Tak různě... hlavně hudebně

Včerejšek sem strávila ještě mírně nalomená událostma minulýma, ale pomalu se to lepšilo. Zvykala sem si na myšlenku, že těhotenství se konat nebude a já zas budu provozovat svůj zhýralý život. Přes den sem si hrála s Andulkou, a večer jak ulehla, sem se vrhla na net, a podívala sem se hafo klipů na YouTube, a spravilo mně to náladu. Hlavně Foo Fighters - Learn To Fly. Což mi připomnělo, že do svýho plánu, co všechno musím stihnout, než umřu, musím zahrnout cestu letadlem. Nemyslím si sice, že bych měla takový štěstí, aby mně tam někdo překapal kafe přes herák, jako v tom klipu, ale aspoň ňákou turbulenci bych zažít chtěla. Dál sem sjela klipy Serje Tankiana a Offspring. Při klipovým brouzdání sem se dostala až na Cancer Bats, kde byl jakejsi sestřih z nahrávání ve studiu. Už předtím sem někde psala, že Cancer Bats se mně nelíbí, protože je to chrlení krve, a né zpěv, takže to teda moc nemusím. Ale koukat na jakýkoliv nahrávací studio mě baví, takže se to zkoukla. Najednou se uprostřed někde objevil můj Talentí Kowalewicz Benjamin, kterej tam zaskakoval na ňákej vál, úplně sem vykníkla hrůzou. Kromě toho, že teda chrlí krev s Cancer Bats, si nechal narůst vousy, což je konec světa. Ale já mu to odpustím, protože i kdyby ten kořeň vypadal jak Bukowski po týdenní pitce, tak má furt takový charisma, že to musí vysklívat okna. A to se počítá.

 

Dewberry mě donutila zapřemýšlet nad tím, co že sem to v životě vlastně poslouchala za hudbu. Musím se tak trochu ztrapnit - většinou to byl děs. Ale zárověň se musím pochválit za to, že sem neustrnula, a nespokojila sem se s málem, a s přibývajícím věkem se moje nároky na kvalitu zvětšovaly.

Už nevím úplně přesně, co byla moje první nejoblíbenější kapela, ale tuším, že se to bude plácat mezi Tublatankou, Teamem a Elánem. No a co, to sem byla eště kuře. Dál bych přidala eště Beatles. Později, to už sem jako byla puboš, sem poslouchala Shalom (ó bože), pak taky Lucii a Wanastowi Vjecy. To sem přímo žrala. Pocaď jako bych mou fanouškovskou minulost radšeji smazala.

A teď nastává éra deformující mou osobnost do dneška. Klasika - Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden. Grunge vlna mě sejmula a zanechala na mně nesmazatelný stopy. Vůbec se nedivím, že při poslechu tady těch kapel sem prožila pubertu v depresích. Soundgarden vlastně byla první kapela u které sem si přeložila texty a byla sem nadšená. Při tom nadšení jaký sem textový překladač sem si taky přeložila texty od Beatles a nestačila sem se divit, jak sou těžce stupidní.

A pak tady byly kapely pouze lokálního významu. Třeba E!E, ZNC, NVÚ, SPS, Šílená komtesa, Už jsme doma a já nevím co ještě všechno, dost se mi to slilo, a to se není čemu divit, protože ono to znělo všechno naprosto stejně. Myslím tím zvuk. Ty kazety, který se prodávaly na koncertech za třicet korun, ty už samy o sobě moc kvality nepobraly, a když se to několikrát překopírovalo, byl z toho jeden velkej šum. Famózní šumák. Získala sem teda dojem, že punková kapela nutně musí mít blbej zvuk. Pak mě dost překvapilo když se ke mně dostala kvalitní nahrávka Wohnoutů. Ale to už asi byla jiná liga.

 

Tak teď sem telefonovala doktorce, řekla že si okamžitě mám přijít pro žádanku na přijetí do nemocnice, tak já teda du. Zatím se loučím, historky z nemocničního prostředí budou následovat, pokud to teda přežiju. Ale pevně doufám, že jo :o)

Špatný

Dneska sem teda šla k doktorce. Od rána mně bylo špatně, takže nic moc stavy. Na zastávce, při nekonečným čekání na autobus mně přestalo hrát jedno sluchátko. To už sem tušila, že dnešní den bude stát pěkně za hovno.

U doktorky v čekárně tři lidi, ale protože sestry to velice organizačně nezvládaly, čekala sem tam přes hodinu. Navíc tam moje doktorka nebyla, ale měla tam nějaký záskok, naštěstí to byla milá mladá kočena.

Když sem konečně teda přišla na řadu, měla sem strach, možná předtuchu, tak sem musela působit dost zmateným dojmem, asi jako vyoranej krtek, a nebyla sem schopná odpovědět na otázku, kolik let má moje dcera. Řekla sem teda že mám bolesti a ona že se na to podívá a udělala mně ultrazvuk. Dlouho se dívala, dlouho nic neříkala, a mně bylo jasný, že je všechno v háji. Dívala sem se taky, aby náhodou nic nepřehlídla, ale nebylo mi to nic platný. Řekla, že to vypadá na mimoděložní těhotenství, protože tam není nic vidět, což už by teda mělo. Poslala mě k sestrám na odběr krve a v pátek si mám prý zavolat na výsledky, a podle toho se určí co se děje, prý de buď o hodně mladý těhotenství, který není vidět, nebo teda je to to mimoděložní, a to je větší pravděpodobnost. Ale já nejsu případ, kterej si dělá zbytečný naděje, protože zbytečný naděje vysilujou.

Když sem odcházela, bylo mně hrozně. Chtěla sem brečet. Ze všeho nejvíc sem si chtěla zapálit, ale neměla sem zkurvenej zapalovač. Fakt posranej den.

Domů sem cestovala celou věčnost. Byla sem tak mimo, že sem ani nedokázala vymyslet, na jakej autobus mám nasednout. Stála sem na zastávce, byla mně děsná zima, taková ta vnitřní zima, jako když člověk umírá zevnitř, a kolem bylo plno cigánů se spoustou děcek. Člověku tak příde život poněkud krutý.

V autobuse sem už měla na krajíčku, to fakt nebylo dobrý. Nebylo mně dobře. Nedokázala sem si ani pustit empétrojku. Navíc nejelo to sluchátko. Myslela sem jenom na to, že jestli mě má Beny opustit, tak je dobře, že dostal to jméno, protože je strašně smutný když odchází někdo, kdo ani nebyl pojmenovaný.

 

Ještě není všechno ztracený, ale já jako správný pesimista se prostě smiřuju s tou horší variantou.

Tak kabelovku nemáme...

Včera přišla mamka s taťkou, odvízt si Anju, abych měla aspoň na těch pár hodin pokoj, a oni na pár hodin peklo. Taťka navíc přivezl novej počítač (během týdne už sme přepojovali třetí). Tenhle nám už snad zůstane.

Boj o křeččí jméno pokračuje. Beny mi zřejmě vypadl ze hry. Ještě není všem dnům konec, ale moc tomu nedávám, že se mi podaří protlačit ty čtyři krásná písmenka přes byrokratický mašinérie. Takže reálněji vidím toho Benjamína. Kvůli tomu zase prská Hugo (ale čert ho vem). Tak sem teda mamce oznámila, že její vnuk se bude menovat Benjamín, a ona na to řekla: „Mně se líbí Honzík."Jméno Jan mám ve svým soukromým katastrofickým žebříčku jmen někde mezi Augustýnem, Heřmanem, Kolodějem, Darmodějem a Darmojedem.

Laura mi psala mejl, že se de stavovat odpoledne za ženskou lékařkou, a jestli nechcu jít taky. Chodíme totiž ke stejné, tak sme si myslely, že bysme si udělaly v čekárně talk-show. Já sem si teda už dřív říkala, že nevydržím čekat s kontrolou do konce března, zvlášť když mi ještě nikdo ani vědecky nepotvrdil, že su fakt těhotná. Tak sem zavolala k doktorce, že mám bolesti břicha a zad, a že se mi to nějak nezdá, a jestli mě nemůžou vzít už dřív. Jako s těma bolestma sem nekecala, ale vím,že je to normální a že mě to bude provázet ještě dalších devět metrů. Ale stejně... chtěla sem vidět Benyho na ultrazvuku. Domluvila sem se teda s doktorkou, že mě vezme na dnešek. Lauře sem napsala, že mě objednali až na další den, a ona mi napsala, že stejně odpoledne nejde, že si to spletla, a de až ve čtvrtek. Takoví my sme agenti.

Včera se tady taky zastavil technik, aby nám jako připojil kabelovku. Ale už jak sem ho viděla, tušila sem, že je to poněkud neschopný jedinec. Měl v oku jakousi divnou mlhu, která břídila značí. Furt se mě ptal, jestli máme v bytě zásuvku, já sem to ale nevěděla, protože tadyk přežíváme v našem bydlíku teprve přes rok, a co tady dělali předchozí boveráčtí nájemníci, to jako nemám páru. Tak asi půl hodiny zkoumal, jestli zásuvku máme nebo ne. Byla sem poměrně nervní, protože mně nebylo dobře, měla sem návaly horka jak kdybych snědla trs mexických čili papriček, a do toho sem musela furt odbíhat do kuchyně, protože sem vařila ledviny. Zkoušel na chodbě najít jakýsi bazmeky, který by vytáhl, ale žádný dráty nenašel, tak se mě ptal, odkud se tahala přípojka na net, jak to dělali, jestli to tahali z krabice, a jestli oddělávali lištu nahoře... když sem řekla, že provrtali stěnu rovnou z chodbové skříně, tak mně nevěřil. Pak se chtěl podívat do skříně s pojistkama a chtěl po mně abych mu sehnala to otvírátko, ale já sem řekla, že žádný nemáme. Ptal se mě teda jak to otvíráme, no měla sem už vážně dost. Završil to tím, že řekl, že tam nic není, že sou tam jenom „husí krky", což při mé příšerné fantazii mělo ten následek, že se mně udělalo zle. Husí krky mezi pojistkama. Vogo.

Neměla sem na něho nervy, tak sem mu řekla, ať si sbalí svoje fidlátka, a ať mně tam zrušijó tu smlouvu, že na to kašlu. Fakt sem na to neměla sílu. Ale mně o tu kabelovku vůbec vlastně nejde. Hlavně že mám net. A už nikdy, přísahám, nikdy, se nedám do řeči s ňákým dýlerem. Never more. Protože to dycky jenom průser značí.

S kouřením je pořád problém, jen tak se toho nezbavím, ale aspoň sem to vydatně omezila.

Protože už se blíží konec zimy, musím konstatovat, že ptáci pohybující se v našem okolí sou buď strašně natvrdlí nebo přežraní. Dali sme jim do krmítka takovou kulu ze zrní, a ňákej rohlík, a voni furt nic. A to mají fakt pěknej domeček, né žádnou pověšenou flašku, ale hezky estetický krmítko. Furt tam nelozili, tak sem přikázala Hugovi, ať to krmítko přesune doprostřed balkónu. Po tomhle přesunu se ale taky nic nestalo, takže příště, vážení okřídlenci, si polibte řiťku.

Co mě zase nasralo..

Se jménem Beny zřejmě budu mít utrum. Zkurvení byrokrati mi nedovolí pojmenovat si svoje dítě. Normálně mně to hnulo žlučí, to je ale hnus !

Včera přišel Hugo dom, po projížďce na kole, a oznámil mi radostnou novinu, že je schopnej udělat kompromis, a dítě pojmenovat Ben, nikoliv Benjamín, jak sem chtěla. Řekla sem teda, že mezitím, co si to tak hezky připravil, sem dospěla k variantě jména Beny. A kupodivu sme se na tom shodli, což mě fakt překvapilo.

Včera sme s Laurou ale na to narazily, a Laura říkala, že takový méno mně nikdo nepovolí. Dneska se mi to vybavilo, a dala sem se do hledání, jak to s povolováním jmen vlastně je.

Zjistila sem, že existuje seznam povolených jmen. Ten samozřejmě neexistuje v Americe, tam si můžou dávat jména jaký chcou, ale tady si vesele komunisticky jedeme podle seznamu. Existuje teda seznam povolených jmen, který sepsala jakási doktorka Knappová. Seznam povolených jmen není uvedený na internetu, jak se dalo čekat. Takže bych musela na úřad, aby se mi podívali, jestli je to moje jméno povolený, což není. To vím určitě.
Pokud není jméno povolený, tak vás z úřadu pošlou za soudní znalkyní, což je - světe div se - doktorka Knappová. Jediná v ČR. Doktorka Knappová se podívá (za poplatek zhruba tisíc kč) jestli je varianta takovýho jména používaná v nějaké jiné zemi. Když ne, máte smůlu.
Na diskuzi sem vyčetla, že někteří jedinci se nedočkali schválení jména Henrietta, nebo Marie-Luisa, mohla to být jedině Marie Lujza, a ještě bez pomlčky.
Nedělám si naděje, že mi někdo povolí jméno Beny. Takový jméno totiž samostatně neexistuje, ani v jiných zemích ne. Akorát mexická podoba toho jména je Benny.

Zaráží mě ale, že zatímco se vesele cpeme do Evropy, náš český kalendář je tak trapně zaostalý, a o tom, jak se bude moje dítě jmenovat, rozhoduje jediná osoba v celé ČR, doktorka Knappová. To je velice povzbuzující.

Neříkám, že by se do našeho kalendáře měly hned cpát jména jako John a Mike, pro začátek by stačilo kdyby se vyřadily jména jako je Věnceslav, Herbert, Kvido, Slavoj, Medard, Liběna, Augustýn, Jarmil a podobně...

Co mě naprosto dorazilo, je existence jména Perla. Svátek má 12.2. Takže zatímco dítěti můžu dát jméno Perla, a zadarmo, tak svýmu klukovi nemůžu dat jméno Beny. No to je hezký.

Zjistila sem, že si můžu vybrat mezi těmato jménama (obsahující Ben):

Beneš, Benito, Benitto, Benjamin, Benjamín, Benno, Benny, Beno, Ruben :o)

Benjamin a Benjamín zůstavají ve hře, pokud se mi nepodaří přelstít nebo podplatit někoho ohledně jména Beny.

