Takový sme byly...Mladý a neklidný

Otevřela sem si flašku vína, a jaksi na mě vybaflo pár vzpomínek, a tak sem nějak sedla ke komplu a začla psat...

 

 

Lauru sem poznala ve třetí třídě ZŠ. Byla takový nenápadný jedinec s účesem, který kopíroval kastról, v ošoupaných riflích a měla plno blbých nápadů. Skvěle sme se k sobě hodily. Nejvíc sme se navzájem docenily ve školní družině, kde sme byly vězněný každý odpoledne, někdy i dopoledne a kde sme musely snášet teror družinářky Zondlákové, baby Jagy Plesnivé ruky. Nuda, co se tam děla, se dala nejen vidět, ale i krájet. Ze všeho odkapávala. Živě si pamatuju, jak sme šly na družinářskou vycházku před obědem a Laura plácla, že se rozhodně netěší na oběd. Eva Jadrná se živě zajímala o to proč, dneska je přece rajská, říkala. Načež se o to zajímali i další, protože z různých předchozích extempóre sme platily s Laurou za exoty. Takže se na nás upřely oči spoluvězňů.
"Proč nechceš rajskou?" Vyzvídala Jadrná. Byla to nepochopitelná věc. Laura se zamyslela. Podívala se na mě. Pak se rozzářila.
"My to totiž nemáme jenom tak, jak vy."
"Co jako?" Popotáhla nosem Bendová.
"No... my se dost bojíme." Řekla sem.
"Jo. Nás chce někdo otrávit." Řekla Laura.
"Jo. Kuchařky nám sypou do jídla jed!!!" Zahlásila sem a fakt sem si dala záležet na výrazu vyděšenosti.
"Héééé ... " Nadechla se Lipcová. "Fakt, jo?"
"No jasně. Proč si myslíš, že nejíme?" Ozvala sem se zase já.
A takovýma kecama sme se dycky dostaly do pěkné prdele. Finišovalo to u oběda samozřejmě. Zondláková dbala na to, aby každej dojedl to, co má na talíři. Lauře se dycky dělalo blbě z rajské a ze špenátu, já sem nesnášela jakýkoliv dušený maso. Ble! Takže sme seděli u toho dlouhýho jídelního stolu, kterej smrděl po těch zhnilých hadrách, kterýma to utírali. Všichni se dali do jídla. Zondlačka obcházela stůl jak hlídací pes. Mohla by konkurovat Kerberovi u brány pekelné. Chtěla sem se pustit do polívky, ale Topol vedle mě výhružně zasyčel : "Mohli ti to dát i do polívky!" A tvářil se spiklenecky. "To je fakt." Řekla sem a bylo mně jasný, že sem se odsoudila k hladu. Loupla sem očima po Lauře. Kvedlala lžičkou v polívce a tvářila se trpitelsky. Ostatní měli už rajskou skoro snězenou, jenom my sme v tom rýpaly lžičkama, rozsekávaly sme knedlíky na kousky, aby to vypadalo, že se něco děje, ale pekelnýho psa sme neoblbly. Zondlačka si k nám stoupla a snažila se vyhrožovat, že když to nesníme, napíše nám to do žákovské, že zítra nepudem na vycházku, že budem uklízet družinu apod. Samozřejmě účinek žádnej. Situace byla napínavá. Upíraly se na nás oči všech kolem stolu a bylo podezřelý ticho. Zondláková červenala a podupávala nohou. Kvičela něco o tom, že rodiče nám platí obědy a my si toho nevážíme. Nereagovaly sme, jenom sme po sobě čučely. Nakonec začla ječet, že toho má dost, a že nikdo neodejde od stolu, dokud to nesníme. Načež všichni začli samozřejmě naznačovat, ať s tím pohnem. Otrava - neotrava, hlavně že budou pryč od smrdutých stolů. Takže Laura snědla dvě lžičky rajské, poblila se na zem, Zondlákové povolily nervy, odpískala to, takže sme odešli zpátky do družiny. Já sem trpěla celej den hladem a Laura mně nadávala, jak blbej nápad to byl.
