Alkohol ne, radši knihu

Radim je teď můj velkej kámoš. Já se s ním dělím o snídaně, on mi nosí obědy, a celkově se o sebe staráme, hlavně v dobách zlých, týden před výplatou.

Sedíme v kanclu většinou sami, Saša bývá často pryč, a tak si tam mlčíme, a když nemlčíme, tak se nahlas smějeme, což vytáčí ostatní, ale co je nám do nich. Naše kancelář, náš prostor woe.

Teda, tak to bývalo. Pak k nám do kanclu přibyl Kapitán, prej aby na nás dohlídl. Šéf nám ho představil, jakože je to bývalej voják, a bude na nás teď dávat pozor. Fakt, voják, kterej velel na střelnici. Měl za úkol nás postavit do latě.

Šli sme s Radimem kouřit na zahradu, která je v zimě fakt na hovno a smutná, abysme zhodnotili situaci. Radim se opřel o zeď, přetáhl si kapucu přes kšiltovku, zapálil si cígo a řekl: „Hustoles, ty vole, nenaděláš nic.“

Když se v kanclu točili technici, a nastaly zmatky a chaos, jako vždycky, zeptala sem se Kapitána: „Myslíš, že na tohle budeš mít nervy?“

„Já bych měl mít nervy na všechno.“ Oznámil mi věcně a hodil přede mě na stůl průkazku pyrotechnika.

Tak to bysme měli.

Večer sme si šli s Radimem sednout k Námořníkovi na pivo. Táhne se se mnou dlouhodobě problém jako dělo, totiž že absolutně nesnesu alkohol. Nacamrám se normálně ze dvou piv, o tvrdým si můžu nechat akorát tak zdát, mám podezření, že mám játra pěkně v hajzlu, čímž zřejmě skončila éra prochlastaných nocí, večírků, diskoték, pryč sou party hard, protože jak je mně blbě druhej den, když si dám jednoho panáka, to bych nepřála nikomu, dokonce ani Vieweghovi ne.

Takže sem si ten večer dala dvě piva, byla sem opilá jako Rimbaudův koráb, Radim mě tahal někam na jídlo, ale já sem řekla, že jíst vůbec nechci, zato se mi chce jít pěšky na hlavňák. Radim mi ještě předvedl, jak dělá blijící pes, což mě rozesmálo tak, až sem smíchem brečela, takže sem si rozmazala totálně oči, ale koho to sakra zajímá, a pak sem pokračovala ve svým výletu na hlavňák, v noci, v zimě, a navíc se mi chtělo hrozně čůrat, protože sem přece jenom ženská, a dvě piva udělaj svoje. Takže sem zoufale doklopýtala do mekáče, po cestě která trvala třičtvrtě hodiny a byla jako věčnost, hurá konečně záchody, no a tam na mě čekal… turniket.

Za á sem nemohla najít drobáky. Hajzl v mekáčovi stojí deset korun, to sme to dopracovali. Za bé když sem konečně našla desetikorunu, turniket mi to nechtěl vzít. Našla sem teda dvě pětikoruny, ale to už sem se slušně kroutila, čas na paniku právě teď, a ty dvě pětikoruny mi to taky vzít nechtělo. Škrabala sem na škrabátku jak zběsilá kočka, a nakonec mě to pustilo ve chvíli, kdy už sem vymýšlela, že na srandičky tady sakra není čas, a já ten blbej turniket přeskočím.

U zrcadla sem zjistila, že mám úplně černý rozmazaný oči, vypadala sem jak Courtney Love, snažila sem se to spravit, ale nakonec mi to přišlo tak vtipný, že sem se tomu zasmála, a nechala sem to tak, však co, panda ve městě.

Připadala sem si, jak kdybych utekla z divočiny, a měla sem taky divočáckej hlad. Chtěla sem si koupit hranolky, ale za ty hajzly, vy hajzli, si nekoupím vůbec nic, a tak sem šla na náměstí, kde byly stánky s jídlem, jo, stánky s jídlem, to je moje, hodně voňavý, mastný a nezdravě hnusný věci. Celá sem se třásla na langoša, a tak sem si vystála frontu jako ďas, ve které sem se osamoceně smála při vzpomínce na blijícího psa. Když sem konečně přišla na řadu, naporoučela sem si langoša s česnekem, sýrem a kečupem, a když to mařka celý připravila, chystala sem se zaplatit.

