stromek

Přicházím k baráku a potkávám Lauřinu sestru. Říká, že někde vysazují nový stromky, a hledají sponzory, jestli prý nechcu sponzorovat jeden strom. Říkám, že jo, tak mi ukazuje ňákej katalog, a já si vyberu takovej velkej, obrovskej platan. A ona říká, že musím přijít na ňáký shromáždění, že se tam jako dozvím víc, o těch stromech, a že taky ňákej můžu zasadit. Přicházím teda do takovýho velkýho sálu, venku je noc, ale tady je to osvícený takovýma divnýma zářivkama, který blikají... v sále je spousta lidí, sou ale divní, nevidím jim obličeje. Někdo řekne, že máme hrát bowling a dostaneme koule. Vůbec mě to nebaví, chci pryč. Oblíkám si bundu a chystám se odejít, ale najednou je tam tma, zhasnou všechny světla, a já sem tam sama, a je mně zima. A najednou vím, že sem v léčebně ve Whitby a mám strašnej strach. Vedle mě se někdo objeví, ňákej kořeň, ale nevím, kdo to je, protože ho v té tmě nevidím, jenom slyším jak říká, že se nemusím ničeho bát. Ale já začnu křičet: "To se teda musím bát, tady sme ve Whitby, tady nám nepomůžou, zabijou nás, a nikdo se o tom nedozví." A on mi zakryje pusu, ať sem zticha, říká, že hlavně nesmím křičet. Ale už je pozdě, někdo přichází. Chytne mě za ruku, utíkáme. Už není úplná tma, utíkáme prosklenýma chodbama a z venku tam dopadá měsíční světlo. Ohlídnu se za sebe a vidím ňákou tlustou ženskou, jak za nama běží, a v ruce má obrovský svazek klíčů. Doběhneme ke dveřím, který nejdou otevřít, ale potom nějak povolí, zabouchnu je za sebou a běžíme dál. Když se ohlídnu, vidím jak se hýbe klika, jak se ty dveře snaží někdo odemčít. A on mě tahá za ruku a křičí, že musíme utíkat dál, ale já říkám, že musím najít svoje růžový boty, že bez nich neodejdu. A pak vidím, jak se něco protáhlo pode dveřma, je to obrovská chobotnice, a v chapadle drží svazek klíčů.