Agent Brufen v nesnázích

V pondělí byl Den Trapas. Začla sem úspěšně v knihkupectví. Objednala sem si přes internet knížku a časáky. V práci sem zjistila, že nevím, v kterým knihkupectví to bylo. Zašla sem teda do Dobrovskýho. Zírali tam na mě jak kdybych spadla z třešně. Takže sem bystře usoudila, že tady né. Zašla sem teda do Barviče.

"Mám tady objednanou knížku Králík Mungo a dva časáky." Oznámila sem světácky.

Prodavačka na mě zírala. Á jé, tak tady to taky nebude. "Králík Mungo?"

"Jo, to je knížka od Nicolase Cage." Nedala sem se vykolejit.

"Králík Mungo?" Prodavačka hloubala. "Aha! Vy myslíte Smrt Zajdy Munroa."

"Jojo, to je asi ono." Trochu mi vzala vítr z plachet.

"Od Nica Cavea." Dodala s převahou.

No tak sem se spletla, no. Nicméně knížku sem dostala i s časákama.

Zašla sem pak na dopravní podnik, abych si koupila šalinkartu. Fronta venku, až za roh. No tak todle teda né. V duchu sem se smála těm pitomcům, co trčí ve frontě a rozhodla sem se, že si to pojedu vyřídit do Židenic. Dorazila sem teda na místo určení a zjistila sem, že se tam táhne fronta... až za roh. Řekla sem si ale, že přece nejsu sráč a že dneska mám den vyřizování, tak si tam teda stoupnu. Vytáhla sem veleslavně mangy a zjistila sem, že to vůbec nejsou mangy, ale jakási knížka nesmyslů od českých autorů, vtipností se nevtipně blížící Zelenýmu Raulovi. Achjo. Pozitivní na tom bylo, že sem hodinovou frontu vystála a koupila sem si teda tu šalinkartu.

Potom sem se stavila do drogerie, protože sem si vymyslela, že si udělám brutálně červený vlasy jako má Gerard Way, a budu vypadat jako postavička z komixu, Strážce Vesmíru, cartoon umělecký bojovník, protože Art is the weapon, against life as a symptom. Budu bojovat uměním proti obyčejným lidem, postiženým syndromem nudy a trapnosti. Killjoys, make some noise! Moc se mi ta myšlenka novýho alba líbí, a to sem viděla jenom trailer. Takže sem si koupila brutálně červenou barvu z kolekce HipHop, a abych tomu dodala prdu, koupila sem si ještě růžovou na afinu. Aby se nemuseli Killjoys za svýho bojovníka stydět. Jenomže to sem eště nevěděla, jak moc bojovný to bude.

Dala sem si teda na hlavu tu výrazně červenou barvu a na afinu růžovou. Tak, půlhodiny nechám působit, nebo rači padesát minut, ať to má grády, protože Strážce Vesmíru se nebojí ničeho. Když sem barvu smyla, málem mi hrůzou praskly oči. Měla sem celou hlavu brutálně růžovou, a u hlavy, u odrostlých kořínků, byla ta růžová kurevsky světlá. Afina byla brutálně žvýkačkově růžová, nahoře tmavá, celá hlava podivně flekatá, kořínky nebezpečně růžově odbarveně svítily. Chtěla sem morfovat na šavlozubýho tygra, ale opustila mě veškerá magická síla. "To sem krutě posrala" řekla sem zrcadlu. Jako a co teď. Nahodila sem na facebook hlášku, jak moc su v hajzlu, aby se ostatní měli na čem bavit, šla sem si zapálit a v panice sem rozjímala, co s tím. Protože do práce sem takle nemohla, vyhodili by mě už na vrátnici. Bojovníkovi došla bojovnost.