Naučily sme se vybrkávat abecedu. Byly sme prostě úžasný. Brkaly sme v družině, na obědě, při vyučování... zkrátka prasata. A všichni nás za to bezmezně obdivovali.
Rozkopaný sídliště skýtalo spoustu příležitostí vymejšlet různý kraviny. Další dobrá věc byla hra Na důvěru. Dotyčnýmu důvěřivýmu chudákovi se zavázaly oči a druhej ho vodil přes sídliště. Předvedla mně to spolužačka Kratková, která mě navedla do sloupu. Jednou sme s Laurou bloumaly bezprizorně po venku a já sem řekla, že bysme mohly hrát na důvěru. Laura se toho samozřejmě chytla a byla celá žhavá mi dokazovat, jak jí můžu věřit. Vodila mě se zavázanýma očima přes půlku sídliště a nikde žádná nástraha. Byla zkrátka takovej poctivec, až to bylo nudný. Pak sem byla na řadě já. Pořádně sem jí zavázala oči a ona se mi ještě přiznala, že trochu vidí, ať jí to převážu. Tak sem to převázala a když fakt neviděla, chvilku sem ji vodila po rovince, aby se neřeklo. Pak sem ji zavedla na velkej kopec a poslala ji dolů. Byl to kopec kluzkej, samý bahno, a hodně příkrej. Šlápla do prázdna a už valila. Chvilku zoufale utíkala, pak se kutálela. Byla to samozřejmě děsná sranda. Týden se mnou nemluvila, pak sem si ji udobřila hopskuličkou.
Pak sem si vymyslela, že mám přestěhovaný pokojík, že mám místo koberce trávu. Laura se toho hned chytla.
"Trávu? Jako pravou?"
"Jasně, že pravou."
"A to musíš zalívat?"
"Ne. Já tam mám potůček. Ten teče prostředkem pokoje a zavlažuje tu trávu." Laura zírala. "A kolem toho potůčku mám kameny a žijou tam takový malý žabky."
"Fakt?" Velký naivní oči se rozzářily. "A můžu se tam jít podívat?"
"Ne, ty žabky si tam zvykají. Narušila bys to."
"Aha. Tak pozdějš."
Myslela sem, že na to zapomene, ale ona s tím furt otravovala. Když si žabky nemohly zvyknout ještě měsíc, začlo jí to být divný a já sem musela s pravdou ven.
Pak sem si vymyslela další blbost. Šly sme ze školy a Laura říkala, jak se jí nechcou psat úkoly. A já sem jí řekla:
"Ty musíš psat úkoly? No to máš blbý."
"A ty je psat nemusíš?" Divila se.
"Ne. Za mě to dělá ... robot." Viděla sem, že mi to zase žere, takže sem se rozjela. "Je takovej malej, sedí u mě na stole, povídá si se mnou, no a píše se mnou úkoly." A Laura zase:
"Já ho chcu taky."
"No já nevím, je jenom můj, víš... stál pět korun."
"A když ti dám pět korun, tak mi ho dáš?"
"No, ale jo..." Souhlasila sem nakonec. Takže Laura šla domů, celá napnutá čekala na mamku až se vrátí z práce a pak se na ni pověsila a nekompromisně prohlašovala, že chce pět korun. Že Janča má robota, kterej s ní mluví a píše úkoly a že ona ho může mít taky. Jenom za pět korun!!! Samozřejmě nic nedostala, tak probrečela noc. Druhej den mi s červenýma očima oznamovala, že ty peníze nemá, ale že chce toho robota aspoň vidět. Zase sem musela s pravdou ven. Co si o mně myslela její mamka, to ani radši nechcu vědět.
Laura byla strašně důvěřivá a já strašně prolhaná.

