Práce šlechtí

Včera večer sem chtěla někam jít, ale všichni se na mě vykašlali, pochopitelně, a tak sem zůstala doma, jako ten debil. Pátek večer, a já sedím doma. No jako debil. Ale stejně nic nikde nebylo, kluby mají jakýs-takýs programy až v sobotu... tím sem se utěšovala teda, ale stejně to doma bylo na hovno. Předpokládám, že všichni velice budou chtít jít někam dneska, ale to už zase nemůžu já, protože sobotu si vyhradil Hugo. Zase příde ožralej, ach jo, celej svět ať mně políbí prdel. Dnešní nálada je opravdu hvězdná, jak se zdá.

Akorát jediná pozitivní věc se stala, a to, že mi včera volal šéfredaktor z časáku, pro který sem psala, kdysi, a ptal se jak se mám, a zatraceně jim chybí ty moje články... že si to tam s redaktorkou nostalgicky pročítají a jestli zase nechcu něco napsat, že celý únorový číslo by bylo moje Řekla sem, že bych ráda něco napsala, ale sem líná jako veš, a tak nevím nevím, jestli ze sebe něco vytřískám, nicméně sem slíbila, že se o to pokusím. Měla sem ale z toho radost, že mi zavolal, měla sem radost z toho, že mi něco šlo, když sem to dělala, a že to někdo ocení. A bylo fajn pro ten časák dělat, protože mě do ničeho nenutili, s ničím mě nehonili... super lidi.

Musí být skvělý dělat v životě práci, která člověka baví, když dělá něco, o čem ví, že je v tom dobrej, a ještě lepší je, když si toho nevšimne sám, ale ocení to taky někdo jinej. To musí být skvělý. Úžasný. Záviděla sem to tak třeba tomu kořínkovi, co mi dělal tu kérku. To musí být fakt skvělá práce, dělat něco, v čem je dobrej, na co má talent, co ho snad baví, a ještě to ty lidi budou nosit celej život. To je bomba.

Jenomže jako co bych měla dělat já...? Jediný, co snad trochu umím, je psaní... který mě zřejmě přestane bavit ve chvíli, kdy se tím začnu živit. To znamená i kdybych jakože nastoupila do nějaké redakce, tak napíšu čtyři články, který po mně někdo bude chtít a pak se mně to bude pěkně eklovat. Odevzdávat články do termínu, psat něco podle zadání... ou, fuck.

Ještě horší musí být stát se spisovatelem. Jakože se tím živit. Což se u nás asi nedá, ale co kdyby... to pak člověk totálně přijde asi o svobodu projevu, ne? Pak už nemůže do svojí knížky napsat ani slovo "prdel". Si teda myslím.

Tím se dostávám k zlomové životní situaci, jakože bych měla teďkonc nastoupit do práce. Sem chtěla. Původně. Ale nejdu. Nikam nejdu. Tím, že sem teďka doma, sem se stala sama sebou. Nikdo mi neříká, co a jak mám dělat, jak se mám oblíkat, jak mám vypadat, jak se mám chovat, jak s kým jednat, nemusím se přetvařovat, a když nechci, nemusím nic. Můžu si obarvit hlavu na modro, a propíchnout si sichrou obočí, a nikoho to netankuje.

Jenomže teďka budu muset nastoupit někam do práce, a když zrovna nebudu pracovat jako třídič na poště a chytnu lepší flek, to znamená něco v kanclu, tak šílená nevýhoda tady té práce, teda pro mě, sou ty lidi, co tam dělají, protože to je taková sorta s typickýma znakama, ty se nemění, prostě... a z toho fakt nemám radost. Nechcu si vykládat s ženskýma v kanclu o tom, co budu vařit na večeři, nechci poslouchat historky o jejich dětech, nechci nic vědět o tom, v čem se nejlíp perou záclony a nezajímají mě debaty o tom, jestli pro čokly sou lepší granule nebo vařený maso. Navíc se při téhle práci vyžaduje určitá reprezentativnost, což absolutně pohřbívá ňáký moje "já". Mám s tím problém. Né že by se mi nechtělo pracovat. Jenom kdybych se nemusela měnit jako chameleon pokaždý když přídu do kanceláře. To si pak člověk připadá ... zmatenej a na hovno.

A pak sem si uvědomila, že to budu dělat celej život. To je strašný. Hrozný. Už teď se kroutím jak had v soli. A tak sem vymyslela, že když můžu zůstat ještě rok na mateřské, tak zůstanu. Aničku se pokusím dat do školky na čtyři hodiny, abych nepřišla o rodičák. Když ji nevezmou, no tak to zkusím příští rok. Pro ni to snad taky bude lepší, když bude ve školce zatím na půl dne. Já si užiju poslední rok doma, a pak se teda zapojím do pracovního procesu.

Myšlenka to byla spásná, horší ale bylo, jak to navlíct na Huga. Hodně mu teď zvedli plat, takže utáhnout bysme to ještě ten rok měli, i když už budu brat jenom něco přes tři litry. Ale pohoda. Taky mně to určitým způsobem dluží, protože já sem na nás vydělávala, zatímco on ještě studoval, takže abysme spravedlnosti učinili zadost, udělám si rok prázdnin.

Jenomže Hugo se mnou vymetl jiným způsobem. Vymyslel, že můžu teda ještě rok zůstat doma, když se pokusíme o druhý dítě. Checht, checht ! To víš, že jo!

Řekla sem, že to nepřichází v úvahu. Tak mi řekl, že mám teda nastoupit do práce, že mě živit nebude. Hm... jenomže já se nedám. Přišla sem teda potom za ním, že jo, že to teda beru, že budu ještě rok doma teda, a budu těhotnět, když myslí... Byl spokojenej s vývojem situace, a už sme nad tím víc nedebatovali. Samozřejmě si příští týden valím pro antikonti prášky, nejsu padlá na hlavu. Ale o tom on se nedozví.

Sem kurva? Hm, jenom se snažím přežít. Přežít co nejlíp. Přežít a něco si užít.

Hugo se včera ožral, zase dělal, že umí hrát na kytaru, a když se objevil v obýváku, shodil kytku. Chudák kvítko, teď nemá v květináčku hlínu, a než si vzpomenu a hlínu seženu, tak mi určitě chcípne. Palmy už se taky netváří, že přežijou všechno. Ňák zesychají.

Včera večer sem zevlila u telky, musela sem vydržet na Black Books. Klasický páteční večery. Pokud teda nejsu někde venku, tak se snažím do půlnoci udržet při životě, abych viděla Black Books. Ale teda jinak ta telka stojí pěkně za hovno. Ještě že dávají Simpsonovi. Viděla sem ukázky, že zase budou dávat pořad o Lucii Bílé, na to už de říct jenom jedno: fakt už s tím děte do prdele. Kája Gott se ožení a sou tím vyplněný celý televizní noviny. Opravdu je to tak důležitá zpráva? Už vůbec nemluvím o tom, že tři dny zaplňuje televizní noviny ňáká poblbaná Škrlová, a musí kolem toho být v jedné čtvrthodině čtyři živý vstupy. To fakt nechápu. No, opravdu je lepší dívat se na ty Simpsonovi.

Pro dnešek všechno, howgh!