neděle 26. září 2010

Agent Brufen v nesnázích


V pondělí byl Den Trapas. Začla sem úspěšně v knihkupectví. Objednala sem si přes internet knížku a časáky. V práci sem zjistila, že nevím, v kterým knihkupectví to bylo. Zašla sem teda do Dobrovskýho. Zírali tam na mě jak kdybych spadla z třešně. Takže sem bystře usoudila, že tady né. Zašla sem teda do Barviče.


"Mám tady objednanou knížku Králík Mungo a dva časáky." Oznámila sem světácky.


Prodavačka na mě zírala. Á jé, tak tady to taky nebude. "Králík Mungo?"


"Jo, to je knížka od Nicolase Cage." Nedala sem se vykolejit.


"Králík Mungo?" Prodavačka hloubala. "Aha! Vy myslíte Smrt Zajdy Munroa."


"Jojo, to je asi ono." Trochu mi vzala vítr z plachet.


"Od Nica Cavea." Dodala s převahou.


No tak sem se spletla, no. Nicméně knížku sem dostala i s časákama.


Zašla sem pak na dopravní podnik, abych si koupila šalinkartu. Fronta venku, až za roh. No tak todle teda né. V duchu sem se smála těm pitomcům, co trčí ve frontě a rozhodla sem se, že si to pojedu vyřídit do Židenic. Dorazila sem teda na místo určení a zjistila sem, že se tam táhne fronta... až za roh. Řekla sem si ale, že přece nejsu sráč a že dneska mám den vyřizování, tak si tam teda stoupnu. Vytáhla sem veleslavně mangy a zjistila sem, že to vůbec nejsou mangy, ale jakási knížka nesmyslů od českých autorů, vtipností se nevtipně blížící Zelenýmu Raulovi. Achjo. Pozitivní na tom bylo, že sem hodinovou frontu vystála a koupila sem si teda tu šalinkartu.


Potom sem se stavila do drogerie, protože sem si vymyslela, že si udělám brutálně červený vlasy jako má Gerard Way, a budu vypadat jako postavička z komixu, Strážce Vesmíru, cartoon umělecký bojovník, protože Art is the weapon, against life as a symptom. Budu bojovat uměním proti obyčejným lidem, postiženým syndromem nudy a trapnosti. Killjoys, make some noise! Moc se mi ta myšlenka novýho alba líbí, a to sem viděla jenom trailer. Takže sem si koupila brutálně červenou barvu z kolekce HipHop, a abych tomu dodala prdu, koupila sem si ještě růžovou na afinu. Aby se nemuseli Killjoys za svýho bojovníka stydět. Jenomže to sem eště nevěděla, jak moc bojovný to bude.


Dala sem si teda na hlavu tu výrazně červenou barvu a na afinu růžovou. Tak, půlhodiny nechám působit, nebo rači padesát minut, ať to má grády, protože Strážce Vesmíru se nebojí ničeho. Když sem barvu smyla, málem mi hrůzou praskly oči. Měla sem celou hlavu brutálně růžovou, a u hlavy, u odrostlých kořínků, byla ta růžová kurevsky světlá. Afina byla brutálně žvýkačkově růžová, nahoře tmavá, celá hlava podivně flekatá, kořínky nebezpečně růžově odbarveně svítily. Chtěla sem morfovat na šavlozubýho tygra, ale opustila mě veškerá magická síla. "To sem krutě posrala" řekla sem zrcadlu. Jako a co teď. Nahodila sem na facebook hlášku, jak moc su v hajzlu, aby se ostatní měli na čem bavit, šla sem si zapálit a v panice sem rozjímala, co s tím. Protože do práce sem takle nemohla, vyhodili by mě už na vrátnici. Bojovníkovi došla bojovnost.


No nic, s mokrou růžovou hlavou sem dojela do Delvity, kde bohudíky ještě bylo otevřeno. Kdyby nebylo, musela bych jet až do města, což by bylo teprv krušný. Koupila sem barvu a doma sem hlavu přebarvila. Mám teda na hlavě brutální červenou, ale to byl vlastně záměr, takže uf, ty vole. Afinu sem si nechala růžovou, to se hodí. Bojovník připraven. Ještě si musím vymyslet bojový jméno. Něco co se hodí k PartyPoison. Například Agent PinkBubbleGum. Ještě popřemýšlím.


V práci sem šla s Bertou kouřit. Celou dobu mi vykládal, jak se těší na Vánoce, a celou dobu sem si myslela, že si ze mě dělá prdel.


Slávek našel můj blog. "Ty tvoje kecy nečtu, jenom si vyhledám svoje jméno, to mě zajímá. A hele, napsalas tam, že sem si koupil v automatu prošlou bagetu? Napiš to. Že sem měl z toho horečku. A že chcu vrátit peníze."


V práci opět přišlo nevyhnutelné, volba hlavního Šulinase. Hned, jak mi na stole přistál lísteček, kde mám vyplňovat nominace, naskočila mi kopřivka a utvořila se mi krevní sraženina, která putuje k srdci. Oujé. Chytrácky vyčkávám, jestli mě někdo příde podplatit, ať ho napíšu. Zatím se nic neděje. "Budu volit zase Šimona." Řekla sem Puštíkovi. "Protože až vyhraje potřetí, a dostane ty prachy, pudem to zapít."


"Tak na to zapomeň, Šimona už prý volit nesmíme." Sejmul mě.


"Proč jako?"


"Protože by vyhrál." Zněla logická odpověď.


"Můžu napsat sebe?" Zkusila sem to.


"Ne." Kroutil hlavou.


Už sem se zmiňovala že Puštík je náš nový neoficiální šéf? Tímto skončily veškerý kamarádský aktivity. Každej sme na jiný straně barikády.


Nedávno sem šla kolem obchoďáku, kde sme s Kifem ukradli růže. Pak sme se s nima pomlátili, moc toho nevydržely, ale vyhrála sem: Luke Skywalker : Darth Vader, 1:0, protivníkova kytka dřív zařvala. Růže už tam nejsou, je tam trapnej podzimní strom v květináči. Strom nikdo krást nebude, to je jasný. Je to jasnej podzimní trapas. Chci zpátky svoje kytky. Podzim se mi nelíbí ani trochu. Celý Brno je rozkopaný, a když to chcu vzít přes Čáru, musím se zařadit do hadovité řady, která se hýbe šnečím tempem, celý mi to připomíná scénu z The Wall, jak se sunou ty děti do mlýnku na maso.


Mamka s taťkou vzali Aničku a odjeli opět do Řecka. Chtělo by se mi říct, že mám volno a prostor pro divočení, ale pravda je taková, že se mi divočit vůbec nechce, chcu jenom zalízt do postele a probudit se na jaře. Nástup zimy mě neskutečně deptá. Nechcu to. Jakoby se všechna moje energie ztratila, vcucla se někam do země, cítím se jako strom, všechno je v kořenech, a k nim se nemůžu dostat, sou někde hluboko pod zemí a míza se ke mně dostane až zase na jaře, kdy příde život. Indiáni říkají, že každý má svoje duchovní zvíře. Vím přesně, že to moje je medvědice. Je to velká bojovnice, na jaře a v létě, kdy je jí dobře. Ale na podzim se chystá, že na zimu umře, a když umře, umře ve mně všechno bojovný, divoký, rozprostře se ve mně jakási sněžná sova, která všechno jenom pozoruje, občas se snese z výšky na zem, aby se nažrala, protože by se to mělo, a jinak zase lítá, čumí, nehodnotí, pozoruje, nevzteká se, jenom prostě je, nedivočí, protože jí to nepřísluší, sviští si nedotčeně vzduchem a skoro s ním splyne, protože je nijaká.



