Malá mořská víla

Stela byla prostitutka. Nevadilo jí to. Stála v potemnělé zakouřené místnosti a dívala se na Marka. Měl nakrčený čelo, vlasy mu padaly do očí a soustředil se na svoje karty. Občas mrkl na Stelu a naklopil do sebe ferneta. Ostatní hráči u stolu občas pronesli ňákou pokrovou hlášku, jinak neříkali nic. Kouřili a pili kafe, někteří se na Stelu semtam podívali, ale nikdo se neusmál. Stála tam jako nějaká věc, jako něco, co zavazí, a občas někdo zkontroluje, jestli to tam zavazí ještě pořád, nebo už se to ztratilo. Přála si aby už byl konec, zároveň ale věděla co přijde.
Všichni složili karty na stůl. Konec hry.
"Kotě, je mi líto, prohrál jsem tě." Houkl Marek směrem ke Stele, a nejistě se usmál. "Budeš muset jít tady s Kačerem."
Kačer se zazubil. Byl to tlustej týpek, věčně spocenej. Živil se tím, že kradl dráty. Prodával je do sběrných surovin, a co vydělal, to prochlastal. Chodil kolíbavým krokem, protože měl jednu nohu kratší, a proto se mu říkalo Kačer.
Stela dokouřila cigaretu, hodila ji na zem a zašlápla ji. Trochu víc přitlačila, rozdrtila ji špičkou boty. Měla vztek.
Kačer vstal ze židle. "Do piče, to sem měl dneska ale kliku, se z toho asi poseru." Podíval se na Marka. "Kurva mladej, škoda žes nevsadil ňáký chechtáky. I když todle taky není špatný." Sjel Stelu chlípným pohledem.
Jasně, že Stela mohla udělat něco rozumnýho. Mohla se například sebrat a odejít. Ale byla vytočená. Marek se k ní nechoval hezky, vlastně v poslední době to byla dost bída. Měla ho ráda, chtěla aby si jí vážil. Jenomže on se k ní pořád choval jako ke kurvě. Strašně ji to sralo.
Kačer se dokolíbal ke Stele. "Tak dem, prcino, ne?" Teatrálně jí nabídl rámě. Stela se podívala na Marka. Seděl, díval se na ni, ale neřekl nic. Rozhodla se, že mu ublíží. Pak si budou kvit. Zavěsila se do Kačera a odešla s ním.

Když ráno otevřela oči, chtěla je zase rychle zavřít a nebýt. Ležela v tmavým pokoji, vedle ožralýho prasete. Kačer chrápal a smrděl chlastem. Jeho hnusný zpuchlý tělo nebylo ničím zakrytý. Stela si vybavila útržky včerejšího sexu. Moc si z toho nepamatovala. Časem se zdokonalila v mazání paměti. Vždycky když to s někým dělala, poslala svoje vědomí někam daleko. Aby nevědělo. Odcvakla ho jako patentku. Její tělo pak všechno dělalo automaticky. Jenom s Markem to bylo jiný. Kdoví proč. Nikdy se nechtěla zamilovat. Říkala si, že láska je na hovno. Že de stejně všem jenom o sex. Láska je hloupá, a milovat můžou jedině slaboši, co se potřebujou na někoho pověsit. Myslela si to tak donedávna. A bylo jí tak dobře. A pak musel přijít Marek a rozházet jí celej život. Kurva sakra. Kdyby nikdy nikdo žádnou lásku nevymyslel, necítila by se teď tak mizerně. Posadila se na posteli. Nohou přitom skopla flašku, která stála na zemi. Oblíkla se, zapálila si cigaretu, vlasy stáhla do culíku a vytáhla z kabelky mobil. Byla na něm zpráva od Marka: "Nedelej to." Stela si povzdychla. Trochu pozdě.

Hned od Kačera zamířila do hospody. Potřebovala kafe, nutně. Objednala si preso a zapálila si cigaretu. Měla čím dál horší pocit. Nevěděla, jestli je naštvaná na sebe nebo na Marka, nebo na koho vlastně. Proč s ním sakra včera vůbec někam chodila. Měla být v práci. Všechno by pak bylo v pořádku. Posranej den. Přemýšlela, jestli ten blbej pocit zaplaší, když si koupí nový boty. Mohla by to zkusit. Zapípal jí mobil. Zpráva od Marka: "Sukala si s ním?"
Bez přemýšlení odpověděla: "Ne." Možná tím ještě něco zachrání. Kdo nelže, je blbec.
Sotva to odeslala, telefon zvonil. Vzala to.
"Proč mi do prdele lžeš?" Ozvalo se místo pozdravu.
"Já nelžu." Řekla Stela suše, ale už jí bylo jasný, že to nezachrání, že je to zkrátka v prdeli.
"Teď sem mluvil s Kačerem." Vypálil Marek vztekle.
"No a co, do prdele? Poslals mě tam."
"Ježiši, Stelo. To by mě fakt nenapadlo, že to uděláš."
"Chtěls to." Obhajovala se.
"Seš snad na klíček? Máš vlastní rozum, ne? Nebo ne?"
"Ne." Odsekla.
"Jaks to mohla udělat? Su z toho úplně v hajzlu. Celou noc sem nespal." Ozvalo se vyčítavě.
"Tys nespal?" Vztekem se napnula jak struna. "A co sem dělala já?"
"Ty vole, tak to nechcu vědět." Chvilku bylo ticho. "Kurvíš se a ještě mi lžeš."
"Že se kurvím víš od začátku."
"Ale tohle je přece něco jinýho. To je.... to je prostě podraz."
Pinkl donesl kafe. Stela típla telefon. Tohle nikam nevedlo. Chtěla si zachovat chladnou hlavu a vyřešit to pak. Někdy. Až to vyšumí.

Týden přespávala u Lindy. Znaly se z práce. Linda byla trhlá, o něco starší než Stela. Bylo jí 34 a na svůj věk vypadala strašně vyžile. Bydlela se svou prašivou kočkou a všude v bytě měla hedvábný šátky. Byly na zemi, byly hozený přes křesla, byly rozprostřený na stole, visely na zdech.
Jednou odpoledne Stelu probudila kočka prašivka. Skočila jí do obličeje. Stela se lekla, kočku odhodila a uvědomila si, že takhle to dál nejde. Že se svým životem musí něco udělat, dát všechny věci do pořádku, a pokud možno zbavit se Lindy, šátkovýho bytu a té hrozné kočky. Nejdřív si musí vyzvednout svoje věci. Pak může přemýšlet, co dál. Bylo to už týden co s Markem mluvila naposled. Strašně jí chyběl. Připadala si, že je sama na celým světě, že i kdyby byla v sebevětším davu, pořád bude osamělá. Vůbec se jí nelíbil pocit, že má někoho ráda. Bylo to tak svazující. Oblíkla se a vydala se do Markovýho bytu.
Byl doma. "Ahoj." Řekl rozpačitě když Stela vešla do obyváku. Opřel se o futra a pozoroval ji.
"Ahoj." Pípla. "Přišla jsem si pro věci."
"Chceš jít pryč?" Zeptal se.
Trhla ramenama. Doufala, že se něco stane, že ji zastaví. Omluví se, prostě něco.
"Bydlím teď u Lindy." Řekla nakonec.
"Zlato..." Řekl potichu. "...nevím co na to říct. Možná to tak bude lepší. Nedokážu ti to teď ňák odpustit. Chtěl bych, ale nejde to."
"Jo, v pohodě." Pokývala hlavou a vytáhla ze skříně sportovní tašku. Hodila tam trička. Pak se v ní něco zlomilo. Podívala se na něho. "Víš co? Není to v pohodě. Ty mi nemáš co odpouštět. Neudělala sem nic strašnýho."
"Lhala jsi mi!" Zvýšil hlas.
"Ježiš, lhala.... seš jak malý děcko. Blá blá blá, lhát se nemá." Rozhodila rukama. "Každej lže."
"Já ne. Já sem ti nikdy nelhal."
"Jo. Nelhal, nikdy si mě nepodváděl, nikdy si mě neprohrál v kartách a nad hlavou máš svatozář. Ach, ať z toho neoslepnu!" Dala si dramaticky ruce před oči.
"Né, nikdy sem tě nepodvedl. A nelhal sem ti. Víš proč? Protože tě miluju. Proto, do prdele, nedělám takový věci."
"Do té situace si mě dostal ty. Bylo by dobrý se omluvit." Trvala si na svým.
"Cože?" Udělal pár kroků k oknu, pak se vrátil zpátky a opřel se o dveře. "Ty seš neuvěřitelná."
"Chováš se ke mně hnusně, prohráls mě v kartách. Co chceš abych jako dělala? Mám se ti omlouvat?"
"Mě ale fakt nenapadlo, že s ním pudeš." Podíval se do země. "Měl sem tě fakt rád. I přes to všechno, že seš.... že... nebylo to lehký. Ale měl sem tě rád, do hajzlu."
Stela dobalila tašku. "Je mi jedno co tady meleš, já na tebe kašlu. Najdu si někoho jinýho, kdo nebude takovej sráč." Práskla za sebou dveřma a až pak ji ty slova zabolely.

Seděla v práci, na baru. Na baru v bordelu. Popíjela long drink, kterej vůbec ale nebyl dlouhej. Vysrkla ho za pár minut a objednala si další. Bylo jí do breku. Samota se v ní rozprostírala a žrala ji zevnitř, jako rez. Možná že rezivěla z long drinků. Kdoví. Dívala se na inzeráty bytů k pronájmu. Ale nechtělo se jí nic řešit. Chtěla zpátky za Markem. Celých deset dní se jí neozval. Copak mu vůbec nechyběla? Byli spolu přes rok, každej den. Bydleli spolu. Měl ji přece rád. Tak do prdele... to mu vážně nechybí? Chtěla s ním mluvit, hrozně mu chtěla říct, jak ho má ráda, a že jí schází. Ale byla na to moc hrdá. A tak se nechala užírat tou rzí. Říkala si, že až zreziví celá, nikdo to ani nepozná. Pak zase bude ten stejnej robot, co dřív. A nikdy už nikoho nebude mít ráda, protože to je pěkně na hovno. Chtěla mít ráda akorát sebe, což ale teď nešlo, když měla za hrudníkem ten temnej hnus, nicotu. Vyhodila ze sklinky brčko a exnula drink.
Na vedlejší barovou stoličku si přisedl zákazník. "Co vy tady, slečno, tak sama?"
Ach bože, pomyslela si Stela. Kdyby aspoň ti chlapi vymysleli ňákou originální větu.

Další večer už to bylo neúnosný. Mučily ji myšlenky na Marka. Přece mu musí chybět. Musí. Tak co se sakra stalo? Rozhodla se, že ňákou hrdost hodí za hlavu. Vykašle se na to. Protože jak se zdá, už nemá co ztratit. Rozhodla se jednat. Koupila víno a vydala se za Markem, vyzbrojená tím nejlepším spodním prádlem. Jestli tohle nezabere, je všechno v prdeli. Jak se blížila k jeho domu, byla si jistá že to klapne. Pak všechno bude jako dřív. Zase budou spolu. Přestěhuje se zpátky. Nerada si to připouštěla, ale potřebovala ho.
I když měla klíče od bytu, zazvonila. Přišel otevřít. Byl překvapenej, že ji vidí, ale zároveň byl rád. Stelu to povzbudilo. Spadla z ní tréma.
Sedli si v obýváku na sedačku, každej na jednu stranu. Stela zaběhla pro otvírák a dvě skleničky. Pak se vrátila a nalila víno. Znovu si sedla na svou stranu sedačky. Nechtěla nic uspěchat.
"Nečekal sem, že tě ještě někdy uvidím." Řekl s úsměvem.
"Vlastně...sem šla tak náhodou kolem." Zasmála se.
"To je dobře, že ses stavila." Podíval se na ni. "Žes donesla to víno, nemám tady už žádnej chlast."
Zasmála se. "Jak se máš?"
"Jo, de to. Koupil sem si teď novej stůl do kuchyně, příští týden ho přivezou."
"To je dobře." Řekla. Přistěhuje se zpátky a u novýho stolu budou spolu večeřet.
"Jak to de v práci?" Zeptal se.
"Jo, normálka. Chlapi otravní jako dycky, znáš to." Ušklíbla se.
"Nemáš to lehký." Přikývl a napil se vína.
"Zlobíš se na mě ještě?" Šla přímo na věc.
"Ne." Podíval se do země. "Proč bych se měl zlobit?"
"Protožes byl nasranej."
"Jo, ale... netrap se tím. Prostě se stalo." Znovu se nejistě usmál.
"Pořád na tebe myslím." Řekla. Byla ráda, jak se celá situace vyvíjí, bude to v pohodě. "Chybíš mi. Chtěla bych, aby to bylo jako dřív."
Zhluboka se nadechl. "Já bych taky chtěl, aby to bylo jako dřív, ale nejde to."
Stelu to vyvedlo z rovnováhy. Napila se vína a znovu si dolila. "Cože? Jak to myslíš?" Řekla nervózně.
Zapálil si cigaretu. Podíval se jí do očí. "Někoho sem potkal. Sem teď šťastnej. Vytáhla mě z nejhoršího. Zamiloval sem se."
Stela cítila, jak se jí luxusní prádýlko rozpadlo na prach. Celá ztěžkla. Nicota najednou vážila tunu. "Co-cože? Děláš si prdel?"
Díval se na ni a neříkal nic. Šrotovalo jí to v hlavě. Určitě si dělá srandu, tohle není možný, je to ňákej jeho blbej vtip. Vždyť ji přece miluje, potřebuje ji. Nebo ne?
"Promiň. Stalo se to tak nějak rychle... ale vím, že takle budu šťastnej." Řekl potichu.
"Cože?" Opakovala Stela.
"Má mě ráda." Znovu se hluboce nadechl.
"Cože?" Zopakovala Stela. Pak se trochu vzpamatovala. "Já tě mám ráda, já sem se přišla za tebou vrátit. Mě potřebuješ. Já sem pro tebe to nejlepší." Narůstala v ní panika. Bála se, že bude hysterická.
"Stelo, proboha, já nechci žádný scény."
"Co..cože?" Neměla slov. Celý svět se jí smrskl na co-cože. Nechápala to. To přece nejde.
"Za dva dny se ke mně nastěhuje. Proto sem koupil nový stůl. Vybírali sme ho spolu."
"Ale... ale já tě miluju." Vysoukala ze sebe.
"Já tě mám rád, pořád, ale nedokážu tě už milovat, za to cos mi udělala."
"Proboha, jak udělala? Co sem udělala?" Zapálila si cigaretu. Klepala se jí ruka.
"Lhala jsi mi. Já to prostě nesnesu."
"Co...? Našel sis někoho jinýho protože sem ti lhala? Děláš si prdel? Děláš si prdel, že jo. Nikoho nemáš, jenom mě zkoušíš."
"Myslím to vážně. Už to nejde vrátit, nezlob se."
"Cože? To jako že je mezi náma konec?" Nečekala na odpověď. "Kdo to je?"
"Neznáš ji. Potkali sme se v baru."
"Potkali ste se v baru a hned se k tobě stěhuje? Seš blbej?"
"Tomu ty nerozumíš. Je mi fakt mizerně, ale nemůžu s tím nic dělat, chci být s ní." Dolil si víno a napil se. "Mrzí mě to. Můžeme být kamarádi. Kdybys cokoliv potřebovala-"
"Ježiši, nic horšího už jsi říct nemohl. Na ňáký kamarádství ti seru." Cítila jak se jí derou slzy do očí. Vstala a rychle vyběhla ze dveří. Pak ven, na ulici. Přála si nechat všechnu bolest za dveřma toho bytu. Jenomže to nešlo. Nikdy jí na nikom tak moc nezáleželo. Nikdy nikoho nemilovala. A když už nakonec jo, dopadlo to takhle. Už nikdy víc. Zůstane zrezivělá a nebude už nikdy cítit žádnej smutek. Nikdy. Chtěla odepnout vědomí, jako patentku, chtěla nebýt, odpoutat se od toho všeho. Ale tentokrát to prostě nešlo. Bolest byla moc velká.