No nic, s mokrou růžovou hlavou sem dojela do Delvity, kde bohudíky ještě bylo otevřeno. Kdyby nebylo, musela bych jet až do města, což by bylo teprv krušný. Koupila sem barvu a doma sem hlavu přebarvila. Mám teda na hlavě brutální červenou, ale to byl vlastně záměr, takže uf, ty vole. Afinu sem si nechala růžovou, to se hodí. Bojovník připraven. Ještě si musím vymyslet bojový jméno. Něco co se hodí k PartyPoison. Například Agent PinkBubbleGum. Ještě popřemýšlím.

V práci sem šla s Bertou kouřit. Celou dobu mi vykládal, jak se těší na Vánoce, a celou dobu sem si myslela, že si ze mě dělá prdel.

Slávek našel můj blog. "Ty tvoje kecy nečtu, jenom si vyhledám svoje jméno, to mě zajímá. A hele, napsalas tam, že sem si koupil v automatu prošlou bagetu? Napiš to. Že sem měl z toho horečku. A že chcu vrátit peníze."

V práci opět přišlo nevyhnutelné, volba hlavního Šulinase. Hned, jak mi na stole přistál lísteček, kde mám vyplňovat nominace, naskočila mi kopřivka a utvořila se mi krevní sraženina, která putuje k srdci. Oujé. Chytrácky vyčkávám, jestli mě někdo příde podplatit, ať ho napíšu. Zatím se nic neděje. "Budu volit zase Šimona." Řekla sem Puštíkovi. "Protože až vyhraje potřetí, a dostane ty prachy, pudem to zapít."

"Tak na to zapomeň, Šimona už prý volit nesmíme." Sejmul mě.

"Proč jako?"

"Protože by vyhrál." Zněla logická odpověď.

"Můžu napsat sebe?" Zkusila sem to.

"Ne." Kroutil hlavou.

Už sem se zmiňovala že Puštík je náš nový neoficiální šéf? Tímto skončily veškerý kamarádský aktivity. Každej sme na jiný straně barikády.

Nedávno sem šla kolem obchoďáku, kde sme s Kifem ukradli růže. Pak sme se s nima pomlátili, moc toho nevydržely, ale vyhrála sem: Luke Skywalker : Darth Vader, 1:0, protivníkova kytka dřív zařvala. Růže už tam nejsou, je tam trapnej podzimní strom v květináči. Strom nikdo krást nebude, to je jasný. Je to jasnej podzimní trapas. Chci zpátky svoje kytky. Podzim se mi nelíbí ani trochu. Celý Brno je rozkopaný, a když to chcu vzít přes Čáru, musím se zařadit do hadovité řady, která se hýbe šnečím tempem, celý mi to připomíná scénu z The Wall, jak se sunou ty děti do mlýnku na maso.

Mamka s taťkou vzali Aničku a odjeli opět do Řecka. Chtělo by se mi říct, že mám volno a prostor pro divočení, ale pravda je taková, že se mi divočit vůbec nechce, chcu jenom zalízt do postele a probudit se na jaře. Nástup zimy mě neskutečně deptá. Nechcu to. Jakoby se všechna moje energie ztratila, vcucla se někam do země, cítím se jako strom, všechno je v kořenech, a k nim se nemůžu dostat, sou někde hluboko pod zemí a míza se ke mně dostane až zase na jaře, kdy příde život. Indiáni říkají, že každý má svoje duchovní zvíře. Vím přesně, že to moje je medvědice. Je to velká bojovnice, na jaře a v létě, kdy je jí dobře. Ale na podzim se chystá, že na zimu umře, a když umře, umře ve mně všechno bojovný, divoký, rozprostře se ve mně jakási sněžná sova, která všechno jenom pozoruje, občas se snese z výšky na zem, aby se nažrala, protože by se to mělo, a jinak zase lítá, čumí, nehodnotí, pozoruje, nevzteká se, jenom prostě je, nedivočí, protože jí to nepřísluší, sviští si nedotčeně vzduchem a skoro s ním splyne, protože je nijaká.

