Sněží. Nechcu žít.

Včera nebyl nijak výjimečný den, žádný větčejší akce se neděly. Po obědě, který zůstal jenom v imaginární rovině, protože Anja nechtěla jest, sme se vydaly na sraz s Járou a Jenýkem. Vůbec se mně nechtělo nikam lozit, hlavně proto, že venku chumelilo jak sviňa, a když sem opouštěla naši vyhřátou noru, skoro sem brečela. Kdybych ale věděla, co bude následovat, vzala bych si pod bundu aspoň dvě žebra z topení, nebo aspoň ty rukavice.
Čtvrt hodiny sme s Anjou mrzly na zastávce. Ještě, že není venku protivná. Venku je Anja hotovej anděl. Drží se mě za ruku a ani nepípne. Protože si není jistá v kramflecích. Což mně vyhovuje. Pištící a vřeštící dítě, zmítající se na zemi, bych nechala na zastávce, a vesele bych si odjela autobusem směrem k lepším zítřkům.
Když sme se s Járou potkaly, a děcka na sebe radostně skočily, byla sem promrzlá jako sobí hovno. Radostně sem proto zamířila k nejbližší bejby kafárně, kam mě táhla vidina čaje s rumem. Ale Jára mě zarazila, že ještě musíme jet do domova důchodců, protože jí tam ségra, která tam maká, musí dat ňáký prachy. Důchoďák je pěknej kus cesty. A cestování sockou mě ani trochu nebaví. Konečně sme dorazily do domova oživlých mrtvol. "Tady bysem nedělala ani za zlatý prase." Řekla sem znechuceně.
"Já sem tady makala." Řekla Jára. "Dva týdny. Pak už sem nepřišla."
"To mě nepřekvapuje." Pokývala sem hlavou. Ani si vlastně nepamatuju, že by Jára někde dělala. Vzpomínám si akorát na brigošku, kterou dělala týden, a velice dramaticky potom v hospodě popisovala, jak musela odlupovat zvadlý listy z hlávek zelí.
Když vyfasovala prachy, namířily sme si to do cukrárny. Cesta byla příšerná, strašně foukalo, a protože severní vítr je krutý, za chvilku sem měla bolavý uši a ztuhlý prsty, Anja řvala, že je zima, byla celá zasoplená a po tvářích se jí koulely slzy, který si rozpatlávala po obličeji. Cukrárna byla ještě daleko. Jára vypadala, že je jí to jedno, a honila Jenýka kolem keřů. Vypadalo to, že se dobře baví. Když sem už začla frflat, tak se teda sebrali a chvilku to bylo nadějný, ale pak Jenýk zase utekl a Jára to považovala za děsnou srandu, a utíkala za ním, pak se mu zase někde schovala... ach jo. Než sme se doplazili do cukrárny, myslela sem, že se mi hlava rozskočí. Protože mně jak nafouká do uší, končím.
V cukrárně sem vypustila Anju do dětskýho koutku a konečně sem si dala ten čaj s rumem. A taky chlebíček, kterej byl strašně moc dobrej. Zavolaly sme Otovi, protože Jára furt kníkala, že ho dlouho neviděla, a ten za chvilku přišel, dal si kafe, a začal nadávat, že tam nemůže kouřit.
Mluvil o tom, že nemá práci, a je tak šťastnej, může si dělat co chce a nikdo ho nebuzeruje. Chci být taky nezaměstnaná, nejlíp celej život.
Jára nás informovala o tom, že bude zrušená vedlejší bowlingová herna, což mě nijak zvlášť nemrzí.
"A co tam bude místo toho?" Zajímala sem se.
"Bylo by boží, kdyby tam byl bordel." Zasnil se Ota.
"Stejně nemáš prachy, abys tam mohl lozit." Setřela ho Jára.
"No, já bych si tady sedl na zahrádku, a pozoroval bych kurvy, jak dou do práce." Měl to Ota hned vymyšlený.
"Jakoby těch bordelů tady nebylo milijón..." Prskla sem. "Proč vůbec nejsou chlapský bordely? Pro ženský? To je přece diskriminace!"
"Protože by tam asi nikdo nechodil." Řekla Jára. Děcka si vesele hrály v koutku, Anička rozhazovala hračky a Jenýk se šplhal na skluzavku.
"Jak můžeš vědět, že by tam nikdo nechodil, když tady nic takovýho není?" Krčila sem ramenama.
"Ženský by nechodily do bordelu." Řekl Ota s přehledem. "Ale dyť máš takový ty agentury na společníky. Dokonce sou agentury, který ti pošlou chlapa domů, ten ti spraví celou domácnost, a pak na to můžete skočit."
"Nic takovýho není." Protáhla sem xicht.
"Ale jo." Tvrdil Ota. "Mají tam databázi chlapů, vybereš si, koho chceš poslat domů na spravení kohoutku, třeba."
"Na to si můžu pozvat instalatéra." Namítla Jára.
"No jo, ale nebudeš mít jistotu, že instalatér bude mět vymakaný tělo..." Propagoval Ota tu svoji agenturu.
"...hezkej úsměv, a bílý zuby..." Přidala sem se.
"... nádherný ruce, jiskru v oku..." Vmísila se do toho Jára.
"... že bude chytrej, vtipnej, a bude konverzovat na úrovni.." Zasnila sem se.
"A že bude umět všechno spravit." Řekl Ota.
"A to teda bude muset být i dobrej v posteli." Řekla Jára.
"A taky musí být reperezentativní, kdyby sis s ním chtěla někam vyrazit." Připomněla sem.
"Chtěla bych mít prachy, abych si mohla takovýho objednat." Řekla Jára.
Zatvářila sem se nešťastně. "Ota kecá. Taková agentura neexistuje. Nevím, koho by tam zaměstnávali."

Když sme tam seděli asi dvě hoďky, dorazil Jářin chlap. Vůbec se nedivím, že si Jára chce objednávat džigola s opravářskou licencí. Kořeň je opravdu strašnej. A co mě sere ještě víc, je to, že dycky když se setkáme, tak ho Jára někam dotáhne. A já ho fakt nesnáším. Dycky se tváří, jakoby v naší přítomnosti šíleně trpěl, což je možný, že se to děje, ale v tom případě nevím, proč za nama lozí. Takže tentokrát tam taky seděl, vzdychal, jaká je to nuda, vypadal velice otráveně a chvilkama nám dával vyžrat, že sme mu nevymyslely lepší zábavu. Jenom sme se s Otou na sebe potutelně dívali. Já sem toho ale za chvilku měla dost, tak sme s Anjou zvedly kotvy. Chtěla sem ještě navštívit mamku s taťkou, ale protože mamka je nemocná, tak sme tam vůbec nepobyly.

Jak sem dorazila dom, volala Sima, že mně pošle Kerol na lekci flétny, ale já sem řekla, že na to fakt nemám, protože su docela vyřízená, tak sme se domluvily na dnešek. Hugo večer vyrazil do hospody, vrátil se někdy v noci, samozřejmě ožralej a smradlavej, pohádal se se mnou kvůli ňáké kravině, ale já už se na to nechytám, mně je úplně šumák, co on tady ve své pomatené ožralosti vyštěkává, tak sem povečeřela chleba se sýrem a šla sem spat.

Nemám žádnej základní nápad, co budu dneska dělat na oběd, a lednička toho taky moc nenabízí, no ale v nejhorším máme hranolky. Přemýšlím, jestli večer něco nepodniknu, ale do večera je ještě daleko... možná by to chtělo zajít konečně do Mersey, už si to s Laurou slibujeme pěkně dlouho.