Ach jo, tomu se teda říká demokracie

Špekáčkování

Mám teďkonc zajímavý režim. Včera například sem vstávala v devět. V deset sem si šla zase lehnout (smrtelná únava). Odpoledne sem taky chtěla spat, ale nemohla sem, a tak sem to zalomila v osum večer, a to jenom díky tomu, že sem musela čekat, až usne Anička, jinak bych šla spat daleko dřívějš.
Dneska ráno sem se vzbudila, protože sem musela na hajzl (zase) a pak už se mně nechtělo spat. Takže od pěti ráno tady šolichám na komplu. Snažím se vymazávat a přesouvat soubory.
Taky sem si udělala čaj, a snažím se do sebe dostat rohlík, ale je mně z něho blbě. Hlavně jak se dostane do reakce s čajem. Po ránu nemůžu vůbec jíst. Absolutně ne. Ale když už musím, jako teď, tak mám na rohlík a jemu podobný, závratnou strategii, a ta spočívá v tom, že si rychle kousnu, a rychle a hodně to zapiju čajem. Ale teď sem se ňák zasekla na tom, že rozmáčený rohlík nemůžu polknout, protože je to tak strašně hnusná hmota, že mně to do očí tlačí slzy. Nechápu, jak kačeny můžou žrat rozmáčený rohlíky. Kačeny sou prasata.

Včera sem šla k Lauře na zahradu. Teda - na zahradu její mamky, Laura tam občas tráví víkendy. Laura vymyslela, že si jako budem opíkat špekáčky. Schopně sme rozdělaly oheň, z čehož máme vždycky strašnou radost. Špekáčky byly skvělý. Né jak ty, co sme měly minule. Z těch minulých vůbec nekapal tuk a divně se kroutily. A byly strašně hnusný. Laura mě nutila lámat dřevo, mně se vůbec nechtělo, chtělo se mně akorát tak spat. Tahala sem teda z hromady dřeva klacky, skákala sem na ně, a křičela sem na Lauru:
"Víš, co sem teď napsala?"
"Né, to nevím. Měly sme vzít piva."
"Sem si vzpomněla třeba jak sme jely do té Prahy, a neměly sme ty peníze..."
"Heh, to bylo super..."
"A taky jak sme vyhodily ty šlukovky z okna ve vlaku."
Laura si křečovitě dala prst před pusu. "Neječ, nahoře je mamka. Okopává zahrádku."
"Já vím." Trhla sem ramenem. "Však sem neřekla, že sme vyhodily trávu, ale šlukovku. Pochybuju o tom, že tvá mamka ví, co je to šlukovka."
"Nó, to asi neví." Smála se Laura a poslala mě nakrájet špekáčky, že to doláme sama. Při krájení sem rozváděla svoje vědecký teorie, takže než sem udělala špekáčkům ježčí frizůru, oheň nám jaksi vyhasl.
Hned nato přišla Lauřina mamka, které sme slíbily, že si může taky jeden špekáček upíct, ať z toho života taky něco má. Dozvěděly sme se jak sme neschopný, že neumíme rozdělat oheň. Dívaly sme se na doutnající popel, a Laura jenom mávla rukou: "Dyť to vůbec není důležitý."
Když sme oheň nahodily zpátky, zase sme dostaly spoustu užitečných rad, jak napíchnout špekáček, jak držet klacík, jak opíkat ("hlavně ho nedávejte přimo do toho ohně, tam se vám spálí, nedávej ho tam, no tak...to tady říkám zbytečně"). Prostě zážitek. Tak dlouho hlídala naše špekáčky, až si spálila ty svoje. Načež začla skučet, že ty spálený nechce, a že by radši ty naše.
"Jaktože je máte takový hezký?" Nechápala.
"No my si je umíme upíct." Řekla Laura.
"...je nestrkáme do ohně, jako někdo!" Rýpla sem si.
U Laury mají nejlepší naložený okurky na celým světě. Pochválila sem je. Lauřina mamka řekal, že mi dá recept.
"Obávám se, že to bude naprosto zbytečný." Smála sem se. "Já totiž nikdy okurky zavařovat nebudu."
Zavařovací žena udělala vyděšený výraz. "Ty nezavařuješ?"
"Ne." Kroutila sem hlavou. "Nikdy sem nezavařovala a zavařovat nebudu."
"To seš ale špatná hospodyňka." Pokárala mě.
Trhla sem ramenama. "Za to může nedostatečný technický pokrok. Už dávno za nás všechno měly dělat stroje. Samo by se vyžehlilo prádlo, nádobí by se samo naskládalo do myčky, samo by se uvařilo, samo by se uklidilo. Po podlaze už dávno měly jezdit takový malý stroječky a robotci, kteří za nás budou uklízet a píglovat."
Žena jiné generace na mě hleděla jako žena z jiné planety. "To by tě přece nebavilo." Hodila do placu argument.
Laura se rozesmála. Vzpomněla sem si, jak sem jednou přišla k ní na návštěvu, a Laura mi rozzářeně hlásila: "Poď do pokojíku, můžem si tam dokonce sednout, proházela sem uličku k posteli."
Lauře se totiž po zemi věčně válelo oblečení, ale to byly fakt závěje, mezitím čokoládový bonboniéry, uschlý růže, časáky, fotky... Strašně se mně to líbilo. Jestli někdo o úklidu mohl říct "sranec na věc" pak to byla ona.

Potom teda Lauřina mamka odešla, i se svýma generačníma rozdílama, a my sme u ohně strávily celý odpoledne a vyplnily sme to kecama typu:
"Napadlo by tě, že Robbie Williams je teplej?"
Laura: "No vzhledem k tomu, v jaké skupině začínal, tak jo."
"No jo, pravda, pravda, to mě nenapadlo."
"Bože, hrozná skupina." Kroutila hlavou.
"Ché, od někoho, kdo poslouchal New Kids On The Block to teda fakt sedí."
"To já sem neposlouchala." Smála se.
"Ale jo, to teda jo."
"No tak dobře, no... to už je ale dávno." Píchla mě klackem do ruky.
"A taky si poslouchala Pet Shop Boys." Připomněla sem.
"A tys poslouchala Orlíky."
"To poslouchal každej." Bránila sem se.
Tak sme rýpaly klackama do země, přežraný z mastných špekáčků, a trumfovaly sme se, kdo kdy poslouchal horší věci. Zvítězila Laura s Vanillou Ice.

Na blogu Leni ze Sevilly sem se dozvěděla, že mezi blogerama frčí módní vlna focení pozadí počítače a následný vložení na blog. Protože nesmím zůstat "out", tak tady to je. Na Leniny futuristický hodiny to teda nemá, ale to mě vůbec nevadí.

No jo, Benjamin Kowalewicz. Moje múza, energie, inspirace.

Když se nám tady ten kompl pokazil a Hugo ho nesl do práce, tak sem se potrhle šklebila, protože mně bylo jasný, co se jako stane. Hugův spolupracovník, který nám pořád spravuje počítač, je za á geniální na opravu počítačů, za bé fašista. A to jako vážně. Ve svým věku skoro šedesáti let pořád hajluje, pouští Hugovi fašistický pochody a Hitlerovy projevy, a myslí si, že tady vybuduje ňákou třetí říši, nebo co. Takže nám opravil kompl, pustil to, a teď na něho vybafla ta moje tapeta. Málem z toho dostal infarkt, začal ječet : "Co to je? Co to je? Všichni poďte sem, poďte se na něco podívat!" Načež Hugovi cvakla prdel, protože už tušil, že je zle. Seběhli se chlapi z celé dílny, a velká sranda. Hugo vysvětloval, že ta tapeta jeho není, rozhodně né, ale že je ženy, blá blá blá.... stejně se z toho nevysekal. Celej den pak se mnou nemluvil. Ale tentokrát sem za to fakt nemohla. Fakt né.
Fašistický kolega utrousil něco jako: "Tohle za nás nebude." (velice znechucený smajlík velice znechuceně obracející oči)
No, tak menší historka, když už sme u těch tapet.

Anja včera vypila worcestrovou omáčku. Celej den to z ní neuvěřitelně táhlo, naštěstí se nic nestalo. Dneska už tady zas vyjídá ledničku.

Možná že dneska bude hezky, tak pudem se Simou někam ven. Se ale eště uvidí.

Problém s Benem

Musím říct, že mám dost podstatný problém. S Benem. Myslím s tím jménem. Já vím, já vím, že je na to eště brzo, a že se to nemá, dávat jména takle brzo, a tak dál... ale co se má a nemá mě nezajímá, musím o něm mluvit (je jasný, že to bude kluk, vo tom žádná), a přece mu nebudu říkat "plod". Hugo se mě neustále snaží rozhodit hláškou, že Ben se jeho dítě menovat rozhodně nebude, a jestli jo, tak ho neuzná za svoje. No to je ale jeho problém, tím se nebudu zabývat. Koneckonců to budu já, kdo bude v porodnici na příjmu v křečích vypisovat formulář se jménem dítěte.
Takže první možnost je Benjamín. Jméno Benjamín voní jasmínem. Pro dítě dobrý, úžasný jméno. Ale nemůžu si ňák představit, že Benjamínovi bude čtyřicet, bude to jaderný fyzik, nebo právník, a nevím nevím, jaký si s takovým jménem získá respekt. Pokud ale bude umělec, bude jméno Benjamín v pořádku. To si představit umím.
Další možnost je Benjamin. To je taky dobrý, ale lidi sou zvyklí na formu jména Benjamín, a tak by to furt pletli a chudák Ben by musel vysvětlovat, že je "Benjamin s krátkým" což mu nepřeju. Navíc by mu taky mohli říkat Bendžemin, a to teda nezkousnu.
Dále je tady možnost zajít na matriku a vydupat si prostě jméno Ben. Jenomže to zní samo o sobě... nic moc. Takový odfláknutý, jak když padne rána z pistole.
V noci mě pak napadlo (beru to tak,že ke mně promluvil "plod"), jméno Beny. To je hezčí. Je to krásnější a měkčejší než Ben, je to kratší než Benjamín a roztomilejší. Hodící se jak pro dítě, tak pro dospělýho jedince ať už bude cokoliv. Prozkoumala sem stránky matriky. Beny se u nás v ČR oficiálně nemenuje nikdo. Benjamínů je asi třista, Benjaminů dvěsta, Benů sedum. V občanským kalendáři je ale jenom Benjamín.
Beny je zatím můj favorit. Je to dobrý jméno.

Uvidíme, ňák to dopadne. Třeba to těhotenství nedopadne. To je taky možný. Ale jednou tady je, a proto musí mít jméno. Od začátku.
Za dva týdny bude zlomový okamžik, Benymu naskočí srdíčko. Už teď je to dítě magický, jeho vznik se počítá oficiálně od 7. 2. Zrovna bylo zatmění měsíce. Sedmička je moje celoživotní magický číslo.
Ovšem oficiální výpočet je jedna věc, ale kdy se to stalo doopravdy, to je věc naprosto odlišná. Takže já nevím. A je to jedno.

Věci po Aničce sem všechny vyházela. Nedávno. Škoda. Takže se kdyžtak budu muset vrhnout na sekáčový nákupy, ale na to mám času milijón. Nerada nakupuju. Jednou sem byla nakoupovat na Anju ňáký věci, v Tesku. Kromě mě tam ještě byla ňáká matka, co měla v kočárku děcko, strašně dlouho stála u stojanu a prohlížela bodýčko. Protože sem byla široko daleko jediná živá bytost (prodavačky samozřejmě nehrozí), tak ke mně přišla, ukázala mně žlutý bodýčko s červeným medvídkem a ptala se mě, jestli mi ten model připadá "dost klučičí". Ze začátku sem ten její dotaz vůbec nepobrala. Tak se mě zeptala, jestli nebude trapný, když kluk bude mít takovýhle bodýčko. Něco sem jí odsekla, a utekla sem. Takový křupanský starosti!
Benyho budu klidně vozit v červeným kočárku, a klidně mu oblíknu růžovou mikinu. Nevím, co by na tom koho mělo rozčilovat, sou to jenom barvy.

S Hugem sme udělali flétní nahrávku. Zní to strašně. Navíc sem původní písničku musela mít puštěnou v jednom sluchátku, takže sem blbě slyšela hudbu, a blbě sem slyšela svou flétnu. Výsledek je, že mi semtam ujede rytmus. Hugo to neslyší, ale já o tom vím, a je to nasírací. Pustila sem si Jethro Tull, abych viděla, jak to s tou flétnou dělali, ale Džetrotuli mají za sebou celej orchestr, takže tam se flétna v pohodě vejde. To je něco úplně jinýho než potřebuju zkoumat. Už teda nevím.

Vyčišťuju tady počítač, protože brzo dostaneme novej. Je to těžký, nemůžu si ani pořádně zálohovat žádný věci, protože disketová mechanika nám nejede, a vypalování je jakýsi pojáchaný, takže věci, který potřebuju přesunout, si posílám mejlem. Většinu ale mažu. Jarní úklid počítače.

Včera sem vykouřila jenom dvě cigára. Fakt se snažím.

Jak to pokračuje...

Takže, jak to pokračuje. Zařekla sem se, že už žádný debilní blbý hloupý testy dělat nebudu, vopravdu ne. Jenomže Hugo mi dva koupil, no a když už sem to měla doma, tak co, že jo. Takže v pátek ráno sem otestovala, a byla tam. V limitu slabá stínová čárka, tak sem si zase říkala: fuck fuck... a šla sem se eště vyspat, a když sem teda po vyspání přišla ráno do kuchyně, ani sem nemohla věřit, že koukám na ten stejnej test, čára tlustá jako dálnice. Daleko líp viditelná než první test. Takže je to jasný. Objednala sem se teda k doktorce, řekla sem, že mám pozitivní těhu test, a že chcu na kontrolu. Sestřička mi velice gratulovala, poradila mi, co jíst a nejíst, jak se chovat, jaký vitamíny koupit a tak dál, a objednala mě až na konec března, z čehož mi docela spadla brada. Na druhé straně aspoň tam nemusím lozit zbytečně mockrát, je pravda, že teď by tam stejně nic moc vidět nebylo. Krev na zjištění těhotenství neodebírají, na to sem už zvyklá z minula. Takže mě to vlastně ani nepřekvapilo.

Od Huga sem dostala růži, krásnou růžovou, neboli emo kvítek. :o)

Samozřejmě už sem to rozkecala všude možně, jelikož sem huba, svoje emoční výbuchy absolutně nemám pod kontrolou. Akorát to velice dlouho a dokud to pude, budu tajit před Jájou, protože jí to fakt nechcu říkat, to bude krutý. Bude mě nanávidět, ale s tím já nemůžu nic dělat. Řekla sem to Lauře, co mám s tou Jájou dělat, že to určitě nedokážu zatloukat dlouho, protože mě v nejbližší době budou chtít vytáhnout na ňákou spářku. Laura řekla, že se mám vymluvit na ňákou virózu, potom ale dodala: "Jenomže tobě nikdo nebude věřit, že kvůli viróze nepudeš do hospody."
Ale nenechám se tím otrávit, mám teď co dělat sama se sebou. Od včerejška je mně fakt dost blbě, bolí mě břicho, hlava, oči... si připadám jak kdybych trpěla horším stupněm kocoviny. Kouřit se mi ani nechce, což je pozitivní věc, aspoň se to rychlejš odnaučím. Zato unavená su, že bych prospala život. Nebo aspoň to těhotenství. Pokud možno bych teď chtěla usnout a vzbudit se až porodníma bolestma. To by bylo super.