Úplně dobrej plán byl zůstat doma, když se dělala firemní akce. Slavily se narozeniny Ely a Járy. V kavárně. Říkala sem si : kavárna, takovej trapas ty jo, co tam asi tak budu dělat. Nikam nejdu, doma budu. Potud dobrý. Kdybych se držela původního plánu, bylo by mi líp. Zezačátku to teda nevypadalo nic moc. Mluvilo se o práci. Přišel taky manažer. Puštíkovi sem furt hlásila, že je nuda, a ať jako něco dělá. Puštík s tím sotva mohl něco dělat, protože přijel autem a vůbec nepil. V jedenáct přišel Kif, no hurá. Pak se to konečně pohnulo. Nevím, jestli dobrým směrem, ale všechno lepší než sedět, čumět, mluvit o modemech. Nutila sem Kifa chlastat, sotva přišel. Vymýšlel si, že si dáme panáka až dopije víno. Takže, víno sem mu vylila "no, a teď můžem na toho Morgana". Šimonovi sem vykládala, jak se musí dodržovat chlastací bonton. To už sem v sobě měla pivo, slivku, ferneta a morgany. S tím se nejlíp chytračí. Puštíkovi sem přiznala, že sem si ho vyhodila na facebooku z přátel. Kifovi sem vykládala, jak píšu novou knížku. "Řekla bych ti, o čem to je, ale příběh Killjoys je dlouhý story, to je nadlouho....anebo víš co, vzhledem k tomu, že máme celej večer před sebou, já ti to teda celý řeknu."

Kif řekl, že to chápe, že su z toho nadšená, že tohle je potřeba napsat, a že mi donese ňáký komixy, abych měla podle čeho.

Puštík nás poslouchal, jenom u toho kroutil hlavou. "Já vůbec nevím, o čem mluvíte. Nebo to teda vím, ale je to děsně ujetý. Jak můžou v Americe existovat organizovaný skupiny, který odpojujou komerční rádia, jenom proto, že ňáký čtyři blbečci si vymyslí heslo-"

"Killjoys, make some noise!" Vyskočila sem ze židle se zkříženýma rukama. Pak sem si zase sedla. "Ty to úplně nechápeš. Nejenom že odpojujou rádia, oni vysílají vlastní rádio. To rádio brání lidi, kteří tam přijeli. Z ničeho nic, prostě se sbalili, odjeli do Nevady, a vysílají."

"Jak se menuje tvoje postava?" Chtěl vědět Kif.

"Agent PinkBubbleGum." Řekla sem. "Je to ženská postava."

"Jakou má specializaci?"

"Otravy."

"Její největší zbraň je Brufen 400." Smál se.

"To je fakt děsně blbý." Řekl Puštík. "Dyť to nemá žádnej smysl."

Kif mi řekl, jak se před týdnem U Námořníka skoro oženil, protože tam náhodou byl starosta s oddacíma papírama, právníci, a taky tam byla náhodou ňáká mařka, a náhodou moc chlastu. Smála sem se eště hodinu.

Uvědomělí lidi dávno odešli. Zůstalo nás pár. Nutila sem Puštíka s Kifem, aby mi nastavili internet do mobilu. S Kifem sem se pak tradičně pohádala, něčím mě strašně nasral, ale už nevím, co to bylo, řekla sem mu, že je idiot, uraženě sem odešla, a když sem se vrátila ke stolu, křičela sem na něho: "Ty na mě hlavně nemluv, vůbec si mě nevšímej, s nikým, kdo se menuje Kif, se nebavím." To mi vydrželo tak deset minut, pak sem zklidnila a objednala sem dva panáky. Ondráš Vzteklině odvykládal, jak sem u něho chtěla udělat kolaudačku. "Říkala, že je normální, když k někomu domů přídou pankáči a celý to tam zablijou."

"Neříkala sem, že je to normální, říkala sem, že je to sranda. Protože, vážený Ondro, tys vykládal, že nemůžeš udělat kolaudačku, protože by se to mladé nelíbilo. To je prostě suchařina." Bránila sem se.