„Čtyry tolary.“ Natáhla ke mně langošová žena ruku.

Vidíš to, nemáš tak pít, ty mindo, říkala sem si, teď vůbec nevíš, co se děje. „Prosím…?“

„Tolary! Čtyry tolary!“

----- ???

„Čtyři!“

„Jak jako tolary?“

„Vy nemáte tolary? Ježiši!“ Hodila mýho langoša kamsi za sebe. „To si musíte dojít támhle do směnárny a rozměnit si ty peníze, boha. Další!“

Odešla sem poraženě od stánku. Vůbec sem nevěděla, co dál, připadala sem si ztracená, zoufalá a langošově zmlácená. Hlad byl hrozný. Přešla sem ke stánku s bramborákama, hrozně moc to vonělo, a já sem si říkala, třeba je bramborákový stánek lepší svět, a tak sem se zeptala prodavače, kolik stojí bramborák, a on řekl: „Čtyry tolary.“

Chtělo se mi brečet.

Druhej den mně bylo blbě, jak jinak, ze dvou piv… Radim nade mnou kroutil hlavou, a myslel si, že si to celý vymýšlím, jenomže pochopil že si nedělám prdel, když sem celej den nešla kouřit, a to už je co říct, to už mně jako musí být hodně blbě. Stála sem uprostřed kanclu a přísahala sem nasliněnýma dvouma prstama, jako hošík od bobří řeky, že už nikdy v životě se chlastu nedotknu, a strašně sem tomu věřila, a ještě ten večer sem se sešla u Námořníka s Kačkou a Lůcou, později za mnou dorazil ještě Radim, kterej se mě snažil zničit řečma, že vodrovnaný játra se musí přepít. Dala sem si jednoho škopka, stejně sem byla nacamraná jak zedník. Radim dal šest kousků, a s ožralostí sme na tom byli tak stejně. Já už dál u mattonek, a všichni mě obdivovali, že se dokážu střískat z jednoho piva, jakože ta ekonomická úspora, chápeš. Snažila sem se jim to vymluvit, že to není boží, protože sice se nacamrám z jednoho piva, wow, ale druhej den je mně taky z jednoho piva blbě. Za druhý „Jak chceš vydržet chlastat celou noc, když tě sejme první pivo?“ Třeštila sem oči na Kačku. „Ha? Nevíte.“

Byla sem fakt nešťastná, tohle je prostě trapas. Punk is dead.

Přisedli si k nám jakýsi borci z callcentráku, byli nudní až do prdele. Nudnost jim úplně stříkala ušima. Jeden třeba řekl: „Kačko, měla bys chodit do práce dřív, ranní ptáče dál doskáče!“ A šibalsky se zasmál.

Úplně sem se bála pokračování, který přišlo vzápětí s vtipálkovskou glosou pana Vtipálka Druhýho:

„Ale Kačka dobře ví, že ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče.“

Načež se začli hurónsky smát, nastavili ruce, zařvali Hajfájf! a plácli si.

Ještě, že je za měsíc konec světa.

Lůca se mi v zoufalství sápala po ruce „proboha Jani, říkej něco!“, Kačka se snažila udržovat konverzaci, ale nestálo to za nic. Dopila sem svou mattonku, a chystala sem se dom, když se na mě přilepil jeden z ligy třeskutě vtipných, že máme společnou cestu, a jede jako se mnou.

No tak to teda nejedeš, ještě to tak. „Se mnou nejedeš, já du pěšky.“

„Já du pěšky s tebou.“

„Já du pěšky až… na Hlavňák.“

„Du s tebou.“

„Tak ne, tak já du na Konečňák.“

„Jak chceš, já du s tebou.“

Bože vole! A tak sem šla, kam mě nohy nesly, a on furt se mnou, otrava a opruz. „Tys prý taky dělala operátorku, říkaly holky, tři roky, že… hele, poraď mně, jak správně komunikovat. A co prodeje, mělas?“

„Dej mně pokoj, né neměla. Já nevím, jak komunikovat, já sem to všechno rači zapomněla, nech mě být.“

„Mně prodeje jdou, dobře se to prodává, hele, koukni…“ Začal něco lovit z batohu. „… tady je takový výhodný balíček volání i s internetem…“ Podával mi jakejsi papír. „No tak, podívej se na to, je to supr akce.“

„Mě to nezajímá.“

„Ale divej, tady je výhodný volání, schválně, za kolik voláš do ostatních sítí.“

„Já mám firemní mobil, volám zadara, zkus to trumfnout.“

„Aha, hihihi, tak tos mě trochu dostala.“ Hrozil na mě žertovně prstem. „Ale podívej se na to, nejdřív říkali, že nejsem dobrej operátor, ale teď mi dal audit hodnocení, divej na to, přečti si to.“ A cpal mi další papír.

