodnej. Moc hodnej! Ti řeknu na školení, jak máš vést hovory a ty mi na to přede všema řekneš Tak ale přece se nepředřu!”
„Ale tak-”
„Nezájem. Výmluvy. Vem hovor, a jestli tam budeš mít něco blbě, nasekám ti pokuty, já už se s vama fakt srat nebudu!”
Podívali sme se na sebe s Ondrášem a protáhli sme xichty. Poučení pro příště - mlčeti zlato.

Mamka naplánovala na sobotu rodinný oběd v restauračce, protože ... buď se slavil svatý martin, což ani nevím kdo je, nebo se slavilo výročí. Nevím. Ale to je úplně šumák.
V pátek sem původně chtěla jít s Kačou k Námořníkovi, ale pak sem si teda řekla, že nejdu, abych byla na sobotu fit. S Ondrášem sme si řekli, že teda nikam nepudem v pátek, ale pudem rozhodně v sobotu. Taky sem mohla jít s Boxerem do klubu, ale Ondráš na to řekl rázné „Ne, nejde nikam, v sobotu má rodinný oběd!"
Lukin mi původně sliboval, že mě vezme na mistrovství v páce, ale pak řekl, že mě neveme, protože to není nic pro holky.
„No nic, tak si teda běžte užít chlapskou zábavu.” Trucovala sem.
„Ale tak no tááák...” Uklidňoval mě Dan, můj nový kamarád. „My tě vezmem někdy jindy, jinam... todle je dost vostrý.”
„Jo...” Řekl Lukin. „Příští pátek dem do kina, pudeš s nama, jo?”
„Jo, no tak dobře...” Odfrkla sem. „Hlavně buďte na sebe opatrní. Né že si necháte vykloubit ruce!” Sjela sem je ostrým pohledem vychovatelky z pasťáku.
„Ále simtě...” Mávl Lukáš rukou. To eště netušil, že toto mávnutí si dlouho nezopakuje.
Dan se se mnou domluvil, že za mnou večer zajede, abych mu pučila foťák, páč si to všecko musí vyfotit.
Ondráš byl zase v ráži: „Ale tak víno musíš vzít sebou. A kytku.” Řekl Danovi.
„Jo, dobře. Já se tam jenom otočím, večer.” Řekl Dan.
„Takže to bude jenom taková rychlovka. No to je dobrá zpráva, Jančo, nebude ti obsazovat pak vanu.” Mrkl na Dana „Ona nesnáší, když jí někdo zabere vanu. Kámo, do vany se necpi, to nedopadne dobře.”
„Ondrášu co to kurva....” Kroutila sem hlavou.
„Neboj. Na vanu a podobný srandy není čas. Jak sem řekl, rychlovka, a zase du.” Smál se Dan. Pak odešel.
„No Ondro...” Prskala sem. „Co to mělo jako být? Nejseš ty trochu trapnej? Jako, odteď nejseš můj kámoš, teď si mě fakt nasral!” Červená sem byla až na prdeli.
Zvedla sem se ze svýho místa a šla sem si stěžovat za Boxerem. Ukázala sem mu taky svoje kožený rukavice „Divej, skoro boxerský." Protože su frustrovaná, že Boxer má zabijácký rukavice naplněný pískem, na který se můžu podívat, ale nesmím si je oblíct, kdovíproč. Ondráš za mnou přišel za půl hodiny. „Eště se furt zlobíš? Už sme kamarádi?”
„Nevím.” Byla sem furt uražená. „Přestaň to už dělat!” Pak sem smířlivě dodala „Máš štěstí, že potřebuju odvízt pračku. Takže všechno dobrý.”

Pátek je docela kritický den, hlavně proto, že každej druhej pátek odvážím Aničku k Hugovi na víkend. Nelíbí se mi ta situace ani trochu. Jedu až na druhej konec Brna, kde ji předám, a pak su sama, s výčitkama všeho druhu, od toho že sem se jí na dva dny zbavila, až po to, že není fér, že jí nejsem schopná zařídit život, kde by měla úplnou rodinu. Dycky mi připadá, že mám zpackaný život, a ona se v tom se mnou veze. Du pak pěšky potmě kamsi... někam. Prostě chodím, je mně blbě, někdy brečím, a tak ňák dojdu dom, nebo někde chytnu autobus.