Když nám bylo sedumnáct, tak to teprv stálo za to. Laura dělala obchodní akademii a já tou dobou církevní zdravotní školu, a to z toho důvodu, že sem potřebovala zaplácnout dva roky po učňáku. Zatímco Laura bojovala s těsnopisem, já sem se akorát domáhala práva abych nemusela chodit na ranní bohoslužby a dělala sem rozbroje v křesťanské nauce. Jako pohrdač církve sem byla rušivý element, což sem si mohla dovolit, protože kdyby mě z té školy vyhodili, bylo by to úplně jedno. No ale co čert nechtěl, Laura se potkala na škole s Pančou, která byla taky našeho sídliště, a ohromně se zkamarádily. No a já abych mohla být s Laurou, tak sem Panču snášela, ale od začátku sem ji fakt nemusela. Byla taková... záludná. Byla to zkrátka mrcha od pohledu. Nosila takový upnutý body, takže jí to zplacaťovalo prsa. Vypadala, jak kdyby měla na žebrech připláclý dva lívance. Trochu šilhala. Myslela si o sobě že je úžasná a za každou cenu chtěla být středem pozornosti.
Chodily sme na Čáru. Vysedávaly sme tam jak slípky každý odpoledne. Čára je takovej plácek, kde se ten čas scházeli podobní zoufalci, co neměli nic lepšího na práci. Měli sme tam spoustu známých. Postupně se z toho utvořila parta. No a taky sme si tam našly kluky. Panča byla sépie (protože se na každýho sápala), tu nikdo nechtěl. Laura chodila s Borkem, ten jel v piku a připadal nám děsně zajímavej. Já sem chodila s Peťou, ten tak zajímavej nebyl, ale byl hodnej. Těch zážitků odtama bylo víc než dost, ale už sem to zapomněla.
Protože sme neměli peníze, byly naše možnosti omezený. Někdo vymyslel, že pojedem na fesťák kamsi do prdelákova. To, že nikdo z nás neměl prachy, nebyla žádná překážka. Cuf se prsil, že tam zná díru v plotě. Takže sme jeli. Nejdřív sme se ožrali v hospodě a pak sme vyrazili hledat tu díru. Najednou odněkud vyrazil pes a začal nás honit. Byl to vlčák a byl pěkně ostrej. Hopsali sme přes drny, přes strouhy močůvek, čokl za nama, Peťa mě táhl za ruku a za nama sem slyšela ožralca Skácela, jak řve na psa : "Ty haj-zle! Ty bestie, ty čokle prašivej, ty kurvo! Jestli mě kous-sneš, rozbiju ti ryp- hajzle! Bacha, příkop! Zamrdaná svině!" Do teďka sem nepochopila, jak někdo může zvládat utíkat a nadávat. Bugina si vyvrátila kotník. Díru sme našli. A našli sme ji včas. Bohudík.
Když sme splašili ňáký prachy, chodili sme do Memphisu, to byla taková hospoda poblíž, nebo sme šli do Bumerangu, tam byli dobrý rockotéky. A nebo na Favál. A do Mersey. To byly kluby. Takže to bylo v podstatě z hospody do hospody a nebo sme se zhulili na Čáře a vydrželi sme tam tak do noci.
Jak sme začly s Laurou hulit, to taky byl zajímavej zážitek. Bylo nám tak patnáct. Laura měla sestru, Kamilu. Ta byla starší, zběhlá, no tak sme jí řekly, jestli by nám nesehnala trávu. Dala nám jakejsi pytlíček s usušeným čímsi. Sehnaly sme si šlukovku a slavnostně sme to zapálily na schodech.
"Ty vole, my kouříme trávu!" Jásala sem, zatímco Laura kuckala, protože byla nekuřák. Strašně sme z toho byly unešený, že kouříme drogy. Sedly sme si na schody a čekaly sme co bude. Samozřejmě sme byly úplně mimo, chichotaly sme se jak prdlý a myslely sme bůhvíco sme nedostaly za matroš. Když sme za ňákej ten čas přišly za Kamilou, že chcem eště, začla se pekelně smát. Dívaly sme se po sobě, jako co je a z Kamily mezi škytáním vypadlo, že nám dala listy.
"A to vadí?" Nechápaly sme.
"No, to má asi takovej účinek jak kdybyste hulily seno." Zajíkala se ta mrcha. Postupem času sme samozřejmě začly hulit normální palice, sláva!
Pak sem přestala chodit s Peťou, protože mě nudil. Byl z toho celej špatnej. Našla sem si lepší oběť. Se Svojkou sem se rozhodně tak nenudila. Svojka byl ten nejhezčí borec, jakýho moje stupidní očička kdy viděly. Poprvé sem byla doopravdy děsně zamilovaná. Dycky když sme šli na rockotéku do Bumerangu, tak sme potom zašli do parku,jenom my dva, sedli sme si na takovej dřevěnej hrad a tam sme kecali a cucali se a chlastali, bylo to děsně romantický, já sem byla tak šťastná! Jednou sem byla u něho doma a počmárala sem mu tapety fixou. Smál se. Taky sme jezdili na různý akce za Brno, ožrali sme se na ňákým koncertě a pak sme se jenom váleli na louce, sluníčko svítilo, celý to období bylo takový bezstarostný. Byl zajímavej tím, že měl něco s krví a měl takovej žlutější nádech. Pro mě byl dokonalej. Panča byla nesnesitelná. Vyjížděla Lauře po Borkovi a mně po Svojkovi.
