pondělí 2. září 2013

Vládce draků

Jednou sem potkala u baráku bláznivýho Davida, co je blázen, a já se s ním dycky bavím, teda – jenom v období, kdy neslintá, protože když slintá, někdy mu sliny padají až na boty, a mně se dělá šoufl, ale když na něm zrovna netestují nový léky proti bláznovství, tak nepouští sliny a je s ním sranda.
„Zdarec Davčo!“ Pozdravila sem žoviálně když pozoroval kořeny keře. „Jak je dneska?“
„Ahoj ahoj!“ Napřímil se radostně. „Já se radím s tady tím keřem, co si myslí o životě.“
„Bezva. Co si myslí?“
„Že jednou všichni umřeme.“
„To jo, to si myslí dobře. Bojíš se?“
„Ne. Já vládnu drakům.“
„Já taky, hele.“ Ukázala sem mu draky vytetovaný na rukách.
„Ochraňujou tě, ti draci?“ Zajímalo ho.
„Jasně.“ Přikývla sem. „Když mě někdo nasere, drapnou jeho duši, a odnesou ji do dračích hor, kde trpí.“
„Jak dlouho trpí?“
„Nevím, dlouho.“
„Víš, co si myslím?“ Zamyslel se a posunul si brejle na nose. „Lidi se bojí smrti. Ale já ne, já sem vládce draků, mně smrt nevadí.“
„Ty, to máš dobrý.“ Záviděla sem upřímně.
„Chceš být se mnou vládce draků?“
„Jo.“
„Tak jo, ale bacha, bude to vostrý.“ Varoval mě.
Jako jasně. Od té doby sem všude viděla draky. Třeba sem se taky stala vládce draků, jako šílenej David, za chvilku budou všude, a já se přestanu bát smrti, protože budu retard. Skvělý.

Pak se začly dít zase ty divný věci, jakože sem se v noci budila vždycky ve 3:17 a tak. Jednou v noci se mi zdálo, že si pro mě přišla smrt. Měla kosu, a já sem vůbec neměla strach, a pak mě podřízla krk srpem. Čekala sem, kdy mi odpadne hlava, ale nestalo se to, a já sem si říkala, tak ještě se můžu zachránit, třeba by mi tu hlavu někdo přišil, a pak sem si řekla, seru na to, už je pozdě, ale hlava furt nechtěla odpadnout, a tak sem se zvedla, šla sem si pro meč, a ocitla sem se ve městě, kde nikdo nebyl, a měla sem za něco bojovat, ale nevěděla sem za co.
Druhej den sem byla unavená jak vorvaň. „Zdálo se mně, že mě popravila smrtka srpem.“ Stěžovala sem si na cigáru hasičovi, kterej taky vypadal, že tři dny nespal, a možná to tak i bylo.
„Tak to byla proletářská smrtka.“
„Plyne z toho něco?“
„Ne.“

Odpoledne sem šla vyzvednout Aničku do parku, kde byla na příměstským táboře, ale přišla sem brzo, ještě nedorazili z výletu, a tak sem si sedla na lavičku… kde sem usnula. Pražilo na mě slunko, kolem jezdili cyklisti a chodily rodinky s dětma, a já sem spala spánkem spravedlivých… bezďáků. Bezva.

Další den sem si musela jít nutně koupit legíny, co mají kříže na kolenách, a tak sem vzala sebou Sašu, která má teď spoustu času, protože jí odjel přítel na rok do Norska, což je pro ni blbý, pro mě dobře, jenomže výprava nabrala úplně jiný směr, protože sme zapadly do toho nejdivnějšího obchodu na světě, byly tam samý retro věci a retro knížky, a encyklopedie, taky dračí doupě, a starý hračky, igráčci, auta na klíček, stavebnice Merkur a všechno skoro zadarmo, a tak sme tam se Sašou chodily v posvátné úctě, a občas sme nadšeně vypískly „Ty vole, mončičák, nekecej!“ nebo něco takovýho, a tak sme pobraly co sme mohly, a když sme platily, zjistily sme, že to bylo skoro zadara, a mařka, která tam prodávala, a seděla uprostřed toho všeho na hromadě knih, si vzala ty naše peníze a šupla to do do krabice s nápisem Charita.