Úplně dobrej plán byl zůstat doma, když se dělala firemní akce. Slavily se narozeniny Ely a Járy. V kavárně. Říkala sem si : kavárna, takovej trapas ty jo, co tam asi tak budu dělat. Nikam nejdu, doma budu. Potud dobrý. Kdybych se držela původního plánu, bylo by mi líp. Zezačátku to teda nevypadalo nic moc. Mluvilo se o práci. Přišel taky manažer. Puštíkovi sem furt hlásila, že je nuda, a ať jako něco dělá. Puštík s tím sotva mohl něco dělat, protože přijel autem a vůbec nepil. V jedenáct přišel Kif, no hurá. Pak se to konečně pohnulo. Nevím, jestli dobrým směrem, ale všechno lepší než sedět, čumět, mluvit o modemech. Nutila sem Kifa chlastat, sotva přišel. Vymýšlel si, že si dáme panáka až dopije víno. Takže, víno sem mu vylila "no, a teď můžem na toho Morgana". Šimonovi sem vykládala, jak se musí dodržovat chlastací bonton. To už sem v sobě měla pivo, slivku, ferneta a morgany. S tím se nejlíp chytračí. Puštíkovi sem přiznala, že sem si ho vyhodila na facebooku z přátel. Kifovi sem vykládala, jak píšu novou knížku. "Řekla bych ti, o čem to je, ale příběh Killjoys je dlouhý story, to je nadlouho....anebo víš co, vzhledem k tomu, že máme celej večer před sebou, já ti to teda celý řeknu."


Kif řekl, že to chápe, že su z toho nadšená, že tohle je potřeba napsat, a že mi donese ňáký komixy, abych měla podle čeho.


Puštík nás poslouchal, jenom u toho kroutil hlavou. "Já vůbec nevím, o čem mluvíte. Nebo to teda vím, ale je to děsně ujetý. Jak můžou v Americe existovat organizovaný skupiny, který odpojujou komerční rádia, jenom proto, že ňáký čtyři blbečci si vymyslí heslo-"


"Killjoys, make some noise!" Vyskočila sem ze židle se zkříženýma rukama. Pak sem si zase sedla. "Ty to úplně nechápeš. Nejenom že odpojujou rádia, oni vysílají vlastní rádio. To rádio brání lidi, kteří tam přijeli. Z ničeho nic, prostě se sbalili, odjeli do Nevady, a vysílají."


"Jak se menuje tvoje postava?" Chtěl vědět Kif.


"Agent PinkBubbleGum." Řekla sem. "Je to ženská postava."


"Jakou má specializaci?"


"Otravy."


"Její největší zbraň je Brufen 400." Smál se.


"To je fakt děsně blbý." Řekl Puštík. "Dyť to nemá žádnej smysl."


Kif mi řekl, jak se před týdnem U Námořníka skoro oženil, protože tam náhodou byl starosta s oddacíma papírama, právníci, a taky tam byla náhodou ňáká mařka, a náhodou moc chlastu. Smála sem se eště hodinu.


Uvědomělí lidi dávno odešli. Zůstalo nás pár. Nutila sem Puštíka s Kifem, aby mi nastavili internet do mobilu. S Kifem sem se pak tradičně pohádala, něčím mě strašně nasral, ale už nevím, co to bylo, řekla sem mu, že je idiot, uraženě sem odešla, a když sem se vrátila ke stolu, křičela sem na něho: "Ty na mě hlavně nemluv, vůbec si mě nevšímej, s nikým, kdo se menuje Kif, se nebavím." To mi vydrželo tak deset minut, pak sem zklidnila a objednala sem dva panáky. Ondráš Vzteklině odvykládal, jak sem u něho chtěla udělat kolaudačku. "Říkala, že je normální, když k někomu domů přídou pankáči a celý to tam zablijou."


"Neříkala sem, že je to normální, říkala sem, že je to sranda. Protože, vážený Ondro, tys vykládal, že nemůžeš udělat kolaudačku, protože by se to mladé nelíbilo. To je prostě suchařina." Bránila sem se.


Pak sem taky považovala za nutný ujasnit si s Kifem, co už jako není sranda. Dopoledne sme měli školení. Školitel mě zavolal dopředu, aby mě vyzkoušel na komplu. Takže si teda du dopředu, chtěl po mně abych mu ukázala, jak sem se naučila objednávku. Kif si prostě lážo plážo sedl na moje místo, zkontroloval mi papíry, ukradl mi školící materiály, snědl mi bombóny. Potud, dejme tomu. Pak si vzal můj telefon, zapl ho, zíral do toho, něco tam přepínal. Jako sem fakt nevěřila svým očím. Normálně bych mu jednu natáhla, ale stál nade mnou školitel, musela sem dělat objednávku.


"Jako do prdele a to s tím telefonem mělo být jako co?" Udeřila sem na něho večer. "Nemůžeš dělat takový věci. Mě to fakt nasralo. To nedělají normální lidi. Kdyby ti někdo prohlížel tvůj telefon, taky bys byl nasranej. Fakt se někdy nestíhám divit. Jako můžeš mně říct, proč takový věci děláš?"


Podíval se na mě, a úplně vážně řekl: "Nemám rád dotykový telefony. Sou takový nepraktický."


"A-aha." Někdy mám chuť říct za tím ještě "Promiň". Což taky většinou dělám, protože myšlenkový pochody doktora House mě dokážou naprosto vykolejit.


"Je hnusný někomu projíždět telefon. Ještě k tomu když sem nemohla nic dělat. Seděla sem u školitele a byla sem úplně bezmocná!" Rozčilovala sem se.


"Ale ty přece nejseš nikdy bezmocná. Ty seš drsná." Smál se.


"To teda jo." Přikývla sem.


"Agent PinkBrufen."


"Ty jo. Možná postavě změním méno. PinkBrufen se líp hodí k PartyPoisonovi." Řekla sem. "PartyPoison je ústřední postava Killjoys."


"Agent PinkBubbleGum je moc dlouhý. Vem si, že de o komixovou postavu. Nemůžeš tomu dat méno přes půl stránky." Nadhodil technickou poznámku. Občas je totiž praktickej. A náhodou to byla pravda. "Mimochodem, kde je moje postava?"


"To už mám vymyšlený. Podle tebe se vycharakterizuje postava Korse. To je velitel nepřátel Killjoys. Výrazná postava. Tvoje postava bude stát proti mojí. Potřebuju dobrýho protivníka. Korse nebude jednoznačně hajzl. Bude mít pár sympatických stránek, protože je to v podstatě taky hrdina." Radostně sem kývala hlavou, jak sem to vymyslela. "A nemačkej kurva ty limety do morganů, je mně z toho pak blbě."


U stolu vládlo téma o sexu, a tradičně se to pomalu dostávalo do dimenze, kdy na sebe všichni všechno prásknou a druhej den se budou chytat za hlavu. Největší proslovy měla Vzteklina. Řekla sem si, že je načase dodržet chlastací bonton a ukázněně sem si šla pro dvě Mattonky. Pak sme se všichni přesunuli na bar. V telce jela diskotéková hitparáda. Čelní stěna kavárny je celá prosklená, je to výloha, a přímo před kavárnou je zastávka autobusu. Což se ukázalo jako hlavní atrakce večera. Zesílila se hudba. Skákali sme s Kifem za výlohou a ťukali na lidi na zastávce. Pár lidí se začlo smát a přišli do baru. To nás povzbudilo a Kif vymyslel bojovou hru "dotáhni co nejvíc lidí ze zastávky dovnitř". Rozšířili sme teda naše působiště i na zastávku. U jednoho rozjezdu se nám podařilo půlku lidí nacpat do baru. U dalšího rozjezdu se nám podařilo překecat čtyři angličany a následně dva francouze. Pobíhali sme mezi lidma se sklinkama šampaňskýho, který nám někdo koupil. Dostala sem pozvání na koncert a od jednoho herca pozvání do divadla. Jedna žena mě pozvala, ať se přídu podívat k ní do práce. Kif někoho anglicky přesvědčoval, ať nejezdí do Mersey, protože to tam stojí za hovno. Když sem se stáhla dovnitř, tancovala sem tam s nějakým černochem, a největší srandu sem si užila při skákání na Black Eyed Peas, kdy se mnou tancovala asi padesátiletá vysmátá žena, a měla z toho velkou radost. Na baru sem se pak seznámila s bezva holkou Markétkou, a protože odpadl pinkl, společně sme obsadily bar. Ve čtyři ráno sem se rozhodla, že je čas návratu. Viděla sem, že stojí další várka lidí na zastávce, tak sem usoudila, že brzo jede rozjezd. Chtěla sem zaplatit, ale pinkl jaksi nikde nebyl, takže sem na zastávce odchytla Kifa, dala sem mu prachy, jako ať to za mě zalepí, že nestíhám.