Čtu knížku o Robbiem Williamsovi. Né že on samotný by mě nějak krutě zajímal, osobně si myslím, že on teda moc tvůrčí osobnost není, a že měl spíš dělat v kabaretu než zpívat. A to nemyslím zle, to prostě tak je. Ale knížka je napsaná dobře. Daleko zábavněji než ta od Stounů. Ale taky byl nešťastnej. Já sem dycky trpěla ňákou takovou představou, že když je člověk slavnej, dělá to, co ho baví, vydělává si tím, má obdiv, a uznání ostatních, a ví,že je v tom fakt dobrej, tak přece musí být šťastnej. Jenomže pravda je asi taková, že člověk, kterej si na slávu zvykne, už to bere jako obyčejnou práci, protože třeba ani jinou nezná, a tak může být úplně stejně nešťastnej, jako obyčejný smrtelník.
Si pamatuju, jak sem se strašně smála, když na koncertu v Praze Gerard Way zkopal z pódia ty debilní plyšáky, byl kolem toho strašnej poprask, fanynky plakaly...a na svoje blogy psaly roztrpčený články a úvahy o tom, proč to udělal. :o)) Úplně vidím tu situaci, kdy týpek úplně niterně rozervaný vyřvává svou vykořeněnost, rozkolísanost, frustrace - a kolem hlavy mu lítají plyšoví Pokémoni. To fakt nikomu na náladě nepřidá, to je jasný.
Mimochodem - mě by ani v té nejkrutější pubertě nenapadlo hodit při koncíku na pódium plyšovou obludu. Co si ty holky jako myslí, že tím zmůžou? Že si kapela vesele posbírá po koncertě plyšáky, a vystaví si je v hotelu? Hm, no nevím....

Taťka mi oznámil, že se snažil udat jakýsi moje psaní v ňákým nakladatelství. Naštěstí o to nikdo nestojí. To fakt není nějaká falešná moje póza skromňáka. To by bylo učiněný neštěstí. Protože jakmile se člověk něčemu uváže, na něčem začne vydělávat, ztratí svobodu, úplnou svobodu psaní, něco vyjádřit, a rozmyslí si každý sprostý slovo, který by normálně napsal. Nic pro mě. Na to mám svý psaní moc ráda. Není nic moc a je o ničem, já vím. Ale je moje, a mě baví. A to je celý, co potřebuju ke štěstí. Navíc se nedokážu takle exhibovat za prachy. Nevadí mi to absolutně dělat zadarmo na blogu, ale něco napsat, něco smysluplnýho, aby to šlo ze mě, dat do toho všechny myšlenky, pocity... a pak podepsat smlouvu na x výtisků? Uf, to musí být peklo.
Absolutně dobře to vyjádřil Ben, když se ho ptali, jestli je šťastnej, když všichni lidi na koncertě zpívají jeho texty. "Když ten text napíšu někdy ve čtyři ráno v úplným zoufalství, protože nemůžu spat, a pak to zpívá celej dav, tak se cítím znásilněně."
To je úplně přesný.
Si nedovedu představit, že bych vydala třeba nějakou knížku, a pak bych to vesele rozdala po pracovišti, ať si kolegové počtou. Bych pak chodila kanálama. Když sem někomu řekla, že něco píšu, tak hned chtěl samozřejmě ať mu to dám přečíst, ale než bych někomu dala všechny svoje povídky nebo Blbý rána, to už bych rači ožralá a nahá tančila na baru.

Od mamky sem dostala ňáký časáky, prohlašuju Rytmus Života za trapas roku. Ty články tam.. to je opravdu kvalita. Kdo to píše? To si jako dělají prdel...?
Byl tam jakýsi článek o České Miss, nebo jak se to menuje... to vůbec nesleduju, ale aby ty zkurvený barbíny, co mají nasraný v hlavě (ale všechny studují práva), vodily po pódiu gepardy, no to mohl vymyslet jenom pičus nejtěžšího kalibru. Chudáci zvířata. To sem fakt nepochopila.

Včera večer se stavila Sima, že musíme oslavit to moje těhotenství. Donesla si víno a kolu, a slavily sme. Teda - Sima slavila, abych byla přesná. Já sem vypila jenom decku vína, dala sem si poslední cígo a pak sem žrala křupky a zeleninový salát. Sima vypila zbytek flašky, na kolu jaksi zapomněla. ožrala se a opět sem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí z intimního života této osoby. Smála sem se až sem nemohla, píchalo mě v břichu a zeleninový salát mi lítal z pusy.

Snažím se žít zdravě, takže skončily moje snídaně ve stylu energy drink, kafe, cígo. Dneska sem si uvařila čaj Earl Grey, a dokonce sem posnídala rohlík s ořechovým sýrem (President, mňamy, nejlepší). Dlouho se ale ze snídaní radovat nebudu, jenom co začnu blít, mám po srandě. Dneska sem si pro jistotu udělala další test, no už není o čem pochybovat, to je absolutně jasný. Furt tomu ale nemůžu věřit. Jo, ale co je úplně nejhorší - jak strašně bych si zapálila. Ale moudře sem včera odevzdala cigára. Kdybych je tady měla, už bych kouřila. Představuju si tu reklamu, jak tam skáčou ty zběsilý receptory, co se živí nikotinem. No, to mám asi teď v hlavě. Nic moc.
Chlast mně zatím nechybí.

Pošuk v šoku

Hurá sláva, už máme zpátky náš zatoulanej počítač, kterej už je spravenej, dá se na něm psat, jede i myš, a co je nejhlavnější - jedou videa. Což sem hned oslavila tlemením na YouTube, tématický okruh Reuben, Enter Shikari, Test Icicles, Good Charlotte a Offspring.

Jedeme dál, za událostma uplynulých dní. Moje hlava začla být zmítaná chaosem v noci z pondělí na úterý, kdy si to chudák sama sobě zavařila, a kdybych tušila, co zase vymyslí, zakážu jí veškerou aktivitu, i atraktivitu. No, tak jo, to druhý nehrozí. Takže z pondělí na úterý se mně zdálo, že sem si dělala těhotenský test. Ale ty moje sny, no... tak sem si s tím hlavu nelámala. Protože su bordelář, a to tak ňák ve všem, a když se rozhodnu těhotnět, tak nelozím na diskuzní fóra, abych tam informovala o svojí ovulaci, ani nevypisuju, jaký mám stavy před očekávanou menstruací, zkrátka je mi to velice jedno, navíc teď sem se zase rozhodla nesnažit se, protože je přede mnou vidina jara a léta, a vůbec, a to bych chtěla strávit se svýma novýma růžovýma teniskama, a pokud možno netěhotná. Děkuji.
Takže sem taky usoudila, že když bude Anja jedináček, nespadnou kvůli tomu americký mrakodrapy, a už už sem si plánovala letní vysedávání na zahrádkách u piva. Zkrátím to. Nahlídla sem teda do svého ženského deníčku a zjistila sem, že termín, kdy sem měla být menstruační monstrum už jaksi vypršel. Pod tlakem toho divnýho snu, a neblahýho pocitu, sem teda vytáhla z tajných zásob těhotenský test, a dala se do testování. Na proužku se utvořila jedna čárka, a nic. Hurá jupí. To netěhotenství značí. V tom případě mi došlo, že si musím zajít pro antykonty prášky, a tak sem volala do ordinace Mudry, abych se objednala, ale nikdo to tam nebral. Hm... šla sem do kuchyně vyhodit jakýsi papírek, a z koše na mě tlemily ty pruhy dva, což nebylo fér, vzhledem k tomu, že s nima nikdo nepočítal. Nenechala sem se tím ale přivíst do ňákých rozpaků, nebo rozpuků, protože tady je namístě říct, že všechny těhotenský testy, co sem si kdy v životě dělala, mi trochu pozitivní vyšly. Né moc, ale kdo tam chce tu druhou čárku najít, ten ji najde. Jenomže jak sem tentokrát měla poznat, co jako je zase falešný poplach, a málo viditelná čárka, nebo ta čárka už byla moc viditelná... ? Udělala sem teda test ještě jeden. Čárka byla vidět míň. Chjo. Nějak sem si to nedokázala přebrat, mozek se mi smrskl na rybí kapacitu. Je mně v podstatě jedno, co příde, a jak to dopadne... kdybych těhotná byla, no tak bych byla, nebudu říkat, že by to nebylo fajn, sem přece jenom ženská ovládaná reprodukčníma hormonama. No ale kdybych nebyla, tak ta svoboda !
Večer se stavila Sima. Řekla sem jí o testu. Podívala se na něho, řekla, že to je ale absolutně jasný, že su těhotná, a taky mi řekla, že su kokot, protože s kým ona bude trávit svoje "světové léto", jak si naplánovala. Poradila mně, ať si udělám test příští den ráno, že budem chytřejší.
Hugovi sem to samozřejmě vyzvonila, jelikož neumím držet hubu, mně to prostě nejde, se tvářit jako nic, a na okně sušit těhotenský test, a průběžně chodit kontrolovat, jestli ta čárka je vidět hodně, nebo málo. No, musím říct, že je vidět hodně dost, i z dálky. Nic. Přesunu se teda k středečnímu ránu.
Test nachystaný, akce! No a... čárka slabá. Nasrala sem se. Opravdu jo. Zařekla sem se, že už za žádnej blbej test neutratím ani korunu, a ať mi všechny těhotenský testy na světě políbí prdel. Ach jo, já s takovou vědeckou duší, sem v takových rozhodných chvílích odkázaná na jakýsi lakmusový papírky, na kterých člověk zcela nevědecky pátrá, jak moc viditelná je čárka. Ale tak fuck! Ve 21. století, kdy lítáme na měsíc, žádný věděc nemůže kurva vyvinout nějaký spolehlivý test, aby ženská zjistila, jestli je nebo není těhotná, když to potřebuje vědět hned teď?
Takže tak skončily moje pokusy. Kdyby se v lékárně prodávala sada na zjištění HCG z krve, tak bych si ji koupila, doma bych si vklídku vědecky odebrala krev, a hned bych věděla, na čem su. Jenomže v lékárně nic takovýho neprodávají, asi si myslí, že sou lidi neschopní si sami odebrat krev, nebo co. No, pravda, sou. Ale pro nás, pár vědeckých ušťouraných jedinců by to byla super věc.
Tolik o těch zasraných testech, v nejbližší době, hodně dlouhé době, si nic takovýho nekoupím. Z mýho testování můžu tak maximálně usoudit, že těhotná být můžu a nemusím, což bych si bez testování mohla myslet taky, a levněji.

V pondělí mi vypršela lhůta, do kdy sem měla vrátit knihy. Takže včera sme se se Simou vydaly do knihovny. Já zalepený a zamaskovaný defekty na knihách, scvaklou prdel, nachystaný "cute and sweet" výraz, spoustu výmluv a omluv. Naštěstí sme jely autem, Sima vzala zase tourbus - Blackboye, a už sme valily. Její auto má fakt rozměry mikrobusu, vůbec nechápu, jak s tím může parkovat. Nahoře u knihovny mi ale předvedla, že s tím zas tak slavnostně parkovat nemůže, protože sme se motaly po parkovišti půl hodiny, než zaparkovala aspoň tak, abych mohla vylízt ven. Už to vypadalo, že mi řekne, ať vylezu kufrem.
V knihovně mě čekalo překvapení - neobsluhoval Satan, ale druhá knihovní žena, jak říkala Sima, ta je v pohodě, to se vůbec nemusím bát. Tak sem si vydechla, bohužel mi to ale nezabránilo v tom, aby moje hloupá osoba nevyvedla ňákou trapnost. U jedné knížky mi Anja vytrhla první list. Byly tam nalepený ty kódy knihovny a tak. Takže první list sem otrhala u vazby, aby to vypadalo, že druhý list je první list, a přelepila sem ty kódy. Vypadalo to celkem dobře. No, kdyby to někdo zkoumal, tak by na to přišel, ale štěstí je, že na zkoumání (ještě k tomu Bukowskýho) tam nikdo nemá čas. Druhá kniha už ale byla horší. Anja sundala ten průhlednej obal, ve kterým sou všechny knihovní knížky, naprosto ho zničila, a natrhla papírový obal knížky na zadní straně. Ještě do toho byl papírovej obal pěkně sežvýkanej.
Hodila sem knihovnici knížky na stůl. Měla sem připravenou řeč, jak mi dcerka tak trošku zničila ty knížky... a kdesi cosi. Jenomže se ve mně probudilo jakýsi temný Já. Dělala sem teda jakože nic. Hledala sem v peněžence pět korun, abysem zaplatila pokutu, a dělala sem,že mohutně hledám drobný, ale koutkem oka už sem viděla, jak knihovnice bere tu zničenou knížku do ruky a prohlíží ji, a prohlíží mě... a pak řekla: "Jaktože tam není ten obal?"
A já: "Jakej obal?"
A ona: "No ten průhledný obal, co mají ty ostatní knížky." Protože si nevšimla ostatních defektů, ňákej blbej obal mně mohl být ukradenej.
"Tam žádnej nebyl." Trhla sem ramenama.
"Ale byl. Jinak bysme Vám to nepučili." Zašklebila se.
Lhář. Sem normální hnusný lhář, což by nevadilo, kdybych to uměla. Lhát neumím, každej to na mně hned pozná, a já se sama před sebou stydím ještě hodně hodně dlouho potom. Krást taky neumím. Což není žádná ctnost, ale neschopnost přežít v bojových podmínkách.
Pučila sem si další čtyři knížky, a šly sme se Simou na pivo. Sima měla obavy, jestli je její kluk v pořádku, protože ho nechala doma s přítelem, a ten moc nevypadal, že by se o něho staral, spíš vypadal že spí. Malýmu křečkovi je rok, takže byla celá zkoprnělá, co se doma asi tak děje.
"Jako on si tam bude lozit, po posteli a po židli, když sem odcházela, měl v ruce tužku, jestli z té židle spadne, může si to zarazit do oka nebo do ucha. A já fakt nemíním mít dítě se skleněným okem."
"Nebo uchem." Dodala sem, načež sem se začla smát jako mozkovým nádorem postižený jedinec, protože vidina skleněnýho ucha mě jaksi neopouštěla, ani když sme vkročily do baru.
"Aspoň by ho nebolelo píchání naušnic, jenom bys mu tam nechala ve sklárně něco přiheftnout." Otřásala sem se svou vlastní vtipností.
Sima se snažila nebavit se hloupýma vtípkama na účet svýho dítěte, a tak mi řekla: "Jako - kolik že ti je?" A snažila se u toho vypadat moudře a uvědoměle, chvilku vypadala jak sova Jůla, ale pak se taky rozesmála, až se z toho musela vysmrkat.

