úterý 20. prosince 2011

Gaga a Batman

V sobotu večer sem čekala na Ondráše, až se vrátí z Vídně a pudem někam do města. Psal, že dojede někdy v deset nebo v jedenáct, a pak common. Jenomže mně se nechtělo čekat tak dlouho, a tak sem se domluvila s Puštíkem. Myslela sem si, že mě zase pošle do háje, ale tentokrát se to nestalo. Takže sme se sešli v devět na nádru. Skoro sem ho nepoznala, byl úplně jinej. Né že by mu to neslušelo, ale přišel někdo úplně ... dark. No neva. Koupili sme šáňo, stáli sme pod hodinama, pili a povídali. Mluvila sem o tom, jak sme s holkama zdrhaly vrahům, a někde mezi tím mě napadlo, že už to není on. Puštík. Je potřeba opustit soví přezdívku, nesedí. On byl dycky taková sovička. Takovej ten hodnej, usměvavej kluk. Takovej ten, co na chatě usne v autě a ráno se směje, že se vzbudil bolestí a zimou, a na čele má otisk volantu. Tak sem ho poznala. Seděl na pohovce zamotanej do deky, a vypadal jak sovička. Uvařila sem mu kafe a šli sme zkoumat, jak mohl v noci přeštípat ostnatej drát. To bylo před dvouma rokama.
„Proč se ňák normálně neoblečeš?” Kroutil nade mnou hlavou když sem dopovídala story s vrahama. „Si vemeš takovou bundičku. Co budeš dělat, až pudem na hradby?”
„My pudem na hradby? Neblbni, je zima.”
„Není zima, když se umíš oblíct. Deme.”
Sotva sme vyrazili, dohonil nás Lukin. Kterej měl půl hodiny zpoždění. „Áááá, mistr světa v páce!” Smála sem se. „Co dělá ruka?"
Došli sme na hradby a utábořili se tam. Nikdo tam nebyl. Protože taky kdo by tam co v takové zimě dělal, žejo. Neměla sem ani rukavice, ani šátek, kterej běžně nosím, vyrazila sem si jak na pláž. Hlavně, že sem měla pilotskou bundu Surplus, která je fakt na hovno, zato stála spoustu peněz. „Kdy se vrátíš do práce?” Zeptala sem se Lukina.
„Nikdy. Vyhodili mě.” Řekl mi na to. „Ty to nevíš?"
„Hm, nevím." Vrazila sem ruce do kapes.
„Mně to neva." Trhl ramenem. „Dodělám si teď školu. Je to tak dobře."
„To, že mě odtama vyhodili, je ta nejlepší věc, která se mně mohla stát.” Řekl Petr. „Teď mám bezvadnou práci. Skvělý lidi a tolik peněz, že se vám o tom ani nezdálo.”
„No, to su celá šťastná, že su na tom zase nejhůř.” Řekla sem.
„Ale nejseš na tom nejhůř.” Řekl Petr. „Ty tam přece miluješ ty lidi, ne? Máš je ráda, proto se tam furt držíš.”
„Jo, no...” Kopla sem do šutru. „...víš jak sem ti nadávala, žes mi dal pokutu za ring, jednou, jak sem se s tebou nebavila... tak teď dostávám každej den průměrně dvě pokuty. Po stovkách.”
„No, a vidíš, jak ste mě neměli rádi."
„Ale hovno, cotomeleš. Já sem tě měla dycky ráda."
„Byl sem v bordelu.” Řekl Lukin. „Teda, náhodou sem se tam dostal.” Dramaticky se odmlčel.
„No a dál?” Smáli sme se.
„Nic. Prostě taková akce. Všechno bylo zaplacený. Vzali nás tam, a řekli: máte zadara pití, a sex.”
Zírali sme na něho. Petr mi podal flašku.
„No tak sem si dal pivo. V dolním patře byly kurvy. Ani sem tam nešel.” Pokračoval.
„Jako proč?” Valil na něho Petr oči. „Seš blbej nebo co.”
„Prosimtě nech ho být.” Vrátila sem mu flašku. „Co ty tady vykládáš. Už tě vidím, zrovna tebe, jak si deš vrznout s kurvou.”
„Šel bych se tam ale podívat.”
„No, to možná. Mihnul by ses ve dveřích, udělal bys takový to hehe, otočil by ses a šel by sis pro pivo.”
„Jasně. Ty zas úplně přesně víš, co bych já udělal.”
„Jo, vím.” Vylovila sem z kabelky cígo.
Pak sme se bavili o různých věcech, o pařbách, co sme zažili, bylo to fajn. Smáli sme se, pili sme šáňo, ani mně nebyla zima. Lukin se chtěl furt někam přesunout, ale nám se nechtělo, bylo tam dobře. Nicméně sme to dopili, a šli sme přes město do novýho koktejl baru. Petr vykládal, jak se kdesi málem porval a já sem na to řekla: „No právě. Málem. Ty se nikdy neporveš.”
„Proč ne?”
„Nevím. Nejseš takovej. Nikdy se nebudeš rvát.” Trhla sem ramenem.
„Ty zas všechno víš. Víš co, přestaň už mě srat s takovýma kecama.”
Úplně mě to zastavilo. „Co? Srat s kecama?” Zírala sem. „Jak to se mnou mluvíš? Co se s tebou stalo? Srat s kecama? To jako: Přestaň do mě jebat, děvko. Nebo: Drž hubu ty čubko. Ježiši, Petře!”
„No dobře, trochu sem to... přehnal. Ale sakra- ale nic...”
„Vyfotíme se u stromečku?” Tahala sem foťák. „Prosím. Prosím.”
Město bylo celý vánoční, svítilo, tak sme se vyfotili u vánočního stromku, chtěli sme cinknout na zvoneček, ale byl sundanej. No tak nic. „Na přání nemáme právo.” Řekl Lukin smutně ve zvoničce.
Došli sme do Cocktail baru. Byly tam palmy a tak. Koupili sme kýbl cuba libre. Mělo to hodně dlouhý brčka, a furt se lámaly. Petr pořád čekal, že za ním dorazí kamarád z práce. Furt sledoval telefon. Lukin zavolal Boxerovi. „Měl by tady být za hodinu.” Nutili mě, ať zavolám Ondrášovi, ale já sem nevolala, protože sem věděla, že kdyby mohl, zavolal by, takže mně bylo jasný, že je zasekanej někde na cestě.
Bavili sme se o prasárnách a smáli sme se. Chvílema sem se úplně svíjela smíchem. Ježiši, jak my dokážem být sprostí, to je děs... Dopili sme kýbl. „Petr kupuje další, on je teď boháč.” Oznámila sem a plynule sem přešla k tomu, jak se vezmem, když má teď ty prachy.
„Lukáši, ty to vidíš.” Kroutil hlavou.
„Co... tys to říkal.”
„No. Když Jančo, ty to umíš tak pěkně podat. Ty seš taková romantická.” Smál se.
„Už je to tady zase.” Skřípala sem zubama. Sere mě, když mně furt předhazuje, že vůbec nejsu romantická, přitom ani vůbec neví, že já třeba probrečím celý West Side Story.
„Ty o romantice nevíš vůbec nic. Máš rád akorát tak sebe."
„Počkej... jak dlouho tu sedíme?" Díval se na hodinky. „Tak hodinu asi. Za tu dobu umřelo šedesát lidí na AIDS."
„Ježiši...” Smála sem se. „Hezká reakce."
„Příde vám směšný, že za hodinu umřelo tolik lidí?” Zeptal se Lukáš. „Dyť je to děsivý."
„Mně spíš přijde děsivý, že se spoustu nových lidí narodilo.” Řekl Petr.
