Bezzubka útočí

Zase dávají dokument Sedm Epoch Rocku. Což je naprosto skvělý. Nejlepší hudební dokument, co sem kdy viděla. Kdybych točila dokument, udělám ho přesně takhle.
No, a hned za to prasknou něco tak blbýho jako je Bigbít. Už jenom to slovo "bigbít" je tak děsivý, že přesně vyjadřuje hrůzu celýho dokumentárního cyklu. Počeštěný anglický slovo, který zní stejně otřesně jako brácha "rokenrol". Ještě horší sou pak odnože takových slov, jako "bigboš" nebo "rokec". No nic, konec češtinářskýho okýnka. Takže když sem omylem viděla ňákej z prvních díků Bigbítu (ach, mně to normálně vykatapultuje písmenka z klávesnice), tak se mně fakt obrátil kufr. Nechápu, proč se tady tyhle dokumenty točej furt dokola, proč ňáký lidi, co udělali v umění piču a šišky, furt blekotají o hudbě, o které nemají moc páru, a ještě hůř, blekotají o textech, a o psaní textů nemají páru ani trochu. Teda myslím kvalitní texty. Šušňárny dokáže napsat každej idiot. Banda starých dědků žvatlá furt dokola o tom, jaký sou hrdini, a jak za komárů jim nakopali prdele. Nejhorší z toho sou klasicky Plastici. Jak vůbec si někdo může dat název kapely o šesti slovech, nepochopím do smrti. Jako by těm kapelám nemohlo být jasný, že je to krkolomný a zapeklitý jak kolektory hlavního města Prahy. Název kapely se tak smrskne na trapáckej patvar, nejhorší ze všeho sou zkratky. PPOTU. Případně Rejči - RATM, nebo RHCHP. No, takže už jenom když vidím kapelu která má víc jak dvě slova v názvu, je to prostě divný. Není to úderný a je to rozplizlý. Třeba My Chemical Romance - kdo to má furt koktat? Nakonec se to stejně zkrátí na MCR, nebo My Chem. To už zní jak Lachema. Mohli se menovat například PainKillers :) Ať je teda dokument Bigbít o čem chce a o kom chce, furt tam o něčem žvaní a něco patlá, pan Magor Jirous. Ježišmaria, jak nemám ráda když se někdo označí jako Magor, Blázen, Šílenec a podobně. Je to tak trapný jako v každým druhým anglickým válu slyšet Baby, I´m crazy. Navíc je to protimluv, protože když je někdo fakt máklej, tak to o sobě neví a dycky to popře. Pokud někdo sám sebe označí jako blázna, pak to o sobě jakože ví, a tím pádem fakt blázen není. Ledaže by to měl na facebooku za svým křestním jménem, to pak jo. Zajímavý je, že Magor Jirous nedělá vůbec nic šílenýho, magorskýho ani bláznivýho, jenom pindá nesmysly do kamery, a předtím se třikrát přepudruje, aby se nelesknul. Oproti tomu třeba takovej Vladimír Franz o sobě nikdy neřekne, že je blázen. V momentě, kdy by to přiznal, nikoho už nebude zajímat, to je snad jasný. V Bigbítu teda pindají přizdisráči furt o tom, jaký byli hrdinové. Ale jaký byli hrdinové? To teda nebyli. Hrdina je u mě někdo, kdo udělá nesobecký čin, aby pomohl někomu druhýmu. To teda jaksi u tady těch lidí nevidím. Pokud někdo dělá hudbu kterou chce dělat, a píše to, co chce psat, tak není žádnej hrdina, ale dělá to, protože musí. Že se to nelíbí režimu, je druhá stránka věci, ale hrdinu to z nikoho nedělá. Neupírám jim fakt, konkrétně těm Plastikům, že si stáli za tím, o čem byli přesvědčení. Dobrý. No a dál? Musí se o tom kurva mluvit i po dvaceti letech? Musí se tady vyrábět ňáký umělý idoly? Musí se vytvářet mučedníci? Furt, za každou cenu? Další pindy se pak valí od monster z Jasné Páky. No to je taky gól. Následuje Pražský Výběr. Vážně zajímavý dokument. Hudební scéna Zombieland. Všichni tam mluví tak pyšně, jakoby nás před těma komunistama zachránili. Popěvkama Moje máma, moje máma, a můj táta, a můj táta... a pozor, vyskytuje se tu kruťácký slovo "rokenrol". Vostrej rokenrol. Alkohol, vostrej rokenrol, komunisti a Charta. Ochraňuj nás bože náš. Nejhorší na tom je, že česká hudební scéna je tak ubohá, že se netočí dokumenty o úžasných nových mladých kapelách, protože tady žádný nejsou, a furt dokola se opakujou dokumenty vyzdvihující do nebe kapely, který ohromovaly český luhy a háje popěvkama Včera ráno přišla zubatá, zubatá, povídá mi vem si kaťata kaťata ahááááá... No, dobrý, hoši. S tímhle prorazit, to chtělo asi pěknou dávku blbosti a drzosti. Pokud tohle z někoho udělalo hvězdu, musela tady být kultura v prdeli strašným stylem. Horší je, že od té doby se to vůbec nezlepšilo.
Na závěr musím říct, že pokud se budou z rádia hrnout songy Ewy Farne, Lucie Vondráčkové, Davida Deyla a Kabátů, tak se vůbec nedivím, že se tady furt dokola vysílají dokumenty o fosilních členech kapel založených ve středověku. Hudební kultura tady nikdy nebyla. Všichni se smějou Americe, že dřív se vyvine kultura v jogurtu než v úesá, ale jako kde sme my s naší slavnou hudební scénou. Rádia sou tak zoufalý, že sem importují kapely ze Slovenska, jako sou No Name a Desmod. No to sme dopadli. V hospodách se furt dokola pouští Michal David, Kabát, Chinaski, Turbo, Kreyson a Škwor. Bohudíky na mě nikdo nikdy z jukeboxu nepustil Maxim Turbulenc, to bych tam ze zoufalství skočila po flašce rumu a vypila ji na ex. Furt spolíhám na mladý lidi, že příde čerstvá krev, co to tady rozvíří. Ale ruku na srdce, pokud si čerstvá krev myslí, že kvalitní texty vytvářej ty pošahaný hovada z podivné formace Moja Reč, no tak to sme pěkně v hajzlu.