Pak sem taky považovala za nutný ujasnit si s Kifem, co už jako není sranda. Dopoledne sme měli školení. Školitel mě zavolal dopředu, aby mě vyzkoušel na komplu. Takže si teda du dopředu, chtěl po mně abych mu ukázala, jak sem se naučila objednávku. Kif si prostě lážo plážo sedl na moje místo, zkontroloval mi papíry, ukradl mi školící materiály, snědl mi bombóny. Potud, dejme tomu. Pak si vzal můj telefon, zapl ho, zíral do toho, něco tam přepínal. Jako sem fakt nevěřila svým očím. Normálně bych mu jednu natáhla, ale stál nade mnou školitel, musela sem dělat objednávku.

"Jako do prdele a to s tím telefonem mělo být jako co?" Udeřila sem na něho večer. "Nemůžeš dělat takový věci. Mě to fakt nasralo. To nedělají normální lidi. Kdyby ti někdo prohlížel tvůj telefon, taky bys byl nasranej. Fakt se někdy nestíhám divit. Jako můžeš mně říct, proč takový věci děláš?"

Podíval se na mě, a úplně vážně řekl: "Nemám rád dotykový telefony. Sou takový nepraktický."

"A-aha." Někdy mám chuť říct za tím ještě "Promiň". Což taky většinou dělám, protože myšlenkový pochody doktora House mě dokážou naprosto vykolejit.

"Je hnusný někomu projíždět telefon. Ještě k tomu když sem nemohla nic dělat. Seděla sem u školitele a byla sem úplně bezmocná!" Rozčilovala sem se.

"Ale ty přece nejseš nikdy bezmocná. Ty seš drsná." Smál se.

"To teda jo." Přikývla sem.

"Agent PinkBrufen."

"Ty jo. Možná postavě změním méno. PinkBrufen se líp hodí k PartyPoisonovi." Řekla sem. "PartyPoison je ústřední postava Killjoys."

"Agent PinkBubbleGum je moc dlouhý. Vem si, že de o komixovou postavu. Nemůžeš tomu dat méno přes půl stránky." Nadhodil technickou poznámku. Občas je totiž praktickej. A náhodou to byla pravda. "Mimochodem, kde je moje postava?"

"To už mám vymyšlený. Podle tebe se vycharakterizuje postava Korse. To je velitel nepřátel Killjoys. Výrazná postava. Tvoje postava bude stát proti mojí. Potřebuju dobrýho protivníka. Korse nebude jednoznačně hajzl. Bude mít pár sympatických stránek, protože je to v podstatě taky hrdina." Radostně sem kývala hlavou, jak sem to vymyslela. "A nemačkej kurva ty limety do morganů, je mně z toho pak blbě."

U stolu vládlo téma o sexu, a tradičně se to pomalu dostávalo do dimenze, kdy na sebe všichni všechno prásknou a druhej den se budou chytat za hlavu. Největší proslovy měla Vzteklina. Řekla sem si, že je načase dodržet chlastací bonton a ukázněně sem si šla pro dvě Mattonky. Pak sme se všichni přesunuli na bar. V telce jela diskotéková hitparáda. Čelní stěna kavárny je celá prosklená, je to výloha, a přímo před kavárnou je zastávka autobusu. Což se ukázalo jako hlavní atrakce večera. Zesílila se hudba. Skákali sme s Kifem za výlohou a ťukali na lidi na zastávce. Pár lidí se začlo smát a přišli do baru. To nás povzbudilo a Kif vymyslel bojovou hru "dotáhni co nejvíc lidí ze zastávky dovnitř". Rozšířili sme teda naše působiště i na zastávku. U jednoho rozjezdu se nám podařilo půlku lidí nacpat do baru. U dalšího rozjezdu se nám podařilo překecat čtyři angličany a následně dva francouze. Pobíhali sme mezi lidma se sklinkama šampaňskýho, který nám někdo koupil. Dostala sem pozvání na koncert a od jednoho herca pozvání do divadla. Jedna žena mě pozvala, ať se přídu podívat k ní do práce. Kif někoho anglicky přesvědčoval, ať nejezdí do Mersey, protože to tam stojí za hovno. Když sem se stáhla dovnitř, tancovala sem tam s nějakým černochem, a největší srandu sem si užila při skákání na Black Eyed Peas, kdy se mnou tancovala asi padesátiletá vysmátá žena, a měla z toho velkou radost. Na baru sem se pak seznámila s bezva holkou Markétkou, a protože odpadl pinkl, společně sme obsadily bar. Ve čtyři ráno sem se rozhodla, že je čas návratu. Viděla sem, že stojí další várka lidí na zastávce, tak sem usoudila, že brzo jede rozjezd. Chtěla sem zaplatit, ale pinkl jaksi nikde nebyl, takže sem na zastávce odchytla Kifa, dala sem mu prachy, jako ať to za mě zalepí, že nestíhám.

