Z mýho života I.

Z MÝHO ŽIVOTA
Seděly sme s Laurou v Zelené kočce. Je to klub, kterej mám ráda, protože se tam dá dobře zašít a nikdo neotravuje. Vytáhla sem cigára a zapálila sem si. Laura je nekuřák. Je to jedinej nekuřák, kterýho snesu, protože když si zapálím, obejde se bez komentářů, nemává kolem sebe rukama ve snaze odehnat kouř a nepředstírá že se dusí. Navíc mně ráda připaluje.
Konečně se rozešla s tím debilem. Byl to debil, podle mě. Ona si to myslela taky, přesto byla nešťastná. Já sem takovej rádce jako noha, v těchdle případech, protože většinou to udělám ještě horší.
Objednaly sme si pivo. Konečně sem se mohla napít.
"Jé, hele, jaký nám donesl pěkný skleničky." Jásala sem nad štíhlýma třetinkama.
"Hm, pěkný...." Ohrnula ret. "Já dneska nic nekradu. Nemám na to náladu. Eště máš u mě popelník od minula."
"Ale no tak..." Snažila sem se. Nicméně nebylo co říct.
"Dyť už máš doma celej hospodskej arzenál." Oponovala. Rozhlídla sem se.
"Eště barový židličky by se hodily."
"A barman." Ožila Laura.
"Fajn. Zařídím barmana, ty zařiď ty židle. A ať to lítá! Sklinky berem sebou jako bonus."
"Jak to chceš udělat?" Zašklebila se.
"No... máš u sebe prášky na spaní, ne?" Příkývla. "Stačí objednat tři panáky. Piju citrusa!"
"A co s těma židlama?"
"Hlavně co s ním." Hodila sem hlavou směrem k pinklovi. Jak si myslíš že ho tuhýho přepravíme k tobě domů? Židle už sou hračka."
"Chlapi sou na hovno." Odsekla Laura.
"Hm, né tak židle." Napila sem se piva.
"Hele, musíme někam vyrazit. Ale někam pořádně vyrazit. Bavit se."
"To se snažíš o co? My už sme starý, nemáme šanci." Podívala se na mě nešťastně.
"Hele, je nám pětadvacet. To eště není tak hrozný." Snažila sem se být optimista, nicméně mě Laura musela prokouknout.
"Pudeme třeba do Bumerangu." Navrhla sem.
"Ježiš, tam sme chodily když nám bylo šestnáct. Vůbec nevíš, jestli to eště existuje."
"Tak můžem na Favál."
"Tam už nejsou rockotéky. Hraje tam techno a je to celý trapný."

"Kecáš." Zakroutila sem nevěřícně hlavou.

"Ne. Byla sem tam s Debilem."

"Hm, tak to je blbý. Tak můžem... hm, nic mě nenapadá, nevím. Podívám se na net a něco vymyslím." Snažila sem se.

"Je to, jako bys organizovala zájezd důchodců."

"Asi nám nezbyde nic jinýho, než jít do cukrárny a brečet do tiramisu, co?" Laura se zasmála, což sem měla radost. Chtěla sem prohodit další skvělý věci, ale přisedl si za nama kořínek, kterej byl značně ožralej.

"... hoj olkýýý!"

"Ahoj." Pozdravily sme slušně. Já se zdviženým obočím, Laura s ohrnutým rtem.

"Nevíš, kde se tady dá někam o víkendu zajít?" Načala sem konverzaci.

"No... já myslím....třeba sem. Tady se o víkendu hraje... já nevím co. Ale něco jo."

"No dobře. Ale my sme myslely něco, kde by se v houfu starců ztratily zdatný třicátnice." Řekla Laura.

"P-čkej, očkej, počkej." Zdvihl prst do úrovně očí. "Vám je třicet, jo?" Zasmál se narušitel.

"Skoro." Povzdechla sem si.

"Hm, tak tobě je maximálně dvacet." Ukázal na Lauru. "A tobě tak dvacet jedna. Dva." Podíval se na mě.

"Tři, čtyři, pět." Dopočítala sem.

"Cos to Janku cos to sněd." Doplnila mě Laura.

"Co tady děláte?" Zeptal se.

"Brečíme do piva." Oznámila sem. "Ani se nám nepředstavíš, když seš tak zvědavej... jak opica."

"No, to se vám teda nepředstavím, protože byste se mně smály." Zatvářil se záhadně.

"Ne ne ne, žádný takový. Já sem Linda, to je Laura. A ty seš..."

"To je blbý méno, fakt byste se smály."

"Menuješ se Cyril?" Vyprskla sem smíchem.