Bumerang bylo nejdobrodružnější místo. Vždycky tam přišli nácci, aby to tam vymlátili, občas hodili dovnitř dýmovnici, takže sme museli vyskákat oknem. Na Favále sme zase slavili jakýhosi Silvestra. Každej dostal flašku šampaňskýho. Laura ale ukořistila dvě. Ožrala se teda pěkně. Táhla sem ji pak po zledovatělým chodníku. Udělala tři kroky dopředu, pět zpátky a spadla. Furt sebou tahala flašku na které měla uvázaný balónky. Měla sem co dělat abych ju dotáhla do postele. Pak už sem jenom lítala pro kbelíky. Všechno samozřejmě nenápadně. Jednou sme se někde ožraly. Šly sme spat k Lauře. Laura mě varovala ještě předtím než odemčela, že musíme být potichu, protože všichni spí. Načež v předsíni shodila kolo, spadla na něho a já na ni. Eště k tomu sme se začly smát, a jak sme se pokoušely být zticha, tak sme se poprskaly, samozřejmě sme se nemohly zvednout, no prostě se nám zase jednou něco povedlo. Jindy zase si mě Laura pozvala, že má doma "vlčí vodku", to byla vodka Alba lupa, a že potřebuje něco vyřešit. Tak sme pindaly o chlapech a ožraly sme se jak zákon káže. Bydlela tenkrát v domečku, kterej měl dvě patra. My sme byly u ní nahoře v pokojíku a dole vařila její mamka, která netušila že sme absolutně na káry. Pak sme se rozhodly, že pudem do hospody. A že to těm chlapům nandáme! Vykodrcala sem se z pokojíku, samozřejmě nenápadně. Zavrávorala sem na chodbě a vrazila sem do zábradlí. Což by ani tak nevadilo, kdyby tam nebyly naskládaný štosy knih. Ty se samozřejmě zřítily se strašným burácením dolů. Seběhly sme ze schodů a aby na nás nebyl poznat podroušený stav, zachraňovaly sme to větama jako : "No kdo t-sem mohl tagle dt." "To souaeb-blý náp-dy!" "A je po k-kňžkách..ch".
Velkej zážitek byl, když sme jeli všichni do Bosonoh. Bylo to na pálení čarodějnic. Uprostřed fotbalovýho hřiště hořel obrovskej oheň a po obvodu hřiště seděli lidi, kteří se drželi za ruce. To působilo fakt monstrózně.
Pak někdo vykradl ordinaci v Husovicích a ukradl recepty a razítka. Všichni feťáci z Čáry si na to chodili do lékárny vyzvedávat ingredience na vaření pika. Pak se rozkřiklo, že kohosi zašili, že se to provalilo. My sme v piku nevalily, my né, ale zároveň nám ani nijak nevadilo, že lidi kolem nás mají oči jako talíře a mluví jak když se střílí z kulometu. Jenomže Panča začla dělat machry, že klidně do ňáké lékárny skočí, že ona se rozhodně nebojí. Už sem někde psala, jak byla blbá. No tak tam šla. Frajersky tam předložila ten recept. Lékárník si ji přísně změřil a řekl, že má moment počkat, že musí jít pro něco dozadu. Byl tam nekonečně dlouhou dobu, pak se vrátil a řekl, že si má eště na něco počkat. Bylo jasný, že volal flojdy. Takže vzala roha. Samozřejmě sme z ní eště dlouho měli prdel. Myslela si, že je hrdinka a přitom byla normálně blbá. Někdy je mezi tím velice tenká hranice.
Jenomže jak byla blbá, tak byla zákeřná. Takže jednoho dne sem přišla do Alterny a načapala sem ju, jak se plazí po Svojkovi. Nechápala sem to. Smáli se. Řekl, že to byla sranda, že za to nemůže, že to ona... Nastříkala sem jí slzák do očí a řekla sem jí, že je hnusná, zasraná, šilhavá svině. Laura řekla, že to ode mě bylo hnusný a přestala se se mnou bavit. Svojka se smál. Rozešla sem se s ním.
Chodila sem po hospodách s Buginou a nadávaly sme na borce. Jednou se Bugina něčeho načichala až tak, že o sobě vůbec nevěděla. Museli sme ji s Vesotem dotáhnout domů. Zazvonili sme na zvonek, opřeli sme ji o zeď, Bugina se sesunula k zemi, a rodiče si ji posbírali z rohožky. Dostala nářez jako pes. Druhej den sme seděly na schodech u kostela, protože to bylo před Memphisem. Na někoho sme čekaly. Přišel tam jakejsi bover v ušmudlaným nátělníku, smrděl a byl ožralej a řekl Bugině, aby mu strhla strupy ze zad. Sundal si tričko a měl tam plno hnusných zhnilých strupů. Bugině za to slíbil flašku vína. Chvilku zkoumala ty záda.
"Proč to mám strhat? To se nemá..."
"Ptže, vole pičo, stará mě poškrábala, voepičo, a vona, kurva jedna, vole, asi má ajc."
"Aha..." Protáhla Bugina xicht.
"A když to voepičo dáš dolů, tak to nedostanu, né..."
"No já nevím." Zdráhala se.
"Dostaneš dvě flašky. Aj tady pro kámošku." Rozhazoval bover.
Bugina spokojeně kývla a dala se do díla. Chtělo se mně zvracet.