Byl tady jakýsi kořínek nabízet kabelovou televizi, skoro sem ho chtěla vyhodit, ale ještě že sem to neudělala, získali sme čtyři měsíce sledování kabelovky zdarma. Jakože pak nemusíme se uvazovat žádnou smlouvou. Zas nějaká kampaň UPC. Ale příde vhod. Chtěl se vecpat ke mně do bytu, že jako spolu probereme nabídku, ale nejsu padlá na hlavu, abych do bytu tahala cizího chlapa, tak sem řekla, že to můžeme klidně vyřídit na chodbě a vypadal, že je z toho pěkně překvapenej, ale tomu zase tak nevěřím, přece si ho do bytu nepustí každej. Nebo jo? No, prostě měla sem jaksi dobrou náladu, protože sem zrovna mohutně hrála na flétnu, když zazvonil, a já sem myslela, že mně de nadat ňákej soused, takže když se z toho vyloupl dýler, byla sem eště ráda. No a jak odcházel, byl takovej úslužnej a milej a tak.. no dýler, tak sem chtěla být taky milá, a chtěla sem mu říct "Přeji vám pěkný den..." ale jak sem se zakoktla, tak sem řekla .. "Tak... dobrý den!" A když sem viděla, jak zmateně kouká, tak sem si řekla, že už to horší být nemůže a dodala sem: "Celý den." Opět sem se tomu zasmála, a zabouchla sem dveře.

Pro dnešek všechno, du se s Anjou dívat na Oggyho a jíst imaginární koláče, který Anja upeče.

Takový sme byly...Mladý a neklidný

Otevřela sem si flašku vína, a jaksi na mě vybaflo pár vzpomínek, a tak sem nějak sedla ke komplu a začla psat...

Sněží. Nechcu žít.

Včera nebyl nijak výjimečný den, žádný větčejší akce se neděly. Po obědě, který zůstal jenom v imaginární rovině, protože Anja nechtěla jest, sme se vydaly na sraz s Járou a Jenýkem. Vůbec se mně nechtělo nikam lozit, hlavně proto, že venku chumelilo jak sviňa, a když sem opouštěla naši vyhřátou noru, skoro sem brečela. Kdybych ale věděla, co bude následovat, vzala bych si pod bundu aspoň dvě žebra z topení, nebo aspoň ty rukavice.
Čtvrt hodiny sme s Anjou mrzly na zastávce. Ještě, že není venku protivná. Venku je Anja hotovej anděl. Drží se mě za ruku a ani nepípne. Protože si není jistá v kramflecích. Což mně vyhovuje. Pištící a vřeštící dítě, zmítající se na zemi, bych nechala na zastávce, a vesele bych si odjela autobusem směrem k lepším zítřkům.
Když sme se s Járou potkaly, a děcka na sebe radostně skočily, byla sem promrzlá jako sobí hovno. Radostně sem proto zamířila k nejbližší bejby kafárně, kam mě táhla vidina čaje s rumem. Ale Jára mě zarazila, že ještě musíme jet do domova důchodců, protože jí tam ségra, která tam maká, musí dat ňáký prachy. Důchoďák je pěknej kus cesty. A cestování sockou mě ani trochu nebaví. Konečně sme dorazily do domova oživlých mrtvol. "Tady bysem nedělala ani za zlatý prase." Řekla sem znechuceně.
"Já sem tady makala." Řekla Jára. "Dva týdny. Pak už sem nepřišla."
"To mě nepřekvapuje." Pokývala sem hlavou. Ani si vlastně nepamatuju, že by Jára někde dělala. Vzpomínám si akorát na brigošku, kterou dělala týden, a velice dramaticky potom v hospodě popisovala, jak musela odlupovat zvadlý listy z hlávek zelí.
Když vyfasovala prachy, namířily sme si to do cukrárny. Cesta byla příšerná, strašně foukalo, a protože severní vítr je krutý, za chvilku sem měla bolavý uši a ztuhlý prsty, Anja řvala, že je zima, byla celá zasoplená a po tvářích se jí koulely slzy, který si rozpatlávala po obličeji. Cukrárna byla ještě daleko. Jára vypadala, že je jí to jedno, a honila Jenýka kolem keřů. Vypadalo to, že se dobře baví. Když sem už začla frflat, tak se teda sebrali a chvilku to bylo nadějný, ale pak Jenýk zase utekl a Jára to považovala za děsnou srandu, a utíkala za ním, pak se mu zase někde schovala... ach jo. Než sme se doplazili do cukrárny, myslela sem, že se mi hlava rozskočí. Protože mně jak nafouká do uší, končím.
V cukrárně sem vypustila Anju do dětskýho koutku a konečně sem si dala ten čaj s rumem. A taky chlebíček, kterej byl strašně moc dobrej. Zavolaly sme Otovi, protože Jára furt kníkala, že ho dlouho neviděla, a ten za chvilku přišel, dal si kafe, a začal nadávat, že tam nemůže kouřit.
Mluvil o tom, že nemá práci, a je tak šťastnej, může si dělat co chce a nikdo ho nebuzeruje. Chci být taky nezaměstnaná, nejlíp celej život.
Jára nás informovala o tom, že bude zrušená vedlejší bowlingová herna, což mě nijak zvlášť nemrzí.
"A co tam bude místo toho?" Zajímala sem se.
"Bylo by boží, kdyby tam byl bordel." Zasnil se Ota.
"Stejně nemáš prachy, abys tam mohl lozit." Setřela ho Jára.
"No, já bych si tady sedl na zahrádku, a pozoroval bych kurvy, jak dou do práce." Měl to Ota hned vymyšlený.
"Jakoby těch bordelů tady nebylo milijón..." Prskla sem. "Proč vůbec nejsou chlapský bordely? Pro ženský? To je přece diskriminace!"
"Protože by tam asi nikdo nechodil." Řekla Jára. Děcka si vesele hrály v koutku, Anička rozhazovala hračky a Jenýk se šplhal na skluzavku.
"Jak můžeš vědět, že by tam nikdo nechodil, když tady nic takovýho není?" Krčila sem ramenama.
"Ženský by nechodily do bordelu." Řekl Ota s přehledem. "Ale dyť máš takový ty agentury na společníky. Dokonce sou agentury, který ti pošlou chlapa domů, ten ti spraví celou domácnost, a pak na to můžete skočit."
"Nic takovýho není." Protáhla sem xicht.
"Ale jo." Tvrdil Ota. "Mají tam databázi chlapů, vybereš si, koho chceš poslat domů na spravení kohoutku, třeba."
"Na to si můžu pozvat instalatéra." Namítla Jára.
"No jo, ale nebudeš mít jistotu, že instalatér bude mět vymakaný tělo..." Propagoval Ota tu svoji agenturu.
"...hezkej úsměv, a bílý zuby..." Přidala sem se.
"... nádherný ruce, jiskru v oku..." Vmísila se do toho Jára.
"... že bude chytrej, vtipnej, a bude konverzovat na úrovni.." Zasnila sem se.
"A že bude umět všechno spravit." Řekl Ota.
"A to teda bude muset být i dobrej v posteli." Řekla Jára.
"A taky musí být reperezentativní, kdyby sis s ním chtěla někam vyrazit." Připomněla sem.
"Chtěla bych mít prachy, abych si mohla takovýho objednat." Řekla Jára.
Zatvářila sem se nešťastně. "Ota kecá. Taková agentura neexistuje. Nevím, koho by tam zaměstnávali."

Když sme tam seděli asi dvě hoďky, dorazil Jářin chlap. Vůbec se nedivím, že si Jára chce objednávat džigola s opravářskou licencí. Kořeň je opravdu strašnej. A co mě sere ještě víc, je to, že dycky když se setkáme, tak ho Jára někam dotáhne. A já ho fakt nesnáším. Dycky se tváří, jakoby v naší přítomnosti šíleně trpěl, což je možný, že se to děje, ale v tom případě nevím, proč za nama lozí. Takže tentokrát tam taky seděl, vzdychal, jaká je to nuda, vypadal velice otráveně a chvilkama nám dával vyžrat, že sme mu nevymyslely lepší zábavu. Jenom sme se s Otou na sebe potutelně dívali. Já sem toho ale za chvilku měla dost, tak sme s Anjou zvedly kotvy. Chtěla sem ještě navštívit mamku s taťkou, ale protože mamka je nemocná, tak sme tam vůbec nepobyly.

Jak sem dorazila dom, volala Sima, že mně pošle Kerol na lekci flétny, ale já sem řekla, že na to fakt nemám, protože su docela vyřízená, tak sme se domluvily na dnešek. Hugo večer vyrazil do hospody, vrátil se někdy v noci, samozřejmě ožralej a smradlavej, pohádal se se mnou kvůli ňáké kravině, ale já už se na to nechytám, mně je úplně šumák, co on tady ve své pomatené ožralosti vyštěkává, tak sem povečeřela chleba se sýrem a šla sem spat.

Nemám žádnej základní nápad, co budu dneska dělat na oběd, a lednička toho taky moc nenabízí, no ale v nejhorším máme hranolky. Přemýšlím, jestli večer něco nepodniknu, ale do večera je ještě daleko... možná by to chtělo zajít konečně do Mersey, už si to s Laurou slibujeme pěkně dlouho.

Bláboly pošahané ženy

Včera sme se se Simou vydaly do kadeřnictví, aby mi okudlaly ty vlasy. Když sme přišly, v kadeřnictví bylo narvaný, hotovej blázinec, holičky řvaly, že jim nefunguje bojler a že nestíhají. Samozřejmě. To by bylo, aby něco pořádně fungovalo, když někam přilezu. Seděly sme teda na čekacích plastových židlích, já sem si prohlížela časák a vymýšlela sem, jestli si nechám do hlavy zakomponovat modrý pramínky. Sima tlemila kolem a na všechny zúčastněný měla kritický poznámky. "Divej na tu holku, dyť je jí patnáct, nechápu, že si dává melír !"
"Ale Simo !" Zaprskala sem. "Dyť tobě to může být úplně jedno."
"No ale bude mět úplně zničený vlasy."
"Ale tak - to ti taky může být jedno."
"Mně se to zdá zbytečný." Nedala se.
"Tak jí řekni, ať to nedělá." Obrátila sem oči ke stropu.
Ale Sima pokračovala: "Divej na tu babu, proč si nechává dat natáčky, když má na hlavě tři chlupy!"
"Simo!"
"Nó, to je hvězda první velikosti." Mrmlala. "A divej na tu kadeřnici, ta jestli tě bude stříhat, tak budeš mít účes přesně jako ta důchodka."
Hloupě sem se zasmála, protože sem ještě netušila, jak pravdivý to bude. Když už nás bolely prdele z čekání, holička konečně zahalekala: "Tak si poďte!" Zvedla sem se a hrnula sem si to k umývátku, ale babice mě hned zpražila: "No vysleč si tu mikinu, kapucu dolů, nó..." a hodila pohledem po ostatních přihlížejících, jakože jaký je to utrpení s takovýma lidma, jako sem já. Vyslíkla sem si teda mikinu, hodila sem ji po Simě a ta na mě vybafla: "Taky jí můžeš tykat!"
Nesnáším umývání hlavy v těch kadeřnických lavórech. Je to hnus. Měly přijít ale ještě horší věci. "No teda ale ty máš zničený vlasy!" Komentovala to babice, oznámila mi, že jim nejede bojler, a tak mi spláchne hlavu konvicí, načež mi opařila hlavu. Zmohla sem se na kvíknutí "To pálí!". Na to mi řekla, že jim nejede bojler. Pak mě odvelela na kadeřnický křeslo smrti, nacvakala mi do hlavy takový ty debilní skřipce, nechala mě tam potupně sedět a šla umít další důchodkyni hlavu. Se Simou sme na sebe dělaly přes zrcadlo rypáky. Pak se babice vrátila, aby mi rozčesala vlasy. To byl teda fakt porod. Protože mokrý vlasy mi prostě rozčesat nejdou, ani kdybych si na ně nalila olej. Chvíli se snažila, pak zařvala: "Ježiši Kriste!" a běžela pro nějaký přípravek, který mi nastříkala na hlavu. "Ty se nečešeš?" Zaútočila. Nevím, proč na mě v jednom kuse musejí být všichni tak hnusní. "Sem se česala, než sem šla semka." Řekla sem otráveně.
"No ale není to poznat." Smála se do řad publika. Hotový kabaretní komik.
Rozkudlávala mně vlasy, že sem myslela, že mi hlava uletí. Nadávala sem si, že sem nenavštvívila kadeřnický salón, kde sem byla dvakrát, pokaždý mě stříhal teplý kořínek, a bylo to to nejlepší ostříhání co sem kdy zažila. Mezitím, co mě stříhal, sme si ukazovali kérky, a vůbec mě neobtěžovalo si s ním povídat, naopak. A když mi dělal masáž hlavy, to sem teprv chcala blahem.
Babice mi teda zkrátila konečky za velice trapných poznámek o zničenosti vlasů, dycky objevila ňáký můj uhryzlý pramen, vyděsila se a vypískla: "Tady to máš úplně upadený!" A já: "Ne, to je jenom ustřihlý."
Při foukání sem ji upozornila, aby mi ty vlasy nepodtáčela a nesušila přes ten kulatej kartáč. Protože měla ale důležitější věci na přemýšlení (bavila se o tom, jestli k čočce na kyselo je lepší párek nebo volský oko), tak to jaksi nepobrala. Výsledek byl strašnej. Vypadala sem jak Salieri křížený s Drákulou. Zalepila sem dvě kila a mohutně sem se hnala na pivo.
Sima se snažila situaci bagatelizovat. "Dyť to není tak hrozný." Dívala se na mě soucitně a cukal jí koutek.
Výhružně sem vztyčila prst. "Běda ti, Simo, jestli ještě jednou budeš mít nápad s ňákým kadeřnictvím, běda ti!"

Zašly sme do baru vytočit lezby, což se Simě celkem povedlo, když nám lezbí osoba donesla pivo a Sima zahlásila: "Vsadím se, že je tam flusanec." Já sem se svou novou imidží neměla náladu na nějaký provokace, a tak sem se sesunula na židli, aby na mě nikdo neviděl, a dělala sem, že tam nejsu.