„Víte, kolik lidí teď šuká?” Zeptal se Lukáš.
„Asi všichni ostatní.” Řekla sem a vyndala foťák. „Pote se fotit.”
Mluvili sme o vánočním večírku, ptala sem se Lukáše, jestli pude. Řekl, že neví. Petr řekl, že naše firemní večírky sou pecka. „Pamatuješ, jak si mě minule nutila tančit ve svíčkách?"
„To bylo ale úžasný." Řekla sem. „Počkej. Počkej, budeš koukat." Smála sem se. Hodila sem nohu na sedačku a ukazovala sem na botu. „Vidíš tady tohle? To je vosk, z těch svíček. Zvláštní je, že zrovna dneska sem ty boty vyhrabala."
Pak mi začal předhazovat, že su hroznej člověk, protože sem opustila Kifa, a že se s ním stejně jednou vyspím, to on ví, byli ste přece takoví kamarádi... Se nestačím divit tady těm dedukcím, ale opakuje to furt dokola, že sem si zvykla, a já furt dokola opakuju, že je to blbost. A pak přešel k té věci s Filipem, a to bylo daleko horší, docela mně to omlátil o hlavu, a měla sem co dělat, abych se z toho vykroutila, a tak sem vstala „co je...kam deš?"... „Nevím...na hajzl..." šla sem si prohlídnout bar, no prostě sem normálně zdrhla.
Když přišel Boxer, po dlouhých debatách sme se přesunuli nakonec do Karibiku. U vchodu po nás chtěli ňáký průkaz totožnosti. Sme teda čučeli. Dala sem jim občanku, dlouho zkoumali, jestli nejsu na ňákým seznamu. Teroristů asi. Lukin se hádal, že šalinkarta je taky doklad. Peťa zjistil, že má neplatný doklady. Přesto nás pustili všechny.
Stáli sme u baru. „Peťo, sme doma!” Radovala sem se. Tak to má být. My a Karibik. A všecko je v pořádku.
„Petr mi koupil panáka, heč." Šla sem se pochlubit Lukinovi.
Lukin za mnou přišel za chvilku. „Boxer mi koupil pivo, heč!"
Hrozně sme se tomu smáli. „Ty jo, to bude noc." Chechtala sem se.
„Lukáši, jeden dotaz. Polykáš nebo pliveš?" Zeptal se Petr, a mohli sme se smíchem potrhat. Lukáš vůbec nepochopil pointu, a tak chvilku přemýšlel... „Srkám." Řekl nakonec, pokrčil ramenem a napil se piva. S Peťou sme se děsně smáli, ukazovali sme si jak asi probíhá to srkání, až sem z toho šla málem do kolen. Když sme si přisedli, rozjeli sme vesmírný teorie, z čehož nakonec vyplynulo, že duše sídlí v prdeli. Rozbryndala sem pití. Petrovi ňák nejelo, tak sem vypila to jeho, pro jistotu.
Furt mi říkal, že mi najde borca, tak sem řekla Jo, fajn, pome na to. Donutila sem ho, aby se mnou chodil kolem baru a seznamoval mě. Chvilku to byla sranda. Pak už ne. „Je to blbý.” Řekl.
„Proč? Je to sranda.”
„Protože si nemůžeš furt dělat z lidí prdel.”
„Proč? Neboj se jich. Je to jenom hra.”
„Proč sakra nejseš s tím Filipem? On taky nenávidí lidi. Můžete si spolu hrát ty psychohrátky, a určitě byste v tom byli šťastní. Já na to nejsu ten pravej.”
„To se naučíš. Tak si můžem zahrát jinou hru. Vezmem foťák a budem se ptat lidí jestli se s náma vyfotí, je to sranda.”
„Jančo! Já nebudu hrát hry s lidma.”
„No a co je ti po nich. Sou to jenom takový kusy masa, co se hýbou. Na kostře.”
„Říkal sem ti o tom, jak sem šel někam s Filipem, a on z ničeho nic přišel k borcovi, cizímu, na ulici, a začal na něho řvat, že ví, že ty mrtvoly tady zakopal on, a chtěl aby se přiznal, jinak ho zmlátí.”
„Jo, o tom vím.” Zasmála sem se.
„Tak ty seš to stejný. Víš proč vy dva se přitahujete? Protože ste blázni. Můžete chodit po městě a mlátit lidi, nebo co. Ale já nejsu takovej. Já mám lidi rád.”
„Nojo.” Vzdychla sem. Nebyla to sice vůbec pravda, ale nechtěla sem se hádat. „Koupím ti panáka.” Byl smutnej. Nevím proč. Pořád hlídal telefon. Koupila sem morgany a šli sme si sednout zpátky ke klukům. Že by se ňák extra bavili, to se taky říct nedalo.
„Chybí mi kluci z práce.” Řekl Petr. „S těma se to dá dobře rozjet. Tady s těma dvouma to moc nejde.”
„Tak to rozjeď se mnou.”
„Ty to zas rozjíždíš moc.”
V takové divné náladě sme to dotřepali asi do dvou. Šli sme tančit, a pak Peťa řekl, že de dom.
„Já sem myslela, že to táhnem do rána.”
„Dneska ne.”
Šla sem s ním k šatně. „Nebavil ses, co?”
„Abych řekl pravdu, tak ani trochu.”
„Něco se stalo? Dřív sme se spolu bavili, bylo to fajn. Vzpomeň si. Tak co je?”
„Já nevím.”
„Už seš jinde.”
„Jo... tak ňák to bude.” On mně to taky nikdy s ničím neulehčil.
Vydali mu bundu. Objala sem ho. „Uvidíme se ještě někdy vůbec?”
„Někdy v příštím životě.” Odsekl. Vrhla sem na něho zničený pohled. „Neboj. Uvidíme se zase za měsíc. To je TEN interval.” Řekl nakonec a odešel. Do práce. Spat na gauč.
Doprdele. Opřela sem se o zeď u šatny a zapálila sem si cígo. Přemýšlela sem tam nad sebou, což ale ve výsledku nepomohlo ničemu. Přišel za mnou jakejsi týpek. „Ahoj, jak to de?” Co teď mám dělat. Vrátit se, jet dom, zavolat Ondrášovi... ani nevím, co se mně chce. Né, počkat. Chtěla bych být na holčičím večírku. Chtěla bych mluvit s holkama. Kdoví, kde sou. „Kolik ti je?” Připomenul se zase borec. Sto. Možná tisíc let. A furt se motám v kruhu. Achjo. Dal mi ruku na zadek. Odstrčila sem ho, odlepila sem se od stěny a vrátila se za Lukinem a Boxerem. Tancovali na galerii, sedla sem si teda k nim na zídku, pila sem svoje Frisco, a čuměla sem.
„Neboj, Filip třeba ještě dojde...” Přišel mě utěšit Boxer.
„Cože...?” Zírala sem na něho. „Jo tak... Filip...” No tak ještě todle do toho. Hned na to sem vyskočila na pódium, protože hrálo I will survive, tak sem si to celý odzpívala a odtancovala. Dole v davu sem polila Friscem pár lidí, a pak sem si šla zase sednout na svou zídku. Asi sem si ještě koupila na baru morgana, a jela sem dom.
V noci se mně zdál divnej sen, že mně po lese honí hrozně velkej vlk a já se snažím zachránit, a vylízt na skálu, ale skála se mi boří pod nohama, vůbec nemůžu najít žádný pevný kámen, a vlk čeká, až to vzdám. Snář na to pravil, že se cítím nesvobodná a utlačovaná. No sakra.