"Jo, jasně. Zaplatím a pak ti donesu cech, abys věděla, kolik si lepila. Zbytek ti vrátím teda v neděli."

"Dobrý, na cech se vyser. Ňák to zaplať a něco mně vrátíš." Mávla sem rukou.

"Ty mně tak věříš?"

"Jo." Přikývla sem. "Hlavně to zaplať, simtě."

Na zastávce sme stáli ještě tak půl hodiny, než mi to jelo. Naskočila sem do autobusu. Přisedl si ke mně týpek, kterej byl taky v baru. "Kam jedeš?" Zeptal se.

"Na Hlavňák." Řekla sem s klidem.

"No tak to teda nejedeš." Vyvedl mě z omylu. "Tohle jede k Technickýmu muzeu."

"Ty vole." Rozhlídla sem se kolem a zjistila sem, že fakt jedu na úplně blbou stranu. Vyskočila sem u Botanické zahrady. Zajímalo by mě, kam bych asi tak dojela, kdyby mě borec neupozornil.

Druhej den sem musela do práce, naštěstí na odpoledne. Kdybych šla na ráno, pravděpodobně bych se chlastačky vůbec neúčastnila, protože to se nedá šlukovat.

O půl třetí sem si dala sraz s Laurou, protože jí zrovna končila škola. Zašly sme do hospody. Dala sem si polívku, která mi vůbec nelezla.

"Ty vole, takovej trapas zase." Chytala sem se za hlavu. Z rádia hrálo Rusted From The rain a venku pršelo. "Sem se předvedla. Šéfku sem poslala na zastávku, ať překecá jakýhosi němce, ty jo. Šimonovi sem vypila půlku plácačky domácí slivky, co měl pro Jarka jako dárek. S Mirkem sem se hádala, jak se píše Darth Vader. Nakonec sem mu řekla, že je blbec. Jarkovi sem řekla, že je prase. Pinklovi sem řekla, že si o něm Katka myslí, že je šukézní. A to už vůbec nemluvím o tom, že sme řvali na lidi na zastávce, ať nejezdí dom, protože ´fuck off´a taky sem jim radila, ať nechají vybouchnou svět. Jakýhosi týpka sem donutila vysypat kapsy, protože potřebujem sestrojit detonátor. A teď si představ, že ty lidi na zastávce třeba byli střízliví!"

"No to teda nebyli." Řekla Laura. "Si uvědom, že to byl rozjezd."

"Ajo. To je pravda." Hrábla sem lžičkou do nudlí. "Stejně je to trapas. Sem byla dlouho hodná, to je ono. Su jako nášlapná mina, dloho se tvářím jakože nic a pak... prááásk!"

Zazvonil mi telefon. Rozmýšlela sem se, jestli vezmu neznámý číslo, protože sem správně tušila, že to bude ňákej průser.

"No ahoj, tady Jarek." Ozvalo se. Oujé. To nebude nic dobrýho. "Prosimtě.... mluvil sem s tím pinklem ze včerejška."

