Nuda v Brně

Včera sme si daly s Laurou sraz v osum pod hodinama. Jak originální čas a místo ! V sobotu v osum pod hodinama se sráží půlka Brna. Protože sem zase přijela klasicky brzo, šla sem si koupit párek v rohlíku. Byl strašně hnusnej, a jak sem čučela do párku, vrazila do mě jakási bezdomovkyně, ale úplně sem se lekla. Řekla: "A-e voe, di do prdele..." Nic sem si z ní nedělala, ale byla sem strašně vyděšená, vypadala jako by vypadla z ňákýho hororu. Člověk co ani nevypadá jako člověk. Strašný. Asi jako když vylízají ti zombí lidi z bažiny a mají takový ty ucouraný vlasy, bílý oči a bezzubou pusu. Dojedla sem svůj hnusnej párek a šla sem si teda stoupnout odevzdaně pod hodiny. Laura překvapivě dorazila dřív. To bylo ňáký blbý znamení.

Odebraly sme se do Faces. Laura mi oznámila, že asi umírá. Jo, Laura pořád umírá. Řekla sem, že než teda umře, musíme si pořádně užít. Snažily sme se podle toho zařídit, ale ňák nám nebylo přáno. Měla sem čtyři fernety, ale že by to ňák působilo, to se jako říct nedá. Šla sem na hajzl prohlídnout si to svoje heslo odminula vytesaný na dveře, a objevila sem, že "Never give up" nebylo jediný, co sem tam napsala. Ale každopádně to je ode mě, tagle debilní nápady nikdo jinej nemá. A bylo to moje písmo. Ale vůbec si nepamatuju, že bych to tam psala.

 

Control, Alt, Delete - Reset my memory

 

Takže sem zase překvapila sama sebe.

Borci stáli za hovno. Všichni. Ale byla sranda pozorovat některý taneční kreace, to by se fakt člověk posral smíchem. My sme si zaskákaly na Pump It, a tím sem vyčerpala svůj taneční kredit na celý večer, protože pak už hráli jenom sračky, sračky a sračky. Samý tucárny. A to se program menoval Horečka sobotní noci. Jak Laura správně poznamenala "do horečky sobotní noci tady jaksi chybí ta horečka". Tak sme jenom seděly a blbě hleděly. Hádaly sme se, jestli je na chlapech víc sexy, když mají svaly, nebo když mají propadlý hrudník (to je prosím Lauřina představa ideálního chlapa - chcípák s propadlým hrudníkem). Tak sem jí řekla, že nechápu, proč má takovej problém najít si borca, protože sráčů s propadlým hrudním košem je kolem nás hned několik. Snažily sme se teda Lauře někoho najít, ale bylo to marný.

Borci, co seděli u stolu za nama, vylili pivo a polili Lauře záda. Ona ty rozlitý piva stejně nějak přitahuje. Borci se ani neomluvili, ani nám nekoupili panáky (pche!), zato sme se dozvěděly, jak se řekne slovensky kapesník. Servítka. Tak to bylo moudro večera a kdybych měla propisku, napsala bych to na dveře hajzlu.

Ukázala sem Lauře reprák, na kterým sem minule skákala.

"Tý jo, tam na tom, jo?" Nevěřila. "Ale dyť to je strašně vysoko!"

"No, a zvrchu se to zdá eště vyšší." Přiznala sem.

"A to tě jako nevyhodili, jo?" Vykulila oči.

"No... přece nevyhodí hvězdu večera."

Protože sem nebyla dostatečně ožralá, neměla sem odvahu krást pinklovi prskavky do koktejlů a dělat světelnou šou. Prostě nuda. Blbá hudba a večer v prdeli. Copak v celým Brně není normální klub? Normální rokáč, kde se dá ta hudba aspoň poslouchat? Sakra! To je teda kultůra. Všechny kluby na jedno brdo. Všude to vypadá, jako by hrál jeden dýdžej (slovy dé jé). Sbalily sme se o půl jedné a odkráčely sme na rozjezd. Zima jako v Grónsku.

Rozjezd byl zase jedlej. Vzadu byli naskládaní samí ožralci plus jeden zmlácenej bezdomovec. Obrýlený otylý muž řval na řidiče : "Už sme tady všichni, můžeme jet! Jedééém, nikdo nechybí ! Účastníci zájezdu, ste tady všichni? Všichni sou tady, jedéééém!" A furt takhle dokola. Bylo evidentní, že ten člověk se opije jednou za rok, a pak překvapí sám sebe svou vtipností a musí to někde zúročit. Nejlíp v rozjezdovým autobuse. Protože odtama nemůže nikdo utýct. Bezdomovec jenom čučel a vesele si krvácel z obočí. Vedle mě seděla parta čtyř mařek, který se smály tlusťochovi, hýkaly jak osli, a do toho občas vtipně zahlásily: "Hliník chybí." A někdo zepředu zařval: "Hliník se odstěhoval do Humpolce."

Nikdo tady nemá smysl pro normální vtipný humor, asi se odstěhuju do Kanady. Nevím, proč si myslím, že tam žijou vtipní lidi, ale sem o tom přesvědčená. Takže sem si nasadila sluchátka a byla sem celá šťastná, že přijdu o další výpady třeskutýho humoru.

Nastoupil ňákej borec, všimla sem si že má strašně pěknej úsměv. Jedinej kořínek, kterej mě za celej večer zaujal. Tak sem ho pozorovala, furt se smál tlusťochovi, pak si vytáhl pastelky a začal kreslit do bločku. Měl nablblý úsměv, a když ostatní vystoupili, mluvil si sám pro sebe. Nebudu to natahovat, byl to mentál. Je možný, že ze všech borců tohoto večera, mě zaujme jenom jeden, a to člověk dementní? Budu se muset nad sebou zamyslet, o čem to svědčí.

Když sem přilezla dom, měli sme návštěvu. Což mě fakt nepotěšilo, chtělo se mi spat, naštěstí brzo vyfičeli. Hugo byl opět a zase ožralý, ale to už je pernamentní stav, tím už se nezatěžuju a zvykám si.

Potěšující je, že sme našli část ovladače, takže sme mohli zprovoznit telku i dývko, hurá. Bylo načase, aspoň neska uvidím Lost, a zítra House. Ale zase mě sere, že sem neviděla v pátek Black Books. Ach jo!

Eda mně předevčírem volal. Pětkrát. Nevzala sem mu to. Pak mně přišla esemeska, proč mu to jako neberu. Neodpověděla sem. Chtěli ste válku, máte mít válku. Tak. A když se rozzlobíme, budeme zlí.

Bolí mě hlava. A Brufen nezabral. To není dobrý znamení. Doma není nic na jídlo a já teda určitě nakoupit nepudu.