Zašla sem aspoň do knihovny. Zaplatit pokuty a pučit si nový knížky. S knížkou Kdo chytá v žitě sem pak strávila noc, ani sem nešla spat. Protože sem četla o Chapmanovi, o tom, co zabil Lennona, a on říkal, že ta knížka ho inspirovala k tomu, aby byl vrah, protože je o člověku, co nenávidí celej svět. A tak sem si ji musela přečíst, a furt sem tam hledala tu nenávist ke světu, ale vůbec žádná tam není. Nic milejšího sem opravdu dlouho nečetla. Chapman musel být fakt máklej. Chtěla sem si taky pučit něco od Kerouaca a Burroughse, ale zjistila sem, že už mám všecko přečtený. Cítila sem v té knihovně takovou křivdu a zlobu, jakože proč toho nenapsali sakra víc? Měli na to celej život.
Spala sem celej další den, protože sem měla dovolenou. A když sem se vyspala, začla sem se chystat na vánoční večírek. Měla sem největší dilema, jestli si vzít boty na podpatku, nebo bez. Je strašný tohle řešit. Protože podpatky sou prostě podpatky, su dáma, né?, a vánoční večírek bez podpatků, no to teda nevím, jak si mám představit. Je to velká událost. Něco jako předávání Oskarů, nebo tak něco. Jenomže sem měla v plánu být venku celou noc. Protože mně volal Ondráš, že na večírek nejde, což bylo logický, když už tam nepracuje, ale že mě chce vidět, a až to tam skončí, ať se ozvu, že bude někde ve městě a někam zajdem. Gut. Jenomže běhat celou noc na podpatkách, to není to pravý. Lámala sem si s tím hlavu, a pak sem se rozhodla, že podpatky neberu, a vzala sem si teda ty druhý, politý voskem boty, jenomže mi u nich prasknul zip, a tak bylo vyřešeno. Z toho plyne ponaučení, že kdo moc vymejšlí, hovno vymyslí.