"Jo, jasně. Zaplatím a pak ti donesu cech, abys věděla, kolik si lepila. Zbytek ti vrátím teda v neděli."


"Dobrý, na cech se vyser. Ňák to zaplať a něco mně vrátíš." Mávla sem rukou.


"Ty mně tak věříš?"


"Jo." Přikývla sem. "Hlavně to zaplať, simtě."


Na zastávce sme stáli ještě tak půl hodiny, než mi to jelo. Naskočila sem do autobusu. Přisedl si ke mně týpek, kterej byl taky v baru. "Kam jedeš?" Zeptal se.


"Na Hlavňák." Řekla sem s klidem.


"No tak to teda nejedeš." Vyvedl mě z omylu. "Tohle jede k Technickýmu muzeu."


"Ty vole." Rozhlídla sem se kolem a zjistila sem, že fakt jedu na úplně blbou stranu. Vyskočila sem u Botanické zahrady. Zajímalo by mě, kam bych asi tak dojela, kdyby mě borec neupozornil.


Druhej den sem musela do práce, naštěstí na odpoledne. Kdybych šla na ráno, pravděpodobně bych se chlastačky vůbec neúčastnila, protože to se nedá šlukovat.


O půl třetí sem si dala sraz s Laurou, protože jí zrovna končila škola. Zašly sme do hospody. Dala sem si polívku, která mi vůbec nelezla.


"Ty vole, takovej trapas zase." Chytala sem se za hlavu. Z rádia hrálo Rusted From The rain a venku pršelo. "Sem se předvedla. Šéfku sem poslala na zastávku, ať překecá jakýhosi němce, ty jo. Šimonovi sem vypila půlku plácačky domácí slivky, co měl pro Jarka jako dárek. S Mirkem sem se hádala, jak se píše Darth Vader. Nakonec sem mu řekla, že je blbec. Jarkovi sem řekla, že je prase. Pinklovi sem řekla, že si o něm Katka myslí, že je šukézní. A to už vůbec nemluvím o tom, že sme řvali na lidi na zastávce, ať nejezdí dom, protože ´fuck off´a taky sem jim radila, ať nechají vybouchnou svět. Jakýhosi týpka sem donutila vysypat kapsy, protože potřebujem sestrojit detonátor. A teď si představ, že ty lidi na zastávce třeba byli střízliví!"


"No to teda nebyli." Řekla Laura. "Si uvědom, že to byl rozjezd."


"Ajo. To je pravda." Hrábla sem lžičkou do nudlí. "Stejně je to trapas. Sem byla dlouho hodná, to je ono. Su jako nášlapná mina, dloho se tvářím jakože nic a pak... prááásk!"


Zazvonil mi telefon. Rozmýšlela sem se, jestli vezmu neznámý číslo, protože sem správně tušila, že to bude ňákej průser.


"No ahoj, tady Jarek." Ozvalo se. Oujé. To nebude nic dobrýho. "Prosimtě.... mluvil sem s tím pinklem ze včerejška."


"Jo? Dneska? Jakto?" Divila sem se.


"Je to můj známej." Vysvětlil. "Hele. Je tady takový problém..."


Ty jo, nemám ráda takový začátky. "No, co je ...."


"Totiž... tys jaksi... utekla bez zaplacení. Máš tam cech." Řekl nakonec.


"Ajo. Chachááá, už vím odkud vítr vane. Jo, ó ká, stavím se tam dneska a zalepím to." Smála sem se. Položila sem telefon.


"Ty jo, nedovedu si představit, že tam teď dolezu to zaplatit a budu se tvářit jako spořádaný občan." Řekla sem Lauře.


"Ser na to, já teď jedu kolem, tak tam skočím." Mávla rukou.


"Ty jo, super. Seš nejlepší člověk." Řekla sem uznale. Ještě že mám takový kamarády.


Zvonil mi telefon. Volal Kif. Pobaveně sem to zvedla.


"Promiň. Promiň, omlouvám se, moje chyba." Zněl mohutný úvod. "Teď sem mluvil s Jarkem. Já sem ty tvoje peníze nepropil, neboj, mám je u sebe. Tři stovky to byly, že? Mám je v kapse. Já jenom aby sis nemyslela, že sem je utratil. Neboj, mám je. Jenom sem zapomněl-"


"Jo, já vím." Smála sem se. "Nedělej si hlavu, nic se neděje."


"Co budeš dělat?"


"Nic. Vysílám agenta rychlou spojku." Smála sem se na Lauru. "Hned to tam jede zalepit."


"Vrátím ti ty peníze v neděli, dneska mám dovolenou." Oznámil mi.


"Se máš." Upřímně sem záviděla. "Já se tady snažím dostat se z toho polívkou, ale moc mi to nejde. Dám ještě kafe a uvidím."


"Jak si včera dojela?"


"No ty vole, ty seš taky váza, ty tam se mnou stojíš půl hodiny na blbé zastávce, a nemůžeš mi říct, že je blbá? Jela sem na opačnou stranu."


"Ajo. Ajo vlastně, to jelo k Technickýmu muzeu, cha. Nenapadlo mě to." Smál se. "Víš jak sem šel domů já? Nevíš. Já to sám nevím. Šel sem jakýmasi zahrádkama, přelízal sem ploty. Boty mám celý od blata, oblečení mám ňáký potrhaný a celkově su špinavej jak prase. Ráno se tam děly věci. Objevilo se tam ňák moc flašek šampáňa. Pinkl vytáhl stůl na zastávku, a pak usnul, takže se z baru stala samoobsluha. Jarek hodil supermana a usnul na zastávce. Je mně blbě."


"Každý si užil svůj příběh." Smála sem se do telefonu. "Já sem ve finále jela taxíkem, to auto mělo vymlácený sklo, a celou dobu sem uklidňovala taxikáře, ať si z toho nic nedělá."


Do práce sem dorazila ve zuboženým stavu. Protože polívku sem nakonec vůbec nesnědla, a ještě ke všemu mi bylo blbě ze dvou kafí, který sem do sebe nalila. Vypadala sem asi politováníhodně, protože Terka mi dobrovolně zavolala na operátora a zařídila mi internet do mobilu, rovnou mi to i nastavila. Agent rychlá spojka mi psal mesu, že cech je zalepený. Berta za mě poslal zprávu o technické poruše na help desk. Radim mi spravil počítač, protože mi opět spadl systém. Děje se mi to průběžně dvakrát denně a nikdo neví, proč. Někdy to vůbec nenahodím. Nemůžu pracovat, a vymejšlím různý improvizace, což dycky není ku prospěchu věci.