Večer sem si teda vymačkala šest grepů a usadila sem se ke komplu s tím, že strávím klidný večer u Big Bang Theory. Kupodivu se mně to i povedlo.
Sobotní oběd bezva, velká sranda, snědla sem čtvrtku husy, sádlo, chleba, zelí, knedlík, vypila sem víno, pivo a kafe a odebrala sem se domů.
Napsala sem Puštíkovi, že sem si na něho u toho oběda vzpomněla, a Puštík mi napsal, že Lukin má zlomenou ruku, protože páka. Nejdřív sem se smála, ale pak sem zjistila, že Lukin leží v nemocnici po operaci, má v ruce šrouby, a smích mě přešel. Domluvila sem se s Danem, že se za Lukinem stavíme do nemocnice. Napekla sem perník a sebrala sem svou sbírku Maximů. Jenomže když sem Lukášovi v pondělí volala, řekl že za ním přídou taky jeho rodiče, a tak sem nešla nikam.
V úterý mě málem srazilo auto. Chybělo tak půl metru, a nebyla sem. Projel křižovatku na červenou nejmíň stovkou.
Ve středu sem teda zase seděla v práci vedle Ondráša. Mluvil o sobotní akci, na které sem mimochodem taky nebyla, protože sem si vyhlásila Víkend Klidu. Už to zase hodně dlouho neudělám, byla to nuda jako prase. Ondráš teda vykládal, jaká to byla sranda, a škoda, žes nebyla, páč Hokejista hodil mařce mobil do xichtu, já sem si vyvrtl kotník, a v Karibiku někdo bouchl pepřák.
„Pan Hokejista je trochu psychouš, že...?” Přemýšlela sem o tom, jak tady ty lidi sou divní, a nehodící se, protože žijeme v době, která fandí slušnosti a morálce. A je to tak proto, že si to doba může dovolit. Ale co by bylo, kdyby doba byla jiná. Kdyby byly jiný hodnoty.
„Kdyby nastala apokalypsa...” Řekla sem Ondrášovi. „...všecko v prdeli, a šlo by o přežití. A mohl by sis k sobě vybrat jednoho člověka, se kterým bys přežil...”
„Já bych přežil sám se sebou.”
„Nééé. Musíš si vybrat jednoho člověka. Jednoho.”
„Jako borca? Hej, nech toho, to je strašně teplý.”
Vstala sem a zeptala sem se na to samý Honzy v druhé řadě. „Já si nikoho vybírat nebudu.” Řekl na to. „Já k sobě nechcu žádnýho borca.”
„Že jo?” Souhlasil Ondráš. „To je úchylný téma zase.”
„Tak vy dva, ste mrtví. Apokalypsu ste nepřežili.” Sedla sem si uraženě.
„A tak koho by sis teda vybrala ty?” Zeptal se Ondráš.
„Určitě ňákýho psychouša. To je hrozně výhodný. Někoho silnýho, startovacího. Nášlapnýho. Chápeš, kdo se nebojí zabít prase pěstí do hlavy. Prostě křáááp... Někoho, kdo nebude dlouho analyzovat, co se děje, ale vezme bejsbolku a pude vyrabovat obchod. Někoho, kdo ukradne to nejsilnější auto, pude na benzínku, a zařídí zásoby benzínu. Prostě by to měl být někdo, kdo vytáhne krochnu, když mě bude chtít sežrat zombí a bez pardónu jí ustřelí hlavu. A nebo i klidně ustřelí hlavu někomu, kdo zombí není. Když mě bude chtít sežrat.”
„Ježiš, kde se tady vzaly zombí?”
„No nebo prostě... nevím. To bylo ilustrační. Tak třeba tady poteče láva. V tom případě chci mít někoho, kdo ukradne vrtulník.”
„Jaká láva? Jak by se sem dostala? Dyť tady není ani žádná sopka.”