Zašla sem k našim odvíst Aničku. K mýmu velkýmu štěstí tam byl brácha, kterej zrovna dělal lososa. Paráda. Hodil mě pak do Bažin, takže sem byla u Verunky načas. Posadila mě do kuchyně. Takovej velkej byt. Bydlí tam všichni dohromady. Evka si v koupelně žehlila vlasy. Verča se držela za hlavu, běhala sem a tam a vyšilovala, že nestíhá. Mladej žehlil tričko. Kif si za mnou sedl ke stolu a vypili sme si čaj s rumem. Chtěla sem se ho zeptat na spoustu věcí. Protože mě opustil kvůli tomu, že nevnímám lidi, a že „všechno vím nejlíp”. Což je mi nebezpečně povědomý. Nakonec sem se ale nezeptala na nic. Protože ho bolel zub. A nebo proto, že su srab. Myslela sem na to, že zatímco já si řeším svoje hloupý melodramata, mamka s taťkou taky sedí někde v kuchyni, a přemýšlí, jak moc je taťkova rakovina rakovinná. Připadalo mi, že musím něco užitečnýho udělat, ale nevěděla sem co.
„Nalej mi ještě...” Přisunula sem Kifovi hrníček s čajem. Dolil mi rum. Něčemu sme se zasmáli. Zeptal se, jak se mám. Ale já to nevím.
Verča nás pak ostříhala. Pak šel umýt hrnky, a přišla Kačka s Lůcou. To bylo bezva. Seděly sme u stolu, pozorovaly ten šrumec, malovaly sme se a smály se Verči, která nevěděla, jaký si vzít boty, a Evce, která nevěděla, jakou si vzít vestičku. Pak přišla Milá, tu teda moc nemusím, ona vůbec nemusí mě, takže sme se ani nepozdravily, no ale aspoň mě nevyhodila.
Na večírek sme dorazili včas, abysme vyjedli švédský stoly. Bylo tam úplně všechno. Naložila sem si jednohubky, sýrový roládky a řízečky. Pak sem šla ještě vykrást stůl s minizákuskama. Verča do mě hučela: „Dělej, vem si toho co nejvíc, a dělej, že je to pro holky.” Sama si nabrala kopu, až jí to padalo z talíře. Do teplýho bufetu šla ještě třikrát, pro chlebíčky dvakrát. Snažili sme se vypít co nejvíc vína, když bylo zadara, ale paradoxně sem se z toho nemohla opít. Jedinej, kdo byl totálně na káry, byl Šváb. Za chvilku nám začal padat pod stůl. Měl zajímavý hlášky, u kterých se děsně smál, jako „Su prase, ty vole, brkám lososa, bez prdele.”
„Šváb brká lososa bez prdele.” Oznámila sem holkám, zasmály sme se, a podnikly sme trestnou výpravu na bar, kde sme se snažily zřídit z panáků. Nikdo z nás se nemohl opít. Bylo to jako prokletí. Zalezly sme teda na hajzl, kde sme udělaly válečnou poradu.
„Je to děs, sme furt střízlivý.” Stěžovala sem si. „Takle ten vánoční večírek nevytrhnem.”
„To máš z toho, že ses najedla.” Řekla Lůca.
„Vole, taková kravina. Už nikdy nebudu jest.” Řekla Verča, a snažila se zatáhnout nabobtnalý břicho. Kdyby to byl film od Tarantina, teď by někdo vytáhl ganžu, perník nebo koks. Jenomže to žádnej film nebyl, a tak sme se rozhodly pro další výpravu k baru.
„Čtyrykrát morgana!” Rozkázala Kačka, a když se drala pryč od baru, hodila do kabelky několik vidliček. Přitočil se ke mně Šváb, totálně na plech, a snažil se mě zeptat, jakej je doopravdy můj život. Následně se pokusil dostat se dolů do katakomb, a schody málem sjel po prdeli. Přišel Taťka, oči jak škvírky, taky dobře ve formě „Jéééé jáááá...se z tebeóu fotit nebudu, nejz-su na to eště dost ožralej, ty woe...” Všichni byli na sračky, a já sem jim to záviděla. Šla sem pro další panáky. A vína. Nic. Zkusila sem opačný efekt, a dala sem si matonku. Nic. Ondráš mi psal esemesku, ale nemohla sem odpovědět, protože sem neměla signál. Vylezla sem teda ze sklepení nahoru, abych napsala, jenomže venku stálo moc lidí, kteří vyšli ven kouřit, repráky z klubu hrály i na ulici, zpívalo se tam a tančilo, a tak sem na ňákou esemesku zapomněla a s cigárem a vínem v ruce sem odzpívala I love you like a love song, baby. Jára křičel, že to muselo být slyšet až na druhej konec Brna „Chudáci lidi, se tady vůbec nevyspíííí, héééj!” Pak vyběhl ven velkej houf lidí s Harákem v čele „Ty vole, chacháá, slyšíte to? Hraje Mašinka, a tam dole-”
„Dělají hada!” Vybafli sme společně s Járou. Houf utečenců se smál. „To se nedá!” Načež se tam utvořilo schopný utečenecký tábořiště. Kdo nekouřil, aspoň řval smíchem. Verču odlovila Psycholožka, která vůbec nepila, aby bylo vidět, jak je nad věcí, měla jenom kafe, a hustila do Veruny něco o zdravotním prospěchu lososů na lidský organismus. Se mnou se bohudíky nebaví, protože ví, že já jí to nedovolím. Ke mně přišla Iva od Dobíječů, a říkala, že mě žere, že je fajn, že umím nosit ty „nestandartní outfity" tomu říkala, jakože lidi na to nemaj odvahu, ale já jo. Měla sem velkou černou kytku na hlavě, punčocháče s mašličkama, sukni a ty vysoký boty. Prej outfit. A to sem si ještě chtěla vzít kožich. „Je to takový zvláštní, když na to lidi maj odvahu." Řekla.
„Já su Lady Gaga." Řekla sem a zašlápla vajgl.
„Jo, vona je Lady Gaga!" Osvětlila jí Verča, která se mezitím vysvobodila z lososí konverzace. Vzala mě za ruku a táhla mě pryč. Na schodech se zastavila. „Já ti něco řeknu, Gago.” Roztáhla ruce. „Já vím, že to hodně lidí nechápe, ale já su Batman. Vidíš tady ty křídla?” Opravdu měla šaty ušitý tak, že když roztáhla ruce, dělalo to netopýří křídla. Silný kulturní zážitek.

Když sme se vrátili dolů, šli sme tančit. Taťka přivedl Lucce manažery, aby jí zatančili k svátku. Šváb byl největší borec celýho večera. Ty taneční kreace! Musela sem se smát, skoro sem se bála, že dostanu z toho smíchu křeč žvýkacího svalu a umřu. Na Hollaback Girl už jenom povlával vzduchem, ale stejně, bomba. Pak odešel dom, a já se vsadím, že usnul někde na nádru na lavce. Ovládly sme parket s Verunou a s Lůcou. Kača nás pozorovala, smála se a upíjela panáky. Pak zahráli Californication, a já sem z toho dostala depresi, a v jednu sem jela dom.