Závěrem by se slušelo napsat tradiční větu "chlast už nechcu ani vidět" nebo "už nikdy nebudu pít". Jenomže takovýma kecama ještě nikdo válku nevyhrál. A já musím bojovat proti zimnímu umírání.


pondělí 20. září 2010

Zimní kuklení


Pořád mě udivuje neschopnost některých lidí samostatně uvažovat. Rozčiluju se nad tím denně. Taťka mi dycky říkal, když sem se na něco blbě zeptala: "Zkusila sis to najít? Popřemýšlelas o tom? Přečetla sis návod?" Moc dobře sem teda filtrovala, na co se ptát. Protože kdo se ptá, vypadá jako blbec. Tím spíš to platí od té doby, co existuje internet. Nesnáším řeči, co nikam nevedou, který mě nepobaví, neobohatí, který mě nezajímají. Pokud mi někdo bude vykládat o letáčkách z Lídlu, o velikosti švestek, o složení mateřskýho mlíka nebo o nové kolekci od Armaniho, tak teda krutě pohoří. Nemám prostě ráda, když lidi plýtvají řečí, pořád jenom mluví, mluví, mluví, ale nic neřeknou. To stejný je s otázkama. Nejhorší sou otázky, na který nemůžu znát odpověď, a přesto se někdo klíďo píďo zeptá. "Nevíš, co sem měl včera na oběd? Kolika příborama budu jíst v luxusní restauraci? Kolik stojí letenka do Bangkoku? Jakou srst má krtek? Unese kondor lišku? Dá se jít v osum večer bosky přes poušť Gobi? Co se přesně děje v Oblasti 51? Kdo zabil Jacksona? Jak bude příští měsíc? Proč seš tak bílá?"


Klasickým příkladem je Sima: "Jak chutná lanýž?"


"Jako ryzec kravský." Odpovídám.


"Ty jo, to nemůžeš přece vědět. Nikdy si lanýž nejedla!!!"


"No. Tak proč se mě na to ptáš?"


Dneska sem byla s Aničkou u doktorky. Naproti mně seděl chlapík s dcerkou. Seděli tam dlouho, holka se plazila po lavici, a znuděně se táty zeptala: "Kdy už budem na řadě?"


"Za dvanáct minut." Zněla bystrá odpověď.


"To nemůžeš vědět!!!" Křičela uražená holka, roztrpčená evidentní lží. Smála sem se. Blbá otázka, blbá odpověď.


Měli sme o tom debatu U Námořníka. Říkala sem Učitelovi, že to je největší chyba celýho školskýho systému, že neučí děcka samostatně myslet. "Učí se tam pičoviny, jako sou goniometrický funkce, a už vůbec se nebere-"


"Počkej, jak pičoviny. Goniometrický funkce sou důležitý. To v životě potřebuješ." Řekl Učitel, protože se ho to nejspíš dotklo.


"No jasně, goniometrický funkce sou důležitý, já je například využívám." Řekl pinkl Radek, stylově oblečenej v námořnickým tričku.


"Jak využíváš? Počítáš u točení piva tangens?" Divila sem se. Pak sem nad nima mávla rukou. Protože dost dobře bylo možný, že chlapi se baví u pití počítáním tangensů. Některý věci mi prostě zůstanou navždycky záhadou. "No prostě sem chtěla říct, proč se ve školách neučí třeba vyhledávání informací. Víte kolik lidí neumí zadat klíčový slovo? Víte kolik lidí neumí vyhledat odjezd autobusů ze Zvonařky, protože zadají do vyhledávače slovo "nástupiště"? To je teprv tragédie. Né ňáký vaše počítání vesmírů a rozebírání husitství ty jo, na dvacet vyučovacích hodin. Nikoho sakra nezajímají hry na vojáčky, protože vážení přátelé, Žižka je mrtvej."


"Havel je kokot." Řekl mi na to pan Korálek.


"Nebo třeba vem si literaturu." Pokračovala sem dál na Učitele. "Proč se musí číst takový blbiny, jako je Babička a Malej Bobeš. To nikoho nezajímá."


"Mě náhodou Malý Bobeš baví." Řekl Kif. Takovou podpásovku si píšu do seznamu křivd.


"Já sem třeba musela číst Hochy od boří řeky a doteď z toho mám vyrážku." Řekla sem.


"Proč?" Divil se Učitel. "Hoši od bobří řeky sou boží, nebo třeba Rychlý šípy, nebo třeba Kája Mařík, to sou dobrý knížky."


"No." Kývu poraženě hlavou. "Sem jenom chtěla říct, proč se jako neučí současní autoři. Babičky se nikdo nemůže chytit, stejně jako Erbena. Tomu prostě ty děcka nemůžou rozumět. Proč se neučí současní autoři?"


"Náhodou Erben byl výbornej básník." Zamyslí se Učitel. "Stejně jako třeba Mácha, to nesmíš podceňovat."


"To ale není odpověď na to, proč se děcka ve škole neučí užitečný věci, například jak vyhledávat informace. To je přece sakra důležitý!!" Trvala sem si na svým.


"No, děcka mají informatiku." Řekl Učitel.


"Jo, já vím. Hrajou onlajnovky. Tam se toho naučí." Mávla sem rukou.


"Když se ti to nelíbí, tak udělej něco pro to, abys to mohla změnit." Řekl Učitel bystře.


Jenomže tady ta věta je pěkná podpásovka, protože takový řeči se vedou v hospodě, protože se prostě vedou, protože od toho sou hospody. Řeči se vedou, pivo teče, a z hospody nikdy žádná revoluce nevzešla, to si musí každej uvědomit. Fráze "tak s tím něco dělej" je klasickej uzemňovák, protože na to už není co říct. Jakože... vyhráls, a jedeme dál. Pak teda přišel veleslavně na řadu pan Korálek se svým Havlem.


Chtěla sem tady z toho udělat jakože článek o tom, jak mě sere, když si lidi nedokážou najít informace, a už su zase někde jinde. Mamka by řekla "to je proto, že neumíš škrtat, se podívej jak ten článek vypadá". Ale úplně nejlepší na tom celým je, že nemám důvod nic škrtat ani přepisovat, ani mazat. Jo a knížka mi nevyjde, po měsících bojů je to konečný rozhodnutí, ale mně to vůbec nevadí, protože já zůstanu underground, a tak to má být.



Nečekaně mi zavolal Eda. Rok sem na něho byla uražená. Ale jak zavolal, tak sem si řekla, že nebudu dělat fóry a aspoň na hoďku s ním zajdu na pivo, že mě jako neubyde. Kdybych nebyla takovej dobrák, bylo by mi asi líp. Přišel slušně nametenej. Sedli sme si do vinárny, dali sme si pivo a Eda se do mě pustil, jak kdyby se nechumelilo: "Proč nikdy nezavoláš Jáje? Ty ses na ni úplně vykašlala. Proč jí nikdy nezavoláš? Můžeš mi to inteligentně vysvětlit?"


"Dej mi pokoj. Chtěla sem." Lhala sem až se mi od huby prášilo. "Já jí zavolám."


"No tak ale tos měla udělat už dávno. Ona je z toho smutná, si myslela, jaký ste kamarádky, a jak si budete vykládat o miminech..."


"No ty vole, to určitě." Vyvrátila sem oči. Důvod číslo jedna, proč se s Jájou nevídám je, že se mi nechce mluvit o miminech, důvod číslo dva je, že se mi nechce poslouchat o tom, jak Eda už dva dny nechlastá, a jak se změnil.


"...takže můžeš mi říct, proč si jí za celou tu dobu nezavolala?" Pokračoval Eda.


"No tak nemám čas, no. A vůbec, se tady nebudu za nic omlouvat, polib mně prdel. Když je jí tak smutno, tak měla zavolat, sakra, co já se tady komu budu zpovídat." Nasrala sem se.


"Ale ona ti volala právě, a ty nebereš telefony a neodpovídáš jí na esemesky." Nedal se Eda. Byl fakt otravnej a měla sem ho plný zuby. Mlel totální kraviny.


"Hele, řekl sem Jáji, žes mi zavolala, tak sme jako zašli na pivo. Protože sem nechtěl, aby věděla, že sem ti volal já. Jenomže ona se nasrala, že si nejdřív nezavolala jí, tak je teď jako naštvaná."


"Cože? Já sem se jí jako měla zeptat, jestli s tebou můžu jít na pivo? Nevybíráte půjčovný náhodou?" Vůbec sem nechápala.


