Den velice na hovno

Dneska to fakt nebylo dobrý.

Plán byl původně takovej, že odevezu Anju k našim a pudu si vyřídit tu práci. Jenomže ráno sem byla docela zdemolovaná, protože sem celou noc nespala. Musela sem běhat k Anži, která celou noc brečela. Ráno se pozvracela. Skvělý. No, takže sem volala mamce, že jestli by nemohla přijet ke mně, ať Anju netahám. Když přišla, nechala sem svoje nemocné nebohé dítě doma a vyrazila za prací, do divočiny. Do školní jídelny. Furt sem si říkala, jak se asi tak dostanu do školy, protože si pamatuju školní propracovaný systém, že do školy se dopoledne člověk prostě nemohl dobýt. Musel zvonit u šaten, a buď se neozval vůbec nikdo, nebo někdo děsně nasranej, pustili vás k šatnám, ale dál už ne, a všichni trvali na tom, abyste si prošli svou šatnou, což ale nebylo možný, když šatna byla zamčená a k tomu abyste ji otevřeli ste potřebovali šatnáře, ke kterýmu ste se ale neměli jak dostat. Docela trauma z dětství, tady to. To pak nějak odradilo člověka od dobrýho úmyslu do té školy chodit.

No nic. Takže sem furt řešila, jak se do té jídelny dostat, a pak, když sem stála u předního vchodu, se mi vybavil sen, kterej se mně zdál asi už dost dávno, vlastně sem ho zapomněla, a v tom snu sem šla jakousi postranní brankou, a viděla sem si na boty, na ty svoje co mám teď, jak sem šla jakousi cestou a o ničem jiným to vlastně nebylo. Tak sem se podívala na bok od vchodu, a byla tam branka, ale fakt bych přísahala, že v životě sem tadyma nešla, protože když sem tam chodila jako dítě, tak jídelna ještě nebyla postavená, takže tam nebyla asi ani ta cesta. No, takže sem šla tou cestou, přesně jako v tom snu, přesně jako v tom snu sem tlemila na svoje boty. Bylo to ... strašidelný. Scary. Nicméně mě to dovedlo k jídelně. Na zásobovací rampě sem furt hledala ňákej zvonek, či co... až přijeli hoši z Nowaca, a ukázali mně takový mega červený tlačítko na zdi a dovolili mi, že si ho můžu zmáčknout. Vítězoslavně sem si zazvonila, a paní šéfka si mě teda odvedla do kanceláře. Řekla mně ať si tam sednu, že ještě něco musí zařídit. Chtěla sem se aspoň vklidu vysmrkat, ale seděla tam ještě jedna postarší dáma, která se mnou bohužel začla komunikovat. Zeptala se mě, na jaký místo bych jako chtěla nastoupit. Když sem jí to řekla, tak odsekla: "No, to je moje místo."

Pokrčila sem ramenama. Říkala sem si ´no a co jako...´ Čekala, že si z toho sednu na zadek, nebo že se jí budu vyptávat, proč odchází nebo co... dyk mně je to šumák, kdyby si mě rači lidi vůbec nevšímali. Dál se vyptávala, jestli bydlím blízko, jestli mi nevadí, že je to na půl úvazku, ale že teda musím umět na počítači ! Řekla sem že na počítači teda umím. Řekla, že bych tam taky hodinu ráno mazala svačinky. Řekla sem, že svačinky mazat umím. Vůbec sem se s ní nechtěla bavit. Ale měla sem svůj "cute and sweet" pracovní xicht, a tak sem dělala, že mě děsně zajímá. Zběsile bušila do komplu, asi jí dělalo dobře že mně může ukázat jak jí to de. Pak přišla teda vedoucí žena, řekla mi, co všechno bych jako dělala, sdělila mi výši (níži) platu a pracovní dobu, což mě teda zarazilo, protože pracovní doba od devíti do dvou je pro mě dost debilní. Dost hodně. Dala sem jí životopis, vychválila sem se do nebe, co všechno umím, a žena, na jejíž místo sem se cpala, se na mě pochybovačně dívala, když sem prohlásila, že s počítačem nemám vůbec žádnej problém a většinu uživatelských programů se bleskurychle naučím. Krčila pusu, jako by říkala, no děvenko, tohle, co dělám já ( ! ) není žádná sranda, to je vyšší dívčí, a já to umím, víš? Přitom tam datlila něco v Cézarovi, takových šušňáren už sem se v životě nadělala !