Dobrý deň. Kde mám love?
Do piče, kde mám love?
Predtým než odídem, kde mám love?
Predtým než sa rozbijem, kde mám love?

Už několikrát sem slyšela, že "to sou fakt borci", "poslechni si jejich texy, ty jo", "zpívají pravdu!!". Koukám, čučím, zvracím a nechápu. Zlatej Chaozz, to byl oproti tomuhle melodický popík. Nejstrašněji mě v tomhle směru dostala Enigma. Přídu k ní ráno do pokoje, po ňáké brutální spářce, nechápu, nevnímám, chrchlu ze sebe něco jako "Kafe, kafe"... a vona se zasměje "To chce ňákou hudbu" a pustí na mě z komplu:

dobrá práce chlapci
přivezte mi toho zmrda
musí trpět jako kurva
nebude to dlouho trvat
chci vidět jeho slzy
chci slyšet jeho řev
uklidním se trochu
až poteče jeho krev
teď už patříš jenom mně
všichni víme jak to je
důkazy mám na stole
neměl začít dělat rap....

Chce se mi zvracet. Přešla mě chuť na kafe. Do té doby sem si myslela, že nejhorší probuzení bylo, když ke mně na chatě přišlo po ránu dítě s Pokémonem. Zákeřně toho žlutýho hajzla zmáčklo a Pokémon na mě pištěl: "Pika Pika Čůůůůůůů!" Zírám na Enigmu a přemýšlím, co sem jí provedla tak strašnýho, že mě chce zabít. Maluje si řasy do rytmu a odříkává text. Teda jakože "text": "...i tvoje hnusná čubka zapomene na tvůj ksicht, všichni drží hubu, mám podplacený fízly..." to je fakt bomba. Směje se u toho, jakou po ránu vytvořila dobrou atmosféru a mně se chce umřít, odejít ze Zeměplochy, protože se stydím za to, že dýchám stejnej vzduch jako autoři "textu" nebo jak to nazvat.