Dneska ráno si Anička v nestřežené chvíli pomalovala oči řasenkou, no...kdyby jenom oči. Měla černý pruh přes obličej. Robert Smith hadra. Pořád nám demoluje vybavení bytu, Hugo je nepříčetnej, že Anja neposlouchá, pořád na ni ječí... Hugo na neschopence je opravdu očistec. Po zralé úvaze sem dospěla k tomu, že ruším snahu o dalšího potomka, z mnoha a mnoha důvodů, ale největší důvod je ten, že sem velký srab na to, abych se dobrovolně uvrtala do devět měsíců trvajících těhotenských bolestí, případných nemocničních hospitalizací a do nejmíň ročního vězení v Alcatrazu. No jo, tak já toho Benjamína mít nebudu. Tímto teda společnost přijde o dalšího umělce, který světu nakope prdel, ale snad s tím můžu žít.

Včera se mi ozvala po dlouhé době Jára, že mě potřebuje nutně vidět, tak sme si daly na dnešek sraz, a zajdem někam s děckama. Neviděly sme se asi půl roku, akorát občas mi chodily mesy, ze kterých sem vytušila, že ji opustil borec, nebo ona jeho, nevím... a že se asi přestěhovala s prckem do Brna, což je super, budeme to mít k sobě blíž, a já tady budu mít další duši na páchání nepravostí. Život je zábavný, už aby bylo jaro!

Dopřekládala sem Aarons diary a konečně, hurá sláva, sem se dozvěděla, kde spí bedňáci a čím se živí. Kdybych to udělala dřív, nemusela sem se prokousávat nudnou Stouní knížkou. Jo, a to mi připomíná, že dneska odpoledne musím do knihovny, ty knížky vrátit, mám z toho osypky už týden. Včera sem ty knihy spravovala a lepila, ale není to o moc lepší. Sima říkala, že tam určitě bude ta hodná knihovnice, ale já vím, že ne, že tam bude Satan.

Ráno sem měla šílenou radost, že venku svítí slunko, ale nad mou optimistickou náladou se stáhly mračna, a momentálně sněží. Ty zkurvená zimo, jdi už do hajzlu!

Hugo udělal včera jakože valentýnskou večeři, která obsahovala hranolky a hamburgr. A v noci se poblil.

Světové akce

Včera sem odpoledne šla spat, a těšila sem se jak si velice vklidu užiju svoje noční, vlastně odpolední můry. Zdálo se mně, že sem ztratila empétrojku, a pak sem ji hledala mezi kopřivama. Třikrát mi zvonil telefon, ale na to se můžu tak dycky vykašlat, protože když už ho slyším, tak stejně tak rychle nemůžu mluvit, nebo něco řešit, takže takový telefény nezvedám. Jak bývá ve filmech, že někdo se v noci vzbudí, když mu zazvoní telefon, a hned do toho mluví, tak to je pro mě skutečně rovina sci-fi. Takže když sem se dostatečně vyspala (tu empétrojku sem samozřejmě nenašla), zjistila sem, že mám na telefonu jakýsi neznámý čísla, tak sem nevěděla, co s tím, a jedna mesa na mě vybafla : TO SU JA,SIMA. Tak sem jí zpátky volala na mobil, a ona že musíme jít k té holičce. A hned ! Že prý na mě dohlídne abych se konečně ostříhala.
Daly sme si sraz za deset minut před barákem, což sem pochopitelně nemohla stihnout, protože mě jaksi zase vcucnul internet.

Mimochodem - došel mi mejl od Vltava Stores, říkala sem si, hurá sláva, to bude zpráva, že už mi vyexpedovali to dývko. Mejl mi ale oznamoval, že u nich mám objednaný Scandalous Travelers, jeden kus. Kurva, ale to přece vím ! Žádnou jinou informaci to neobsahovalo, tak nevím, jak se na to mám tvářit. Vyčkám ještě pár dní a pak tam zavolám, co tam ti jarci vyváděj, to snad už není možný.

Taky mi došlo upozornění z knihovny, že mi brzo vyprší lhůta na vypůjčený knížky. To teda značí, že je budu muset jít vrátit. Strachem sem vykníkla, jako morče.

Vydaly sme se se Simou teda do kadeřnictví, kde bylo narvaný, a tak mě objednali na dnešek. Když sme tak ušetřily čas, zašly sme do baru na pivo. Frfňa je tam už pečená vařená, obsluhuje zkrátka furt, a ta druhá lezba není o moc lepší teda. Ukrajinská chátra, která to tam okupuje, taky není nic moc společnost. Né že bych byla ňáká cíťa, co se hospodskýho prostředí týče, ale mlátící se ukrajinci mi nepřijdou jako dobrá kulisa. Dneska málem rozsekali automat. Sima se zas dala do naříkání, jak na jaře přijede její matka, a bude u nich půl roku bydlet. "Já sem se těšila, jak na jaře budu dělat světové akce, a zatím ... budu pěkně v hajzlu. Víš jak to bude na hovno?"

Sima je na zhroucení už tři měsíce před příletem svojí matky do naší ubohé země, kde blbý humor a testosteron vládne. Zato já se těším. Protože přijede taky její brácha se svým přítelem. Její brácha je transexuál, dělá kabaretní vystoupení a v améru je hvězda první velikosti. A já mám teplý kluky ráda. Je s nima sranda, většinou sou chytří, s velkým kulturním rozhledem. A milý osoby. Navíc mě žádnej z nich nikdy neobtěžoval, což se o heterákách říct nedá. A od teplouše taky nikdy neuslyším stupidní větu : "Neznáme se odněkud?"
Těším se.
Simě sem předala noty pro Kerol na flétnu, který sem koupila. Podívala se do toho a říká: "Co to jako je, tady toto?"
A já: "No, to máš vysvětlený doby, na který se hraje. Dycky máš v taktu čtyři doby. Takže třeba čtvrtinový noty hraješ ta-ta-ta-ta!" Třískala sem rukou do stolu. Velice sem překvapila sama sebe, že tohle vím. To bych do sebe neřekla.
Sima zakroutila hlavou: "To se ten flegmoš nikdy nenaučí."

Daly sme teda piva, vymučily sme lezby trochou ječáku z džuboxu a vydaly sme se k Simě dom, protože sme vymyslely, že Kerol naučíme na flétnu hnedka teďka. Vzala sem si pro tenhle účel svůj nový hudební nástroj, který je nezaplivaný, nezhnilý a dokonce hraje všechny tóny. Vrchní díl drží sám od sebe a nemusím ho slepovat izolačkou. S Kerol to šlo dobře, líp, než sem si myslela. Myslím, že to pude. To prvotní nadšení z ní sice časem (brzo) opadne, no ale aspoň mně bude Sima platit ňákou dobu piva.

Dneska mně není nic moc, mám na bradě bolavýho jebáka. Musím jít vařit oběd a dělat takový ty zbytečný věci, jako je úklid kuchyně. Včera sme měly se Simou strašnej smích z kurzu Fly Lady. To je takový internetový kurz pro ženy, aby se dozvěděly, jak zefektivnit domácí práce, a ušetřily si tak námahu a čas. Název je příznačný, podle takových rad bych totiž lítala jak hadr na holi, ani bych se nezastavila. Úspěch kurzu spočívá v tom, udělat si neměnný harmonogram prací a striktně je dodržovat. Což si myslím, že může mít za následek jedině chování Rainmana. Jedna rada například zní: každé pondělí převlečeme postele. Hm, nevím jak ostatní, ale já teda rozhodně každý týden postele nepřevlíkám. Nebo jiná rada: žehlíme průběžně, aby se nám nekupilo zmačkané oblečení. Todlenc si jako představujou jak? Že po každým vyprání budu vytahovat žehličku? Bože ! Nebo: po umytí nádobí vydrhneme dřez, který následně opláchneme vodou a vysušíme utěrkou, což nám zaručí, že se k umývání nádobí budeme rádi vracet. :o( Jo? Fakt?
Dovedu si představit, že slabší povahy, navyknutý každý pondělí v jedenáct nula nula měnit povlečení, budou při odjezdu na dovolenou pod stan mlátit hlavou o šutry v neurotickým záchvatu.
Též sem ušetřila za kurzy "Nauč se říkat NE" a "Jak být sám sebou".
Mě by vážně zajímalo, kdo na takový sezení chodí. Neměli by todle spíš pořádat jako seance v blázinci?

Už víme, co je s naším zhrouceným komplem, prý to nejsou viry, ale úplně odvařená grafická karta. Takže nevím, co s tím dál. Jestli se ty soubory podaří zachránit, nebo né.

Ráno sem se dívala na film Benny a Joon, to bylo úplně boží. Hlavně Depp byl mega dobrej, což se o něm nějak ve Sweeney Todovi říct nedalo.

No nic, tolik moudra dneška, du dělat rizoto.

Čtečka karet a mořský želvy

Tak. Pořád přemýšlím, jak to vypiklíkujem s tím novým počítačem, jestli kupovat noťas nebo normální kompl. Skoro se ale přikláním k obyčejné krabici, protože je bytelnější. Navíc s noťasem stejně nikde běhat nebudu. Včera když sme usínali, furt mi to vrtalo hlavou, a říkala sem Hugovi: "Co to je, čtečka karet? To jakože to přečte mořský želvy?" Ha hááá ! Samozřejmě to vůbec nepochopil. Zato já sem se svýmu nablblýmu vtípku smála ještě dlouho potom.

Ráno sem zapla kompl, a je to fakt hrozná výhoda, nemuset ho restartovat dvacetkrát, aby se aspoň na chvíli rozjel. Jako ten náš zhroucenej. Sice měl dobrou kapacitu, ale co z toho, když při každým zapínání mně nervy tekly ušima. Achich, se z těch počítačů taky asi zhroutím. Jako bych nemohla mít nějakýho neškodnýho koníčka, třeba háčkování. Uháčkovat umím jenom kuličku. Což se hodilo, když byly v módě hakysaky, ale jenom na chvíli, protože po naplnění mojí skvělé kuličky čočkou si to našlo nějaký nedokonalý očko v mým úchvatným výrobku a při kopání luštěnina lítala vzduchem.
Takže - zpět k tématu. Ráno sem teda zapla kompl, a projela sem všechny oblíbený stránky, kde se samozřejmě v osum ráno nic ještě neděje. Ale udělalo mi radost, že na fórum BT přišel Jon (basák) a chtěl tam něco světobornýho napsat, a při té příležitosti omylem smazal jakýsi tématický okruh i s celou diskuzí, heh, za což se velice omlouval, a napsal něco o tom, že už dávají dohromady věci na novou desku, protože už TO konečně přišlo. Což mě donutilo se zamyslet nad tím, jak dobrej label asi musejí mět, když nemají nasmlouvaný termíny na vydání alba, ale můžou si dovolit čekat na inspirace. No, je to jenom dobře, pochopitelně. Takže sem pod to napsala ňákou úžasnou reakci, a chtěla sem to zakončit výkřikem : "Ať vás líbají múzy !" ale protože "Múzy" se menuje kapela chlapského složení, tak sem od tohoto zakvičení nakonec upustila.
Tolik z deníčku pošahanýho fanouška.

S Hugem sme měli dobrý zápichy s telefonama, poslední dobou. Minulej týden mu došla mesa, na můj mobil: STAVIS SE KE MNE PO PRACI? Zajímavé. Takže hned jak přišel, zeptala sem se ho, proč mu chodí mesy na můj mobil. A von že jo, že o tom ví, že mu psal kamarád, že prej mu vypaluje ňáký céda. Ale já sem ho chtěla chvílu vydusit, a tak sem mu řekla: "Jo? A proč ti kamarád píše "zlato"?"
A on: "Cože?"
A já: "No ta mesa zní: ´Zlato, stavíš se ke mně po práci?´ Co si o tom mám jako myslet?"
A on: "Tak to teda nevím. To mně psal kamoš, já fakt nevím, no tak... on bude asi pošahanej."

Tím sme to jako ukončili. Včera jak sem se chystala na nákup noťasu, tak sem si říkala, že případně budu platit kartou, jenomže neznám z hlavy PIN, ale mám ho v telefonu pod jménem David. Mám tam daný jakýsi vymyšlený číslo, a poslední čtyři čísla sou PIN. Podívala sem se teda do telefonu, jestli ho tam mám uložený, ale omylem sem na to číslo zavolala. Asi sem jako někoho prozvonila. Obouvala sem si boty, když "David" volal zpátky. Checht, ani mě nenapadlo, že moje smyšlený číslo je reálný. Pochopitelně sem to nevzala, ale Hugo se hned vrhl k telefonu, aby zjistil, proč to neberu, a s kým že se to zase nebavím. Poněkud mu ale ztuhly rysy.
"Kdo je David?" Zeptal se strnule.
A já: "Hé héééé :o)))" Z té situace sem fakt nemohla. Zavazovala sem si boty a otřásala sem se smíchem.
A on furt: "No kdo to je? Znám ho? Odkud je? Co chce?"
Jenom sem z toho měla smích. Pak na mě udeřil: "A kamoš mně neoslovuje "Zlato", to sis vymyslela. Já sem s ním mluvil, ptal sem se ho na to, a vypadal sem jako blbec!"

