Co mě dneska rozesmálo

Dneska sem vstala se smíchem, což se u mě normálně neděje. Bylo to zajímavý.

V noci sem toho moc nenaspala, protože Anja pořád brečela, tak sem k ní běhala, vynášela nočníky, převlíkala pyžama. Ani už se mně nechtělo usínat, protože sem věděla, že za chvílu bude zase kníkat. Ale tak zase - odpolko sem si naspala na celou noc dopředu, takže vydržet v noci vzhůru nebyl až takovej horor. V noci sem dostala žízeň, tak sem se potmě doplížila do kuchyně, že si udělám šťávu, a místo sirupu sem si nalila olej. Vesele sem to naředila vodou a napila se. Zajímavá kratochvíle, todle.

Když sem konečně k ránu usnula, tak se mně zdálo o Benovi. No, konečně se taky ukázal.

Takže - byla sem na ňákým koncíku, kde předskakovali před Sum 41, měla sem VIP flek, stála sem na boku jeviště, za reprákem, bylo to boží. Ale když hráli Worker Bees, tak Benovi přestal jet mikrák, tak ho zahodil, i se stojanem, a zrovna tam, kde sem stála já, ale já sem hbitě uskočila stranou a přežila sem to. A když skončili, tak Ben za mnou přišel, a omlouval se za to, a já sem mu chtěla říct, že to je v pohodě, ale nemohla sem si vzpomenout, jak se to anglicky řekne. A tak sem chtěla aby se mně aspoň podepsal, ale zjistila sem, že nemám ani papír ani tužku. No jo :o( Strašně sem se snažila něco vymyslet, a ukazovala sem Benovi, že chcu podpis, jestli jako nemá fixu u sebe. A on: "Do you want a signature?"

A já sem konečně začla mluvit anglicky. "Yes ! Signature !" Vykoktla sem celá ščastná.

A Ben: "But I don´t have a pen!" Krčil ramenama.

Tak sem se rozhlídla kolem, zrovna kolem nás šlo stádo lidí a já sem začla skákat a mávat rukama a křičela sem: "I need any pen! Please! Plíííííííís! Hey! Have you any pen?"

A pak sem viděla, že dole u zábran stojí sekuriťák, co se snažil udržet ty lidi, aby nelezli na "stejdž", protože začli hrát Sum 41, a ten týpek měl v zadní kapse propisku, tak sem skočila z jeviště, vytáhla sem mu propisku z kapsy a vrátila sem se zpátky nahoru, k Benovi a vítězně sem mu ukázala propisku, on se děsně smál, a řekl: "You are insane !" Pak sem si vzpomněla, že sem vlastně tu propisku vůbec nepotřebovala, protože mám foťák, a dyť já sem se s ním mohla vyfotit. Tak sem vytáhla foťák, a Ben řekl, že nás vyfotí, ale já sem řekla, že né, protože se mu klepe ruka, že to rači zmáčknu já. Jenomže mezitím se k nám přifařil jakýsi boreček, že se jako vyfotí taky, a já sem měla fakt vztek, protože mi zkazil fotku. To ale ještě nebylo to nejhorší, protože ten kořínek furt říkal, že ať ještě nefotíme, ještě né, protože ještě musí přijít jeho přítelkyně, a ona na té fotce musí být taky. Když mařka přišla, zeptala sem se nasraně borečka: "Chybí ještě někdo?"

A Ben: "Where is Billy Talent?"

Hééé, ten otřepanej vtípek. Ale smáli sme se všichni, já nejvíc, prochechtala sem se až do probuzení, a smála sem se eště když sem šla do kuchyně udělat čaj.