Ta příšerná bolest nepřestala ani za dva dny, ani za týden. Bylo to čím dál horší. Samota, bolest a rezavý srdce. Nic víc neměla. V noci nemohla spat. Převracela tu situaci ze všech stran. Myslela na něho. A na ni. Chtěla mu volat. Pak radši rozbila telefon.

Jednou v noci se ta nicota za žebrama rozrostla natolik, že to Stelu zvedlo z postele. Oblíkla se a vydala se k jeho bytu. Pořád ještě měla klíč. Potichu odemčela. V bytě bylo dost světla z ulice. Pohybovala se jistě. Došla až do ložnice. Leželi tam v objetí. Byl to pro ni hroznej pohled. Takhle tam měla být ona. Vytáhla z kabelky nůž. Stála nad nima jak malá mořská víla. Bála se, že se někdo z nich probudí. Přemýšlela, koho bodne dřív. Dívala se dlouze na ni. Byla tak mladá. Potkali se v baru. Kdoví co měla všechno za sebou. Kdoví proč s ním je. Třeba se prostě chytla prvního chlapa kterej ji chtěl. Třeba... třeba ho vůbec ani nechce. Asi by nebylo fér ji zabít. Možná že za to všechno vůbec nemůže. Marek lehce oddychoval, tvář měl zabořenou do jejích vlasů. Dívala se na jeho krásný tělo. A nemohla. Nemohla něco tak hezkýho zničit. Nemohla do něho bodnout. To přece nejde. Měla si vzít pistoli. Jo, to měla. Bylo by to lehčí. Nedokáže to. Po tváři jí stekly dvě slzy. Jedna proto, že ho chtěla zabít, druhá proto, že to nedokáže. Spali vedle sebe a vůbec netušili, že nad nima někdo stojí. A až odejde, vůbec nebudou vědět, že tam byla. Vstanou a nasnídají se u novýho stolu.
Stela tam ještě ňákou dobu zůstala. Schovala nůž do kabelky. Dívala se na ně a říkala si, jak málo stačilo, aby nebyli. Kdoví kdo by je tady našel. Přijeli by policajti. Všude plno krve. Focení, sbírání důkazů, sepisování protokolů. Byl by tady šrumec, zaměstnalo by to spoustu lidí. Stela by si prostě jenom řekla "teď" a zbavila by dva lidi života. Smutný rodiny, pohřby. Jenomže ti dva by umřeli spolu. Patřili by navždycky k sobě. To nejde. Bylo by to moc dobrý.

Vyšla z bytu. Potichu za sebou zavřela dveře. Když vyšla na ulici, zapálila si cigaretu. Chtěla ňák pohnout s tím zkurveným světem. A někdo by měl zaplatit za to, co se jí stalo. Protože zítřejší ráno nemůže být stejný jako ty předtím. Musí se něco stát. Ani neměla nikoho, komu by se mohla svěřit, za kým by mohla jít.
A pak se vydala pomalou chůzí na druhý konec města. Myslela si, že se jde projít. Město bylo temný, hnusný, tichý a nepřátelský. A ráno bude ještě hnusnější. Proto dělala kurvu. Nesnášela světlo.
Cítila jak kdyby byla celá z kamene. Jak kdyby v tom kameni byl dynamit, kterej bouchne, když něco neudělá. A zničí jí to. Nechtěla se zničit. Teď zrovna se nějak extra ráda neměla, ale stejně. Byla by jí škoda. Tak dlouho se sebou žila. Nemůže se takhle podrazit.
Najednou stála před domem Kačera. Zabouchala. "Kačere kurva vylez, to sem já." Zakřičela potom. Dlouho se nedělo nic. Pak se pohnula klika. Dveře se otevřely. V nich stál Kačer ve slipech a v nátělníku. Promnul si oči. "Co tady doprdele děláš? Kolik je?" Byl příliš ospalý a taky ožralý. Nevšiml si, co Stela drží v ruce.
Bodla ho do břicha. Nůž v něm zůstal. Stela odstoupila o dva kroky. Kačer hodnou chvíli vůbec nevypadal, že se něco děje. Pak se podíval na nůž co měl v břiše. Pak na Stelu. Pak už to šlo rychle. Klekl na kolena, pak padl na zem.
Stela ho jemně kopla do ramena. "Ty za to můžeš." Řekla.

V parku si sedla na lavičku a zapálila si cigáro. Měla dobrý pocit. Udělala to správně. Pro Kačera už další ráno taky nebude stejný jako ty ostatní. Pro Kačera už totiž další ráno nebude.

Imagináři útočí

Byla sem sama doma. Teda až do chvíle, než sem se rozhodla sednout k počítači a něco přepsat. V tu chvíli se u mě objevil Tex.
"Todlenc teďka vynech, musíš dopsat ty příběhy." Řekl imaginárně, protože byl imaginární, a ve skutečnosti tady nebyl. Mávla sem nad ním rukou.
"Neotravuj. Teď na to nemám čas."
"Musíš si ho udělat. Divej, kolik nás tady zase je. Musíš s tím něco udělat !" Nedal se odbýt.
Podívala sem se kolem. No ovšem. Už tady byli zase. Všechny ty literární postavy strašící a vyhrožující, že neodejdou, dokud jejich příběh nezpracuju.
"Už vás mám plný zuby, ste občas fakt děsně otravní. Teď nemám čas. Potom." Slíbila sem.
"Potom u tebe znamená nikdy." Řekl otráveně.
"Mě už to tady nebaví." Řekla prodavačka potravin Marie.
"No, tak tvůj příběh de každopádně poslední, to je ten nejnudnější, co jsi sem mohla přinýst." Odsekla sem.
"A kdy teda přídeme na řadu my?" Zeptal se Felix, držící za ruku Annu.
Znechuceně sem obrátila oči. "Felixi, ty se ani neozývej, ty zrovna nejseš moc velkej charakter, a být tebou, na ten příběh nespěchám."
"Co s tím mám dělat?" Trhnul ramenem. "Čím dřív to dopíšeš, tím dřív budeme pryč. Já moc dobře vím, že mě nemáš ráda. Ale já tě taky dvakrát moc nemusím. Takže už to napiš, my zmizíme a všichni budeme mít klid."
"Jo, jo. No tak dobře. Dyť už mám půlku hotovou." Snažila sem se předejít dalším zbytečným výpadům. "A nebuď drzej. Nebo to na konci nehezky schytáš."
"Tak toho se fakt nebojím." Zašklebil se. "Hodilo by ti to ten příběh úplně někam jinam. A to nepotřebuješ. Mě nemůžeš zabít!"
"Tak to máš dobrý." Povzdychl si spisovatel, co neměl jméno. "Někteří z nás skončí daleko hůř."
"A někteří neskončí asi vůbec nikdy." Zaprskal Tex.
"Texi..." snažila sem se bránit. "Můžu já za to, že ste se mi roztáhli na sto stránek? Můžu za to? Přestaňte vymýšlet kraviny, a já to konečně dopíšu. Šlo by to?"
"A co bysme pak jako dělali?" Zíral na mě udiveně.
"Ach jo." Vzdychla sem. "Vy mně tady zůstanete do konce života. Ale vás teď neřeším, já se potřebuju zbavit tady těch." Hodila sem hlavou k ostatním.
"Mohla bys dopsat aspoň mě." Poradil mi Spisovatel. "Máš to našlápnutý, tak tomu jenom dopiš konec a hotovo."
"Dopiš konec a hotovo?" Vypískla sem. "Ty seš dobrej, to by mohl říct každej. Jak si myslíš, že to udělám? Že si jako řeknu: ´Dneska dopíšu konec tady tomu´? Takle to přece nefunguje."
Podívala sem se do předsíně. Démon tam zakašlal a vychrchlal oheň. Marie polekaně uskočila.
"Propána, tady já nebudu! Žádám tě, prosím tě, dopiš to moje. Jako první. Já tady mezi těma šílenýma postavama nemůžu být. To je na mě moc !" Třepala se jí brada.
"To je najednou fňágání, že...." Fakt mě vytočila. "Ale sakra, proč si sem lezla? Zrovna tvůj příběh se mi nehodí nikam. Klidně sis mohla najít někoho jinýho, kdo to zpracuje. Viewegha třeba."
Gas se zasmál. Podívala sem se na něho. "Ty seš tady taky? Ježiši. Už sem řekla Texovi, že vy máte čas. Takže ty, ani Tex, ani ti další... neotravujte mě. Zmiz!"
"Mně to právě teď tady příde zábavný." Smál se. Pak se opřel o futra a sledoval, co s tím vším udělám.
"Aspoň jeden den.... kdybyste zmizeli. Všichni..." Přála sem si nahlas. Podívala sem se na monitor, kde na mě blikala bílá obrazovka. Musím to přepsat. Dneska už jo. Zkusila sem je ignorovat. Vzala sem si teda sešit, kde sem měla rukou psaný text, a naťukala první dvě věty.
"To zase bude přepisování na celej týden." Poznamenal Tex.
"Neslyším tě." Oznámila sem mu.
"Né, to bude tak na měsíc." Rozhodila rukama Ema, moje alter-ego. "Než to napíše, stokrát se podívá na internet, upraví milijón fotek v PhotoFiltru, zahraje si několik her, třikrát přehodí tapetu na komplu, stáhne pět alb a tři filmy." Pobaveně vykládala Texovi.
"No, to sem se dočkala...." Zakroutila sem hlavou. "Aspoň ty bys mě mohla ňák pomoct."
"Nemohla. To musíš ty. A dobře to víš. Je zbytečný tady s náma debatovat, prostě piš." Poradila mi.
"Napíšu, jak ste otravní." Zařvala sem do předsíně, aby to slyšeli i ti vzadu. Prostitutka Stela přišla za démonem, aby si od něho zapálila cigáro.
Dívala sem se na ně, jak jí plivnul na cigaretu plamínek, a Stela párkrát potáhla z Marlborky. Pak na něho mrkla.
"Nechci ti radit, Stelo..." Houkla sem na ni. "Ale porozhlídni se po ňákým zapalovači. Démona ti možná brzo odpíšu a zmizí."
Zasmála se a opřela se o zeď.
Ema alter-ego pokračovala: "Dokud to nenapíšeš, nebudeš mít klid, dyť to víš."
"No jo, já vím. Ale nemůžu psat, když.... se mi nechce."
"Tobě se nikdy nechce." Řekl Tex. "Máš k nám zodpovědnost. Něco dělat musíš."
"Já žádnou zodpovědnost nemám, to sis vymyslel. Vy ste přišli, nikdo vás tady nechtěl, sakra !" Zvýšila sem hlas. "Napíšu o tom, jak ste otravní. A nejotravnější je Tex, ten bude mít zvláštní odstavec." Podívala sem se na něho s převahou.
"Tím se zase zbytečně zdržíš." Řekl Gas. "Napiš konečně tu blbost o Marii a zbav nás jí. Je strašně blbá, furt buzeruje. Já už chci mít od ní pokoj !"
"Marie by měla zmizet, to je pravda." Pokývala sem hlavou. "Ta je tady naprosto zbytečně."
"Jo, jenom tady zavazí." Přidal se Tex.
"No dobře, tak teda jo. Du na to." Řekla sem jim. Otevřela sem novej soubor a chystala sem se psat příběh jedné prodavačky potravin, která se menuje Marie....
"To stejně nedopíšeš." Řekla Ema.
"Neser mě. Vidíš, že píšu, ne?" Promnula sem si unaveně oči.
"Nemáš žádnou kázeň, žádnej postup, nic..." Pokračovala. "Nechápu, proč začínáš něco novýho. Proč nedopíšeš něco, co máš rozepsanýho. Zmizí ti některý zbytečný postavy."
"Chtěli ste se zbavit Marie, tak píšu...."
"Jo, nech ji psat, proboha, ať už se jí zbavíme. Furt melduje kraviny, kdo to tady s tou ženskou má vydržet." Vložil se do toho Gas.
Marie se na mě prosebně dívala. Měla zaťatý pěsti a možná si držela palce, aby už odtud mohla vypadnout.
"Ema má pravdu." Řekl Tex. "Měla bys pracovat systematicky."
Podívala sem se na všechny. "Fajn. Víte co? Už mě serete. Fakt mě nebavíte, a já o tom napíšu."
"Udělej tam Texovi ten zvláštní odstavec." Poradil mně Spisovatel.
"Né, to teda né. Nikdo z vás mně nebude radit, co a jak mám psat. Štvete mě. Strašně. Takže.... du na to."