Momentálně sem dostala nadaný, že ještě nedělám oběd. Bylo půl desátý. V rámci zachování kliné rodinné atmosféry sem se zdržela komentářů a šla sem udělat nám, dospělým jedincům, smažáky a larválnímu stádiu dušenou zeleninu s bramborem. Posadila sem si Anju do kuchyně, pustila sem rádyjo, načež anja začla mohutně pištět, protože se jí nelíbí v židličce, ale já už na to nereaguju. Navíc nemůžu jinak, protože než by mně pobíhala pod vařícíma hrncema, to ať se rači zmítá v židli. Načež samozřejmě přišel Hugo, a spucoval mě, že Anja řve proto, že nesnáší to rádio, a že to mám okamžitě, ale okamžitě vypnout. A Anju odnesl do obyváku, aby tak netrpěla. Zašla sem do obýváku, slušně sem zasalutovala, a zařvala sem: "Pane, můžu si pustit rádio, pane?!" Načež mi Hugo řekl, ať si ty svý provokace nechám, a oznámil mně, že pudu odpoledne nakoupit. No jasně.
Tak mě napadá, kde jako ti chlapi berou takovou drzost, zacházet s ženskýma takle? Teď fakt nemyslím jenom Huga, to se stačí podívat kamkoliv. Ještě by se to dalo vysvětlit tím, že jim testosterony zatemňují mozek. Ale co je eště horší, sou všechny ženský, který si to nechají líbit - co líbit...skoro všechny si v tom libujou. Připomíná to stockholmský syndrom. Většina ženských je jako stádo slepic, nechali si nakukat, že jejich smysl života je uklizená domácnost, uvařený oběd, udělaný svačiny, vyžehlený košile, výchova dětí. A tak si podle toho jedou. Většina znesvéprávní ještě před svatbou, pak už je to totálně v háji. Přijdou o kamarádky, protože se musí věnovat manželovi. Opravdu, to už sem několikrát slyšela. To je argument jako noha. Jak jako věnovat manželovi? To jakože když čučí na fotbal s pivem ukotveným na břichu, a vykřikne "gól", tak žena k tomu pípne "ano", aby se necítil tak sám, v tom fotbalovým televizním světě? Ach bože ! Co je eště horší, je fakt, že ženský si ze své potupné domácí role udělaly koníček, zálibu největšího kalibru, a diskutují o tom, jak mají vybavenou kuchyň, a jaký mají domácí spotřebiče. To je stejný, jakoby se otroci na plantáži hádali, kdo má lepší motyku.
No a když se narodí děcka, tak zblbnou mega. Celý svět se scvrkne na plínky, kakánky, čuránky, blinkánky. Na internetu nekonečně vypisují svoje zkušenosti s těhotenstvím, píšou nekonečně trapný a nudný články o porodu. Kapacita mozku nula. Chlapi se smějou, že jejich ženy žvatlají a k obědu je zvou stylem: "Miuáčku, poď papat." Tohle někomu příde roztomilý, nebo směšný?
Sem asi blbá, a patrně to nechápu, nebo sem nepochopila, jak to na světě chodí, nebo mám ňákou mentální poruchu, či co. Ale copak to nikdo nevidí? Si připadám jak v Matrixu.

Né, že bych chlapy neměla ráda. Jenom nesnáším, když jim testosteron vytlačí ušima půlku mozku. Tu funkční.
A u většiny ženských, kdyby je zaměnili za Stepfordský roboty, si toho nikdo ani nevšimne. Zase otázka je, proč by to kdo dělal, když má doma stepfordský model Lajf.

Internetový závislák

Hugo je nemocnej, chytl od Anji střevní chřipku. Samozřejmě mám obrovskou radost. Chodí po bytě zabalenej v peřině a heká. Ale pohádat se se mnou stačil, to zas jo. Sem já to ale chudák ! Ke kadeřnici sem samozřejmě jít nemohla, protože Hugo vypadal velice nemohoucně, takže se asi brzo naseru, vlasy si ostříhám sama, a budu vypadat debilně jako Eda, pak si oba dva můžeme vzít naše stejný trička COMA a bude vymalováno.

Měla bych jít do knihovny, ale vzhledem k tomu, že Anja poničila dvě knížky, se tomu vyhýbám jak můžu. Hugo dělal ramena, že přece ta knihovnice nemůže být tak hrozná, tak sem mu řekla, aby ty knížky šel teda vrátit za mě. Řekl, že klidně, ale na to sem teda velice zvědavá. Prsit se umí každej.

Do Prahy přijedou R.E.M. V létě. Sou dobří, ale na koncík se vydávat nemusím. Ale strašně závidím všem lidem, kteří se někdy v blízké době dostanou na koncert svojí oblíbené kapely. No, já si eště rok počkám.
Vymyslela sem ale, že bysme s Laurou mohly jít do klubu na program "mini stage", což je večer, kde hraje ňáká začínající kapela, tuším každej čtvrtek. Ale Laura jít nechce, a tak nevím, s kým bysem šla. Sere mě to, a abych se uklidnila, namluvila sem sama sobě, že začínající kapely sou stejně všecky hrozný. Což je logický. Nikdo není dobrej jenom tak z ničeho nic, ze dne na den. Takže vlastně by to byla ztráta času. Laura chce jít do Mersey, no, sem zvědavá, jestli to bude o něco lepší než můj mini stejdž návrh.

Z nedostatku literárního vyžití sem navštívila některý literární servry, a zodpovědně můžu říct - to je hnus. Samý básničky, próza téměř žádná. Nesnáším básničky, nesnáším básníky. Sou to ukňouraní, nudní pozéři. Berou se tak strašně vážně. Úplně je na nich vidět, jak by si nejraději nechali vytetovat na čelo "Já jsem básník", jenom kdyby to nebolelo. Nevtipní, nemastní, neslaní - sráči.
A teď mi tady moje druhý já říká, že nemůžu přece všechny házet do jednoho pytle.
Ale můžu. Můžu si myslet co chcu, je to banda hňupů.

Mezitím, co sem tady tohle psala, sem se rozhodla, že nutně potřebuju novej počítač, protože tady ten je absoulutně v hajzlu - odmítám tolerovat to, že se nemůžu podívat ani na klipy a YouTube, nefunguje disketová jednotka, je pomalej jak ďas, no naprostý horor. A ten, co máme zavirovanej, už taky nikdy nebude "v oukeju", protože ten se opravuje průběžně jednou za dva měsíce. Buď se ho nepodaří nastartovat, nebo se seká. Navíc nefunguje disketová jednotka. A je jenom otázka času, kdy kixne úplně a naprosto se odkecá do počítačových lovišť. Jo, ještě mám noťas, ale ten plní víceméně funkci psacího stroje - na kterým nejde mezerník a myš. Takže prostě sem došla k závěru, že pořídit nový kompl zrovna v tuhle chvíli je na místě. Protože být úplně bez počítače, no to.... no to... to, proboha, na to ani nemyslet ! To už bych snad rači přestala chlastat, než tohle. Takže sem se vypravila do města, že jako pořídím nový noťas, i kdyby mě to mělo stát život. Vlezla sem teda s velkou nadějí do Datartu. Výběr tam měli docela slušný, ovšem po zhodnocení našich finančních možností mi přišel jako jediný přijatelný Acer. Bohužel byl bílej, a měl menší monitor než sem chtěla. Tlemila sem na něho a zkoušela, jestli se na něm dobře píše, a vymýšlela sem, jestli bude nutný si k noťasu pořizovat extra klávesnici - no pro mě asi jo. Nebo možná si zvyknu, nevím. Každopádně kolem mě byli čtyři prodavači, kteří se tam bezprizorně tetelili, ale ani jeden se mě nezeptal, jestli něco nepotřebuju. Což mě fakt nasralo, protože to, že člověk nemá oblek a tři mobily za pasem, neznamená, že nemůže mít zájem o kompl. Tady sem teda pohořela. Příště se na nákup elektroniky vypravím slušně ustrojená. Neb asi vypadám nějak blbě či co. Not looking fucking good.
Další štace bylo Tesko. Oddělení elektroniky mě maximálně tak donutilo plakat, protože tam měli dva kusy, oba nad dvacet tisíc. Veliký výběr a příznivé ceny. XD
Otočila sem se teda na kramfleku a šla sem si koupit do automatu kafe, abych vymyslela, co jako teď. Zbývalo dopravit se do prodejny repasovaných počítačů, ovšem měla sem takovej divnej pocit, že tam budu tápat marně. Zavolala sem teda taťkovi, a ten mi jenom potvrdil, že ta prodejna tam fakt už není. Řekla sem si, no to je konec, to je fakt tak strašnej problém sehnat v celým Brně solidní kompl? Přepadla mě naprostá panika. Běhala sem po městě a sháněla prodejnu s počítačema. Ještě jednou se mi to povedlo. Byl tam zase jeden takovej jedlej počítač, ale zase si prodavač nebyl jistej, jestli na něm pojede Windows XP, což jako byl pro mě podstatný problém. Takže zase nic.
Zašla sem teda aspoň do hudebnin, když už sem byla poblíž, že si koupím tu novou flétnu. Řekla sem prodavačovi, že potřebuju flétnu, tak mně jakousi předložil, ale já sem nevěděla, jestli je to ten typ, co potřebuju, protože sem nechtěla skopčáckou, a tady ta zrovna tak vypadala. Tak sem se zeptala, jestli má tahle flétna německý držení. Vyvalil na mě oči, a řekl: "Ta je barokní."
Hm, super, tos mně pomohl, kořínku. No nic, protože byla levná, řekla sem, že si ju teda vezmu, a při nejhorším se budu muset přeorientovat na německý prstoklad, kterej mně ale dycky dělal zle. Koupila sem ještě noty pro Kerol, protože to už sem taky slibovala pěkně dlouho, a už sem uháněla do New Yorkera ukořistit ňáký to perfektní tričko. Vzala sem si na vyzkoušení dvě, jedno s jakousi komixovou figurkou, a jedno růžový s zeleným signálním nápisem SUPER CUTE. Ovšem když sem to na sobě viděla, řekla sem si, že zas až takhle joudovsky vypadat nemusím, a trička sem zase vrátila.

Takže mise naprosto neúspěšná. Naštěstí mě asi zachrání brácha, kterej rozhodí sítě, a já tomu věřím, že komplík sežene, protože on dycky všechno sežene. (Kromě Scandalous Travelers, ale to nesežene nikdo, achjo). A až to sežene, tak mu odpustím ten kartáč cigaret, který prohraje, až vyhraju tu sázku.

Du si udělat rajčatový salát a usadit se u televize. Než zjistím, že Ordinace v růžové zahradě je strašná kravina, a vrátím se zevlit na net, surfovat po nekonečným světě informací, informací, informací....

Lví hříva a otravný kino

V sobotu přišel Hugo někdy odpoledne dom, takže sem mohla přemýšlet, kam se večer vrtnu. Jája mi napsala, že už pro nás zarezervovala lístky na Sweeneyho Toda, tak sem se rozhodla, že pudu, i když sou na mě ti dva hnusní. Ale co - utýct můžu dycky, že jo. Koupila sem si u řidiče jízdenku za dvacet korun ( ! ), aby můj výlet nebyl rušený šokama ze spolucestujících, co vypadají jako revizoři, tím spíš že Huga v pátek revizor chytil, a máme to za litr. Většinou se Hugovi podaří před revizákem utýct, tentokrát ale jaksi nebyl ve formě a útěk jaksi nezvládl.
Z autobusu sem viděla krásnýho kořínka, ale opravdu to teda bylo něco ! Velice šukézní osoba, tohle. Stává se mi to hodně moc málo, a tak sem byla ráda, že hezcí borečci ještě existujou, že nevyhynuli jako dinosauři. Většinu času ale mám ten pocit. Do Olympie sem dorazila s předstihem, a tak sem ještě skočila do céáčka, kde sem si koupila boží růžový tričko s kytarou. Rock Angel. To sem já. Na sraz sem díky tomu přišla pozdě, z čehož sem měla pochopitelně radost, protože dycky su všude načas, a pak někde trčím a čekám, zatímco ostatní si s přesností hlavu nelámou.
Jája s Edou seděli v kafárně na pivu, a hned jak sem si přisedla, tak sem si to taky slízla.
Jája ukázala na Edu: "Podívej se na něho, vypadá jako debil!"
Pokrčila sem ramenama. Že by ňáká změna? Pak sem si všimla, že je ostříhanej.
"Heééé, to je ale luxusní sestřih!" Smála sem se.
Jája: "Víš, jaks mu minule řekla, že by se měl nechat ostříhat..."
Zalovila sem v paměti. "Jo...." Přikývla sem. Něco takovýho sem minule žvatlala.
"No tak to udělal." Pokračovala. "Ožral se a okudlal si vlasy."
"Takže za to můžu já." Ujasnila sem si to.
Oba přikývli.
"Za todle odmítám nýst zodpovědnost." Upozornila sem je. Pak sem se znovu podívala na Edu a vyprskla sem smíchem.

Sweeney Tod byl utrpení od začátku až do konce. Krev stříkala, tepny tepaly, mrtvoly všude. Texaský masakr motorovou pilou sem sice neviděla, ale to nemohlo být horší. Na to, že to byl muzikál, hudba teda nic moc, herecký výkony slabý, zápletka téměř žádná, velice předvídatelný děj. Jediná kamera byla dobrá. Naprosto zbytečně krvavý scény. A námět poněkud ukradený z Hraběte Monte Christa. Lidi v kině otrávení, unudění, týpci za náma po sobě z dlouhé chvíle házeli popkorn, dvojice vedle mě vedla rozhovory o nejnovějších typech mobilů. Zkrátka film na hovno, vyhozený prachy, a podruhé už bych to nechtěla vidět ani za nic.

Když sme z kina vypadli, velice sme si oddychli. Koupila sem si smažák, v ňákým hnusným fastfoodovým zařízení, ale byl nedodělanej a hnusnej, v té sladké housce, to se mi dycky v hovno v krku obrací. Strašný. Mezitím sem se snažila dovolat Hugovi, abych mu řekla, ať Aničku okamžitě vysadí na nočník, když ze spaní zakníká, protože to následnou průjmovou salvu značí. Jenomže dovolat sem se nemohla, což mě trochu... no, trochu hodně dost, zneklidnilo. Šli sme teda s Jájou a Edou na pivo. Usnesli sme se, že Burton by se měl věnovat animovaným filmům, a nehnat se do kasovních trháků tohoto typu. Jája řekla, že nechápe, proč nechodíme do jinýho kina, když z multiplexovýho zařízení a programů který tam dávají, sme dycky tak strašně otrávení. Navrhla sem, že můžem jít někam jinam, na nezávislý filmy, ale Eda řekl, že tam určitě nemají popkorn, a tím naše kulturní debata skončila. Průběžně sem se snažila dovolat dom, ale nikdo mi to nebral. Probrali sme ještě světoborný téma, jestli houby spadají do kategorie zeleniny, a kam patřej fazole. Mimochodem sem se dozvěděla, že se volí ňákej prezident. Protože sem ale byla zneklidněná tím, že mi Hugo nebere telefon, a v hlavě se mi přehrávaly katastrofický scénáře, vypila sem si svoje jedno pivo a jela sem dom.
Když sem přijela, udeřila sem na Huga, co to jako má znamenat, díval se na mě jak vyoranej rejsek, a po kontrole telefonu z něho vylezlo, že měl vypnutý vyzvánění. Na zabití.

