Stín

STÍN

Vystoupila sem ze šaliny a po zádech mi přeběhl mráz. Byla zima a mlha taková, že Londýn se mohl jít zahrabat, neboli mlha hustá tak, že by se dala krájet. Byla sem už pěkně unavená, protože byly tři ráno. Chtěla sem zalehnout do své teplé postele a konečně se po pár dnech pořádně vyspat. Byl totiž pátek a přes týden, když musím vstávat do práce, toho moc nenaspím. Míjela sem hospodu, která byla dávno zavřená. Tady v okolí sou hospody nanic, protože zavírají v deset nebo v jedenáct. Představa, že pudu v pátek spat kolem jedenácté, mě vyloženě děsila. Chtělo to pořádnej odvaz a proto sem jezdila do hospody, která byla nonstop a navíc tam byli všichni známí. Rozhlídla sem se kolem, jestli náhodou nemám v patách ňákýho úchyláka. Pro jistotu sem sáhla do kapsy pro nůž, kterej tam naštěstí byl. Už dávno sem si měla koupit kasr. Tady ty noční výlety ... jednou by se mi to mohlo vymstít. Vzduch byl čistej, nikde nikdo. Uf! Procházela sem kolem našeho baráku, když vtom se něco ozvalo. "Už mě nebavíš!"
Lekla sem se. Začla sem se otáčet na všechny strany, ale nikde nic. Tak jako co je? Sem se asi zbláznila.
"Slyšíš? Tady sem!"
Znovu sem se poplašeně rozhlídla. Nic. A přitom ten hlas byl tak blízko...
"No tak! Nedělej, že mě nevidíš!" Znělo to rozčileně.
Byla sem už tak trochu naštvaná a navíc přesvědčená, že sem toho zas až tak moc nevypila. Nadechla sem se a zakřičela do tmy: "Kde seš? Nikde tě nevidím."
Blázen. Povídám si sama se sebou. Přece vidím, že tady nikdo není. A navíc je zima, musím domů. Už sem se chystala utýct a zapomenout na to.
"Podívej se sem, to jsem já, tvůj stín přece." Zaznělo naléhavě.
Připadala sem si jako blbec. "Cože?"
"No tvůj stín. Podívej se sem, sem, sem, na ten barák před tebou. Tady sem."
Podívala sem se na panel a viděla ho tam. Můj stín. Byla sem pořádně zmatená. Můj stín. Copak stíny mluví? Copak můj stín mluví? Nikdo mi nikdy neříkal, že by mluvil se svým stínem. A to toho v hospodě nakecáme! Můj stín. Větší blbost sem neslyšela. Nebyla sem schopná vymyslet nic lepšího, a proto sem se zeptala. "Proč mluvíš? Stíny sou zticha. Stíny přece ... stíny přece jenom sou."
"No, ale já mluvím, protože už ti to musím říct."
Pokrčila sem ramenama. "A co jako?" Byl tam naproti mně a mluvil, ale neviděla sem mu do obličeje, protože to sem ani nemohla. Ale to se pak těžko s něčím mluví, když to nemá ani tvář. Stín zasyčel. "Tsss...." Udělal dramatickou pauzu a kdybych mu viděla do obličeje, určitě by zakroutil očima. Tak jako to dělám já. "Už sem to říkal. Nebavíš mě."
Teď sem to nechápala už vůbec. "Jak - nebavím? Jak můžu vlastní stín nebavit?"
Bylo slyšet povzdech. "No právě. Dyť sem s tebou pořád. Furt se potloukáš po nocích. Myslíš, že mě to baví, pořád se míhat pod lampama?"
Zasmála sem se. "No, vzhledem k tomu, že nic jinýho neděláš ... snad to není tak hrozný, ne?" "Hrozný, nehrozný ... nespravedlivý to je."
Chvilku bylo ticho. Koukala sem na ten tmavej flek s mýma obrysama a snažila se vymyslet něco chytrýho. Ale on pokračoval.
"Podívej se. Tak třeba v létě si neodpočine žádnej stín. Přes den tady prostě musíme být. Jenomže v noci už musí být málokterý stín. No a teď v zimě, když nesvítí slunce, všechny stíny spí. Jenom já tady s tebou musím bloudit po nocích. Mohl sem celou zimu nebýt!"
Odkopla sem kamínek před sebou a stín to udělal se mnou, přirozeně. "No, dívej." Řekla sem. "Je spousta stínů, který musí existovat v noci. A stěžujou si snad?"
"To nevím. Možná jo. Právě ti říkám - je zima a většina stínů spí, takže se s žádným nebavím a v noci zase tolik stínů nepotkám."
"Já nevím, ale v hospodě je dost lidí, tak tam musí být dost stínů, ne?"
"Jenomže tam jsem slaboučkej, je tam blbý světlo."
Zamyslela sem se. "Tak toho sem si nikdy nevšimla."
"Vidíš to. Ani o vlastním stínu nevíš."
Trhla sem ramenem. "Já sem to dycky brala jako samozřejmost." Zapálila sem si a stín se mnou. Vyfoukli sme oba kouř.
Pak řekl lítostivě: "No tak vidíš. Já jsem tady s tebou od samýho začátku a ty o mně ani nevíš." Sžíral mě pocit viny. "No tak promiň. Já teda o tobě od teď vím." Rychle sem se ale vzpamatovala. "Ale nemysli si, že se teď něco změní. Stěžovat si můžeš jak chceš, ale já se teda nezměním. Dál se budu procházet po nocích a v létě taky a ty mně v tom nezabráníš." Dlouho bylo ticho, který sme vyplnili tak, že sme dokouřili cigáro.
Pak řekl: "Tak teda jo. Už sem unavenej. Svoje sem si odkroutil, takže du pryč. Zdar!"
Zmocnila se mě panika. "No počkej! To nemůžeš. Nemůžu být bez stínu! Nebuď blbej!" Jenomže stín mě neposlouchal, odlepil se od mých bot, kde začínal a odkráčel do tmy, aby se tam ztratil. Otáčela sem se kolem sebe jak pes, kterej si chce sežrat vlastní ocas, ale stín sem nenašla. Byl vážně pryč.

Seděla sem na baru, na svým místě a pila víno. Bylo mně smutno. Nebo vlastně - to nebylo tak přesný. Zdálo se mi, že mně něco chybí. Že mě opustilo něco, co se mnou bylo tak dlouho... Měla sem výčitky a nic sem si nepřála víc, než ho dostat zpátky. Jenomže kde se takový stíny shánějí?