Za mohutnýho přihlížení všech postav sem naťukala první dvě věty:

Byla sem sama doma. Teda až do chvíle, než sem se rozhodla sednout k počítači a něco přepsat...

Základka

Děcka sou krutoři. A na základce to platí dvojnásob. Každej, kdo se jenom trochu odlišoval, nebo nedejbože, se odlišoval hodně, byl, jemně řečeno, v prdeli.

Třeba taková Gregčáková. Naprostá socka. Byli doma čtyři děcka, zákonitě se to na finanční stránce rodiny muselo podepsat. Že Gregčáková tahala jakýsi plyšový legíny celej rok, to se ještě dalo pochopit. Že smrděla, to už bylo horší. Tenhle jedinec, kterýho musela s odporem a hnusem odmítnout jakákoliv společnost, se přisál na mě, a já sem byla příliš slabá na to, abych ji zahnala.

Měla sem smůlu. Sice sem nebyla v kolektivu oblíbená, ale já sem to dělala dobrovolně, mně kolektivy nevyhovovaly nikdy, takže sem po nikom nic nechtěla a doufala sem, že na férovku mě ostatní taky nechají na pokoji. Což se pochopitelně nedělo.

Gregčáková si to vyložila tak, že sem stejnej lůzr jako ona, tudíž budeme kamarádky. A doslova se za mnou všude táhla jako smrad. Pozvala se ke mně na narozeniny a přivedla i svou sestru. Žebrala ode mě svačiny a při mluvení na mě prskala, protože měla předkus. Ukazovala mi, kolik má v hlavě lupů, a přesvědčovala mě, že to nejsou vši.

Jednou ale Gregčáková zabodovala, a užila si svých pět minut slávy. Zrovna všichni poslouchali Lambádu. Všichni po tom šíleli. Všichni to tancovali. Hrůza. Ale problém byl, že to nikdo neuměl pořádně zazpívat, protože nikdo neznal slova. Gregčáková to ve spolupráci se svou sestrou naposlouchala, třicetkrát to opsala na stroji a pak to rozdala po třídě. Na papírku stálo:

Lambáda

Šóran dusy foj

kejundžíja sami fešu rá....

A tak dál. To mně připomnělo, jak někdo pomaloval zeď ve školní jídelně textem od Roxetů, a vyvedenou anglinou tam napsal: Helou, ju fů aj lav jů. Určitě na to byl děsně hrdej, a ostatní ho plácali po ramenách, jakej je grafiťák a angličtinář k tomu.

Zpátky ke Gregčákové. Všichni teda byli nadšení, a kluci jí dali aspoň na chvilku pokoj, a přestali po ní stříkat sprej "proti aids".

Základní škola vůbec není zábavná. Je trapná. A každej si musí dávat sakra dobrej pozor, co udělá, co řekne, s kým se baví, s kým ne... zkrátka furt taktizovat. Jestli si někdo myslí, že je pěkný jak si děcka na základce spolu hrajou, tak to je teda omyl. Jednou mě vypravovala babička do školy, šla sem o trochu dřív, a když sem řekla, že du zbytečně brzo, tak mi odpověděla, že to přece nevadí, protože si aspoň stihnu něco říct s kamarádkama. Vůbec chudák nevěděla, že to takhle nefunguje, protože pokud člověk stál před školou a čekal na otevření, měl jedinou starost - krýt si záda, aby mu někdo na aktovku nehodil petardu.

Přede mnou v lavici seděla Kolová s Andělovou, to byly taky spešl případy. Kolová se nikdy asi nedokázala vyrovnat s tím, jak je škaredá a tupá, a tak nejdřív fanaticky věřila v Boha (ano, ten jediný ji miloval) a potom se z ní stala lezba. Když ale měla svoje fanatický období, kluci jí vzali bibli, kterou sebou všude nosila, hodili ji z okna, a řekli, že jestli existuje Bůh, tak pro to Kolová skočí, a nic se jí nestane.

Andělová byla tak strašnej případ, že si nikdo nedovolil se jí posmívat, jelikož její vzhled už bylo postižení. Chování jakbysmet. Měla škaredej xicht, nos tvaru koule, brýle jako popelníky a rovnátka, který si nečistila, takže se jí na nich usazoval zubní plak. Nechápu, kde ta holka brala tolik sebevědomí, aby mohla ráno vůbec vyjít na ulici. Její otec byl asi dost bohatej, protože jezdil do Německa. A taky od tama vozil věci, o kterých se nám ostatním trubkám mohlo tak akorát zdát. A Andělová dělala machry. Tak dlouho frajeřila s voňavou gumou ve tvaru jahody, až sem jí tu gumu snědla. Náhradu škody chtěla v markách.

Všichni sme měli takový stejný hnusný pouzdra, oškubaný, odraný, počmáraný a s pokaženýma zipama. Andělová měla spešl pouzdro. Sice bylo z ňákýho tvrdýho papíru, ale vypadalo luxusně. Měla tam přihrádky na dvoje sady pastelek, na gumu a na ořezávátko, taky okýnko na fotku, a na vrchním dyzajnu byli medvídci. Každej jí to pouzdro strašně záviděl, a ona dělala voprdy, nikomu nechtěla pučit ani blbou pastelku, protože to byly samozřejmě spešl pastelky ve spešl pouzdře.

Nejhůř sem na tom byla já, protože sem věčně něco neměla, a byla sem zvyklá si od okolí pučovat pomůcky. Jednou sem řekla Andělové, ať mně pučí pentelku, protože sme měli něco narýsovat, a mně došly tuhy, ale ona že né, a vysvětlila mně, jak moc vzácnou pentelku má. Tak sem jí řekla, ať mně dá tuhu. To ale taky nepřipadalo v úvahu. Tak sem se naklonila ze své zadní lavice a tomu hnusnýmu krkounovi sem pravítkem rozsekala penál a ve finále sem do toho zabodla kružítko.

Pozdvižení bylo veliké. Rodiče Andělové požadovali náhradu škody v markách.

Bojovala sem se všema, a pořád. Nejšťastnější sem byla, když sem v lavici seděla sama. Nejvíc nešťastná sem byla, když vedle mě v lavici seděla Markéta, která na sebe chtěla upoutat pozornost tím, že na svačinu jedla každej den cibuli. Hrozný taky bylo, když sem seděla vedle Pospeca, kterej byl hvězda v kreslení komixů, a protože sem byla nejbližší oběť, kterou mohl ztvárnit, figurovala sem v jeho rádobyvtipných příběhách, který samozřejmě potom putovaly po třídě. Většinou se to menovalo „Příběhy Vápenky" , nebo „Ufo letí" a podobně. Vápenka mně říkali, protože sem celá bílá, a to tak, že zmalovaní Kissáci by vedle mě vypadali jako opálení frajeři. Ufo mně říkali prostě proto, že sem to děsně žrala, a furt sem zkoumala záhady vesmíru. Myslela sem si, že sem ze souhvězdí Plejád, a že si pro mě jednou přídou zpátky. Což sem si přála tím víc, čím hustěji mě Pospec zařazoval do svých komixových příběhů.

Katastrofu jednou způsobil Kubát, s tím sme se tak ňák furt pošťuchovali, až rvali. Při sáňkování sem si zlomila koleno a musela sem lozit s berlema, což byla potupa jako dělo, protože k tomu všemu mi ještě přibyla přezdívka „Belha". No a když sem se o přestávce kodrcala na hajzl, Kubát mně férově podkopl berlu, a já sem hodila rypák, což Kubátovi přišlo děsně vtipný, pochopitelně. Na tom by nebylo nic tak děsnýho, kdyby se o tom nedověděla mamka. Příští den uprostřed vyučování vtrhla do hodiny a bojovně zakřičela: „Kterej z vás je Kubát?" Krev se mi srazila do trombů. Chtěla sem se probodnout berlou, ale měla na konci gumu.

Rodiče si naivně mysleli, že na základce se vytváří ňáký kamarádství, nebo co. Na základě takových prapodivných představ třeba jednou na Velikonoce pustili moje spolužáky (bandu hyen) ke mně do pokoje když sem ještě spala, jako ať mě probudí mrskáním, že bude sranda. Hm, sranda byla. Další den se celá třída dověděla, že mám pyžamo s hrošíkama a v pokojíku na zdi obrázky lítacích talířů. Moje pyžamová story se přestala probírat až po tom, co sme jeli na výlet do Punkevních jeskyní, a Lišková spadla z loďky. Když se jí učitelka snažila před celou posádkou vyslíct, zjistilo se, že Lišková má pod riflema pyžamový kalhoty, protože si je ráno jaksi zapomněla sundat.

V sedmé třídě sme jeli na školu v přírodě. Byli sme ubytováni v chatkách po třech. Hned první večer se posádka naší chatky rozhodla navštívit borčí chatku. Kluci samozřejmě měli chlast, a tak sme hráli flašku, a karty, a kostky, chlastali sme piva (a poslouchali Orlíky). Když sme byli v nejlepším (nasolení jak čolci), doběhl nás někdo varovat, že na nás de třídní. Učitelka Mácová byla fakt krutorka, babka těsně před důchodem, hysterická k tomu, s šílenou vlastností sebemenší blbinu rozmáznout do mega rozměrů. Holky vyskočily oknem. Žatcová si narazila kotník, a zůstala ležet u chatky. Já sem tím pádem vyskočit nemohla, protože bych jí skočila na záda. Což mně osobně by nevadilo, ale ona by mě potom zbila. Zalezla sem teda pod postel a Kika mě zaskládal lahváčema. To bylo fakt chytrý řešení. Děkuju pěkně. Mácová se dořítila s baterkou a s vervou policejního psa. Nejdřív si posvítila ven z okna, potom vrazila do skříně. „No tak se přiznejte, kdo tady byl!" Uhodila na kořínky.

„Nikdo." Zněla velice očekávatelná odpověď.

„Tak nikdo." Zachrčela baba. Vyhodila Kiku z postele, na které seděl, klekla si a baterkou si posvítila pod postel. Jednou ranou ruky smetla flašky, který mě doteď kryly, a vytáhla mě jako raka zpod šutru.

„Ahááá..." Zajásala nad svým úlovkem.

Příští den si nás v jídelně pěkně vychutnala. Když skončily snídaně, zapískala na píšťalku a zavolala: „Polák, Kika, Žižka! Poďte sem dopředu!" Už sem si myslela, že mě z toho veřejnýho ponížení vynechá, když na mě kývla: „No a ty poď taky!"

Nastalo veřejný pranýřování, popis situace před celou třídou. Hystericky vykládala, co všechno se v „té chatce" dělo. Vyznělo to daleko líp, než to celý doopravdy bylo. Alkohol, hazard... a jako vrchol všeho vyzdvihla moje hrozný chování, a řekla, že sem „klukandice". Což sem si vysvětlila tak, že tím myslela „kurva". Vyzvala ostatní, kdo se účastnil, aby se dobrovolně přiznali, že se jim nic nestane. A myslela, že na takovej blbej fórek jí někdo skočí. Bylo to celý směšný.

Ve škole to ještě mělo dohru, samozřejmě to Mácová musela povykládat mojí mamce, a furt používala ten svůj divnej termín, který kurvu značil. Nepochopila sem to dodneška.

Základka byla celá strašná, od začátku do konce. Nepodpořilo to ve mně nic. Kromě toho, že sem musela hrát na flétnu při hodinách hudebky debilní vály, který mě vůbec nebavily. Učitelka si toho ale všimla, a snažila se mi zavděčit tím, že mi na školní besídce dovolila zahrát jakejsi vál z West Side Story.

Když sem byla v páté třídě, přihlásila sem se do literární soutěže se sci-fi povídkou, ale vrátili mi to, že prej je to moc dlouhý. Neboli se jim to nechtělo číst. To byla největší křivda mýho dětskýho života, protože ta povídka byla dobrá, podle mě. Mělo to propracovaný děj, i dialogy, a bylo to o mimozemšťanech, který přistanou na Zemi, ale vypadají jako kytky, a tak si jich nikdo ani nevšimne, zatímco voni potichoučku polehoučku... a to sem eště ani nečetla Den Trifidů.

Touto křivdou končím kapitolu Základka.

Příští pojednání bude o mých bejvalých. A pěkně jim to vosolím!

Takový sme byly...Mladý a neklidný

Otevřela sem si flašku vína, a jaksi na mě vybaflo pár vzpomínek, a tak sem nějak sedla ke komplu a začla psat...

Petřík

Byla noc. Malá Ema nespala. Ani Petřík nespal. Leželi vedle sebe v trávě a dívali se na hvězdy. Petřík řekl, že by chtěl, aby to tak bylo pořád. Malá Ema byla ráda, že nespí. Neviděla by hvězdy. Nebyla by tady s Petříkem. Každý by spal ve své postýlce, a i když domy jejich rodičů byly blízko sebe, přece jenom by byli od sebe daleko. Bylo teplo, země byla ještě vyhřátá od horkého letního dne a hřála je do zad. Malá Ema řekla, že by si měli najít svoje hvězdy. Petřík objevil dvě jasné hvězdy vedle sebe a řekl svojí kamarádce, která byla jeho jedinou kamarádkou na celém světě, že ty hvězdy budou jenom jejich, a napořád, a zeptal se Emy, jestli se jí ty hvězdy líbí. Emě se hvězdy líbily moc. Představovala si, jak tam visí, někde nad zemí, přichycené za neviditelné nitě a jenom tak se tam pohupují a čekají, až je objeví někdo jako ona a Petřík. Přemýšlela nad tím, že ty dvě jejich hvězdy ještě třeba nikdo neobjevil, protože je jich přece tolik, že by bylo divné, kdyby si někdo všiml zrovna jejich dvou hvězd. A tak řekla Petříkovi, že si ty hvězdy nechají a že jim už napořád budou patřit. Petřík řekl, že by ty hvězdy měli pojmenovat. Ale Ema nevěděla proč. Proč se nepojmenují lidé podle hvězd? A tak zůstaly hvězdy jenom dvě hvězdy, které nemají jméno, ale jsou důležité. Petřík a Ema o nich věděli.