Druhej den mi psal Ondráš, jakože proč sem se neozvala. No kruci. Když sem se vrátila do práce, musela sem brat telefony, kde se mnou lidi sdíleli vánoce. Protože si každej myslí asi, že mě ty jejich vánoce zajímají. Je to celý hloupý až po strop. Jednou někdo řekl, že se bude slavit Ježíš, a všichni slaví, i když vůbec nejsou věřící, a o Ježíše jim vůbec nejde, že jo, a pak někdo řekl, že na tu oslavu si všichni dom natahnou stromky, na který pověsí třpytivý koule, tak to taky všichni udělají, a taky někdo vymyslel, že lidi budou nejšťastnější, když sní na večeři kapra, a že čím víc budou mít druhů cukroví, tím sou lepší lidi. A lepší lidi, aby byli nejlepší, tak nakoupí hromadu nepotřebných pičovin, který budou zase celej rok splácet. A někdo taky řekl, že se v tom ty lidi mají tvářit šťastně, a tak se to taky děje. A taky určitě někdo řekl, ať s tím veselím a nadšením ty pičové otravujou všechny lidi okolo, protože jinak ta hra nepla.
Já mám dárky pro Aničku tak akorát, protože ona má vánoce ráda. Jako můžu vánoce nesnášet jak chcu, ale ve finále stejně stojím v Tesku v hodinové frontě, abych zaplatila ty růžový baňky s medvídkama na sáňkách, protože ona z toho bude celá paf.

O víkendu sem šla do práce. V sobotu mně volala Sima, jestli dem na pivo. Za barák. Nechala sem se nachytat a dala si s ní sraz ve Sportbaru. Přišla s Honzou. Hej more já su taková kráva. Byla sem fakt nasraná. Nebyly sme spolu samy už půl roku. Dycky je u toho Honza. Ale já s ním nechcu trávit večery, fakt ne. Furt si myslím, že se něco změní, ale nezmění se nic. Lpím na starých časech, kdy sme se Simou vymetaly bary, rvaly se s lezbama, vyřvávaly u jukeboxu, rozsypávaly v rozjezdech hranolky, a válely sudy v listí. Jenomže je potřeba si přiznat, že ty časy sou v hajzlu.
Sedli si, dali si pivo a začli se bavit o mlýnku na ořechy. O pečení cukroví. O kroužkách děcek. O pračce. Jako bych tam nebyla. No né, nenechte se rušit. Říkala sem si, kdyby mě chtěl někdo potrestat, mohl by mě udělat neviditelnou a posadit mě do obyváku ňáké manželské dvojice. Abych musela poslouchat tady ty prázdný řeči. O tom, jak si jeho kolega vzal půjčky. O tom, jak jejich kočky spí ve skříni. O tom, že v autě to divně klepe a je potřeba zajet do servisu. Umírala sem hrůzou. Zoufale sem si přála, aby se mnou byl Petr, nebo Ondráš. Abysme se mohli bavit třeba o tom, jestli si černoši přivazujou péra k noze, hlavně né todle.
Pak sme se přesunuli do novýho klubu nahoře na kopci. Cestou sem donutila Simu, ať pustí něco z mobilu. Poslouchaly sme Hole, Celebrity skin, já sem zpívala. Honza se kvůli ňáké pičovině urazil, a snažil se hádat. Když sme konečně dorazili do klubu, byla tam nuda jako prase. Ti dva si povídali, se mnou si nepovídal nikdo, tak sem se opřela o bar a sledovala sem na obrazovce klipy jackass, a málem sem se z toho poblila. Fakt. Třeba jako zabalili tlusťocha do igelitu a nechali ho běhat na pásu. Jak se potil, tak to odchytávali do kelímku, a pak to vypili. Běželo tam pásmo takových klipů, chvílama sem nevěděla, jestli se mám smát, nebo blít. Popíjela sem tam svou tullamorku a přemýšlela, jestli to vůbec chci vidět. Přemýšlela sem dvě hodiny a viděla sem všecko. Byly to ty nejhnusnější věci, co sem vůbec v životě viděla. Když to pásmo skončilo, hodila sem prázdnou sklinku na stůl a řekla sem, že du. Musela sem to pak vzít pěšky přes celý sídliště, což mi trvalo skoro hodinu. V zimě. V noci. Todle mě fakt nebaví.

Přeju si zoufale, ať už je jaro. Silvestra prosedím doma. Ale všem ostatním samozřejmě přeju mega oslavu, žádnou kocovinu, bezpečnou cestu domů a hlavně ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!