Hustoles. Když sme vyšly ven, řekly sme si, že sme se ocitly v časové smyčce, a tenhle divnej obchod s tou divnou holkou tady zítra už určitě nebude, protože třeba ani nikdy nebyl, a pak sme potkaly velkej sběrnej kontejner, kde bylo vyhozených spoustu kachliček, a Saša si uvědomila, že sbírá kachličky vlastně, a že musíme najít ty nejlepší kousky, a tak sme lozily v kontyšu a vybíraly nerozbitý kachličky, který si házela do kabele, a mezitím sme našly taky zrcadlo, který sme si hodily do kabelek, každá půlku, a smály sme se, jak máme zrcátka, který se vejdou do kabelky. Totální štěstí v kontejneru.

Další den sme šly na oběd „bez bot, se řeklo“, a oběd na bylinkové zahrádce byl fajn, jenomže jak sme si tak vklidu seděly ve stínu hrušky, venku v nepřátelským a brutálním letním světě se chodníky rozpálily do bodu tekutýho asfaltu, a po cestě zpátky sem si spálila nohy. Chodidla. Nikomu to nepřeju.

O víkendu mi zavolal Pan Van, se kterým se znám z internetu, že pudem nakupovat, a já sem řekla ok, a dali sme si sraz u kampusu. Pochopitelně sem stála jinde než sem měla, zmatená jak lesní včela, s oparem, ze kterýho mě bolela půlka obličeje. Tragéd za každé situace. Když sme se našli, šli sme nakoupit do Tesca, a tam mi chtěl ukázat v kuchařské knize, jak vypadá bránice, jenomže sme to nenašli, a tak mi ukázal zklamaně aspoň jiný vnitřnosti.
Šli sme na oběd do menzy, a pak do lékárny pro náplasti, byl to fajn den uprostřed horkýho betonovýho léta.

S Nikolou sme se rozhodly, že vytřídíme potištěný papíry, a ty použitelný na kreslení odvezeme do dětskýho domova. Zavolaly sme teda do děcáku pod kopcem, jestli nás s papírama chcou, a když řekli že jo, naskočily sme do auta, a odvezly to tam. Poptala sem ještě, co potřebujou, a ukázalo se, že všechno. Řekly sme, že se zase stavíme, a odjely na oběd.
Nikola celou dobu zaraženě pitvala řízek, zatímco já sem si mlela to svoje „ještě, že Daft Punk vydali nový album, jinak by léto nemělo žádný hity.“

Když sme se vrátily na firmu, Nikola padla do křesla u Petry, a pak na nás zakřičela: „Jak je možný, že v dětským domově nemají ani na příbory? Co to je kurva za svět!“

Horko už všem v práci lezlo na mozek, já sem se snažila rozptýlit situaci tím, že sem točila telefonem nad hlavou, a dělala sem vrtulník, a při té příležitosti to vzal telefon o židli a způsobil si prasknutí displeje. „Fajn“, řekla sem mu na to, a vydala sem se do servisu, i přes to, že sem věděla, že šance na úspěch je nula, protože firemní telefon je typ, kterým telefonovali ještě dinosauři. Jak sem si to tak štrádovala přes Bažiny, a točila rozbitým telefonem, a míjela prodejnu, kde měli ve výloze flašku Červenýho draka, která by podle mých výpočtů už vůbec neměla existovat, potkala sem Verunku, která obědvala na zahrádce u silnice, a hned jak mě uviděla, vyskočila na lavici a spustila „Miláčku, ty můj miláčku, Ňufíku, fufíííí!“ a skákala po lavici, a objímala mě přes plot, a já sem se smála, a ukazovala sem jí rozbitý telefon, a pak sme se dohodly, že musíme jít na pivo, protože sme se dlouho neviděly.

V servisu sem borcovi strčila telefon před obličej „Problém. Podívejte, co se stalo, potřebuju náhradní kryt, sklo, nebo tak něco.“ Tvářil se na mě, že mi ani nechce odpovědět, konsternovaně zíral na tu cihlu na šňůrce, a pak jenom zahuhlal něco, jako „to nepude“, a já sem řekla „sem si to myslela“ a odkráčela sem zpátky do kanclu, kde sem telefon zalepila páskou.