 

Petřík s Emou neměli rádi zimu, protože si tak často nemohli hrát venku. Navíc na Vánoce Ema s rodičema odjížděla pryč a Petříkovi se stýskalo. Moc se mu stýskalo, vysedával u okna a vyhlížel kdy už se Ema vrátí. Potom si vzali svoje hračky, co dostali pod stromeček a hráli si s nimi. Dlouho. Protože byli rádi, že jsou spolu. Jednou chtěla Ema k Vánocům štěně. Petřík si moc přál auto, co má odklápěcí korbu. Aby mohl vozit písek. Jako vždy, i letos Petřík Emu netrpělivě vyhlížel. Sotva přijela, hned k ní běžel, aby jí ukázal svoje auto, které dostal od Ježíška. Ema byla moc zklamaná, protože nedostala štěně. Petřík to nechápal. Myslel si, že je Ježíšek hodný. Ale jak mohl být hodný, když zapomněl na Emu a nedal jí štěně? Petřík pohladil svoje nové auto po odklápěcí korbě a potom ho Emě dal. Než stačila poděkovat, utekl.

 

Sedávali spolu u rybníka v rákosí a pozorovali racky. Ema říkala, že by chtěla být racek, protože by chtěla lítat, ale Petřík se bál výšek a rackem být nechtěl. Řekl Emě, že by byl radši tím rákosím okolo, které jenom tak šveholí a Ema jako racek by v něm měla svůj úkryt a on by nikomu nedovolil, aby se k ní dostal, bylo by jenom rákosí a racek. Ema se zeptala, jak dlouho žije rákosí. Bála se, že by Petřík uschnul a ona by pak neměla kde se skrýt, ale Petřík řekl, že rákosí žije dlouho, protože je tady přece pořád. Ema řekla, že racek jednou umře. A Petřík zase cítil tu nespravedlnost a tak řekl Emě, že kdyby jako racek umřela, tak se stane taky rákosím a budou spolu jenom tak šveholit už napořád. Emě se to líbilo, a tak vzala Petříka za ruku a slíbili si, že se jednou stanou rákosím, ale Petřík na ní viděl, jak ji mrzí, že nemůže být rackem, který žije věčně. Potom vzali kamínky a házeli žabky.

 

Poprvé spolu stanovali na zahradě za domem. Zavrtali se do spacáků a povídali si. Na plátně stanu se míhaly stíny. Ema se bála. Chtěla se vrátit domů, ale nechtěla odejít od Petříka. A tak zůstala a řekla Petříkovi, že má strach. Petřík řekl, že se nemusí ničeho bát, protože je s ním a on přece všechny příšery zažene. Venku něco zakřupalo. Ema se prudce pohnula. Nevěděla, co se toulá po venku v noci. Petřík byl klidný. Věděl, že je to jejich velká zkouška. Až vydrží celou noc venku sami, bez rodičů, pak teprve budou dospělí. Řekl Emě, že když překoná strach, už si na ni žádný strach nikdy netroufne a ona už se nebude nikdy bát. Ema řekla, že je ráda, že je s ní, jinak by ten strach nikdy nepřekonala a určitě by se pak bála celý život. Bála by se stínů a každého křupnutí. Petřík vyndal čokoládovou tyčinku, kterou vzal pro případ nouze a rozdělil se s Emou. Dal jí tu větší půlku, i když měl tu oříškovou čokoládu tak rád. S nikým jiným by se nerozdělil. Ema řekla, že jí ta čokoláda nechutná, protože se lepí na zuby. Petřík si řekl, že příště vezme jinou.

 

Ema už nebyla malá holka. Bylo jí dvacet. Seděla u rybníka, ale už jí nebavilo házet žabky. Petřík tu nebyl. Petřík už nikdy k rybníku nepřijde. Nepřijde ani nikam jinam. Ema plakala. Do rybníka místo žabek padaly slzy. Chtěla to tak strašně vrátit, chtěla slzy proměnit v žabky a prázdné místo, co zbylo po Petříkovi, chtěla taky proměnit, ale nevěděla jak, nevěděla jak vrátit Petříka, a tak chodila v rákosí a volala ho, ale nebyla racek, aby jí Petřík mohl ukrýt, nemohl ji ani ochránit před prázdnotou, která byla horší než stovky příšer. Chtělo se jí křičet, a tak křičela tak moc, až vyplašila všechny racky, a ti se vznesli k nebi a zamávali Petříkovi na rozloučenou.

 

Z Emy už byla dospělá žena. Vdala se. Vzala si muže, který byl velmi bohatý. Sedávala ve velikém domě před krbem a popíjela víno. Cítila se osaměle. Nebyl nikdo, kdo by vyplnil prázdnotu. Měla spoustu známých. Znala spoustu lidí, ale všechno to byly jenom nicneříkající tváře, které ji nezbavily strachu z velkého prázdného domu. Nejvíc ze všeho chtěla být pod stanem. Jednou večer vyšla před velký dům a lehla si do trávy. Hledala na obloze dvě hvězdy beze jména, dívala se tak dlouho až je našla. Potom vztáhla ruce k nebi. Na zápěstí se jí třpytily náramky z briliantů. Po tváři jí stekla slza. Potom druhá. Jedna za Petříka, druhá pro ni samotnou. Sundala z rukou náramky, z prstů drahé prsteny a odhodila je o kus dál do zahrady. Žádné bohatství světa jí nemohlo nahradit autíčko s korbou.

Psaní je zvládnutá schizofrenie

PSANÍ JE ZVLÁDNUTÁ SCHIZOFRENIE

Slila sem vodu z brambor a postavila je na okno. To zas bude fuška, zabývat se tady tím obědem. Panebože, jak mě to vaření nebaví! Vymyslet jídlo, nakoupit, nakrájet, uvařit, umýt nádobí... a furt dokola. Jak ten blbeček. Bylo to tak otupující. Luboš si hrál v obýváku s Aničkou.
Tákže teď co... dat vařit vajíčka. Otočila sem se ke stolu a trochu sem se lekla. Seděl tam Tex.
´Bys mohl příště zaklepat, než sem vrazíš!´ Řekla sem telepaticky. Tex nebyl skutečnej, a tak sme k rozhovoru nepotřebovali skutečný slova. Tex byl postava z mýho románu, kterej sem psala snad odjakživa. Ani nevím, co bylo první, jestli on nebo to moje psaní. Prostě tady byl.
´Co vaříš?´ Zeptal se.
´Bramborovej salát. A řízky. Vidíš, ne? Co se tak blbě ptáš...´
´Nálada není hvězdná...´ Podotkl.
´Taky bys nehvězdil, kdybys musel denně stát u sporáku.´
´No, to naštěstí nemusím...´
´Hm...´ Semknula sem rty. Má to tak někdo kliku. Vzala sem z lednice čtyři vajíčka a dala sem je vařit.
´Dneska se mně zdálo, že se mnou mluví šunka z lednice.´ Zakroutila sem očima.
´Máš fakt blbý sny.´ Zasmál se.
´Moc se nesměj, nebo ti je připíšu taky a budeš knižní postava s nevalnou charakteristikou cvoka, kterej se nemůže zbavit svých nočních můr.´
´To není špatnej nápad.´ Trhnul ramenem.
´Ještě vo tom popřemýšlím.´ Slíbila sem.
Ták, co dál... nakrájet ředkvičky. Umyla sem dva štosy ředkví a hodila sem na stůl prkýnko. Pustila sem si rádio, protože krájení bude asi na dlouho. Mohla sem sice vytáhnout robota, všechno do něho hodit a bylo by to nakrájený hned. Jenomže se mně s tím nechtělo montovat a pak to umývat. No, línej se nejvíc nadře.
Sedla sem si ke stolu a naproti mně se posadil Gas. Další takovej.
´No, tys tady chyběl...´ Zvedla sem obočí. Sedla sem si vedle Texe a dala se do krájení. Doufám, že máme v lednici hořtici, bez toho ten salát nemůže existovat.
´To je teda zábava...´ Prohodil znechuceně Gas.
´Není.´ Odsekla sem. ´A neser mě s tím tvým kverulantstvím, nebo tady nebudeš.´ Vyhrožovala sem.
´Sem toho zas tak moc neřekl.´ Bránil se.
Pižlala sem ředkvičky. Venku pršelo, bylo ospalý počasí. Nejrači bych sebou práskla do postele a na všechno se vykašlala.
´Měl by sis něco udělat s těma vlasama.´ Řekla sem Gasovi. ´Máš to hrozný.´ Zakroutila sem hlavou nad tím jeho vlasovým výbuchem.
´Mohl by ses obarvit na blond.´ Usmál se Tex.
´Ty se nesměj, s tebou taky něco udělám...´ Řekla sem.
´Podlíháme módním trendům.´ Podotkl Tex.
´Mně je to jedno.´ Mávl rukou Gas.
Do kuchyně vběhla anička. "Mamko mamko!" Vykřikovala a vztahovala ke mně ručičky.
"No, copak?" Usmála sem se a dla sem jí osolenou bramboru. Nacpala si ji do pusy a spokojeně mlaskala.
"Lubóó!" Houkla sem na manžela.
Za chvíli vpadnul do kuchyně. "No, co je?" Zeptal se.
"Ať tady nelítá, mám na sporáku vařící vodu." Dala sem Aničce ještě jednu bramboru na cestu a Luboš si ji odvedl do obýváku, že si budou malovat.
´Neměla bys jí to jídlo solit.´ Upozornil mě Gas.
´Nó, ty seš ňákej chytrej, co ty víš o děckách, prosimtě...!´ Ohrnula sem ret a dál sem řezala do ředkviček.
´On je dycky chytrej tam, kde je to nejmíň potřeba.´ Řekl Tex.
´To je mně tak platný, ty vaše kecy! Kdybyste mně tak rači pomohli...´ Povzdechla sem si.
´A to si jako představuješ jak, tu pomoc...?´ Zeptal se Tex pobaveně.
´Nó, to si právě nepředstavuju, protože nejsem zase tak úplně ujetá. Nemůžete mi pomoct, protože nejste, a tak tady ty zkurvený ředkvičky musím nakrájet sama.´
´Si na to vem robota.´ Poradil Gas.
´Dík za radu.´ Povzdychla sem si. ´Ňáký přízraky mně tady budou radit...´
´Víš, jak se oblíkají Eskymáci?´ Zeptal se Tex.
Poškrábala sem se na nose.
´Rychle.´ Usmál se.
´Divej, jak se ani neusměje.´ Pohodil ke mně hlavou Gas. ´A já sem prej suchar. Kverulant.´
´No, proč myslíš, Gasi, že se nesměju...´ Zašklebila sem se. ´Protože ten vtípek pochopitelně znám.´
´Je nasraná, protože se jí zdálo o šunce.´ Řekl Tex.
Do kuchyně vešel Luboš. "Kdy už to bude?"
"Až to bude, tak to bude." Odsekla sem.
"Já jenom, jestli se mám teď ještě najíst, nebo už bude ten oběd..."
"No tak oběd jenom tak nebude...." Pokrčila sem ramenama.
"Tak já asi něco sním..." Otevřel ledničku.
"Dělej si co chceš." Strčila sem si vlasy za ucho a sekla do ředkvičky. Gas si hodil nohy na stůl. No výborně.
Luboš ukořistil jogurt, zavřel ledničku a odešel.
´Víš, jaký je nejlepší manžel?´ Zkoušel to zase Tex. ´Archeolog - čím je žena starší, tím je zajímavější.´
´Tex vykradl obchod s vtipama.´ Řekl Gas.
´Hm, všimla sem si, že dneska je třeskutě vtipný...´
´No, ale jinak je tady sranda jako v krematoriu.´ Prskl Gas.
´Můžeš nám předvíst třeba jak si umíš vyhodit rameno z kloubu, hned budem šťastnější.´ Zasmála sem se.
´To ale jenom tak někdo neumí.´ Ujistil mě.
´No ono na tom není zas nic tak úžasnýho. Je to nechutný.´ Vložil se do toho Tex.
Zazvonila minutka. Odstavila sem vajíčka ze sporáku, dala sem kastrůlek do dřezu a napustila do něho studenou vodu. Pak sem si zase sedla na svoje místo.
´Tak já vám to ukážu s tím ramenem.´ Začal si Gas vyslíkat mikinu.
´Ne, Gustave, opovaž se!´ Zavřela sem oči. ´Fakt todle teď nepotřebuju. Nejsem na to dostatečně... ožralá.´
Chvilku váhal a pak si mikinu oblíkl zpátky. ´Ty, budeš večer psat?´ Zeptal se.
´Já nevím, asi jo.´ Kývla sem hlavou.
´To říkáš dycky.´ Řekl Tex.
´Mohla bys mě ňák přejmenovat?´ Zeptal se Gas zatímco si upravoval vlasy.
´No to bych teda nemohla. Ses zbláznil, ne? To jako že bych všechno přepisovala...´
´Bych ti přál takový blbý jméno... Gustav se nemenuje nikdo.´
´Já sem si to nevymyslela, tak tady po mně nesekej zubem...´
Do kuchyně vešel Luboš. Zase. "Máš aspoň udělaný řízky?" Zeptal se.
"Ne, to nemám. Ale můžeš je naklepat, jestli je chceš rychleji." Poradila sem mu.
"Hm, tak to... to nic." Zabublal a odešel.
"Ježiši, za co tohle mám..." Povzdechla sem si, tentokrát nahlas.
´My sme ti říkali, aby ses nevdávala. Teda aspoň já sem ti to říkal.´ Upřesnil Gas.
´Jo. Jenomže až mě přestane bavit tady ten, tak se můžu rozvíst. Jenomže vás se zbavím kdoví kdy. Nebo se vás nezbavím vůbec.´ Bylo mně trochu úzko.
´S tím nemůžeš nic dělat.´ Řekl Tex.
´Musíš akorát psat a psat - aby ses z toho nezbláznila.´ Řekl Gas.
´... to je prokletí, tady to... proč zrovna já sem nucená furt něco psat, dyť sem líná jako veš, sakra... to vůbec není přirozený... nemám ani talent...stejně jako na vaření. Chtěla sem umět malovat. Psaní je na hovno.´ Vychrlila sem ze sebe.
´No, tak malovat fakt neumíš.´ Potvrdil Tex.
Usoudila sem, že ředkvičky sou už nasekaný dost, a že to stačí. Teda - nestačilo to, ale nechtělo se mně. Přisunula sem před sebe hrnec s bramborama, že je odšlupkuju. Tohle vaření oběda bude ještě dlouhý... a já sem byla tak unavená...
´Chceš slyšet vtip?´ Zeptal se Tex.
Bezmocně sem položila hlavu na stůl.

