Čtečka karet a mořský želvy

Tak. Pořád přemýšlím, jak to vypiklíkujem s tím novým počítačem, jestli kupovat noťas nebo normální kompl. Skoro se ale přikláním k obyčejné krabici, protože je bytelnější. Navíc s noťasem stejně nikde běhat nebudu. Včera když sme usínali, furt mi to vrtalo hlavou, a říkala sem Hugovi: "Co to je, čtečka karet? To jakože to přečte mořský želvy?" Ha hááá ! Samozřejmě to vůbec nepochopil. Zato já sem se svýmu nablblýmu vtípku smála ještě dlouho potom.

Ráno sem zapla kompl, a je to fakt hrozná výhoda, nemuset ho restartovat dvacetkrát, aby se aspoň na chvíli rozjel. Jako ten náš zhroucenej. Sice měl dobrou kapacitu, ale co z toho, když při každým zapínání mně nervy tekly ušima. Achich, se z těch počítačů taky asi zhroutím. Jako bych nemohla mít nějakýho neškodnýho koníčka, třeba háčkování. Uháčkovat umím jenom kuličku. Což se hodilo, když byly v módě hakysaky, ale jenom na chvíli, protože po naplnění mojí skvělé kuličky čočkou si to našlo nějaký nedokonalý očko v mým úchvatným výrobku a při kopání luštěnina lítala vzduchem.
Takže - zpět k tématu. Ráno sem teda zapla kompl, a projela sem všechny oblíbený stránky, kde se samozřejmě v osum ráno nic ještě neděje. Ale udělalo mi radost, že na fórum BT přišel Jon (basák) a chtěl tam něco světobornýho napsat, a při té příležitosti omylem smazal jakýsi tématický okruh i s celou diskuzí, heh, za což se velice omlouval, a napsal něco o tom, že už dávají dohromady věci na novou desku, protože už TO konečně přišlo. Což mě donutilo se zamyslet nad tím, jak dobrej label asi musejí mět, když nemají nasmlouvaný termíny na vydání alba, ale můžou si dovolit čekat na inspirace. No, je to jenom dobře, pochopitelně. Takže sem pod to napsala ňákou úžasnou reakci, a chtěla sem to zakončit výkřikem : "Ať vás líbají múzy !" ale protože "Múzy" se menuje kapela chlapského složení, tak sem od tohoto zakvičení nakonec upustila.
Tolik z deníčku pošahanýho fanouška.

S Hugem sme měli dobrý zápichy s telefonama, poslední dobou. Minulej týden mu došla mesa, na můj mobil: STAVIS SE KE MNE PO PRACI? Zajímavé. Takže hned jak přišel, zeptala sem se ho, proč mu chodí mesy na můj mobil. A von že jo, že o tom ví, že mu psal kamarád, že prej mu vypaluje ňáký céda. Ale já sem ho chtěla chvílu vydusit, a tak sem mu řekla: "Jo? A proč ti kamarád píše "zlato"?"
A on: "Cože?"
A já: "No ta mesa zní: ´Zlato, stavíš se ke mně po práci?´ Co si o tom mám jako myslet?"
A on: "Tak to teda nevím. To mně psal kamoš, já fakt nevím, no tak... on bude asi pošahanej."

Tím sme to jako ukončili. Včera jak sem se chystala na nákup noťasu, tak sem si říkala, že případně budu platit kartou, jenomže neznám z hlavy PIN, ale mám ho v telefonu pod jménem David. Mám tam daný jakýsi vymyšlený číslo, a poslední čtyři čísla sou PIN. Podívala sem se teda do telefonu, jestli ho tam mám uložený, ale omylem sem na to číslo zavolala. Asi sem jako někoho prozvonila. Obouvala sem si boty, když "David" volal zpátky. Checht, ani mě nenapadlo, že moje smyšlený číslo je reálný. Pochopitelně sem to nevzala, ale Hugo se hned vrhl k telefonu, aby zjistil, proč to neberu, a s kým že se to zase nebavím. Poněkud mu ale ztuhly rysy.
"Kdo je David?" Zeptal se strnule.
A já: "Hé héééé :o)))" Z té situace sem fakt nemohla. Zavazovala sem si boty a otřásala sem se smíchem.
A on furt: "No kdo to je? Znám ho? Odkud je? Co chce?"
Jenom sem z toho měla smích. Pak na mě udeřil: "A kamoš mně neoslovuje "Zlato", to sis vymyslela. Já sem s ním mluvil, ptal sem se ho na to, a vypadal sem jako blbec!"