„Ty neumíš hrát hru na Kdyby. Ale třeba tady klidně láva může být. Zblázní se litosférický desky, pak to může prdnout kdekoliv. Tady na Svoboďáku to klidně udělá vrásnění, tektonický zlom, a pak pchch... máš tady lávy tři prdele.”
„Prý desky...” Smál se Ondráš.
„Se nesměj, když nevíš o deskách.” Kroutila sem hlavou. „Prostě já bych chtěla někoho, kdo by přežil a kdo by pomohl přežít mně, a Aničce pochopitelně. A něco ti řeknu. Pak bys s žádnou slušností a morálkou nikam nedošel."
„Však já s žádnou slušností nikam chodit nechcu."
„Psychouši by byli to nejlepší, co tě může potkat, teda pokud je máš na své straně. A slušní lidi by normálně vychcípali, protože slušní rovná se slabí. Chápeš to? Všichni přizdisráči, slušňáci, blbci a slaboši by prostě zdechli. Přežili by psychouši, násilníci a hlavně sobci. Není to sranda?”
Ondráš se zamyslel. „Jo, bylo by to takle fajn. Jenomže, při vší smůle, by tady někde přežila banda škaredých debilů, kteří by zmutovali do eště větších debilů, a založili by novou hnusnou debilní rasu."

Odpoledne přišel Boxer s nápadem, že bysme ve čtvrtek mohli jít za Lukinem, když bude to volno... „Jenomže já budu s Aničkou.” Řekla sem.
„Tak ji vemeš sebou, bude to sranda.”
„Néné, my máme jiný plány.” Boží plán byl strávit príma den v kině, a pak šontáním po obchodech, oběd, cukrárna. Anička se těšila už týden, a do toho si fakt nenechám hrábnout.
Odmítla sem teda taky, s těžkým srdcem, když mě Boxer chtěl vzít večer do Karibiku, protože si přece nezkazím príma kino den tím že mě bude bolet hlava. Žádný takový.
Ve čtvrtek sem vyrazila s Aničkou do Olympie. Povozila se na plyšovým poníkovi, prolezly sme obchody, vyzkoušely sme všechny hračky v Pompu, v drogerii sme se našplíchaly voňavkama, a pak sme zamířily do kina na Arthura. Prodavačka mi sdělila, že Arthur se ztratil někde po cestě, a nikdo neví kde ten film je. Takže sem nakonec, po marným výslechu na téma „kdy uvidíme Arthura”, koupila lístky na Žraloky na souši. Film byl hroznej. Na pohádkách mám ráda dycky tu vtipnost, obzvlášť věci od Pixaru sou boží, ale toto... tolik zadepresených ryb nikdo v životě neviděl. Ryby furt mlely o tom, jak je to na hovno život, až člověk měl sto chutí křiknout na to plátno „hej, už si to hoď a přestaň nám krast čas, popkorn sme už snědli...” Nakonec se teda banda ryb v nějaké světlé chvilce mezi záchvaty deprese a sebelitováním rozhodla, že zachrání jakýsi jikry. Anička navrhla, že z toho kina utečem. Byla sem pro. Zašly sme do káefcé, kde sem velkoryse koupila kýbl hot wings a hranolky. Anička křídla odmítla jíst, že je to pálivý a štípavý, a tak sem si to velkoryse musela sníst sama, a jako... trpěla sem. Povídaly sme o klukách, to sem se nasmála. Pak sme se šly podívat na demonstraci. Vysvětlovala sem, proč to vzniká. „... no a když sou lidi moc nespokojený, tak to chtějí ukázat, a pak se stane-”
„Že mluví, pak mávnou rukou a dou pryč.” Doplnila mě.
„Tak ňák.” Smála sem se.