Obarvila sem si vlasy na černo. Bylo to děsný, vypadala sem jako smrt. Laura se se mnou zase začla bavit, takže sem musela snášet Panču. Svojka s ní samozřejmě nechodil, protože kdo by se tahal s šilhavým lívancovníkem. Začla sem chodit s někým, koho sme nazývali Hornatý, protože měřil nejmíň dva metry. Ten mě ale přestal bavit hodně brzo. Panča se pak o něho pokoušela, ale měla smůlu. Byla jako smrt, brala by všechno, jenom kdyby ju někdo chtěl. Pak sem začla chodit s něčím co se menovalo Vlk. Byl to docela perspektivní mladý muž, kterej za mě všechno platil. Přestal mě bavit. A Panču nechtěl. Dál sem smutnila po Svojkovi, nechtělo se mně nic. Dycky sem si našla někoho, kdo se mnou byl ochotný chlastat, koupili sme flašky vína a uvelebili sme se na soše před Internacionalem. Byla to jakási socha která cosi držela v náruči a já sem si dycky do té náruče vylezla, to byly krásný letní noci. I když se mně všechno zdálo na hovno, cosi do sebe to mělo.

Pak sme začly chodit s Laurou na slévárnu. Často tam bývaly koncerty, chlastalo se tam, byly sme ve svým živlu. Potkala sem tam Pepka. Byl takovej trochu zajímavej, tak sme se spolu začli bavit. Asi o týden později sem ho potkala v noci v šalině. Řekl, že příští den jede na chatu a jestli nechcu jet taky. Řekla sem že jo. A tak sem se vydala na chatu s člověkem, kterýho sem ani trochu neznala. Samozřejmě sem jako spala u Laury. Na chatě to bylo drsný. Bylo tam plno šílených lidí, kteří se rozhodli, že zkusí jak chutnají muchomůrky. Hodili teda červený muchomůrky na pánvičku a podávalo se to jako příkusek k večeři. Další dva dny nám bylo tak blbě, že sme se stěží doplazili na hajzl.