"Ne. Menuju se... Gustav."

"Pcha!" Vyprskla Laura smíchem. Já sem se snažila předstírat že piju, tak sem bublala do piva. Bublala sem zdatně. Pivo vychlístlo na stůl.

"No, dyť sem to říkal." Ohradil se dotčeně Gustav.

"To je stejně blbý jako Hugo." Nešetřila ho Laura. Z mé strany následovalo další vyprsknutí piva.

Když sem se uklidnila, zeptala sem se: "A co děláš? Jako zaměstnání myslím."

"Opravuju šicí stroje."

"Hugo co opravuje šicí stoje, takovýho eště neznám." Rýpala sem dál.

"Ste ňáký veselý, ne..." Řekl Hugo a zapálil si cigáro.

"To právěže ne. My sme smutný." Odpověděla Laura.

"Nevyp - padáte." Zakroutil hlavou.

"To my jenom tak, na zmatení nepřítele. Kdybysme vypadaly smutně, žádnej Hugo by si za nama nepřisedl." Pokračovala sem.

"Menuju se Gustav."

"Tím hůř pro tebe." Řekla sem. "Ty, Lauro, nechceš místo pinkla tady Huga? Ono by to bylo možná jednodušší." Napadlo mě.

"Pak by ale byl problém se židlama." Řekla Laura.

"Tak židle necháme na příště." Navrhla sem.

"Ale já ho nechcu." Změřila si Huga pohledem.

"Proč mě nechceš? Mám vlastní byt. A práci. A nemám holku." Prodával se Hugo.

"Co máš a nemáš mě nazajímá. Nemám náladu." Odsekla Laura.

"Ale stejně - dám ti svůj telefon. Můžeš mně zavolat." Vnucoval se Hugo.



Dopadlo to tak, že si na sebe vzali telefony. Ožrali sme se a já sem druhej den musela do práce. U počítače sem si matně vzpomínala, že sme přeřvávali jukebox, když sme s Hugem cosi zpívali a že sem stála na židli.



Uplynul týden a já sem nemohla sehnat žádnej klub, kam bysme se mohly jít pobavit. Laura si vzala věci, že bude spat u mě. Nakonec sme vymyslely že pudem zase do Kočky, určitě tam něco bude hrát a když se nám tam nebude líbit, tak prostě utečem. Plán vypadal dobře. Zkazilo se to až když sme měly platit vstupný. Půl sta se mně zdálo moc na to, že třeba za chvilku vysmahnem. U dveří byli vyhazovači, takový dvě korby a já sem to aspoň zkusila..

"Hele, a nešlo by to, že bysme jako obě zaplatily půl sta..."

"To by teda nešlo. Každá padesát korun." Vypadal tvrdě.

"Jasně, já to chápu, je to Vaše práce, že jo... aby každej zaplatil, ale přece jenom... my ani nevíme co dneska hraje."

"Vevnitř je program."

"No právě, ale je až vevnitř." Smlouvala sem.

"Každá padesát, nebo můžete jít jinam." Jo, byl to prostě tvrďák...

"Hm, tak jo. Jo, já to chápu. Děláte svou práci dobře, opravdu jo, ale..." Nevzdávala sem to.

"Ne." Odsekl rambič. Asi mě měl už plný zuby. Zaplatila sem teda svých padesát korun a vlezly sme dovnitř.

"Můžeš být ráda, že ti nedal přes hubu." Řekla Laura.

"Proč by mě dával přes hubu, sem se na něho tak hezky vyprsila..." Bránila sem se.

"Lindo, hele... sem chodí patnácti, šestnácti letý kočky. Proč by se měl posrat zrovna z tebe?"

"Hm, dík. Aspoň sem to zkusila." Prskala sem.

"Ale bylo to na hovno."

"Jo, asi jo. Takže teď zařiď, abysme se bavily."

"Mám zavolat Hugovi?" Zasmála se.

"Zavolej třeba Bohovi, stejně si myslím, že to bude na hovno."

Sedli sme si na lavičky a objednali si pivo. Chvilku sme žgryndaly o tom, jak je práce nudná a borci jak sou na hovno. Potom si přisedli jakýsi mladiství a vyhnali nás na kraj lavičky s tím, že je jich hodně.

"Tady to máš. Dvě důchodkyně na okraji společnosti." Řekla Laura trpce. Mezitím se zábava rozjela. Ovšem né tak, jak sme si představovaly. Hrálo disko a to není moje parketa. Ani Laura neměla radost.

"Mně táhne na ledviny." Stěžovala si. Pučila sem jí svetr, ať si ho kolem sebe omotá.

