neděle 1. února 2015

Love story

Všechno to vzniká z nudy. Najít někoho na netu, jít na rande… poslechnout si spoustu keců, poznat lidi, zadara se opít… to všechno je tři miliardkrát lepší, než sedět doma, a naříkat, že se nic neděje, protože já nesnáším nudu, jenomže ve finále všechny ty schůzky sou jedna velká nuda.
Po vánocích sem se sešla s týpkem, co vypadal jako meloun, měl takovou melounovou hlavu, pořád mluvil o svojí práci, a o tom, jak je v té práci dobrej, a jak má tu práci rád, a jak se budem dívat na filmy, protože on má rád filmy, blá blá blééé… Vypila sem svoje dva grogy, a abych zabila nudu eště druhej den, sešla sem se s ním na oběd, protože sem potřebovala vyprošťovací polívku, a po půl hodině sem byla tak otrávená nudou, že sem to za sebe aji radši zaplatila a vypadla. Stěhovat kancl. Protože všechno bylo lepší než nechat Melounovou hlavu, aby ze mě vysála život. Venku před kanclem sem kouřila a vyjednávala s Osudem, říkala sem mu: Proč, proboha, proč musím furt snášet tak nudný lidi? Nemůžeš poslat někoho, s kým bude zábava? Dík. A nahoře už se to na mou žádost začlo vařit.

Stěhování kanclu probíhalo o víkendu a bylo to namáhavý a náročný, ale kancelář mám tak krásnou, že to stálo za to. Aspoň se něco dělo.

Zbyněk pořád psal, ať se stavím, ale ten už mě taky nudil, takže to vzalo definitivní konec.

Silvestra sem se rozhodla strávit doma. Anička byla u Huga, a nebyl nikdo, s kým by mi připadalo zábavný někde trdlovat u rachejtlí, no prostě zabitý, když je člověku 36, je všechno mrtvý, zhnilý, umřený a nudný. Jediný možný východisko je čekat, až se ti zadaní veselí lidi s rodinama jednoho krásnýho dne rozvedou a přilezou, a do té doby můžu s rukama v kapsách šontat po sídlišti. Nuda se zhmotnila, až se dala žrat.

A na Silvestra večer sem se seznámila na chatu s Tomem. Psali sme si dva dny, já sem se u toho hrozně smála, protože to bylo vtipný, psali sme si celej den o tom, jakože sme blázni a žijeme v ústavu. Sešli sme se v sobotu večer, v sedum, nahoře na sídlišti, jel kvůli mně přes celý Brno a ještě kus dál. Bylo mu přes třicet, ale vypadal mladě, jako Eminem, takovej kluk vod benzínky, kluk s kšiltovkou. Mluvili sme … několik hodin, smáli sme se, dali sme si grogy, a chodili kouřit ven, brouzdali ve sněhu, pak nás z hospody vyhodili, tak sme šli do další, a já sem si někdy mezi hospodama uvědomila, že by bylo úplně nejlepší, kdyby ta noc vůbec nikdy neskončila, protože sem se takhle nebavila věčnost. Měli sme už naplánovaný, že budem bydlet v maringotce, žrat psy a ježky, topit sloníma hovnama a oblíkat se do dek, co nakradem v armádě spásy. A šli sme do další hospody, dali sme si grogy a piva a já nevím co a skončili sme ve tři ráno, a na zastávce bylo jasný, že vůbec nikdy, nikdo nechce, abysme šli od sebe. Never ever. Jenomže já sem musela jít spat, protože sem druhej den stěhovala kancl. V neděli.