Na závěr mi oznámily, že zájemců je hodně (cože? to si děláte prdel!) a že mi dají do týdne vědět. Vypadla sem. Otrávená jak malajskej šíp. Dělají voprdy kvůli fleku za těch pár šušňů měsíčně. Konkurz jak na ředitele Ameriky. Sem zase znechucená pracovním procesem. Je mně jedno, jestli mě vemou, fakt jo. Když vemou, tak fajn, když nevemou, taky dobře. Prdel by byla, kdybych nastoupila do práce a zjistila sem, že su těhotná. Hééé, život je sranda.

Ovšem né, když mám nemocný dítě. Musela sem eště jít do obchodu nakoupit kuřecí krky na polívku. Zase tam po mně tlemil ten borec. Rovnač do regálů. Pořád tlemí. Dycky když tam sem, tak si všimnu, jak se někde maskuje za regálama, a upřeně na mě tlemí. Ach jo, asi mám ctitele. Ale... to je hnus velebnosti. Sice má kérku, ale tento samotný fakt z nikoho geroje nedělá. Bohužel. Pořád čekám, až se mým životem mihne Osudový muž. Ovšem ten se jenom mihne, protože by se mnou nevydržel ani měsíc. Nikdo normální by se mnou nevydržel. Ani já sama se sebou bych nemohla chodit. Dyť bych se musela zabít.

Poslouchám IllScarlett. Ti sou fakt dobří. Že sou z Kanady, nepřekvapí. Mě teda ne. V poslední době mně připadá, že všechny dobrý kapely sou z Kanady. Všichni vtipní a krásní borci sou z Kanady. Důvod, proč sem eště neemigrovala, sou ty strašný zimy. Ale na jaře, kdoví... Proč u nás nevzniká skoro žádná schopná hudba, sakra...? V Kanadě je to teďkonc samej sypec. V zimě tam prý všichni zalezou a skládají písničky a hrajou, proto je tam tolik hudby, říkal Aaron. Ale to je teda blbost. I kdyby tady uděřily mrazy jako v Rusku, tak tady nikdo nic schopnýho nevypotí. Pokud budou hudební ceny vyhrávat sráči, jako je Vondráčková, Gott a Bílá, a v teleshoppingu pude stále na odbyt hardcorová formace Eva a Vašek, tak sme, vážení přátelé, v prdeli. To mně připomíná, že sem se dívala na X factor. No ale o tom jindy. Člověk zkrátka jenom čučí. A nevěří.

Ježiš, to sem zase nechtěla napsat, se mi jenom myšlenky ňák otiskujou na obrazovku. Kde sem to... jo, vlastně skončila sem u kuřecích krků - a vzala sem to hopem do Kanady. Níííc. Popojedem. Takže když sem přišla domů, Anička blinkala a měla průjem, byla ospalá a protivná, chudinka. Nemohla nic sníst ani vypít. Bylo mně jí tak líto... Celej den sem lítala vynášet nočníky, pucovala sem koberce, prala polštáře, čistila peřiny, převlíkala dítě.... odpoledne sem byla fakt zmožená. Protože mi taky nebylo dobře. Asi na mě taky něco leze. Když přišel Hugo, předala sem štafetu a šla sem spat. A spala sem, a spala a spala. A tak nevím, co budu dělat teď v noci. Jo, a zdálo se mně, že mi do břicha mimozemšťani zasadili jakousi kytku, a já sem to pak musela krkem tahat ven, a pak sem jenom utíkala. Někam k moři. Furt sem si balila krosnu a pořád sem utíkala. Bylo to divný. Ovšem já nemám "nedivný" sny.

Včera sem byla se Simou v baru. Zas dělala Frfňa, tentokrát sme ale neměly sílu se tou lezbou zabývat. Ovšem Sima mě občas dokáže pobavit svýma výrokama. Trpí takovým tím spisovným nářečím, a někdy je to fakt prda. Včera třeba vykládala, jak jí v létě přijede matka a bude u nich bydlet. "Já sem se těšila, že si užiju léto, fakt sem se na to těšila, ale teď mi došlo, že to bude pěkně ZKURVENÉ léto."

Pravděpodobně du kouřit. A pak si uvařím hranolky.