Tak tomuhle říkám masakr. Rozhodla sem se zkrátit utrpení a naskočit na troleják. Naskočil se mnou. A vykládal o tom, jak má nezávazný vztah, a o tom, jak chová pavouky a hady, o tom jak chodí běhat, a spoustu dalších kokotin, který sem vůbec nechtěla poslouchat. Šel se mnou až před barák, tam sem mu řekla Čau, zdrhla sem, a když sem za sebou zabouchla dveře od bytu, oddychla sem si. Tak tohle už fakt nikdy víc, the raven say Nevermore.

Lidi z callcentráku potkávám běžně, flákáme se s Radimem po Bažinách v obědové pauze, a vymejšlíme, kam jako vlezem na oběd, a skupinky operátorů, jak vedoucí „vtipně“ říkali, opíků, potkávám pořád. Ať vlezu kam vlezu, všude sou. Né že bych ty lidi chtěla vidět, tohle je prostě nekonečný prokletí.

Daleko horší prokletí ale bylo, když sem potkala svýho bývalýho, svýho úplně prvního kluka, žišmarjá, z té doby sou ještě na Stránské skále trilobiti, tak moc dávno to je. Sakra, musí se celá moje minulost koncentrovat v Bažinách?

Vypadal fakt staře, strhaně a hnusně, úplně sem se krčila za cedulí s meníčkama, celá zelená z toho, s čím sem se to kdysi tahala, omg, zatímco Radim rozumoval u tabule „…sem asi nejdem, samý omáčky, ne, počkej, hele tady máš smažák…“

Bývalka se blížil, vyskočila sem ze svýho úkrytu, drapla sem Radima za ruku… „Dělej, zdrháme!“ , načež Radim samozřejmě zůstal stát, vůbec si mě nevšímal, protože je na podobný výstřelky zvyklej, a tak sem sama zdrhla do spořky, a tam sem se ukryla za bankomat. Radim doběhl chvílu za mnou „Co tady prosimtě děláš!“

„Pst, ticho, nic neříkej!“ Přikázala sem. „Ticho, trapas, de sem, dělej něco!“

A tak Radim dělal, že vybírá peníze, já sem se pořád snažila vyhnout nevyhnutelnýmu trapasu, ale jednou sem se otočit musela, a pak sem mu řekla ahoj, a on mě vůbec nepoznal, teda až po pěkně dlouhé chvíli mu zřejmě svitlo, takže moje schovávací akce stejně byla k ničemu.

Celej den mně pak bylo blbě z toho, že se dějou věci, který se nemají dít, a že na mě vyskakují z pandořiny skříňky minulosti obludy a bestie, který v mým dnešku nemají co dělat.

Stačí, že na každým rohu potkávám Kifa. Na hovno.

Situace na firmě naprd, opět se vyhazovali lidi. Já sem se zachránila tím, že sem se v podstatě stala šéfovou asistentkou. Jak řekl „Mám novýho oblíbenýho otroka.“ Co na to říct…

Navalilo se na mě akorát ještě víc práce, už docela drhnu držkou o zem, pracuju v práci, pracuju doma, hlavně že mám ten zkrácenej úvazek.

Aničce sem koupila na vánoce robota Robomana, je úplně boží, a protože mi ho dovezli do práce, mám ho tam vystavenýho, a občas ho vytáhnu, zaběduju nad tím, že do něho nemůžu sehnat buřtový baterky, a dám ho zase zpátky. Doufám, že ho do vánoc zvládnu zprovoznit, protože k tomu ještě potřebuju šroubováky. Zástupy chlapů na firmě a nikdo nemá šroubovák, i když teda pravda, hasič ho chtěl otevřít nožem… sakra práce. Že já sem radši nekoupila Lego!

 

Pán šibenic

Myslela sem, že nudou umřu v šedých podzimních dnech. Plácala sem se od ničeho k ničemu, na stole v práci se mi hromadily věci z benzínek, co vozili kluci, pozdravy z dálek – pohledy, plyšáci, a hřbitovní svíčka na baterky.