Přišla sem do práce úplně k.o., ale šťastná jako blecha. V noci sem spala dvě hodiny. Bylo mně blbě. Tom napsal, jestli nechcu, aby mně přivezl oběd. Bylo to úplně to nejlepší, co mně kdo nabídl od dob… co Ježíš chodil po zemi. Ale mně bylo blbě, nesnědla bych ani křupku natož oběd, a tak sem se radši pustila do stěhování. Sešli sme se další večer, a já sem věděla, úplně na milijon procent, že se stalo něco výjimečnýho, že ho chcu vidět ještě potřetí a počtvrtý a po zilijontý, každej den, a smát se, a tak. Všechno bylo tak easy, svět byl tak… veselej. Doříkávali sme za sebe věty a smáli se vtipu ještě než ho někdo řekl. Bylo to jako mluvit se svojí duší. A ten večer sme si řekli, že spolu budem chodit, protože to jinak nejde, že? My už nemůžem být nikdy od sebe, že? Vykousli sme se na zastávce a bylo to boží, a pak mně řekl, že umí cigánsky, a cigánsky na mě taky mluvil, a já sem se smála jak střelená, a pak řekl, že se to naučil v lochu, protože seděl za rvačky, a já sem se smála dál, ale nebyl to vtip. „Ale bylo to před deseti rokama, od té doby sem se změnil.“
Tak určitě.

Druhej den sem Osudu říkala: „To sem si tyvole myslela, že celej život čekám na kriminálníka, všechno do sebe zapadá, nikdo normální mě nemohl bavit nikdy, žejo. Very funny.“ Chvílu sem byla nasraná, co to zase sakra je za vruty, ale pak sem nad tím mávla rukou. Je to jak to je.

Přijel za mnou další den, má to ke mně přes hodinu cesty, a stejně dojel, aji v mrazu. Šli sme do baru, a tam mi vykládal, jak se dělá kvaska, a jaký to je na samotce „dají tě do díry, třeba na deset dní, a nemáš tam nic, jenom bibli, ta je napůl vykouřená“. „Dali mě do cépézetky s borcem, kterej si dal v baru ruku do kapsy a dělal, že tam má granát, vyhrožoval, že ho odjistí, a tak vyklidili bar, pak ho sebrali, dostal šestnáct měsíců natvrdo a nikoho nezajímalo, že to byl vtip.“

Svěřila sem se, že si Andula rozbila mobil, a když sme se viděli potřetí, už pro mě měl hátécéčko. Zírala sem jako péro, přece jenom mi nikdo nikdy nic nedal, stěží za mě někdo vůbec zaplatil škopek, a najednou novej mobil, wow. Ale to není tak důležitý jako to, že sem se vůbec nebránila, abysme se viděli každý den, a psali sme si dvacet esemesek denně, čemuž sem se dycky smála, jak sou lidi blbí a infantilní, a volali sme si, a já sem nemohla spat, ani jíst, ani nic, a přesto sem se cítila tak… živá. Jako by věci najednou daly smysl. Všechno do sebe zapadlo.

Na čtvrtým rande sme tančili venku, z hospody hrála hudba, sněžilo. Přiznal mi, že se se mnou poprvý sešel proto, že „sem myslel, podle toho, cos psala, že seš blázen“ a pak dodal „a ty seš“ a v oku se mu zaleskla něha a dojetí, že sme se konečně našli.

Z líbaček na zastávce sem dostala opar, bolela mě půlka xichtu. Šli sme do kina na Mojžíše, předtím sme se stavili do Aska, natáhnout se na postele, a ve vystavených kuchyních sme dělali, že tam žijeme, já sem jako vařila šlupku z pomela podle Ládi Hrušky a on přišel jako z práce a donesl jako okenu na zapití, a pak sme si pučili sklinky, sedli sme si ke stolu a dělali, že máme snobskou večeři a vedli sme taky snobskou konverzaci o tom, že Tarantino je úchyl. Mojžíš byl hrozně dlouhej a já sem na konci usnula, protože sem týden nespala.

Když sem se vzbudila, šli sme na jídlo. Čekala sem u káefcéčka na svou tortillu zasraně dlouho, pochodovala sem před pultem fastfoodu jako hradní stráž a Tomovi sem řekla, že su čáp, protože se nudím, a on se smál, netahal mě za rukáv a nesyčel „tssss… přestaň s tím, děláš ostudu, okamžitě se uklidni!“ tak jako to dělali dycky všichni, ale smál se, a řekl: „Máš pěkný dlouhý nohy, čápe.“ A já sem definitivně věděla.