Víkendu sem se bála jak čert kříže, protože sem měla jít do práce. Nedělala sem víkend ani nepamatuju, navíc večerní směnu. Hrozilo, že tam budu sama. Teda né sama, ale ty lidi, co tam sou, ňák neznám, nechci je znat. Sedím u okna, vedle mě Ondráš, a za mým místem, a za mou řadou, kde sedává jenom Verča, Ela, Lucka, Ondráš, Syslica, Šváb a Taťka, pro mě není svět. Jako sou tam samozřejmě lidi, kterých si všimnu, protože je s Ondrášem pomlouváme, protože sou... prostě proto, že sou. Ale s těma si těžko pokecám na víkendové směně, žejo. Spředli sme s Ondrášem plán, že nepude do práce v pátek, ale pude se mnou na sobotu. Tak jo. V pátek sem teda odevzdala Aničku mamce (chjo, už zase), abych si mohla odkroutit pracovní víkend. Na pátek sem byla domluvená s Ondrášem, že někam pudem. Jenomže se neozýval, tak sem zašla s Kačkou k Námořníkovi. Dala sem tři piva, probraly sme život a v jednu sem jela dom.
Druhej den sem si řekla, že zajdu do města na oběd, a pak do práce. Ještě sem psala Ondrášovi, ať určitě dorazí, já tam sama nebudu! Už sem si na něho tak zvykla, vysedáváme vedle sebe půl roku. Takže, du si do Vaňkovky na oběd, a najednou se mně udělalo tak blbě. Ale tak! Hučelo mně v hlavě, myslela sem, že tam sebou normálně prásknu. Blbě se mně dýchalo. Všechno se motalo. Šla sem si koupit do déemka pití. Myslela sem, že když se nenapiju do pár sekund, umřu. U pokladny mařka přede mnou vytáhla slevovou kartičku a domáhala se jakýhosi losu. Pak se mně zatmělo, a když sem se jakýmsi střihem dostala do situace, kdy sem platila, byla sem vyděšená, protože sem nemohla sebrat vrácený drobáky. Prostě mi nefungovala ruka. Hustý. Tak a teď to příde, říkala sem si. Teď tady normálně umřu. Hledala sem místo, kam bych si mohla sednout, a potichu tam umřít, ale lavičky byly přeplněný, a já sem se bála lidí. Rozhodla sem se, že se musím najíst, nutně, a hned. Ale bála sem se stoupnout si do fronty, tak sem vypadla z Vaňkovky a šla sem do mekáče, kde fronta nebyla. Chtěla sem hranolky a kuřecí nugety. Hned. Bylo mně jedno, že budu jíst sračky, potřebovala sem se prostě najíst, čehokoliv. Mařka to ale nechtěla chápat. Že právě umírám. Otravovala mě otázkama, jak velký chcu hranolky, kolik kousků nugetů, sebou, nesebou, a jakou omáčku. Nechcu omáčku. A rychle! Ale omáčka je v ceně. Ale já nechcu omáčku! Ale omáčku máte k tomu zdarma, nedala se. Ježiši. No a co?
Snědla sem to teda, ještě k tomu se mně začly klepat ruky. No do prdele. Chtěla sem volat Ondrášovi, že právě umírám, ať mě odveze dom. Ale jak sem se najedla, trochu se to zlepšilo. Takže sem ještě zašla do obchodu, koupit hroznový cukr. Prošla sem se a bylo to lepší. Nakonec sem teda dorazila do práce. Sedla sem si na svoje místo, daleko od lidí. Votruba za mnou přišel „Co jééé...? Poď za nama, nebuď tam tak sama.”
„Ne, to je dobrý.” Odeskla sem. „Su tady zvyklá.”
Pak přišel Rybář, šéf, kterej se divil, proč sedím tak mimo od ostatních. Vysvětlila sem mu, že se musím soustředit na práci. Cha!
Za hodinu už mně bylo dobře, smrt odtáhla, páá bejbe, see ya later. Ondráš nepřišel a mně začlo být v té mojí kukani smutno. Nejsu zvyklá být sama, fakt ne. Takže sem občas zašla za děckama. Nechali sme si tam tmu, nikdo nerožnul. Pracovali sme ve tmě, chodili sme si povídat. Pak odešli všichni hlídací psi. A celá směna. Zůstala sem tam s Votrubou a s Vincem. Pořád sme jenom kecali. Pak mně skončila směna, a pořád sme kecali. Pak skončila Vincovi směna. Furt sme kecali. Kolem prošla Ondrášova manželka, Gazela. Chtěla sem se jí zeptat, kde je můj kamarád, ale pak sem si řekla, že už sem dneska málem umřela, a není třeba to pokoušet znova.