Dostala sem zákaz pálit v práci svíčky. Šéfovi se to nelíbilo ani trochu. „To si děláš srandu, že dáš svíčku mezi tu tvou hromadu papírů…“

Nezmohla sem se ani na protest, protože mi nedávno lapla směrnice o požární ochraně, což je zvláštní paradox.

A tak sem dostala hřbitovní svíčku na baterky, která na mě smutně bliká, blik blik, musíme tam všichni…

A mezi tím vším smutkem a marností na mě jeden den vyblikla z plánovače Ostrava.

„Ostravu má hasič?“ Vypískla sem nadšeně na Radima. „Konečně. Konečně to přišlo. Díky Ráďo.“

„Užij si to.“ Smál se.

Takže, když přijel hasič, udělala sem kafe, byla sem děsně sweet and cute „Honzíku ještě pořád platí zákaz s tebou vyjet?“

„Jo. A víš proč to je? Protože seš na mě zlá.“

„Tak já sem s tebou chtěla jet do Ostravy, ale když to nejde, tak to nejde.“ Založila sem uraženě ruce. „Od té doby, co se zlobíš, sem to stokrát, stokrát zkoušela spravit, nemůžu za to, že to nevidíš.“

„No tak teda jo, tak já teda budu rád když se mnou pojedeš.“ Usmál se.

„Že jo?“ Zazářila sem. „Už ti bylo smutno, že jo, že jo, řekni že jo,  já vím že jo.“

„Tak teda… jo.“

Radim to celý pozoroval „Ježiši, vy ste psychouši.“

„Nás to tak baví, že jo, že jo? Honzíku řekni že jo.“

Radim kroutil hlavou „Jestli s ní vydržíš celej den v autě, tak získáš titul… certifikát superhrdiny, nebo tak něco…“

Za tohle sem Radima mučila celej týden módním peklem. Protože Radim se mnou zůstal sám v kanclu, neměl kam utýct, a pro Ostravu je potřeba se pěkně oblíct, to je jasný.

„Mám si vzít růžový punčocháče a černou sukni, nebo černý punčocháče a růžovou sukni? … nevím není žádná odpověď… Radime!  Mám si vzít růžový šátek? Mám z něho ostříhat střapce, nebo je to lepší s nima? Hele Ráďo divej, je to lepší tak? Sou lepší vysoký boty, nebo nízký s návlekama? Radime dáváš pozor? To je totiž důležitý!“

Radim je úžasnej, protože je flegmoš. Moc nemluví.  Nemluví s lidma, ale se mnou jo, což považuju za privilegium. Závidím mu jeho flegmošský klid. Dycky obrátí kšiltovku kšiltem dozadu, usměje se tak jakože zvedne koutek, ale jenom trochu, aby to zase nebyla moc námaha, a tím je řečený všechno.

Hasič pro mě přijel ve středu ráno, přijel pozdě, ale řekl že to nevadí, a že si dáme kafe a cígo, nebudem se přece honit, a tak sme si udělali pěkný ráno s kafem na zahradě, a pak sme vyjeli do Olomouce.

Přijeli sme pozdě, nikdo už na nás neměl čas, a vedoucí se na nás díval pobaveně, že můžeme jako začít, pokud to stihneme za deset minut.

„To není možný provést.“ Šeptala sem nenápadně v místnosti, kde čekali čtyři zedníci.

„Není možný… ?“ Díval se na mě pobaveně. „Tak sleduj.“

Podíval se po místnosti „Ták, chlapi…“ A věci se začly dít v jakýmsi divno rychlým sledu, ani sem nestihla mrknout. Pak se podíval na hodinky. „Čas nám vypršel… spěchejte do práce, my to tady zatím orazíme, všechny papíry sem, razítka sem, já se tady rozhlídnu, zprávu napíšu později, a máme hotovo. Je to tak v pořádku?“

„Uf.“ Zhodnotila sem situaci když sme byli venku. Kouřili sme, já sem stála v kaluži, a furt sem nevěřila. „Nestihla sem si ani všimnout, že sme tam byli.“ Rozhlídla sem se kolem „To je ale divný město.“

„Tak. Teď máme čtyři hodiny do dalšího školení v Ostravě. Ňáký návrhy, co budeme dělat?“

„Žádný. Ty to rozhodni, ty seš tady šéf.“

„Bylas někdy ve Frýdku?“

„Ne.“

„Tak jedem do Frýdku, já tam mám kamaráda, a ten je hrozně bezva, toho musíš vidět, jo a vaří dobrý kafe.“

Cesta byla fajn, pořád sme mluvili a mluvili, o životě a o velkých plánech, a ještě lepší bylo, že sem seděla na vyhřívaným sedadle, což dělalo z auta, stříbrnýho bleska, nejlepší místo na celým světě.

