Včera přišla mamka s taťkou, odvízt si Anju, abych měla aspoň na těch pár hodin pokoj, a oni na pár hodin peklo. Taťka navíc přivezl novej počítač (během týdne už sme přepojovali třetí). Tenhle nám už snad zůstane.
Boj o křeččí jméno pokračuje. Beny mi zřejmě vypadl ze hry. Ještě není všem dnům konec, ale moc tomu nedávám, že se mi podaří protlačit ty čtyři krásná písmenka přes byrokratický mašinérie. Takže reálněji vidím toho Benjamína. Kvůli tomu zase prská Hugo (ale čert ho vem). Tak sem teda mamce oznámila, že její vnuk se bude menovat Benjamín, a ona na to řekla: „Mně se líbí Honzík."Jméno Jan mám ve svým soukromým katastrofickým žebříčku jmen někde mezi Augustýnem, Heřmanem, Kolodějem, Darmodějem a Darmojedem.
Laura mi psala mejl, že se de stavovat odpoledne za ženskou lékařkou, a jestli nechcu jít taky. Chodíme totiž ke stejné, tak sme si myslely, že bysme si udělaly v čekárně talk-show. Já sem si teda už dřív říkala, že nevydržím čekat s kontrolou do konce března, zvlášť když mi ještě nikdo ani vědecky nepotvrdil, že su fakt těhotná. Tak sem zavolala k doktorce, že mám bolesti břicha a zad, a že se mi to nějak nezdá, a jestli mě nemůžou vzít už dřív. Jako s těma bolestma sem nekecala, ale vím,že je to normální a že mě to bude provázet ještě dalších devět metrů. Ale stejně... chtěla sem vidět Benyho na ultrazvuku. Domluvila sem se teda s doktorkou, že mě vezme na dnešek. Lauře sem napsala, že mě objednali až na další den, a ona mi napsala, že stejně odpoledne nejde, že si to spletla, a de až ve čtvrtek. Takoví my sme agenti.
Včera se tady taky zastavil technik, aby nám jako připojil kabelovku. Ale už jak sem ho viděla, tušila sem, že je to poněkud neschopný jedinec. Měl v oku jakousi divnou mlhu, která břídila značí. Furt se mě ptal, jestli máme v bytě zásuvku, já sem to ale nevěděla, protože tadyk přežíváme v našem bydlíku teprve přes rok, a co tady dělali předchozí boveráčtí nájemníci, to jako nemám páru. Tak asi půl hodiny zkoumal, jestli zásuvku máme nebo ne. Byla sem poměrně nervní, protože mně nebylo dobře, měla sem návaly horka jak kdybych snědla trs mexických čili papriček, a do toho sem musela furt odbíhat do kuchyně, protože sem vařila ledviny. Zkoušel na chodbě najít jakýsi bazmeky, který by vytáhl, ale žádný dráty nenašel, tak se mě ptal, odkud se tahala přípojka na net, jak to dělali, jestli to tahali z krabice, a jestli oddělávali lištu nahoře... když sem řekla, že provrtali stěnu rovnou z chodbové skříně, tak mně nevěřil. Pak se chtěl podívat do skříně s pojistkama a chtěl po mně abych mu sehnala to otvírátko, ale já sem řekla, že žádný nemáme. Ptal se mě teda jak to otvíráme, no měla sem už vážně dost. Završil to tím, že řekl, že tam nic není, že sou tam jenom „husí krky", což při mé příšerné fantazii mělo ten následek, že se mně udělalo zle. Husí krky mezi pojistkama. Vogo.
Neměla sem na něho nervy, tak sem mu řekla, ať si sbalí svoje fidlátka, a ať mně tam zrušijó tu smlouvu, že na to kašlu. Fakt sem na to neměla sílu. Ale mně o tu kabelovku vůbec vlastně nejde. Hlavně že mám net. A už nikdy, přísahám, nikdy, se nedám do řeči s ňákým dýlerem. Never more. Protože to dycky jenom průser značí.
S kouřením je pořád problém, jen tak se toho nezbavím, ale aspoň sem to vydatně omezila.
Protože už se blíží konec zimy, musím konstatovat, že ptáci pohybující se v našem okolí sou buď strašně natvrdlí nebo přežraní. Dali sme jim do krmítka takovou kulu ze zrní, a ňákej rohlík, a voni furt nic. A to mají fakt pěknej domeček, né žádnou pověšenou flašku, ale hezky estetický krmítko. Furt tam nelozili, tak sem přikázala Hugovi, ať to krmítko přesune doprostřed balkónu. Po tomhle přesunu se ale taky nic nestalo, takže příště, vážení okřídlenci, si polibte řiťku.
tu kouli z loje a zrní tam nech přes rok, ono jim to víc chutná, když je to prošlý (aspoň to tak vím ze svý zkušenosti se sýkorkama a jiným ptactvem)
OdpovědětVymazat