"Jo? Dneska? Jakto?" Divila sem se.

"Je to můj známej." Vysvětlil. "Hele. Je tady takový problém..."

Ty jo, nemám ráda takový začátky. "No, co je ...."

"Totiž... tys jaksi... utekla bez zaplacení. Máš tam cech." Řekl nakonec.

"Ajo. Chachááá, už vím odkud vítr vane. Jo, ó ká, stavím se tam dneska a zalepím to." Smála sem se. Položila sem telefon.

"Ty jo, nedovedu si představit, že tam teď dolezu to zaplatit a budu se tvářit jako spořádaný občan." Řekla sem Lauře.

"Ser na to, já teď jedu kolem, tak tam skočím." Mávla rukou.

"Ty jo, super. Seš nejlepší člověk." Řekla sem uznale. Ještě že mám takový kamarády.

Zvonil mi telefon. Volal Kif. Pobaveně sem to zvedla.

"Promiň. Promiň, omlouvám se, moje chyba." Zněl mohutný úvod. "Teď sem mluvil s Jarkem. Já sem ty tvoje peníze nepropil, neboj, mám je u sebe. Tři stovky to byly, že? Mám je v kapse. Já jenom aby sis nemyslela, že sem je utratil. Neboj, mám je. Jenom sem zapomněl-"

"Jo, já vím." Smála sem se. "Nedělej si hlavu, nic se neděje."

"Co budeš dělat?"

"Nic. Vysílám agenta rychlou spojku." Smála sem se na Lauru. "Hned to tam jede zalepit."

"Vrátím ti ty peníze v neděli, dneska mám dovolenou." Oznámil mi.

"Se máš." Upřímně sem záviděla. "Já se tady snažím dostat se z toho polívkou, ale moc mi to nejde. Dám ještě kafe a uvidím."

"Jak si včera dojela?"

"No ty vole, ty seš taky váza, ty tam se mnou stojíš půl hodiny na blbé zastávce, a nemůžeš mi říct, že je blbá? Jela sem na opačnou stranu."

"Ajo. Ajo vlastně, to jelo k Technickýmu muzeu, cha. Nenapadlo mě to." Smál se. "Víš jak sem šel domů já? Nevíš. Já to sám nevím. Šel sem jakýmasi zahrádkama, přelízal sem ploty. Boty mám celý od blata, oblečení mám ňáký potrhaný a celkově su špinavej jak prase. Ráno se tam děly věci. Objevilo se tam ňák moc flašek šampáňa. Pinkl vytáhl stůl na zastávku, a pak usnul, takže se z baru stala samoobsluha. Jarek hodil supermana a usnul na zastávce. Je mně blbě."

"Každý si užil svůj příběh." Smála sem se do telefonu. "Já sem ve finále jela taxíkem, to auto mělo vymlácený sklo, a celou dobu sem uklidňovala taxikáře, ať si z toho nic nedělá."

Do práce sem dorazila ve zuboženým stavu. Protože polívku sem nakonec vůbec nesnědla, a ještě ke všemu mi bylo blbě ze dvou kafí, který sem do sebe nalila. Vypadala sem asi politováníhodně, protože Terka mi dobrovolně zavolala na operátora a zařídila mi internet do mobilu, rovnou mi to i nastavila. Agent rychlá spojka mi psal mesu, že cech je zalepený. Berta za mě poslal zprávu o technické poruše na help desk. Radim mi spravil počítač, protože mi opět spadl systém. Děje se mi to průběžně dvakrát denně a nikdo neví, proč. Někdy to vůbec nenahodím. Nemůžu pracovat, a vymejšlím různý improvizace, což dycky není ku prospěchu věci.

Závěrem by se slušelo napsat tradiční větu "chlast už nechcu ani vidět" nebo "už nikdy nebudu pít". Jenomže takovýma kecama ještě nikdo válku nevyhrál. A já musím bojovat proti zimnímu umírání.