Před Frýdkem sme zůstali trčet v šílené koloně na mostě, dlouho sme se vůbec nemohli pohnout z místa.

„Já se na to fakt vyseru…“ Nadával. „Divej, jaký sou ty lidi zmrdi, divej, co to tam kurva dělá, je to vůbec možný? Nechci tě strašit, Janičko, ale my odtud asi vůbec nikdy nevyjedeme.“

„Všichni tady chcípneme!“ Smála sem se. Upřímně mně bylo jedno, jestli tam zůstanem zaseknutí do Vánoc.

„Ty si děláš srandu, ale divej na to… divej kurva, je to … co to sakra je, co tam dělá?!!“

„Vypadá to jako konec světa, nebo tak něco. Viděls Volný Pád?“

„Smích? Však počkej, ještě chvilku, a situace přestane být vtipná.“

„Kdyby byl konec světa, kdyby byla apokalypsa, tak budu s tebou.“ Oznámila sem. Jako dalo mi to práci, ale vybrala sem si. 

„Jo? To by byl problém. Protože jak sem řekl, budu mít dva zabijácký psy, ke mně se nikdo nedostane, vůbec nikdo.“

„Zabiju psy, půjdu na ně zezadu-„

„K mým psům se beruško nepřiblížíš zezadu.“ Smál se.

„Mcha! Až budeš spát, ukradnu ti pistoli – „

„Já nikdy nespím.“

„…zabiju psy, a budu s tebou, a tak přežiju. Rozhodla sem se tak, a tak to bude.“

„Fajn, tak schválně, jak to máš vymyšlený dál.“

„Utýct do lesa.“

„Tak to je právě ta zásadní chyba. Já se opevním ve městě, zůstanu u zdrojů. Ty budeš co dělat v lese?“

„Lovit. Počkej jaktože sme se rozdělili? To je špatně.“

„Zabilas mi psy.“

„Aha. Kvůli blbým psům mě necháš umřít v lese?“

„To nebyli blbí psi, byli to moji miláčci… Divej, co se tam děje, divej kurva, nikdo neumí zipovat, sakra a mám toho dost. Teď sleduj.“

Prudkým manévrem otočil auto, bůhvíjak, a bůhví kam, a najednou sme stáli před obchoďákem…

„Vidíš? A ty bys nás nechala v koloně, kdyby to bylo na tobě, budeme tam eště teď, a eště celý odpoledne, řekni že už nikdy nemusím poslouchat tvoje rady, prosím… hele, a tady sem bydlel, tam se eště zastavíme, a teď dem na návštěvu, vem si bundu, to slunko tak teple jenom vypadá...“

Ve Frýdku sme strávili tři hodiny.  Skvělý tři hodiny.

Mysleli sme, jak stíháme, tak sme šli na oběd, přišli sme do restauračky, kde vůbec nikdo nebyl, bylo tam šero, a divno, a bylo to celý zvláštní, tak sem blikala lampičkou, blik blik blik… „my-chceme-jíst“.  Po dlouho dlouhé době došla servírka.  Vůbec bych se nedivila, kdyby měla sekeru v hlavě, nebo tak něco, skvělá hororová atmosféra. Hodinu sme čekali na oběd. Neuvěřitelný. „Asi dělají vývar z mločích očí, nebo tak něco…“ Ležela sem na stole. „Áaáách jo! Třeba je to ňáká past. Třeba tady čekáme na smrt. Máš pistoli?“

„Jo, nemusíš se bát.“

„Áchjo…“ Blik, blik, blik…

Myslela sem si, jak se projdu po Ostravě, těšila sem se do dolů, na Stodolní, a na celou Ostravu sem se moc těšila. Jenomže sem se nikam nedostala, protože po školení sem hned musela naskočit do auta, protože „spěcháme, do šesti musíme být zpátky, musím přezout auto.“

Byla sem z toho tak moc zklamaná a nešťastná, že sem se pohádala, pak sem se rozbrečela, a pak sem z toho vysílení usnula. Na vyhřívaným sedadle. Auto, stříbrnej blesk, bylo totiž jediný místo na světě, kde se dalo vklidu spát.

