Ať žijí duchové...

Zase mám jakýsi spirituální období, či co... nemám z toho radost ani za mák, protože se zuby nehty snažím být normální, a ono to ňák nejde.

Dneska v noci sem nemohla usnout, protože se mně furt zdálo, že někde teče voda. Úplně zřetelně sem to slyšela. Tak sem vylezla z postele, zkontrolovala sem všechny kohoutky, hajzl, trubky, topení... nic. Šla sem zase do postele. V noci mě to vzbudilo zas. Tak vstanu, oběhla sem si zase to stejný kolečko, nikde nic. Přestalo to. Ráno sem se vzbudila, ještě byla tma, a zase. Ale už to nebylo takový jakože kapání vody, ale jako když si někdo napouští vanu. Říkala sem si, že by Hugo se takhle po ránu koupal... to je divný. Šla sem teda do koupelny, nikdy nikdo, pochopitelně... Hugo byl v práci, Anička spala. Šla sem si teda lehnout, a na chvilku sem usnula. Vzbudilo mně cinkání klíčů. Jak když Anča tahá klíče, když si s nima hraje... tak sem si říkala, aha, raubířka se vzbudila, tak sem vstala, ale Anča nikde, šla sem se teda podívat k ní do postele, a ona si tam vesele spala. Tak nevím... buď mně hráblo a konečně se dočkám té psychiatrické léčebny, o které se mně furt zdá, nebo tady prostě straší.

A opět moje "myšlenkový období". To taky stojí za to. Předevčírem sem přemýšlela nad tím, že by se mi do kuchyně hodil ňákej pěknej plakát, nejlíp BT. Včera vyšel v časáku, takže už visí na špajzu. Hugo z toho měl obzvlášť radost. Uklízela sem v obýváku, a Huga sem poslala, ať si de zehřát guláš. A z kuchyně se ozvalo:

"Ježiši, co to je?!"

Přiklusala sem s plyšákama v ruce: "Myslíš Gagarinova bratra?"

No nic. Předevčírem sem taky viděla na ňáké holce takový šedý rifle, a říkala sem si, to je super, taková barva, taky bych si nejrači takový pořídila. Ale nejsou peníze a tak... pustila sem to z hlavy. A včera sem šla nakoupit a u ťamanů za barákem měli výprodej riflí, a zrovna tam měli takový božácký vymazlený šedý riflíky za stovku! Padly mně jak kdyby tam na mě čekaly, a z nákupu mi zbyla akorát stovka. Tak sem si je musela vzít.

V souvislosti s včerejším pověšením BT plakátu mě taky napadlo, že Benjamín má tak blbě udělaný ty kérky, že to je nesouměrný jako blázen, a mě fakt nesouměrnost děsně rozčiluje. Jako například takovej kůň, to je strašně nesouměrný zvíře. Hrozně hnusný. Co se týče tvarů, tak mě dokáže vytočit třeba taková polokoule. Co to je za tvar? Nebo... já nevím. Nebudu rozepisovat, co všechno mě rozčiluje... když má třeba někdo na jedné ruce tři prstýnky a na druhé žádnej. Uf, hrůza. Si někdy připadám jako Monk. Takže k těm kérkám. Měl teda na jedné ruce šest, na druhé dvě. Tak sem vymyslela, že by to spravil, kdyby si nechal na tu ruku udělat ňákou velkou, to jako by byl pak tak akorát "vybarvenej". Né teda že bych nad tím ňák velice polemizovala, chápu, že to není největší problém na planetě Zemi, ale prolítlo mně to hlavou mezi krájením brambor a obalováním brokolice. No a světe div se, dneska už tam tu kérku má. :o)

Dneska ráno sem se vzbudila a vzpomněla sem si, jak sem byla s holkama na dovolené, že to bylo super, a zasmála sem se tomu, jak mě těhotná kamarádka vláčela po kopcích, na šílený tůry, ona s tím megabřichem celá čilá, jako svižník, a já za ní v závěsu zdechlá, sprostě nadávající, prosící o milost, o pauzu a o vodu. Pokoušel se o mě infarkt.

No, a dopoledne mně došel mejl, že holky připravují dovču, na tom stejným místě, jestli s Anýžem pojedem. Tak sem napsala, že jo.

Jinak už mám vyřízený všechny doklady, a došlo k paranormálnímu jevu, že na mě byly všechny úřednice milý. Nikde sem nečekala, nikde nebyly fronty... každej se na mě usmíval a litoval mě, že mi ty doklady ukradli. Asi se mi změnila moje hnusácká aura, nebo co. Připadala sem si jako v Parfému, když na sebe kořínek ve finále nastříkal tu vůni a všichni ho milovali. Já sem se teda ráno našplíchala melounovým deodorantem, tak nevím, jestli to bylo tím. Ale spíš asi ne, protože ten ze mě vyprchal v momentě, kdy sem sebou málem škrábla na náledí (proč se to většinou stane před zastávkou plnou lidí?), podjely mně nohy, ale za mohutnýho máchání rukama sem to ustála. Zpocená sem byla až na prdeli, jak sem se lekla. Ale pak sem se začla smát, nahlas, sama sobě, a to člověk vypadá už úplně jako pošuk.

Potom sem šla na oběd s Laurou. Ta se mi zase smála kvůli Silvestru (ještě furt), až si vybryndala polívku. Pak mě zatáhla do prodejny s náušnicema, že prý si musí koupit ty, co vypadají jako "stroboskopy". Hleděla sem na ni, co tím jako myslí, ňák sem si to neuměla představit. V prodejně z ní vylezlo, že myslela ty zrcátkovitý koule, co visí na diskotékách. Mně tam vybrala náušnice s hvězdama, prý mně pudou ke konverskám, že prý si je musím koupit. Přemluvila mě. Sou sice boží, ale otekly mně z nich uši, takže než si na ně zvyknu, tak prostě chvilku hvězda nebudu.

Taky sem šla se Simou na pivo. Obvinila mě z toho, že její dcera, co chodí do druhé třídy, si našla ženicha. A prý za to můžu já, protože sme se o tom minule bavily, jako jak budem od našich holek odhánět kořínky klackama, a já sem říkala, no jo, tvoje holka už je ve druhé třídě, to už brzo příde.

Přišlo. "Abys věděla, ten její ... nápadník... se menuje Ben!" Smála se zpoza piva.

"No a co jako? Aspoň že to není Cecil, ne?"

"Tys to přivolala, stejně jako to, že sem den po tobě ztratila ty doklady."

A já: "Simo, mohlo to být horší. Já v jejím věku, sem měla nápadníky dva!"

Sima: "No, už buď radši zticha."

Cesta z hospody byla teda fakt šílená. Všude sníh, a náledí. Opilá sem ke vší smůle nebyla, protože kdybych byla, šlo by se mi určitě líp. Musely sme vylízt takovej dost prudkej kopec, a mně teda hodně klouzaly boty. Držela sem se zábradlí, ale stejně sem furt padala. Sima z toho měla strašnou prdel, protože v sobě měla o ňáký to pivo víc než já, a taky měla neklouzavý boty. Čekala sem jenom kdy spadnu tak dobře, že si tím zábradlím vyrazím zuby. A to všechno jenom proto, že Sima vymyslela "zkratku" - ano, co je horší, zato delší cesta. Stála nahoře na kopci, pozorovala mě, jak visím na zábradlí a nadávám, a křičela: "To máš za to!"