Momentálně sem dostala nadaný, že ještě nedělám oběd. Bylo půl desátý. V rámci zachování kliné rodinné atmosféry sem se zdržela komentářů a šla sem udělat nám, dospělým jedincům, smažáky a larválnímu stádiu dušenou zeleninu s bramborem. Posadila sem si Anju do kuchyně, pustila sem rádyjo, načež anja začla mohutně pištět, protože se jí nelíbí v židličce, ale já už na to nereaguju. Navíc nemůžu jinak, protože než by mně pobíhala pod vařícíma hrncema, to ať se rači zmítá v židli. Načež samozřejmě přišel Hugo, a spucoval mě, že Anja řve proto, že nesnáší to rádio, a že to mám okamžitě, ale okamžitě vypnout. A Anju odnesl do obyváku, aby tak netrpěla. Zašla sem do obýváku, slušně sem zasalutovala, a zařvala sem: "Pane, můžu si pustit rádio, pane?!" Načež mi Hugo řekl, ať si ty svý provokace nechám, a oznámil mně, že pudu odpoledne nakoupit. No jasně.
Tak mě napadá, kde jako ti chlapi berou takovou drzost, zacházet s ženskýma takle? Teď fakt nemyslím jenom Huga, to se stačí podívat kamkoliv. Ještě by se to dalo vysvětlit tím, že jim testosterony zatemňují mozek. Ale co je eště horší, sou všechny ženský, který si to nechají líbit - co líbit...skoro všechny si v tom libujou. Připomíná to stockholmský syndrom. Většina ženských je jako stádo slepic, nechali si nakukat, že jejich smysl života je uklizená domácnost, uvařený oběd, udělaný svačiny, vyžehlený košile, výchova dětí. A tak si podle toho jedou. Většina znesvéprávní ještě před svatbou, pak už je to totálně v háji. Přijdou o kamarádky, protože se musí věnovat manželovi. Opravdu, to už sem několikrát slyšela. To je argument jako noha. Jak jako věnovat manželovi? To jakože když čučí na fotbal s pivem ukotveným na břichu, a vykřikne "gól", tak žena k tomu pípne "ano", aby se necítil tak sám, v tom fotbalovým televizním světě? Ach bože ! Co je eště horší, je fakt, že ženský si ze své potupné domácí role udělaly koníček, zálibu největšího kalibru, a diskutují o tom, jak mají vybavenou kuchyň, a jaký mají domácí spotřebiče. To je stejný, jakoby se otroci na plantáži hádali, kdo má lepší motyku.
No a když se narodí děcka, tak zblbnou mega. Celý svět se scvrkne na plínky, kakánky, čuránky, blinkánky. Na internetu nekonečně vypisují svoje zkušenosti s těhotenstvím, píšou nekonečně trapný a nudný články o porodu. Kapacita mozku nula. Chlapi se smějou, že jejich ženy žvatlají a k obědu je zvou stylem: "Miuáčku, poď papat." Tohle někomu příde roztomilý, nebo směšný?
Sem asi blbá, a patrně to nechápu, nebo sem nepochopila, jak to na světě chodí, nebo mám ňákou mentální poruchu, či co. Ale copak to nikdo nevidí? Si připadám jak v Matrixu.

Né, že bych chlapy neměla ráda. Jenom nesnáším, když jim testosteron vytlačí ušima půlku mozku. Tu funkční.
A u většiny ženských, kdyby je zaměnili za Stepfordský roboty, si toho nikdo ani nevšimne. Zase otázka je, proč by to kdo dělal, když má doma stepfordský model Lajf.