Rómeo a Jůlie

RÓMEO A JŮLIE

Vždycky ráno, když se Sylva probudila, cítila nenávist k celýmu světu. Tohle ráno to nebylo jinak. Rozlepila obě oči a poškrábala se za uchem. Přes těžký závěsy napronikl ani paprsek světla. A nikdo o něho ani nestál. Plácla rukou na noční stolek a z krabičky vytáhla cigaretu. Marně se snažila nahmatat zapalovač. Musela zvednout hlavu. Ležel až na konci stolku, kam nedosáhla. "Hergot, do prdele, čím si tohle zasluhuju"" Zamumlala a natáhla se po zapíku. Byl to výkon, do kterýho dala všechny ranní síly. Pak se svalila zpátky na postel a konečně si zapálila. Mohutně natáhla kouř, až jí zaplnil celý plíce. Částečně ji to probudilo. Podívala se na budík. Bylo deset a něco. Obrátila oči v sloup. Venku je určitě děsný horko, pomyslela si, ale dobře věděla, že i kdyby tam byly mrazy, vyšlo by to nastejno, protože je celý dny zalezlá jako sysel. Odklepla popel z cigarety do popelníku s modrýma kytičkama. Všechno, co ji obklopovalo, působilo tak příšerně kýčovitě. Nesnášela svůj byt, svou syslí noru. Byl tam smutek a samota. Návštěvy si nevodila. Neměla je ráda. Znovu potáhla z cigarety. Dívala se tupě do protější stěny. Marnost jakoby skapávala ze všech rohů. Nebylo žádný světlo, nebyl ani náznak, že by se něco změnilo, že by se něco, cokoliv, pozitivního stalo. Když dokouřila cigaretu, vstala z postele. Spravila si ramínko košilky, který jí spadlo, a pomalu se šourala do kuchyně. Ze spaní ji bolely šlachy. Nalila vodu do konvice a čekala až bude vařit. Sedla si na židli a položila hlavu na stůl. Zhluboka vydechla a doufala, že už se nebude muset nadechnout. Všimla si, že má oteklý kotníky. Uslyšela lupnutí konvice, pomalu vstala a zalila si kafe. Někde v rohu bzučela moucha. Chcípne tady, blesklo jí hlavou. Hodila si do kávy tři cukry. Dolila kafe studenou vodou, aby bylo hned k pití. Vždycky když vstala, připadala si jak zmlácená. Otevřela ledničku a znechuceně stiskla rty. Zase tam byly jenom vajíčka. Takže na oběd bude mít zase míchaný vajíčka. Bez chleba. Zhnuseně ohrnula ret. Šla do koupelny a podívala se do zrcadla. Nevypadala na třicet, vypadala o deset let starší. Vlasy měla zničený odbarvováním a trvalou, vypadaly jako chemlon. Pod očima měla černý kruhy, který způsobila neodlíčená řasenka. Celkově vypadala, jakoby vylezla z hrobu a ne z postele. Otráveně odešla z koupelny. Vzala si hrnek s kafem a sedla si k televizi. Dávali zase ňákej blbej krimi seriál. Nebavilo ji nic, nevěděla, čím má vyplnit prázdný dny. Zatímco komisař v televizi horlivě pátral, vypila kafe a potom zase zalezla do postele a usnula. Když se vzbudila, byly tři odpoledne. Vstala z postele a došourala se do kuchyně. Zase ji bolely šlachy. Mimoděk otevřela ledničku a vykoukly na ni osiřelý vajíčka. Objednala si pizzu. Řekli, že přijedou do hodiny. Uvařila si kafe. Sedla si ke stolu a počkala až bude vařit voda.

Když si dolila kávu studenou vodou, párkrát si usrkla a odešla do koupelny, aby se upravila. To bylo snad ne celým dni nejhorší. To odličování a patlání mejkapu. Jakoby na sebe malovala jinýho člověka. Jinou ženskou, která se tváří, že není unavená, strhaná a ze všeho otrávená.

Pizzu dovezli za hodinu a půl. Přivezl ji chlápek s placatým nosem a velkýma ušima. Vypadal jako Lotrando. Tlemil se jako blbeček a tak mu nedala dýško. Když jedla třetí trojúhelník pizzy, zapípal jí mobil. Vztekle vyskočila od stolu. Přišla jí zpráva. Musela do práce, dneska výjimečně dřív. Osprchovala se, dopila kolu a nasoukala se do černých šatů. Připadala si jako housenka. Na zápěstí si přicvakla náramek, navoněla se, nazula si lodičky, popadla kabelku a práskla za sebou mohutnýma dveřma.

"No že sis dala načas!" zahulákal. Ten blbec, pomyslela si. Vypadá jakoby právě dokončil základku, smrádek jeden, a bude nás tady všechny buzerovat. Přezdívaly mu Hovňous. Sedla si na bar. Pozdravila se s ostatníma holkama a poručila si vodku. Hovňous se vymrštil z barůvky, vmžiku stál vedle ní a vodku jí vypil.

"Neplatím tě tady za chlastání! Jedeš na eskort. Už´s tam měla být, tak hejbni tou svou prdelí!" Vřískal a od pusy mu lítaly kapičky slin.

"A proč mě sem taháš tak brzo?" Vyjela na něho. "Mám dneska až od osmi!"

"Protože je fotbal !!! Je fotbal, chápeš to? Zaregistrovala si to vůbec, ty blbá čubko? Máme nátřesk. Tak se zvedni, švihej!"

Řidič ji zavezl do hotelu. Vyjela výtahem do druhýho patra. Zaklepala na dveře číslo 23. Chvilku to trvalo. Pak se otevřely. Stál tam chlap, něco kolem padesátky. Byl v xichtě celej červenej a bylo na něm znát, že už je pod parou.

"Tý... seš ta kurva?" Zahulákal. "No poď dál!" Odstoupil od dveří. Prohlídl si ji. Sylva vstoupila do pokoje. Postel byla zválená. Smrdělo to tam pivem. To zase bude fuška, pomyslela si.

"Tak dem na to, užijem si, co řikáš? Máš to ráda, co, ty kurvo?" Hulákal. Vůbec se jí to nelíbilo.

"Menuju se Sylva, ne kurva." Řekla zostra.

"Ale kurva seš, ne?" Pokračoval. "Tak ze sebe nedělej bůhvíco a vyslíkni se. A dělej!" Strašně se jí příčil. Chtěla odejít. Podívala se na dveře. Zaregistroval její pohled.

"No co je? Nelíbím se ti? Chceš zdrhnout? Tak na to zapomeň!" Vzal klíč a zamknul. Dívala se vyděšeně.

"Dejte mi ten klíč." Zaprosila.

"Ani náhodou, kurvo. Zaplatil sem si tě, tak si s tebou budu dělat co chcu. Jasný? Odtud se nedostaneš!" Přešel k oknu a klíč vítězoslavně vyhodil ven. Začal se smát. Zpanikařila. Za ty leta měla na lidi čich. Dokázala se zdejchnout, když to smrdělo průserem. A z tohodle chlapa měla fakt fedry. Zvlášť teď, když tady s ním byla zamčená.

"Nesnaž se volat o pomoc, jasný? Nebo tě zabiju! Zabiju tě, ty krávo!" Křičel. Pak se na ni vrhl. Přisál se jí na pusu. Strašně smrděl. Sylvu přešla strnulost. Odstrčila ho od sebe. Chvilku na ni zíral. Pak vzal flašku, urazil jí hrdlo a střepem na ni mířil.

"Uděláš co chcu, jasný? Protože jestli ne, podříznu ti krk jak huse." Teď teprve pochopila, že jí de o život. Znovu se na ni začal sápat. Přisál se na ni jak pijavice a strhával z ní šaty. Pak, zničeho nic, jí prokousl ret. Hodně. Začla jí týct krev. Všechno se v ní vzedmulo, všechen vztek. Vší silou ho od sebe odmrštila. Nečekal to. Spadl. Jak padal, praštil se o noční stolek. Zůstal ležet. Pak zvrátil hlavu na stranu a zavřel oči.

Zůstala stát jako opařená. Dívala se na to, co způsobila. Na zemi uviděla tenký čůrek krve. Šla z jeho hlavy.

"Panebože, panebože..." šeptala. Zabila ho. Je mrtvej. Zabila. Mrtvej. Je vrah. Pude sedět. Zabila člověka. Šlo jí to hlavou pořád dokola. Rozbrečela se. Svezla se po zdi dolů a tam zůstala sedět. Nemohla utýct. Nevěděla, co má dělat, jenom brečela. Rozmazávala si řasenku a měla od toho celý černý ruce. Bylo toho na ni moc, nedokázala to pojmout. Znovu si v hlavě přehrávala, co se stalo. Zavraždila. Pude do vězení. Nepřežije to tam. Nechtěla jít sedět. Děsila se toho. Cítila bezmoc a strach a byla na sebe nasraná, jenom na sebe. Celej život si posrala, už od začátku. Od samýho začátku všechno bylo špatně. Podívala se na střep z hrdla láhve. Nenáviděla se. Udělalo se jí špatně. Šla se na záchod vyzvracet. Pak se vrátila, vzala střep, sedla si ke zdi. Napadlo ji, jestli po ní někdo bude truchlit. Na nikoho nemohla přijít. Celá rozechvělá si přeřezala žíly.

Otevřel oči. Nejdřív nevěděl, kde je a co se stalo, že ho tak příšerně bolí hlava. Sáhl si na zátylek. Podíval se na ruku. Byla tam krev. Strašně se vyděsil. Chtěl vstát, moc mu to nešlo. Zachytil se postele a s vypětím všech sil se zvedl. Potom ji uviděl. Krev mu ztuhla v žilách. Ztuhla mu i ta, co tekla z hlavy. Ležela u zdi v kaluži krve. Přejel si rukou přes pusu. Pak si matně vzpomněl, že ňáká ženská přišla. Nevěděl, kdo to je a co tady chtěla. Vůbec nevěděl, co se stalo. Zpanikařil. Udělalo se mu zle. Zvracel na podlahu. Celej se zpotil. Popadl láhev vodky a pil. Dlouho pil a pak se zase pozvracel. Stoupl si k oknu a snažil se racionálně přemýšlet. Možná ji zabil. Pude do vězení. Zničí ho to. Zničí to jeho kariéru, zničí to jeho rodinu. To nemohl připustit. Zabije se radši sám. Takovou potupu by neunesl. Být ve vězení, panebože ! Přemýšlel, jak by se mohl zabít. Přicházel v úvahu skok z okna, předávkování práškama... jenomže co pak? Najdou ho mrtvýho s ňákou ženskou v hotelovým pokoji. Zkusil otevřít dveře. Byly zamčený. "Sakra!" Zakvičel. Jenom přemýšlet racionálně... A pak ho napadla spásná myšlenka. Je přece bohatej! Je bohatej a má právníka, kterej je nejlepší široko daleko. Ten ho z toho určitě vyseká. Určitě! Zvedl telefon a zavolal mu.

"Prosím...?" Ozvalo se ospale ze sluchátka.

"Tady Mahel. Sem... ve strašným průseru. Já sem asi někoho zabil." Vysypal ze sebe.

"Ty?" Zaznělo pobaveně.

"Jo. Sem v ňákým hotelu a vedle mě leží mrtvá ženská." Chvilku bylo ticho.

"Co se stalo?" Hlas zněl už vážněji.

"Nevím. Nic si nepamatuju." Zaúpěl.

"Víš určitě, že je mrtvá?"

"Je mrtvá jak nejvíc to de. Dostaneš mě z toho?"

Zase bylo ticho. "Jo. To si piš, že tě z toho dostanu."

"A... jak to uděláš?" Celej se napjatě třásl.

"Lehce." Uchechtl se hlas. "Stačí strčit prachy správným osobám."

"Přijedeš pro mě?"

"Dobrá, řekni přesně kde seš."

Mahel si teď nalil vodku do sklenice. Podíval se na mrtvou. "Ne ne, já kvůli žádné krávě sedět nepudu, to si piš." A spokojenej sám se sebou vypil panáka.

Z mýho života II.

Příští týden sem se nudila. Venku bylo parno a mně se nechtělo vylízat. Volala mně mamka, jestli nechcu na koupák, ale řekla sem, že ne, že budu psat tu svou knížku kterou už roky nemůžu dodělat. Manžel byl kdesi chlastat, takže sem si užívala samoty a opravdu sem chtěla psát. To by ale nesměl volat Eda. Eda je úplně praštěnej, ale je to můj kámoš a mám ho fakt ráda. Takže volal, že je na přehradě se svou mařkou a ať přijedu, že si dáme na zahrádce pivo a pokecáme. Vypadalo to dobře, tak sem neváhala, hodila sem na sebe šaty a vydala se na přehradu. Po menších útrapách s dopravou sem se dostala na místo určení, dokonce sem našla Edu s Jájou, sedla sem si a dala si pivo. Uřícená sem byla, že sem ani nemohla mluvit.

"No to je dost že už deš. Tě tady vyhlížíme..." Smála se Jája.