"Vypadáš opravdu elegantně." Rýpla sem do ní.

"Nepudem tancovat?"

"Ses zbláznila, ne? Mě bolí křečák."

"Jakej křeček?" Křičela Laura.

"Křečová žíla!" Řvala sem, aby mě bylo slyšet, ale zrovna v ten moment dohrála hudba, což je u mě jev, který mě provází od nepaměti. Všichni puberťáci u stolu se po mně podívali. Připadala sem si se svou křečovou žílou jako prašivá.

"A tady to máš." Chytračila Laura. "Měly sme jít do té cukrárny:"



V pátek mně Laura volala, celá nadšená.

"Potkala sem Kristiána. Máme přijít k Hadovi."

"Cože? Ty se s ním bavíš?" Nechápala sem. Kristián je můj bývalej, kterýho sem neviděla roky.

"Jo, potkali sme se, když sem šla se psem."

"Mám manžela." Upozornila sem ji. "Bude z toho průser."

"Hovno bude. Můžeš spat u mě."

"Já nevím..." Kroutila sem se jak had v soli.

"Chceš se snad zašívat na tom posraným Starým Brně do konce života?"

"Ne." Mohutně sem do telefonu kroutila hlavou.

"No tak vidíš. Jenom zajdem do hospody."

"S Kristiánem." Obracela sem oči.

"Jo. No a co?"

"Tak jo." Souhlasila sem.



Seděli sme v hospodě. Já, Laura, můj bývalej a její bývalej. Byl to trapas. Můj bývalej chtěl sbalit Lauru. Laura ho nechtěla. Její bývalej měl mařku, ta seděla u vedlejšího stolu a byla pěkně nasraná. Já sem si chlastala svoje pivo, vykládala sem jakýsi historky a všechno mně bylo tak ňák jedno. Později přišel borec, kterej byl taky můj bývalej, ale byl ještě před Kristiánem. Když sem se zadívala na celou situaci globálně, připadalo mně to strašně směšný a taky sem to řekla, ale ostatní se jenom tvářili, že si toho jaksi nevšimli.

A pak Lauřin bývalej zahlásil:

"No, Lindo... když si to vezmeš kolem a kolem, vyšukalas padesát procent přísedících u tady toho stolu."

Zasmála sem se.

"Jo, zní to hrozně, ale uklidňuje mě že tady sedíme v počtu pěti kusů a já se nepočítám."

Zbytek večera se nesl tady v tom duchu, vzpomínali sme na starý dobrý časy, plný radosti ze života, naivních představ, alkoholu, omamných látek a sexu. Teď už to bylo jiný. Všechno bylo jiný. Nudný.



Jeli sme domů, už sem byla ožralá jako puk a sdělila sem Lauře, že jí nejspíš pozvracím postel. Řekla, že je jí to jedno, hlavně že jí nepobliju hlavu. Vzpomněla sem si na příhodu, jak sme jeli od Srdcí, což je hospoda, kde mají skvělý chleby s tvařůžkama. Takže sme jednou jeli od srdcí a jeden borec tam sbalil mařku. Jeli sme šalinou domů, všichni pořádně ožralí a ten kořínek celou dobu v šalině vypadal pěkně nezdravě. Mařka seděla. Jak ta šalina drncala, došlo k nejhoršímu. Prostě jí poblil hlavu tvarůžkovým chlebem. Bylo to strašně nechutný, nicméně sme z toho všichni měli strašnou prdel. Mařka musela vystoupit a s tvařůžkovou hlavou dojít domů pěšky.

Kristián navrhl, že bysme mohly jít k němu domů, pařit, což se Lauře zdálo jako výbornej nápad. Říkala sem si, že jestli ho chce sbalit, tak to snad ani jinak nepude, tak teda že jo. Konec konců mně bylo jedno jestli budu spat u Laury nebo na gauči v kuchyni, kde sem dřív bydlela. Bylo mně to úplně fuk. Zeptala sem se Kristiána jestli mu můžu pozvracet gauč. Řekl, že jo. Když sme k němu došli, vypískla sem nadšením.

"Jé, ty to tady máš ale pěkný!" Obdivovala sem modře vymalovanej pokoj a doplňky, jak to všechno ladilo. Taky se mně líbily obrazy, sošky, povlečení na postel, co ladilo k tmavé ložnici, byla sem nadšená. Zíral na mě jako kdybych utekla z blázince.

"Tohle celý si zařizovala ty. Od té doby, co seš pryč, se tady nic nezměnilo." Zůstala sem stát jako opařená. Připadala sem si jako blázen.

