Série posraných dní pokračuje

Takže, co můžu dělat v sobotu ráno? Udělala sem stáleprůjmující Aničce čaj, a šla sem se na balkón probudit cigárem. Sobotní ráno je ve znamení obsedantně-kompulzivního syndromu - snídáme s 666. Vesele sem si natahala do obýváku kafe, čokoládu a energy drink, spokojená jako ostříž z Finska, že už nám aspoň částečně jede ovladač, a můžu si tak ze zmíněnýho dývka nacucat energii na celej další týden. Nicméně, svět je dost blbý místo k životu. A tak se mi Ben zasekl uprostřed Line & Sinker. Vytáhla sem dývko a zjistila, že je politý sirupem, nebo co... takže sem přišla o koncík v Brixton Academy, i o ten v Londýně, zbyl mi jenom Rock Am Ring, a tam se ještě sekají dva vály. Co dělat? Budu muset zjistit, jestli se dá vyčistit dývko. Moc šancí tomu ale nedávám. A vůbec - co se týče Talentů, dělají všechno proto, aby mě nasrali. Nejdřív ta věc s fesťákem, na kterej se nedostanu, pak sem kvůli lezbě neviděla ten pořad na Óčku, v zavirovaným čopítači mně zmizely všechny vály co sem měla nahraný, a cédéčko, který mám přepálený, jede horkotěžko, protože když v kuchyni třísknu šuplíkem, kazeťák nadskočí a cédo se poškrábe. Nejede mně Youtube, a teď dývko v hajzlu. Scandalous Travelers eště nedošli. No, děkuju pěkně. Žádnou radost člověk nemá. Měla bysem aspoň skočit do knihovny pro ňáký dobrý knížky. Ale madam Knihovnice je satan ve scvrklým babským těle.

No nic, popojedem. Včera mi Hugo oznámil, že pude na chvilku do hospody. No jasně, na chvilku. Jako dycky. Jít ´na chvilku´ do hospody je tak blbá hláška jako ´jít na jedno´. Takže odešel, což mi nevadilo, měla sem relativně klid, až na to, že sem musela v noci co chvílu vynášet Anči nočníky, no ale dejme tomu... Hugo se nevrátil celou noc, nepřišel doteď, a ani nezavolal, ale abych pravdu řekla, je mně to jedno. Jestli vytuhl někde v příkopě, tak teď už asi bude podchlazený a mrtvý, a já budu dostávat vdovský důchod.

Taky se mi ztratily klíče, vůbec nevím kde sou, ale je mně to jedno, protože z bytu (teda - z Alcatrazu) se stejně nedostanu, takže proč to řešit. Včera sem zapomněla pověsit vypraný prádlo, a tak mi teď hnije v pračce, a budu to muset přeprat. Moje unavená hlava bramborovitého tvaru pomalu padá do klávesnice. Energie se dneska nekoná.
Nemám mlíko do kafe a na okně máme ptačí hovno. No, aspoň něco. Přemýšlím, jak dlouho tady může ta ptačí sračka strašit, než se s tím rozhodnu něco dělat. Vypadá to na dlouhodobý okenní pobyt. Na balkóně taky máme raritu. Někdy v létě Hugo chtěl vyhodit Aniččino ocucaný Haribo. Vylezl teda na balkón, a že ho zahodí, jenomže má ňákej divnej nadhoz, a tak se kokyno přilíplo na vrchní balkón. To by nebylo nic tak divnýho, kdyby tam neviselo doteď. Neoblomě tam drží, a ani zima ho nedonutila vyblednout. Docela jaderně si tam svítí, a mě to donutilo zamyslet se nad tím, z čeho že sou ty Hariba dělaný. Ať mně nikdo nevykládá, že želatina z prasečích pařátů dokáže tohle.

Zaflusaná flétna mi nehraje spodní céčko a déčko, husa aby do toho kopla. Snažím se být aspoň trochu pozitivní, ale musím konstatovat, že sklenice je stále napůl prázdná.

Včera mi psala Jája, jestli teda dneska vyrazíme na Sweeneyho Toda. Ale já nevím, jestli su eště uražená. A tak zatím dělám voprdy.

Dobrá věc ale je, že sem včera viděla Black Books. Konečně, po dlouhé době. Bohužel sem ale neměla náladu se tomu ňák urputně řezat.

... a co když už to lepší nebude?