"Ty tady na mě vyvaluješ ty svoje prsa, ale já se z toho neposeru!" Vybalil na mě Eda hned zezačátku. Pak se usmál. "Ne, moc ti to sluší." Eda mně neustále opakuje, že sem jako z pohádky o Ošklivém káčátku, protože se známe tak od patnácti. Tenkrát když sme se potkali na Čáře, řekl že nechápe jak taková holka jako já se může zmalovat takle blbě, že vypadá jako můza. Termín můza není nikterak lichotivý. Eda tím označuje spíš monstrum, vymykající se stylu konzumní společnosti, ovšem né nejvybranějším vkusem. Pravda je, že sem se chtěla podobat Courtney Love. Výsledek mého snažení byla spíš podoba Marylina Mansona. Naštěstí je to za mnou.

Bavili sme se o prkotinách. Nejrači mám, když mně někdo vypráví příběhy. Eda vykládal o svým kamarádovi, kterej utekl z blázince. Jeho bláznivej kamarád mě nijak nenadchýňá, a to z toho důvodu, že ho často potkávám, případně s ním trávím silvestry a on opravdu vůbec není normální. Jednou sme spolu jeli v autobuse, ticho, lidi po sobě čučeli.... a on kdesi nastoupil a sedl si vedle mě. Chvilku na mě tlemil a pak zakřičel, až sem poskočila na sedátku: "Myslíš, že mně dobře bije srdce?" Dívala sem se na něho, nepřekvapená, nicméně nasraná, protože lidi v autobusu čekali, co já na to. Protože sem neměla jinou možnost, zařvala sem na něho:

"Jo, myslím že rozhodně jo. Jinak bys tady nebyl." Podíval se na mě zničeně a dotčeně zároveň a ublíženým hlasem pronesl: "A proč na mě křičíš?" Zbytek cesty sem jenom přemýšlela, jestli ho z blázince pustili nebo zase utekl.

Eda mně teda vykládal jak jeho bláznivej kamarád Bořek zase utekl z blázku. Nejdřív se stavil za Edou. Cosi u něho provedl a když ho měl Eda plný zuby, protože přece jenom není svatej, poslal ho do prdele. Bořek se urazil a řekl Edovi "Sbohem." Pak odešel. Eda je pak z toho dycky v koncích a přemýšlí, jestli se šel Bořek někam zabít. Pak čeká, až se ozve. Nakonec se Bořek zase ozve a spáchá další ostudu. Buď se někde opije a celý to tam poblije, protože nechodí zvracet na záchod, jako my, kultivovaní lidé, nebo vleze za známou do sexshopu a buzeruje lidi, aby zdravili, když do toho obchodu přijdou, takže stojí u dveří a říká: "Pozdrav, pane." Někdy zase všem vykládá o Bohovi a jak se mu ve snu zjevil Kristus. To úplně všechny nasírá, protože je v tom tak fanatickej, že si nezadá s jehovistama. Takže teď ho Eda zase vyrazil a čekal, kdy se ozve. Jenomže Bořek se dlouho neozýval. Nakonec se ozval. Z Holandska. Přesněji z vazby. Jak šel totiž od Edy, celej bezradnej, tak se rozhodl, že si někam vycestuje a stopem dojel do Rakouska. Tam se zřejmě chvilku poflakoval a žebral a pak ho sebrali policajti a nevím proč ho poslali do Holandska. Tam jim zřejmě tvrdil, že viděl ve snu Krista, takže se spojili s různýma blázincama a zjisitli, kam teda Bořek patří a poslali ho zpátky.

"Takže my si platíme drahý dovolený, abysme vůbec někam vyjeli a on si takle procestuje Rakousko, Holandsko, bez halíře v kapse." Rozčilovala sem se.

"V tom je právě výhoda být blázen." Zasmála se Jája.



Když sme si dopovídali co je všechno novýho a všechny historky z natáčení, měli sme v sobě už několik piv byli sme prostě na káry. Byl podvečer, tak sme se rozhodli, že pojedeme domů. Jak cestou Eda začal vykřikovat na všechny lidi, že sou hajzli, věděla sem, že cesta nebude nijak snadná. Nespletla sem se.

Nastoupili sme do šaliny a obsadili sme tři místa u okna. Eda seděl přede mnou, něco vykřikoval, já sem si četla časák a Jája seděla za mnou. Naproti nám jak slepice na bidýlku seděli samí důchodci a vykládali si jak tento rok pozdě vykvetly jiřiny.

"Nó, jasně. Tragédie. Pozdě vykvetly zasraný jiřiny." Křičel Eda. Důchodci si ho nevšímali. Zatím. Ujeli sme dvě zastávky, Eda pokračoval ve svým vřeštění a důchodce s kufříkem, kterej se vyloupl odkudsi zezadu, to asi nevydržel a začal křičet.

"Vystup si ty psychopate, nikdo na tebe není zvědavej. Koho to zajímá, ty tvoje žgryndy..." Podívala sem se na Jáju a zakroutila sem hlavou, jakože to neměl dělat, protože nemohl tušit do jakýho vosího hnízda píchl.

"Co tady na mě zkoušíš, ty kufříkatej hňupe?" Nedal se Eda zaskočit. Důchodec vylítl ze svýho místa a stoupl si před Edu. Strhl se boj.

"Seš ty vůbec normální? Drž už hubu, nikoho to nezajímá, ty debile." Křičel důchodec až mu na čele vyskočila žíla. Vzala sem si časák a chtěla sem si číst, jak se dělá krevetový salát. Né že by mně to k něčemu bylo.

"Já si tady můžu křičet jak chcu." Bránil se Eda.

"Seš chuligán, takový by měli zavřít." Pištěl kufříkář.

"No, chce se předvíst před holkama." Vložila se do toho bělovlasá důchodkyně.

"Orel bělohlavý." Okomentovala sem to, když sem se otočila na Jáju. Ta jenom zakroutila očima.

"Já se vám lidi divím, že je vám to jedno." Procházel se důchodce po šalině a rozhořčeně máchal rukama. Šalina zastavila.

"Polib si prdel." Řekl Eda.

"Ty smrade jeden! Patříš zavřít!" Zapištěla důchodkyně s květovanýma šatama.

"Lepší být zavřenej než být mrtvej." Trefil se Eda do černýho.

"Mám toho dost! Teda divím se vám, že je vám to jedno." Pokračoval kufříkář.

"Však já sem říkala, že se předvádí před holkama." Hájil se bělohlavý orel.

Do krevetového salátu patří citrónová šťáva. Ozdobit ho můžeme plátkem citrónu.

"Staří sice přednost mají, ale mládí vpřed!" Zařval vítzoslavně Eda.

"Teda, já se tady urážet nenechám. A už vůbec né takovým soplem. Jdu za řidičem!" Vyřítil se důchodce s kufříkem ze šaliny. Za chvilku skutečně přišel s řidičem. Řidič vypadal bezradně a taky bezradnej byl.

Důchodce začal vykřikovat: "To je on!" A ukazoval na Edu prstem.

"A co dělá?" Pídil se řidič.

"Chová se tady jako blázen, sprostě nám nadává." Referoval kufříkář.

"Jo, my s ním nepojedem." Přidaly se důchodkyně.

"Předvádí se před holkama." Opakoval orel jako zaseknutá gramofonová deska.

Řidič chvíli zíral. "Tak... si poď sednout ke mně dopoředu." Řekl nakonec.

"Nikam nejdu." Uvelebil se Eda na své sedačce.

"Já ho nemůžu vyhodit." Bránil se řidič.

"Tak od čeho tady ste?" Vypiskovala důchodkyně s košíkem třešní.

"Já ho nemůžu vyhodit, nemám na to pravomoc." Zoufale podotkl řidič.

"Tak povezete tři lidi a my si teda vystoupíme, jo?" Ozval se někdo zepředu.

"Tak já můžu zavolat policii. To je jediný, co můžu udělat." Navrhl řidič.

"Tak to udělejte!" Zařval kufříkář. Musel být celej šťastnej, že dosáhl svýho. Řidič řekl, že teda jo a odešel.

"Budem tady čekat půl hodiny." Oznámila sem důchodcům, kteří se tvářili spokojeně.

"My máme času dost." Oznámila důchodkyně v květovaných šatech.

"No jasně." Odfrkla Jája. Mezitím, co sme čekali na policajty, uvědomila sem si, že nemám šalinkartu ani občanku. Moc hezký. Dobrá situace. Oznámila sem zbývajícím dvoum členům naší přehradní výpravy, že musíme vystoupit. Vystoupili sme.



"To ale byla sranda, co?" Rozplýval se Eda když sme se přesunuli na jinou zastávku.

"No, já nevím, připadlo mně to zbytečný." Oznámila sem mu suše.

"Jak zbytečný? Dřív to bylo zábavný, ne?" Nedal se.

"Jo, ale teď není dřív." Odpověděla sem znechuceně.

"Seš stará, nebo co?" Podíval se na mě vyplašeně.

"Jo, asi jo."

"Nemáš smysl pro humor." Uzemnil mě. Jája cupitala za nama, byla nasraná a nebavila se. Takle skončil další výlet, kterej ze začátku vypadal tak neškodně. Sem zvědavá, co to bude zase příště. Nicméně to byl další důkaz toho, že starý časy sou už za náma a je třeba posunout se jinam.





Ve středu sem se sešla s Týnou. S Týnou se setkávám dycky ve středu. Někdy náš spolek dvou kusů obohatí přítomnost Edity, která je šílená až do prdele, jak říkáme, protože vyvádí psí kusy a my to pak většinou odnesem. Týna má zakázaný se s ní stýkat od svýho hlídacího psa, teda - partnera, a to od tý doby, co sme se kdesi ožraly a ty dvě se spolu líbaly v hospodě, Edita ležela na baru a my sme na ní lily tequilu a ve finále sme si na hajzlu ukazovaly jaký máme podprsenky. Když sme šly z hajzlu, Edita zakopla, spadla na zem a aby v tom nebyla sama, zavelela "K zemi" a "Plazením vpřed" a tak sme se doplazily ke stolu. Když se to naše polovičky domákly od ňákých "dobrých známých", měly sme utrum. Časem se to sice zlepšilo, ale Týna se s náma furt musí scházet tajně. Inkognito, aby se o tom nevědělo a doma mlží. Takže sme jednou seděly s Týnou v Dávných časech, což je hospoda, která je udělaná ve středověkým stylu a nechodí tam moc lidí, takže nikdo neotravuje.

"Mám pro tebe blbou zprávu." Zahlásila Týna, když sme si objednaly pivo. Bojovně sem na ni vystrčila nos. "Ségra má dneska rozlučku se svobodou, je s holkama tady v kavárně, naproti a já sem jí slíbila že se tam stavíme." Vytáhla na mě tu jobovku. Chvilku sem to trávila.

"Musíme?" Zeptala sem se a vyfoukla kouř ze Startky.

"No, měly bysme." Pozvedla Týna obočí. Týna je moc hezká. Je to taková hezká blondýnka. Průser je, že to neví a neustále se podceňuje. Tahá se s největším hňupem v republice a je do něho zamilovaná po uši. Je střelená, samozřejmě. S normálníma lidma já se nebavím, protože kdo není trochu potrefenej, připadá mně strašně nudnej. A kromě těch střelených výjimek a rodiny lidi nesnáším. Opravdu je málokdo, koho snesu a to už na mě musí sakra něčím zapůsobit. Pak je to ale většinou trvalý.

"Nejsem na to oblečená." Protestovala sem a prohlížela si svůj hospodskej oděv, kterej se skládal z riflí, trička, mikiny s kapucou, na které byla druhá mikina s vytahanýma rukávama. Boty taky nepřipomínaly lakýrky.

"To nevadí, je to jenom kavárna." Uklidňovala mě Týna. Zaplašila sem neblahý tušení, že to bude pěknej trapas a kývla sem jí na to, protože sem jí nechtěla kazit radost. Konec konců, je to její sestra. Dopily sme pivo, objednaly sme si ještě jedno, pak sme si daly dva panáky na kuráž a vydaly sme se do kavárny. Nemusím podotýkat, že sme byly ožralý jak zákon káže.

Když sme dorazily do kavárny, zasekly sme se ve dveřích.

"Sem já teda nejdu." Oznámila mi Týna, když sme se rozhlídly a viděly to luxusní vybavení, všude samý bílý sedačky, modrý osvětlení a sem tam ňáká ta dvojice popíjející džus. Všichni byli oblečení, jak kdyby se řídili módníma časopisama a já se svou mikinou ze sekáče sem byla trochu mimo mísu. Na druhou stranu mně to bylo jedno, protože to zkrátka způsobuje fernet.

"Serem na to." Oznámila sem hrdinsky Týně a hrnula se vpřed. Týnčinu sestru sme našli samozřejmě až vzadu, takže nás mezitím stihla pomluvit celá kavárna. Domotaly sme se ke stolu a svalily se na bílej gauč.

"Ty vole, mám dost. To by člověk neřekl, jakou dá práci se semka přemístit z Časů." Zahalekala Týna.

Zasmála sem se, pak sem popřála oslavenkyni všechno nejlepší do manželství a podotkla sem, že se vdává na stejným místě jako já. Ptala se, jaký mám manželství. Zeptala sem se Týny, jestli si tady můžem dat rum.

Rozhlídla se kolem. I já sem se rozhlídla. Kolem stolu seděly tři mařky, který se na nás dívaly tak, jako já se dívám na bezdomovce, popíjely koktejly a tvářily se důležitě. Za mnou se točil větrák.

"Můžem si dat rum?" Zeptala se Týna sestry.

"Dejte si koktejl." Poradila nám sestra.

"Serem na koktejl. Chceme rum." Stála si za svým Týna. Jenom sem se smála.

"Mají tady bílej rum." Řekla mařka se zlatýma řetězama na krku.

"Ne. My nechcem bílej rum. My chceme normální rum."

"Hnědej." Dodala sem.

"A piva." Dodala Týna.

"Jo, a piva. Roz - o- hodně." Podpořila sem ji. Sestra a její přítelkyně se na nás nelibě zadívaly.

"Myslím že děláme ostudu." Špitla sem Týně do ucha.

"Nevadí, je to prdel, sou to hnusný snobky, oni si to zaslouží." Špitla zase Týna. A pak dodala: "Až nás vyhodí, vrátíme se do Časů, snaž se ať je to co nejdřív." Přikývla sem. Objednaly sme si rumy a piva. Když nám to donesli, hrkly sme do sebe rumy a objednali si další. Šla sem na záchod. Když sem se vracela, viděla sem jak sestra mluví s Týnou. Vypadalo to výhružně. Sedla sem si.