O víkendu sem měla v plánu podniknout s Aničkou výlet parníkem. Saša řekla, že se přidá, a pak napsal Radim, že co dělám, a já sem řekla, že jdu na loď, ať de taky, a on řekl tak jo, a tak sme se všichni sešli v přístavišti, Radim tam stál klasicky s lahváčem a cigárem, a já sem měla velkou radost, že ho vidím. Koupili si se Sašou pivo, stáli sme vzadu na parníku, pozorovali víry… pivka, cíga,pohoda jak prase… a Radim vykládal, což sem docela zírala, protože dycky byl mlčoch, ale teď byl zábavnej společník „Střelil sem do psa vzduchovkou. Říkal sem furt tomu chlapovi, ať tam s tím psem nechodí, sral mi před branku, sakra, několikrát sem mu to říkal, pak sem vzal vzduchovku, dža! a bylo. Už tam nechodí, jenomže na poště mám něco od policie, kurva, asi to bude ono.“
„Proč si pro to na tu poštu nejdeš?“ Zajímalo mě.
„Nevím.“ Napil se piva. „Nemám čas.“
Po hodině plavby nás to vysypalo na hradě Veveří. „Jdeme na hrad!“ Zavelela radostně Saša, a svižně vyšlápla, Anička se vydala za ní. My sme s Radimem zůstali stát, a kroutili sme hlavou, já sem se zmohla na odpor „ale tam nic není. Nemusíme tam, můžeme si tady sednout vklidu do lesa…“ Mluvila sem zbytečně do zad turistické dvojici.
„Mají tam pivo?“ Chtěl vědět Radim.
„Jo, no.“ Přiznala sem, a v ten moment se můj sen o válení v lese rozplynul jak pára nad hrncem.
Odhodlaně si zapálil cigáro „Tak dem.“

„Dobře vám tak!“ Řekla sem na zahrádce v podhradí, když se ukázalo, že si tam dali sraz flašinetáři z širokodaleka. Zírali sme na sebe s Radimem zoufale, zatímco Saša si prozpěvovala s borcem v bekovce a pruhovaným tričku, který točil klikou na pekelným nástroji „Pětatřicátníci, hoši jako květ!“
Anička se smála celou dobu, protože se jí v kofole utopilo nejmíň deset vos, a já sem byla ráda, i přes flašinety, který mi trhaly mozek na cucky, že je léto, a přála sem si, ať nikdy neskončí.
Z obrovské cedule oznamoval drak chrlící oheň termín prohlídek hradu.

S Verunou sem zašla na pivo. Seděly sme na zahrádce u silnice, vdechovaly benzínový výpary s horkým letním vzduchem, ptala se mě, jak dopadl rozbitej telefon. Ukázala sem jí, že je furt rozbitej, protože ten, kdo to má řešit, to neřeší.
„A to jako si můžeš jít normálně v pracovní době do servisu? Jako normálně si odejdeš?“ Třeštila na mě oči.
„Jo, no. Normálně si odejdeš.“ Radši sem zamlčela, že někdy si normálně odejdu dívat se na koně. Sedím u gymnázia a dívám se na parkur.
„To jako deš v osobku? To stíháš? … já sem včera přišla o pět minut pozdě z oběda, dostala sem stovku pokuty… Už nemůžu s těma lidma mluvit, miláčku, nemůžu… mohla bych dělat kadeřnici, všude chcou živnostňák… nemůžu už s nikým mluvit… objednáme si jídlo, musíš jíst, seš čím dál větší špejla fufíčku… Alice Bendová si nechala odsát potní žlázy z podpaží a napíchala si je pod oči!“

Objednaly sme si hermelín. Dostaly sme kyselý zkvašený cosi přelitý olejem. Pinkl tvrdil, že je to akorát víc naležený, no, ono to tak má být vlastně.
Zavázat oči, postavit ke zdi, zastřelit.

Za dva dny se ke mně stavila Kačka, s vínem. Myslela sem, že bude taky vyřízená, z callcentráku, a tak, ale vůbec to tak nebylo, vypadala šťastně, že dělá technickou podporu „a su šťastná dycky když něco vyřeším. Odborník. Wolf, co řeší problémy. A víš co? Nemám nastavený prodejní cíle, nic nemusím prodat. Konečně.“
„No tak na to se napijem.“ Pozvedla sem svou plechovku s pivem.
Taky říkala, že si bude brát hypotéku, na byt. „Gut, na to si ťuknem taky. Zřejmě se posouváš na další životní level.“
„Já nevím, jestli je hypotéka důvod k oslavě.“ Zapochybovala.
„Všecko je.“ Narvala sem si pusu krekrama. „Na brečení je dycky času dost.“

Dostala sem depresi z toho, že mně bude 35. Posraný narozky. Ráno sem se probouzela a chtělo se mi brečet. Připadá mi, že je mi dvacet, a včera mi někdo oznámil, že je mi třicetpět, ale to není fér, to není moje číslo, to nejsem já, mně tolik není, vážně, ne. Nebylo o tom s kým mluvit, všichni moji kamarádi mají 25 nejvýš. Nikoho staršího vůbec neznám. Fuck, whats wrong?