"Hele, nesměj se. Ona je dobrá, já ji mám fakt rád. Vím, že su hajzl a že má se mnou na hovno život, ale já ji fakt miluju."


"Blááá blá blá blá... meleš hovna." Poslouchat Edu byl fakt zážitek, kterej si nechcu zopakovat. Hrkla sem do sebe zbytek piva, zvedla sem se, zdarec, žijte si ve svým podivným románku blaze, beze mě. Smázla sem oba z telefonu a tímto sme skončili.



Narozeniny sem jaksi neoslavila, což mi ale vůbec neva. Měli sme to domluvený s Kifem, jakože je oslavíme společně, takže se zorganizovala pařba, jenomže v den D já sem byla nemocná a Kif neměl prachy, takže se to oslavilo bez nás. Doufám, že se děcka aspoň dobře zbořily. Týden předtím byla taky firemní akce, kde sem nebyla, protože sem byla někde jinde, kluci se tam porvali s Ukrajincema a rozsekali klub. Nechápu, proč se nic neděje na akcích, kde su, a když jednou vynechám, koná se zábava. Se Simou sem narozky neslavila a s Laurou sem pařila v Áčku, ale to se moc nepočítá. Od Páji sem dostala parfém, ohó, Pájka je největší frajer na světě, od Laury dvě flašky vína, salám a čokoládu, od rodičů peníze, hurá, a od Aničky pusu. Za peníze sem si koupila telefon s dotykovým dysplejem, no a konečně mám pocit, že du s dobou. Akorát připojení na Facebook mi v tom mobilu tak nějak pokulhává, tak ale párkrát s ním praštím a bude, musím mu ukázat kdo je tady pán a sjednat si respekt, pak to bude gut.


My Chemical Romance mi udělali na narozky radost a zveřejnili trailer k nové desce, celý to vypadá super, celý to komiksový dění, nemůžu se dočkat.


V knihkupetví sem si objednala ňáký knížky a mangy, protože sem konečně objevila něco přeloženýho do češtiny, a taky spešl sbírku českých mangových autorů, takže zítra pro to běžím, to mám taky k narozkám, pak se s tím zahrabu do postele a jenom tak mě něco ven nedostane. Ještě skáknu do Černé planety pro ňáký komiksy, ať si nasyslím sbírku na zimu, možná i něco anglickýho bych zvládla.


Tuším že zase nastává zimní období, kde končí moje barový radovánky, protože v zimě su fakt mrtvá, nikam se mi nechce, umírám doma jako spořádaný občan, a každou zimu mám strach, že už se neproberu, že takový nudný život povedu už pořád, že sem zestárla, nebaví mě pařit, ani nikam chodit, prostě je to hrůza hrůzoucí, co nebere konca. Doufám, že se tuto zimu stane nějaká výjimka, protože jak si začínám syslit knížky a přemýšlet nad návštěvou knihovny, fakt mám ze sebe strach. Už sem si dokonce koupila Granko a těším se, jak zalezu s teplým kakaem a komixama do postele. Kakao je varovný signál, že se chystám zazimovat, to už mám vyzkoušený. Panika je na místě, chce to ňáký bojový plán


sobota 11. září 2010

Zase Livin


V pátek sem vyrazila za Simou. Původní plán byl sedět na balkoně a vypít víno. Takže sme furt kecaly, a zapíjely fakt, že Efa konečně vyhodila hajzla z ubytovny. Došlo k tomu, když ji zabarikádoval v pokoji a chtěl zapálit. Trochu moc. Efa na něho poslala borca mlátičku a hajzl už se nevrátil. Pěkně. Tleskáme. Každý vítězství nad hajzlama se musí mohutně slavit, zapít, a zažehnat možnost návratu takovýho zmrda. Slavily sme teda samy se Simou, páč Efa nemohla dojet. Pak nám došlo víno. Byly sme rády, protože bylo stejně hnusný. Minule sme se Simou pily Buška, ten byl dobrej. Sima nevěděla, kdo je Bušek, tak sem jí to přednesla. Čuměla na mě jak péro a nakonec mě obvinila, že sem si tu romanci vymyslela.


"Divej, ty teda pěkně kecáš. Bušek je název vína, to není žádnej týpek. Čkej, se podívám co je tady napsaný.... hele... Bušek z Velhra...Velehra..."


"Velhartic." Vzala sem jí flašku. Na etiketě byl začátek básničky. "Cha, divej. Tady to je." Ukázala sem.


Sima zamžourala na flašku. "No dobře, začátek tam je, zbytek sis ale vymyslela."


"To napsal Neruda, to bych si těžko vymyslela. Dost mě přeceňuješ, já neumím vymýšlet básničky." Přiznala sem.


"Pche, hovno. Seš spisovatel." Mávla rukou. Spisovatel jako básník, všechno šumák.


Takže ale teď, když nám došel hnusný modrý portugal, sme vůbec nebrečely. Sima hned vymyslela akci, že jako pojedem do města. Daly sme si tam sraz s Luckou. Dost sem se bála, že když je novo-nevěsta, tak bude furt mluvit o tom svojim, což by bylo dost otravný, ale bohudíky se to nestalo. Na nádru sem si koupila hnusnej párek v rohlíku, vyzvedly sme Lucku a zamířily do Tres Gallos. Byla sem docela rozčarovaná z chlastacího bontonu, protože sem měla předtím víno, že jo, a minule sem tady měla kolem toho plno pindů. Jenomže situace dost divoká, protože víno v hospodách nepiju, páč je mi jasný, že tam mají děsný rozlívaný sračky. Neboli nepila sem v hospodě nikdy dobrý rozlívaný víno, a kvalitní flašku si nekoupím, že jo. No, takže sem si dala pivo. Jo, su křupan. Klidně to přiznám. Ale bylo to výjimečně. V Tres Gallos vládla tak nějak nuda. Dýdžej byl blbec. Skoro si myslím, že u dýdžejů je to ňákej syndrom z povolání. Seděly sme tam něco přes hodinu. Sima mi furt vykládala, jak je to na hovno podnik, a jak bysme měly jít někam, kde je to lepší. Tím samozřejmě chtěla říct, ať ji vemu do Livinu. Hrála sem hru na blbečka ještě pěknou chvíli, poslouchala sem teda Simu, jak furt dokola říká, že je to tam na hovno a postupem času zkracovala pauzy mezi opakováním. Bavila sem se sledováním místního playboje, kterej objímal a ocucával všechny mařky, a ty z toho byly šťastný, protože byly hnusný. Ani na sebe nežárlily, protože věděly, že něco takovýho si jako pořádný hnusky nemůžou dovolit. To byla teda zoufalost. Boreček byl strašnej sám o sobě, vypadal jak kluk s kšiltovkou z klipu Pretty Fly. Dokonce tak i tančil. Československo má talent. Ňákej jeho kámoš zase dělal robota. Bylo to tak strašný, že se na to nechytaly ani hnusky. Tlustej pes mi oslintal nohu. Kolem mě prošel arab a mrknul na mě jakože laškovným mrkem. Sima se ke mně naklonila. "Myslím, že bysme měly jít někam jinam, je tady nuda."


"No jo, furt. Jo, dem. Vezmu vás teda do Livinu, achjo." Rezignovala sem.