Po třech týdnech na neschopence sem se vrátila do práce. Tu hrůzu ani není možný popsat slovy. Jediná dobrá věc je, že mám směny se Slávkem. Celej měsíc. Slávek je fajn, je mu tak dvacet a bavíme se tím, že ze sebe děláme retardy. Slávek dělá, jakože se zamiloval do mařky z práce, kterou skoro nikdo nemá rád, protože prodala dva internety, čímž zbořila naše trapně strategický výmluvy, že to nejde, a od tý doby to na nás manažeři vytahujou. Takže Slávek píše zamilovaný dopisy retardovaným písmem. "Milá Leničko, dnes sem byl docela úspěšný operátor. Poradil jsem zákazníkovi (Jana říká, že zákazník je od slova Zákaz. Ona to ví, protože je druhá chytrá po mně), jak vložit SIM kartu do telefonního aparátu. Pak sem řekl Janě vtip. Říkala, že je vtipný, a že když ti ho řeknu, tak zaboduju. Tak já se pokusím, až budeš tady, ti ho vtipně podat. Teda pokud budeš chtít, a nebudeš mít moc práce. Mám hlad, nejedl sem, protože Jana říká, že když je člověk hladový, je bystrý. Přestávku sem využil k tomu, že sem si šel do automatu koupit Snickers, ale vypadly mi brambůrky, a ty nemám rád. Jana ti nahoru na dopis nakreslila hrdličku, je to takový to, co vypadá jak kuře. Taky sme ti nahoru napsali, že je to líbezbrýf, Jana říká, že je to německy a že budu vypadat chytře."
Puštík se vrátil z Ameriky. Dovezl mi pohled, na kterým je kostel. Chtěla sem flašku whisky, ale neva. Enigma je furt na neschopence. Do práce se vrátí akorát na 14 dní a pak odejde nadobro. Hrůza. Uvědomila sem si, že z původní sestavy, teda z lidí, se kterýma sem byla v květnu loňskýho roku na prvním školení, nás zbylo ... pokud se nepočítá Enigma, tak zůstala akorát Verča, Vzteklina, já a Kif. Vzteklina se nepočítá, protože je šéf. Můžu nás spolehlivě označit za největší zoufalce ever. Všichni ostatní už si našli lepší práci. Když si uvědomím, že sem tam nastupovala před rokem s tím, že to bude přestupní stanice, než si jako najdu něco lepšího, tak musím smutně přiznat, že sem se tam trochu zasekla. Připadám si jako náš výtah. Náš výtah v práci je zajímavý tím, že se furt zasekává. Je to takový diskovýtah, protože má na podlaze třpytivý hvězdičky. A nesmíme s ním jezdit. Ale když to vemem od dveří s rozběhem, nestihne nás vrátnej chytit. Jednou se s klukama ve výtahu zasekl školitel, co byl klaustrofobní. Když dolezl do školící místnosti, vypadal že zkolabuje. Barvou připomínal Rákosníčka, odfukoval jak kdyby přežil leteckou havárii, sklátil se do židle a držel se za srdce. Museli sme si pak prodloužit přestávku, protože se musel vzpamatovat. Puštík se pak musel následně chopit školení, za trest, protože v tom výtahu nadskočil, čímž ho zasekl. Takže tak já si připadám, jak zaseklej diskovýtah.
Nejlepší pocit je, jít odpoledne z práce dom. Nechce se mi jezdit šalinou, tak du pěšky takovou dlouhou alejí, kolem právnické fakulty a kolem parku. Je to taková moje oddechová čtvrthodinka, kdy na mě nikdo nemluví, hurá, nikdo nevotravuje, nic nemusím, jenom prostě jdu, čumím, někdy kouřím, nebo si nasadím sluchátka. Mám skvělej pocit, že pro dnešek to mám za sebou a su úplně free. Když mám noční, tak tama nechodím, protože jít takovýma končinama někdy o půl jedenáctý, to si odpustím. Navíc, u právnické fakulty, člověk nikdy neví. Sem slyšela, že právníci sou pěkný bestie. Nemám zájem, aby na mě něco takovýho vyskočilo ze křa.
Takže jedno takový odpoledne si neohroženě vykračuju, procházím spokojeně kalužema, když najednou na mě zpoza budky Army Shopu vyskočila bezďačka. Ale fakt hustá. Bezzubá kreatura s monoklem na oku. Okamžitě mě napadly pravidla pro přežití v Zombielandu (buďte vždy ve střehu, za žádných okolností nedělejte hrdinu...)Chtěla sem utýct, ale hrůzou sem byla jaksi paralyzovaná. Bezzubka na mě začla křičet "Taková krásná dívenka! Taková hezká, jakou máte postavičku, a ty vlasy! Já su taky hezká, podívejte se na mě!" Další pravidlo pro přežití v Zombielandu: Dorážečka. Rozhlížím se po železné tyči. Jelikož není nic po ruce a Army Shop se tváří zavřeně, volím rychlý úprk. Bezďačka valí za mnou a srovnává krok. Někdy mě překvapuje, jak sou mrštní, vzhledem k tomu, že mají určitě zhnilý nohy. "Von mě zmlátil! Podívejte, vidíte toho modráka? Šla sem na policajty, ale lidi mě nedají, to né, voni mě vochrání, víte? Mám dva syny, ti mě vochrání, von by mě takle mlátit neměl, že ne... ale já su silná, vy ste taky silná, že jo, to de poznat, a taková pěkná dívenka...." Celá moje úžasná osamělá cesta byla nenávratně v prdeli. Chtěla sem si zapálit, ale určitě by mně vzala všechny cíga. Kurva práca. Šla se mnou až k trolejáku. Byla sem rozhodnutá, že jestli se mnou nasedne, všechny morální móresy dou stranou, a nenápadně vyskočím na první zastávce a uteču. Bohudíky se to nestalo. Před trolejákem se se mnou rozloučila, řekla že su pěkná dívenka, ať nikdy nevěřím chlapům, protože to sou hajzli, víš, jenom jim děláme služky, a pak nás zmlátěj, že jo. Dožadovala se podání ruky, jakože sme velký kámoši, ale dělala sem, že to nevidím, a tak sem se vyhnula morové nákaze. Mě nedostanou. Mě teda ne.