"Už pudem?" Zeptala sem se Týny.

"Eště chvilku." Řekla.

"Měly byste pít něco jinýho než rum. To se nehodí." Upozornila nás mařka s černýma vlasama a afinkou sestříhanou vysoko nad čelem.

"P-rč se to neh-dí, když ho tady mají?" Chtěla vědět Týna. Mně to připadalo docela logický.

"Měly byste si dat koktejl, je dobrej." Přemlouvala nás sestra.

"Koktejl je jako co?" Rozkřičela se Týna a mrkla se do nabídky. "Je do džus naředěnej vodou, kterej přinesou v ňákým posraným džbánku a vy za to zaplatíte majlant."

"Je to rozmixovaný ovoce." Poučila nás mařka se zlatýma řetězama.

"Serem na ovoce. To je na hovno." Křikla sem do prostoru. Přinesly nám rum. Hrkly sme to do sebe.

"My se máme!" Zaradovala se Týna. "S ňákýma posranýma džusama ať na nás nechodí." Nastavila sem na sebe větrák, takže mně vlasy lítaly do všech stran a zařvala sem:

"Pirááááát!" Týna se zasmála a zapálila si cigáro.

"No to nemyslíš vážně, přece přede mnou nebudeš kouřit!" Pohoršovala se sestra.

"Nenech se buzerovat, klidně kuř, já ti to dovoluju." Vmísila sem se do toho. Načež sem si taky zapálila.Objednaly sme si další rum.

"Hele, něco ti řeknu." Otočila sem se na Týnu, s větrákem pořád v zádech, takže mně pořád vlály vlasy.

"Vypadáš jako Jack Sparrow." Smála se Týna.

"No však právě, to je dramatickej efekt, kterej k tomu patří. Takže historka: jednou sme seděli s Edým v hospodě...."

"Kdo je Edý""

"Neznáš, nevadí. Takže seděli sme s Edým v hospodě a probírali sme Piráty z Karibiku. Víš jak je tam ten moment, kdy jako on má být na pustým ostrově a tři dny chlastat rum..." Týna přikývla. "Takže sme se o tom bavili s Edým, jako jestli je možný tři dny chlastat jenom rum. Bez vody, chápeš... Já sem říkala, že né, protože chlast dehy - i - druje. Dehydratuje. No teda... prostě že to nejde. A Edý říkal, že v pohodě, že si to dovede představit. Tak dlouho sme se hádali, až sme se vsadili. Rozhodli sme se tři dny být spolu a chlastat jenom rum. Protože byl pátek, řekli sme si že na pondělí si vezmem volno v práci, abysme to .... dokončili. Takže sme začli. Chlastali sme celej večer rum. Utratili sme spoustu peněz. Ožralí sme byli, že sme o sobě ani nevěděli a zpívali sme. Bylo to fajn. Do té doby než se Edý poblil. Pak odmítal pokračovat. Vyhrála sem." Týna se smála. Ostatní u stolu už ne. Dívali se na mě jako na zjevení.

"To je teda trapný." Zahlásila mařka se zlatem na krku.

"Ty seš trapná." Zaútočila Týna. "Tady vykládáš jak si měla svatbu za dvěstě tisíc, přitom ste se rozvedli za rok. Myslíš že ti to někdo žere? Kromě toho, že máš peníze, nemáš vůbec nic, seš úplná nula, a ty peníze máš jenom proto, že je vydělali tvoji rodiče, tak tady na nás nedělej machry a drž laskavě hubu!" Zasmála sem se. Vyhodili nás. Nedivily sme se.



Vrátily sme se zpátky do Dávných časů a objednaly si pivo.

"Sem tak ráda, že sme tady zpátky, nikdo se na nás nedívá zvrchu." Řekla Týna.

"Já taky." Souhlasila sem.



Pak už si jenom matně vzpomínám,že tam byli kořeni, kteří slavili jakýsi narozeniny, že sme jim sežraly obložený mísy a ožraly sme se z pálenky z gandži, že sem se nemohla oblíct do mikiny, protože sem se v tom ztratila a že si pro mě přišel manžel. Druhej den v práci mně bylo strašně špatně a nechtěla sem žít. Připadalo mně, že život je furt na jedno brdo. Je tak nudnej!

Z mýho života I.

Z MÝHO ŽIVOTA
Seděly sme s Laurou v Zelené kočce. Je to klub, kterej mám ráda, protože se tam dá dobře zašít a nikdo neotravuje. Vytáhla sem cigára a zapálila sem si. Laura je nekuřák. Je to jedinej nekuřák, kterýho snesu, protože když si zapálím, obejde se bez komentářů, nemává kolem sebe rukama ve snaze odehnat kouř a nepředstírá že se dusí. Navíc mně ráda připaluje.
Konečně se rozešla s tím debilem. Byl to debil, podle mě. Ona si to myslela taky, přesto byla nešťastná. Já sem takovej rádce jako noha, v těchdle případech, protože většinou to udělám ještě horší.
Objednaly sme si pivo. Konečně sem se mohla napít.
"Jé, hele, jaký nám donesl pěkný skleničky." Jásala sem nad štíhlýma třetinkama.
"Hm, pěkný...." Ohrnula ret. "Já dneska nic nekradu. Nemám na to náladu. Eště máš u mě popelník od minula."
"Ale no tak..." Snažila sem se. Nicméně nebylo co říct.
"Dyť už máš doma celej hospodskej arzenál." Oponovala. Rozhlídla sem se.
"Eště barový židličky by se hodily."
"A barman." Ožila Laura.
"Fajn. Zařídím barmana, ty zařiď ty židle. A ať to lítá! Sklinky berem sebou jako bonus."
"Jak to chceš udělat?" Zašklebila se.
"No... máš u sebe prášky na spaní, ne?" Příkývla. "Stačí objednat tři panáky. Piju citrusa!"
"A co s těma židlama?"
"Hlavně co s ním." Hodila sem hlavou směrem k pinklovi. Jak si myslíš že ho tuhýho přepravíme k tobě domů? Židle už sou hračka."
"Chlapi sou na hovno." Odsekla Laura.
"Hm, né tak židle." Napila sem se piva.
"Hele, musíme někam vyrazit. Ale někam pořádně vyrazit. Bavit se."
"To se snažíš o co? My už sme starý, nemáme šanci." Podívala se na mě nešťastně.
"Hele, je nám pětadvacet. To eště není tak hrozný." Snažila sem se být optimista, nicméně mě Laura musela prokouknout.
"Pudeme třeba do Bumerangu." Navrhla sem.
"Ježiš, tam sme chodily když nám bylo šestnáct. Vůbec nevíš, jestli to eště existuje."
"Tak můžem na Favál."
"Tam už nejsou rockotéky. Hraje tam techno a je to celý trapný."

"Kecáš." Zakroutila sem nevěřícně hlavou.

"Ne. Byla sem tam s Debilem."

"Hm, tak to je blbý. Tak můžem... hm, nic mě nenapadá, nevím. Podívám se na net a něco vymyslím." Snažila sem se.

"Je to, jako bys organizovala zájezd důchodců."

"Asi nám nezbyde nic jinýho, než jít do cukrárny a brečet do tiramisu, co?" Laura se zasmála, což sem měla radost. Chtěla sem prohodit další skvělý věci, ale přisedl si za nama kořínek, kterej byl značně ožralej.

"... hoj olkýýý!"

"Ahoj." Pozdravily sme slušně. Já se zdviženým obočím, Laura s ohrnutým rtem.

"Nevíš, kde se tady dá někam o víkendu zajít?" Načala sem konverzaci.

"No... já myslím....třeba sem. Tady se o víkendu hraje... já nevím co. Ale něco jo."

"No dobře. Ale my sme myslely něco, kde by se v houfu starců ztratily zdatný třicátnice." Řekla Laura.

"P-čkej, očkej, počkej." Zdvihl prst do úrovně očí. "Vám je třicet, jo?" Zasmál se narušitel.

"Skoro." Povzdechla sem si.

"Hm, tak tobě je maximálně dvacet." Ukázal na Lauru. "A tobě tak dvacet jedna. Dva." Podíval se na mě.

"Tři, čtyři, pět." Dopočítala sem.

"Cos to Janku cos to sněd." Doplnila mě Laura.

"Co tady děláte?" Zeptal se.

"Brečíme do piva." Oznámila sem. "Ani se nám nepředstavíš, když seš tak zvědavej... jak opica."

"No, to se vám teda nepředstavím, protože byste se mně smály." Zatvářil se záhadně.

"Ne ne ne, žádný takový. Já sem Linda, to je Laura. A ty seš..."

"To je blbý méno, fakt byste se smály."

"Menuješ se Cyril?" Vyprskla sem smíchem.

"Ne. Menuju se... Gustav."

"Pcha!" Vyprskla Laura smíchem. Já sem se snažila předstírat že piju, tak sem bublala do piva. Bublala sem zdatně. Pivo vychlístlo na stůl.

"No, dyť sem to říkal." Ohradil se dotčeně Gustav.

"To je stejně blbý jako Hugo." Nešetřila ho Laura. Z mé strany následovalo další vyprsknutí piva.

Když sem se uklidnila, zeptala sem se: "A co děláš? Jako zaměstnání myslím."

"Opravuju šicí stroje."

"Hugo co opravuje šicí stoje, takovýho eště neznám." Rýpala sem dál.

"Ste ňáký veselý, ne..." Řekl Hugo a zapálil si cigáro.

"To právěže ne. My sme smutný." Odpověděla Laura.

"Nevyp - padáte." Zakroutil hlavou.

"To my jenom tak, na zmatení nepřítele. Kdybysme vypadaly smutně, žádnej Hugo by si za nama nepřisedl." Pokračovala sem.

"Menuju se Gustav."

"Tím hůř pro tebe." Řekla sem. "Ty, Lauro, nechceš místo pinkla tady Huga? Ono by to bylo možná jednodušší." Napadlo mě.

"Pak by ale byl problém se židlama." Řekla Laura.

"Tak židle necháme na příště." Navrhla sem.

"Ale já ho nechcu." Změřila si Huga pohledem.

"Proč mě nechceš? Mám vlastní byt. A práci. A nemám holku." Prodával se Hugo.

"Co máš a nemáš mě nazajímá. Nemám náladu." Odsekla Laura.

"Ale stejně - dám ti svůj telefon. Můžeš mně zavolat." Vnucoval se Hugo.



Dopadlo to tak, že si na sebe vzali telefony. Ožrali sme se a já sem druhej den musela do práce. U počítače sem si matně vzpomínala, že sme přeřvávali jukebox, když sme s Hugem cosi zpívali a že sem stála na židli.



Uplynul týden a já sem nemohla sehnat žádnej klub, kam bysme se mohly jít pobavit. Laura si vzala věci, že bude spat u mě. Nakonec sme vymyslely že pudem zase do Kočky, určitě tam něco bude hrát a když se nám tam nebude líbit, tak prostě utečem. Plán vypadal dobře. Zkazilo se to až když sme měly platit vstupný. Půl sta se mně zdálo moc na to, že třeba za chvilku vysmahnem. U dveří byli vyhazovači, takový dvě korby a já sem to aspoň zkusila..

"Hele, a nešlo by to, že bysme jako obě zaplatily půl sta..."

"To by teda nešlo. Každá padesát korun." Vypadal tvrdě.

"Jasně, já to chápu, je to Vaše práce, že jo... aby každej zaplatil, ale přece jenom... my ani nevíme co dneska hraje."

"Vevnitř je program."

"No právě, ale je až vevnitř." Smlouvala sem.

"Každá padesát, nebo můžete jít jinam." Jo, byl to prostě tvrďák...

"Hm, tak jo. Jo, já to chápu. Děláte svou práci dobře, opravdu jo, ale..." Nevzdávala sem to.

"Ne." Odsekl rambič. Asi mě měl už plný zuby. Zaplatila sem teda svých padesát korun a vlezly sme dovnitř.

"Můžeš být ráda, že ti nedal přes hubu." Řekla Laura.

"Proč by mě dával přes hubu, sem se na něho tak hezky vyprsila..." Bránila sem se.

"Lindo, hele... sem chodí patnácti, šestnácti letý kočky. Proč by se měl posrat zrovna z tebe?"

"Hm, dík. Aspoň sem to zkusila." Prskala sem.

"Ale bylo to na hovno."

"Jo, asi jo. Takže teď zařiď, abysme se bavily."

"Mám zavolat Hugovi?" Zasmála se.

"Zavolej třeba Bohovi, stejně si myslím, že to bude na hovno."

Sedli sme si na lavičky a objednali si pivo. Chvilku sme žgryndaly o tom, jak je práce nudná a borci jak sou na hovno. Potom si přisedli jakýsi mladiství a vyhnali nás na kraj lavičky s tím, že je jich hodně.

"Tady to máš. Dvě důchodkyně na okraji společnosti." Řekla Laura trpce. Mezitím se zábava rozjela. Ovšem né tak, jak sme si představovaly. Hrálo disko a to není moje parketa. Ani Laura neměla radost.

"Mně táhne na ledviny." Stěžovala si. Pučila sem jí svetr, ať si ho kolem sebe omotá.

"Vypadáš opravdu elegantně." Rýpla sem do ní.

"Nepudem tancovat?"

"Ses zbláznila, ne? Mě bolí křečák."

"Jakej křeček?" Křičela Laura.

"Křečová žíla!" Řvala sem, aby mě bylo slyšet, ale zrovna v ten moment dohrála hudba, což je u mě jev, který mě provází od nepaměti. Všichni puberťáci u stolu se po mně podívali. Připadala sem si se svou křečovou žílou jako prašivá.

"A tady to máš." Chytračila Laura. "Měly sme jít do té cukrárny:"



V pátek mně Laura volala, celá nadšená.

"Potkala sem Kristiána. Máme přijít k Hadovi."

"Cože? Ty se s ním bavíš?" Nechápala sem. Kristián je můj bývalej, kterýho sem neviděla roky.

"Jo, potkali sme se, když sem šla se psem."