neděle 11. prosince 2011

Křivka

Po období nudně strávených víkendových večerů doma sem se rozhodla vrátit se k obvyklýmu způsobu trávení nocí. Spat je dost trapný.
Na pátek byla naplánovaná akce setkání ex-kolegů. Těšila sem se na Fiku, ale když napsala, že nemůže přijít, už mě tam nic netáhlo. Páteční večer se dal strávit kdekoli jinde. Plán byl takový, že naberu Kačku, Lucku, Verču, a pudeme rovnou na ten bowling. Stavila sem se teda večer do práce. Lucka s Verčou dělaly do desíti, takže sem si odtama odvedla akorát Kačku. Řekly sme si, že nepojedem rovnou, ale počkáme na holky u Námořníka, pak je naberem a jedem. Já už sem teda tušila, že se mně nikam nechce, protože celá akce spočívala v hraní kuželek, a setkání s lidma, se kterýma ani nevím, co bych si řekla. Jenomže sme slíbily Šprtovi, organizátorovi akce, že se tam objevíme, tak sme to jako chtěly dodržet. Daly sme s Kačkou dvě piva na baru, kecaly sme, a přišla za nama Eve, jakože ji nebaví být doma, a de to táhnout s nama. Fajn. Daly sme si panáky morgana, čímž se šance na ňákej přesun značně zmenšila. Když dorazila Lucka s Verčou, odpískaly sme to úplně. Přesunuly sme se na horní palubu ke stolu. Sedla sem si tam na stůl, opřela sem se o zeď a vyhlásila sem holčičí večírek. Šprt volal, kde jako sme, že je tam zarezervená ta bowlingová dráha. Kačka řekla, že brzo dorazíme, a už sme prakticky na cestě. Objednaly sme další panáky a další piva. Vyply sme si telefony. Namalovaly sme si pusy na růžovo. Veruna vodila na hajzl holky, aby se podívaly, jakou má celulitidu.
„Hovno má.” Řekla mi Lucka, když se zklamaně vracela ze záchoda. „Vona neví, co to celulitida je, tak mi tam ukazovala stehno.”
Pochlubila sem se, že sem si koupila kupón na prodloužení řas. Veruna řekla, že se chystá na liposukci. Váží čtyřicet kilo i s postelí.
„Nesmějte se! Myslím to vážně. Šak počkejte vy blbečci, až sbalím Mareša. A to nebude dlouho trvat, vám říkám. Koupila sem si tady za tím účelem kožich z norka, hele.”
Vytáhla modrou plyšovou bundu. „Norek volové. Norek modrý.”
Objednaly sme další panáky. Riči nám je přinesl, a když viděl, jak sme rozjetý, ani neměl snahu mě z toho stolu sundávat. „Tak jo.” Zavelela sem. „Su kapitánka tohodle stolu a vyhlašuju hru na pravdu. Common!”
Obřadně sme si namalovaly tváře perlama od Avonu. Padl taky návrh, že skočíme k Eve pro pyžama, a uděláme si v baru pyžamovou párty. Toto sme ale přesunuly na příště. Zapálila sem si cígo. „Anketa začíná. Chcou všichni hrát? Jo? Výborně. Táákže. Každá řekne, koho by z našeho oddělení ojela.”
„A co vedlejší oddělení? Co dobíjecí karty?” Smála se Eve.
„Tak jo. Jednoho od nás, a jednoho od dobíječů. Jedem. Evka začíná.”
Bylo to super. Smály sme se jak protržený. S přibývajícíma panákama se vylepšovaly otázky. Samozřejmě se to zvrhlo do totálních prasáren, což je na tom to nejbožejší. Panáky do nás padaly jak drobáky do automatu. Semlely sme všechno, a ještě o něco víc. Pak za náma nahoru přišli ňáký dva týpci. Ani nevím, jak se to semlelo, najednou seděli u našeho stolu a objednávali pití. Byli divní. Jeden takovej velkej, vazbič holohlavej, druhej taky vypadal jak kdyby právě vypadl z kriminálu. Lebkoun se furt snažil šahat na Lucku, ta se snažila uhýbat, a vrhala na mě prosebný pohledy, a já sem se snažila Lucku bránit, dycky sem na něho průběžně houkla „Héééééj!”. Kapitánka všechno vidí. Druhej byl taky pěkně dotěrnej, prostě to celý pokazili. Veru vymyslela úhybnej manévr, jakože „padáme vocaď”. Šly sme teda dolů k baru platit. Bylo nám jasný, že ta částka, která tam je za pití, se nebude nikomu líbit. „Nó, tak já lepím ty piva, a ty panáky... hej Riči já nevím, ňák to rozpočítej, nebo co.” Vytahovala sem peněženku. Jenomže Lebkoun řekl, že ať to skovám, že to platí on, celý, všechno, za všechny. Holky poslušně schovaly peněženky, a dělaly jakože nic. Mně se to nelíbilo ani trochu, dokonce sem se zmohla na odpor, jakože si to zalepíme samy. Ale pak sem si řekla, že by mě holky mohly taky pěkně nemít rády, páč cech byl dost mastnej, mávla sem rukou, a skovala peněženku. Lebkoun pak zjistil, že u sebe tolik peněz ani nemá, a začal se domlouvat s tím druhým, ať mu pučí na zalepení cechu. Dělali na sebe divný posunky, a celý to prostě bylo divný. Zatímco se tam dohadovali, my sme čučeli do stropu, hrabaly sme v kabelkách, a dělaly, že se nás ta situace netýká. Veruna se snažila sundat ze stropu ježíka. Riči na nás mrkl, ať vypadnem. Šly sme teda ven, a tam sme si řekly „holky, musíme zdrhnout”. Jenomže než sme to stihly, vyšel ven ten Druhej, a řekl, ať na ně počkáme, že tam jeho kámoš ještě musí dořešit to placení. „Jo jasně.” Řekla Eve. Jak se za ním zabouchly dveře, vzaly sme čáru. Chvilku sme běžely, pak sme se zastavily, vydýchaly, a Verunka začla hysterčit „Viděly ste, jak se domlouvali? Jak na sebe dělali ty posunky? Mrazí mě z toho eště teď.”