Neděle byla opět ve znamení nudy. Je to tak strašnej a depresivní den... Ovšem nakoplo mě, že se mi podařilo vyčistit dývko, takže mi zase jedou všechny koncíky, a za to sem opravdu vděčná. Odpoledne mě zachránila Sima, která volala, že nutně musíme jít do baru, a tak sme šly. Po dvou pivech už mi ta neděle tak hrozně strašná nepřipadala. Probraly sme globální problémy planety Země, jako jestli by ten Gott už neměl umřít, jestli bysme si nechaly udělat plastiku, kdyby nám to někdo zaplatil, a proč sou všechny pornočasáky tak nechutný. Kvílela sem nad svýma vlasama, že bych si je měla ostříhat, a Sima řekla, že už to nemůže poslouchat, a že mě dotáhne k holičce, i kdyby ji to mělo stát život. Takže dneska je na programu moje stříhání, a taky zastřihnutí afči její cérky Kerol. Uvidíme, jestli nás kadeřnice vezme. Ovšem po zhlédnutí Sweeneyho Toda nemám momentálně z holičů a kadeřnic ten nejlepší pocit. Měly sme v plánu vysedávat v baru až do večera, ale Simě volal chlap, že k nim na návštěvu přišla tchýně, i se švagrovou, děckama a čoklem, a že se Sima má ihned dostavit rodinu pobavit. Tak na todle bysem se já osobně teda mohla vysrat, a bohudíky za to, že se o nás tchýně nezajímá, a že k nám nelozí. Mít je tady nasáčkovaný dvakrát do týdne i s čokliskama, to bych zdechla.
Z baru sme vylezly za světla, což byl trest boží. Člověk po dvou pivech švidrá jak vydra, a ještě musí mhouřit oči před slunkem. Sima říkala, že má pro mě něco nachystanýho, a že si pro to jako mám jít, tak sem se k ní ještě stavila, a dostala sem plnou igelitku kondicionérů, šampónů, balzámů, kúr a masek, a taky ňáký tužidla, vlasový infúze a rifle. Hleděla sem na to jak zjara. Doma sem to všechno vybalila, hleděla sem jak sova z nudlí a absolutně sem nechápala, co si s tím jako počnu. Veškerá moje vlasová kosmetika se skládá z kopřivovýho šampónu rodinného balení. Rifle mně byly pochopitelně malý.

Večer mi to ale nedalo, a rozhodla sem se ty zázraky kosmetiky zkusit. Do vany natekla rezavá voda, no - spíš černá. Luxus největšího kalibru, no ale nevadí, přece nejsu žádná cíťa. Umyla sem si teda hlavu extra výživným šampónem, a následně sem na to plácla zázračný balzám.
Mám lupy a moje vlasy připomínají lví hřívu. Takový je výsledek snahy o zdokonalení se.

Už nikdy víc. Novinky z kulturního světa - Irglová nevyhrála Grammy, což je dobře, protože nechápu, za co by to jako měla vyhrát. Za nějakou blbou písničku, kterou ani celou nezazpívala, víceméně tam jenom přicmrndává vokály, ani to sama nesložila, charismatická osoba to už vůbec není, takže se nedivím, že tam nikoho neohromila a že se amíci nenechali utáhnout na vařené nudli, a nesedli si z ní na prdel. Né, že bych Grammy viděla jako něco směroplatnýho, ale potěšilo mě, že hardrockový album roku vyhráli Foo Fighters s Pretender, a rockový album White Stripes. To je dobře, bobře.

Série posraných dní pokračuje

Takže, co můžu dělat v sobotu ráno? Udělala sem stáleprůjmující Aničce čaj, a šla sem se na balkón probudit cigárem. Sobotní ráno je ve znamení obsedantně-kompulzivního syndromu - snídáme s 666. Vesele sem si natahala do obýváku kafe, čokoládu a energy drink, spokojená jako ostříž z Finska, že už nám aspoň částečně jede ovladač, a můžu si tak ze zmíněnýho dývka nacucat energii na celej další týden. Nicméně, svět je dost blbý místo k životu. A tak se mi Ben zasekl uprostřed Line & Sinker. Vytáhla sem dývko a zjistila, že je politý sirupem, nebo co... takže sem přišla o koncík v Brixton Academy, i o ten v Londýně, zbyl mi jenom Rock Am Ring, a tam se ještě sekají dva vály. Co dělat? Budu muset zjistit, jestli se dá vyčistit dývko. Moc šancí tomu ale nedávám. A vůbec - co se týče Talentů, dělají všechno proto, aby mě nasrali. Nejdřív ta věc s fesťákem, na kterej se nedostanu, pak sem kvůli lezbě neviděla ten pořad na Óčku, v zavirovaným čopítači mně zmizely všechny vály co sem měla nahraný, a cédéčko, který mám přepálený, jede horkotěžko, protože když v kuchyni třísknu šuplíkem, kazeťák nadskočí a cédo se poškrábe. Nejede mně Youtube, a teď dývko v hajzlu. Scandalous Travelers eště nedošli. No, děkuju pěkně. Žádnou radost člověk nemá. Měla bysem aspoň skočit do knihovny pro ňáký dobrý knížky. Ale madam Knihovnice je satan ve scvrklým babským těle.

No nic, popojedem. Včera mi Hugo oznámil, že pude na chvilku do hospody. No jasně, na chvilku. Jako dycky. Jít ´na chvilku´ do hospody je tak blbá hláška jako ´jít na jedno´. Takže odešel, což mi nevadilo, měla sem relativně klid, až na to, že sem musela v noci co chvílu vynášet Anči nočníky, no ale dejme tomu... Hugo se nevrátil celou noc, nepřišel doteď, a ani nezavolal, ale abych pravdu řekla, je mně to jedno. Jestli vytuhl někde v příkopě, tak teď už asi bude podchlazený a mrtvý, a já budu dostávat vdovský důchod.

Taky se mi ztratily klíče, vůbec nevím kde sou, ale je mně to jedno, protože z bytu (teda - z Alcatrazu) se stejně nedostanu, takže proč to řešit. Včera sem zapomněla pověsit vypraný prádlo, a tak mi teď hnije v pračce, a budu to muset přeprat. Moje unavená hlava bramborovitého tvaru pomalu padá do klávesnice. Energie se dneska nekoná.
Nemám mlíko do kafe a na okně máme ptačí hovno. No, aspoň něco. Přemýšlím, jak dlouho tady může ta ptačí sračka strašit, než se s tím rozhodnu něco dělat. Vypadá to na dlouhodobý okenní pobyt. Na balkóně taky máme raritu. Někdy v létě Hugo chtěl vyhodit Aniččino ocucaný Haribo. Vylezl teda na balkón, a že ho zahodí, jenomže má ňákej divnej nadhoz, a tak se kokyno přilíplo na vrchní balkón. To by nebylo nic tak divnýho, kdyby tam neviselo doteď. Neoblomě tam drží, a ani zima ho nedonutila vyblednout. Docela jaderně si tam svítí, a mě to donutilo zamyslet se nad tím, z čeho že sou ty Hariba dělaný. Ať mně nikdo nevykládá, že želatina z prasečích pařátů dokáže tohle.

Zaflusaná flétna mi nehraje spodní céčko a déčko, husa aby do toho kopla. Snažím se být aspoň trochu pozitivní, ale musím konstatovat, že sklenice je stále napůl prázdná.

Včera mi psala Jája, jestli teda dneska vyrazíme na Sweeneyho Toda. Ale já nevím, jestli su eště uražená. A tak zatím dělám voprdy.

Dobrá věc ale je, že sem včera viděla Black Books. Konečně, po dlouhé době. Bohužel sem ale neměla náladu se tomu ňák urputně řezat.

... a co když už to lepší nebude?

Na posranýho aji hajzl spadne

Ve středu večer sem dostala velice psavou náladu, konečně sem dokončila dvě povídky, který byly rozdělaný několik měsíců. Měla sem radost, že sem se k tomu konečně dokopala a spokojeně sem šla ve dvě v noci spat.

Ve čtvrtek ráno sem zapnula kompl, obrazovka v předsmrtné křeči zablikala a monitor kixl. Kompl nešel nastartovat, tak sem volala Hugovi, že nám odešel monitor a ať sežene novej. Řekl, že jo, a odpoledne přišel s ňákým kořínkem a štelovali tady novej monitor. Načež se ukázalo, že monitorem to rozhodně není, a že máme totálně zavirovanej kompl a vypadá to, že už to nerozchodí. Šokovaně sem tlemila na monitor, kterej na nás vrhal nepříjemný hlášky, že nic nebude, a opakovala sem jenom: "Já nechcu žít." Když sem si uvědomila, o co všechno sem v tom komplu přišla, je mně zle. Všechna hudba v prdeli. Všechny stáhnutý programy, všechny povídky, co sem tam měla, překlady, který sem dělala týdny, fotky... ježiši ! Je to v hajzlu. No není to k smíchu? ... Není!

Takže sem musela zapojit náš starej kompl, kterej je výkonej asi jako mozek blondýny. Zavolala sem na Netbox, ať nám teda přepojí net. Měla bych být ráda aspoň za to málo, co nám jede, ale nemůžu se ani dívat na videa na YouTube, jak je to pomalý. Ach bože! Ta klávesnice tady je tak blbá, že nefachá mezerník, takže psat na tom je taky úlet. Hugo dneska odnesl ten kompl na spravení, ale moc tomu nedávám. I kdyby se to podařilo rozjet, všechno co tam bylo, je v hajzlu. To teda děkuju pěkně.

Ve vypjaté chvíli sme se s Hugem pohádali, kdo v tom komplu měl důležitější věci.

Včera nám praskly dvě žárovky v předsíni, a protože sme neměli nový, namontovali sme tam jednu z pokoje. V pokoji tím pádem tma, následně v předsíni praskla i ta nově naštělovaná.

Anička má pořád průjem, nechce jíst, a je protivná. Pořád jenom lítám s hadrem, něco uklízím, a peru.

S prací sem si to rozmyslela, protože ta pracovní doba byla fakt debilní, Anju by musela každej den vyzvedávat mamka ze školky, a já nechcu, abych zaměstnávala všechy lidi kolem sebe jenom pro pár vydělaných šušňů. Takže sem napsala paní vedoucí mejl, že se mně tam nechce.

Ach jo, bez pořádnýho komplu ani smrt nebere. Blbý dny, opravdu.

Co mě dneska rozesmálo

Dneska sem vstala se smíchem, což se u mě normálně neděje. Bylo to zajímavý.

V noci sem toho moc nenaspala, protože Anja pořád brečela, tak sem k ní běhala, vynášela nočníky, převlíkala pyžama. Ani už se mně nechtělo usínat, protože sem věděla, že za chvílu bude zase kníkat. Ale tak zase - odpolko sem si naspala na celou noc dopředu, takže vydržet v noci vzhůru nebyl až takovej horor. V noci sem dostala žízeň, tak sem se potmě doplížila do kuchyně, že si udělám šťávu, a místo sirupu sem si nalila olej. Vesele sem to naředila vodou a napila se. Zajímavá kratochvíle, todle.

Když sem konečně k ránu usnula, tak se mně zdálo o Benovi. No, konečně se taky ukázal.

Takže - byla sem na ňákým koncíku, kde předskakovali před Sum 41, měla sem VIP flek, stála sem na boku jeviště, za reprákem, bylo to boží. Ale když hráli Worker Bees, tak Benovi přestal jet mikrák, tak ho zahodil, i se stojanem, a zrovna tam, kde sem stála já, ale já sem hbitě uskočila stranou a přežila sem to. A když skončili, tak Ben za mnou přišel, a omlouval se za to, a já sem mu chtěla říct, že to je v pohodě, ale nemohla sem si vzpomenout, jak se to anglicky řekne. A tak sem chtěla aby se mně aspoň podepsal, ale zjistila sem, že nemám ani papír ani tužku. No jo :o( Strašně sem se snažila něco vymyslet, a ukazovala sem Benovi, že chcu podpis, jestli jako nemá fixu u sebe. A on: "Do you want a signature?"

A já sem konečně začla mluvit anglicky. "Yes ! Signature !" Vykoktla sem celá ščastná.

A Ben: "But I don´t have a pen!" Krčil ramenama.

Tak sem se rozhlídla kolem, zrovna kolem nás šlo stádo lidí a já sem začla skákat a mávat rukama a křičela sem: "I need any pen! Please! Plíííííííís! Hey! Have you any pen?"

A pak sem viděla, že dole u zábran stojí sekuriťák, co se snažil udržet ty lidi, aby nelezli na "stejdž", protože začli hrát Sum 41, a ten týpek měl v zadní kapse propisku, tak sem skočila z jeviště, vytáhla sem mu propisku z kapsy a vrátila sem se zpátky nahoru, k Benovi a vítězně sem mu ukázala propisku, on se děsně smál, a řekl: "You are insane !" Pak sem si vzpomněla, že sem vlastně tu propisku vůbec nepotřebovala, protože mám foťák, a dyť já sem se s ním mohla vyfotit. Tak sem vytáhla foťák, a Ben řekl, že nás vyfotí, ale já sem řekla, že né, protože se mu klepe ruka, že to rači zmáčknu já. Jenomže mezitím se k nám přifařil jakýsi boreček, že se jako vyfotí taky, a já sem měla fakt vztek, protože mi zkazil fotku. To ale ještě nebylo to nejhorší, protože ten kořínek furt říkal, že ať ještě nefotíme, ještě né, protože ještě musí přijít jeho přítelkyně, a ona na té fotce musí být taky. Když mařka přišla, zeptala sem se nasraně borečka: "Chybí ještě někdo?"

A Ben: "Where is Billy Talent?"

Hééé, ten otřepanej vtípek. Ale smáli sme se všichni, já nejvíc, prochechtala sem se až do probuzení, a smála sem se eště když sem šla do kuchyně udělat čaj.

Přečetla sem si v časáku o Kindle a úplně mě to nadchlo. Je to zařízení na čtení elektronických knih. Malý, lehký, přenosný. Super. Zatím to sice nevypadá dyzajnově nic moc, ale věcička šikovná. Můžete si na tom za nějaký ten poplatek stáhnout elektronickou knížku a číst všude, kde chcete. Můžete na tom číst blogy. Časopisy. Noviny. Vymyšlený je to dobře. Zatím to ale funguje jenom v améru. A ta cena ! No, takže si eště ňákou dobu musím počkat, než to začnou vyrábět Vjetnamci, a prodej elektronických knih se u nás dostane do češtiny. Docela se těším, až moje kabelka nebude obsahovat běžný bordel, ale když někam vyrazím, budu mít sebou telefon, foťák, elektronický diář, Kindle a empétrojku. Dokonalá výbava moderní ženy. Ovšem papírový kapesníky se elektronicky nahradit nedají, takže to s tím odstraněním bordelu v kabelce nebude tak žhavý. Leda že by někdo vymyslel protisoplový čipy do nosu. Ale furt nevím, jak bych Anži utírala upatlanou pusu. Možná sluchátkama od empétrojky.