"Mám manžela." Upozornila sem ji. "Bude z toho průser."

"Hovno bude. Můžeš spat u mě."

"Já nevím..." Kroutila sem se jak had v soli.

"Chceš se snad zašívat na tom posraným Starým Brně do konce života?"

"Ne." Mohutně sem do telefonu kroutila hlavou.

"No tak vidíš. Jenom zajdem do hospody."

"S Kristiánem." Obracela sem oči.

"Jo. No a co?"

"Tak jo." Souhlasila sem.



Seděli sme v hospodě. Já, Laura, můj bývalej a její bývalej. Byl to trapas. Můj bývalej chtěl sbalit Lauru. Laura ho nechtěla. Její bývalej měl mařku, ta seděla u vedlejšího stolu a byla pěkně nasraná. Já sem si chlastala svoje pivo, vykládala sem jakýsi historky a všechno mně bylo tak ňák jedno. Později přišel borec, kterej byl taky můj bývalej, ale byl ještě před Kristiánem. Když sem se zadívala na celou situaci globálně, připadalo mně to strašně směšný a taky sem to řekla, ale ostatní se jenom tvářili, že si toho jaksi nevšimli.

A pak Lauřin bývalej zahlásil:

"No, Lindo... když si to vezmeš kolem a kolem, vyšukalas padesát procent přísedících u tady toho stolu."

Zasmála sem se.

"Jo, zní to hrozně, ale uklidňuje mě že tady sedíme v počtu pěti kusů a já se nepočítám."

Zbytek večera se nesl tady v tom duchu, vzpomínali sme na starý dobrý časy, plný radosti ze života, naivních představ, alkoholu, omamných látek a sexu. Teď už to bylo jiný. Všechno bylo jiný. Nudný.



Jeli sme domů, už sem byla ožralá jako puk a sdělila sem Lauře, že jí nejspíš pozvracím postel. Řekla, že je jí to jedno, hlavně že jí nepobliju hlavu. Vzpomněla sem si na příhodu, jak sme jeli od Srdcí, což je hospoda, kde mají skvělý chleby s tvařůžkama. Takže sme jednou jeli od srdcí a jeden borec tam sbalil mařku. Jeli sme šalinou domů, všichni pořádně ožralí a ten kořínek celou dobu v šalině vypadal pěkně nezdravě. Mařka seděla. Jak ta šalina drncala, došlo k nejhoršímu. Prostě jí poblil hlavu tvarůžkovým chlebem. Bylo to strašně nechutný, nicméně sme z toho všichni měli strašnou prdel. Mařka musela vystoupit a s tvařůžkovou hlavou dojít domů pěšky.

Kristián navrhl, že bysme mohly jít k němu domů, pařit, což se Lauře zdálo jako výbornej nápad. Říkala sem si, že jestli ho chce sbalit, tak to snad ani jinak nepude, tak teda že jo. Konec konců mně bylo jedno jestli budu spat u Laury nebo na gauči v kuchyni, kde sem dřív bydlela. Bylo mně to úplně fuk. Zeptala sem se Kristiána jestli mu můžu pozvracet gauč. Řekl, že jo. Když sme k němu došli, vypískla sem nadšením.

"Jé, ty to tady máš ale pěkný!" Obdivovala sem modře vymalovanej pokoj a doplňky, jak to všechno ladilo. Taky se mně líbily obrazy, sošky, povlečení na postel, co ladilo k tmavé ložnici, byla sem nadšená. Zíral na mě jako kdybych utekla z blázince.

"Tohle celý si zařizovala ty. Od té doby, co seš pryč, se tady nic nezměnilo." Zůstala sem stát jako opařená. Připadala sem si jako blázen.

"Fakt?" Zamířila sem do kuchyně. "Ale tyhle modrý skleničky, to já sem nekupovala. Ten bar si taky nepamatuju. A tady ty sochy, ty sou fakt hezký, o tom bych něco věděla, ne..." Laura se na mě dívala, jako by mně zrovna přeskočilo.

"Dyť ty sochy dělal ten váš známej.... no ten.... jak se menuje... jak byl na svatbě." Zachytračila.

"A jo." Svitlo mně.

"A ty skleničky si kupovala v Ikei, ten bar sme navrhovali spolu. Si to fakt nepamatuješ nebo si ze mě děláš prdel?" Díval se na mě nedůvěřivě.

"Já... no jo, no. Už si vzpomínám. Ale přece jenom... je to pět let, že jo...." Obhajovala sem se. Přesunuli sme se do obýváku.

"Hezkej obraz." Pochválila sem dílo na zdi. Kristián se na mě jenom křivě podíval a z toho sem usoudila, že s obrazem mám taky co do činění. Zábava se rozjela. Pustili sme na plný prdy cédo a Kristián nás začal opíjet jakousi chmelovou pálenkou, co chutnala jako okena.

"Teda fuj, s tím si na mě nepřídeš." Prskala sem. "Přines něco pořádnýho, nebo se z toho pozvracím." Odsunula sem ten hnus. "My nejsme jenom tak někdo, nás neopiješ..."

"Rohlíkem." Vložila se do toho Laura.

"Okenou." Opravila sem ji. Kristián vstal a donesl ňákou whisku.

"No, tak teď se můžem bavit." Zaradovala sem se. A bavili sme se. O nesmyslech. Jak jinak.

Vplula sem do kuchyně. Ať si tam ti dva cukrujou, nebudu dělat křena. Prohlídla sem si horu nádobí ve dřezu. Teda... no nic. Pustila sem se do umývání. Za chvilku přišli ti dva.

"Co děláš?" Chtěl vědět.

"Teda ty to tady vedeš." Ukázala sem mističku dole vyzdobenou plísní. "Tys mně někdy něco vyčítal ohledně pořádku, jo?" Mávala sem pěstírnou plísně ve vzduchu. Jenom se zasmál.

"Ty seš tak hodná...." Snažil se.

"Jo, to sem. A mám to u tebe." Bručela sem do umyvadla. Laura se najednou začla hrnout, že to doumývá, tak sem se sebrala, nechala sem je v kuchyni a šla sem do obýváku, kde sem osolila věž, vzala sem flétnu, kterou sem tam kdysi nechala a hrála sem podle céda. Sousedi měli ve tři v noci možnost slyšet koncert Tří sester s flétnou a já sem si připadala zcela normální, i přesto, že vedle moje nejlepší kámoška balila mýho bývalýho a v koupelně byla po mně ještě blonďatá barva na vlasy. Pět let. Bylo mně to všechno jedno.



Přespaly sme nakonec u Laury, protože Kristiána nesbalila. Druhej den sem ležela doma ve vaně a manžel mně přinesl telefon. Volal Kristián.

"Co to má být, ta počmáraná postel?" Chtěl vědět.

"Jaká..." Netušila sem.

"No, ta deska, jakoby čelo postele. Proč tam sou ty obludy?"

"Obludy?" Chvilku sem pátrala. "A jo. Žofku myslíš." Žofka je Lauřin pes.

"To je Žofka? Nepřipadá mi to jako Žofka. Vypadá to jako... baskervil."

"Dejte mi pastelku nakreslím pejska..."

"To ste malovaly s Laurou?"

"Jo. Dals nám pastelky." Bylo to docela logický.

"Tak ať to Laura příde umýt." Smál se do telefonu.

"Snad nezničíš takový dílo, to nemyslíš vážně!"

"Je tady eště něco, o čem bych měl vědět?" Zeptal se opatrně. Zasmála sem se.

"Co je?" Zaznělo trochu nejistě.

"Ehm, už ses na sebe díval do zrcadla?"

"Ne. Počkej." Chvilka ticha. "Nic nevidím."

"Tak si sundej pyžamo."

"Seš blbá? Myslíš, že spím v pyžamu?"

"Mě to nezajímá. Podívej se na svůj hrudník." Smála sem se.

"Ježiši." V telefonu se ozvalo upřímný zděšení. "Co to je?"

"Spasitel."

"Vypadá to jako veverka."

"Ne. Je to pes. Spasitel." Sdělila sem mu a položila telefon. Smála sem se když sem si vzpomněla jak to tam Laura tvořila.

Do koupelny vtrhl manžel a sprdnul mě, proč mně Kristián volá. Řekla sem, že nevím.

Anděl

ANDĚL


Elena Miklíková klopýtala na jehlových podpatcích po kamenné cestě. Stříbrná kabelka se jí svezla z ramene a tak ji chytla do ruky a táhla ji po zemi. Vlasy z rozpuštěnýho drdolu jí padaly do obličeje. Procházela lesem, mezi zahrádkama. V tuhle noční dobu tady bylo ticho, nikdo nebyl nablízku, a to bylo jedině dobře. Elena byla naštvaná. Byla naštvaná, protože jí ujel autobus a další jel až za hodinu. V baru zavřeli a nikde nablízku jiný nebyl. Blbý bary. Co to je za nápady, zavírat v jednu... Ještě bych si dala panáka. Jenom malýho panáčka... popichovala sama sebe v duchu, jenomže jí to nebylo k ničemu. Cestou zachytila silonkama o šípkový keř. "Kurva práca!" Nadávala sama pro sebe a snažila se vyháknout. "Do prdele... se s tím nebudu ... srat, ne..." Škubla nohou a roztrhla si silonky od lýtka až po stehno. "A to byly nový. Drah - hý. Posranej keř... haaaajzl." Znovu se dala do svýho klopýtání. Už by se nejraději viděla v posteli. "Ani žádnýho chlapa sem... kurva šutr... sem neulovila a to ... to... to jako hned mám sil - onky v haj - v prdeli." Uchichtla se. "No... v prdeli ... zařezaný leda." Znovu se zasmála svýmu vtipu a zakopla o další kámen.

Uvědomila si, že bude muset jít přes hřbitov. "Hůůů... no už se bojím. Strašidla... pche, těch sem jenom za dnešek v - iděla..." Povídala si sama se sebou, semtam škytla a přitom prošla brankou na hřbitov. Ten byl tak malý, že se na noc nezavíral, ani ho nikdo nehlídal. Elena procházela kolem náhrobků a v duchu si říkala, jak sou ty hroby jednotvárný. Jako podle šablony. Jeden vedle druhýho stejná velikost, stejný náhrobek. Dobrej fór by byl, kdyby všude bylo stejný jméno, pomyslela si Elena a nahlas vykřikla: "Co na tom sejde. Mrtvola sem, mrtvola tam... u mrtvol už je méno na hov- hovno." Znovu se zasmála. Dneska byla obzvlášť vtipná. Zastavila se a snažila se v kabelce najít cigarety a zapalovač. Když se jí to po dlouhém úsilí konečně povedlo, chtěla pokračovat v cestě, když před sebou uviděla sochu. Byla to socha anděla, na kterou svítil měsíc. Elenu zaujalo to nasvícení. Přešla až k němu a chvilku sochu pozorovala. Vytáhla z krabičky cigaretu a zapálila si. Anděl si jí nevšímal. Dál koukal stejným směrem. Nebyl tu od toho, aby si všímal opilců. "Ty... poslouchej, seš ňákej bledej." Začla Elena konverzaci. Nic. Anděl neodpovídal. Elena si sedla na obrubník protějšího hrobu a dál koukala na sochu v záři měsíce. "Né, sorry, sem tě nechtěla urazit, ale víš ty c-co? Měl by ses trochu opálit. Jdi k moři. Jednou sem tam byla, je to tam fajn. Svítí tam slunko. Ále... opravdový slunko. Né jak tady to ... cosi. S manželem sem tam byla. To je dáv - dávno. Teď už žádnýho manžela nemám. Dva sem měla. Teď mám... nula. Před andělama se nemluví sprostě, né?" Pak se na chvíli odmlčela. "Škoda, že tady nemám flašku. Dala bych ti napít. Musíš se tady nudit, tak sám, mezi mrt- mrt- mrtvolama. Mám pravdu, že jo? No jasně ... nudíš se. A bledneš." Popotáhla si z cigarety a vyfoukla kouř. "Ale ty nejseš chlap, že jo? No jó. Anděl nemůže být chlap. To může být jedině ženská. Jo. Ženská musí být anděl. Však je to taky méno, Anděla. Sice sem neslyšela, že by se tak někdo menoval, ale bylo to v tom filmu... Anděl- a eště nevečeřela." Pak se zarazila. "Né. Máš pravdu. Byla to Adéla. Adéla eště nevečeřela. Víš, co sem večeřela já? Hov- sorry. Nemluví se sprostě s andělem." Elena zase vyfoukla kouř a zalitovala, že sebou nemá flašku. Docela ráda by se napila, když se zábava tak dobře rozjela. "Máš krásný křídla. Takový velký. V - ím proč. Abys mohl co nejrychleji frrrr...odletět, až tě to tady bude srat. Chápu." Elena se zakymácela až málem přepadla na bok. Típla cigáro o zem. Pak se s velkou námahou postavila. "Nebudu tě tady to... votravovat. Spěchám dom. Musím děckovi uvařit večeřu." Ani se nesnažila si kabelku hodit na rameno, zase ji táhla po zemi. Mávla nad andělem rukou a vydala se domů.

Elena za sebou práskla dveřma a hodila boty do rohu. Narazila přitom do dveří od kuchyně. "Kurva práca... blbý pos- posraný dveře. Adriano! Vstávej, sem doma!" Zahlásila do prázdna. Vpochodovala do kuchyně, otevřela ledničku a nalila si sodovku. Potom přešla k dětskýmu pokoji, otevřela dveře a rožnula. "Musím ti něco... to... říct. Nebudeš mně to věřit, ale... mluvila sem... s andělem." Napila se a opřela se o futra. "No jo... ale anděl je jenom z kamene. Doopravdy na nás andělé kašlou." Když viděla, že jí malá neodpovídá, zase zhasla a odešla.

Sedla si do kuchyně a zapálila si cigaretu. Dívala se před sebe a najednou jí to došlo. Smála se. Tak dlouho se smála, protože byla šťastná. Mluvila s andělem. Mluvila přece s andělem. Ví o ní. A teď....teď už bude určitě líp. Vstala, vytáhla z lednice flašku a napila se. Potichu to oslaví. Teď už určitě bude líp.