„Jo, hnus. Divný to bylo. Teda pošuků už sem viděla dost, ale... fuj, mám blbej pocit.” Řekla Lůca.
„Hlavně ten první, ten byl úplně... ty jo, holky...” Řekla Eve. „...já myslím, že měli něco v plánu. Chtěli nám něco udělat.”
„Hovno.” Mávla sem rukou. „Je nás pět, probůh.”
„No jo, to jo... ale neříkej, že nebyli divní.” Řekla Lůca.
„Jo, to byli.” Přiznala sem. „No, měly bysme se pohnout, nebo nás doženou. Dem na rockotéku.”
„Já myslím, že nám chtěli něco udělat. Viděli ste je u toho placení?” Řekla Eve.
„Jo, třeba nás chtěli unýst.” Řekla Verča.
Eve si zapálila cígo. „Já myslím, že nás chtěli zabít.”
Veruna zapištěla. Nikdo se nesmál. Rozhlížely sme se, jestli za nama nejdou. Ulice byla čistá, nikde nikdo. Široko daleko, nikdo. Slíbily sme si, že se budem držet u sebe, a spolu, a nikdo nikam nejde sám. Furt sme se rozhlížely, celou cestu. Pak sme došly ke klubu. Je to takovej klub uprostřed parku. Když sme chtěly jít dovnitř, řekli nám vyhazovači, že za půl hoďky se klub zavírá. No to teda paráda, zavíračka ve dvě. Pche. Vyšly sme ven, že uděláme poradu, kam dál. A tam sem potkala ty dva. Otočila sem se na Kačku. „Vypadá to, že nás sledovali. Je to v hajzlu. Chytni Verunu, ať nepiští.” Dívaly sme se s holkama na sebe, jakože toto je totálně v prdeli. Lůca se snažila vypadat normálně. Nasadila ten svůj naivní dětský výraz a řekla Prvnímu: „Jééé, my už sme myslely, že sme vás ztratily. Zrovna deme do města. Pěšky.” Vykládala si tam s nima, a my sme se s Eve odklidily bokem, abysme vymyslely co teď.
„Hele, myslím že sme v hajzlu.” Řekla Eve.
„Myslím si to taky.” Přiznala sem. „Není se odtud jak dostat. Rozjezdy nejezdí, a když pudem pěšky, to je moc nebezpečný, pudou s nama, to nemůžem... pak už jedině zavolat taxíka a jet do města. Ale je nás pět. Do hajzlu, do prdele!”
Přišla za nama Verča. „Holky, já se bojím, oni nám určitě něco udělají!”
„Ale hovno.” Vzala ji Eve kolem ramen. „Sou to jenom nadržení ožralí borci, no...takových sme už zažily, co, Jančo...”
„Milijóny. Klídek Veru, nic se neděje.” Pohladila sem Verču, ale vrhly sme na sebe s Eve bezradný pohledy. Pořád sme sledovaly Lůcu, jak dělá naivitu, a Kaču, jak hlídá Lůcu. Vrátili sme se k nim.
„Já vám tady teď zalepím vlez, všem, a deme, to je jedno že jenom na půl hodiny...” Říkal První. „Teď sem vybral z bankomatu. Mám tolik prachů, že ňáký pětikilo za vlezný pro mě nic není. Ňáký pětikilo je mně dost u prdele. Důležitý je, umět si ty prachy obstarat, víte?”
No nazdar.
„Tak to máte asi nějaký dobrý zaměstnání.” Řekla Lůca.
„Zaměstnání prej.” Zasmál se První a otočil se na Druhýho.
Veruna zapištěla a šla mi říct: „Jano on nás zabije.”
No tak a dost. Vytáhla sem telefon a dělala sem, že volám. Poodešla sem kousek dál, jakože si du vyřídit hovor, a křičela sem: „Có? Tě špatně slyším. No, teďka dem do města. Jó no, kdo je s tebou? Jé vás tam je. Tak jo, budem tam za dvacet minut. Můžete nám kdyžtak jít naproti. Čau.” Došla za mnou Eve. „S kým si mluvila?”
„S nikým.” Vrátila sem se k holkám. „Takže holky, musíme jít. Kluci na nás čekají na čáře. Nebo možná už nám dou naproti.”
„Tak my dem s váma. Taky se chystáme do města.” Řekl Druhej. Do prdele, do hajzlu. Kača se na mě dívala, a naznačovala mi, že normálně zdrhnem. Kroutila sem na ni nenápadně hlavou. Verča ve zmatku řekla: „Tak dem holky.” Což byla věc, kterou sme vůbec nepotřebovaly. Kupodivu to ale zabralo.
„Tak já skočím pro kámoša, počkejte tady.” Řekl Druhej, a šel pro prvního, kterej něco řešil s vyhazovačema. Jakmile se začli bavit, podívaly sme se s holkama na sebe, Lucka zavelela „teď” a utekly sme.
Zastavily sme se až na Flédě. Sranda veliká. Daly sme si piva. Pak nastala porada krizovýho štábu pro případ, že by se tam ti dva objevili. „Musíme dělat, že tady máme borce. Takže určím, kdo si jako bere koho. Evka - kapucář v červené mikině. Lůca - tamten s tou kérkou, hééj, Lucko, dobrej výběr... já... ééé... tamten kousek na baru v černým tričku, ó koukejte, holky... ten je boží. Děcká...placááák!”
Super sme se bavily. Večírek jak má být. Pak sme šly tancovat. Ukradla sem pro Kačku krýgl. Když sme vyšly ven, ve čtyry ráno, chtěla sem jít pěšky do města. Jenomže holky mě zarazily, že to není moc dobrej nápad, a počkaly se mnou na rozjezd. Připojili se tam k nám zase ňáký dva týpci. Veruna na jednoho furt pištěla: „Ty seš ale blbec. Tak si říkal teď, že řídíš šalinu, ne? Tak seš řidič šaliny nebo co kurva? Ale blbče... teď si to říkal. Tak vodvezeš nás nebo co! Ale seš blbej, mně volá za den spousta blbců, to já poznám. Tys mně dneska taky určitě volal. Kde máš tu šalinu? Já su noreček. Mám kabát z modrýho norečka. Jano, řekni mu, že mám norka, ty vole.”
Ten druhej se pak Veruny zeptal „Odkud se holky znáte?”
A Veru vypálila: „My hrajem basket.”
Borec byl nadšenej. „Vážně? Já sem totiž trenér basketu. Za co hrajete?”
Verča se nenechala zaskočit. „Za Ležáky.”