Ale taky sme kulturně žily. Chodily sme s Laurou za klukama, co měli kapelu, někam do zkušebny. To bývalo dost dobrý, měla sem to ráda. Velkej rachot, pivo, cigára, semo tamo tráva. Sranda. Občas, když sme byly s Laurou naplech, sme se chopily mikráku, což byla dost trága, protože Laura neumí zpívat ani trochu a o mojich kvalitách se dá taky pochybovat.

Jednou sme taky byly v nahrávacím studiu, to ale bylo s jinou formací. Vůbec už nevím, co to bylo za kapelu, ale asi sem se tam chytla ňákýho kořínka, mám to jaksi zamlžený trávovým oparem, tak si fakt nepamatuju z té doby všechny, s kterýma sem chodila. Bohudíky. Ale na to studio si pamatuju. Bylo to v přízemí nějaké vily, celý to bylo dřevěný, a mělo to prosklený čelo. Vevnitř takový to klasický vybavení. Sedla sem si na zem, před ty obrovský skla, popíjela sem si svoje pivo, kouřila, a tlemila sem ven. Za mnou se hrálo, no prostě pohoda. Najednou před tím sklem proběhl kůň. A byl pryč. Chvilku sem čučela před sebe, co to jako bylo, myslela sem si, že su už dočista máklá. Když kůň proběhl podruhé, z někoho vylezlo, že tam ty koně chovají a koni mají kolem domu výběh. No pěkný. Já se koňů bojím jako čert kříže. Ludry. Takže sem opustila flek u skla, natěsnala sem se až úplně dozadu ke zvukařovi, nebo co to bylo, a vyděšeně sem tlemila ven, jestli se ňákej kůň ještě objeví, nebo co, a přemýšlela sem, jestli může prokopnout to sklo, a jestli stihnu utýct, než mě sežere.

Když nás s Laurou už dost nudilo vysedávat na Čáře, rozhodly sme se, že pojedeme do Prahy. Nasedly sme teda na vlak. Prachy sme měly jenom na cestu tam, a ňáký drobný, s tím sme si ale hlavu ňák nelámaly. Řekla bych, že sme si v té době nelámaly hlavu s ničím. Dojely sme teda na nádr, za poslední prachy sme si koupily jídlo v ňákým bufetu. Všude kolem plno číhajících boveráků. Jídlo sme nedojedly, nenápadně sme do něho naplivaly a pak sme pozorovaly, jak si boveři dávají do nosu. Lámaly sme se smíchem, a usoudily sme, že už můžeme jet zpátky. Jenomže sme neměly ty peníze. Tak sme si řekly, že se ještě projdem po Práglu, a třeba se něco stane. Šly sme se podívat na Karlův most, kde sme ale neviděly nic úžasnýho, a pak sme se ňákým řízením osudu ocitly před Kotvou, kde sme potkaly známý, totiž pankáče, kteří taky jednu dobu zevlovali na Čáře. Byli sme z toho setkání všichni paf, a měli sme velkou radost. Kluci nás vzali na pivo, pak nám řekli, ať počkáme před Kotvou, a šli nám nakrást ňáký dárky. Dostaly sme silonky, trička, řetízky na krk a ňáký náramky na ruku. Potom nám dali prachy, abysme se mohly dostat zpátky, dali nám trávu a šlukovky. Takle vybavený sme nasedly na zpáteční vlak do Brna. Byly sme šťastný, že jak sme blbý, takovou máme kliku. Ve vlaku sme se rozvalovaly na sedačkách a rekapitulovaly sme, jak nám ten výlet dobře dopadl, když do vagónu nastoupili policajti. Byli asi čtyři, ňáký komando. A jak sme se vylekaly, tak sme vyhodily tu trávu a šlukovky z okna. Takoví sme byly joudi.

Pak sme se ale vypravily do Prahy ještě jednou. Když sme jely na koncík Prodigy. Daly sme si tam sraz s ňákýma borečkama ze Žďáru, se kterýma sme to tehdy táhly. Koncert byl venku, bylo tam strašně moc lidí, a v tom davu sme se všichni ztratili. To nebylo nic hroznýho, ale uprostřed koncertu, vůbec nevím, co se stalo, zkrátka všichni z boku začli padat. Celej ten obrovskej dav lidí najednou ležel na zemi. Jenomže všichni se tak ňák zvedli, ale já, jak mám opožděný reakce, tak sem chvíli tlemila, pokácená na zemi, a když se ostatní zvedli, tak sem se nemohla vyškrábat, protože sem kolem neměla žádný místo. Naštěstí kořínek kterej stál přede mnou, se otočil, a pomohl mně nahorů. Postavil mě a ještě mně oprášil mikinu. Byla sem mu fakt vděčná, protože to byla docela zoufalá situace.
Po koncíku sme se zase všichni sešli, a že pudem do klubu. Byla už noc, a my sme neměli kde přespat, a vracet do Brna se nám tak pozdě nechtělo, tak sme se rozhodli, že strávíme noc zevlováním po Praze. No, a že začnem v tom klubu. Hrály tam ňáký kapely, chvilku sme blbnuli, ale pak na nás přišla únava, tak sme si zalezli do kouta, k větrákům, a chtěli sme tam usnout. Jenomže od větráků šla strašná zima, byli sme zmrzlí jak sobí hovna, a spat už vůbec nešlo. Byla to dost blbá noc.




A... už je to moc dlouhý, takže..pokračování příště.