Sima za mě zatáhla vlezný, protože ochotná su vocaď pocaď a platit za Livin, to teda jako né. U dveří stáli tři vyhazovači. Nějak brutálně se zvedl počet. Jeden vybíral prachy, druhej razítkoval a třetí otvíral dveře. Působili jako gang Hells Bells. Vítejte v pekle. Vevnitř bylo zase narvaný, dostat se k baru byla půlhodinová záležitost, navíc z toho nešlo vyváznout bez modřin. Odmítla sem hned po prvním pokusu chodit pro další pití, a tak zbytek obstarávala Sima. Celá se zvrhla a pak místo piv nosila panáky Malibu s mlíkem. V životě sem to nepila a myslím, že bych se bez toho obešla. Je to sice dobrý, ale nemá to ty správný prdy. Lucka rozvalila svoje brejky. Kluci čuměli, obdivovali, stáli v kruhu a tleskali. Já sem takový štěstí neměla. Asi to bude tím, že na mně není co obdivovat. Někdo mi shodil pivo a při skákání mě ňákej borec sejmul a málem sem přepadla přes zábradlí. Livin je prostě skvělý místo pro život. Peklo na zemi, kde ze zdí čučí vycpaný hlavy zvířat. Dýdžej byl debil. Sima mě vyslala, ať nám zahraje Pink. Zeptala sem se teda, jestli by mohl zahrát Pink. Řekl, že to by teda nemoh. Prostě Livin se vším všudy, nepřekvapí mě už nic. Doufám, že Sima tam už nikdy nebude chtít jít.



Odpolední směny v práci sou divočina. Někteří noví lidi sou divočina. Například Lenka, co sme jí se Slávkem psali dopisy. Asi sem ji nedocenila. Celou dobu totiž mlčela, nic neříkala, vůbec nic, kromě toho teda že mluvila se zákazníkama. A pak, na večerní směně, někdy za temné noci, když venku skučel vítr, umrzával hmyz a my sme promýšleli akci s krycím názvem "hořící barikády", Lenka promluvila. Poprvý nás začala vnímat a se stoickým klidem hospodyňky ze Stepfordu distingovaně zahlásila: "Já to tady nenávidím, nenávidím zpičený piče, zkurvený zmrdy, zasraný hajzly, dementy, kurváky, pošuky, a všechny luliny, kteří na mě křičí, nenávidím mejl, na kterej mně furt chodí tabulky, nenávidím tady ty posraný pravidla, kdy nemůžu mít na stole ani vodu, a nenávidím, že mě hlídá kurva ňáká posraná ajpina, kterou musím kódovat když du na hajzl. Co je do piče ňákýmu telefonovi po tom, kdy du na hajzl?" Pěkně. Vítej do klubu.


Barbie je taky hustá. Zezačátku sem ji neměla vůbec ráda. Vůbec se neprojevovala, a když později začla, bylo to něco jako "Life in plastics, it´s fantastic.


You can brush my hair, undress me everywhere..." Pořád se před někým nakrucovala, ale když sem ji trochu pobrala, byla to prostě sranda, je to celý srandovní asi jako když se díváte na někoho v kabaretu, nebo ve strip baru. Je to prostě zábava.


Jednou za mnou přišla, a řekla: "Hele, dostala sem od Puštíka stejný náramek jako máš ty!" Ukazovala si na ruku.


"Eh... no to... no toto.... cože... já sem myslela, a já sem myslela...." Dělala sem že brečím. "... a já sem myslela, že su jediná, že su pro něho... ach... kde je ten hajzl? Puštííííík!!!"


Náramek byl ve skutečnosti gumička z nástěnky ve tvaru jakýhosi písmenka. "Hele, já sem dostala písmenko J." Ukazovala Barbie. "To znamená jako Janička, že jo? Dostalas taky J?"


Sundala sem famózní náramek z ruky a dala ho do původního tvaru. "A já mám.... písmenko C."


"Ti tím chtěl asi něco ... naznačit." Řekla Barbie.


"To jako že su... c...c....cecek?" Podívala sem se na ni ukřivděně.


Barbie to složilo. Od té chvíle mi říká Cecek, říká to všude a nahlas, a ostatním se to velice zalíbilo, a říkají mi tak taky. Slávek zase vyfasoval přezdívku Pišťour. A je to kvůli jelenímu loji, ale to je vlastně jedno. V úterý večer sem rozjela svoje pásmo historek, protože nováčci například přišli o naši veleslavnou "akci Chata". Barbie se velice zajímá o Puštíka, a tak sem teda vykládala historky o Puštíkovi, jak usnul v autě, jak přelomil ostnatý drát a pokřivil plot, což nikdo nepochopil, jak hrozně vypadal po ránu a jak mohutně uklízel i přesto, že se každou chvíli poblil. Odprezentovala sem ho se vším všudy, a řekla sem Barbie, že by spolu už sakra měli zajít do kina, protože se na tom domlouvají už kurva dlouho, a mě takový čekání nebaví, protože se na to nemůžu dívat, jak se to táhne. "Nepudeš do kina, přídeš o něho, a tady není čas, milá přítelkyně, na něco čekat, there’s no more time to waste. To jako že umím anglicky, jo. Prostě neserte mě, děti, zajděte si někam, jakýpak copak."


"A myslíš, že není děvkař?" Zeptala se Barbie.


"Puštík? Eh...hmmm....na chatě spal celou noc v autě. Sám." Uzavřela sem to elegantně. Dobrý, ne?


Ela začla být nějak strašně paranoidní. Byla taková dycky, ale teď se to zhoršilo. "Počítala sem hovory, který nám chodí." Oznámila nám jednoho večera. "Přestali nám přeposílat většinu hovorů. Všímáte si, že je jich teďka míň? Dělají to tak na všech odděleních, který se budou rušit. Jako první krok přefiltrujou hovory. A je to tady. Znamená to, že nás budou rušit. Všimněte si taky, že všichni nováčci, co se teď školí, sem přešli z aktivu. Pěstujou si tady za nás náhradu, aby nás mohli vyházet. A budou mít prodeje."


Jarek taky dycky příde s něčím hustým. "Našel sem si v zákoníku práce pojednání o tom, jak velká má být pracovní plocha. Přeměřil sem si stůl, a budu si stěžovat."


Večer kolem desáté hodiny nám hrabe definitivně. Rozhodly sme se s holkama rozdělit si kluky. "Beru si Pišťoura." Oznámila sem.


"Já tě nechcu." Řekl. "Seš moc... hlučná." Smál se.


"Ach, a já sem myslela...." Třepala sem bradou "... že su alfa omega tvýho života."


"Alfa omega? To sou mastný kyseliny, ne?"


"Aháá... to sem si kurva nezasloužila. Čekala sem kdeco, ale že mi řekneš, že su mastná kyselina... no toto..." Smrkala sem do rukávu.


"Já si beru Puštíka." Řekla Barbie.


"Mici, seš na tahu." Upozornila sem.


"Já nechcu žádnýho chlapa, já si beru Lenku." Řekla Mici.


Lenka: "Ale já tě nechcu, seš vychrtlá pičo jak somálec, a navíc máš blonďatou hlavu. Já si beru Elu, ta má největší kozy. To je kus baby."


Ela: "Ale já nejsu lesba, já beru Jarka, protože se mnou chodí kouřit."


Mici: "A já sem zůstala na ocet, ty vole, se mi zhroutil svět. Ale Jano, Pišťour tě podvádí. Odpoledne mi šáhl na krk."


"Cože?" Zhrozila sem se. "Ty flundro, to si říkáš kamarádka?"


"Já za to nemůžu, to on." Ukazovala na chlámajícího se Slávka.


"Jak on? Pamatuj si, že chlap za to nikdy nemůže, to sou pudy. Ale ty...ty....ty tady vysíláš ty blonďatý signály!"


Ve středu mi hráblo definitivně. Byla sem hyperaktivní hyperaktiv, nesnesitelný člověk. Pod záminkou že hrajeme šlapku, sem všem skákala po nohách, šlapala sem jim po botách a kopala do židlí, až mě nakonec měla Barbie tak plný zuby, že mi propiskou skoro rozbila zub. V deset sem se s Kifem přesunula k Námořníkovi, kde sme nejmíň dvě hodiny diskutovali o tom, jestli může trupík plavat. Podepřeli sme to nákresama o aerodynamice, o ploše a obsahu. Já sem tvrdila, že podle mě by šel trupík ke dnu. Ve finále už sme byli rozčílení vědci, a Kif na mě křičel: "Jak do toho můžeš motat Archimédův zákon? Nevypočítáš hustotu, když si zapomněla na plíce!!"