Ale pak přišel zlom, rozhodla sem se svoje deprese přetavit do ňákýho projektu, a to se mi povedlo jedno ráno, kdy sem opravila repráky, šoupla sem je pod postel, a nastavila zvukový oblouk tak, aby se přenášel dřevěnou konstrukcí, wow, a tak se mi stal z postele velký reprák.
„Je to jako v té reklamě na žvýkačky, ležím na repráku!“ Skákala sem a tleskala nadšením když sem to říkala Saši. „Teď cítím zvuk až v kostech. Změnilo mi to život.“
„To je dobře.“ Řekla Saša. A rozhodla se, že chce taky cítit zvuk v kostech, a tak ji musím vzít do klubu, protože tam nikdy nebyla.
„To jako v žádným?“ :-o
„To jako v žádným.“
Rozhodla sem se ji netlačit pro začátek do žádných hardkorů, a tak sme zašly do Tres Gallos. Radim měl jít s nama, jenomže sem ztratila nervy se s ním domlouvat, protože „nevím kdy přídu… nevím jestli vůbec přídu… nevím jestli mám jít…“ mě dokážou dycky vytočit spolehlivně, a tak sem řekla, že nikam nejde. Seděly sme se Sašou u stolku pod balónkama a fáborkama, který byly úplně blbý, a taky nám u vchodu nabídli, že se můžem nechat počmárat světýlkujícíma fixama, což bylo eště blbší.
„To je tady jako tak prázdno furt? To tady jako budem samy?“ Rozhlížela se Saša kolem sebe. „Divný.“
„Je devět.“ Řekla sem. „Eště dvě hodiny tady samy budem. Kluby začínají v jedenáct.“
„V jedenáct? Tak pozdě? Proč?“
„Nevím. Prostě to tak je. “ Trhla sem ramenem a objednala si pivo.
V jedenáct se zhaslo, nahrnuli se lidi, přišel dýdžej co vypadal jako Steve Angello, a začal hrát, kupodivu dobře. Hostesky nám každou půlhodinu nabízely světýlkující zelený panáky „jenom za dvacku“, a my sme je každou půlhodinu posílaly do háje, protože pití jenom za dvacku vypadalo, že to vyprodukovaly světýlkující olihně který sežraly zvýrazňovače. Lidi pomalovaní světýlkujícíma fixama vypadali taky jako olihně. Někteří jako dost ožralý olihně.
Přisedl si k nám týpek, takovej mladej skejťák, jenom na nás koukal, a celou noc tam seděl sám, s náma, a nic neříkal, pil si svůj redbul a olihňový výpotky, který už nestály dvacku, ale dvacetpět, najednou, zíral na nás a před sebe, a mně připadalo, že máme sebou Radima. Do mrtě.
Saša rozebírala mřížový obložení topení, já sem bouchala do stolu v rytmu Hardwella, až sem si slisovala cigára, bylo mně fajn, ale Saša se nenechala obalamutit „to není opravdová klubová akce, žene. To je jenom takový jako. Já bych chtěla tam, kde je fakt hodně lidí, kde se nemůžeš ani pohnout a kde tě to úplně rozbije.“
„No.“ Vydechla sem. „Budem muset do Karibiku. Ale to se připrav na peklo, a to si nejsem jistá, jestli doopravdy chceš.“
„Chci.“ Odkývala. „Takže příště.“

Když skončily prázdniny, nemusela sem už jezdit s Aničkou každý den ráno do města, mohla sem nastoupit svoje oblíbený trasy, ráno si na hlavňáku vyzvednout kafe, nasadit sluchátka, a jít volnou chůzí, třičtvrtě hodiny do práce.

Mám tak ráda zavedený pořádky, tetelila sem se blahem, když sem první chladný zářijový ráno svírala horký kelímek se skořicovým kafem, před obchodem, který měl na výloze obrovský nápis Dračí pádla.