"Fakt?" Zamířila sem do kuchyně. "Ale tyhle modrý skleničky, to já sem nekupovala. Ten bar si taky nepamatuju. A tady ty sochy, ty sou fakt hezký, o tom bych něco věděla, ne..." Laura se na mě dívala, jako by mně zrovna přeskočilo.

"Dyť ty sochy dělal ten váš známej.... no ten.... jak se menuje... jak byl na svatbě." Zachytračila.

"A jo." Svitlo mně.

"A ty skleničky si kupovala v Ikei, ten bar sme navrhovali spolu. Si to fakt nepamatuješ nebo si ze mě děláš prdel?" Díval se na mě nedůvěřivě.

"Já... no jo, no. Už si vzpomínám. Ale přece jenom... je to pět let, že jo...." Obhajovala sem se. Přesunuli sme se do obýváku.

"Hezkej obraz." Pochválila sem dílo na zdi. Kristián se na mě jenom křivě podíval a z toho sem usoudila, že s obrazem mám taky co do činění. Zábava se rozjela. Pustili sme na plný prdy cédo a Kristián nás začal opíjet jakousi chmelovou pálenkou, co chutnala jako okena.

"Teda fuj, s tím si na mě nepřídeš." Prskala sem. "Přines něco pořádnýho, nebo se z toho pozvracím." Odsunula sem ten hnus. "My nejsme jenom tak někdo, nás neopiješ..."

"Rohlíkem." Vložila se do toho Laura.

"Okenou." Opravila sem ji. Kristián vstal a donesl ňákou whisku.

"No, tak teď se můžem bavit." Zaradovala sem se. A bavili sme se. O nesmyslech. Jak jinak.

Vplula sem do kuchyně. Ať si tam ti dva cukrujou, nebudu dělat křena. Prohlídla sem si horu nádobí ve dřezu. Teda... no nic. Pustila sem se do umývání. Za chvilku přišli ti dva.

"Co děláš?" Chtěl vědět.

"Teda ty to tady vedeš." Ukázala sem mističku dole vyzdobenou plísní. "Tys mně někdy něco vyčítal ohledně pořádku, jo?" Mávala sem pěstírnou plísně ve vzduchu. Jenom se zasmál.

"Ty seš tak hodná...." Snažil se.

"Jo, to sem. A mám to u tebe." Bručela sem do umyvadla. Laura se najednou začla hrnout, že to doumývá, tak sem se sebrala, nechala sem je v kuchyni a šla sem do obýváku, kde sem osolila věž, vzala sem flétnu, kterou sem tam kdysi nechala a hrála sem podle céda. Sousedi měli ve tři v noci možnost slyšet koncert Tří sester s flétnou a já sem si připadala zcela normální, i přesto, že vedle moje nejlepší kámoška balila mýho bývalýho a v koupelně byla po mně ještě blonďatá barva na vlasy. Pět let. Bylo mně to všechno jedno.



Přespaly sme nakonec u Laury, protože Kristiána nesbalila. Druhej den sem ležela doma ve vaně a manžel mně přinesl telefon. Volal Kristián.

"Co to má být, ta počmáraná postel?" Chtěl vědět.

"Jaká..." Netušila sem.

"No, ta deska, jakoby čelo postele. Proč tam sou ty obludy?"

"Obludy?" Chvilku sem pátrala. "A jo. Žofku myslíš." Žofka je Lauřin pes.

"To je Žofka? Nepřipadá mi to jako Žofka. Vypadá to jako... baskervil."

"Dejte mi pastelku nakreslím pejska..."

"To ste malovaly s Laurou?"

"Jo. Dals nám pastelky." Bylo to docela logický.

"Tak ať to Laura příde umýt." Smál se do telefonu.

"Snad nezničíš takový dílo, to nemyslíš vážně!"

"Je tady eště něco, o čem bych měl vědět?" Zeptal se opatrně. Zasmála sem se.

"Co je?" Zaznělo trochu nejistě.

"Ehm, už ses na sebe díval do zrcadla?"

"Ne. Počkej." Chvilka ticha. "Nic nevidím."

"Tak si sundej pyžamo."

"Seš blbá? Myslíš, že spím v pyžamu?"

"Mě to nezajímá. Podívej se na svůj hrudník." Smála sem se.

"Ježiši." V telefonu se ozvalo upřímný zděšení. "Co to je?"

"Spasitel."

"Vypadá to jako veverka."

"Ne. Je to pes. Spasitel." Sdělila sem mu a položila telefon. Smála sem se když sem si vzpomněla jak to tam Laura tvořila.

Do koupelny vtrhl manžel a sprdnul mě, proč mně Kristián volá. Řekla sem, že nevím.