Když už sem byla tak rozesmátá po ránu, vzpomněla sem si na jednu historku, co mně říkala Sima, a sklátila mě nová vlna bezbřehýho hýkavýho smíchu. Občas si fakt připadám jak zhulená. Jednou sem vykládala v baru Simě, jak sem se strašně začla smát v šalině, když sem si vzpomněla, jak sme byly s Jájou v klubu a tančil tam jeden boreček co si myslel, jak je děsně úžasnej, a tančil takovým tím stylem, že dělal robota. Víte co myslím. Když se na někoho takovýho dívám, nejdřív mám záchvaty smíchu, pak je mi trapně, že vůbec s někým takovým sdílím klubový prostor. Takže sem se začla v šalině děsně smát, a abych nevypadala jako tlemící se blbec, mám vymyšlenou maskovací grimasu, jakože vytáhnu nahoru obočí, tím zakryju výtlem, a koušu se do rtu. Hm, musí na mě být úžasný pohled. Vykládala sem to teda Simě, a ona říká: "To je hovno, já si dycky vzpomenu na jednoho kořínka na diskotéce, a normálně se nahlas řežu." Mávla rukou. "Jednou sem si sedla na bar, vedle mě seděl takovej kořeň, měl dlouhý vlasy, vypadal jak kdyby měl trvalou. Fakt šílený. Byl strašná tlama. Jenomže si to evidentně nemyslel. Pořád na mě mrkal, a myslel si, že mě sbalí, nebo co, pak se rozhlížel pořád kolem, jako jestli se na něho někdo dívá, no sexy boj, fakt že jo...:o) Když si ho ale dlouho žádná koc nevšimla, tak využil toho, že na boku baru byl větrák. Přisunul si ho teda před sebe a nechal to na sebe foukat, aby se mu rozevlály vlasy. To nebyla prdel. Myslel to smrtelně vážně. A začal se kolem sebe rozhlížet, jestli tu jeho úžasnou kreaci všichni vidí. Jak mu lítaly ty vlasy kolem, tak jeden pramen se mu zacuckoval do toho větřáku. Snažil se to vyndat, ale nešlo to. Teď na něm byla vidět ta narůstající panika." Trhavýma pohybama hlavy mně ukazovala, jak kořínek vypadal.

"Z prdele situace." Poznamenala sem v záchvatu smíchu.

"No, ale jak jeho úžasnou kreaci s lítajícíma vlasama neviděl nikdo, tak tohle fakt zaujalo všechny. Takže najednou kolem něho byl shluk lidí, kteří se snažili dostat ty vlasy z větřáku." Uzavřela to Sima. Takže tolik barová historka.

Anička už je bohudíky lepší. Sice má pořád teplotu a průjem a občas ublinkne, ale není to už tak děsný jako včera. Může už i něco vypít, takže se nebojím, že bude dehydrovaná.

Furt tady něco smrdí. Tak hnusně. Zkontrolovala sem sporák, plyn neuniká, tak snad to přežijem. Já vlastně ani nevím, jak smrdí plyn. Si budu muset čuchnout k vařičům. Abych to poznala, až nám Anja jednou otočí kolečkem na sporáku. Docela mě sere, že na to neexistují ňáký pojistky nebo zábrany, protože člověk taky furt nemyslí na to, aby zamykal před dítětem kuchyň.

A co mě rozesmálo do třetice dneska: Billy Talent Street Team.

 

Den velice na hovno

Dneska to fakt nebylo dobrý.

Plán byl původně takovej, že odevezu Anju k našim a pudu si vyřídit tu práci. Jenomže ráno sem byla docela zdemolovaná, protože sem celou noc nespala. Musela sem běhat k Anži, která celou noc brečela. Ráno se pozvracela. Skvělý. No, takže sem volala mamce, že jestli by nemohla přijet ke mně, ať Anju netahám. Když přišla, nechala sem svoje nemocné nebohé dítě doma a vyrazila za prací, do divočiny. Do školní jídelny. Furt sem si říkala, jak se asi tak dostanu do školy, protože si pamatuju školní propracovaný systém, že do školy se dopoledne člověk prostě nemohl dobýt. Musel zvonit u šaten, a buď se neozval vůbec nikdo, nebo někdo děsně nasranej, pustili vás k šatnám, ale dál už ne, a všichni trvali na tom, abyste si prošli svou šatnou, což ale nebylo možný, když šatna byla zamčená a k tomu abyste ji otevřeli ste potřebovali šatnáře, ke kterýmu ste se ale neměli jak dostat. Docela trauma z dětství, tady to. To pak nějak odradilo člověka od dobrýho úmyslu do té školy chodit.

No nic. Takže sem furt řešila, jak se do té jídelny dostat, a pak, když sem stála u předního vchodu, se mi vybavil sen, kterej se mně zdál asi už dost dávno, vlastně sem ho zapomněla, a v tom snu sem šla jakousi postranní brankou, a viděla sem si na boty, na ty svoje co mám teď, jak sem šla jakousi cestou a o ničem jiným to vlastně nebylo. Tak sem se podívala na bok od vchodu, a byla tam branka, ale fakt bych přísahala, že v životě sem tadyma nešla, protože když sem tam chodila jako dítě, tak jídelna ještě nebyla postavená, takže tam nebyla asi ani ta cesta. No, takže sem šla tou cestou, přesně jako v tom snu, přesně jako v tom snu sem tlemila na svoje boty. Bylo to ... strašidelný. Scary. Nicméně mě to dovedlo k jídelně. Na zásobovací rampě sem furt hledala ňákej zvonek, či co... až přijeli hoši z Nowaca, a ukázali mně takový mega červený tlačítko na zdi a dovolili mi, že si ho můžu zmáčknout. Vítězoslavně sem si zazvonila, a paní šéfka si mě teda odvedla do kanceláře. Řekla mně ať si tam sednu, že ještě něco musí zařídit. Chtěla sem se aspoň vklidu vysmrkat, ale seděla tam ještě jedna postarší dáma, která se mnou bohužel začla komunikovat. Zeptala se mě, na jaký místo bych jako chtěla nastoupit. Když sem jí to řekla, tak odsekla: "No, to je moje místo."

Pokrčila sem ramenama. Říkala sem si ´no a co jako...´ Čekala, že si z toho sednu na zadek, nebo že se jí budu vyptávat, proč odchází nebo co... dyk mně je to šumák, kdyby si mě rači lidi vůbec nevšímali. Dál se vyptávala, jestli bydlím blízko, jestli mi nevadí, že je to na půl úvazku, ale že teda musím umět na počítači ! Řekla sem že na počítači teda umím. Řekla, že bych tam taky hodinu ráno mazala svačinky. Řekla sem, že svačinky mazat umím. Vůbec sem se s ní nechtěla bavit. Ale měla sem svůj "cute and sweet" pracovní xicht, a tak sem dělala, že mě děsně zajímá. Zběsile bušila do komplu, asi jí dělalo dobře že mně může ukázat jak jí to de. Pak přišla teda vedoucí žena, řekla mi, co všechno bych jako dělala, sdělila mi výši (níži) platu a pracovní dobu, což mě teda zarazilo, protože pracovní doba od devíti do dvou je pro mě dost debilní. Dost hodně. Dala sem jí životopis, vychválila sem se do nebe, co všechno umím, a žena, na jejíž místo sem se cpala, se na mě pochybovačně dívala, když sem prohlásila, že s počítačem nemám vůbec žádnej problém a většinu uživatelských programů se bleskurychle naučím. Krčila pusu, jako by říkala, no děvenko, tohle, co dělám já ( ! ) není žádná sranda, to je vyšší dívčí, a já to umím, víš? Přitom tam datlila něco v Cézarovi, takových šušňáren už sem se v životě nadělala !

Na závěr mi oznámily, že zájemců je hodně (cože? to si děláte prdel!) a že mi dají do týdne vědět. Vypadla sem. Otrávená jak malajskej šíp. Dělají voprdy kvůli fleku za těch pár šušňů měsíčně. Konkurz jak na ředitele Ameriky. Sem zase znechucená pracovním procesem. Je mně jedno, jestli mě vemou, fakt jo. Když vemou, tak fajn, když nevemou, taky dobře. Prdel by byla, kdybych nastoupila do práce a zjistila sem, že su těhotná. Hééé, život je sranda.

Ovšem né, když mám nemocný dítě. Musela sem eště jít do obchodu nakoupit kuřecí krky na polívku. Zase tam po mně tlemil ten borec. Rovnač do regálů. Pořád tlemí. Dycky když tam sem, tak si všimnu, jak se někde maskuje za regálama, a upřeně na mě tlemí. Ach jo, asi mám ctitele. Ale... to je hnus velebnosti. Sice má kérku, ale tento samotný fakt z nikoho geroje nedělá. Bohužel. Pořád čekám, až se mým životem mihne Osudový muž. Ovšem ten se jenom mihne, protože by se mnou nevydržel ani měsíc. Nikdo normální by se mnou nevydržel. Ani já sama se sebou bych nemohla chodit. Dyť bych se musela zabít.

Poslouchám IllScarlett. Ti sou fakt dobří. Že sou z Kanady, nepřekvapí. Mě teda ne. V poslední době mně připadá, že všechny dobrý kapely sou z Kanady. Všichni vtipní a krásní borci sou z Kanady. Důvod, proč sem eště neemigrovala, sou ty strašný zimy. Ale na jaře, kdoví... Proč u nás nevzniká skoro žádná schopná hudba, sakra...? V Kanadě je to teďkonc samej sypec. V zimě tam prý všichni zalezou a skládají písničky a hrajou, proto je tam tolik hudby, říkal Aaron. Ale to je teda blbost. I kdyby tady uděřily mrazy jako v Rusku, tak tady nikdo nic schopnýho nevypotí. Pokud budou hudební ceny vyhrávat sráči, jako je Vondráčková, Gott a Bílá, a v teleshoppingu pude stále na odbyt hardcorová formace Eva a Vašek, tak sme, vážení přátelé, v prdeli. To mně připomíná, že sem se dívala na X factor. No ale o tom jindy. Člověk zkrátka jenom čučí. A nevěří.

Ježiš, to sem zase nechtěla napsat, se mi jenom myšlenky ňák otiskujou na obrazovku. Kde sem to... jo, vlastně skončila sem u kuřecích krků - a vzala sem to hopem do Kanady. Níííc. Popojedem. Takže když sem přišla domů, Anička blinkala a měla průjem, byla ospalá a protivná, chudinka. Nemohla nic sníst ani vypít. Bylo mně jí tak líto... Celej den sem lítala vynášet nočníky, pucovala sem koberce, prala polštáře, čistila peřiny, převlíkala dítě.... odpoledne sem byla fakt zmožená. Protože mi taky nebylo dobře. Asi na mě taky něco leze. Když přišel Hugo, předala sem štafetu a šla sem spat. A spala sem, a spala a spala. A tak nevím, co budu dělat teď v noci. Jo, a zdálo se mně, že mi do břicha mimozemšťani zasadili jakousi kytku, a já sem to pak musela krkem tahat ven, a pak sem jenom utíkala. Někam k moři. Furt sem si balila krosnu a pořád sem utíkala. Bylo to divný. Ovšem já nemám "nedivný" sny.

Včera sem byla se Simou v baru. Zas dělala Frfňa, tentokrát sme ale neměly sílu se tou lezbou zabývat. Ovšem Sima mě občas dokáže pobavit svýma výrokama. Trpí takovým tím spisovným nářečím, a někdy je to fakt prda. Včera třeba vykládala, jak jí v létě přijede matka a bude u nich bydlet. "Já sem se těšila, že si užiju léto, fakt sem se na to těšila, ale teď mi došlo, že to bude pěkně ZKURVENÉ léto."

Pravděpodobně du kouřit. A pak si uvařím hranolky.

Člověk míní, život mění

Zase a opět mě bolí hlava. Je mně blbě z kafe, pořád je mně zima, nemám náladu, ale zase mám lupy. To se mám!

Ráno sem nemohla vstat z postele. Spala sem v mikině, na sobě deku a peřinu a ještě mně byla v noci zima. Protože spím pod oknem, a tam táhne. A venku byl orkán. Takže ráno mně vzbudila Anja tím, že mně donesla flétnu a křičela na mě "keš!". Nechápala sem, a upřímně - v sedum ráno mně Anja i s flétnou a ňákým "kešem" byla ukradená. Až kolem oběda sme si pustily naše oblíbený hity a když Anja začla poskakovat u Pěšáků, zjistila sem o co šlo.

Jak se tam zpívá: "Nikdy nebudeme lepší než... Clash." (To bylo to její "keš")

Záhada hlavolamu vyřešená.

Teď sem se ale posunula v časové ose někam jinam. Ve filmu by kamera udělala takový to fuíííííí a přetočila by se zpátky na ráno.

Takže jak sem vstala, volala mně mamka, že našla ňákej inzerát že hledají do školní jídelny referentku stravování. Tak sem tam zavolala. Počítala sem s tím, že místo bude už dávno obsazený, případně budou chtít maturitu a podobně, takže sem se ani nevytasila se svým "pracovním" hlasem "cute and sweet". Zeptala sem se, jestli je místo eště volný a vedoucí osoba mi řekla, že jo, a ptala se, jestli umím na počítači. Řekla sem: "Jistěže." Zněla nadšeně, a že se tam mám teda stavit a domluvíme se, jako co jako...
Bylo by to na půl úvazku, tagže ideální stav, abych si užila života a ještě něco málo vydělala. Pokud mě teda vezmou, tak se ruší snažení o dalšího křečka pochopitelně, což mě možná zachránilo od blázince. Už sem sice vymýšlela, co budu dělat další čtyři roky na mateřské, ovšem nejlepší je nechat věci plynout, a brat je tak jak sou.
Tak se tam stavím asi zítra.
Zatím je bezpředmětný uvažovat o dalším vývinu situace, ale jestli mě vezmou, napíšu, jak strašnou fóbii mám ze škol a jaký mám noční můry ze školních jídelen.
Ovšem ještě horší by bylo, kdybych dělala na montážní lince někde v Honeywell.

Včera sem se dívala na Lost. Já sem to celý jako nepochopila. Teda pochopila sem to až na konci, co to s tím Jackem mělo znamenat, a nasralo mě, že se Charlie utopil. Su zvědavá, jak to jako bude pokračovat, když se vlastně všichni zachránili. Takže už nejsou "lost". I když v podstatě sou. Taky mě udivilo, proč do sebe Jack sypal Oxytocin. To sem dostala při porodu, a že bych z toho byla ňák v rauši, to se bohužel říct nedá. No, ještě je na světě hodně záhad. Včetně toho, proč Anja nechce po obědě spat.

Dobrá zpráva je, že sem na flétnu konečně po několikadením nácviku zahrála Try Honesty a The Ex. Stálo mě to hodně sil, flétnu taky, jednou sem ji hodila za sebe, jednou do zdi. Ovšem dílo se zdařilo. Moje prostřední jméno je Talent.