Smáli sme se, říkali sme si drby. Já sem u toho čmárala Boxerovi do diáře. Kočičky, kytičky, srdíčka, čtyřlístky, sluníčka. Zjistila sem, že Votruba je taky rozvedenej, a varoval mě „nejhorší je rok po rozvodu. Se jako urveš z řetězu. Ta svoboda, to je věc. Takovej neklid, víš, žes něco zameškal, za ty leta...”
„Jo, no...” Kývala sem hlavou. „A pak? Pak příde ten klid?”
„Jo, pak zjistíš, že o nic nepřicházíš, a příde ten klid. Nebo ten klid příde s někým.”
„Achjo.” Vzdychla sem. „Už ať su v klidové zóně.” Neklid, ten věčný pohon... už je to únavný, vážně jo. Tahne se to se mnou zhruba tři roky. Furt mě to někam pošťuchuje, vyhání mě to večer z domu.
„No tak než tam budeš ale, můžeš si vlastně dělat co chceš.” Řekl Vinc.
„To je na tom právě to dobrý.” Řekla sem a nacpala si do pusy pět Haribo dinosaurů.
Houpali sme se na židlích, nohy hozený na další židli, jedli sme Hariba a drbali o tom, kdo koho klátí, neboli oblíbený pracovní téma „kámen šuká cihlu”. Vincovi zvonil telefon „no... ne, nepřídu. Mám přesčas. Jo, musím tady být... nevím... až skončím. Čau.”
Uvařila sem si kafe. Probrali sme lidi z vedlejšího oddělení, jídlo, práci, vztahy, internet. Byl to príma večírek. Domů sem dojela v jedenáct.
Usnula sem hned. O půlnoci mě vzbudila esemeska. Od Ondráša. Soráč, byl sem pryč, zítra se uvidíme.
Fajn. Už sem se bála, že se nebavíme.

V pondělí sme teda zase s Ondrášem seděli vedle sebe a vymejšleli sme, co budem dělat v pátek. Házeli sme po sobě drobáky a pustili sme si k tomu hudbu z mojí empétrojky. A já sem pak řekla, že sem se rozhodla, že bude můj nejlepší kámoš. „Protože víš jak sem umírala. Tak sem si vzpomněla na tebe. Že zavolám tobě.”
„To už něco znamená.” Řekl na to. „Nebude to třeba tím, že sem jedinej, kdo má auto?”
„No tak to určitě né.” Smála sem se.
„Co Petr? Už není tvůj nejlepší kámoš?”
„Ne. On už mě nechce vidět.” Soudím tak z toho, že od té záležitosti s Filipem Puštík bojkotuje všechny akce, kde bysme se mohli potkat. „Je to už pasé. Celý je to v hajzlu, achjo, chybí mi, ale tak co naděláš.” Trhla sem ramenama. „Teď mám tebe, no...”
„Jo, dobře, super.”
Na oslavu přátelství se se mnou rozdělil o svíčkovou, a pak sme si ještě zašli pro smažák s nudlema.

V úterý sem měla volno. Celej den sem prospala a odpoledne sem šla koupit Aničce složky do školy. Vracela sem se z papírnictví, v automatu sem si koupila super sladký Coffe to go, poslouchala sem empétrojku, procházela sem se po sídlišti, a říkala sem si, jak je teď život fajn, nic dramatickýho neřeším, nikdo mně nechybí, náledí už roztálo, mám nakoupený na Vánoce, přišly mi ňáký prachy, a tak si nechám udělat umělý řasy, a taky si hned teď koupím ňákou bezva čepici. Když sem stála před obchodem, přišla mi esemeska od Ondráša. Že končí v práci a od pondělí nastupuje jinam.
Stála sem před tím blbým obchodem, kde vesele blikaly vánoční žárovky, chtělo se mi brečet a křičet. Už zase. Nikdy to neskončí. Prokletí pokračuje.