Když sem se probudila, zajeli sme na benzínku na kafe a na jídlo. Byli sme kdovíkde, a bylo to jedno, protože zapadalo slunko, a my sme tam seděli s kafem, bagetama, koláčema a párkama, a celý to místo bylo naprosto úchvatný… „Divej, tady je to úplně boží, divej ven, vidíš to? Vžžžuum…. Úžasný. My tady sedíme, s kafem, někde uprostřed cest, uprostřed všech cest jakoby, a kolem ten šrumec, divej, vidíš ten fofr venku? A tady nic. Tady se sedí, mluví, čas plyne tak moc pomalu, míchá se kafe, a zapadá slunko, pomalu, a venku je to jenom chaos, a tady se zastavil čas. Úplně sme zastavení v čase.“

„Tos říkala i minule.“ Smál se.

„Fakt? … Tyjo, fakt že jo. Něco na tom bude. Benzínky sou úplně úžasný místa. Stojí tady čas. Je to zvláštní místo v časoprostoru.“ Podepřela sem si hlavu a zírala sem ven, na oranžový slunko. „Tohle je určitě nejlepší okamžik z celýho dne.“

Ale nebyla to pravda. Celej den byl nejlepší okamžik celýho dne. Celýho podzimu.

Z firmy odešli další lidi. Nálada na domečku byla naprd. Ale to mě nezajímalo tak moc jako to, že bylo vypnutý topení, sakra.

Ráno po personálním převratu sem si dělala kafe. Přišla za mnou do kuchyňky Peťa, celá ubrekaná.

„Odešla mi Vladěnka.“ Sdělila mi. „Byla to moje nejlepší kamarádka. Ta kancelář je bez ní taková smutná.“

„No však  co, tak se můžete vidět mimo práci, ne?“ Řekla sem žoviálně, jakože povzbudivě, a sypala sem si do hrnku kafe, který sem někomu ukradla. Si musím koupit, už si to slibuju týden.

„Jenomže dobrý lidi ochází…“ Stěžovala si dál.

„To je život.“ Řekla sem na to. „Takovej koloběh.“

„Tobě to není ani trochu líto? Ty nemáš žádný city?“ Kroutila nevěřícně hlavou.

„Ehehéé….“ Smích. „Hasič si myslí, že mám zkornatělý srdce, má na to takovou teorii o usazování vápníku…“ Podívala sem se na tu hromádku neštěstí. „Nebreč, to měl být vtip, já se tomu teda aspoň směju.“

„Když ty se směješ všemu!“

Radim mě vzal na oběd, do rockovýho klubu, a já sem si vzpomněla, že sem tam kdysi už byla, s Laurou, to nám muselo být tak sedumnáct, a něco významnýho se tam stalo, něco, čemu sme se dlouho smály, ale já už vůbec nevím, co. A tady je potřeba přiznat si, že su stará, zapomínám, chodím na místa, kde sem byla a připadám si, jako bych tam nikdy nebyla, senilita mi začíná požírat mozek, a tak sem nahlas přemýšlela, jestli to lobotomie spraví, a pak sme si dali brokolicovou polívku, a pak Radim řekl počkej, ti něco ukážu, something special, a protože sme se nacházeli v zámku, kde jako byl ten klub, tak mě zavedl na nádvoří … „Tadááá… překvapení!“

A najednou sem stála před třema velkýma kamenýma sloupama, byly něčím úplně úchvatný, takový-

„To je popraviště.“ Řekl, a natáhl si kapucu přes kšiltovku. „Tady se věšelo, to sou jako tři šibenice.“

„Fíííí….“ Údivem sem pískla. Hladila sem kameny. Mocný místo, to se pozná. „Tyjo, to sem nečekala. Kde se tady vzal zámek? A celý to nádvoří, a šibenice, ty jo, kde se to tady vzalo? Odkud? … Dyť sme kousek za domečkem. Včera to tady určitě nebylo. Já vím, já už vííím, tohle je Země-Nezemě! Já sem tak…. Tak….“

Uchvácená, uchvácená je to správný slovo.

Myslím, že takový je štěstí. Když člověk nečeká nic, nečeká nic jinýho než polívku na oběd, kde snad bude hodně hmoty – brambor a tak, aby to aspoň stálo za těch posledních pár drobáků, a pak najednou stojí na  nádvoří, a je pán… šibenic.

Famózní.