"Takže si myslíš, že mrtvej trupík de ke dnu, zatímco živej teda ne."


"Jo, přesně tak."


"Chceš říct, že selhala moje teorie o rozložení váhy?"


"Počítáš s mrtvou váhou. Zapomněla si na ty plíce!"


"To né toto." Zmačkala sem všechny cechy s nákresama a výpočtama. "Já chci důkaz!"


V práci mi Vzteklina řekla, že jestli nebudu prodávat, tak mě vyhodí. Ale já nejsu žádnej obchodník. Nikdy sem nebyla a nebudu.


Příští týden se chystáme se Simou za Efou, to bude nářez.


Laura jede na dovolenou, a ani trochu jí to nezávidím.


Onemocněla sem rýmou brutalis. Nemůžu mluvit, což je na tom to nejhorší. Eště že můžu házet statusy na Facebook, jinak bych umřela.


Bolí mě nohy a mám pět nových modráků.


Samoopalovací krém na mně zanechal divný fleky.


O víkendu musím pracovat.


A zítra mám zase narozeniny. Fuck.


neděle 5. září 2010

Bezzubka útočí

Zase dávají dokument Sedm Epoch Rocku. Což je naprosto skvělý. Nejlepší hudební dokument, co sem kdy viděla. Kdybych točila dokument, udělám ho přesně takhle.
No, a hned za to prasknou něco tak blbýho jako je Bigbít. Už jenom to slovo "bigbít" je tak děsivý, že přesně vyjadřuje hrůzu celýho dokumentárního cyklu. Počeštěný anglický slovo, který zní stejně otřesně jako brácha "rokenrol". Ještě horší sou pak odnože takových slov, jako "bigboš" nebo "rokec". No nic, konec češtinářskýho okýnka. Takže když sem omylem viděla ňákej z prvních díků Bigbítu (ach, mně to normálně vykatapultuje písmenka z klávesnice), tak se mně fakt obrátil kufr. Nechápu, proč se tady tyhle dokumenty točej furt dokola, proč ňáký lidi, co udělali v umění piču a šišky, furt blekotají o hudbě, o které nemají moc páru, a ještě hůř, blekotají o textech, a o psaní textů nemají páru ani trochu. Teda myslím kvalitní texty. Šušňárny dokáže napsat každej idiot. Banda starých dědků žvatlá furt dokola o tom, jaký sou hrdini, a jak za komárů jim nakopali prdele. Nejhorší z toho sou klasicky Plastici. Jak vůbec si někdo může dat název kapely o šesti slovech, nepochopím do smrti. Jako by těm kapelám nemohlo být jasný, že je to krkolomný a zapeklitý jak kolektory hlavního města Prahy. Název kapely se tak smrskne na trapáckej patvar, nejhorší ze všeho sou zkratky. PPOTU. Případně Rejči - RATM, nebo RHCHP. No, takže už jenom když vidím kapelu která má víc jak dvě slova v názvu, je to prostě divný. Není to úderný a je to rozplizlý. Třeba My Chemical Romance - kdo to má furt koktat? Nakonec se to stejně zkrátí na MCR, nebo My Chem. To už zní jak Lachema. Mohli se menovat například PainKillers :) Ať je teda dokument Bigbít o čem chce a o kom chce, furt tam o něčem žvaní a něco patlá, pan Magor Jirous. Ježišmaria, jak nemám ráda když se někdo označí jako Magor, Blázen, Šílenec a podobně. Je to tak trapný jako v každým druhým anglickým válu slyšet Baby, I´m crazy. Navíc je to protimluv, protože když je někdo fakt máklej, tak to o sobě neví a dycky to popře. Pokud někdo sám sebe označí jako blázna, pak to o sobě jakože ví, a tím pádem fakt blázen není. Ledaže by to měl na facebooku za svým křestním jménem, to pak jo. Zajímavý je, že Magor Jirous nedělá vůbec nic šílenýho, magorskýho ani bláznivýho, jenom pindá nesmysly do kamery, a předtím se třikrát přepudruje, aby se nelesknul. Oproti tomu třeba takovej Vladimír Franz o sobě nikdy neřekne, že je blázen. V momentě, kdy by to přiznal, nikoho už nebude zajímat, to je snad jasný. V Bigbítu teda pindají přizdisráči furt o tom, jaký byli hrdinové. Ale jaký byli hrdinové? To teda nebyli. Hrdina je u mě někdo, kdo udělá nesobecký čin, aby pomohl někomu druhýmu. To teda jaksi u tady těch lidí nevidím. Pokud někdo dělá hudbu kterou chce dělat, a píše to, co chce psat, tak není žádnej hrdina, ale dělá to, protože musí. Že se to nelíbí režimu, je druhá stránka věci, ale hrdinu to z nikoho nedělá. Neupírám jim fakt, konkrétně těm Plastikům, že si stáli za tím, o čem byli přesvědčení. Dobrý. No a dál? Musí se o tom kurva mluvit i po dvaceti letech? Musí se tady vyrábět ňáký umělý idoly? Musí se vytvářet mučedníci? Furt, za každou cenu? Další pindy se pak valí od monster z Jasné Páky. No to je taky gól. Následuje Pražský Výběr. Vážně zajímavý dokument. Hudební scéna Zombieland. Všichni tam mluví tak pyšně, jakoby nás před těma komunistama zachránili. Popěvkama Moje máma, moje máma, a můj táta, a můj táta... a pozor, vyskytuje se tu kruťácký slovo "rokenrol". Vostrej rokenrol. Alkohol, vostrej rokenrol, komunisti a Charta. Ochraňuj nás bože náš. Nejhorší na tom je, že česká hudební scéna je tak ubohá, že se netočí dokumenty o úžasných nových mladých kapelách, protože tady žádný nejsou, a furt dokola se opakujou dokumenty vyzdvihující do nebe kapely, který ohromovaly český luhy a háje popěvkama Včera ráno přišla zubatá, zubatá, povídá mi vem si kaťata kaťata ahááááá... No, dobrý, hoši. S tímhle prorazit, to chtělo asi pěknou dávku blbosti a drzosti. Pokud tohle z někoho udělalo hvězdu, musela tady být kultura v prdeli strašným stylem. Horší je, že od té doby se to vůbec nezlepšilo.
Na závěr musím říct, že pokud se budou z rádia hrnout songy Ewy Farne, Lucie Vondráčkové, Davida Deyla a Kabátů, tak se vůbec nedivím, že se tady furt dokola vysílají dokumenty o fosilních členech kapel založených ve středověku. Hudební kultura tady nikdy nebyla. Všichni se smějou Americe, že dřív se vyvine kultura v jogurtu než v úesá, ale jako kde sme my s naší slavnou hudební scénou. Rádia sou tak zoufalý, že sem importují kapely ze Slovenska, jako sou No Name a Desmod. No to sme dopadli. V hospodách se furt dokola pouští Michal David, Kabát, Chinaski, Turbo, Kreyson a Škwor. Bohudíky na mě nikdo nikdy z jukeboxu nepustil Maxim Turbulenc, to bych tam ze zoufalství skočila po flašce rumu a vypila ji na ex. Furt spolíhám na mladý lidi, že příde čerstvá krev, co to tady rozvíří. Ale ruku na srdce, pokud si čerstvá krev myslí, že kvalitní texty vytvářej ty pošahaný hovada z podivné formace Moja Reč, no tak to sme pěkně v hajzlu.

Dobrý deň. Kde mám love?
Do piče, kde mám love?
Predtým než odídem, kde mám love?
Predtým než sa rozbijem, kde mám love?