Pak sme spolu strávili víkend u mě, když Anička byla u Huga, takže pohoda, klídek. Najednou sem nechtěla odnikud zdrhat, nebo někoho vyhazovat z postele, všechno bylo jiný. V noci sme nespali. Povídali sme si o tom, jak bysme vládli v Rumunsku cigánům.
„Byla bys královna v takové osadě, protože umíš číst, a umíš s těma internetama.“
„Myslíš, že mají v Rumunsku internet?“
„My bysme měli, v naší maringotce.“
„Měla by naše maringotka kamna? Aby mně nebyla zima.“
„Měla by rovnou troje, a krb uprostřed. A sehnal bych ti kabát z fretek.“
„Ještě ňáký goldny na krk bysem chtěla, když královna, tak pořádně.“
„Posbíral bych zlatý zuby ve vesnici, to zlato roztavil, a udělal ti z toho … korunu!“

Nespali sme ani druhou noc. Dělali sme, že sme bohatí rapeři. Byl to ten nejlepší víkend všech dob.

Pak sme si jeden den vzali dovolenou z práce, abychom se mohli jenom tak poflakovat po městě, a pak sme byli u doktorky pro neurol, bude se nám po tom dobře spat, říkal, a bylo to nutný, protože tři týdny sme nespali, jenom sme žili z toho… souznění. Už sme se vlekli jak lemry, ale spát nešlo, a tak sme šli ke mně, dali sme si čtvrtku neuroše, já sem řekla „se mnou to nic nedělá“ a pak sem se rozpustila v kuchyni na židli, stekla sem dolů na zem, a pak sem se zázračně ocitla v posteli a během hodiny sem se prospala tak dobře jak nikdy v životě. Bůh žehnej neurolu, amen.

To bysme měli. „Je to pěkný šílenství“. Řekla sem, když sme seděli u grogu. „Ani to nemůžu nikomu říct. Dycky sem byla taková rozumná… logická…“ Kroutila sem hlavou. „Co to sakra…. Co to je?“ Dyť sem se takovým věcem dycky smála.  

Chtěla sem se stavit za Simou do baru, přes oběd, protože sem se jí vyhýbala už tři týdny, jenom abych to nemusela nikomu říct, ale přísahala sem si, že tentokrát se za ní stavím, tyvole, a řeknu to, někomu to řeknu, ať je to nahlas, ať je to pravda, ať na to zasvítí světlo boží… jenomže sem usnula v práci pod stolem.

Donesl mi pásek Armani, tričko, bundu, empétrojku, sluchátka… kupoval pizzy, se kterýma sme si zalezli do postele. A když sem poprvé dojela k němu, dal mi stříbrný řetěz, na kterým bylo písmeno T.
„Jako Tupac.“ Odtušila sem poselství raperskýho řetězu.
„Seš královna rapu teďka.“ Zálibně se na mě díval.
„Bohatá jak prase.“ Tak sem si připadala.
„Ještě tu jachtu, a máme všechno.“

O víkendu sme vzali Aničku na procházku, pak si u mě nechal kartáček, a já su poučená, že kartáček je důležitý ukazatel… nevím čeho, ale je to ukazatel. 
Zbořila se postel. Není to tak pikantní, jak to vypadá, jednou sme prostě jedli v posteli pizzu, kočka si šla zaškrábat zespodu pod postel na rošt, protože si z toho udělala škrabadlo, a najednou rup, mňáááu, dvě prkna v hajzlu, my s pizzou propadení, postel v hajzlu, nádhera.

Tohle všechno se stalo během tří týdnů, nevěřím. Čas jako by byl a nebyl, rozhodně ale neběží tak, jak by člověk předpokládal.
Z věděckýho hlediska mě to vede k závěru, že je nějaká veličina, která dokáže ohýbat čas a prostor. Děsivý.  


----------------------------------
Za příspěvek děkuju, je to povzbuzující nakopnutí :)