Byla noc. Malá Ema nespala. Ani Petřík nespal. Leželi vedle sebe v trávě a dívali se na hvězdy. Petřík řekl, že by chtěl, aby to tak bylo pořád. Malá Ema byla ráda, že nespí. Neviděla by hvězdy. Nebyla by tady s Petříkem. Každý by spal ve své postýlce, a i když domy jejich rodičů byly blízko sebe, přece jenom by byli od sebe daleko. Bylo teplo, země byla ještě vyhřátá od horkého letního dne a hřála je do zad. Malá Ema řekla, že by si měli najít svoje hvězdy. Petřík objevil dvě jasné hvězdy vedle sebe a řekl svojí kamarádce, která byla jeho jedinou kamarádkou na celém světě, že ty hvězdy budou jenom jejich, a napořád, a zeptal se Emy, jestli se jí ty hvězdy líbí. Emě se hvězdy líbily moc. Představovala si, jak tam visí, někde nad zemí, přichycené za neviditelné nitě a jenom tak se tam pohupují a čekají, až je objeví někdo jako ona a Petřík. Přemýšlela nad tím, že ty dvě jejich hvězdy ještě třeba nikdo neobjevil, protože je jich přece tolik, že by bylo divné, kdyby si někdo všiml zrovna jejich dvou hvězd. A tak řekla Petříkovi, že si ty hvězdy nechají a že jim už napořád budou patřit. Petřík řekl, že by ty hvězdy měli pojmenovat. Ale Ema nevěděla proč. Proč se nepojmenují lidé podle hvězd? A tak zůstaly hvězdy jenom dvě hvězdy, které nemají jméno, ale jsou důležité. Petřík a Ema o nich věděli.
Petřík s Emou neměli rádi zimu, protože si tak často nemohli hrát venku. Navíc na Vánoce Ema s rodičema odjížděla pryč a Petříkovi se stýskalo. Moc se mu stýskalo, vysedával u okna a vyhlížel kdy už se Ema vrátí. Potom si vzali svoje hračky, co dostali pod stromeček a hráli si s nimi. Dlouho. Protože byli rádi, že jsou spolu. Jednou chtěla Ema k Vánocům štěně. Petřík si moc přál auto, co má odklápěcí korbu. Aby mohl vozit písek. Jako vždy, i letos Petřík Emu netrpělivě vyhlížel. Sotva přijela, hned k ní běžel, aby jí ukázal svoje auto, které dostal od Ježíška. Ema byla moc zklamaná, protože nedostala štěně. Petřík to nechápal. Myslel si, že je Ježíšek hodný. Ale jak mohl být hodný, když zapomněl na Emu a nedal jí štěně? Petřík pohladil svoje nové auto po odklápěcí korbě a potom ho Emě dal. Než stačila poděkovat, utekl.
Sedávali spolu u rybníka v rákosí a pozorovali racky. Ema říkala, že by chtěla být racek, protože by chtěla lítat, ale Petřík se bál výšek a rackem být nechtěl. Řekl Emě, že by byl radši tím rákosím okolo, které jenom tak šveholí a Ema jako racek by v něm měla svůj úkryt a on by nikomu nedovolil, aby se k ní dostal, bylo by jenom rákosí a racek. Ema se zeptala, jak dlouho žije rákosí. Bála se, že by Petřík uschnul a ona by pak neměla kde se skrýt, ale Petřík řekl, že rákosí žije dlouho, protože je tady přece pořád. Ema řekla, že racek jednou umře. A Petřík zase cítil tu nespravedlnost a tak řekl Emě, že kdyby jako racek umřela, tak se stane taky rákosím a budou spolu jenom tak šveholit už napořád. Emě se to líbilo, a tak vzala Petříka za ruku a slíbili si, že se jednou stanou rákosím, ale Petřík na ní viděl, jak ji mrzí, že nemůže být rackem, který žije věčně. Potom vzali kamínky a házeli žabky.
Poprvé spolu stanovali na zahradě za domem. Zavrtali se do spacáků a povídali si. Na plátně stanu se míhaly stíny. Ema se bála. Chtěla se vrátit domů, ale nechtěla odejít od Petříka. A tak zůstala a řekla Petříkovi, že má strach. Petřík řekl, že se nemusí ničeho bát, protože je s ním a on přece všechny příšery zažene. Venku něco zakřupalo. Ema se prudce pohnula. Nevěděla, co se toulá po venku v noci. Petřík byl klidný. Věděl, že je to jejich velká zkouška. Až vydrží celou noc venku sami, bez rodičů, pak teprve budou dospělí. Řekl Emě, že když překoná strach, už si na ni žádný strach nikdy netroufne a ona už se nebude nikdy bát. Ema řekla, že je ráda, že je s ní, jinak by ten strach nikdy nepřekonala a určitě by se pak bála celý život. Bála by se stínů a každého křupnutí. Petřík vyndal čokoládovou tyčinku, kterou vzal pro případ nouze a rozdělil se s Emou. Dal jí tu větší půlku, i když měl tu oříškovou čokoládu tak rád. S nikým jiným by se nerozdělil. Ema řekla, že jí ta čokoláda nechutná, protože se lepí na zuby. Petřík si řekl, že příště vezme jinou.
Ema už nebyla malá holka. Bylo jí dvacet. Seděla u rybníka, ale už jí nebavilo házet žabky. Petřík tu nebyl. Petřík už nikdy k rybníku nepřijde. Nepřijde ani nikam jinam. Ema plakala. Do rybníka místo žabek padaly slzy. Chtěla to tak strašně vrátit, chtěla slzy proměnit v žabky a prázdné místo, co zbylo po Petříkovi, chtěla taky proměnit, ale nevěděla jak, nevěděla jak vrátit Petříka, a tak chodila v rákosí a volala ho, ale nebyla racek, aby jí Petřík mohl ukrýt, nemohl ji ani ochránit před prázdnotou, která byla horší než stovky příšer. Chtělo se jí křičet, a tak křičela tak moc, až vyplašila všechny racky, a ti se vznesli k nebi a zamávali Petříkovi na rozloučenou.
Z Emy už byla dospělá žena. Vdala se. Vzala si muže, který byl velmi bohatý. Sedávala ve velikém domě před krbem a popíjela víno. Cítila se osaměle. Nebyl nikdo, kdo by vyplnil prázdnotu. Měla spoustu známých. Znala spoustu lidí, ale všechno to byly jenom nicneříkající tváře, které ji nezbavily strachu z velkého prázdného domu. Nejvíc ze všeho chtěla být pod stanem. Jednou večer vyšla před velký dům a lehla si do trávy. Hledala na obloze dvě hvězdy beze jména, dívala se tak dlouho až je našla. Potom vztáhla ruce k nebi. Na zápěstí se jí třpytily náramky z briliantů. Po tváři jí stekla slza. Potom druhá. Jedna za Petříka, druhá pro ni samotnou. Sundala z rukou náramky, z prstů drahé prsteny a odhodila je o kus dál do zahrady. Žádné bohatství světa jí nemohlo nahradit autíčko s korbou.
Žádné komentáře:
Okomentovat