Už několikrát sem slyšela, že "to sou fakt borci", "poslechni si jejich texy, ty jo", "zpívají pravdu!!". Koukám, čučím, zvracím a nechápu. Zlatej Chaozz, to byl oproti tomuhle melodický popík. Nejstrašněji mě v tomhle směru dostala Enigma. Přídu k ní ráno do pokoje, po ňáké brutální spářce, nechápu, nevnímám, chrchlu ze sebe něco jako "Kafe, kafe"... a vona se zasměje "To chce ňákou hudbu" a pustí na mě z komplu:

dobrá práce chlapci
přivezte mi toho zmrda
musí trpět jako kurva
nebude to dlouho trvat
chci vidět jeho slzy
chci slyšet jeho řev
uklidním se trochu
až poteče jeho krev
teď už patříš jenom mně
všichni víme jak to je
důkazy mám na stole
neměl začít dělat rap....

Chce se mi zvracet. Přešla mě chuť na kafe. Do té doby sem si myslela, že nejhorší probuzení bylo, když ke mně na chatě přišlo po ránu dítě s Pokémonem. Zákeřně toho žlutýho hajzla zmáčklo a Pokémon na mě pištěl: "Pika Pika Čůůůůůůů!" Zírám na Enigmu a přemýšlím, co sem jí provedla tak strašnýho, že mě chce zabít. Maluje si řasy do rytmu a odříkává text. Teda jakože "text": "...i tvoje hnusná čubka zapomene na tvůj ksicht, všichni drží hubu, mám podplacený fízly..." to je fakt bomba. Směje se u toho, jakou po ránu vytvořila dobrou atmosféru a mně se chce umřít, odejít ze Zeměplochy, protože se stydím za to, že dýchám stejnej vzduch jako autoři "textu" nebo jak to nazvat.

Po třech týdnech na neschopence sem se vrátila do práce. Tu hrůzu ani není možný popsat slovy. Jediná dobrá věc je, že mám směny se Slávkem. Celej měsíc. Slávek je fajn, je mu tak dvacet a bavíme se tím, že ze sebe děláme retardy. Slávek dělá, jakože se zamiloval do mařky z práce, kterou skoro nikdo nemá rád, protože prodala dva internety, čímž zbořila naše trapně strategický výmluvy, že to nejde, a od tý doby to na nás manažeři vytahujou. Takže Slávek píše zamilovaný dopisy retardovaným písmem. "Milá Leničko, dnes sem byl docela úspěšný operátor. Poradil jsem zákazníkovi (Jana říká, že zákazník je od slova Zákaz. Ona to ví, protože je druhá chytrá po mně), jak vložit SIM kartu do telefonního aparátu. Pak sem řekl Janě vtip. Říkala, že je vtipný, a že když ti ho řeknu, tak zaboduju. Tak já se pokusím, až budeš tady, ti ho vtipně podat. Teda pokud budeš chtít, a nebudeš mít moc práce. Mám hlad, nejedl sem, protože Jana říká, že když je člověk hladový, je bystrý. Přestávku sem využil k tomu, že sem si šel do automatu koupit Snickers, ale vypadly mi brambůrky, a ty nemám rád. Jana ti nahoru na dopis nakreslila hrdličku, je to takový to, co vypadá jak kuře. Taky sme ti nahoru napsali, že je to líbezbrýf, Jana říká, že je to německy a že budu vypadat chytře."
Puštík se vrátil z Ameriky. Dovezl mi pohled, na kterým je kostel. Chtěla sem flašku whisky, ale neva. Enigma je furt na neschopence. Do práce se vrátí akorát na 14 dní a pak odejde nadobro. Hrůza. Uvědomila sem si, že z původní sestavy, teda z lidí, se kterýma sem byla v květnu loňskýho roku na prvním školení, nás zbylo ... pokud se nepočítá Enigma, tak zůstala akorát Verča, Vzteklina, já a Kif. Vzteklina se nepočítá, protože je šéf. Můžu nás spolehlivě označit za největší zoufalce ever. Všichni ostatní už si našli lepší práci. Když si uvědomím, že sem tam nastupovala před rokem s tím, že to bude přestupní stanice, než si jako najdu něco lepšího, tak musím smutně přiznat, že sem se tam trochu zasekla. Připadám si jako náš výtah. Náš výtah v práci je zajímavý tím, že se furt zasekává. Je to takový diskovýtah, protože má na podlaze třpytivý hvězdičky. A nesmíme s ním jezdit. Ale když to vemem od dveří s rozběhem, nestihne nás vrátnej chytit. Jednou se s klukama ve výtahu zasekl školitel, co byl klaustrofobní. Když dolezl do školící místnosti, vypadal že zkolabuje. Barvou připomínal Rákosníčka, odfukoval jak kdyby přežil leteckou havárii, sklátil se do židle a držel se za srdce. Museli sme si pak prodloužit přestávku, protože se musel vzpamatovat. Puštík se pak musel následně chopit školení, za trest, protože v tom výtahu nadskočil, čímž ho zasekl. Takže tak já si připadám, jak zaseklej diskovýtah.
Nejlepší pocit je, jít odpoledne z práce dom. Nechce se mi jezdit šalinou, tak du pěšky takovou dlouhou alejí, kolem právnické fakulty a kolem parku. Je to taková moje oddechová čtvrthodinka, kdy na mě nikdo nemluví, hurá, nikdo nevotravuje, nic nemusím, jenom prostě jdu, čumím, někdy kouřím, nebo si nasadím sluchátka. Mám skvělej pocit, že pro dnešek to mám za sebou a su úplně free. Když mám noční, tak tama nechodím, protože jít takovýma končinama někdy o půl jedenáctý, to si odpustím. Navíc, u právnické fakulty, člověk nikdy neví. Sem slyšela, že právníci sou pěkný bestie. Nemám zájem, aby na mě něco takovýho vyskočilo ze křa.
Takže jedno takový odpoledne si neohroženě vykračuju, procházím spokojeně kalužema, když najednou na mě zpoza budky Army Shopu vyskočila bezďačka. Ale fakt hustá. Bezzubá kreatura s monoklem na oku. Okamžitě mě napadly pravidla pro přežití v Zombielandu (buďte vždy ve střehu, za žádných okolností nedělejte hrdinu...)Chtěla sem utýct, ale hrůzou sem byla jaksi paralyzovaná. Bezzubka na mě začla křičet "Taková krásná dívenka! Taková hezká, jakou máte postavičku, a ty vlasy! Já su taky hezká, podívejte se na mě!" Další pravidlo pro přežití v Zombielandu: Dorážečka. Rozhlížím se po železné tyči. Jelikož není nic po ruce a Army Shop se tváří zavřeně, volím rychlý úprk. Bezďačka valí za mnou a srovnává krok. Někdy mě překvapuje, jak sou mrštní, vzhledem k tomu, že mají určitě zhnilý nohy. "Von mě zmlátil! Podívejte, vidíte toho modráka? Šla sem na policajty, ale lidi mě nedají, to né, voni mě vochrání, víte? Mám dva syny, ti mě vochrání, von by mě takle mlátit neměl, že ne... ale já su silná, vy ste taky silná, že jo, to de poznat, a taková pěkná dívenka...." Celá moje úžasná osamělá cesta byla nenávratně v prdeli. Chtěla sem si zapálit, ale určitě by mně vzala všechny cíga. Kurva práca. Šla se mnou až k trolejáku. Byla sem rozhodnutá, že jestli se mnou nasedne, všechny morální móresy dou stranou, a nenápadně vyskočím na první zastávce a uteču. Bohudíky se to nestalo. Před trolejákem se se mnou rozloučila, řekla že su pěkná dívenka, ať nikdy nevěřím chlapům, protože to sou hajzli, víš, jenom jim děláme služky, a pak nás zmlátěj, že jo. Dožadovala se podání ruky, jakože sme velký kámoši, ale dělala sem, že to nevidím, a tak sem se vyhnula morové nákaze. Mě nedostanou. Mě teda ne.