Večírek byl prostě boží. V práci sme na sebe křičely o-pa-kovat! Konečně se taky zveřejnilo datum firemního vánočního večírku. Třesem se na to celej rok, a teď to konečně přišlo. Domluvily sme se s holkama, že si předtím uděláme malovací pyžamový večírek u Evky doma, a pak tam teprv vyrazíme. Přece tam nepudem střízlivý, to by nám tak eště chybělo. Já sem se konečně objednala na prodloužení řas, abych byla boží. A pak přišla pozvánka z oddělení Dobíječů, že se pořádá cvičný večírek před vánočním večírkem. Život nemohl být lepší. Sem si myslela.

Jenomže pak přišla ta věc s Ondrášem. Ve víru dění sem ňák zapomněla na to, že mě opustí. Takže v úterý to přišlo. Vyhodili ho za ňáký šmely, což je klasika, kvůli tomu už vyletěl kdekdo. Puštík koneckonců taky. Tentokrát to ale bylo ňáký hustější. Dorazila komise. Manažeři. Právníci. Radili se, co s Ondrášem udělají. Čekal, jestli ho předvolají. Seděli sme s Ondrou u okna, já už sem měla po pracovní době, motali sme se na židlích, a čekali sme, co se stane. Šváb musel samozřejmě celou situaci hrotit, jako dycky.
„A co teď bude? Myslíš, že zavolají policajty?”
„Ale simtě...” Obrátila sem oči.
„No to se nesměj! To není sranda!” Hudroval Šváb. „Já mám takový zkušenosti, bych ti mohl vyprávět.”
„Příde kriminálka Kolín.” Usmál se Ondráš.
„Simtě Švábe, nedělej to eště horší.” Řekla sem. Jenomže Šváb to nakonec vylepšil. Vyprávěl historky s policajtama, dycky to mělo ňákou divnou zápletku, divnej konec, a ještě divnější začátky, jako „... jednou sem se omylem nachomýtl k vydírání...”
Smáli sme se, až sme z těch židlí málem spadli. Naposledy sme pomluvili lidi kolem. Tématicky sem zazpívala „dou po mně, dou, dou, dou...” a taky „Mama I´m in love with a criminal”. Komise se furt radila, a já už sem musela jít pro Aničku. Zvedla sem se, poplácala sem Ondráša po rameni, řekla sem „drž se” a „tak čau” a odkráčela sem. Dřív, než mě to rozbije.
Druhej den přišla Syslica s tím, že ji asi vyhodí taky. Anička dostala zase kašel. Já sem dostala hafo pokut, který se mi odečetly z výplaty. To nejhorší mělo ale teprve přijít.
Stála sem na poště, zrovna sem si vyzvedla papír od sociálky, kde mi oznámili, že nemám nárok na příspěvek na dítě, protože vydělávám ty milijóny, když mi volala mamka, že taťkovi ze znamínka potvrdili, že de o melanom. Řekla sem na to něco blbýho, nebo sem možná neřekla nic, a celý odpoledne sem dělala, že tady ta situace není. Došlo mi to až večer, a totálně mě to sesypalo. Brečela sem. Celou noc sem nespala. Chtěla sem jenom ležet, a brečet, celej týden, měsíc...
A pak dostala zase Anička záchvaty kašle, musela sem se teda zvetit a jít s ní k doktorce. Do toho ji rozbolely zuby. Takže objednat k zubařce. Katastrofy mě položí, a katastrofy mě zase zvednou. Takže sem zase sebrala všechny síly, zajela sem do starých kolejí, kde musím fungovat, bez ohledu na city a pocity a bez ohledu na to, že se mi nechce.

Pak přišly další těžký chvíle. Asi je to tou zimou, nic není lehký. Plánovaly sme s Aničkou, jak si pořídíme do obýváku velkou postel, abysme tam mohly vedle sebe ležet, a číst si, a nemusely se mačkat na té mojí devadesátce.
„A třeba by na té velké posteli s tebou taky mohl spát taťka. Vrátil by se, a mohl by tady dycky spát, na té posteli...”
To sakra bolí. „Pocem...” Ukázala sem jí na místo vedle sebe, v mojí úzké posteli. „Aničko, taťka se k nám už nevrátí. Nebude u nás spát, a nezáleží to na tom, jakou koupíme postel.”
„Mně je to líto.” Mnula si oči.
„Já vím.” Mluvila sem o tom, jak sou rodiny, kde sou maminky a tatínci dohromady, ale někdy... někdy to stejně není dobře. A někdy je lepší, když spolu nejsou, protože pak sou na sebe zlí, škaredí, někdy křičí..
„A to bych si pak sbalila kufřík, a šla bych od vás pryč, protože by mi tady nebylo dobře...”
„A protože sem nechtěla, aby sis chtěla balit kufřík, tatínek žije jinde. Ale miluje tě...”
„Já vím, mami. Stejně je mi smutno. Dycky když nevolá, je mi smutno.”
„My to spolu zvládnem, všechno, ne? Zvládnem to, sme silný holky. Jako vojáci.” Zasalutovala sem.
„Já vím, já sem ten největší voják, kapitán.”
Poslala sem ji spat, a šla sem do koupelny brečet. Do koupelny, kde teče voda, a není mě slyšet. Někdy mám pocit, že chci jít ven, a z té bolesti, rozplynout se v kapkách deště smíchaných se sněhem. Celý sem to posrala. Špatným výběrem partnera sem zapříčinila tady tohle. Nikdy se té viny nezbavím.

Tohle bylo dno. Ale pak to zase šlo nahoru. Dycky si vzpomenu na tu Nohavicovu křivku, je to tak typický. Takže další týden přišla zpráva, že taťka sice melanom furt má, nicméně to zřejmě není tak horký, jak sme mysleli. To mi teda odlehlo. Anička přestala mít kašel, takže hned jak to bylo jenom trochu možný, sem se vrátila do práce. Byla sem tam jeden den. Pak mi odešly hlasivky. Dorazila sem ráno do práce a zjistila sem, že nemluvím. Snažila sem se s Kifem dohodnout, jestli mi nemůže dat dovolenou na dva dny, protože pak už to bude gut, to vím, se znám, ale dovolenou mi přesunout nemohl, takže sem musela jít k doktorce, nechat si napsat neschopenku na tři dny. Který nedostanu zaplacený. Ňák se mi ty prachy vyhýbají, koukám. Spočítala sem si že z finančních sraček se dostanu nejdřív v březnu. Ale prd si z toho dělám. Prachy, no. Zůstala sem teda doma, nemluvila sem, s Aničkou sme si psaly cedule, byla to docela sranda. Vařila mi čaj, nosila mi džusy a četla mi básničky. Jak to bylo pohádko, ztratilo se kuřátko. Když mně bylo zas dobře, udělala sem jí za to chlebíčky, který vůbec nejedla, protože se najednou rozhodla, že nemá ráda vajíčka.
A pak zavolal Ondráš, že se sejdem v baru, a já sem řekla, že teda jo, Anička byla stejně u mamky, a tak sem jela do baru, kde dělá jeho teta. Byli sme tam sami tři a furt sme jenom kecali, byl to děsně fajn večer.
Zašla sem na kosmetiku, a nechala sem si konečně udělat ty prodloužený řasy. Měla sem radost. Vypadám jako mrkací panenka. Je to hrozně nepřirozený, ale hrozně fajn. Připadám si svátečně. Jako když si baletka nalepí řasy předtím, než má velký premiérový večer. Takle si připadám. Svátek každý den.