Přečetla sem si v časáku o Kindle a úplně mě to nadchlo. Je to zařízení na čtení elektronických knih. Malý, lehký, přenosný. Super. Zatím to sice nevypadá dyzajnově nic moc, ale věcička šikovná. Můžete si na tom za nějaký ten poplatek stáhnout elektronickou knížku a číst všude, kde chcete. Můžete na tom číst blogy. Časopisy. Noviny. Vymyšlený je to dobře. Zatím to ale funguje jenom v améru. A ta cena ! No, takže si eště ňákou dobu musím počkat, než to začnou vyrábět Vjetnamci, a prodej elektronických knih se u nás dostane do češtiny. Docela se těším, až moje kabelka nebude obsahovat běžný bordel, ale když někam vyrazím, budu mít sebou telefon, foťák, elektronický diář, Kindle a empétrojku. Dokonalá výbava moderní ženy. Ovšem papírový kapesníky se elektronicky nahradit nedají, takže to s tím odstraněním bordelu v kabelce nebude tak žhavý. Leda že by někdo vymyslel protisoplový čipy do nosu. Ale furt nevím, jak bych Anži utírala upatlanou pusu. Možná sluchátkama od empétrojky.

Když už sem byla tak rozesmátá po ránu, vzpomněla sem si na jednu historku, co mně říkala Sima, a sklátila mě nová vlna bezbřehýho hýkavýho smíchu. Občas si fakt připadám jak zhulená. Jednou sem vykládala v baru Simě, jak sem se strašně začla smát v šalině, když sem si vzpomněla, jak sme byly s Jájou v klubu a tančil tam jeden boreček co si myslel, jak je děsně úžasnej, a tančil takovým tím stylem, že dělal robota. Víte co myslím. Když se na někoho takovýho dívám, nejdřív mám záchvaty smíchu, pak je mi trapně, že vůbec s někým takovým sdílím klubový prostor. Takže sem se začla v šalině děsně smát, a abych nevypadala jako tlemící se blbec, mám vymyšlenou maskovací grimasu, jakože vytáhnu nahoru obočí, tím zakryju výtlem, a koušu se do rtu. Hm, musí na mě být úžasný pohled. Vykládala sem to teda Simě, a ona říká: "To je hovno, já si dycky vzpomenu na jednoho kořínka na diskotéce, a normálně se nahlas řežu." Mávla rukou. "Jednou sem si sedla na bar, vedle mě seděl takovej kořeň, měl dlouhý vlasy, vypadal jak kdyby měl trvalou. Fakt šílený. Byl strašná tlama. Jenomže si to evidentně nemyslel. Pořád na mě mrkal, a myslel si, že mě sbalí, nebo co, pak se rozhlížel pořád kolem, jako jestli se na něho někdo dívá, no sexy boj, fakt že jo...:o) Když si ho ale dlouho žádná koc nevšimla, tak využil toho, že na boku baru byl větrák. Přisunul si ho teda před sebe a nechal to na sebe foukat, aby se mu rozevlály vlasy. To nebyla prdel. Myslel to smrtelně vážně. A začal se kolem sebe rozhlížet, jestli tu jeho úžasnou kreaci všichni vidí. Jak mu lítaly ty vlasy kolem, tak jeden pramen se mu zacuckoval do toho větřáku. Snažil se to vyndat, ale nešlo to. Teď na něm byla vidět ta narůstající panika." Trhavýma pohybama hlavy mně ukazovala, jak kořínek vypadal.

"Z prdele situace." Poznamenala sem v záchvatu smíchu.

"No, ale jak jeho úžasnou kreaci s lítajícíma vlasama neviděl nikdo, tak tohle fakt zaujalo všechny. Takže najednou kolem něho byl shluk lidí, kteří se snažili dostat ty vlasy z větřáku." Uzavřela to Sima. Takže tolik barová historka.

Anička už je bohudíky lepší. Sice má pořád teplotu a průjem a občas ublinkne, ale není to už tak děsný jako včera. Může už i něco vypít, takže se nebojím, že bude dehydrovaná.

Furt tady něco smrdí. Tak hnusně. Zkontrolovala sem sporák, plyn neuniká, tak snad to přežijem. Já vlastně ani nevím, jak smrdí plyn. Si budu muset čuchnout k vařičům. Abych to poznala, až nám Anja jednou otočí kolečkem na sporáku. Docela mě sere, že na to neexistují ňáký pojistky nebo zábrany, protože člověk taky furt nemyslí na to, aby zamykal před dítětem kuchyň.

A co mě rozesmálo do třetice dneska: Billy Talent Street Team.